Dračí jezdci

http://media.wowfan.cz/uploaded/DraciJezdci
Moc se jí tu nelíbilo. Ale ať už si o ní mysleli cokoli, ona rozkazy plnila. Pokud nebyly hloupé, nesmyslné nebo sebevražedné. A tento rozhodně nebyl ani jedno z těch prvních dvou. O sebevražednosti by se sice nejspíš daly rozvádět sáhodlouhé dialogy, ale ona tu byla zcela osamocená a popovídat si mohla možná tak se svým cestovním batohem nebo podrážkou boty. A to by byla dosti jednostranná konverzace. Bellatrix si po chvíli přemýšlení dovolila malý ohníček, který ji měl udržet v teple a umožnit jí přihřát si něco ze zásob, které dostala na cestu. Usoudila, že je nepravděpodobné, aby ji oheň jakkoli prozradil - jednak byla poměrně dobře skrytá mezi stromy, a jednak, nu… celá krajina tu byla zahalená do mystického rudého přísvitu, jako by sama byla v jednom plameni. Bellatrix to nijak neznepokojovalo. Koneckonců vyrůstala obklopená magií, která prosakovala ze samotné země, vody i rostlin. Byla pro ni stejně přirozená jako vzduch, který dýchala (a který byl koneckonců také plný magie). Takže rudé krystaly prorůstající z lesní půdy a přízračné světlo, které kolem sebe šířily, byly vlastně docela zajímavé na pohled. A obloha s přicházejícím soumrakem naštěstí černala stejně jako kdekoli jinde na světě. Snad jen rudý vodopád, u něhož rozbila svůj skromný tábor, a jehož karmínové vlny se v gejzírech bělostné pěny valily do zrudlé zátoky, jí vnášel do duše mírný neklid. Elfka přiložila na oheň několik silnějších větví a slabá záře mírně pohasla. Bellatrix se přisunula blíž a přitáhla si k tělu teplý vlněný plášť. Zima ji netrápila, jen z toho měla lepší pocit. To, že se i v nehostinném prostředí cítila téměř jako doma, z něj ještě domov nedělalo. Ostrov krvavých mlh. Příhodné jméno, nepříhodné místo. Co chtěli Kael’thasovi lidé dokázat tady, na samém okraji světa, to jí nebylo moc jasné, ale spekulovat koneckonců nebyl její úkol. A stejně tak tu nebyl nikdo, komu by mohla své letmé úvahy svěřit. Na čelo jí usedla nějaká drobná muška, přilákaná světlem ohně a teplem jejího těla. Bellatrix pohodila rusovlasou hlavou a skrz temně zelené stromy na okamžik prosvitl bílý mramor, v hustých smyčkách porostlý břečťanem. Bílé sloupy se v jeho sevření téměř topily. Když dorazila na ostrov a vytáhla na břeh svou malou loďku, na okamžik považovala zbytky budov jen za mechem zdušené kamení. Pak však rozložila svoji mapu, aby se zorientovala, a drobný název Loreth’Aran jí napověděl, že ve věčném objetí zeleně tu skutečně poklidné spí trosky kdysi slavného elfího města. Těch druhých elfů, napadlo ji vzápětí. Žádnou zvláštní sounáležitost s tou hromadou suti a prachu necítila. Severní Kalimdor byl plný trosek bývalé slávy Kaldorei a ona jim nikdy nevěnovala více než letmé zaznačení do mapy. Možná se zde psala historie; ale ta byla pro historiky a badatele. A ona jim ji mileráda přenechá. Zrovna přemýšlela, jestli bude bezpečné oddat se na chvíli spánku, když se chladný závan vzduchu jakoby odnikud opřel do skomírajících plamínků a chladnokrevně je zdusil. Bellatrix zrovna hleděla do koruny nedalekého stromu; jeho větve se ani nepohnuly. A její magický amulet se ve stejnou chvíli rozechvěl tak silně, až měla pocit, že jí jeho šňůrka stahuje hrdlo. Elfka se vrhla pryč od ohniště a vztáhla před sebe levou ruku. Vzduch kolem ní zavibroval protékající magií. Bellatrix ztuhla a v nehybné tichosti vyčkávala. Neodvažovala se ani vydechnout a plíce ji po několika chvílích začaly bolestivě pálit, ale kolem ní se nerozprostíralo nic než tajuplné ticho, jen občas přerušované vzdálenými skřeky a hlasy zvířat. Bellatrix pomalu, kontrolovaně vydechla. V duchu začala počítat. Když se dostala ke stovce, pomalu spustila ruce kolem těla, ale zpět na zem se usednout neodvažovala. Možná si vybrala špatné místo. Kdo ví, co v těch ruinách přebývalo. A to doufala, že se utábořila dostatečně daleko od nich, aby ji teskné přízraky minulosti nechaly na pokoji… „Vyděsil jsem tě. Omlouvám se.“ Zvuk hlasu přišel z místa přímo před ní, ale ať se snažila sebevíc, nedokázala zahlédnout nic než stromy a několik neduživých keřů, bázlivě se krčících v jejich stínu. Její temně zelené oči zářily do temnoty a temnota jí mlčky oplácela pohled svým nevyzpytatelným zrakem. „Nemusíš se bát. Nepřišel jsem ti ublížit.“ „Kdo jsi?“ zeptala se, třebaže správná otázka by měla znít 'Kde jsi.' Nehodlala však přiznat, že ji její elfí zrak zklamal. „Jsem přízrak. Vzpomínka na civilizaci, která již dávno pominula.“ Bohové, jen to ne. „Ukaž se mi,“ zkusila to po chvíli. Hlas se odmlčel. Bellatrix trpělivě čekala. A pak se několik metrů před ní začaly zvolna, jakoby váhavě objevovat mlhavé obrysy vysokého elfského muže, jehož fialová průsvitná pokožka ve světle měsíce připomínala krvavou řeku proudící kolem nich. Připadalo jí zvláštní, když mu lehký noční vánek rozevlál dlouhé purpurové vlasy a ty se mu roztančily kolem hlavy jako vějíř. Nakolik je asi ještě skutečný…? Elf si položil paži křížem přes smaragdově zbarvený hrudní pancíř a poklonil se. „Jsem princ Toreth.“ Skrz jeho přízračné tělo prosvítaly bledé ruiny Loreth’Aranu. Elfka přinutila své oči, aby neklouzaly z Torethovy mlžné formy. Třeba to duchové považovali za nezdvořilé, když se někdo díval skrz ně; nechtěla nic riskovat. „Ehm… Těší mě?“ Elf si ji zpytavě prohlédl a Bellatrix zjistila, že jediné, skrz co neprosvítala krajina za ním, byly jeho stříbrné oči. Trochu ji zamrazilo. „Ty jsi jedna z nich.“ Tón, kterým elf vyřkl poslední slovo, nenechal Bellatrix ani v nejmenším na pochybách, koho má přízrak na mysli. Možná byl vázán na toto místo, ale těžko mohl přehlížet, co se na jeho ostrově děje… Elfka zvedla smířlivě ruce a nenápadně přitom začala v levé dlani splétat vlákna kouzla, kterým by v případě nutnosti vztyčila magický štít. Z její zkušenosti se podobné přízraky stávaly obvykle z lidí, kterým strašilo ve věži už před smrtí; a pokud ne, dlouhé odloučení od živých či samotné nepochopení smrti je častokrát srazilo do ještě hlubších propastí šílenství a beznaděje. „Jestli máš na mysli krvavé elfy z ostrova, tak ne, nejsem jedna z nich.“ „Vypadáš jako oni,“ uzemnil ji elf nesmiřitelnou logikou. „Jistě, když jsme stejného rodu,“ odfrkla si. „Ale sloužíme rozdílným pánům.“ „Tak proč jsi tady, elfko se zelenýma očima?“ Bellatrix se ušklíbla. Tahle přezdívka rozhodně patřila mezi ty lichotivější, které kdy za život dostala. „Na rozkaz svého pána.“ Princ Toreth si ji dál podezíravě měřil, zatímco chladný noční vítr čechral jeho dlouhé vlasy a elfovo tělo oblečené do smaragdového brnění se měkce vlnilo jako pod proudy horkého vzduchu. Mlčel. „Nechceš vědět, kdo je můj pán?“ To bylo nejspíš dobře. Stejně by mu to neřekla. Pomalu zavrtěl hlavou. „Neznám vaše pány a vládce. Jsem příliš starý. Jen vím, že to, co tvoji lidé dělají na ostrově, je špatné. Země umírá.“ „Ano, takové věci jim jdou extrémně dobře,“ zabručela polohlasem elfka a lehce se otřásla, když jí tělem prošel náhlý záchvěv chladu. Elf uhnul očima k jejímu vyhaslému ohništi. „Tvůj oheň vyhasl.“ Znělo to zpola lítostivě, zpola jako prosté konstatování. Rozhodla se pro to první. „Omluva přijata.“ Bellatrix usoudila, že tenhle smutný elfský přízrak pro ni žádné bezprostřední nebezpečí neznamená, a opatrně zhasila rozdmýchané kouzlo. Pak se vrátila k ohništi a pohybem ruky vdechla vychládajícím uhlíkům nový život. Cítila, jak se na ni elf dívá, ale nevěnovala mu pozornost, dokud nepřišel blíž. Chvíli na sebe mlčky hleděli, elf nevyzpytatelně a nepřístupně, Bellatrix s pozvednutým obočím. „Posaď se, jestli chceš,“ řekla nakonec. Podle toho, co věděla o duších, co se nedokázaly vzdát pozemského života, většina jich prý toužila po obyčejných činnostech, které dělávaly zaživa a které jim byly se smrtí odepřeny. Nejspíš mu mohla poskytnout alespoň tohle. Elf se sklopenou hlavou usedl naproti ní. Zajímalo by ji, jestli dokázal opravdu sedět na pevném povrchu, nebo jestli se zkrátka jenom vznášel pár centimetrů nad zemí, ale připadalo jí netaktní se na to ptát. Ne že by si potrpěla na zdvořilosti, ale vážně nechtěla rozhněvat ducha, který mohl vládnout všelijakými netušenými schopnostmi. „Řekni mi něco o vašem rodu.“ Zaskočilo ji to. Nevěděla, co na to říct. Jak definovat Sin’dorei někomu, kdo o nich nejspíš nikdy neslyšel? Synové slunce? Děti krve, které se nechaly oklamat sladkými slovy o svobodě, která ve skutečnosti znamenala mnohem horší otroctví? Zrádci vaší rasy? „To by bylo na delší dobu,“ zamumlala nakonec. „A nebylo by to ani moc poutavé. Spíš mi řekni - kdo jsi ty?“ „Princ Toreth,“ odpověděl elf nepřítomně. „Vzpomínka na…“ „Ano, ano, já vím,“ přerušila ho Bellatrix netrpělivě. „Vzpomínka na zaniklou civilizaci. Rozhlédl ses někdy v poslední době kolem sebe? Vše civilizace nezanikla. Jen se trochu… zmenšila.“ Pomalu na ni přenesl svůj zrak. Jeho upřený stříbřitý pohled ji zneklidňoval, ale neucouvla. Elf nakonec s povzdechem sklonil hlavu. „Nikdo si už nepamatuje,“ pronesl dutě. Rozhodla se to vzít za jiný konec. „Co je tohle za místo? Loreth’Aran? Pocházíš odsud?“ Trhl sebou. Jeho mlžná forma se zavlnila jako neklidná říční hladina a chvíli to vypadalo, že se elf rozplyne. Nakonec se však jeho průsvitný obraz znovu ustálil a Bellatrix by přísahala, že mdlé barvy jeho zbroje, pokožky i vlasů získaly daleko sytější odstín. „Ty… Odkud znáš to jméno?“ Elf vypadal překvapeně. „Z mapy.“ Pokrčila rameny. „Ale víc nevím. Stálo tu město?“ „Ano, to vskutku stálo.“ Elfův hlas zašuměl v melodické shodě s větvemi nedaleké borovice. Přetékal zármutkem. „Předpokládám, že zaniklo při Rozdělení světa. Mám pravdu?“ Elf se teď díval někam skrz ni a Bellatrix si všimla, že se jeho hruď přestala zdvihat. Byl zřejmě příliš rozrušený na to, než aby dál vědomě lpěl na zažitých zvycích ze života, jakými bylo třeba dýchání. Připadalo jí to pozoruhodné. Možná opravdu měla předpoklady pro to stát se badatelkou. Rhonin by měl jistě radost. „Ano i… ne,“ řekl neurčitě. „Pověz mi svůj příběh,“ vybídla ho dříve, než stihla zvážit, co vlastně říká. Ale co, vezmi to čert, stejně jsem se nechystala spát… A náhle se znovu topila v těch stříbřitých studnicích jeho očí. Mlčel tak dlouho, až si začala myslet, že je jeho duše už dávno pryč a zůstal jen jakýsi efemérní neživý odraz přetrvávající vzpomínky. Nakonec se však elfovy bledé rty konečně pootevřely. „Opravdu tě to zajímá?“ zeptal se s jistou ostražitostí, která jí připomněla samu sebe. Ušklíbla se. „Kdyby mě to nezajímalo, neptám se.“ „Budiž tedy.“
* * *
Seděl na dračím hřbetu a pod ním ubíhala pestrá krajina jako vlnící se záhyby saténového šatu, který na sobě měla královna Azshara na posledním Svátku luny. Smaragdové závany jako by otevíraly další a další nepoznané obzory, které vnímal spíše vlastním srdcem než očima, které musel přivírat před bičujícím větrem. Ani ty nejskvělejší šaty nikdy nemohly učinit jeho královnu nádhernější, než jak oslnivě krásná byla země rozevírající se pod ním, jako nefritová kolébka vší existence. Husté lesy, hřejivé palouky, azurové stužky řek a stříbrná města, která byla i z této závratné výšky oslnivě živá… A v srdci toho všeho studnice tryskající moci, samotná esence života a všeho, čím byli, Studna věčnosti, která však z této výšky nebyla větší než mince roztékajícího se kovu. Toreth odvrátil zrak a sevřel nohama šupinatý dračí hřbet pod sebou…
* * *
„Nepřeslechla jsem se? Vy jste létali na dracích?“ „Vskutku,“ přisvědčil elf, aniž by hnul brvou. V jeho očích však vířily nevyřčené sny. Nikdy nemohl vypovědět vše, co pamatoval, to Bellatrix tušila; přesto jí však těch pouhých pár slov a prchavých zprostředkovaných dojmů rozbušilo srdce. „Jak jste je dokázali ovládat?“ zeptala se dychtivě. Jeho pohled ztvrdl. „Neměla by mě překvapovat taková slova z tvých úst,“ řekl s despektem. „My jsme je neovládali. Bylo nám to dovoleno. Smaragdová královna, Ysera Ze Sna, Ochránkyně přírody… To ona a její draci se uvolili, že nás budou nosit na svých hřbetech. Nebyli to naši oři, jak je chápeš ty… Byli to naši druhové. Rovnocenní a v mnohém nás daleko předčící. Větší čest nemohou tvorové jako já nebo ty nikdy poznat.“ Viděla, jak je to pro něj důležité, a proto poslušně přikývla. „Chápu.“ Probodl ji pohledem, jako by zkoumal, zda jí může věřit. „Prosím, pokračuj,“ vyzvala ho pokorně. Stroze přikývl, pak však jeho tvrdý pohled opět roztál. „Byli jsme požehnáni. Obdařeni větším darem, než byla magie Urozených. Byli jsme Dračí jezdci z Loreth’Aranu.“
* * *
Toreth dovedně přistál. Iocaste okamžitě sklonila mohutnou hlavu, ohnula končetiny a opřela svůj silný ostnatý krk o zem. Nepotřebovala už rozkazy. Věděla vše; někdy snad dříve, než on sám. Toreth vyprostil nohy ze třmenů. Kožnaté křídlo se pod ním rozevřelo jako smaragdový baldachýn. Elfí princ natáhl nohy a hladce sklouzl po křídle dolů. Iocaste slabě zamručela a otočila k němu hlavu. Usmál se na ni. „Děkuji ti.“ Dračice vycenila zuby. Málokdy spolu mluvili, ale Torethovi to tak vyhovovalo. Paradoxně mu připadala tím vznešenější, než kdyby s ním vedla dlouhé intelektuální debaty. Pro určité situace slova zkrátka nebyla důležitá. „Princi?“ „Vaerane.“ Šlachovitý modrovlasý elf se mu trochu prkenně uklonil a Toreth mávl rukou na znamení toho, že po dlouhé a únavné cestě na dračím hřbetu opravdu nestojí o zdvořilosti. Ne že by o ně stál kdykoli jindy, třebaže byly v jistém ohledu příjemné. Měl však pocit, že díky nim ztrácí ostražitost vůči svému okolí. Všechno bylo klamně jednoduché, když se vám lidé klaněli, otevírali vám dveře a nosili jídlo na váš stůl. Svět by neměl být tak jednoduchý ani pro ty mocné. „Bylo mi řečeno, že vás mám vyhledat.“ Vaeran upíral skelný pohled kamsi na volné tkanice jeho tuniky nebo možná skrz ně. „Nepočká to?“ Toreth nebyl žádné zhýčkané princátko, ale pro tuto chvíli by opravdu spíše dal přednost osvěžujícímu odpočinku. Cítil však, že je ho někde třeba. Nebyl si nicméně jist, jak moc špatná předzvěst to byla. „Prosím za prominutí, princi, ale věřím, že nikoli.“ Toreth si povzdechl a odevzdaným gestem mu naznačil, ať ho tedy vede. K jeho překvapení Vaeran vykročil po mramorovém klenutém mostě k jeho vlastnímu sídlu. Srdce mu sevřelo neblahé tušení. Existovalo jen velmi málo lidí, kteří by se odvážili bez pozvání vstoupit do věže prince z Loreth’Aranu… A ještě méně by jich tam bylo skutečně vpuštěno. Brána se otevřela. Vaeran jako správný majordomus okamžitě uctivě odstoupil a postavil se ke zdi vedle dveří. Toreth vešel dovnitř. „Ráda vás opět vidím, princi,“ pozdravil ho medový hlas, hebký jako krví nasáklé hedvábí. Ale já tebe ne, pomyslel si princ. „Astaio.“ Oslnivě krásná noční elfka s dlouhými vlnitými vlasy a těžkými zlatými náušnicemi v uších s grácií sklonila hlavu. Spíše jako by tím prokazovala čest ona jemu, že měl při tom možnost nahlédnout do hlubokého dekoltu jejích azurově modrých šatů. Toreth však jen upřeně hleděl na pěšinku v jejích stříbřitých vlasech, dokud se opět nenarovnala. „Čemu vděčím za tvou návštěvu?“ otázal se, aniž by se jakkoli obtěžoval skrývat svou netrpělivost. Ona sice byla jedna z nejbližších služebných královny, která měla dost možná více privilegií, než on sám, ale on byl pořád princ. A ona stála na jeho půdě. Kdyby chtěl, mohl by ji nechat vyvést strážemi. Něco mu však říkalo, že takové potěšení si bude muset nechat ujít. Astaia se na něj trochu posměšně usmívala a bylo vidět, že se jí jeho strohý tón ani v nejmenším nedotkl, jako ji spíš ještě více pobavil. „Ano, vypadáš, že se vděčností celý roztékáš,“ vrátila mu zdvořilost a její jízlivý úsměv se ještě rozšířil. „A jistě budeš ještě raději, když ti řeknu, že jsi pozván do hlavního města.“ Toreth na královském dvoře vyrůstal. Žil na něm do doby, než usoudil, že už nebude příliš nevhodné, aby mu dal rychlé sbohem, ale do té doby se naučil orientovat v ošidných zákoutích konverzace více než dobře. Jsi pozván v tomhle případě znamenalo přikazuji ti, aby ses dostavil. „To je od královny nesmírně laskavé. Smím znát důvod takové cti?“ Elfčin úsměv zmizel jako sfouknutý plamen svíčky. „Jsi žádán ve městě,“ ucedila mezi svými dokonalými bílými zoubky. „Ty i tvoji dračí jezdci.“ Ještě, než stihl otevřít ústa k odpovědi, mu stačilo dojít, co je na té větě špatně. „Jen jezdci?“ Astainy úzké rty se zvlnily v nepěkném úsměšku. „Samozřejmě. Snad nečekáš, že by královna nechala činit nějaké přípravy kvůli těm zvířatům.“ Toreth téměř obdivoval sám sebe, že se mu podařilo udržet nehybnou tvář. Cítil však, jak mu planou líce. „Tomu samozřejmě rozumím. Spíše mě zajímá důvod. Nevím o tom, že by se chystala nějaká slavnost. A z jiných důvodů jsem z Loreth’Aranu nikdy odvoláván nebyl.“ Astaia se opět bohorovně usmála a přiblížila se k němu tak blízko, až si zprvu myslel, že se ho chystá políbit. Ona se k němu však místo toho jen lehce naklonila a přiblížila své ladně krojené rty k jeho uchu. „Chystají se velké věci, princi Torethe,“ zašeptala smyslně, „a ty budeš chtít být u nich.“ Toreth nehybně vyčkával, dokud se od něj opět neoddálila. Pak jí chladně pohlédl do očí. „Čemu chci nebo nechci být přítomen,“ prohlásil s tak pečlivou výslovností, až měl pocit, že mu z toho těžkne jazyk, „to s dovolením posoudím já sám. Takže o co jde?“ Astaia nakrčila nosík a on už teď věděl, že bude ta děvka nakonec odcházet s nepořízenou. „Nemohu o tom zde hovořit,“ prohlásila povýšeně. „Je to záležitostí královny a jejích nejbližších. Budeš očekáván.“ Se zašustěním hedvábí prošla kolem něj a vydala se směrem k východu. „Astaio.“ Otočila se. Moc rychle na to, než aby mezitím stihla skrýt zlostný výraz, který jí zrůznil pohlednou tvář. „Nikam nejdu.“ K jeho nesmírnému překvapení se jenom přezíravě ušklíbla. „Pak přijdeš o počátek nového věku, princi. Doufám, že tě za to tví lidé proklejí.“ A pak byla pryč. Toreth zachytil Vaeranův nesouhlasný výraz a nedokázal se zdržet zapochybování.
* * *
„Nelituji toho, ačkoli mnoho věcí nejspíš mohlo být jinak, kdybych tehdy souhlasil.“ Elf dlouho mlčel a Bellatrix se ho neodvážila vyrušit z jeho zamyšlení. Setrvali tak dlouho, až elfka nakonec sama upadla do područí těžkých myšlenek. Žádný národ není nikdy jednotný. Mohlo to snad vůbec kdy být jinak…? Je možné, že to není ničí vina, jen… osud? Trvalo několik chvil, než si vůbec uvědomila, že se elf opět rozhovořil. „Nevím, k čemu mě má královna potřebovala. Zda jsem měl jen přihlížet majestátu, který chtěla všem předvést, počátku nového věku a příchodu boha, který se neprotivil lidskému zření… Zda jsem jí měl dokonce pomoci, nebo mě jen chtěla mít pod kontrolou, abych se nemohl připojit k povstalcům… Přesně to bych udělal, kdybych dostal šanci. Mnoho věcí nejspíš mohlo být jinak,“ zopakoval teskně.
* * *
Přišla k němu neslyšně, jako vždy dovedně proklouzla kolem jeho stráží a jako prchavý přízrak noci stanula v jeho komnatě. Koutkem oka postřehl, že má na sobě jakési vzdušné šaty v barvě potemnělého ametystu, ale on se dokázal dívat jen na její tvář, kterou jí měkký měsíční svit zdobil stříbřitým tetováním. Vypadala nezvykle vážně, ale on ji přesto přitáhl k sobě a dlouze políbil na rty. Cítil, jak mu odpovídá, ale vzápětí se schoulila do jeho náruče, jako by žádala o ochranu. Vzal ji tedy něžně za ramena a podíval se jí do očí. Prýštily z nich proudy fialové půlnoci a strach hluboký jako sama Studna věčnosti. Říkalo se, že pod stříbrnými vodami spí jejich bohyně, když odpočívá, znavená těžkostmi světa. Ale z Dahliyiných očí jako by se veškerá víra vytratila. „Co se děje, lásko?“ Místo odpovědi se znovu přisála k jeho ústům, jako by neměla nikdy přestat. Právě ve chvíli, kdy se začal bezmyšlenkovitě topit v její náruči, se od něj opět odtáhla. „Viděla jsem zlé věci,“ hlesla. Toreth sdílel víru měsíčních kněžek, že Dahliyiny vize jsou darem od bohyně; jejich interpretace však byla často velmi ošidná. Naučil se proto dívat se na ně s odstupem. „Víš, že to nemusí nic znamenat,“ pravil proto klidně. „Co jsi viděla?“ „Smrt.“ Připadal si provinile, že ho to nedokázalo znepokojit tak jako ji. Bylo to až příliš nekonkrétní. Bylo to… téměř zbytečně melodramatické. „Co… konkrétně?“ zeptal se opatrně. „Čí smrt?“ Pohlédla na něj. „Nás všech, Torethe. To samotná země zemřela a my s ní.“ „Tomu nerozumím.“ Povzdechla si. Ramena se jí zachvěla jako křídla umírajícího motýla. Přitiskl ji k sobě. Dahliya sevřela mezi prsty lem jeho rozhalené tuniky a položila mu na rameno hlavu ztěžklou starostmi. Toreth ucítil, jak mu chladný noční vánek hladí nahou hruď. „Nenechávej mně na tomto světě samotnou…“ šeptla Dahliya tak tiše, že to snad bylo jen její srdce, kdo vyřkl tu prosbu. „Nikdy.“ „Nenechám,“ slíbil. „Neboj se. Nesmíš se bát.“ Pro tentokrát nechtěl vědět víc. Chtěl jenom ji. Byla jeho a on byl její a indigová noční obloha mezitím potemněla stíny černých křídel.
* * *
„Ona skutečně viděla budoucnost?“ Toreth zamyšleně hleděl do praskajícího ohně. „Já nevím. Nevím, co viděla. Jen vím, že toho viděla mnoho. Nikdy nenalezla klid. Smrt pro ni byla vlastně vysvobození.“ „To nejspíš ano.“ Věděla, že si to nemyslí. Že chce jen slyšet, jak mu to potvrdí. To mu mohla poskytnout. Milosrdnou lež, které možná časem dokáže sám uvěřit. Možná za dalších deset tisíc let.
* * *
Bílá paní v tuto noc oblékla smuteční háv a město Loreth’Aran spalo, ponořené do temnoty. Jen lehkonohé stráže tiše obcházely po hradbách a proti noční obloze se občas vyrýsoval okřídlený stín. A pokud snad někdo mohl tušit, co přijde, mlčel stejně jako celý zbytek světa, který zadržoval dech, očekávaje příchod bouře. A když se pak z prodlévajících stínů snesla smrt a bílé hradby Loreth’Aranu zrudly prolitou krví, ticho se ještě prohloubilo. Někde v povzdálí tesklivě zahoukala sova. Bílý měsíc krátce vysvitl nad oblaky a rozhodil třpytivé paprsky po několika postavách, které se kradly přes nádvoří. Zvuk jejich tichého našlapování zanikl v letmém svistu dračích křídel. „Můj pane! Moje paní!“ Toreth se s trhnutím probudil. Dozvuky snu se poplašeně stáhly z jeho mysli. Dahliya se prudce vztyčila vedle něj. „Cyridane, co se děje?“ Vysoký elf s protáhlýma kočičíma očima, kapitán stráží, měl na sobě místo své obvyklé naleštěné zbroje volný noční oděv, na který si zřejmě v rychlosti stihl připnout pouze hrudní pancíř. Několik nezapnutých řemínků mu povlávalo kolem těla při každém pohybu. „Město je pod útokem, princi!“ Toreth se zmohl jenom na to, že beze slova vstal z postele, zatímco Dahliya si se sklopenou hlavou přitiskla prostěradlo na nahá ňadra. Kapitán jí však nevěnoval nejmenší pozornost. „Muži v černém brnění a draci, pane…“ Toreth nic nechápal. Veškeré boje a války měl téměř bezvýhradně spojené s těmi mrzkými lesními stvořeními, trolly. Kdo jiný mohl…? „Draci?“ zmohl se nakonec na šokovanou otázku. Koutkem oka si všiml, že Dahliya zmizela za lakovanou dřevěnou zástěnou a že se ve spěchu obléká. „Nevím, jak je to možné, můj princi, ale ano… Všichni strážci, co byli na hradbách, jsou mrtví.“ „Povolej všechny do zbraně.“ Cyridanova tvář byla bílá jako mléko. „Chtěl jsem. Ale neměl jsem koho. Ve dvou strážních věžích… všichni jsou po smrti. Všichni. A nikdo nevyhlásil poplach, až já. Máme asi čtyřicet mužů, kteří už se připravují na obranu města. Zbytek…“ Bezmocně zakroutil hlavou. Jeho jindy tvrdý výraz se bezmocně sléval do třesoucích se rtů. Toreth byl jako omráčený. Ale v jeho mysli jako by náhle vyrostla zeď - ocitl se zcela odříznutý od jakéhokoli jiného pocitu, než byl ledový chlad, který se mu rozlézal útrobami. Musel konat. Na otázky bude čas později. Pokud vůbec kdy. „Ať se rozezní všechny rohy ve městě,“ poručil se staženým hrdlem. „Ať se chopí meče každý, kdo rozezná ostrý konec. A Nyree pošli se zprávou do hlavního města. Právě teď velíš všemu lidu Loreth’Aranu. Ať se každý, kdo bude připraven, postaví na jeho obranu. Běž.“ „A vy, pane?“ Dahliya stanula vedle něho. Byla oděná do svého purpurového kouzelnického roucha, temného jako ohnivé víno, a přes něj měla natažený hrudní plát z tepaného mithrilu. Zároveň mu přinesla jeho vlastní brnění a položila je na postel. Toreth si s ní mlčky vyměnil pohled. Odhodlání v jejích očích před ním skrylo pravdu. Samotná země zemřela a my s ní… Toreth obrátil pohled zpět k Cyridanovi. „Přidáme se k vám. A teď už běž.“ Když vyběhli ven, měl Toreth na okamžik pocit, že se k němu snáší Iocaste, ale to mu jenom zrádná noc zastřela smysly. Drak, který před nimi přistál, měl šupiny temné jako boží trest a rozšklebenou tlamu rozevřenou. V podobě zubů ostrých jako obrovské jehly se k nim přiblížila smrt. Dahliya varovně vykřikla a Toreth ucítil poryv větru spolu s ostrou vůní magie, když kolem nich jeho družka vyčarovala blyštivý arkánový štít. Drakovy spáry zaškrábaly po jeho povrchu a Dahliyi přeběhl přes tvář bolestivý záchvěv. Štít zablikal, ale vydržel. „Draku!“ vzkřikl Toreth. Černý drak na něj upřel krvavě rudé oči. „Co má znamenat tohle šílenství?“ Neltharione, Strážce země… Co jsi to poslal své děti vykonat? Elfský princ se odpovědi nedočkal. Drak místo toho vyrazil šupinatou tlamou proti jejich štítu a Toreth věděl, že tohle už zábrana nevydrží. Tu se však snesla z oblohy smaragdová bouře a dopadla černému netvorovi na záda. Ten ze sebe vydal naříkavý jek, když se mu drápy zelené dračice zabořily do krunýře, a ohnal se po ní hlavou. Kolem zápěstí se mu sevřela elfčina ruka. „Poběž, má lásko. Musíme ke Snové bráně.“ Přikývl. A zatímco se dvě bytosti, které byli zrozeny jako bratři, za nimi rvaly na kusy, oni běželi vstříc poslední záchraně, v niž mohli v této temné noci nepochopitelných hrůz doufat. Město kolem nich umíralo. Bílé věže a pyšné hradby se hroutily jako dětské hrady z písku, jak je pod sebou drtila mohutná dračí těla. Kouř z mnoha ohňů Toretha štípal v očích, ale on se nemohl rozhlížet. Cítil, jak Dahliya vedle něj tichým pohřebním hlasem šeptá slova kouzla, a modlil se, aby bylo dost silné. Úderem hole rozrazila dveře chrámu. Byl prázdný; kněžky nejspíš dávno odešly bojovat ven. Zbylo tu jen několik nemocných, ale ti Toretha nezajímali. Po točitém schodišti, které mu nyní připadalo závratné jako cesta do nebes, vyběhli až na samotný vrchol. Blíž k nebi a blíž ke zkáze, která se z něj dnešní noci snášela. Toreth se vrhl k mihotajícímu se nefritovému krystalu, který byl zasazen do stěny chrámové kupole. Rozbíhaly se z něj jemně pulzující smaragdové žilky. Princ si všiml, že několik jich už vyhaslo, zatímco jiné pozbývaly svou zář právě teď. Iocaste… Rychle setřásl tu myšlenku. „Pospěš si,“ naléhala Dahliya, která mezitím špičkou hole kreslila do vzduchu oslnivě planoucí runy. „Pospěš, není čas.“ Toreth vložil ruce na krystal. Tělem mu projelo zachvění, od konečků prstů až do srdce. Pevně semkl víčka. „Má paní…“ šeptal suchými rty, „má královno… Ty, která sníš své smaragdové sny ve světě nesmrtelných, slyšíš mne?“ Samotné základy chrámu se otřásly. Zvenku zazněl hlasitý výkřik, následovaný hučením plamenů. Jekot vystoupal do oslepujícího crescenda a Dahliya hmátla po svém měsíčním amuletu. „Matko…“ slyšel ji se modlit. „Stříbrná královno, zachraň nás…“ A on se veškerou silou svých myšlenek upnul ke své vlastní královně. „Smaragdový snílku… Má paní Ysero, vyslyš mne. Tvé děti tě potřebují. Tvé děti umírají.“ Výkřiky venku utichly a Toreth teď slyšel jen bušení vlastního srdce. „Ysero… Snová královno…“ Jeho vládkyně však mlčela. Ysera snila své zelené sny, daleko od všech smrtelných i nesmrtelných bytostí, a on cítil, že jí něco nedovoluje se probudit… Bezmocně se obrátil zpět k Dahliyi, když tu se chrámová klenba nad nimi roztrhla. Toreth strhl Dahliyu k zemi, chráně ji vlastním tělem, a ona nad nimi ve stejnou chvíli zažehla další arkánový štít. Toreth ucítil několik slabých otřesů, ale štít utlumil dokonce i zvuk tříštění zdiva, takže si ani nebyl jist, kdy to všechno vlastně náhle skončilo. Štít na nimi modře světélkoval a on vzhlédl k náhle otevřenému nebi. „Torethe, co budeme…“ Nestihla doříci ani tu jedinou větu. Její magie se střetla s čímsi cizím kouzlem a Dahliya vykřikla bolestí. Toreth ji za paži vytáhl na nohy. Dahliya druhou třesoucí se rukou svírala hůl a štít se pomalu nadzvedal spolu s nimi. Nakonec spočinul jako mlžný baldachýn několik stop nad jejich hlavami, kde slabě stříbřitě zářil. Toreth tasil oba své meče a čekal na nepřítele. A ten přišel. Z nebe přímo nad nimi se snesl černý přízrak. „Pozor!“ zařval Toreth a Dahliya vykřikla jediné slovo moci. Štít zaplanul jako půlnoční slunce, ale drak o něj nejevil nejmenší zájem. Graciézně sklonil křídla a usadil se na vrcholu zřícené zdi, odkud dvojici potměšile pozoroval. „Princi Torethe,“ promluvil pak do jejich myslí. Zvuk jeho hlasu bodal jako rozžhavené jehly, a ještě více pak mrtvolný klid dračích očí. „Přišel jsem ti vyřídit srdečné pozdravy od mého pána.“ „Proč?!“ vykřikl Toreth neovladatelně. „Proč tohle děláš? Ublížili jsme vám snad nějak? Nežijeme snad vzájemně v míru? Čím jsme si zasloužili tento osud?“ „Nezasloužili,“ protáhl drak líně a jeho tlama se rozevřela v úsměvu. Toreth na jeho zubech spatřil karmínové odlesky krve a cáry něčího šatstva. Žaludek se mu divoce zahoupal. „Ale později byste byli velmi nepohodlní. Chystají se velké věci, elfský princi. A tvá královna nemá ani tušení, jak velké věci to ve skutečnosti budou. Překážíš novému řádu, dračí jezdče.“ Toreth zaslechl, jak Dahliya za ním tiše šeptá prastará slova. Drak vyrazil svou smrtonosnou tlamou vpřed. Princ pevně sevřel jílce obou mečů a čekal, až se štít protrhne. Jeho povrch se zavlnil jako neklidná voda a pak se slil v jedinou magickou střelu, která svojí špicí, ostrou, jako mohla být kterákoli střela z balisty, přivítala opancéřovanou dračí hlavu. Hrot vnikl drakovi do otevřeného chřtánu a oba elfy zalila černá krev. Drak se v křečích zazmítal. Jeho řev Toretha ohlušil a mohutný krk, svíjející se v bolestech, ho odmrštil stranou. Princ narazil bokem do smaragdového krystalu a jeho ostré hrany mu rozřízly tuniku, jako když projede horký nůž máslem. V hlavě mu zajiskřilo. Na okamžik se celý jeho svět oděl do nefritového jasu… Upřely se na něj nevidoucí oči, překryté tlustými šupinatými víčky. Toreth cítil, jak mu bok vlhne krví. Byla to jen povrchová rána, musí vstát a bojovat… Oči se otevřely. Pohled, který se upřel do těch jeho, byl vyděšený téměř k smrti. Má královno… Tvé město umírá… Oči se zavřely a on cítil, jak jím někdo smýkl po kamenné podlaze. Toreth znovu narazil do stěny, tentokrát hlavou. V ústech ucítil krev od prokousnutého jazyka. Ta bolest ho probrala, ale když vstal, zapotácel se jako opilý. Nebo umírající. Místností pokrytou sutí se plazil špičatý plazí ocas. Krvácející Dahliyi, která se právě chystala k dalšímu kouzlu, podrazil nohy, a ona s výkřikem padla k zemi. Toreth vyrazil vpřed a švihl po ocase mečem. Minul. Vzápětí ho smetlo k zemi černé kožnaté křídlo. Na okamžik se ocitl pod ním spolu s Dahliyí, cítil horečnaté teplo jejího těla, cítil i to, jak z ní magická moc vyprchává, cítil její vůni… V tu chvíli ji miloval jako nikdy v životě. Veškerý cit, který jí od té doby už nikdy nemohl dát, se slil do jediného oslepujícího okamžiku, tak čistého, až se jím málem zalkl. Pak se tma rozestřela… Toreth naslepo bodl oběma čepelemi vzhůru. Cítil, jak jedna z nich pronikla něčím tuhým. V okamžení pustil druhý meč a svíraje ten první oběma rukama, vší silou vyryl do tuhého křídla co nejhlubší brázdu. Vzduch naplnil dračí řev. „Dahliyo, vstávej a utíkej,“ stihl ještě Toreth křiknout přes rameno, když sebou křídlo mocně škublo a on najednou plachtil vzduchem, vzduchem horkým jako vášnivé modlitby, a když pak po nekonečně dlouhé chvíli dopadl, rukou mu projela oslepující bolest a něco v něm se zlomilo… Zraněný a krvácející, s roztříštěnou rukou neužitečně visící podél těla, se princ Toreth Lotheronas zvedl na nohy. Výkřiky kolem něj utichaly, zato hukot plamenů nabýval na síle, jako by jej vydechovaly něčí obrovské plíce. Nahoře nad ním krátce zazářil oslnivý stříbrný záblesk - a vzápětí zhasl jako sfouknutá svíce. Než stihlo do Torethovy zmámené mysli dorazit vysvětlení, uslyšel tichý, přesto však přenádherně blízký hlas. Torethe… Jsem tady… Srdce mu zalila divoká radost, která na okamžik potlačila vše ostatní. „Iocaste.“ Ano. Všechno je pryč. Rád by se zeptal, co tím myslela, ale mysl mu vyplnily dozvuky jejího utrpení. Toreth cítil, jak mu po tváři samovolně stékají slzy. Ve zlomené ruce mu cukalo, ale on se vší mocí snažil nevěnovat tomu pozornost. „Kde jsi…?“ Jsem u tebe. Vydrž. Zahalil ho smaragdový opar. Iocaste dosedla vedle něj, její mohutné tlapy zvířily prach. Ten také okamžitě ztmavl krví. „Jsi zraněná.“ Ty též. Dokážeš letět? „Nemůžu je opustit!“ zvolal šokovaně. S každým slovem mu bolestivě škublo v ruce, a to ho naplňovalo ještě větší zlostí. „Io, nemůžu! Musím je…“ Ty už nezmůžeš nic. Slova zelené dračice mu duněla v hlavě. Je po všem. Podíval se jí divoce do očí. „Neopustím je. Neopustím svůj lid…“ Někde poblíž zazněl rachot rozpadající se budovy. Zněl až příliš podobně tříštění jeho vlastních kostí, když se po ním jeho ruka zlomila. Pak zemřeš. A příběh Loreth’Aranu bude navždy… Výkřik slepé agonie mu kvůli myšlenkovému napojení na zelenou dračici zazněl přímo v hlavě, když Iocastě vnikla do zad špice padající věže. Dračice rozepjala křídla, jako by se chtěla ještě naposledy pokusit vzlétnout k oblakům, ale pak ji síla nárazu srazila na zem do prachu. Toreth klesl s ní. Drže si spánky, jako by tím mohl zmírnit bolest tepající v hlavě, křičel spolu s ní a tvář mu zalévala teplá krev vytékající z jejího škubajícího se těla. Dračice se pokusila násilím přerušit myšlenkové pouto, ale nenechal ji. Nebylo to správné. Měl trpět. Zasloužil si trpět za ně za všechny. Toreth sevřel zdravou rukou v pěsti směs hlíny a krve. Opouštěly ho síly; tehdy si teprve uvědomil, že několik úlomků zasáhlo i jeho. Na krku a břiše cítil vlhké teplo; jako polibek, který mu vtiskla něžná smrt. Tuto milenku však musel odmítnout. „Přísahám při zemi a vodě…“ Někdo nad ním se hlasitě, skřípavě smál. Nebo to bylo stále v jeho hlavě? Kdy se mu vůbec z mysli vytratila přítomnost Iocaste…? Byla pryč, jako slunce za soumračného dne. Byla pryč. Všechno bylo pryč. Je po všem. Zaťal ruku v pěst. „Přísahám při zemi a vodě,“ opakoval hlasitě, drtil slova mezi zuby a s každým z nich mu z těla unikla jedna kapka jeho života, „přísahám při ohni a větru, že nedám světu zapomenout. Nabízím svou krev na stvrzení přísahy, mou krev za tuto zemi. Neopustí mne a já neopustím ji. Nedovolím…“ Slova se mu ztrácela, sotva se dotkla jeho rtů. Hlavu mu plnilo černé prázdno. Ale jeho krev stále tekla. Vytrvale jako řeka, která spěchá na setkání s věčností hlubokého moře. „Nedovolím… aby svět zapomněl… co se tu dnes stalo. A ty, kdož jsou zodpovědní… nechám zaplatit… krvavou cenu. Tak jako nyní platím já…“ Nad Loreth’Aranem se rozhostilo ticho. Země mlčela. Ztenčující se proud krve po chvíli vyschl.
* * *
Dlouho mlčeli. Tak dlouho, že měsíc urazil pořádný kus ze své pouti oblohou, ale po takovémto příběhu byla Bellatrix ochotna mlčet třeba celý zbytek noci. Ticho nakonec prolomil sám princ Toreth. „Pobili nás do posledního muže. Já byl poslední, kdo padl mrtev. Ale země mou přísahu přijala. Nic víc jsem od ní nežádal. Stal jsem se jediným ochráncem historie svého lidu. Ale ti, kdož měli zaplatit, stále žijí.“ „Pokud máš na mysli Nelthariona…“ Bellatrix mu pro jistotu pohlédla do očí, aby se ujistila, že je vhodné promluvit. Elf ji mlčky pozoroval. Jeho letargií prosakovala dychtivost, rozdmýchaná oživenými vzpomínkami. „Ten je mrtvý. Tedy… Měl by být. Je to koneckonců Aspekt, takže co já vím…“ Elf pokrčil nehmotnými rameny. „Ať tak nebo tak… Věřím, že ten jednou dojde spravedlivého soudu. Má až příliš mnoho nepřátel.“ „Ale?“ „Ale on není jediný. Už tisíce let čekám na smrt toho, který toho dne vykonal jeho rozkazy.“ „Tisíce let?“ Toreth přelétl elfčin pochybovačný výraz pohledem. „Je stále naživu, pokud se ptáš na toto. Jeho tělo sice zemřelo, ale jeho nenávist přežívá. Váže se k tomuto místu, snad jej tu dokonce držím já. Nemine den, abych na něj nepomyslel. Abych si nepřál být stále schopen chopit se zbraně a probodnout tu pekelnou tlamu, která mě připravila o vše, co jsem miloval.“ Toreth sklopil hlavu. „Je to zvláštní…“ pokračoval po chvíli tišším hlasem, „jak každá ztráta doléhá na duši jinak. Smrt mého města, mých lidí… byla jako oceán. Ten nemusí nutně zabíjet, ale nikdy nepustí člověka ze svého ledového objetí… Je věčný. Všudypřítomný.“ Oheň zvolna dohoříval. Bellatrix mátožně přiložila několik uschlých větví, zatímco Toreth pozoroval tančící plamínky, které se mu odrážely v očích. „Dahliya, má láska… Neviděl jsem ji umírat. Ani ona mne. Její ztráta byla, jako bych náhle nedokázal dýchat, ale přesto jsem stále existoval, stále jsem žil… Třebaže v této podobě. Není pravda, že čas zhojí každé zranění, ale každé z nich časem otupí… Jen člověk sám si může otevřít staré rány, aby začaly znovu krvácet.“ Oheň byl stále slabý. Bellatrix se už ale nenamáhala přiložit na něj. Podle bledého přísvitu, kterým se zalil temný horizont, bude brzy svítat. Zatímco princ Toreth vyprávěl svůj příběh, minula celá noc. „Ale Iocaste…“ Princův hlas zněl jako tklivá píseň, když zpěvák odloží svůj hudební nástroj a dál vypráví jen jeho vlastní ústa. „Její ztráta byla, jako bych přišel o část sebe sama. Byl jsem náhle jiný. Byl jsem si cizí. Něco chybělo, téměř jsem se štítil přebývat ve svém vlastním těle. Něco chybělo a neexistovalo nic, co bych mohl udělat, co by kdokoli mohl udělat, abych byl opět celý. Ona byla můj život a byla ještě mnohem víc. Život jsem ztratil, přesto nedokážu najít pokoje.“ „Chceš pomstu,“ řekla elfka tiše. To chápala až příliš dobře. Toreth k ní zvedl pohled, který doteď upíral do skomírající ohně. „Samozřejmě, že chci pomstu. Zaplatil jsem tu nejvyšší cenu, abych jí mohl být svědkem. Vyprosil jsem si ji na samotné smrti. Vykonat ji však nemohu.“ Bellatrix se protáhla. „Už chápu, kam tím míříš,“ pravila. „A odpověď je ne.“ „Chápu.“ To ji zarazilo; tak rychlé složení zbraní nečekala a ani nikdy nezažila. Najednou nevěděla, co říci. Princ se křivě pousmál. „Čekala jsi, že tě budu přesvědčovat? Že budu žadonit? Čekal jsem deset tisíc let… Dříve nebo později přijde někdo, kdo moji pomstu vykoná.“ „Udělala bych to,“ slyšela samu sebe, jak odpovídá, „ale nejsem tu na dovolené. Mám zde vlastní úkol, který musím vykonat.“ „I to chápu,“ odvětil mírně. „Každý máme pána, kterému sloužíme.“ „Ty ne,“ vylétlo z ní, než se stihla zarazit. Usmál se. „Ty jsi jen něčí služebník. Já jsem otrokem. Otrokem své vlastní přísahy.“ Bellatrix zaplavily vzpomínky. Zlaté věže, hroutící se do prachu. Krev. Plameny. A zrada. Výkřiky o pomoc, chroptění raněných, jekot umírajících. A strašlivé ticho, když poté opět povstali, s polámanými údy, vyhřezlými vnitřnostmi, popelavými tvářemi a děsivou prázdnotou v mrtvých očích. „Každá katastrofa může být vždycky ještě o něco horší…“ zamumlala spíš pro sebe. Když zvedla hlavu, zjistila, že ji Toreth pátravě pozoruje. „Co tě potkalo?“ optal se mírným hlasem. Zavrtěla hlavou. „Na tom nezáleží.“ „Mně ano.“ „Nezáleží,“ opakovala tvrdohlavě. „Minulost je minulost. Ty jí možná nedokážeš uniknout, ale já ano.“ „Nikdo nemůže uniknout minulosti,“ prohlásil přízrak. „Pokud jsi žila, je minulost tvou součástí. Je vypálená do každé jizvy, do každé tvé vzpomínky. Utíkat před ní je jako prchat před přílivovou vlnou na mořské dno.“ „A co když ti řeknu, že možná právě proto jsem tady? Že se taky mstím za něčí zradu.“ „Ti druzí elfové na ostrově,“ pochopil to okamžitě Toreth. „Co ti udělali?“ „Nejde o to, co udělali,“ zavrčela elfka. „Jde o to, kým jsou. Oni jsou taky jenom pěšáci, jejich vůdce je daleko odsud. Ale někde se začít musí.“ „Ale ty se nepovažuješ za pěšáka.“ Bellatrix stiskla rty. „Jsi až moc chytrý,“ odsekla. „Nejde ani o to, za co se považuji. Ale mám tu úkol a ten vykonám.“ „O tom nepochybuji. A mé modlitby budou s tebou.“ „Tak teda děkuju,“ ušklíbla se. „Že to schvaluješ.“ Povzdechl si tak neslyšně, že si nebyla jistá, zda to nebyl jenom krátký vzdech větru. „Neřekl jsem, že schvaluji zabíjení rodných. Ale…“ Zaváhal. „Dokážu občas opustit město. Vím, co dělají. A vím, jak jejich činy tato země trpí. Rostliny povadly, vody zrudly jako krev, která tudy kdysi tekla. Někdy není třeba schvalovat něčí konání, když zároveň víš, že je jen menším zlem.“ Bellatrix opět shledala, že netuší, co odpovědět. A tak jen obrátila hlavu ke světlajícímu horizontu a maně pozorovala, jak se zpod něj derou první sluneční paprsky. Toreth také otočil hlavu, ale jeho pohled směřoval kamsi k severovýchodu, kde se z kalného rozbřesku vynořovaly kontury jakéhosi ostrova. Když zaostřila zrak, měla Bellatrix pocit, že nad ním vidí kroužit matný dračí stín. Po zádech jí přeběhl mráz. Oheň již vyhasl. „Jejich kosti jsou vše, co po nich zbylo,“ řekl Toreth tesklivě. „Zasloužili by si konečně klidně spočinout.“ „To jistě.“ Elfka vstala. „Děkuji za lekci historie, princi Torethe. Musím jít.“ „Jistě. Rád jsem tě poznal, i když jsi mi nedokázala pomoci. Alespoň sis poslechla můj příběh. Budu doufat, že si z něj odneseš něco víc, než pár vzpomínek starého blázna. Elune tě provázej.“ Stále seděl u ohniště, když odcházela. Několikrát se po něm ohlédla, ale on stále upíral svůj pohled přes moře, kde vytrvale kroužil černý přízrak. Po několika minutách zjistila, že se dračí silueta usadila i v její mysli. Bellatrix vztekle zaskřípěla zuby. Deset tisíc let, u všech bohů. To se nechá rozházet příběhem starým deset tisíc let? Někdo neustále někoho zrazuje. Lidé umírají. Města hoří. Takové věci se stávají, takový už byl svět, v němž žili. Má královno, tvé město umírá… Krátce zauvažovala, jak těžké musí být očekávat pomoc, která nepřichází. My alespoň žádnou pomoc nečekali. Ani by nepřišla, tak rychlý a nečekaný ten útok byl. Suchá země pod jejíma nohama se drolila. Vyschlá, šedá, mrtvá. Elfka si představila, jak kráčí po zpráchnivělých dračích kostech, které se pod jejíma nohama obracejí v jemný prach. Otřásla se. To není fér, posteskla si v duchu. Nic mu nedlužím. Možná to dlužíš sama sobě. Bellatrix trhla hlavou a rozhlédla se. Její oči zachytily jen jemné vlnění trávy. Seschlé a zežloutlé, jak si povšimla. Není to fér. Mám vlastní bitvy, které musím vybojovat. Nemůžu se starat ještě o cizí. Pomáhej a i tobě se dostane pomoci, řekl jí někdo kdysi. Bohužel zjistila, že to tak většinou nefunguje. Ačkoli… Mám čas. Nikdo mi neřekl, kdy se mám vrátit, jak rychle mám svůj úkol splnit. A navíc… někde se začít musí. I kdyby to mělo být u nepřátel někoho jiného. Možná můžu zbavit tenhle proklatý ostrov dvou různých zel. „Co z toho ale budu mít?“ zeptala se nahlas. A nemohla by tvrdit, že ji příliš překvapilo, když se jí dostalo odpovědi. „Uvažuj, vypočítavá elfko. Černí draci jsou nepřítelem světa. Opravdu myslíš, že se na tvých poutích nikdy neobjeví nikdo, kdo by tvůj čin ocenil? Možná ne více než já… ale pro tebe výhodněji? „Jsi až moc chytrý,“ prohlásila Bellatrix popuzeně. „Ale mám pravdu. A ty to víš.“ Co věděla, bylo, že hlavně potřebuje nějaký důvod, díky kterému si nebude muset připadat jako něčí spasitelka. A ten právě dostala. Jen ji štvalo, že ho nevymyslela sama. „Jdi k čertu.“ Usmíval se na její záda, zatímco odcházela k pobřeží. Ostrov před nimi vyklouzl z mlh a i z tohoto břehu byla patrná strmá stezka, vinoucí se k jeho vrcholu. Byla nedotčená lidskou nohou už příliš dlouho. Ale princ Toreth věděl, že po dnešním dni se do ní otisknou něčí stopy, mířící vzhůru. A modlil se z hloubi veškeré své duše, která mu ještě zbyla, aby stejné stopy později mířily i dolů.
Přejít na Fan Fiction


Naposledy upravil/a Bellatrix 21.12.2014 v 20:44:47.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

Darklifer 23.12.2014 22:07

Vskutku špičkové! Líbí se mi i ten styl, jakým to je podané :3A to s tím přeložením a poté předložením Blizzu je opravdu dobrý nápad, uvažuj o tom, třeba by se ti dostalo podobné pocty, jakou si zasloužil tvůrce In the Shadow of the sun

Bellatrix 22.12.2014 18:33

Sirena
Naprosto úžasné, nebála bych se to předložit Blizzu aby to uznal jako oficiální lore Máš opravdu talent
Děkuju, moc si toho cením Jo, už jsem uvažovala o přeložení, ale zatím nebyl čas. Možná někdy v budoucnu.
Šéfredaktor WoWfan.cz

Sirena 21.12.2014 22:47

Naprosto úžasné, nebála bych se to předložit Blizzu aby to uznal jako oficiální lore Máš opravdu talent

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet