Ozvěny budoucnosti

• Nibenwen
• 18.11.2011
• Fan Fiction

PROLOG "A dost!", praštil Garrosh, náčelník klanu Warsong a nyní i právoplatný vládce Hordy, svou mohutnou pěstí do svého trůnu, který se zachvěl tak, jako by saronit, který přivezl z dalekého Northrendu byl pouhý kámen. "Okamžitě mi zavolej Trixxe!" Jeho hněv se dal vyčíst nejen ze ztmavlé hnědé pokožky, do které tepny a žíly pumpovaly velké množství krve, ale rovněž z uhrančivého až zlověstného světla v jeho malých žlutých očích. Tesáky měl vyceněné, jako by se chystal urvat komukoliv, kdo by se mu v tu chvíli postavil hlavu od zbytku těla pouhýma rukama. "Zajisté pane, okamžitě pane", šeptnul malý goblin, který nyní vypadal snad ještě bezbranněji, než když se bavil s obrovitým náčelníkem před několika chvílemi. Bleskově se uklonil a vyběhnul ze sálu tak rychle, jako by snad ani tato vlastnost nebyla od pradávna této rase vlastní. "Varian...."To slovo se Garroshovi vrylo do paměti jako jed, který by mu do žil vpravila samotná Sylvanas, to šílené monstrum trvající za každou cenu na přežití vlastní proradné rasy. V tuto chvíli však nebyla Sylvanas to, co náčelníka sžíralo do morku kostí. Byl to právě král Stormwindu, který od událostí Cataclysmu začal obnovovat vliv Aliance na Kalimdoru, a na jeho rozkaz na něm lidé vystavili několik tvrzí a držav, které rozhodně tak blízko Orgrimmaru tolerovat nehodlal. Jejich opakované a marné pokusy strategické opěrné body Aliance dobýt jej přiváděli k zoufalství. Jak je možné, že přesto, že se o jejich dobytí pokusilo několik válečných skupin, se vždy lidem podařilo je nějakým způsobem udržet nejdále na prašné cestě směřující z Pevnosti Triumfu do Theramoru. "Theramore... " pomyslel si Garrosh. Symbol éry vzdoru lidí, kteří se pokusili před lety navždy vyhnat orky a s nimi celou Hordou z Azerothu. Symbol slabošské vůle Thralla jednou provždy vyhnat rasu lidí z posvátné země Kalimdoru. Místo války, která by zcela jistě dopadla ve prospěch Hordy, přišla léta ubohých kompromisů, kdy jedna strana nevěřila druhé, což bylo ostatně přáním jak Thrallovým, tak Jaininým. Ano, Jaina Proudmoorová, ta lstivá lidská čarodějka, to ona má bezpochyby co dočinění s urputým bojem lidí v Barrens. Zásobování z Theramoru nebralo konce, ačkoliv se skupinky nájezdníků snažily jej několikrát vyplenit. To ona je tím, kdo překáží Garroshovi a celé Hordě v ovládnutí většiny Kalimdoru... jenom ona ví, jak... "Náčelníku!", vytrhnul orgrimmarský grunt Grazhor ze soustředění svého pána, "Trixx čeká na vaše přijetí v předsálí." Trixx byl skromný a velmi nenápadný goblin, který však oplýval jedinečnými a na první pohled nerozeznatelnými schopnostmi, které náčelníkovi i proti jeho vůli imponovaly. Byl si totiž velmi dobře vědom, jak je využít ve svůj prospěch. "Náčelník čeká..." pobídnul Garrosh grunta, očekávajícíc každou chvílí goblinův úlisný škleb v záři loučí osázených napříč celým trůnním sálem. KAPITOLA PRVNÍ Silný poryv větru, který nebýval v těchto končinách ničím výjimečným, nesoucí v sobě jemný pach Velkého moře, si pohrával s jeho prošedivělým copem spleteným k jeho robustním zádům, jako by spolu tančili píseň ohně, kterou tak dobře sám orkský válečník znal, než se jeho rasa vydala na tento prazvláštní kontinent, a usadila se v této pusté zemi, kde vybudovala své hlavní město. Durotar. Vyprahlá země na východní straně Kalimdoru, do které ostré slunce každý den vypalovalo svůj žhavý rukopis. Pevnina na něm byla zbarvená do krvavě rudé barvy, jakoby měla orkům navždy připomínat jejich temnou minulost pod nadvládou démonické magie. Nasál svými nozdrami poslední zbytky vůně, kterou miloval a zároveň nenáviděl, a otočil se směrem k malé vesnici, kterou již několik let nepřetržitě hlídal, o to víc v době, kdy se nedaleko usadili lidští válečníci. Ačkoliv byl rozlohou Razor Hill vcelku nepatrný, jeho strategické umístění před vstupem do kaňonu směřujícím až do samotného hlavního města bylo téměř geniální. Ačkoliv sekera vypadala na první pohled velice primitivně, vyzařovala z ní neurčitá moc, která jakoby sama mohla vyprávět, v kolika bitvách vzala život těm, kteří se o to samé pokoušeli jejímu majiteli. Byla zdobená pouze jemnou vlčí kožešinou a topůrko bylo obmotané kančí kůží, jejíchž kdysi černá barva připomínala daleko více sytě červenou. Čepel však byla stříbřitě lesklá a nabroušená jako za časů její největší slávy, ostatně si na její vzhled starý válečník velmi potrpěl. Pomalým krokem přecházel na druhou stranu vesnice, a snažil se zaostřit na horizont, který se v nedávné době v západním Durotaru změnil vylitím řeky Southfury do údolí. Ještě před velkým Cataclysmem by přísahal, že zde byl veškerý život, který již dávno vymřel, navždy zapovězen, ale nyní se tu ze zavodněných ploch majestátně tyčilo rákosí a v kalužích bujelo, byť drobné, ale patrné a neznámé rostlinstvo. Možná tato země ještě neztratila vše, co byla schopna nabídnout, a neustálé válčení s temnými elfy v severních zemích o každý kus úrodné země bylo přinejmenším unáhlené. Často pochyboval o rozhodnutích nynějšího náčelníka Hordy, Garroshe Hellscreama, syna slavného Gromma, který navždy ukončil démonickou magii, která jeho rasu hnala do nekonečné záhuby. Ačkoliv obdivoval jeho silné sklony k vůdcovství a vládu pevné ruky, kterou Horda v těchto nelehkých časech potřebovala, aby se sjednotila v boji proti Alianci, často však byla jeho rozhodnutí činěna na úkor jeho prchlivosti, a touhy bojovat. Válečník si velmi dobře uvědomoval, že pokud jeho rasa chce přežít, bude muset vždy bojovat, ať s lidmi a jejich spojenci, démony, či jinými formami živých či mrtvých nepřátel, prahnoucích po zničení Azerothu. Věděl, že až přijde jeho čas, vezme si ho k sobě sám duch země, a jeho lid bude jednou o jeho životě a smrti zpívat písně vítězství, jako kdysi on, jako malý, zpíval o Grommovi a Orgrimmovi. „Raxagare!“, zakřičela z dáli se přibližující malá, světle zelená postava s obrovskýma špičatýma ušima, dlouhým nosem a dvěma obřími náušnicemi v každém uchu. „Raxagare, příteli!“ pokračoval stále zřetelnější a jasně ostrý hlas. „Grizlliku!“ zahřměl válečník a pokračoval, „nikdy bych nevěřil, že se potkáme zrovna tady, v Razor Hillu.“ „Není to tu tak pusté, jak jsi vždy vyprávěl,“ dodal goblin a rozhlížející se po krajině si neodpustil široký šklebící se úsměv, který odhaloval jeho malé ostré tesáky. „Pojď, vezmu tě do mého příbytku, připravím nám něco na zub, a budeš mi vyprávět, co tě sem přivedlo.“ Grizzlik neváhal ani vteřinu a několikrát rychle přikývnul hlavou na znamení souhlasu. | pokračovať na 2. časť --->

---

Naspäť do sekcie Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.