Píseň ohně - 17. kapitola (2/2)

• Bellatrix
• 06.11.2011
• Fan Fiction

17. KAPITOLA - Vládce temnot (2. část) Na světě se vyskytuje nepočítaně nevysvětlitelných věcí. Například to, jako mohlo tolik draeneiů přežít zřízení Exodaru, jak mohlo vyschnout tak obrovské jezero na místě, kde jsou nyní Shimmering Flats, nebo proč poslal Kael’thas zpátky do Quel’Thalasu jako svého herolda zrovna toho nafoukaného sebestředného idiota Rommatha. Mě se ale momentálně týkala jiná věc: gravitace a atmosféra tady na rozervaných okrajích Outlandu. Zaprvé – jak jsem mohla padat dolů, když tu už nemohla žádná gravitace působit (pokud tedy gravitace fungovala tak, jak mi to kdysi vysvětloval nějaký učenec v Dalaranu)? Neměla jsem zkrátka kam padat. Tohle už byl vesmír. Teoreticky bych se měla zůstat vznášet v prostoru… a udusit se, protože ve vesmíru podle všeho neměl být žádný vzduch. Naštěstí jsem ale stále byla schopná dýchat, i když velmi mělce. Obojí mohla mít na svědomí magie, obrovské množství magie, které se uvolnilo, když se kvůli Ner’zhulovi celý Draenor roztrhal na kusy, ale jistá jsem si být nemohla. Důležité bylo, že ačkoli mi bylo řečeno, že v otevřeném vesmíru není možné kouzlit, podařilo se mi pád zpomalit – alespoň jsem v to doufala. Ve chvíli, kdy se skály okolo Kil’Jaedenova trůnu změnily v jednolitou kamennou stěnu, jsem totiž zavřela oči, protože jsem nechtěla riskovat, že mě pohled dolů, kde se tato skalní stěna ztrácela v černočerné temnotě, bude stát zdravý rozum. S pevně stisknutými víčky jsem už ani nevěděla o tom, že padám, protože poryvy větru, které byly nahoře na skalách tak silné, že mě srazily dolů, se cestou dolů zvolna rozptýlily a zde už vzduch neproudil téměř vůbec. Měla jsem pocit, že se vznáším, ale přesto jsem stále klesala. Jak rychle, to jsem zjistila až ve chvíli, kdy se po relativně krátké době mému pádu postavil do cesty nevelký úlomek skály posetý krátery. Dopad byl tak tvrdý, že jsem na okamžik asi ztratila vědomí, ale ihned mě probrala ostrá pulzující bolest v levé ruce. Konečně jsem se odvážila otevřít oči, s obtížemi jsem pootočila hlavou a lehce se mi zvedl žaludek. Těsně pod ramenem mi ruku skrz naskrz probodl kus kamene ostrý jako břitva; jeho vrchní část, která mi vyčuhovala ze svalu, se leskla krví, a rudá tekutina se mi vpíjela do rukávu košile. Zůstala jsem bez pohnutí ležet, pohlédla vzhůru a snažila se chytit druhý dech. Ztemnělou oblohou křižovaly modrofialové vlnící se pásy a skalní stěna se ztrácela desítky metrů nade mnou ve fialovém oparu. Toto nebyl ani kraj světa; spočívala jsem daleko za okrajem světa a podle bolesti, která se mi šířila celým tělem, a stále stupňující se neschopnosti dýchat, jsem umírala. Navzdory pomalu se zakalujícím myšlenkám jsem si s jistou racionalitou uvědomila, že mám vlastně nesmírné štěstí – alespoň zemřu na kousku pevné země a ne v nekonečném pádu do věčnosti. Říká se, že v posledních okamžicích člověku před očima proběhne celý život. Pravda je však taková, že myšlenky umírajícího se upínají k jediné věci – k poslední chybě, kterou udělal a která ho přivedla sem, na práh smrti. Proklínala jsem celý ten sled událostí, kvůli kterému mi teď život zvolna unikal z těla a zanechával po sobě jen ochromující chlad a lačnou touhu po několika dalších vteřinách vyplněných bolestí. Bolest v této chvíli znamenala život. To, že mě pomalu opouštěla, znamenalo jedno jediné: že můj čas se už naplnil. Spolu s přivírajícími se víčky se ale moje okolí nestávalo ještě temnějším, jak jsem očekávala. Všude kolem mě najednou tryskalo světlo tisíckrát jasnější než slunce a moje ztuhlé tělo zaplavil žár. Útes, ke kterému jsem stále upírala vyhasínající zrak, se proměnil v ohnivou stěnu a z úlomku skály, který se měl stát mým hrobem, najednou bylo ohnivé jezírko. Celý svět byl náhle tvořený ohněm, téměř živoucími plameny, které kroužily zjasnělou oblohou, z níž kanul ohnivý déšť. A všude kolem mě se objevovaly a v krátkých jiskrných záblescích zase mizely jakési rozmlžené postavy. Jedním jsem si byla jistá: tohle nebyl ani sen, ani halucinace, a v žádném případě ani posmrtný život. Jak mé tělo umíralo, můj zrak a moje mysl se odpoutaly od světa, na kterém jsem dosud slepě lpěla, a právě teď jsem se dívala do záhadného a nekonečně nádherného světa Elemental Plane. Jedna z podivných postav sestoupila na můj kousek skály a udělala několik ladných kroků směrem ke mně. Vypadalo to spíše, jako kdyby tančila, a v místech kam došlápla, ze země začaly tryskat drobné gejzíry lávy. Když se mi podařilo zaostřit svůj slábnoucí zrak, zpozorovala jsem, že ten tvor, přestože se napřed zdál být jen mnoha navzájem se proplétajícími plamennými vlnami, dost výrazně připomínal lidskou bytost. Přesněji řečeno ženu s dlouhými vlasy tvořenými tenkými provazci namodralých plamínků a s kůží na mnoha místech těla popraskanou a trochu připomínající tvrdé dračí šupiny. Dívka ke mně poklekla a chvíli mě zvědavě pozorovala. Její oči žhnuly jako doběla jako rozžhavený kov a byly obkrouženy liniemi oné šupinaté kůže, která zde na obličeji připomínala nějaké rituální tetování. Nebyla jsem si jistá, zda mě dívka vidí v mé podobě, nebo jestli jsem se změnila stejně jako celé moje okolí. Každopádně jsem své tělo cítila už jen, když jsem se na to velmi soustředila. Toto byla jiná sféra a v ní dlela snad pouze moje mysl, která se už nezatěžovala myšlenkou na umírající tělesnou schránku. Žena otevřela ústa a mezi dvěma půlměsíci bledě zlatých rtů zakmitl rozeklaný jazyk. „Naraal aletta, nellis quanna?“ zašeptala syčivým hlasem nějakým mně cizím jazykem, ale přesto v mé mysli neznámá slova hladce získala jasný význam. Dívka se mě vyptávala, kdo jsem. „Bellatrix Sinn’Fallah,“ odpověděla jsem též šeptem a vnímala, jak se někde neskutečně daleko moje rty pohybují. Co mohla chtít slyšet? „Flamesinger,“ dodala jsem jen pro jistotu, ačkoli jsem nepředpokládala, že by ten tvor znal lidskou řeč. Dívka ale na jedno z mnou právě vyslovených jmen zareagovala; na lesklé tváři, jakoby posypané zlatým prachem, se jí objevil něžný úsměv. „Sinn’Fallah,“ opakovala po mně. „Tiedan neit olet. Voit calaab Naal’Shallah.“ Tentokrát jsem byla schopná pochopit smysl pouze posledních několika slov, která znamenala „kněžka chrámu ohně“, ale význam celé věty mi unikal. Cítila jsem, jak se mi zavírají oči, chtělo se mi spát… „Poslyš, já nevím, jestli mi rozumíš, ale…“ Dívka důrazně zavrtěla hlavou a položila mi prst na ústa; obličejem mi proběhl krátký štípající záblesk, jako kdyby mě ožehl plamen. Dívčina horká dlaň se zvolna přesunula vzhůru a zakryla mi oči. Nebránila jsem se; všechny svaly jsem měla smrtelně unavené a sebemenší pohyb mě vyčerpával víc a víc. Ten dotyk byl navíc nesmírně uklidňující, jako by mi vnášel do duše pokoj, který jsem nikdy nenalezla. Všude se rozlilo rudé světlo protkané zlatými záblesky a posléze v něm začaly váhavě vystupovat nejasné tmavé kontury. „Mitta alteei.“ Neboj se. „Nei lanna minua.“ Neztrácej naději. „Naala lestian sienta cantaas.“ Tvůj čas ještě nenastal. „Lensella ei missa elaama.“ Dívej se a pamatuj si. Před očima se mi rychle vystřídalo několik obrazů; jedním z nich byl můj meč, který, jak jsem si uvědomila, nejspíš sebrali Thoraxovi elfové; runy na čepeli vystupovaly z povrchu, jako kdyby je někdo stvořil z živého ohně, a celé ostří bylo zevnitř prozářeno rudozlatou září, která runami tryskala ven. Po několika vteřinách ho nahradil pohled na jednoho z ohnivých tvorů obývajících tuto sféru Elemental Plane, jak se mění ze svojí vzdáleně lidské podoby na mračno ohnivých zlatých jisker, kolem kterých se ovíjely plameny jako lesklí karmínoví hadi. Vize skončila, dívka stáhla svoji ruku z mé tváře, jemně se usmála a začala se pomalu rozplývat v horkém chvějícím se vzduchu. „Počkej!“ zvolala jsem zoufale – ale z úst mi vyšlo jenom bezhlesé zasípání. Ohnivý svět v jediné beznadějné vteřině zmizel a opět ho nahradil mrazivý chlad prázdného černofialového vesmíru. Spolu s nemilosrdnou realitou se vrátilo i utrpení s ní spjaté, ale tentokrát jsem už neměla pocit, že mě zevnitř zvolna rozežírá smrt; jediná bolest, která se vrátila, byla ta z probodené ruky a z o dost vážnější, přestože ne smrtelné, rány v břiše. Ale to, že jsem opět cítila bolest, znamenalo, že ve mně stále koluje život. Oheň, který mě posledních několik minut vnitřně stravoval, mi ho vrátil do žil a projasnil mysl zkalenou myšlenkami na věčné zapomnění. Viděla jsem tak jasně jako nikdy předtím; mysl se mi rozpínala tak vysoko, že by se mohla dotknout slunce, a mně se v hlavě pomalu a plíživě začal rodit plán úniku odsud. Zaťala jsem zuby a pomalu zvedla levé rameno. Ruku jsem se snažila držet rovnoběžně se zemí, aby mi ostrý kámen příliš nepotrhal tkáně ve zraněné paži, ale bolest byla přesto tak hrozná, jako kdyby mi někdo rval ruku z kloubu. Několik minut jsem jen seděla schoulená do klubíčka, svírala si krvácející paži, zhluboka dýchala a snažila se potlačit nevolnost z nasládlé příchuti krve v ústech. Hlava mi třeštila z nárazu při dopadu a navíc mě ještě roztřásla zima, nejspíš z horečky. Měla jsem vztek na celý svět, že vůbec vznikl takovým způsobem, aby mohlo existovat toto prokleté místo; měla jsem vztek na sebe, že jsem se nechala přemluvit k zatracenému zachraňování světa, když jsem teď mohla být doma na Azerothu a vydělávat ne zrovna malé částky jako ozbrojený doprovod v nebezpečných končinách, jako jsem to dělávala dřív… A především jsem měla nezměrný vztek na Thoraxe, který se teď asi zrovna sebejistě usmíval a chválil se, jak je chytrý. Hodlala jsem si ho najít a smazat mu ten jeho samolibý škleb z tváře. Ovšem to bych nesměla trčet tady… Jediný způsob, jak jsem se mohla z tohoto všemi bohy opuštěného místa dostat, byl portál. Skoro jsem slyšela, jak se mi Rommath zlomyslně směje: Kdybys byla trochu schopnější, dostala by ses pryč než bys řekl ‘Azzinothovy čepele‘. Nemůžu ale tvrdit, že bych teď začala litovat toho, že jsem se studiu na Falthrienské akademii nevěnovala s trochu větším nasazením; kdybych totiž naplnila Rommathovy naděje ohledně mého talentu a stala se jedním z předních mágů Quel’Thalasu, už bych byla dávno odešla na věčnost. Nejspíš bych totiž byla jedním z těch mágů, kteří bránili Silvermoonskou bránu před Arthasovým nájezdem, a ti všichni do jednoho padli. Zatřásla jsem hlavou a zahnala rozptylující vzpomínky. Copak jsem přežila nejnemožnější a nejzoufalejší situace, které si jen lze představit, jen abych zemřela tady? Ani omylem. Bellatrix Flamesinger neumírá, aniž by dokončila, co začala. Našla jsem si na nerovné skále to nejplošší místo, které mi mohlo poskytnout alespoň symbolické pohodlí v rámci možností, a když se mi podařilo se tam namáhavě doplazit, přičemž jsem za sebou zanechávala krvavě rudou stopu, usedla jsem s nohama křížem a dlaně si položila na kolena – meditační poloha, která prý napomáhala tomu, aby člověk uvolnil svou mysl a dokázal rychleji zachytit a lépe využít magické proudy protékající v jeho blízkosti. Mně se upřímně řečeno nikdy nepodařilo dosáhnout jakéhokoli změněného stavu vědomí, nejspíš proto, že jsem nad tím nebyla ochotná ztrácet čas; teď jsem ale měla všechen čas na světě a před sebou jedinou možnou cestu. Zavřela jsem oči a pokusila se soustředit. Dost dobře to nešlo vzhledem k bolestivému tepání v hlavě a pulsující bolesti v levé ruce, kterou jsem si ovázala pouze tenkým pruhem látky utrženým z košile, ale přesto se mi přes zavřená víčka podařilo zahlédnout několik nejasných mdle fialových vlnek. Podle jejich světlounké barvy tady nebyla magie příliš silná, rozhodně ne dost silná k vytvoření portálu, ale v té chvíli mi došlo, že nemá cenu snažit se oprašovat dávno zapomenutá (a především nikdy pořádně nenaučená) kouzla a zaklínadla, když jsem se dala na cestu magie, která fungovala na úplně jiném principu. Sevřela jsem v dlani rukáv košile nasáklý krví a roztřesenými prsty jsem potom neuměle nakreslila na nerovnou zem démonologický kruh. Cítila jsem, jak mi tvář plane horečkou, a okraje mého zorného pole se rozmazávaly do jednolité tmavé masy zapomnění. Bylo mi ale jedno, že se ten kruh nepovede a že mě možná nepřenese do Thrallmaru, jak jsem měla v plánu, hlavně pokud se dostanu pryč z tohoto prokletého místa. Vstoupila jsem do kruhu, a protože už jsem se ani neudržela na nohou, zůstala jsem klečet a zatínala si nehty do dlaní v bolestném soustředění. Pomalu jsem odříkávala jednotlivá slova teleportačního kouzla a přitom cítila, jak ze mě magie nemilosrdně vysává život. Ruce se mi neovladatelně roztřásly a mně bylo jasné, že jestli to kouzlo okamžitě nedokončím, magie si na mně vybere svou daň a já tu i přes veškerou snahu zemřu. Téměř neslyšně jsem zašeptala několik posledních slabik a před mýma zavřenýma očima se začalo splétat klubko stínů. Už nebyl čas na přemýšlení; nehledě na nohy třesoucí se slabostí jsem vstala a pak udělala jeden jediný krok do prázdna. <--- zpět na 1. část 17. kapitoly | pokračovat na 18. kapitolu --->

---

Zpět do sekce Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.