Píseň ohně - 9. a 10. kapitola

• Bellatrix
• 01.01.2011
• Fan Fiction

9. KAPITOLA - Město v poušti „Loď na pravoboku!“ Po tomto ohlášení ze strážního koše se na palubě začali rojit námořníci a Moore seběhl ze své svatyně na zádi, těsně následován Bellatrix. Kapitán vytrhl jednomu muži dalekohled a začal bedlivě zkoumat obzor. „Zatraceně!“ zařval tak hlasitě, že sebou všichni poplašeně trhli. „Co se děje?“ naléhala na něj Bellatrix, ale Moore ji bez odpovědi odstrčil stranou a rozběhl se zase ke kormidlu, ale aspoň jí hodil dalekohled. „Vytáhněte plachty!“ Několik párů rukou se chopilo silných lan, ale zastavil je hlas námořníka ze strážního koše. „Mění se vítr! Stáhněte zase ty plachty, jinak nás to požene přímo k té lodi!“ Moore zaklel. „Uhni, hezoune, a nepleť se nám tady!“vyštěkl na mě muž s vyholenou lebkou, prudce mě odstrčil a začal šplhat nahoru do lanoví. Přeběhl jsem na pravobok a připojil se k Bellatrix, která stále zírala do dalekohledu. „Co se děje?“ opakoval jsem její předchozí otázku. „To, čeho se Moore bál,“ odpověděla s jasně patrnou obavou v hlase. „Piráti.“ Kousla se do rtu. „Nemůžeme si dovolit ztrácet další čas.“ „Vysuňte děla!“ zavelel Moore od kormidla. Bellatrix se prudce otočila a vyběhla za ním na záď. „Neútočte,“ řekla naléhavě. „Nechte je připlout blíž.“ Moore se k ní otočil. „Zatraceně, zbláznila jste se? Teď je máme na dostřel! Máme lepší děla, nesou dál, ale pokud je necháme připlout blíž, budeme na dostřel taky! A nebo nás zahákujou a viděla jste, kolik jich tam je?“ „Nechte je připlout blíž,“ opakovala umíněně Bellatrix, ale Moore jen mávl rukou. „Starejte se vo svý, jo? Vlezte si do podpalubí a doufejte, že ty hajzly rozstřílíme na kusy dřív, než se k nám dostanou.“ Otočil se k ní zády. Bellatrix se s ním nehádala. Moore jenom zaslechl zazvonění oceli a vzápětí se mu Bellatrixin meč přitiskl na hrdlo. Všichni na palubě včetně Moora ztuhli. „Okamžitě jim řekni, ať ty děla zase zasunou,“ zasyčela mu Bellatrix do ucha. „Sakra, zbláznila ses, ženská?“ zaskřehotal Moore vysokým hlasem, jak se snažil, aby se mu ostří nezařízlo do krku. Holohlavému muži sjela ruka k jílci dýky. „Ať tě to ani nenapadne,“ varovala ho Bellatrix. Celá ta scéna byla tak směšná a absurdní, že jsem se málem nahlas rozesmál. Mladá dívka drží v šachu posádku ostřílených námořníků. Pochopil jsem, proč si Bellatrix vzala to temné roucho. Nebylo třeba dělat okázalá gesta a zapalovat ohně lusknutím prstů; stačilo, když lidé věřili, že to dokážete. V tom byl celý ten vtip. Ale to, že ty schopnosti skutečně máte, celé věci dodávalo další velmi zajímavý rozměr. Bellatrix chytila Moora za vlasy a zvrátila mu hlavu dozadu. Moore zaúpěl a z očí mu vytryskly slzy bolesti. „Dobře, dobře,“ vyhrkl snaživě. „Zasuňte ty děla!“ zařval na svoji posádku. „A stáhněte plachty,“ napovídala mu Bellatrix. „Stáhněte plachty,“ opakoval Moore poslušně. Nikdo se ani nepohnul. „Tak udělejte, co řekl kapitán!“ zvolala Bellatrix pobaveně. „Jestli okamžitě neuděláte, co jsem řekl, tak vás všechny hodím žralokům!“ Tentokrát poslechli. Děla se se skřípáním zasunula do boku lodi a holohlavý muž s oběma gobliny stáhl dolů zbytek plachet. Pirátská loď měla naopak všechny plachty vytažené a velkou rychlostí se hnala k nám. Na stěžni jí vlála černá vlajka s lebkou a dvěma zkříženými meči. „Gratuluju, právě jste nás všechny zabila,“ zavrčel Moore na Bellatrix. Ta se ušklíbla a sundala mu meč z krku. Moore se jí zhroutil k nohám. Bellatrix ho překročila a seběhla dolů ze schůdků. Všichni muži kupodivu mlčeli a jen čekali, co udělá. Loď se přiblížila asi na čtyřicet metrů, ale dál nepokračovala. Piráty nejspíš zmátl náš pasivní přístup, stažení plachet a ani náznak připravování se k útoku. Námořníci se stáhli na záď k Moorovi a na přídi zůstala sama Bellatrix. Na palubě pirátské lodi se objevil muž celý v černém s páskou přes oko. Otevřel ústa a chtěl něco říct, ale Bellatrix ho předešla. „Vím, co chcete říct, ale nabídnu to já vám. Vzdejte se a necháme vás odplout.“ Muž se bouřlivě rozesmál. „Nebyla jste moc dlouho na sluníčku, slečinko? Máme se vás bát?“ Bellatrix pokrčila rameny. „Vaše věc. Dávám vám minutu na to, abyste se ztratili.“ Muži ztuhl úsměv na rtech. „Připrav si luk a šípy,“ sykla na mě Bellatrix. „A až ti řeknu, buď připravený vystřelit.“ „Dost řečí!“ zvolal pirát a založil si ruce na prsou ve velitelském gestu. „Vzdejte se nebo skončíte na dně moře.“ „Já to věděl!“ zaslechl jsem Moorovo zoufalé zaúpění. „Neřekla bych,“ opáčila klidně Bellatrix. „Zapalte doutnáky!“ zařval v odpověď pirát. Všechno najednou ztichlo. Ani jsem nedýchal, stejně jako ostatní muži jsem upíral oči na Bellatrix, která stála na přídi s rukama volně spuštěnýma podél těla a vypadala naprosto vyrovnaně. Nedokázal jsem pochopit, jak se může dívat do tváře smrti a nehnout ani brvou. Dokonce i Moore zmlkl a teď seděl na podlaze s bradou opřenou o kolena a apatickým výrazem ve tváři. Nejspíš mu už bylo všechno jedno. Bellatrix rozpřáhla ruce a z dlaní jí splynula fialová mlha. Ozvalo se třesknutí zapáleného střelného prachu a z hlavní několika děl vyletěly olověné koule. Všichni jsme se mimoděk přikrčili. Fialová mlha se roztáhla, rozprostřela se podél celé naší lodi a koule do ní plnou rychlostí narazily. Ozvala se ohlušující rána a Bellatrix se trochu zapotácela. Mlžná stěna se začala rychle zmenšovat a nakonec se zformovala do malého chomáče, který pomalu klesal a nakonec zmizel ve vodě. Bellatrix se vyzývavě podívala na kapitána pirátů. Ten na ni zíral s ústy dokořán a doširoka rozevřenýma očima. „Co jseš sakra zač?“ vyjekl. Bellatrix se ušklíbla. „Někdo, koho asi nebudeš chtít potkat podruhé.“ Z lodi se ozval ostrý výkřik: „Zabte tu čarodějnici!!“ Vzduchem proletěla salva šípů. Bellatrix líným mávnutím ruky změnila jejich směr a všechny neškodně popadaly do moře. Pirát vydal poslední zoufalý rozkaz: „Přibližte se k nim a zahákujte je!“ Jeho muži už ale nestihli udělat vůbec nic. „Morlanne, teď! Střílej!“ vykřikla Bellatrix a vztáhla ruce. Zareagoval jsem tak rychle, jak jen to šlo. Šíp proletěl vzduchem a jeho špička zahořela temně rudým plamenem. Bellatrix trochu změnila dráhu jeho letu a šíp vletěl do jednoho z malých okének na přídi. Krátce se zablesklo a loď vybuchla. Zasypaly nás kusy roztrhaného dřeva, všude se rozprostřel neprůhledný kouř a naši palubu zaplavila voda. Křečovitě jsem se chytil zábradlí, aby mě vlna nespláchla do moře. Tady na vyvýšené zádi jsme byli relativně v bezpečí, ale nechtěl jsem pomýšlet na to, co se stalo Bellatrix, kterou musela vlna zasáhnout plnou silou. Doufal jsem, že se jí podařilo se na palubě nějak udržet. Jakmile voda opadla a já se trochu vzpamatoval, seběhl jsem dolů. „Bellatrix!“ zavolal jsem tak hlasitě, jak to šlo. „Tady!“ ozval se slabý výkřik z pod hromady prken a sutě. Rychle jsem všechno odházel stranou a vytáhl ven naštěstí nezraněnou Bellatrix. Jakmile stála na nohou, rozběhl se k ní Moore a prudce ji objal. „Děkuju!“ vykřikl skoro nepříčetně. „Zachránila jste mi loď! Děkuju!“ Když se trochu uklidnil, ještě chvíli opakoval „Zatraceně, ještě nikdy jsem nic takovýho neviděl, na mou duši že ne!“ dokud ho Bellatrix jemně neupozornila, že nejlíp jí poděkuje tak, že nás dostane co nejrychleji do Steemwheedle Port. V přístavu nám Moore zdvořile připomenul, že by rád dostal další část peněz, které mu Bellatrix slíbila („chci zbytek svejch prachů!“), ale Bellatrix mu vlídně vysvětlila, že je dostane, až se vrátíme. „Ale tak dohoda nezněla!“ hájil se Moore. „Potřebujete nějakou motivaci, abyste tu na nás počkali,“ odtušila s úsměvem Bellatrix. Moore se vztekle vrátil na loď, cestou zatínal pěsti a něco si pro sebe mumlal. „Jsi si jistá, že vážně počká?“ zeptal jsem se pochybovačně Bellatrix. „Těžko říct. Musíme doufat.“ *** Ještě před hodinou jsem si myslel, že horší už to být nemůže. Ve srovnání s Tanarisem byly The Barrens a Durotar procházka růžovou zahradou. Slunce tu zapadalo kolem deváté hodiny večer a až před půlnocí se začala poušť alespoň trochu ochlazovat. Po třech hodinách klesla teplota na naprosté minimum a my se třásli zimou až do dalšího východu slunce, který opět proměnil poušť ve žhavé peklo. Cestu nám navíc ještě ztěžoval fakt, že jsme museli složitými oklikami obcházet několik pouštních ruin obydlených ogry, ale Bellatrixina neskutečně pevná vůle nás vedla dál. Netušil jsem, jak to ta dívka dělá, ale zdálo se, že pokaždé, když už je zdánlivě na konci sil, sáhne někam hlouběji do svého nitra, kde se skrývá netušené množství energie. Po několika dnech se mi už začaly stírat rozdíly mezi dnem a nocí, protože slunce zářilo tak nesnesitelně jasně, že mi oslepovalo oči i mysl a jeho obraz jsem měl vypálený na sítnici, i když jeho záře pohasla. Během mých neklidných snů (pokud to vůbec byly sny) jsem několikrát opět slyšel ten hlas, který se mě, někdy vyděšeně, někdy hrozivě, ptal, kdo jsem, ale já mu nedokázal odpovědět. Byl jsem příliš vyčerpaný, něž abych dokázal svoje myšlenky ovládat natolik, abych tu cizí mysl dokázal ostřeji vnímat. Za nějakou dobu jsem už ani nedokázal rozeznat, které myšlenky jsou moje. Hodina plynula za hodinou a všechny se slévaly v beztvarou a neuchopitelnou masu něčeho, co snad mohl být čas. Ani já, ani Bellatrix jsme už několik dnů nepromluvili ani slovo; spalující žár bral člověku myšlenky a zanechával mysl pustou a prázdnou, stejně jako mrtvá poušť kolem nás. Zásoby vody se pomalu tenčily, přestože jsme s ní šetřili, jak jen to šlo; nic jsme nejedli už víc jak den a pomalu se mezi nás začalo vkrádat šílenství. Nejlépe z nás na tom byla Naomi, která byla zvyklá na nedostatek vody z Ghostlands, kde jediná neznečištěná řeka, Elrendar River, protékala až daleko na severu. „Morlanne?“ Chvíli mi trvalo, než jsem si vůbec uvědomil, že někdo vyslovil moje jméno. Otočil jsem hlavu směrem k Bellatrix. Podle toho, jak se na mě dívala, mě už nejspíš oslovila několikrát, ale do mé otupělé mysli slova pronikala jen velmi pomalu. Bellatrix ukázala unavenou rukou někam směrem k východu. „Řekni mi, prosím tě, že vidíš to, co já, a že to není halucinace,“ zašeptala popraskanými rty. Sledoval jsem směr, kterým ukazovala; viděl jsem jen větrem naváté duny. „Nic tam není,“ odpověděl jsem polohlasem. Něco mě ale přinutilo podívat se znovu. Byla tam patrná změna barvy; mezi jednolitým béžovým pruhem písku a modré oblohy byla ještě třetí barva; nahnědle zlatá, lesknoucí se jako mramor. Chvíli jsem namáhal zrak a asi po půl minutě jsem byl schopen rozeznat jasné obrysy. Byl to sloup. A vedle něj jsem rozeznal další. A hned za nimi horu. „Ne, počkej,“ zastavil jsem ji. „Vážně tam něco je. Ruiny.“ Malátné oči jí nedočkavě zasvítily. „Věděla jsem to. Jsme tady.“ Vzala mě za ruku. To nezvykle přátelské gesto mě teď nedokázalo dostatečně překvapit. Oba jsme byli k smrti vyčerpaní a blízkost toho druhého byla jediný lék na nenávratné šílenství způsobené nekonečnými pískově žlutými prostory bez života. Jen lehce jsem stiskl její dlaň, víc síly jsem už neměl. Ruku v ruce jsme se vydali směrem k troskám města. V jednotvárné poušti se jakoby odnikud objevilo údolí po obou stranách lemované majestátními sochami draků. Na jeho konci byl nejasně vidět černý otvor v hoře; jeskyně. „Jsme tady,“ zašeptala opět Bellatrix, jako by se bála, že ruiny jinak zmizí jako přelud a my opět uvízneme uprostřed vyprahlého nekonečna. Kráčeli jsme dál, pohánění vizí konce naší cesty, přestože nám bylo jasné, že další cesta nám právě začíná, a bude mnohem nebezpečnější. Údolí se před námi rozšířilo od obzoru k obzoru a dračí sochy na nás shlížely ze závratné výšky, zatímco jsme se blížili k jeskyni. Temný otvor ve skále nás lákal příjemným šerem a písek pod našima nohama se změnil v jednolitý kámen. Slunce náhle zastínila hora a my oba jsme naprosto zbavení sil padli k zemi, jako by nás náhlá nepřítomnost slunečního svitu připravila o veškerou energii. Stín hory nás objal ve svém náručí a tisícileté ticho tohoto místa nám uzamklo mysl. Než jsem ztratil vědomí, ještě jsem slyšel promluvit něčí hlas: „Vítejte.“ 10. KAPITOLA - Brána do hlubin času Probudilo mě za poslední dny tolik nenáviděné sluneční světlo. Slunce vycházelo na opačné straně hory, osvětlovalo vchod do jeskyně, takže bylo vidět hlouběji dovnitř. Já jsem stále ležel na zemi před vchodem, ale byl jsem schopen rozeznat chodbu mírně se svažující dolů a lehce nafialovělé stěny. Ta cesta jako by mě lákala, abych se po ní vydal... Něco mi zastínilo výhled. Byl to cíp Bellatrixina pláště; Bellatrix se ke mně sklonila a položila mi dlaň na čelo. Ucítil jsem slabou vůni bylinek. „Jak ti je?“ zeptala se starostlivě Bellatrix. „Jde to,“ zašeptal jsem zastřeným hlasem, přestože mi hlava třeštila a jazyk se mi lepil na patro. „Vodu,“ zaprosil jsem, i když jsem se neodvažoval doufat, že nám ještě nějaká zbyla. Jednou rukou mi zvedla hlavu a dala mi napít. „Víc už nemáme,“ odtušila konverzačním tónem a dopila zbytek. Sedl jsem si. Hlava se mi už přestala točit a začaly se mi vracet síly. Možná to bylo ještě přetrvávající šílenství z posledních dnů, ale najednou mě začala nesmírně lákat představa šerých a chladných Jeskyní času. Bellatrix se na mě se zájmem podívala. „Ještě pořád chceš jít dál?“ Přikývl jsem. „Teď se přece neobrátím zpátky. Když jsem přežil až do teď...“ „... tak toho musíš využít a nechat se zabít tam, jo?“ dořekla za mě s úsměvem Bellatrix. Chtěl jsem ji požádat, aby si z toho přestala dělat legraci, ale Bellatrix už vstala. „Musíme jít,“ řekla rozhodně. Samozřejmě, nic víc nebylo třeba říkat. Buď se nám podaří Jeskyněmi projít na to správné místo a do toho správného času nebo uvízneme někde v časové smyčce (ať už to znamená cokoli) a už nikdy se nedostaneme ven. Zůstali jsme stát před vchodem. Cesta vedla skutečně někam dolů, jak jsem si všiml dříve, a přestože tam nebyl žádný viditelný zdroj světla, jeskyni naplňoval matný fialový opar a na stěnách se tvořily stíny, aniž by uvnitř bylo něco, co by je vytvářelo. Bellatrix se zhluboka nadechla, jako kdyby se chtěla potopit do hluboké vody, a udělala krok dopředu, ale zastavil ji sametový hlas: „Stůj.“ Bellatrix se prudce otočila a ruka jí sjela k jílce meče. Někdo mi položil ruku na rameno. „Ty bys tu neměl být.“ Kvůli tónu toho hlasu jsem měl sto chutí se otočit a jít zase zpátky přes poušť. Byl to hlas, který měl v sobě nekonečnou moudrost, o které se nedá pochybovat; hlas, kterému se nedá odporovat. Kterému není správné odporovat. Obrátil jsem se. „Vítejte,“ řekl hlas vlídně. Před námi stál stařec oblečený v tunice bronzové barvy se zlatými, ale místy už prošedivělými vlasy. Bylo jasné, že to on promluvil, nikdo jiný kromě nás tu nebyl, ale přesto jsem měl neodbytný pocit, že ten hlas byl příliš samostatný, příliš mocný na to, aby byl svázán s nějakým tělem. Ten hlas nepatřil tomu starci, to stařec byl stvořen, aby poskytl útočiště hlasu. Aby hlas mohl promlouvat skrz něj. Muž se na mě podíval očima barvy tekutého bronzu. „Máš bystrou mysl, Morlanne Mael’Fen,“ oslovil mě. Neptal jsem se, jak to, že zná moje jméno, spíš by mě překvapilo, kdyby ho neznal. Pokud dokázal číst moje myšlenky... „Přesto si nejsem jistý, zda jsi připraven na cestu, na kterou se chystáš,“ pokračoval dál muž. „Kdo jste?“ zeptala se Bellatrix nedůvěřivě, ale ne tak ostře, jak bylo jejím zvykem. Nejspíš i ona cítila, že ten muž je něčím velmi zvláštní. Není to člověk, proběhlo mi hlavou. Mužovy oči ke mně rychle zalétly, ale pak se opět podíval na Bellatrix. Ani elfka pohledem neuhnula. „Jmenuji se Anadormu a jsem členem Bronzové Dračí letky,“ představil se stařec tónem, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. „Vím, proč chcete vstoupit do Jeskyní času. Jsem tu, abych vám dal radu.“ Přistoupil až těsně k Bellatrix, položil jí ruku na rameno a podíval se jí přímo do očí. Chvíli se vzájemně propalovali pohledy a pak, k mému velkému překvapení, Bellatrix hlavu sklonila. Muž ji prsty jemně uchopil na bradu a opět jí hlavu zvedl. „Cítím v tobě velkou moc, Bellatrix Sinn’Fallah. Ale v moci se skrývá nebezpečí. Jak pro tebe, tak pro ostatní. Dávej si pozor na to, jak ji budeš používat. V Jeskyních možná potkáš někoho, kdo by rád vládl silou, jakou vládneš ty.“ Odmlčel se. Bellatrix o krok ustoupila. „Jak tohle můžete vědět, když se to ještě nestalo?“ Stařec se usmál. „Je to minulost, Bellatrix. Ta už se stala.“ Bellatrix se zamračila. „Ale to, že vstoupíme do Jeskyní, se přece ještě neudálo! Naše činy, které se stanou, ještě nebyly vykonány!“ I tohle už bylo dost složité, upřímně jsem doufal, že jí to muž nezačne vysvětlovat. Ten ale celý rozhovor uzavřel jedinou větou: „My vládneme, času, Bellatrix; rozdíly mezi minulostí, přítomností a budoucností se pro nás stírají.“ Mrkl na ni a dodal: „Sama to pochopíš.“ Bellatrix se netvářila moc nadšeně; už jsem ji znal natolik, že jsem dovedl odhadnout, jak moc ji musí rozčilovat, že z toho nerozuměla jedinému slovu. To, že ji muž ujistil, že to jednou pochopí, ji asi moc neuklidnilo. Stařec mezitím vstoupil do jeskyně. Podivné purpurové světlo mu zbarvilo kůži do fialova a znepokojovalo mě, že se na stěně vůbec neodrážel jeho stín. Nedokázal jsem porovnat, co působí neskutečněji – jestli on, nebo celé to místo, které mě pomalu začínalo děsit. „Pojďte za mnou,“ vyzval nás muž a sám se vydal po cestě dolů, aniž by se ohlédl a ujistil se, že jsme jeho žádost splnili. Bellatrix se na mě tázavě podívala. „Jsi připraven?“ zeptala se. „Na tohle nebudu nikdy,“ zamumlal jsem. Dívka se usmála. „Možná se proslavíme,“ mrkla na mě. Co se na to dalo říct? Začali jsme sestupovat dolů. Daleko před námi jsem nejasně viděl starcovu mlhavou siluetu, která se ztrácela ve stínech. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všude byly do hladka ohlazené kamenné stěny a zvuk našich kroků podivně rezonoval. Za mnou se ozvalo ostré hrdelní zavrčení. Otočil jsem se. Naomi neklidně přecházela před vchodem, hrbila hřbet a ohrnovala pysky. „Co se děje, holka?“ oslovil jsem ji něžně. „Zvířata jsou většinou velmi citlivá na jakoukoli magickou nestabilitu. A ta je tady opravdu velmi silná. Ona sem nevstoupí, pro ni to je, jako kdyby měla třeba plavat přes celý oceán.“ „To ji tady mám nechat?“ vyděsil jsem se. „Nikdy!“ „Budeš muset,“ přesvědčovala mě trpělivě Bellatrix. „Tady se jí nic nestane, může tu v bezpečí počkat na náš návrat. Je možné, že neuplyne téměř žádný čas, pokud se všechno povede tak, jak má. Bude to tak lepší, Morlanne. Budeme mít co dělat sami se sebou, nemůžeme ještě dohlížet na ni.“ „No já můžu,“ zabručel jsem. „Morlanne, chtěl jsi jít se mnou, tak mě teď budeš muset poslouchat,“ řekla Bellatrix a v hlase se jí objevil panovačný podtón. „Prosím,“ dodala už mírněji. Bylo mi jasné, že si nakonec stejně prosadí svou, ale v tuhle chvíli jsem na ni měl opravdu vztek. Vyšel jsem nahoru k Naomi a klekl si k ní. „Počkáš tu na mě, ano?“ zašeptal jsem jí do ucha. „Vrátím se, přísahám.“ Olízla mi tvář a pak mi položila hlavu do klína. Nerad jsem se s ní loučil, ale Bellatrix už na mě volala, ať si pospíším. Naposledy jsem Naomi pohladil, zoufale se snažil ignorovat její vyčítavý pohled a rychle seběhl za Bellatrix, která se mi v chodbě už téměř ztrácela. Cesta se začala trochu rozšiřovat a temnota z ní náhle vymizela. Došli jsme na konec. Rozhlédl jsem se kolem v němém úžasu. Chodba nás zavedla do obrovského kruhového prostoru, který byl ohraničen magickou stěnou zářící oslepující zlatou barvou, která tryskala všude kolem a připomínala samotný střed slunce. Světlo kolem nás tančilo v úchvatných spirálách a působilo téměř hmatatelně. „Vítejte u Brány času,“ ozval se starcův hlas, ale jeho nositel někam zmizel. Hlas teď zazníval jakoby odněkud shora, ale za chvíli mi došlo, že ve skutečnosti zní v mé hlavě. „Musíte projít časovým polem,“ pokračoval dál hlas. „Pokud bude vaše mysl dostatečně silná, dostanete se tam, kam potřebujete. Ale musím vás varovat. Doba, do které chcete projít, je nebezpečná. Za několik málo hodin exploduje Studna Věčnosti a celý Kalimdor bude roztrhán na kusy. Do té doby se musíte vrátit zpátky, jinak vás čeká jenom nekonečná existence v bolesti a strachu v zemi pod oceánem. A Bellatrix,“ obrátil se hlas přímo k mé společnici, která se už nedokázala tvářit vyrovnaně. S očima rozšířenýma úžasem pozorovala kaskády světla, které vybíhaly ze stěn. „Přestože můžeš být přesvědčená o opaku, historii nelze měnit bez strašných a dalekosáhlých důsledků. Najdi knihu, zachraň Illiyanu a odejdi. Nepokoušej se zasahovat do běhu času. To je naše práce.“ Hlas se začal pomalu vytrácet. „Až najdeš knihu, neotálej a vrať se zpátky. Musíte projít časovým polem dřív, než se celý Azshařin chrám zhroutí!“ Hlas umlkl a najednou bylo všude kolem měkké a hedvábné ticho. Světlo se rozzářilo ještě jasněji. Bellatrix se vzpamatovala jako první. „Musíme jít! Slyšels? Není čas!“ Chytila mě za ruku. „Nerozhoduj se a prostě pojď!“ Nebránil jsem se. Vykročili jsme přímo proti zlatavé stěně. Světlo teď bylo tak silné, že jsem musel zavřít oči a jít poslepu. Vnímal jsem, jak se mi prameny světla začaly ovíjet kolem těla. „To je zhmotnělý čas!“ vykřikla Bellatrix. Netušil jsem, co to znamená a ona nejspíš taky ne, ale oba jsme to cítili, jako člověk cítí sluneční paprsky, i když se zrovna nedívá k obloze. Začalo mi hučet v uších a světlo mi pronikalo i skrz zavřená oční víčka. Naše těla jako by byla tvořena světlem, nebo časem, či co to vlastně bylo. Snažil jsem se vnímat Bellatrixinu dlaň, která téměř křečovitě svírala mou ruku, protože jsem se bál, že pokud přestanu cítit svoje tělo, prostě se rozplynu v čase a zbude ze mě jenom další zlatý pramen světla. Silou vůle jsem se přinutil udělat ještě jeden krok dopředu. Tlak kolem mě najednou povolil, světlo se v jediném oslňujícím záblesku rozplynulo, Bellatrix pustila mou ruku a já se naprosto bez vůle zhroutil na zem. Pod rukama jsem ucítil svěží trávu. <--- späť na 8. časť | | pokračovať na 11. časť (1/2) --->

---

Naspäť do sekcie Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.