Píseň ohně

• Bellatrix
• 27.08.2010
• Fan Fiction

1. KAPITOLA - Ohnivý déšť „Tak tohle snad stačit.“ Malak mi shodil k nohám náruč větví a se spokojeným vzdechem se opřel o strom jako člověk, který celý den tvrdě pracoval. Já osobně tedy nepovažuju několikahodinový pochod a následné sbírání dřeva za něco, co by mělo člověka unavit, ale Malak zřejmě (na rozdíl ode mě) nemusel odmalička pracovat, pomáhat rodičům a poslouchat řeči o tom, že bez práce nejsou koláče. Moje rodná Fairbreeze Village leží příliš blízko Dead Scar, takže její obyvatelé žili v neustálém strachu z útoků Pohromy. Většina mužů, starších chlapců a několik odvážnějších žen tehdy chránilo vesnici, ostatní museli pracovat. Především lovit a starat se o zásoby jiných potravin, které více či méně pravidelně přicházely ze Silvermoonnu. Už od nejútlejšího dětství jsem pomáhal své matce se vším, co bylo potřeba v domácnosti, později jsem chodíval téměř každý den lovit. Díky tomu jsem se naučil dobře se orientovat v přírodě, stopovat zvířata a také být nekonečně trpělivý, když jsem dlouhé hodiny čekal, až se moje kořist přiblíží natolik, abych ji mohl bezpečně zabít. Byl jsem hrdý na to, že umím rozdělat oheň i z vlhkého dřeva, ale… Znechuceně jsem si prohlédl velmi provlhlé a velmi oslizlé dřevo, které přinesl Malak, a spolkl několik nepříliš lichotivých poznámek o lidech, kteří se jen flákají a nechají za sebe pracovat druhé. S povzdechem jsem se pokusil dřevo zapálit, ale bezvýsledně. Mokré větve jen doutnaly, až mi z toho začaly slzet oči. „Nehořet to, co?“ poznamenal Malak konverzačním tónem. „Ne, nehořet,“ procedil jsem vztekle mezi zuby. „Je to moc vlhký.“ No jo, co si člověk neudělá sám, to nemá. „Dojdu pro další,“ řekl jsem velitelským tónem, „ty se zatím trochu porozhlídni okolo, jestli je tu bezpečno.“ „Rozkaz, pane,“ zasalutoval mi trochu posměšně Malak. „A ty nechat mi tady tu svoji číču?“ Moje číča, čili ghostlandská kočka jménem Naomi, nahrbila hřbet. Malak se jí nelíbil stejně jako mně, takže ho zatím absolutně ignorovala. Podrbal jsem ji za ušima a zašeptal jí do ucha: „Naomi, zůstaň. Za chvíli se vrátím. A do té doby prosím nikoho nezabíjej.“ Poslední větu jsem schválně pronesl trochu víc nahlas a s uspokojením jsem si všiml, že Malak zbledl. Škodolibě jsem mu zamával a zamířil hlouběji do lesa. Udělal jsem ale jen pár kroků, když mě zastavil Malakův has. „Hele, ta tvoje číča asi něco větřit.“ Otočil jsem se. Naomi stála v pozoru, hlavu nataženou dopředu a varovně vrčela. Najednou se rozběhla a několika mocnými skoky zmizela v lese. „Naomi!!“ vykřikl jsem a vytasil meč. Malak následoval mého příkladu, ale zůstal stále opřený o strom. „Naomi, vrať se!“ Odpovědí mi byl bolestivý výkřik. Ozval se dusot nohou a pak z lesa vyběhli dva elfové, následování elfkou a draeneikou, které v patách běžela Naomi. Malak zaklel; nejspíš by byl nejradši utekl (a nechal mě tady), ale tentokrát jsem byl také v pokušení vzít nohy na ramena. Ti čtyři byli mnohem lépe vyzbrojeni než my, elfka se navíc okamžitě proměnila ve velkou černou kočku a zaútočila na moji Naomi. Na útěk bylo bohužel pozdě, oba elfové si nás už všimli. Vzápětí mi něco lesklého prosvištělo kolem ucha a do stromu těsně vedle mé hlavy se zasekl malý vrhací nůž. Bleskurychle jsem se vrhl k zemi a druhý nůž se neškodně zakousl do dřeva kousek pod první. Koutkem oka jsem zahlédl, že Malak urputně zápasí s jedním z elfů, zatímco draeneika stála opodál a v absolutním soustředění si něco tiše šeptala. Vzduch kolem ní se chvěl a vlnil. Byl bych ještě rád zjistil, jak si vede Naomi, ale druhý elf mi k tomu nedal prostor. Vrhl se na mě s taseným mečem a donutil mě o pár kroků ustoupit. Odrážel jsem jeho rány a pokusil se i o několik výpadů, ale elf stál jako vrostlý do země a neustoupil ani o píď. Najednou prudce sekl mečem; mířil na mou hlavu. Pokusil jsem se ráně vyhnout, ale byl jsem příliš pomalý. Elfův meč mi rozsekl tvář a rameno a ještě mi udělal hlubokou ránu do boku. Lesklá čepel se zbarvila mou krví a já klesl na jedno koleno. Díky tomu se mi dostala do zorného pole Naomi, která zřejmě dávala elfce pěkně zabrat. Divoce vrčela a sekala po ní drápy. Proměněná elfka silně krvácela na boku a zdálo se, že jí pomalu docházejí síly. Koutkem oka jsem zahlédl záblesk ocele a jen tak tak se vyhnul další ráně. Odkutálel jsem se o kousek dál a mátožně se postavil. Vzápětí se mi zatočila hlava bolestí. Cítil jsem, jak mi po pravém boku teče horká krev a meč se mi najednou zdál dvakrát těžší. S obtížemi jsem vykryl další dva údery, pokusil se elfa bodnout, ale elf ránu hravě odrazil a v zápětí mi prudkým sekem vyrazil zbraň z ruky. Klesl jsem na kolena a sklonil hlavu. Viděl jsem, jak se tráva kolem mě barví mou krví a blesklo mi hlavou: Teď zemřeš, Morlanne. Modli se, ať to netrvá moc dlouho. Procedil jsem skrz zaťaté zuby: „Tak dělej, ty hajzle. Skonči to.“ Ale elf neřekl nic. A poslední rána, kterou jsem očekával kvůli stupňující se bolesti téměř s nadějí, také nepřicházela. Okolní stromy se rozšuměly deštěm. Ale místo chladivých kapek jsem cítil žár, jako bych se naklonil nad jícen sopky. S námahou jsem zvedl hlavu a viděl, že můj protivník leží přede mnou tváří k zemi a na zádech a obličeji má hrozné popáleniny; velké rozšklebené rány, které mu jistě způsobily okamžitou a nesmírně bolestivou smrt. Z nebe totiž nepadala voda. Byl to ohnivý déšť. Kouzlo temné magie. Na druhou stranu, někdo mi právě zachránil život. Pokud to byl černokněžník, byl jsem víc než ochoten to nebrat na vědomí. I přes tepající bolest v boku a rameni jsem se pomalu zvedl. Okamžitě ke mně přiběhla Naomi. Vypadala v pořádku a její vítězství dokládalo to, že v nedalekém křoví ležela elfka, teď už ve své normální podobě, s prokousnutou krční tepnou. Zkrvavenou rukou jsem pohladil Naomi po hlavě. „Výborně, holka, zvládlas to na jedničku.“ Při boji s elfem jsem se dostal asi na deset metrů od našeho tábořiště. Teď jsem se k němu vrátil, abych zjistil, jestli je Malak naživu a kde je druhý elf a draneika. Naomi se mi držela po boku. Doufal jsem, že můj tajemný zachránce pomohl i Malakovi, vážně nerad bych pro něj v tomhle stavu musel kopat hrob. Pokud by vůbec bylo co pohřbít. Malak stále bojoval s druhým elfem. Krvácel jen z několika drobnějších ran, ale zdálo se, že už je dost vyčerpaný. Chtěl jsem se mu rozběhnout na pomoc, ale nohy pode mnou podklesly a já se zhroutil na zem. Začaly se mi dělat mžitky před očima. Naomi nervózně pobíhala kolem mě. „Ty! Mizernej! Elfskej! Pse!“ vykřikoval Malak a každé slovo doprovodil bodnutím. „Naomi,“ zašeptal jsem, „běž mu pomoct.“ Nechtělo se jí. Několikrát mi olízla obličej a zdálo se mi, že se něčeho bojí. Najednou z nedalekého křoví vyletěla oslnivá temně fialová koule, několikrát obtočila elfovo tělo a rozprskla se. Elf se křečovitě chytil za hruď a padl k zemi. Naomi se okamžitě rozběhla k podrostu, ze kterého koule vyletěla, jako by to byl nějaký signál. A asi vteřinu potom země kolem Malaka začala hořet. Malak vykřikl překvapením a bolestí, jak mu ohnivé jazyky olízly nohy. „Ta draeneika,“ procedil mezi zuby. „Ona tady někde být.“ Snažil jsem se zaostřit, ale najednou jsem viděl rozmazaně. Sáhl jsem si na obličej a vytřel si z očí krev, která mi bránila ve výhledu. Země kolem Malaka neustále hořela a plameny teď šlehaly tak vysoko, že Malak z ohnivého kruhu nemohl vystoupit, aniž by riskoval hrozné popáleniny. Vzpomněl jsem si na elfa zabitého ohnivým deštěm. Nemělo smysl hrát si na hrdinu, když mně i Malakovi hrozí smrt. „Haló! Je tady někdo? Pomozte nám!!“ „Nikdo vám nepomůže,“ ozval se za mnou studený hlas. Pomalu jsem otočil hlavu. Draeneika. Jak jinak. Nevypadala, že se jí nějak dotklo, že její tři přátelé jsou mrtví, spíš se tvářila spokojeně, že my dva jsme značně oslabení a že s námi bude mít lehkou práci. Jednou rukou udržovala kouzelné plameny kolem Malaka a tu druhou měla položenou na jílci meče. „Jdi k čertu, ty děvko,“ zavrčel na ni Malak. Pokusil jsem se vstát, ale nohy už mě vůbec neposlouchaly. Moje košile byla tak nasáklá krví, že jsem se divil, že mi vůbec v těle ještě nějaká krev zbyla. Se zaúpěním jsem znovu klesl na kolena. Draeneika se ušklíbla. Volnou rukou vytasila meč, došla ke mně a položila mi špičku meče na krk. „Tak, který z vás chce zemřít první?“ Nikdo z nás jí neodpověděl. Ucítil jsem prudký poryv větru a oči mi zahalila temně modrá tma. | pokračovať na 2. časť --->

---

Naspäť do sekcie Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.