Příběh Noční elfky - I,

• Hanzik
• 22.09.2009
• Fan Fiction

Obsah:

• 1. kapitola
• 2. kapitola
• 3. kapitola
• 4. kapitola

[odstavec] 1. KAPITOLA

Byla temná noc, jaká vždy panuje v elfských končinách. Tajemný magický nádech hluboké noci v temném lese... O tomhle slýchají lidé a trpaslíci z Východních Království jen v pohádkách. Málokterému z nich se někdy podaří dostat se daleko na západ... Daleko k domovině a hlubokým lesům Nočních elfů... Ve vesničce Astranaar se najednou zčistajasna rozlehl dětský pláč a rozzářilo stříbrné světlo... Sallueidinovi a Allyahiss Elunegrace se narodilo dítě. Bylo to děvčátko. Dali jí jméno Elledriell. Elledriell, což se dá v jazyku Východních Království říci jako "Zářící hvězda". Děvčátko rostlo. Hrálo si v lesích Ashenvale, ale vždy v blízkosti Astranaaru. Zdejší les byl plný různých tvorů, kteří nebyli vždy přátelští. Ovšem jednou na svých toulkách narazila Elledriell na tajemného jelena. Sedla si ke stromu a zdáli pozorovala jak se mohutný tvor napájí z lesního jezírka, které, jako další ashenvaleská, zářila na hladině stříbrno - tyrkysovou barvou. Najednou jelen zvedl hlavu a očima se zahleděl přímo ke kmeni, u kterého seděla Elledriell. Ell ani nedutla, jen lehce schovala hlavu za strom... Nechtěla, aby jí jelen spatřil. Jako jiní elfové, se v přírodě uměla pohybovat zcela neslyšně, aniž by bylo slyšet jakékoli sebemenší kroky v trávě či listí. Chvilku setrvala za stromem, než se odhodlala znova pomaloučku vykouknout. Vystrčila zpoza stromu jen jedno zářivé oko. Jelen se stále díval. Ihned se zase schovala. Ale najednou zaslechla, jak ji někdo volá...: "Elledriell, Elledriell", šeptá neznámý hlas... Jakoby zněl v hlavě... "Neskrývej se za strom... Pojď ke mě...". Vykoukla. Byl to ten jelen, mluvil s ní ten lesní jelen... Celá překvapená a nejistá vstala a vyšla naproti jemu. Ovšem čím více se přibližovala, tím více začala zjišťovat, že to co vidí, není jelen... Byl to jakýsi zvláštní tvor... Měl zpola elfské tělo, zpola jelení. Jedna ruka byla jako větev ze stromu, dřevěná, ze které vyrůstalo pět větévek, jako prsty. Na hlavě nesl dřevěné parohy, jako jeleni. Měl zelené dlouhé vlasy a oči mu zářili jako elfům, stříbrnou barvou. Elledriell k němu přistoupila a uvědomila si, koho potkala... Jak mají elfové ve zvyku, pozdravila ho a uklonila se mu. Poté mu pohlédla přímo do očí... Najednou jakoby se vznášela kdesi v jiném světě... "Já jsem Remolius, Elledriell... Tvůj život nebude jako život jiných elfů... Čekají tě velké věci... Věci a činy, které svou velikostí nebudou nijak zaostávat za činy Malfuriona, největšího druida, jakého elfksé pokolení pamatuje... Možná že je budou i předčit... Jednou na tu dobu budeš připravena. Než ale přijde, čeká tě dlouhé a náročné učení... Zasvětím tě do tajů druidismu... Neříkej tohle nikomu, koho kdykoli potkáš... Mezi elfy se o takovýchto věcech nemluví... Neříkej to ani rodičům, však přijde chvíle, kdy se to dozví. Za čas, v den, kdy dovršíš desátý rok tvého života, přijď opět na toto místo... Dnešek není náhoda... Ishnu - alah". Tak skončil Remolius svou řeč a Elledriell se ocitla za stromem, kde předtím seděla. Podívala se k jezírku, ale tam již nikdo nebyl... Ani stopy na břehu nebyly žádné... Jakoby se to nikdy nestalo... Šla domů, byla velmi unavená, bylo toho moc, její mysl najednou měla spoustu věcí, o kterých chtěla Ell přemýšlet... Hned jak přišla domů, usnula. Čas plynul a Elledriell rostla jako z vody. Blížil se den jejích desátých narozenin. Stále vzpomínala na tehdejší setkání s Remoliem... Přemýšlela o tom, co jí řekl, přemýšlela nad činy, jaké by mohli předčit Malfurionovy. Věděla, že Malfurion je druid, který bojuje za dobro elfů a brání svou domovinu. Kdysi pradávno společně s Tyrande a bratrem Illidanem odvrátil invazi Plamenné Legie a postaral se o zničení Studny Věčnosti, která jako portál, otevřený Quel'dorei, kteří byli nejvěrnější první královny Nočních Elfů Azshary, měla přivést na tento svět Temného Pána Sargerase, toho, jenž zradil Titány... Studna byla zničena, ale svět, původně tvořený jediným kontinentem, nazývajícím se Kalimdor, byl roztrhán na tři části... Eastern Kingdoms, Northrend a Kalimdor. Bylo spousta činů, které Malfurion dokázal, tolik, o kterých by se dalo přemýšlet celé dlouhé dny... Elledriell o něm znala vše... Přišel den desátých narozenin. Elledriell se vydala na místo, kde se před třemi lety poprvé setkala s Remoliem. Když se přibližovala k jezírku, slyšela v hlavě opět Remoliův hlas. "Pojď, očekávám tě". Přišla k jezírku. Na břehu stál Remolius a hluboce koukal do hladiny jezírka. Elledriell si už myslela, že je jaksi mimo a chtěla si odkašlat, aby ho upozornila... Ale pak se najednou otočil a opět jí pohlédl hluboce do očí... Elledriell zase upadla do jakéhosi transu. "Dnes je ten den, kdy začne tvá cesta. Cesta, na které budeš rozhodovat o osudu světa. Já jsem takovou cestu šel, ale již se blížím ke konci. Avšak jednu roli ještě sehraji... Roli, která se dotkne i tebe... Ale to ti ukáže až čas. Dnes jsi tu, aby ses začala učit druidismu. Ano, už jen to, že mi rozumíš aniž bych musel mluvit ústy je znak, že jsi stvořena pro toto povolání. Já jsem druid. Dnes tě naučím, jak vycítit energii přírody a přeměnit jí na energii jinou, buď tu, která ničí anebo tu, která uzdravuje." Učení započalo... Elledriell se naučila vtáhnout do sebe energii přírody... Soustředila se a pak cítila jak jí konečky prstů do těla vstupuje jakási síla, která lehce vibrovala. Ruce pak pomalu a jemně zvedala a energii, která se postupně dostávala do jejího těla, začala silou mysli a soustředěním pomalu vytlačovat zpět do rukou. Náhle se jí v rukou vytvořila zelená koule, která vibrovala. Elledriell jí dokázala udržet v rukou, nedokázala s ní však chodit, veškerá energie se pak vytratila. Jak držela onu energii v rukou, vypustila kouli na žábu, která právě lezla z jezírka. Koule energie pomalu letěla a zasáhla žábu. Ozvalo se zapraskání, koule jakoby prošla skrz kůži do žáby a oči jí zazářili stejnou barvou, jako její Wrath, jak Remolius řekl, že se ta koule energie nezývá. Žába zakvákala a odskákala do jezírka. "Pěkné", řekl Remolius. "Hned na poprvé jsi dokázala přírodní síly efektivně využít. To je velmi působivé". Elledriell se usmála, poklonila se a poděkovala. "Tohle bylo využití energie pro zničení. Ničení není nic špatného, když to má udržet pořádek a rovnováhu. Ovšem jeho zneužití nebo provádění ve velké míře není dobré a škodí to oběma stranám. Teď zkusíme opak. Energii přeměníš v něco, co pomůže, vyléčí." Elledriell se opět soustředila. Zavřela oči, lehce sklonila hlavu a její prsty se začaly hýbat... Poté se v dlaních objevilo slabé zelené světlo, které postupně zesilovalo. Když už pokrývalo celé dlaně a sahalo až po konečky prstů, ruce ladně zdvihla do úrovně hlavy a otevřela oči. Zelená koule energie se točila kolem jejích prstů a dlaní a nevibrovala jako Wrath, ale jemně jí po rukách hladila. Zakročila, ruce vyšvihla nad hlavu a zelená energie jí splula po těle a když se dotkla země, vyrostli kolem ní v kruhu květiny. Kouzlo zmizelo v zemi a květinky také. Ell se podívala na ruku a přejela si po ní dlaní... Byla neuvěřitelně hladká... Kůže na celém jejím těle byla neskutečně hladká a třpytila stříbrnou barvou. Její fialové vlasy se ve svitu Elune také světélkovaly. Pohlédla na Remolia. Ten měl ve tváři výraz, který vyjadřoval údiv, ale zároveň něco, co Elledriell říkalo, že tohle asi není nic normálního, co umí každý elf... "Abych řekl pravdu, jsem velmi překvapen. Tohle se totiž nepodaří kdejakému elfovi... Hned napoprvé vytvořit kouzlo, které léčí... Je v tobě velká síla, jaká je jen ve velmi málo elfech." Elledriell se usmála a pohlédla Remoliovi do tváře. Byla samozřejmě velmi překvapena tím, co dělá a dokazuje. Zvláště když jí Remolius chválí... Byla to pro ni velká pocta. "Dnes je již toho dost. Musíš spát a odpočívat, abys mohla v učení dále pokračovat. Máš toho před sebou ještě mnoho a nebude to vždy zrovna lehké. Ale dnes jsi mě velice překvapila. Tohle kdysi dokázal jen Malfurion... Ale nebudu tě zatěžovat těmito věcmi. Ode dneška každý den se zde budeme scházet a budu tě učit. Čeká tě toho ještě mnoho. Teď běž a odpočívej. Ishnu - alah." Elledriell zamířila k domovu. Najednou cítila únavu. Dnešek pro ni ale byl něčím zcela výjimečným. Když přišla domů, tak ihned usnula. Zdál se jí sen... Byla kdesi v lese. Byl tam Remolius, její otec a matka. Remolius dlouho povídal s rodiči, ale Ell nic neslyšela. Pak na ni najednou pohlédl. Opět se začala cítit jako kdyby přecházela do jiného světa... "Oni to ví, nemusíš se strachovat...". Pak se probudila... Již bylo ráno, ale v Ashenvale není moc poznat kdy je den a noc (Noční elfové v noci bdí a ve dne spí)... Elfské kraje jsou temné, avšak příroda velice barevná pod věčným svitem Elune a hvězd. Elfové ale den a noc vycítí... Jsou součástí přírody, ví to a nijak se to nesnaží změnit, naopak jsou na to pyšní. Jsou to přírodní tvorové a jako tací jsou k ostatním rasám lehce nedůvěřiví. Další den, další trénink. Elledriell se během dne potulovala po lese. V jednom malém hájku narazila na malý stromek. Byl mladý, ale nemocný. Lezli po něm nějací paraziti, kteří mu ubírali sílu a život. Ell slyšela jak strom naříká... Zavřela oči a jejími prsty začala vibrovat energie... V rukou se jí objevil Wrath. Neváhala a seslala ho na stromek s parazity. Ozvalo se zapraskání, paraziti odpadli ze stromku, ale ten zeleně zazářil, shodil všechno zbývající listí a uschl... Elledriell to bylo líto. Vzpomněla si však na léčivou sílu přírody. Zakročila, soustředila se a nabrala do rukou energii. Otevřela oči, zadívala se na stromek a vyšvihla ruce nahoru, ale trochu kupředu směrem nad něj. Z jejích rukou se snesl zelený proud léčivé síly, který včera procházel jejím tělem. Padl na stromek, ten rázem vstřebal celé kouzlo a celý se narovnal a rozkvetl. Elledriell mu dodala energii a dala život. Byla šťastná. Jednak že pomohla stromku a jednak, že dokázala využít něco co se naučila teprve den předtím. Ihned to chtěla říci Remoliovi. Běžela tedy na místo, kde se učí. Remolius tam už byl. Pohlédl na ni a řekl: "Bravo. Jsi velmi šikovná, žes dokázala zachránit ten stromek." Ell byla trochu zaskočená. "Vím, že jsi to udělala. Příroda si povídá, má svou řeč... Jednou se jí naučíš rozumět. Inu, když už jsi tady, tak se můžeme začít učit." Elledriell přišla na jiné myšlenky. Naučí se dnes jedno ze zvláštních kouzel, které nepotřebuje žádnou energii přírody. Potřebuje pouze rozkázat záři Elune... Ale samozřejmě to nebude jen tak lehké. Když řekne Elune, aby udeřila na zemi, musí při tom vykonat zvláštní pohyb a je třeba, aby se velmi silně soustředila na místo, kam má záře dopadnout. Kouzlo je to přeci jen náročnější než předchozí dvě. Remolius měl s sebou jakýsi předmět, který byl pokryt pláštěm. Odkryl ho. Byla to klec, ve které seděl jakýsi malý tvor, který vydával zvláštní kviklavé zvuky. Byl celý oranžový, přikrčený s velkýma ušima a oči mu zářily jantarovou barvou. "Tohle je Grellkin. Ten nejmenší a nejslabší démon, který tu zůstal po Plamenné Legii. Na něm si vyzkoušej toto kouzlo. Když ho zabiješ, škoda ho nebude. Lesu nijak neprospívá, jen ho ničí, jako jiní démoni". Grellkin se držel klece a díval se naštvaně na Elledriell. Chvíli na něj koukala, pak zavřela oči... Chvíli se soustředila, pak vyhodila ruce prudkým pohybem do vzduchu a hned zase dolů, do úrovně Grellkina. Přitom se soustředila na Elune, v hlavě s ní jakoby rozmlouvala a nutila ji snést svou energii k zemi a aby dopadla na Grellkina. Otevřela oči... Z nebe se snesl zářivý stříbrný proud jakési energie, která byla velmi chladná. Zasáhla démona, ten se začal svíjet v bolestech a hlasitě "křičet", i když to byly jen jakési zvuky, které se křiku příliš nepodobaly... Malý démon se svíjel v křečích, jeho kůže najednou začala praskat a z těla počala vytékat jakási žlutá tekutina, která začala ihned reagovat s dřevěnou klecí. Grellkin zavřel oči a obrátil hlavu k nebi, vydajíc silný skřek... Poté celý roztrhaný padl na dno klece... Jeho krev, ta žlutá tekutina, mu vytekla z úst... Zachrčel a zadíval se na Elledriell... Naposledy vydechl. Elledriell ho bylo najednou líto, snad i uvažovala že ho neměla zabíjet. Nevěděla však, že bude tak trpět, nevěděla jaké bude mít kouzlo účinky. Smutně pohleděla na Remolia. "Zabila jsi démona. Nesmíš cítit žádný zármutek nebo smutek. Démoni se snaží zničit náš svět. Jsi ještě mladá a nikdy jsi žádné žijící stvoření nezabila, proto chápu tvůj soucit s tímto živým tvorem. Ale tento tvor je zlý a i když umíral a koukal na tebe, nijak jsi mu neuškodila. Kdyby mohl, kdybys ho nechala žít, stejně by tě, kdyby mohl, zabil. S démony neměj žádný soucit. Ale pro dnešek toho již bylo dost. Běž domů, přijď zase zítra, v učení budeme pokračovat." S těmito slovy se Elledriell otočila a zamířila k Astranaaru. Míchali se v ní různé pocity... Dnes je to poprvé, co někoho, spíše něco živého zabila, zbavila to života. I když věděla že tím přírodě pomohla, stejně byla ještě mladá a nezkušená, a tak měla byť i malinký soucit ke každému živému tvoru. Myslejíc na různé věci, ihned doma usnula... Po takovýchto dnech učení se jí vždy dobře spalo. Dny se měnily v týdny, týdny v měsíce, měsíce v roky... Elledriell se za několik let naučila spoustu věcí, kouzel. Učení jí šlo jako málokterému elfovi. Již ovládala celou škálu kouzel... Starfire, kterým si přivolala pomoc hvězd, Entangling Roots, kterým byla schopna ze země vyvolat ohromné kořeny, které zadrželi její protivníky v boji, Mark of the Wild, po kterém byla silnější a odolnější, Rejuvenation, které jí postupně léčilo zranění, Hibernate, kterým uspala svého protivníka, a jiné. Často dlouhé hodiny seděla v přírodě na nějakém místě a meditovala... Nehybně, tiše a velmi dlouho vydržela ve strnulém stavu, čerpajíc sílu a energii přírody. Její umění druidismu pomáhalo i ostatním elfům z Astranaaru. Dokázala léčit nemocné, zraněné a někdy dokonce oživit již mrtvé... Tak silné kouzlo jí ale stálo spoustu její energie, proto se zpravidla po takovém vypětí energie odebrala k dlouhému spánku. Zatím se ještě stále zdokonalovala ve svých kouzlech. Stála jí stále méně energie a meditací energii ještě nabírala. Byla krásná a čistá... Dlouhé fialové vlasy a stříbrná barva kůže se ve svitu Elune a hvězd třpytily. Tajemné elfské oči svítili celé zářivou bílou barvou. Elfové jí měli rádi a jejich lásku jim Elledriell opětovala. Když měla volný čas, chodila po ashenvaleských lesích a udržovala v přírodě rovnováhu. Již stále cítila energii přírody, se stromy a květinami rozmlouvala, příroda k ní mluvila a ona jí vnímala. Když narazila na nějakého démona, bez citu ho zabila. Již bez jakýchkoli emocí... Stále byla zdravá, nikdy ji žádná nemoc neoslabila. Příroda jí dávala ohromnou sílu. Avšak bude dávat ještě větší... Ještě více se k přírodě přiblíží... Remolius jí stále ještě něco z tajů druidismu nenaučil ani neřekl. Dnes nastal den, kdy se dozví poslední ze základních věcí druidismu. "Elledriell", praví Remolius, "Dnes ti povím poslední z věcí, které se ve svém učení naučíš. Možná, že jsi o tom již někdy slyšela, možná ne. Třeba mi ani nebudeš věřit, ale mezi základní věci, které druidi ovládají jsou přeměny... Přeměny v jiné tvory." Elledriell byla překvapená, avšak nedávala najevo žádný náznak toho, že by byla nějak zaskočená. Remolius jí už překvapil tolikrát, že na překvapení už reagovala jaksi bez projevení emocí. "Způsob přeměňování je trošku jiný. Nesoustředíš se na žádnou energii. Uvolni svou mysl od všeho, od celého světa, vyprázdni ji, osvoboď se, zkrátka opusť myšlenkami tento svět. Budeš kdesi v jiné dimenzi, ve světě ničeho. A v té chvíli se začni soustředit... Soustřeď se na návrat do tohoto světa... Ale ne na obyčejný návrat... Svou myslí se upírej k návratu v podobě nějakého tvora, nějakého zvířete." Celé to znělo velmi zvláštně a nebylo to jednoduché. Elledriell se nebyla schopna nijak odpoutat od tohoto světa, síla přírody jí stále držela myšlenky na zemi. "Uvolni se, uvolni svaly, zavři oči, zapomeň na vše...". Elledriell se podlomily kolena... Víčka jí zakryla oči a pomalu padala... Náhle se počala vznášet v "něčem", co se nedalo nijak nazvat, ale odtahovalo jí to od tohoto světa... V tom stavu se začala hluboce soustředit na svět, chtěla se vrátit... Silou své vůle se začala navracet zpět na zem. Najednou jí probral náraz do hlavy. Padla do něčeho měkkého. Otevřela oči, ležela v trávě, nad ní stál Remolius. "Nezdařilo se...", povídal, "Ani Malfurionovi se to nepodařilo napoprvé." Elledriell se trochu motala hlava, když vstala. "Ale vznášela ses kdesi jinde, cítila jsi to, že?", zeptal se Remolius. Elledriell přikývla. Opravdu byla kdesi pryč. "Myslela jsi na návrat, ale ne v podobě nějakého tvora. Jestli tě žádný nenapadl, zkus se vrátit jako medvěd, mysli na medvěda." Elledriell to zkusila znova. Teď se od země odpoutala snadněji... Když se vznášela a něco jí táhlo pryč, začala myslet na medvěda... Když se její ruce a nohy změní v medvědí, naroste jí srst, drápy, nahrbí se a bude chodit po čtyřech, získá sílu... S těmito myšlenkami se začala vracet... Najednou se objevila na zemi... Pohlédla na Remolia, ten se pousmál. Byla celá přeměněná v medvěda... Veliké drápy, měla sílu... Srst ale byla stříbrná, trochu šedá, jako její kůže. Nebyla hnědá jako u ostatních medvědů. Také uši měla trochu elfské, dlouhé a na ramenech měla jakýsi znak. Cítila se o něco silnější a odolnější. Měla také velké zuby... Bylo to zkrátka něco velmi zvláštního. Nic podobného nikdy necítila. Ale nebyla schopna mluvit, ani jakkoli kouzlit či čerpat přírodní energii. Pouze myslela stejně jako v normální elfské podobě. "Projdi se, zkus najít nějakého démona a znič ho", řekl Remolius. Elledriell vyrazila... Běh medvěda byl zvláštní... Celé to bylo něco úplně nového. Narazila na Satyra... Přiblížila se k němu a zaútočila. Nemohla kouzlit, jen ho zraňovala svými velkými medvědími prackami. Čím více ho zraňovala, tím více se v ní probouzelo jakási větší chuť do boje... Každou chvíli tak mohla zaútočit silněji než normálně. Měla větší sílu a byla odolnější. Navíc kouzla jako Mark of the Wild na ní i v přeměně stále působily. Satyr po chvilce padl. Elledriell se vrátila k Remoliovi. Proměna zpět byla stejná, možná i jednodušší. "Výborně", pochválil jí její učitel, "teď již znáš vše z umění druidismu. Už jen budeš vylepšovat své znalosti. Naše učení tímto končí... Vedla sis bravurně. Avšak neloučíme se na stálo. Jistě se ještě setkáme. Někdy se potkáme v přírodě, ale již se zde nebudeme scházet. En'shu falah-nah." Elledriell se uklonila, a poděkovala za vše. Bylo jí líto, že to končí, měla Remolia ráda, ale neloučí se na věky. Zase se setkají. Otočila se a odešla domů.

2. KAPITOLA

Čas opět ubíhal. Nebylo v ničích silách ho zastavit. Elledriell byla skvělou elfkou a své učení druidů stále zdokonalovala. Ovládala zcela magii přírody. Dokázala přírodní energii využít všemi způsoby. Nikdy jí ale nezneužila nebo udělala něco, co by přírodě a elfům jakkoli uškodilo. V Darnassusu se seznámila s mocným druidem Fandralem Staghelmem, který spolu s Tyrande Whisperwind vládl elfům. Fandral Stranghelm byl přítel Malfuriona Stormrage, ale byl horkokrevnější povahy. Věří, že budoucnost nočních elfů vyžaduje více expanzivního a vojenského plánování. Po porážce Archimonda však elfové přišli o svou nesmrtelnost a někteří vzpurnější druidi naplánovali zasadit ještě jeden strom, který by obnovil spojení mezi jejich dušemi a věčným světem. Fandral byl mezi nimi. Ale Malfurion je varoval, že příroda nikdy nepožehná takovému sobeckému činu. Avšak krátce poté se jeho duše ztratila kdesi ve Smaragdovém snu. A tak již nic nebránilo druidům vysadit pro Noční elfy nový strom, který se stane novým a bezpečným domovem a zajistí jim jejich nesmrtelnost. Severozápadně od Darkshore vyrostl v moři obrovský strom, který elfové pojmenovali Teldrassil, což se dá v jazyku Východního Království říci jako Koruna Země. Fandral Stranghelm se však stal velmi efektivní náhradou za ztraceného Malfuriona, pokud si odpustíme jeho horkokrevnost a lehce agresivnější povahu. Elledriell si u něj zdokonalovala svá kouzla. Začala k němu cítit lehoučkou náklonnost... Ell toužila stát se jednou ze strážců Ashenvale nebo Teldrassilu. Požádala o to samotného Fandrala, který jí samozřejmě ochotně vyhověl. Než ale vstoupila mezi řád strážců elfských krajů, musela složit před Tyrande a Fandralem a ještě dalšími výše postavenými elfy přísahu. Tyrande a Fandral pohleděli Elledriell do očí. Ta začala odříkávat přísahu a očima přeskakovala mezi pohledy kněžky a druida. "Povinností mou jest elfské kraje od jakéhokoli nebezpečenství ochraňovati, temné síly démonické ze světa Azerothu odváděti, mír a řád mezi Nočními elfy udržovati, nikdy z cesty dobra přírody nesejíti, nikdy řád, mír a Allianci nezraditi či jakkoli nezklamati. Tak přísahám Vám, všem Nočním elfům a bytostem, jimž jsme vděčni za naše bytí." Poklonila se. Tyrande povznesla jednu ruku a zavřela oči. Nad Elledriell se rozzářila stříbrná koule. Chvíli zářila, pak se začala snášet nad Elledriell, zakryla její tělo a pomalu se snášela k zemi. Když se dotkla země, zmizela a Ell byla oděná do uniformy elfských strážců Ashenvale. Tyrande se na ni pousmála. Elledriell pohlédla na Fandrala. Ten se pousmál a vyzdvihl obě ruce nad hlavu. Elledriell vzápětí pocítila ohromný příval energie, tělo se jí rozvibrovalo. Byla tak naplněna přírodní energií, jako ještě nikdy předtím. Fandral řekl: "Vítej mezi řádem strážců Ashenvale. Využívej své schopnosti druida. Jsi silnější, než si myslíš. Však vše ukáže čas..." Poklonil hlavou a pohlédl na Tyrande. "Démoni Plamenné Legie zničili naše domovy a pustší tento svět. Jsi další z těch, co přicházejí tento svět chránit a upevňovat zde řád a mír, to, oč se Titáni při tvoření Azerothu snažili. Budeš dobrým strážcem, ale nebudeš jím věčně. Však vše ukáže čas..." Tak skončila svou řeč Tyrande Whisperwind, vrchní kněžka Elune. Obřad skončil. Elledriell byla teleportována do Astranaaru, rodné vísky a vyrazila na svou první obchůzku. Západ Ashenvale byl klidný, démoni se zde moc nezdržovali, ale na východě vládlo v lese velké zlo. Na jihovýchodě těžili barbarští orkové dřevo a narušovali tak rovnováhu přírody. Trochu jižněji od tohoto místa se nachází Deamon Fall Canyon, místo, kde našel smrt Mannoroth Ničitel, ale i ten, který ho sprovodil z tohoto světa, Grom Hellscream, snad nejbližší přítel Thralla. Tento kaňon je plný démonů, zem je tam zčernalá a vzduch páchne spáleninou. Všude se nacházejí různí démoni, od Pekelníků po Succuby. V tomto kaňonu se také nachází pomník, který tam nechal vystavět Thrall na památku svému padlému příteli. V části lesa, která leží nejvíce na severovýchodě a nejblíže krajině Azshary, se nachází tajemný portál, vedoucí do Smaragdového snu. Smaragdový sen je svět v podobě, jaký byl stvořen Titány. Střeží ho Ysera Snící a přístup do něj má minimum tvorů. Zelení draci a většina druidů smí do tohoto světa nahlédnout. Tím se druidi velmi liší od ostatních... Elledriell také jednou nahlédne, ale ten čas teprve přijde... Rozmlouvala s přírodou. Dostala zprávu, že na východě se něco děje, v oblasti, která je blízko portálu do Smaragdového snu... Ihned tam vyrazila. Ashenvale je veliký kraj, a tak cesta netrvá chvíli. Dorazila na místo. Vedle cesty byla spálená tráva, která tvořila cestu kamsi k portálu. Nebylo pochyb... Procházel zde někdo, kdo ovládá démonické síly. Ve vzduchu byl cítit zápach spáleniny... Elledriell postupovala opatrně vedle této cesty. Po chvíli se před ní otevřelo veliké lesní prostranství, kde byl uprostřed veliký portál kruhového tvaru, vyplněný jakousi hmotou. Každý ze čtyř portálů hlídá jeden zkorumpovaný drak Yseřiny zelené letky. Ale pohled, který se odkryl Elledriell, když pohlédla k portálu byl děsivý... Drakovi šlehaly z úst ohromné plameny, vzduchem se nesl děsivý skřek. Pod ním běhala jakási postava v plášti s kápí a s holí a ohavným démonem po svém boku. Byl to vyvolávač... Ten, jež ovládá démonické síly. Postava v černé kápi vyzdvihla prudce ruce nad hlavu, nad drakem se objevila obrovská fialová lebka, oděná do jakéhosi potrhaného fialového hadru. Snesla se dolů k drakovi, pronikla do něj a rozplynula se. Ozval se hrůzostrašný řev... Drakova kůže se roztrhala, smaragdová krev mu prýštila s jeho obrovských ran na těle... Drak padl k zemi. Země se otřásla... Elledriell to celé sledovala z povzdálí... Nemohla tomu uvěřit... Co se to děje?! Co má tohle znamenat?! Té postavě v kápi neviděla do tváře... Viděla jen jeho démona, ohavného pekelného psa... Vyvolávač sáhl do kápě a vytáhl jakýsi zelený amulet. Položil ho k mrtvému tělu draka, poklekl a začal jakýsi obřad... Z amuletu vyšlehlo zelené světlo a začalo draka rozkládat. Postavě v kápi se v rukou rozzářila fialová energie... Ell si vzpomněla, jak Malfurion kdysi před dávnými věky přerušil obřad Quel'dorei... Sebrala ze země kus větve ze stromu. Ta nabyla jakéhosi tvaru, na jednom konci se zaoblila, na druhém se zúžila a lépe se nyní držela. Elledriell vyběhla vpřed. Požádala přírodu o požehnání, ta jí vyhověla... Přiběhla k drakovi. V tom si jí vyvolávač všiml. Popadl amulet, ale začal utíkat k portálu! Jak se může dostat do portálu?! Elledriell ze země vyvolala silné kořeny, které se omotaly kolem vyvolávače. Zastavil se těsně před portálem. Otočil se na ni... Zastavila se... Elledriell spatřila ohavnou tvář bez úst a nosu... Jen vyzáblý bílý obličej a černé oči, z jejichž krajů se do středu sbíhaly rudé žilky, které tvořily zorničku té stvůry... Náhle se Ell před očima zamlžilo... Ovšem pokusila se nějak ovládnout, nedávat svou mysl jemu, aby jí mohl ovládat... Pomalu se pokusila rozběhnout... Ale udělala jen pár kroků. Kolena se jí podlomila, zatočila se jí hlava... Padla k zemi. Už jen viděla, jak kořeny uvolnily postavu a ta zmizela kdesi v portálu...

3. KAPITOLA

Elledriell otevřela oči. Ležela na posteli v nějakém domě. Ihned se posadila na postel. "Kde jsem?!" zvolala vyděšeně. Do pokoje nahlédla nějaká elfka. Po chvíli přišel Remolius a Fandral. "Jsi v Moonglade, kraji druidů." Řekl Remolius. "Uklidni se", utěšoval jí Fandral, "Tady jsi v bezpečí". Ell se uvolnila a opřela se o pelest postele. "To, co se stalo tam u portálu, je velice vážné" povídal Remolius. "Žádná jiná bytost, kromě Zelených draků a druidů nemůže jen tak projít do Smaragdového snu". "Ale stromy říkají, že jím jen tak neprošel..." pokračoval Fandral. "Měl u sebe jakýsi amulet, ze kterého si vzal něco z draka, jež portál střežil. Ale musela to být bytost neuvěřitelných schopností, když dokázal sám zabít draka..." Elledriell vycítila z tváří obou druidů, že situace je velice vážná. "Ell, nějaký čas teď zůstaneš v Moonglade, kde se budeš zotavovat. Jsi dost zesláblá. Požádal jsem tady Cyreniss, aby se o tebe postarala", řekl Remolius. Ukázal rukou ke dveřím a dovnitř vešla elfka. Byla to kněžka. "Bude se o tebe starat. Jen lež, za tři dny budeš opět v pořádku". S těmito slovy se oba odebrali z místnosti. Cyreniss dala Elledriell dřevěnou misku s nějakou vodou, ze které stoupal stříbrný dým. "Vypij to až do dna, pak hned usneš a budeš dlouho spát", řekla Cyreniss. Ell se napila. Chuť léku byla sladká. Vypila misku do dna a lehla si. Za pár okamžiků usnula. Když se probudila, zrovna se nad ní skláněla Cyreniss a podávala jí další misku s nějakými léky. Voda v misce byla tentokrát fialová a hladina se třpytila. Zvláštní léky, pomyslela si Elledriell. "Spala jsi celé tři dny", řekla Cyreniss, "Teď jsi již zotavená. Tenhle lék ti dá ještě nějakou energii, za chvíli můžeš vstát." Dopověděla a odešla. Elledriell se posadila na postel... Bylo toho nějak moc, hned naráz... Měla v tom strašný zmatek. Hned první den ve službách strážců Ashenvale se jí stance takováhle věc. Moonglade je pravděpodobně nejbezpečnější kraj, jaký na severním Kalimdoru je. Je to kraj druidů a bok po boku tu společně sídlí Taureni a Noční elfové kteří tvoří frakci Cenarion Circle. Zájmy Hordy a Alliance jdou stranou. Jejich hlavní snahou je odvrátit nebezpečí Plamenné Legie a zachovat jejich milovanou přírodu. Elledriell nikdy dříve Taureny neviděla, jen o nich slyšela vyprávět. Jak jsou mohutní a mírumilovní. A opravdu, Taureni jsou ohromní a jejich láska k přírodě je stejná jako elfská. Původní domovinou Taurů je Barrens, ohromná savana na východě Kalimdoru. Ale nebyl to jen jejich domov... Je to domov i barbarských kentaurů, zpola lidí, zpola koní, kteří Taury zabíjeli a nebýt Thralla, byli by Taureni vyhlazeni. Když viděli, že válku s kentaury nemohou vyhrát, rozhodli se uprchnout horským průsmykem na západ do Mulgore. Průsmyk ale dříve obsadili kentauři. Avšak v tu dobu přijel s Orky na Kalimdor Thrall a pomohl Taurům kentaury porazit a ti tak mohli vkročit do nového bezpečného domova. Krajina Mulgore je prý nádherná. Nejsou to lesy, jako mají elfové, ale daleké zelené kraje, stepi, obývané vlky, kojoty a divokými nelétavými ptáky. Celý kraj Mulgore je ohraničen horami, a tak mají Tauři nový a bezpečný domov, kde se nemusí obávat kentaurů. Milují přírodu a starají se o ní, stejně jako elfové, avšak elfové mají mír s lidmi a Alliancí, zatímco Taureni jsou oddáni Hordě a Thrallovi, který jim pomohl přežít. Proto proti sobě "tam venku" elfové a Taureni válčí a navzájem si berou své životy. Ale na přírodě jim záleží stejně a to je spojuje. Elledriell stála na balkónku svého pokoje a shlížela na magické jezero, které bylo rozlité uprostřed Moonglade. Jmenuje se Elune'ara. Hladina jezera je stříbrná, jako svit Elune. V Moonglade rostou také jiné stromy, než v Ashenvale. Mnohem mohutnější a jistě také starší. Celý kraj je obklopen vysokými horami a vede do něj jediná cesta horským tunelem. Elledriell se šla projít po Moonglade. Všude byl klid, v několika domech nabízelo své zboží pár obchodníků. V Moonglade jsou také tajemní Moonglade Warden, strážci tohoto kraje. Jsou o hlavu vyšší, než ostatní elfové. Ell šla po cestě dolů směrem k oné jeskyni. Asi uprostřed cesty byla pěšinka kousek mimo cestu. Zvědavě tudy zamířila. Došla do malinkatého háječku, kde stál Remulos, Malfurionův dávný a dobrý přítel. Pozdravila ho a pohleděla na něj. Vypadal jako Remolius, jen byl mnohem větší a jistě také mocnější. Pousmál se na ní, avšak nepromluvil. Ell se otočila a vrátila se zpět na cestu. Dole na rozcestí zahlédla malou stanici Hordy, odkud odlétaly jejich wyverny. Kousek dál po cestě odlétaly hippogryfové. Dále byly v Moonglade už jen staré a opuštěné jeskyně. Přišla zpět. Vešla do svého pokoje, kde na ní čekalo překvapení. Čekali tam na ní její rodiče! Ell se na tváři objevil úsměv a rozběhla se k nim. Objala otce a i matku. Museli opustit Astranaar. Všichni obyvatelé Ashenvale a Darkshore se musí odstěhovat do bezpečí na Teldrassil. V lesích zůstanou jen strážci a někteří další elfové. Nový domov mají nyní v Darnassusu. Elledriell jim chtěla povědět o tom, co se jí stalo, ale rodiče jí zarazili. Už to věděli. Fandral jim podal zprávu. Ell byla šťastná... Konečně zase viděla rodiče. A ví, že jsou v bezpečí, nemusí se bát. "Elledriell", povídal její otec, "jsi strážkyně lesa. Teď je to v lesích velice nebezpečné, musíš být opatrná, do ničeho se sama nepouštěj... Máme o tebe strach..." Elledriell ho začala uklidňovat. Věděli, že má zvláštní schopnosti, že je silnější, než ostatní druidi, přesto se o ní velmi báli. Elledriell je nakonec ujistila, že si bude dávat pozor. Koneckonců ona byla jednou z těch, co v Ashenvale zůstanou a budou dál les střežit. Ještě dlouho si povídali, než museli rodiče odejít. Rozloučila se s nimi a šla si odpočinout a popřemýšlet o tom všem... V mládí potkala druida Remolia, ten jí řekl něco o tom, že v životě vykoná ohromné činy a že bude jedním z nejsilnějších druidů, jaké elfské pokolení poznalo. Začal jí zasvěcovat do tajů druidismu. Šlo jí to a bavilo jí to. Naučila se přírodu vnímat a povídat s ní. Příroda jí rozuměla a ona jí. Procházela se po Ashenvale, meditovala v přírodě, pomáhala pomocí svých kouzel, které se naučila, udržovat rovnováhu v přírodě. Pak jí Remolius řekl, že na sebe umí druidi brát podoby zvířat. Ti nejsilnější druidi na sebe umí vzít podobu jakéhokoli zvířete. Většina ostatních druidů však umí vzít na sebe podobu jen čtyř tvorů. Mohou se proměnit ve vránu a létat, mohou se změnit v mrože a plavat a dýchat pod vodou. Mohou být hbití a nenápadní, změní se v kočku anebo mohou být silní a velice odolní, změní se v medvěda. Všechny přeměny se však musí naučit postupně, nemohou se hned naučit všechny, musí mít pro to nejdříve předpoklady a určité zkušenosti. Přeměna v medvěda je základem pro všechny druidy, proto se jí Ell naučila už velice brzy. V přemýšlení jí najednou vyrušil Fandral, který za ní přišel. "Elledriell, mám důležité zprávy. Některé tě asi moc nepotěší..." Ell byla překvapená a poslouchala. Fandral pokračoval ve své řeči: "Ell, musíš opustit řád strážců... Musíš jít do boje..." Elledriell byla vyděšená. Do boje?! Do jakého boje? "Ten vyvolávač, kterého jsi viděla, to nebyl Nemrtvý, jak jsme se domnívali... Byl to někdo z Plamenné Legie! Má nesmírnou sílu, proto porazil toho draka. Co dělal ve Smaragdovém snu, to nevíme, ale když vyšel z portálu, naši tajní špehové ho začali pronásledovat. Došel až k Deamon Fall Canyonu, kde se jim ztratil z dohledu. Musíme se na to místo vydat a zničit ho. Nemůžeme ho zajmout nebo ho nechat jakkoli žít. Musí být zničen, nesmí přivést Plamennou Legii!" Elledriell tomu nemohla uvěřit. Posadila se na postel a podívala se na Fandrala. Není připravena. Ty její schopnosti, o kterých Remolius mluvil... Vždyť je nemá, nenaučil jí je... Neumí se přeměnit v kočku, neumí... Neumí spoustu věcí! "Elledriell, poslouchej. Remolius pro tebe něco má... Neřekl mi co, ale máš se za ním stavit. Bude na tebe čekat na Teldrassilu, ve vesnici Dolanaar. Já už musím jít. On ti řekne co a jak". Otočil se a odešel. Na Ell toho bylo moc, ale po chvíli vstala a šla si pro hippogryfa do Darnassusu. Když tam přilétla, ihned vyrazila k Dolanaaru. Tam na ní Remolius čekal. "Elledriell, pojď za mnou", řekl Remolius a zamířil k jihu k malému jezeru pod Dolanaarem. "Přišel čas jít do boje. Tohle nebylo v plánu a proto na to nejsi vůbec připravena. Nestihla ses naučit vše, co je třeba, ale ty máš velice zvláštní schopnosti, to víš, ale ještě nikdy jsi se o nich tolik nepřesvědčila. Druidi se učí velice pomalu a dlouho. Nejsou schopni přijímat a učit se hodně nových věcí najednou a rychle. Ty ano. Ty jsi schopná naučit se ihned veškeré učení druidů. Tohle uměl dříve jen Malfurion. To je důkaz tvé výjimečnosti. Teď se posaď." Elledriell se posadila a Remolius k ní přistoupil. Svou dřevěnou ruku položil na její rameno, druhou vyzvedl do vzduchu. Zavřel oči a hluboce se soustředil. Náhle se v jeho dlani začalo objevovat jakési stříbrné světlo, které nabývalo tvaru koule a stále se zvětšovalo. Po chvilce se začalo zbarvovat do zelena. Záře začala postupovat do celého Remoliova těla. Elledriell najednou ucítila takový prudký nával energie, jako ještě nikdy. Zavřeli se jí oči... Dřevěnou rukou, kterou měl Remolius položenou na jejím rameni procházela ona záře do jejího těla. Všude kolem byla obrovská přírodní energie. Elledriell upadla do transu. Celé to trvalo asi dvě minuty... Poté energie začala z Remoliova těla vyprchávat. Záře zmizela, Remolius sundal ruku z jejího ramena. Zavrávoral a lehl si na zem. Elledriell upadla do bezvědomí... Když procitla, Remolius nad ní stál a ovíval jí jakýmsi magickým listem, ze kterého padal jakýsi zelený třpytivý prášek, který nádherně voněl. Chvilku ještě ležela, pak se posadila. Trochu se jí motala hlava. "Jen seď. To za chvilku přejde.", povídal Remolius, "Elledriell, předal jsem ti veškeré znalosti druidů. Žádný jiný elf by tento akt nemohl přežít. U tebe jsem věděl, že se to podaří. Navíc se ti jen motá hlava, to je důkaz tvé ohromné moci, která se v tobě skrývá." Elledriell se přestala točit hlava a začala opět cítit energii přírody. "Teď umíš vše, co se druidského umění týče" pokračoval Remolius, "dokážeš se přeměnit v jakékoli zvíře, dokážeš poroučet síle Elune a hvězd. Ovládáš umění boje s holemi a umění boje ve formě zvířat. Jsou ti předvídány veliké činy..." Elledriell byla zase velice zaskočená. Všechno to šlo tak rychle. Pořád slyšela o tom, jak je výjimečná, ale nikdy se o tom nepřesvědčila. Měla se pomalu učit druidismu, ale najednou přišel den a umí vše. Navíc to setkání s tím vyvolávačem. To jí také připomnělo, že půjde s Remoliem, Fandralem a Tyrande do Deamon Fall Canyonu zabít toho netvora. "Elledriell, tlačí nás čas, musíme jednat rychle. Jdi se teď vyspat do Dolanaaru. Já pro tebe potom přijdu a poletíme do Canyonu. Tam si dokážeš svou výjimečnost." Po těchto slovech Remolius zvedl ruce nad hlavu a v záři stříbrného světla zmizel. Elledriell vstala a vyrazila k Dolanaaru, kde si lehla do postele a usnula.

4. KAPITOLA

Sotva se probudila, už se nad ní skláněl Remolius a pobízel jí, ať si pospíší, že nemají moc času. Venku před domem čekali Fandral a Tyrande. Fandral a Ell se proměnili ve vrány a Remolius na sebe vzal podobu hippogryfa a nesl na svých zádech Tyrande. Ze vzduchu vypadalo vše úplně jinak. Elledriell byla plná pocitu nezkrocenosti a svobody. Přistáli v Darnassusu. Tam se Tyrande ve spěchu pomodlila k Elune a tři druidi požádali přírodu o požehnání. Poté vzlétli opět k věčně hvězdami poseté obloze. Letěli nad širým mořem, které neslo jméno Veiled Sea. Elledriell si všechny ty pohledy užívala naplno. Milovala přírodu a lesy Nočních elfů. Ta nezkrocená svoboda, rovnováha, to jí dodávalo nádherné pocity lásky ke svému kraji. Po chvíli bylo z moře vidět pobřeží. Pobřeží temného lesa Darkshore. Tohle byla krajina, která se Elledriell moc nelíbila. Tmavé jehličnany, suchá tráva, vzduch nesoucí jakýsi zlý nádech. V tomto kraji se nikdy moc nezdržovala. Přeletěli Darkshore a pod nimi se objevil rozlehlý les Ashenvale, její nejmilovanější místo. Les, plný vlků, pavouků, kteří se sice nechovají k elfům přátelsky, ale k přírodě patří. Tady se Elledriell učila, tady před čtyřmi dny nastoupila do řádu strážců, tady se poprvé setkala s démony, které hyzdí tento les. Vždy, když mohla, tak je zabíjela. Ale taky zde před čtyřmi dny narazila na bytost, která vládne ohromnými silami právě démonům, a kterou není schopna zastavit... Tedy alespoň nebyla. Po Remoliově daru v sobě cítila neuvěřitelnou sílu. Letěli nad Astranaarem, její rodná víska. Bylo vidět, že tam sídlí jen obchodníci a strážci. Už se přibližovali k Deamon Fall Canyonu. Letěli nad orkskou základnou, kde Orkové ničili Ashenvale tím, že káceli magické stromy pro dřevo. Nad územím byl kouř a vzduch tam páchl špínou a páleným dřevem. Před nimi byl náhle temný kraj. Remolius zamířil prudce k zemi. Ell a Fandral ho následovali. Přistáli a proměnili se zpět do svých normálních podob. Pomalu vykročili po spálené cestě. Kaňon byl lemován malými zčernalými kopci a obýván nejrůznějšími démony. "Držte se u sebe a buďte potichu", řekl Remolius. Elledriell a Fandral se změnili v kočky a jejich těla zprůhledněla, ba stala se téměř neviditelnými. Byli na prvním rozcestí, kde stál hlouček démonů. Remolius zatroubil jako jelen a vrhl se do hloučku démonů. Ti se k němu seběhli a s ohavnými skřeky jej začali bít. Ell se přiblížila potají k jednomu Infernálovi. Přikrčila se a skočila mu na záda. Drápem mu rozčísla jeho kamenné hrdlo. Vytekla z něj jedovatá zelená krev. Démon padl mrtev k zemi. Elledriell se vrhla na dalšího. Ostrými drápy mu vyjížděla po krku a pak se mu zakousla do hrdla. Zachrčel a skácel se k zemi. Tyrande léčila svatými kouli Elune Remolia, Fandral bojoval stejně jako Elledriell. První skupinka démonů byla rozprášena. Dali se doprava a cestou zabili dalších několik démonů. Zápach přímo čpěl do nosu. Po chvíli se před nimi rozestřela mrtvá pláň, kde se uprostřed tyčil do výše pomník. Byl to onen pomník, který zde nechal postavit Thrall na památku svému padlému příteli Gromu Hellscreamovi. Kolem bylo spousta démonů, Infernálů, Succub, Pekelných psů... Pláň vyčistili. "Naše špionky ho ztratili právě tady na místě tohohle památníku", řekl Fandral. "Myslíte, že tu bude?", zeptala se Tyrande. "To nevíme. Buď půjdeme hledat dál nebo tu můžeme chvíli čekat a pozorovat okolí", řekl Remolius. Sotva však dopověděl, ze shora se náhle snesl jakýsi jedovatý opar, který padl mezi čtyři hrdiny. Během chvilky se vypařil. Všem se začala motat hlava. Na pomníku náhle stála ona postava v plášti, ale bez kápě. Ohavná tvář bez úst a nosu, jakou Elledriell před čtyřmi dny viděla. Elledriell se začala soustředit a přestala se jí točit hlava. Pomohla i ostatním od příznaků jedovatého oparu. Všichni pohleděli nahoru na pomník. Vyzáblá postava s jedovatě zelenou barvou kůže se na ně dívala. Po chvilce zachrčela a vyzdvihla ruce do vzduchu. Vzduchem se začal ozývat psí štěkot, ne však takový, jaký znali, ale ohavný démonický štěkot, štěkot Pekelného psa. Vyvolávač seskočil na zem a vedle něj se objevil jeho démon. Ihned mu přikázal, aby na skupinku zaútočil. Remolius se vzpamatoval jako první a uvěznil démona do kořenů. To samé udělal vyvolavači. Nemohl se hnout, byl tím trochu zaskočen. Tyrande ustoupila do pozadí. Elledriell a Fandral se proměnili v kočky a zneviditelnili se. Pomalu se blížili za záda tomu vyvolávači. Než mu ale stačili vyjet po krku, kořeny povolili a on uskočil stranou. Nad Remoliem se objevila malá lebka s rudýma očima a začali se mu na těle objevovat krvavé rány. Ell se proměnila do normální podoby a odstranila z Remolia to prokletí. Fandral zůstal neviditelný a pomalu se přibližoval k vyvolávačovi. Najednou kořeny povolili i u démona a ten vyjel po Tyrande. Seslala na sebe štít a začala utíkat. Elledriell opět uvěznila démona do kořenů. Začala ho spalovat Moonfirem. Tyrande se dostala z dosahu psa a věnovala se Remoliovi a Fandralovi, věříc, že Ell si s démonem poradí. Ell se proměnila v medvěda a začala s démonem bojovat. Byla velmi odolná, a tak jí démon nepůsobil takové zranění. Vyvolávač byl zaneprázdněn bojem s druidy a kněžkou, a tak nedokázal svého démona ovládat. Elledriell ho snadno porazila. Poté přiběhla na pomoc ostatním. Zatímco vyvolávač byl již v úzkých, náhle se vrcholky kopců začali plnit démony. Elledriell zavolala na ostatní. "Nemůžeme je porazit! Utíkejte!", volal Remolius. Svázal vyvolávače do kořenů a dali se na útěk. Nemohli se však přeměnit v ptáky a uletět... Neměli na to dostatek síly. Byli vyčerpaní. Elledriell běžela jako poslední. Ohlédla se. Viděla, jak se vyvolávač dostal z kořenů a se zástupem démonů se k nim přibližuje. Elledriell zaostávala za ostatními, nestačila jim... Démoni se přibližovali... Náhle vyvolávač vztáhl ruku nahoru a Elledriell padla k zemi... Svět se jí zastřel... Viděla vše rozmazaně a rudě... Bojovala uvnitř sebe... Nesmí padnout, musí běžet dál... Obrysy dvou postav a jednoho jelena zmizely za horizontem... Její tělo bylo celé rozdrásané a z ran prýštila krev. Elledriell pohlédla na nádherné stromy... "Ach... Ashenvale... Nenechávej... Nenechávej...", šeptala... A pak... Víčka zakryla oči a srdce přestalo tlouct... Naposledy vydechla... Démoni se přehnali přes její tělo a pokračovali v honbě za třemi přeživšími... Jim se podařilo utéct. Za nějaký čas, když se situace v Deamon Fall Canyonu zklidnila, se Remolius vrátil na to místo, kde padla Elledriell. Chtěl jí pohřbít. Našel už jen její ostatky... Stál nad ní a hlavou se mu honily myšlenky... "Vždyť ona nic nedokázala... Velké činy, jež jí byly předvídány... Žádné nebyly... Kde byla chyba?... Selhal jsem snad já?..." Remolius byl zdrcený... Mýlil se... Ale některé věci opravdu dokazovali její velikost... Ale proč to dopadlo takhle?... Byl plný otázek a chaosu. Zabalil ostatky do látky. Pohřbil jí na hřbitov u Ashenvale. Pohřbu se účastnili její rodiče, Sallueidin a Allyahiss, Tyrande a Fandral, který truchlil nad její ztrátou... V hloubi duše jí miloval... Nikdy se nedozví, jestli jeho city byly opětovány. Remolius položil urnu s ostatky do země a zakryl ji hlínou. Seslal kouzlo a na hrobě vyrostly květiny. U hlavy jí ležel kámen, na němž bylo řečí Nočních elfů vytesáno: "Tvá duše je nyní volná. Kéž ti jsou lesy Ashenvale stále nablízku." Pohřeb skončil a všichni se odebrali ke svým domovům. Budou truchlit nad ztrátou své milované Elledriell...

Noční tmou se ke hrobu přiblížila jakási nahrbená postava. Chvíli stála na místě a dívala se na kameny, jakoby z nich něco četla. Pak přistoupila k jednomu hrobu a začala hrabat hlínu, až vytáhla malou urnu... Zahrabala hrob a zmizela ve stínech lesů Ashenvale...

| pokračovať na 2. časť --->

---

Naspäť do sekcie Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.