Objevitelská Liga – Honba za Zlatou opicí #8. kapitola

• Mordecay
• 28.03.2019
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

Slušný rozhovor

 

Finley měl úžasný dar spřátelit se během krátké doby prakticky s kýmkoliv, kdo se ho nepokoušel právě zabít. Možná díky svému vstřícnému přístupu, možná kvůli jeho roztomilé vadě řeči a jemnému přízvuku anebo za to také mohla skutečnost, že Finley urputně bojovat se stigmatem stereotypu, který o jeho rybí rase všeobecně panoval a ve vvětšinu případů byl i oprávněný. Byl tak neobvyklým a slušným murlokem, že nebylo vyjímkou, že občas k Brannovi do kanceláře vpadl vyděšený nováček s tím, že v knihovně pobíhá divoký murlok a tak se poněkud zamračený ředitel šel zeptat Finleyho, jestli náhodou toho murloka neviděl. Nebylo proto vůbec divu, když ještě téhož večera našel Reno Finleyho a Morgla uprostřed rozhovoru nad šálkem čaje. Finley si s sebou kdovíproč vzal na svoji krátkou výpravu do pralesa mimo jiné i čajové lístky a soupravu, takže právě zaučoval murločího mudrce do tajů stolování džentlmenů. I když měl Morgl pramalé zkušenosti se servírováním čaje, pod Finleyho vedením se z něj téměř ihned stal piják horkého nápoje. Jak se zdálo, čaj z nějakého důvodu murlokům chutnal.

 

„Tak to říkal?“ zeptala se Elise, když se Reno vrátil k ohništi o několik stupňů pyramidy níž, kde měli přespat. Seděla u plamene, který občas přikrmila dřevem naplaveným na pláži.

„Že prý dokud nebude Brann spokojený, tak se odtud stejně nehneme, takže může klidně zůstat s Morglem. Že si mají dost co říct. Nevím jak tobě, ale mě ta jejich hatmatilka přijde úplně nesrozumitelná.“

„A řekl to přesně takhle?“ pohlédla na něj zvědavě skrz brýle.

„No,“ ošil se Reno. „Přesně takhle ne, ale ve výsledku to vyjde nastejno.“

Elise si povzdechla a vylovila ze své brašny lehce navlhlý lodní suchar. Zakousla se do něj a Reno si pomyslel, že snad ani jídlo, které rozžvýká a vyplivne, nemůže vypadat odpudivě.

„Brann zmizel uvnitř pyramidy,“ oznámila Renovi Elise. „A jak ho znám, tak jen tak nevyleze, rozhodně ne, dokud si neobkreslí každý detail a nepřinutí mě tohle místo přesně zmapovat, aby se sem mohl vrátit s plným arzenálem.“ Zamračila se. „Skoro jako kdyby zapomněl, proč jsme sem přijeli.“ Znovu si ukousla, tentokrát s větší vervou a potlačovaným vztekem. Reno si sedl k ohni a zašťoural do něj klacíkem. Hořící klacky se sesypaly a z ohniště vylétlo hejno tančících jisker, které krátce ozářily elfičnu půvabnou žvýkající tvář, než se rozlétly do okolí a snesly se k úpatí pyramidy.

„Tobě na té opici záleží, co?“ nadzvedl si pomačkaný klobouk o něco výše, takže mu kromě lehce zpocených vlasů nekrylo čelo vůbec nic. Elise se ve tváři objevil výraz překvapení.

„Jak jsi mě prohlédl? To není možné,“ vydechla.

„No, napadlo mě to když…Hej!“ uvědomil si náhle krutou pravdu. „Nebuď na mě sarkastická. To si nezasloužím.“

„Pravda, zasloužíš si něco mnohem horšího,“ ušklíbla se Elise. „Ale bič zrovna nemám po ruce. To ale neznamená,“ zvedla dlaň, když už Reno otevíral ústa. „že si to nebudu pamatovat, když na mě zase zkusíš nějakou slizkou hlášku, ano?“

„Pro tebe cokoliv,“ zakřenil se Reno a obřadně smekl klobouk. Elise si jen znechuceně odfrkla.

„Skoro si přeju, abych uměla nergličtinou. Pak bych se nemusela bavit s tebou,“ odsekla.

„To je trochu přehnané, nemyslíš?“ vyloudil Reno ten nejublíženější tón, jakého byl schopen. Elise se na chvíli odmlčela a zahleděla do ohně, než obrátila svůj pohled zpátky na Rena.

„Ne, řekla bych, že je to celkem trefné.“

„Ts,“ sykl Reno. „Že já se vůbec snažím na tebe být milý, když mi to takhle oplácíš. To už radši půjdu za Brannem. Ten se aspoň umí chovat.“

„No dobře,“ usmála se zlomyslně Elise. „Hodně štěstí s navázáním oboustranného rozhovoru. Jestli našel něco důležitého, a vsadím svůj sextant, že našel, tak tě zaprvé nebude vůbec poslouchat a zadruhé ti vymluví díru do hlavy.“

„Stále větší šance na slušný rozhovor než s tebou,“ postavil se nabubřele Reno.

 

Během pěti minut však už musel uznat, že Elise měla pravdu. Branna našel uvnitř trosek chrámu, kde rozdělal oheň a v jeho světle zkoumal prastaré reliéfy, porostlé řasami a u podlahy i zkrystalizovanou solí. Uchváceně si přitom črtal některé rytiny do navlhlého zápisníčku zchladlým uhlem z ohniště. Reno ho chvíli pozoroval a upřímně se divil jeho schopnosti rozeznávat i ty nejmenší detaily a následně je bezchybně zakreslovat. To muselo být těma trpasličíma očima. Nemůžete žít tisíce let pod zemí a nevyvinout si zrak citlivý na světlo. Na zakašlání Brann vůbec nereagoval, na poklepání na rameno také ne, ale když se mu Reno postavil mezi oheň a stěnu, už si ho všiml.

„Ahoj Reno,“ zaleskly se v příšeří jeho zuby. „Pojď se na tohle podívat. Vypadá to, že jsme objevili jednu z prvních velkých osad ostrovních trollů. Podle všeho vznikla jen pár desítek let po Rozdělení světa. To znamená aspoň deset tisíc let! A přitom je perfektně zachovalá!“ Viditelná část Brannova obličeje hořela nadšením.

„No jo,“ pokoušel se Reno o konverzaci. „Ty to dokážeš přečíst?“

„Zajímalo by mě, jaké tu uctívali bohy,“ ignoroval ho trpaslík. „Jsou tu jasné vlivy kmene Gurubashi, ostatně jim kdysi patříval celý jih. A nemohlo to být o moc odlišné od původních bohů. Ostrovní trolové nové bohy vytvářeli jen velmi pomalu a jsou tam dodnes znatelné vlivy původního panteonu. Na druhou stranu, kamenné chrámy a města nejsou typická pro ostrovní trolly. To by mohlo indikovat vzestup nějakého silného, ale brzo zapomenutého kultu, který mohl ustát tři, čtyři generace, než byl opět vytlačen. Ne, počkat, to je moc málo času na výstavbu a aktivní používání takové pyramidy. Možná,“ zvedl silný prst. „že ten kult byl poražen, ale dobyvatelé stejně používali chrám pro své bohy. Ano, to by dávalo smysl. Není to koneckonců bezprecedentní.“

„No a není to tu někde napsaný?“ mávl Reno rukou podél reliéfové stěny. Z Brannova výkladu rozuměl leda tak spojkám a předložkám, ale stejně chtěl být aspoň trochu užitečný. Ano, s Brannem u nějakého objevu vážně nebyla rozumná řeč, ale nehodlal to Elise přiznat. Už viděl její posměšný výraz ve chvíli, kdy by se vrátil nahoru se znuděným obličejem.

„A víš, že máš možná pravdu,“ zableskl se v záplavě uchváceného monologu náznak pozornosti přesměrované od stěny k Renovi.

„Jasně že mám,“ vypnul hrdě hruď Reno a zopakoval svoji otázku. „Jak to dokážeš přečíst?“ Ale Brann už se opět vezl na svém archeologickém obláčku z prachu a nezdravého zápalu. Přitiskl svůj baňatý nos skoro až ke stěně a procházel sem a tam podél ní ve snaze najít něco užitečného. Reno si povzdechl, ale protože s Brannem stejně nebyla řeč, zadíval se také na reliéfy. Už od prvního pohledu mu bylo jasné, že udělal chybu. Ve změti všelijakých hieroglyfů a obrázků nenacházel sebemenší smysl. Pták, ryba, netopýr, useknutá hlava, luk, pták, možná šíp…

„Tady!“ zvolal najednou Brann. Ze stropu se odlomilo několik kousíčků kamene a s tichým klapnutím dopadlo na podlahu. „A nejen že to je užitečné, je tu dokonce i něco o Zlaté opici.“ Reno se okamžitě přesunul k trpaslíkovi. Doslova okamžitě. Brann ještě nikdy neviděl nikoho, kdo neměl žádné magické nadání a přesto se dokázal přesunout z jednoho místa na druhé v momentu, kdy mrknul.

„O Zlaté opici?“ zeptal se Reno a na obličeji se mu objevila spokojená škodolibost. To se bude Elise divit.

„Ano,“ přikývl Brann a ukázal na něco, co při troše dobré vůle mohlo být nazváno řádkem. Trollové však očividně neměli o pravidlech písma ani potuchy, protože jejich řádky, a podle pohybů Brannova prstu soudě i slovosled, létaly z jednoho rohu stěny do druhé, jako kdyby se dávno mrtví písaři do kamene přetahovali o to, kdo dokáže vyrobit nesouvislejší a roztrhanější větu. „Tady. Tihle trollové Zlatou opici vyrobili…jako úctu svému bohu…a ukryli ji do jeho chrámu.“

„Výborně,“ usmál se Reno. „A kdepak ten chrám je, to se tam nepíše?“

„Ale ano,“ poklepal Brann na další díl stěny, posetý obrázkovým písmem. „Jenže ten chrám je povětšinou podzemní. To je něco! Podzemní trollí chrám! Jediná další takový je Atal’Hakkar a to ještě nebylo tak úplně úmyslné! Jsme tu na pokraji úžasného objevu, Reno!“

„A ta opice?“ připomenul mu Reno. Pomalu začínal ztrácet s nesoustředěným trpaslíkem trpělivost.

„Cože?“ ohlédl se Brann.

„Zlatá opice? Důvod, proč jsme tady? Haló?“

„Není třeba být sarkastický, Reno,“ zachmuřil se trpaslík. „Dočkej času, však já se k tomu dostanu.“

Jo, až se prokoušeš historií nějakých divochů, pomyslel si Reno. A vůbec, nebyli a nejsou pořád trollové naši nepřátelé, hm?

„Každopádně, ten podzemní chrám byl podle pověsti postaven a ztracen v kráteru vyhaslé sopky, která se nacházííí,“ protahoval poslední samohlásku, dokud nenašel odpověď. „Ve středu ostrova, severozápadně odsud. Je však zasypán tunami a tunami a tunami a tunami a tunami…“

 

Elise si zívla a podívala se na oblohu. Už na ni shlížely tropické hvězdy. Měla ta malá světélka na obloze ráda. Většina lidí tušila, že s pomocí hvězd se dá určit směr a poloha ztraceného člověka, ale nikdo to nezvládal lépe než ona. Už jen její jméno jí předurčovalo k hledání cesty ve hvězdách. Jemně a opatrně přiložila na oheň. Z ohniště nevylétlo ani o jiskřičku víc. Lehla si na vyhřátý, avšak rychle chladnoucí kámen, podložila si levačkou hlavu a pokrčila nohy. Zpaměti určila jejich přibližnou polohu, avšak věděla, že přesně je dokáže zakreslit na mapu, až se poradí se svými zápisky a přístroji. Jenže většinu z nich nechala v hlavním táboře na pláži. Nemělo proto zatím smysl si s tím dělat těžkou hlavu. Obrátila tvář k vršku pyramidy, kde u ohníčků v područkách trůnu stále seděli dva murloci, popíjeli z hrubých šálků čaj a lehce konverzovali. Měla z Finleyho radost. Od chvíle, co jej přivedla do Ligy ještě jako jikru, neměl mnoho příležitostí se setkat s murlokem, který sdílel jeho nadšení pro vzdělání a kultivovaný rozhovor. Morgl však byl přinejmenším stejně neobyčejný jako Finley. Kdo ví, kolik mu asi tak může být? A kdo ví, jestli to ví i on sám. Opravdu velmi neobvyklý murlok.

 

„…a tunami a tunami kamene,“ dokončil Brann překlad.

„To je hodně tun,“ poznamenal Reno.

„Je to jen velmi hrubý překlad, ale pro tohle trollí slovo nic lepšího nemáme,“ ukázal na znak, který Renovi s trochou představivosti připomínal malinkatého panáčka a nad ním mnoho kulatých kamenů. „Taky by to mohlo znamenat ‚dlužník,‘ ale to by nesedělo do kontextu.“ Reno podvědomě polknul. Připomínku toho, proč se sem vůbec vydal, doopravdy nepotřeboval. Na druhou stranu musel trollům nechat, že skvěle tím jednom obrázku znázornili jeho pocity. Ano, tohle byl doopravdy výstižný obrázek dlužníka.

„Aaa…dokážeme se tam dostat? Když je to tak hluboko?“

„Ono to není zas tak hluboko,“ zavrtěl hlavou Brann a nadzdvihl si klobouk. „Je to jen zasypané sopečným výbuchem, řekl bych. Koneckonců, ten chrám se má nacházet v jícnu sopky, takže bych řekl, že láva z exploze chrám zalila a uzavřela ho v pevné krustě, čímž ochránila všechno uvnitř proti zubu času. Ale pověst říká, že až bude bůh, kterému ten chrám patří, opět probuzen, tak svůj svatostánek opět vyzvedne ze zemských hlubin.“

„To nezní moc přesvědčivě,“ zabručel Reno. „Beztak žádný takový bůh není a jen se budeme muset prokopat tunami a tunami a tunami…“

 

„Mrglrlrwlrwl?“ zeptal se Finley. Morgl zdvořile zvedl ručku a zavrtěl vousatou rybí hlavou.

„Grwlwlr mrlwrlw,“ odpověděl stařešina. Finley přikývl a odstavil cínovou konvici z ohně. S Morglem se mu skvěle rozmlouvalo. Přišlo mu, že tenhle murlok zná snad všechna tajemství tohoto ostrova. Rozhodně musel být starší než kterýkoliv rybonžoka, kterého v životě potkal.

„Rlwrlwl rglrmml lwlwlrgllwl,“ navázal Morgl na předchozí rozhovor lehkým konverzačním tónem. Finley ho pozorně poslouchal. Nebylo to vůbec těžké, Morgl měl velmi příjemný hlas a výrazný styl řeči, který nepohoršoval ani neurážel, přesto jím však jasně dokázal říct, co se mu nelíbí.

Jářku, pokud by se býval byl vylíhnul v civilizovaném světě, pomyslel si Finley, byl by z něj úžasný rétor. Kromě rétoriky však Morgl ovládal i mnoho dalších dovedností. Například šamanismus. Finley díky výzkumům profesora Flagonguta o murlocích věděl, že zvládají nějaké základy šamanské magie, stejně jako orkové, tauři, draeneiové a trpaslíci z klanu Wildhammer. Jenže zatímco tihle murloci zvládali sotva nějaké laciné triky, které dokázal zručný šejdíř s trochou trpělivosti, Morgl téměř vyrazil Finleymu dech, když vděčně přijal čajová semínka a zatlačil je do malého záhonku vedle své chajdičky na vrcholu pyramidy, v němž mu rostlo nepřeberné množství dalších užitečných bylinek. Když ale Finley namítl, že půda v záhonku je příliš mělká a čaj se tam neuchytí, Morgl se na něj pouze usmál svými zažloutlými zuby a zamával seschlou paží nad čerstvě zasazenými semínky. Během vteřin se ze země vylouplo několik zelených sazeniček, které pod Morglovým jemným kouzlením rychle rostly a bytněly. Neuplynula ani minuta a Finley se přistihl, jak nevychovaně poulí oči, což bylo co říct, neboť Finley poulil oči od přírody. Čajová semínka se proměnila v rostlinky, které sahaly Morglovi bezmála do pasu.

„Rwlrwmlrg?“ zeptal se Morgl, když si všiml, že Finley opět upírá pohled k záhonku. Objevitel se oklepal a šupiny na obličeji mu přešly do sytějšího odstínu.

„Mrlgrl grlw,“ upřímně se omluvil Finley a opět se obrátil k Morglovi. „Rwlr gmrlg rmwlrl?“

 

„…a tunami a tunami šutru,“ dokončil Reno svoji myšlenku.

„Ach vy malověrní,“ uchechtl se Brann. „Žiješ ve světě, který je každou chvíli zachvácený nějako katastrofou, nemrtví pochodují na celá království, démoni se k nám ženou skrze všechny možné způsoby, obrovský drak vyletí z hlubin země a způsobí největší katastrofy v dějinách…a ty nejsi ochoten připustit, že trollové měli o boha navíc. Kromě toho, zatím jsem viděl víc trollích bohů než je za jeden život potřeba.“

„Dobře, dobře,“ zakroutil Reno nevrle hlavou. „Jak se vůbec ten bůh jmenuje?“

„Přečti si to sám,“ ukázal Brann krátkým prstem na překvapivě souvislý nápis na stěně. Reno se na něj zadíval a promnul si oči. To přece nemohlo být možné!

Přešel k ohni, vytáhl z něj hořící klacek a přistrčil ho blíže ke jménu na stěně.

„Vidíš to taky?“ otočil se na Branna. Trpaslík vysunul spodní ret a pokýval hlavou. „To…přece nemůže být pravda. Vždyť to sem vůbec nepatří.“ Branna pokrčil rameny a přejel po nápisu prstem.

„Ne, nepatří. Ale je to původní. Stejně staré jako zbytek celé stěny. Zvláštní, že jo?“

 

Hodilo by se říct, co tam vlastně bylo napsané, že to oba objevitele tak zarazilo. V každém případě to bylo tak neuvěřitelné, že ani respektovanému archeologovi, jako byl Brann, tohle nemohl nikdo uvěřit. Mezi množstvím hieroglyfů zaznamenávajících všechna možná jména, události a hrdinské činy náčelníků i šamanů, se skvělo jméno boha, kterému trollové postavili chrám ve chřtánu sopky. Skvělo nebylo úplně to správné slovo, protože tam spíše svítilo a působilo jako grafitti na stěně budovy Objevitelské ligy. Uprostřed hieroglyfů stálo jméno boha…napsáno jasně zřetelnou latinkou, na obou stranách odděleno od zbytku textu třemi vykřičníky na každé straně. Autor si dal očividně hodně práce, protože každé písmeno mělo navíc ještě něco jako plameny na straně, takže vytvářely efekt, že hoří. Připomínalo to tak trochu vandalismus mladých gobliních výtržníků.

 

„!!!EPICUS MAXIMUS!!!?“ řekl Reno a okamžitě se chytl za ústa. Ta slova z nějakého důvodu zněla, jako kdyby je řekl někdo jiný a značně zesíleným hlasem, který navíc trochu chrčel jako přes nekvalitní mikrofon.

„Proč jsi to řekl takhle?“ vystartoval Brann.

„Já nevím,“ bránil se Reno. „Prostě to ze mě takhle vylétlo! Asi se to nedá říct jinak!“

 

Udeřil blesk a nad ostrovem se rozhostil hrom. Z čistého nebe, z ničeho nic, najednou tu byl a hned tak zase zmizel. Morgl jako by zcepeněl. Finley okamžitě odložil šálek čaje a vyskočil stařešinovi na pomoc. Šamanovy oči se chvilku skelně leskly, ale pak přišel k sobě.

„Mrlrgl,“ poprosil Morgl Finleyho. Učenec přikývl a podal mu jeho hůl.

„Co se to děje?“ ozval se za nimi sametový, avšak trochu podrážděný hlas. Finley pomohl Morglovi na nohy a pokynul lehce udýchané Elise, která právě vyběhla sprintem několik stupňů pyramidy.

„Prwlrávě jsme si vychutnávalrwli šálwlek dobrwlého čaje, když z nebe slrwlétl zničehonic onen blrwlresk, jenž zajisté také neušelrwl tvé pozorlrwlnosti. A stařrwlešina Morgl nejspíše utrwlrpěl lwlehký šok.“ Morgl mu poděkoval za pomoc a začal se belhat jako ve snách k okraji nejvyššího stupně, nebo aspoň toho, co dnes bylo tím nejvyšším stupněm. Zahleděl se do dáli, kde se setkávalo moře s nebem. Z tlamičky se mu vydralo slabé zamručení. Finley a Elise se postavili vedle něj, ale nic nezahlédli. Elise si dokonce kvůli tomu přeleštila brýle, aby měla jistotu.

„Mrglrwr mrlwrm rlwlrl glrglrlwrl…“ zaškrundal Morgl. Neznělo to příliš vesele. Vlastně vůbec ne vesele.

„Co říkal?“ zeptala se Elise, i když se bála odpovědi. Finley na malý moment zmlknul a nevypravil ze sebe ani hlásku. „Finley?“

„Omlrwlouvám se… Řrwlelklrlw…že se něco prwlrobudilwlo…“

 

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

 

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.