Píseň ohně - siedma časť

• Bellatrix
• 11.12.2010
• Fan Fiction

7. KAPITOLA - Trofej Už se mi začínaly plést nohy únavou a nesmírně jsem se styděl za to, že očividně vydržím mnohem míň než Bellatrix, na kterou dlouhá cesta pod spalujícím sluncem zřejmě nenechala žádné následky. Nedokázal jsem pochopit, jak může to vražedné horko vydržet oblečená ve svém temně modrém plášti, který byl navíc zřejmě dost teplý na to, aby se v něm dalo vydržet i v mrazivých pustinách, jako byl třeba Winterspring. Asi hodinu po poledni se konečně na obzoru objevily vlající rudé prapory Hordy. Bellatrix ke mně obrátila tvář, po které jí stékal pot, a usmála se. Unaveně jsem její úsměv opětoval, i když ne tak radostně. Na to jsem byl prostě příliš vysílený. Když jsme konečně prošli bránou, Bellatrix mě nasměrovala do jednoho domku, nad kterým visel vývěsní štít, na němž byl dost špatně čitelný nápis U jednookého trolla. Když jsme vešli dovnitř, obrátilo se k nám několik zraků, které si nás více či méně zvědavě prohlédly. Bellatrix ničí pohled neopětovala; šla rovnou k pultu, kde stál vysoký troll s ostře modrou kůží a páskou před levé oko, který Bellatrix, jakmile ji uviděl, nadšeně pozdravil: „No páni, Trix, tebe jsem teda nečekal! Rád tě vidím!“ Zamžoural na mě svým jedním okem a pak mrkl na Bellatrix. „A kdo je ten fešák, co tě doprovází?“ Bellatrix se k němu naklonila blíž, abych neslyšel, co si povídají. Pokrčil jsem rameny a sedl si k nejbližšímu stolu. Za chvíli si ke mně přisedla i Bellatrix a postavila přede mě korbel čehosi, co víc než cokoli jiného připomínalo obsah nějakého alchymistického kotlíku. „Vypij to. V těchhle končinách to je levnější než voda a pravděpodobně to bude i líp chutnat.“ Sice mě žízeň najednou přešla, ale přesto jsem se napil. Když nic jiného, tak mi to aspoň dodalo trochu energie, přestože to chutnalo jako bláto z louže. Bellatrix zamyšleně upíjela svoje bláto a upírala zrak někam do prázdna. Za chvíli se objevil jednooký troll a položil před nás dvě dřevěné misky s masem. Kvůli dehydrataci jsem sice vůbec neměl chuť k jídlu, ale věděl jsem, že si musím nějak dodat energii na další cestu, a tak jsem většinu masa snědl. Chutnalo odporně a snažil jsem se radši nepřemýšlet, jak je staré a hlavně z jakého zvířete pochází, ale bylo to lepší než nic. Naomi mi položila hlavu do klína a tlamou mi zamokřila kalhoty, takže nejspíš někde našla vodu. Bezmyšlenkovitě jsem ji hladil po hlavě a tichý hovor, který se nesl místností, mě uspával. Před očima se mi objevovaly scény z mé minulosti. Znovu jsem se procházel po Quel’Thalasu, slunce se sklánělo k západu a jeho barvy se rozlévaly po krajině v zářivém kaleidoskopu. Byl jsem doma. Slyšel jsem hlasy, které ke mně promlouvaly. Morlanne. Morlanne! „Morlanne?“ Neochotně jsem zvedl hlavu. Bellatrix se na mě dívala před okraj svého korbelu a nečekaně mile se usmívala. „Víš, Morlanne, po cestě jsem měla možnost trochu přemýšlet. A možná... Proč jsi vlastně chtěl jít se mnou?“ zeptala se najednou. Musím přiznat, že mě ta otázka překvapila. „Já vlastně nevím,“ přiznal jsem se a proklínal se za to, jak hloupě to zní. „Já myslím, že každý z nás má v sobě kousek hrdiny. A ten kousek se jednou v životě probudí a řekne ti, Jeskyně času, z těch se ještě nikdy nikdo nevrátil, a když tam půjdeš, budeš hrdina a celý svět ti bude ležet u nohou,“ zatraceně, pořád to znělo tak hloupě, „a navíc zrovna nemám co na práci.“ Aspoň tohle se povedlo. Bellatrix se zasmála. Pak opět zvážněla a naklonila se ke mně blíž. „Uvědomila jsem si, jak hloupá bych byla, kdybych odmítla tvou pomoc. Ne že bych na to přišla až teď, ale potřebovala jsem vědět, že nejsi proti mně. Nemůžu si dovolit ten luxus důvěřovat lidem.“ Opět se napila. Chtěl jsem se zeptat, kdo by jí mohl chtít ublížit, ale pak mě napadlo, že seznam lidí, kteří proti ní nic nemají, je asi kratší. „Hm,“ shrnul jsem svoje myšlenkové pochody. „A mimochodem,“ ozvala se Bellatrix, „to, že se z Jeskyní času ještě nikdy nikdo nevrátil, sice zní moc dobře, tím líp pro nás, pokud se vrátíme, ale není to pravda. Slyšela jsem o člověku, který tam byl. Vrátil se s batohem plným zlata. Pak ho někdo zabil a to zlato mu ukradl.“ *** Ještě asi hodinu jsme poseděli, na chvíli se k nám připojil i jednooký troll a vyprávěl nám (nebo spíš mě, Bellatrix to podle svého výrazu slyšela už nejmíň desetkrát), jak přišel o svoje levé oko. Byl to děsivý příběh plný podzemních kobek Zul’Amanu a jeho po krvi lačnících bratrů, temných rituálů a jiných úžasných věcí. Když skončil, Bellatrix ohleduplně počkala, než se odklátil obsloužit další hosty, a pak mi vysvětlila, že to oko mu ve skutečnosti vyklovl jeden pouštní pták, když se ho troll snažil zabít. „Nechávám si to pro sebe,“ sdělila mi. „Umí nesmírně poutavě vyprávět. Nechci o ten jeho skvělý příběh ostatní připravit.“ Vstala, protáhla se a vyhlédla oknem ven. „Půjdeme?“ zeptala se mě. „Nejsem proti,“ odpověděl jsem. Sice jsem byl pořád dost unavený, ale nechtěl jsem to dát před Bellatrix najevo. „Nechci se tu zdržovat moc dlouho,“ poznamenala a povzdechla si. „Chci se dostat do Tanarisu, než si to rozmyslím.“ „Takže jaký je vlastně konkrétní plán,“ zeptal jsem se. Bellatrix odněkud vytáhla mapu Kalimdoru, rozložila ji před nás na stůl a chvíli ji studovala. „Když se dostaneme do Ratchetu, můžeme odtamtud odplout do Steemwheedle Port.“ Přejela prstem po mapě a poklepala na malou tečku na severovýchodním pobřeží Tanarisu. „No a pak nás čeká cesta před poušť.“ Pořád se mi na tom něco nezdálo. „Nechci nic říkat, ale mám pocit, že nám to zabere příliš mnoho času. To přece nemůžeme stihnout!“ „Nezapomeň, že čas v Jeskyních času plyne jinak. Pokud se to podaří, dostaneme se přesně do toho místa a času, do kterého potřebujeme.“ „V tom případě je ale úplně jedno, kdy se tam dostaneme!“ namítl jsem. „Pokud se vždy můžeme vrátit do toho správného času...“ Bellatrix nakrčila čelo. „Nerada bych si takhle zahrávala, je to riskantní. Myslím, že bude lepší, když se nebudeme příliš zdržovat.“ Nejspíš si taky uvědomovala, jak je to všechno absurdní. „Nemá cenu nad tím teď přemýšlet. Dojdeme tam a uvidíme, na čem jsme.“ Vyšli jsme ven a Bellatrix mě sjela pohledem. „Ty cestuješ pěšky?“ Přikývl jsem. „Zatím jsem nikdy neměl tolik peněz, abych si mohl pořídit nějaké jízdní zvíře.“ „Tak to máš nejvyšší čas. V Orgrimmaru se dá sehnat cokoli, když víš, kde se ptát.“ „Nechceš tam ale dojít pěšky, viď že ne?“ vyděsil jsem se. Vidina dalšího pochodu pod spalujícím sluncem mě moc nelákala. Šibalsky se usmála a mrkla na mě. „Nějak se tam dostaneme, neboj.“ Mezitím jsme vyšli před Crossroads; Bellatrix se zastavila a z váčku vytáhla sbroušený fialový krystal. Ani se na mě nepodívala, tvářila se, jako by se nic nedělo, ale bylo mi jasné, že chce, abych jí věnoval pozornost. V tom jsem jí rád vyhověl; už jsem se přenesl přes fázi, kdy mě Bellatrix děsila a teď mě začínala její temná kouzla fascinovat. Bellatrix vyhodila kámen do vzduchu, kde zůstal viset spojený s jejíma rukama fialovými prameny energie. Krátce se zablesklo a před očima mi vyšlehl plamen. Na cestě se objevil kůň. Pokud se ovšem zvířeti s ohnivýma očima a kopyty ověnčenými plameny dá říkat kůň. Bellatrix se na mě hrdě podívala. Zmohl jsem se jen na: „Páni.“ Elfka se vyhoupla do sedla a mávla na mě. „Tak nasedej!“ Moc se mi nechtělo, ale nechtěl jsem před ní vypadat jako zbabělec. Bellatrix mi podala ruku a pomohla mi nahoru. Trochu nejistě jsem se jí chytil kolem pasu. I když jsem jí neviděl do tváře, měl jsem pocit, že se usmála. „Proč jsi toho koně vlastně nevyvolala už předtím v Ashenvale?“ neodpustil jsem si. „Neměla jsem na to dost síly. Zkus si vyvolat démonického koně z jiné dimenze,“ řekla sarkasticky. „Ty musíš být vždycky za každou cenu stylová, že?“ přisadil jsem si. „Už ti chybí jenom černé roucho, náhrdelník z kostí a Meč osudu.“ „V rouchu by se mi špatně bojovalo a Meč osudu má dneska každý druhý paladinský břídil,“ řekla Bellatrix pobaveně. „Ale pokud jde o náhrdelník z kostí...“ Sáhla si jednou rukou za krk a povytáhla koženou šňůrku, na které byly po celém jejím obvodu navěšeny ostré dravčí zuby, úlomky kostí a několik dřevěných zdobných korálků. „Víš, co to je?“ zeptala se tónem, který jasně naznačoval, že si přeje, aby moje odpověď zněla ne. Rozhodl jsem se, že tentokrát už jí takovou radost neudělám. „Nechci být smělý, ale řekl bych, že je to náhrdelník.“ Můj pokus o sarkasmus se ale bohužel minul účinkem. Bellatrix se rozesmála. „Je to něco mnohem zajímavějšího, kamaráde. Je to válečná trofej.“ Takticky se odmlčela. Ano, přiznávám, že teď mě dostala. Začalo mě to zajímat. „Povídej,“ řekl jsem odevzdaně. „Aspoň nám líp uběhne cesta.“ „Když mi bylo patnáct, v lesích na jih od Farstrider Retreat se usadil jeden kmen trollů. Což by nebyl až takový problém, kdyby na nás neustále neútočili. Anasterian rozhodl, že na ně pošle trestnou výpravu. Pověřil Haldurona Brightwinga, aby dal dohromady pár desítek Farstriderů a několik mágů, aby srovnali...“ „Budu hádat,“ přerušil jsem ji. „Šla jsi s nimi. Bellatrix se uchechtla. „Přesně. Rodiče byli zrovna někde pryč a tak se mi v tom nikdo nepokusil zabránit.“ „Ani Halduron?“ podivil jsem se. „Když musíš dohlížet na třicet vojáků a mágy, kterým se většinou moc nelíbí, když jim velí nemág, nemáš čas se starat, jestli se ti mezi ně nepřipletl někdo, kdo tam nepatří. Někde jsem si vypůjčila uniformu Farstriderů a prostě se zamíchala mezi ně. Prošli jsme Farstrider Retreatem a zamířili směrem k jihovýchodu. Věděli o nás. Když jsme došli na místo, ti trollové už stáli před vesnicí ozbrojení vším možným a docela z nich šel strach, vzhledem k tomu, že většina jich byla dvakrát větší než my. Boj ze zálohy samozřejmě nebyl možný a Halduron se pokusil vyjednávat.“ „Nějak si nedovedu představit, jak se s nimi dá vyjednávat,“ ozval jsem se. „Dost těžko,“ odpověděla mi Bellatrix. „Halduron jim prostě řekl, ať odtáhnou zpátky do Zul’Amanu. Oni na to, že všechny lesy od Zul’Amanu na sever patří jim a pokud jim je vezmeme, budou o ně bojovat. Ani nevím, jestli jsme zaútočili první my nebo oni, ale najednou už to taková legrace nebyla. Bojoval jsi někdy s lesními trolly, Morlanne?“ Zavrtěl jsem hlavou. Pak mi došlo, že mě Bellatrix nevidí, ale ta si moje mlčení vyložila správně jako ne. „Tak s nimi nikdy nebojuj, pokud skutečně nebudeš muset. V boji jsou neskutečně zuřiví, a když je zaženeš do kouta, bojují ještě nepříčetněji. Oni neznají porážku, jejich heslo je prostě vítězství nebo smrt. My měli naše mágy, ale v jejich řadách stálo několik šamanů, kteří přerušili každý náš pokus o kouzlení hned v zárodku. Halduron udělal jedinou věc, která přicházela v úvahu. Dal dohromady docela stabilní řadu štítonošů a za ně seřadil mágy, aby byli alespoň v relativním bezpečí, kde mohli v klidu kouzlit a alespoň posilovat nás když už ne oslabovat trolly, a štítonošové se je mezitím snažili zatlačit hlouběji do lesa, kde byly stromy tak blízko u sebe, že pro trolly tvořily neprostupnou stěnu. Jenže oni neustoupili ani o krok. Přišli jsme o několik mužů a oni byli stále v plném počtu. Bylo mi jasné, že jinak než početní převahou nad nimi nezvítězíme a Farstrider Retreat byl blízko. V boji bych jim stejně nebyla moc platná a tak jsem se rozhodla, že přivedu pomoc. Řeknu ti, že tak rychle jsem do té doby nikdy v životě neutíkala. Okamžitě jsem zalarmovala všechny, kteří v budově zrovna byli, a zavedla je k bojišti. Několik set metrů před vesnicí jsme odbočili k pobřeží, obešli místo boje a zaútočili na ně z lesa. To byla naše další výhoda, my se v lese dokázali pohybovat dobře. Obklíčili jsme je ze dvou stran a pak nastala opravdová řež.“ „Nebála ses?“ zeptal jsem se, i když jsem ji nerad přerušoval. Bellatrix přitáhla koni uzdu a trochu zvolnila tempo. „Mám být upřímná? V té chvíli už jsem byla strachy bez sebe. Poprvé mě napadlo, že možná umřu. A v tu chvíli jsem se rozhodla, že se prostě nenechám zabít. Že se vrátím do Silvermoonu jako jeden z vítězů...“ *** „Postupujte dopředu!“ Halduronův hlas zněl nad bojištěm a v odpověď se mu ozývalo řinčení zbraní a agonický křik umírajících. Stála jsem opřená o strom s mečem v ruce a říkala si, že hrdinská smrt je jen pojem snažící se ospravedlnit fakt, že někdo zareagoval na útočící čepel o vteřinu později, než bylo třeba. Na smrti není vůbec nic hrdinského. Není vůbec nic hrdinského na tom ležet v blátě u něčích nohou a prosit o smilování. Ucítila jsem, jak vzduch kolem mě houstne a otepluje se. Rychle jsem se vrhla stranou a o vteřinu později strom za mnou vzplál. Koutkem oka jsem zahlédla šamana s medvědí maskou na obličeji a jen o vlásek uhnula ohnivé kouli, kterou na mě seslal. Rychle jsem vyskočila na nohy a další ohnivý útok odrazila zpátky k němu. Maska vzplála, troll hněvivě vykřikl a strhl si ji z obličeje. Do žil se mi vlil náhlý příval odvahy. „Bala‘more shanal!“ vykřikla jsem. Cítila jsem, jak mi začaly žhnout ruce. Převedla jsem energii směrem k šamanovi a vystavěla kolem něj ohnivou stěnu. Mávnutím ruky ji zmrazil a jedinou ranou pěsti ji rozbil. Po zemi se rozsypaly ledové krystaly. Usoudila jsem, že je čas odsud vypadnout. Vzpomněla jsem si, jak se mě Rommath snažil naučit přemisťování se. Vzpomněla jsem si i na to, jak mi to nešlo. Teď nastal okamžik zkoušky. Pokusila jsem se soustředit. Na zemi kolem mých nohou se jakoby váhavě objevil modrý kruh a okamžitě se zase rozplynul, když mi šaman pokus o vytvoření portálu zmařil. Musela jsem se spolehnout na vlastní nohy. Rozběhla jsem se, prokličkovala řadou bojujících, nějakým zázrakem jsem se vyhnula jejich zbraním a dala se na ústup, zatímco jsem cítila, jak mi za patami hoří země. Po mé pravé straně ležela, teď vylidněná, trollí vesnice. Prudce jsem se zastavila, změnila směr a zmizela za jednou chatrčí. Opřela jsem se o stěnu a chvíli popadala dech. Rommath by mi asi řekl, že z boje se neutíká, ale on sám se bojům vyhýbal, jak to šlo, a kromě toho, setrvání v předem prohraném boji jde ruku v ruce s onou hrdinskou smrtí. Neměla jsem náladu ani na jedno, ani na druhé. Opatrně jsem zpoza chatrče vyhlédla směrem k bojišti ... a před očima mi vybuchl gejzír žhavých jisker. Poryv větru mě zvedl do vzduchu a meč mi vypadl z ruky. „Se mnou se nemůžeš měřit! Nemůžeš se postavit síle elementů!“ Dopadla jsem z velké výšky zpátky na zem a hlavou mi projela vlna oslepující bolesti. Cítila jsem, jak mi po obličeji teče krev. Otevřela jsem oči. Bolest trochu polevila a do tváře mi zasvítilo slunce. Pokusila jsem se zvednout a s hrůzou zjistila, že ležím vedle mrtvoly elfa se zpola rozseknutou hlavou a očima vyvrácenýma k nebi. Vedle jeho těla ležel meč. Něco zastínilo slunce a vzduchem se mihlo ostří sekery. Odkutálela jsem se stranou a do rukou mě zastudila chladná čepel elfova meče. Sevřela jsem ho v dlani, otočila se na záda a ruku zvedla před obličej. Další rána mířená na mou hlavu se v proudu jisker zastavila o záštitu. Ruka mi pod tíhou nárazu klesla níž a čepel mého vlastního meče mě zastudila na krku. Nade mnou se objevila ohyzdná hlava trollského šamana. Zoufale jsem se snažila odtlačit jeho sekeru, ale ruka mi ještě o kousek klesla a čepel mi prořízla kůži na krku. Ostrá bolest a děs z blízké smrti mi trochu pročistily hlavu. Zvedla jsem levou ruku, skrz proudy krve a bolesti, které se mi přelévaly přes obličej, jsem nahmatala trollovu hlavu, sevřela v dlani jeden z jeho mohutných klů a prudce trhla rukou směrem k zemi. Troll přidušeně zařval a ruku mi zalila teplá krev. Tlak na mém krku trochu povolil. Zmobilizovala jsem poslední zbytky sil a shodila trolla ze sebe. Zvedla jsem se na nohy a sevřela meč pevněji, abych překonala třas rukou. Troll teď stál proti mně, z koutku úst mu proudem tekla krev a nenávistně mě propaloval očima. Upřímně jsem doufala, že už nemá sílu kouzlit, protože bránit se před jeho zuřivými magickými útoky jsem už vážně neměla energii. Bylo mi jasné, že teď se bude bojovat podle jednoduchých pravidel. Pokud ho nezabiju já, zabije on mě. Musím jednat rychle. Troll se rozmáchl a ostří sekery proletělo vzduchem. Těžko říct, kde se to ve mně vzalo. Místo toho, aby ustoupila nebo se pokusila úder vykrýt, jsem prostě udělala krok stranou, takže mě sekera jen těsně minula a já uchopila svůj meč pevně oběma rukama a vší silou sekla do trollovy ruky. Jeho sekera byla příliš těžká, takže nedokázal včas uhnout; ostří mu hladce projelo kůží i masem a přeťalo kost. Troll zavyl bolestí a hmátl po sekeře druhou rukou. Byla jsem rychlejší; rychle jsem popadla topor sekery a odhodila ji pryč. „Zab mě, elfko!“ zařval na mě troll. „Zab mě, pokud to dokážeš!“ Někdo, ano, asi Rommath, mě kdysi poučoval, že v souboji nemám nikdy používat ten stejný trik dvakrát, obzvlášť, pokud se už napoprvé nepovede. Někdo jiný mi ale zase říkal, že Rommath je idiot. Vykouzlila jsem kolem trolla další ohnivou stěnu. Troll ji se štěkavým smíchem opět proměnil v led, ale přesně na to já čekala. Energii, která se při přeměně uvolnila a která mě tolik chyběla, jsem shromáždila nad trollovou hlavou a zažehla v ní jiskru. Uprostřed jemně svítícího neuchopitelného mračna energie se objevil jediný jasně zářící bod a pomalu se zvětšoval. Zformovala jsem masu do toho jediného, co mě zrovna napadlo. Z oblohy začal pršet ohnivý déšť. Žhavé kapky se mi před očima rozmazaly v jedinou zářící šmouhu a já se, naprosto zbavená sil, zhroutila k zemi. Meč mi vypadl z ruky. Kdybych nebyla tak vyčerpaná, asi bych se rozesmála. Byla jsem nekonečně šťastná, protože jsem stále byla naživu, stále jsem dýchala a zvítězila jsem. „Zvítězili jsme!“ Výkřiky se mi v hlavě mísily a pomalu překrývaly tepající bolest. Někdo mě vzal jemně za ramena a otočil na záda. „Žije?“ „Bellatrix, řekni něco!“ Otevřela jsem oči. Nade mnou klečel Halduron, držel mi hlavu v dlaních a tvářil se ustaraně. „Proboha, Bellatrix, to tě už omrzel život? Co tě to napadlo?“ řekl Halduron vyčítavě, když viděl, že jsem při vědomí. Opatrně jsem se posadila. Někdo mi podal vodu a já se vděčně napila, čímž jsem příhodně oddálila chvíli, kdy budu muset Halduronovi odpovědět. Někdo to mezitím udělal za mě. „Nech ji, Haldurone,“ ozval se jeden z mágů v potrhaném a zakrváceném rouchu, ale s triumfálním výrazem v obličeji. „Možná sis toho nevšiml, ale ta malá nám zachránila život. Bez posil z Farstrider Retreat bychom už teď byli všichni na věčnosti. Kromě toho, viděl jsi ji bojovat? Ten ohnivý déšť byl fascinující!“ Halduron pokýval hlavou. „Popovídáme si o tom později, Bellatrix. Zvítězili jsme, jdeme domů.“ Podal mi ruku a pomohl mi vstát. „Čeká tě velká budoucnost, Trix,“ poznamenal ještě. „Pokud se jí ovšem vůbec dožiješ,“ dodal vyčítavě. Pomalu jsem došla k trollově mrtvole, zatímco jsem v zádech cítila pohledy ostatních. Potřebovala jsem něco, díky čemu bych si dnešní den pamatovala napořád. Díky čemu bych nikdy nezapomněla na tu chvíli, kdy mě smrt minula jen o vlásek. Abych si příště dávala větší pozor na to, s kým se pouštím do boje. Poklekla jsem a stáhla šamanovi z krku náhrdelník, odznak jeho šamanistické moci a síly. Jeho síla i moc teď patřily mně. Zavěsila jsem si náhrdelník na krk. „Škoda, že u toho nebyl Rommath,“ objevil se za mnou mág v potrhaném rouchu. „Tímhle bys udělala zkoušku z využití magie v praxi na výbornou.“ *** „Koukám, že máš docela pestrý život,“ poznamenal jsem, když dovyprávěla. Zasmála se. „Škoda, že na to stejný názor neměli i ostatní. Halduron do mě hučel celou cestu zpátky, že odteď si na mě bude dávat pozor a že dokud nebudu mít patřičný výcvik, nepůjdu nikam. Žádný vděk za to, že jsem jim přivedla posily.“ Teatrálně si povzdechla. „Jak ses vlastně naučila používat magii?“ napadlo mě najednou. U mě se žádný výrazný magický talent nikdy neprojevil, přestože oba moji rodiče byli velmi nadaní kouzelníci. Bellatrix pokrčila rameny. „Já bych nepoužívala slovo ,naučila,. Jednoduché kouzlení mi šlo tak nějak samo. Problém byl v tom, že jsem to nedokázala nijak rozvíjet. V tom souboji s šamanem jsem nepoužívala žádné osvědčené metody, které se mi vždycky snažil nalít do hlavy Rommath. Byla jsem schopná kouzlit, když jsem si musela zachránit život, ale u zkoušky na Falthrienské akademii před Rommathem a ostatními mágy ne. A kromě toho...ta magie, kterou používám teď, funguje...trochu jinak.“ „A jak jsi...“ „Orgrimmar,“ přerušila mě Bellatrix dostatečně důrazně, abych pochopil, že mám být radši zticha. Před námi, uprostřed vyprahlé durotarské pouště stál Orgrimmar, největší město Hordy, před bránou vlály hrdé rudé prapory a já konečně přestal mít pocit štvance. „Na cestu vyrazíme zítra ráno,“ prohodila Bellatrix. „A do té doby se drž radši u mě, ať tě pak nemusím někde shánět po všech čertech.“ Sesedli jsme z koně a Bellatrix ho odvolala. Chvíli jsme čekali, dokud se neobjevila Naomi. Pomalu se plížila přitisknutá k zemi, nedůvěřivě se rozhlížela a temně vrčela. „Zřejmě nemá moc ráda démony,“ poznamenala Bellatrix pobaveně. A kdo by taky měl, pomyslel jsem si a nahlas řekl: „Nemá je ráda, protože s nimi nemá žádné zkušenosti a tak neví, co od nich má čekat. A musím se přiznat, že já z nich taky nemám moc dobrý pocit.“ Bellatrix se ušklíbla. „Jsou to dobří sluhové, ale špatní pánové. Člověk je nesmí nechat, aby nad sebou získali plnou kontrolu. Musíš je mít neustále pod dohledem. Půjdeme?“ zeptala se konverzačním tónem, jako bychom se bavili o počasí. Naomi se, jen co se objevila, zase někam ztratila. Věděl jsem, že nemá moc ráda velká města a doufal jsem, že se ke mně vrátí, než zítra odejdeme. Prošli jsme bránou. Ve městě panoval čilý ruch, v údolí hořely věčně planoucí ohně udržované orkskými šamany a nad vším se vznášel příjemný opar klidu a pohody. Bellatrix mě nasměrovala do jedné ulice, která podle hrubě opracované tabulky vedla do Údolí cti, ale asi po dvou stech metrech jsme zabočili na prudce se svažující cestu, po které jsme sestoupili do temných podzemních prostor s kamennými stěnami, na nichž hořely temně rudé pochodně. Z celého místa vyzařovala tichá hrozba. „Cleft of Shadow,“ řekla Bellatrix tónem, jako by mě seznamovala s někým, na koho bych si měl dávat zatracený pozor. Zastavila se a otočila se ke mně. „Teď se vážně drž u mě, Morlanne, někdo by mohl být toho názoru, že tu nejsi vítán. A radši ani moc nemluv.“ Sestoupili jsme úplně dolů, kde u stěn stálo několik chatrčí, mezi kterými jako by byla ještě větší tma. Plazila se u země a měl jsem pocit, že se mi ovíjí kolem kotníků. Bellatrix se zastavila před jednou chýší a trochu nerozhodně přešlápla. „Pojď dál, Shadowhisper,“ ozval se zevnitř hluboký chraptivý hlas. „Čekal jsem tě.“ Bellatrix opět získala rozhodnost a vstoupila dovnitř, kam jsem ji dost nejistě následoval. „Zdravím tě, Gan’rule. Podruhé už ti na to neskočím. Cesta od brány sem trvá tak dvacet minut. Za tu dobu sem mohla sejít polovina Orgrimmaru včetně toho orka, co pořád sedí před hospodou a má jenom jednu nohu, a říct ti, že jsem tady.“ Starý ork s prošedivělými vlasy sedící na zemi na pestré rohoži se vlídně usmál. „Tyhle triky se musíš naučit, Shadowhisper, když chceš, aby tě brali doopravdy vážně.“ Podíval se přes Bellatrixino rameno na mě a já měl pocit, jako by mi tím pohledem vysával duši. „A kdo je tvůj mladý společník?“ „Jmenuje se Morlann,“ představila mě Bellatrix. Starý ork na mě kývl a já mu pozdrav oplatil. Zdálo se, že mu jen moje jméno stačilo. Pokynul nám rukou, abychom se posadili. „Tak, děvče, co tě sem přivádí? Pořád na cestách?“ „Moji rodiče jsou mrtví,“ řekla Bellatrix se stisknutými rty. Těžko říct, jestli jen chtěla před orkem vypadat silná nebo se skutečně opět snažila potlačit pláč. „Ale.“ Ork pokýval hlavou. „To je mi líto.“ Bellatrix se ušklíbla. „Ne, myslím, že není. Nikdy jsi je neviděl.“ Ork vycenil zuby v čemsi podobném zahořklému úsměvu. „Pravda. Začínám stárnout, a se stářím přichází úcta k mrtvým. I mě čeká moje poslední cesta.“ „Chci zpátky svůj meč, Gan’rule.“ Ork zvedl jedno obočí. „Ale. Jsem sice už starý, ale paměť mi pořád slouží dobře. Pokud vím, kladla jsi mi na srdce, že ho mám dobře schovat a nevracet ti ho, dokud nepřijde ta správná doba.“ „Právě přišla,“ odsekla Bellatrix. „Jsi si jistá, děvče? Ta zbraň je možná silnější než ty. Neměla by ses unáhlovat.“ „Věř mi, Gan’rule, tam, kam jdu, budu potřebovat zbraň, na kterou se můžu spolehnout, ne meč za pár zlaťáků, který se zlomí dřív, než s ním vůbec začnu bojovat.“ Starý ork pokrčil rameny. „Je to tvoje volba, Shadowhisper.“ S námahou se zvedl, několika šouravými kroky přešel do rohu, kde stála nevelká skříň z temně hnědého dřeva a vytáhl z ní podlouhlý předmět zabalený v rudozlaté látce. Bellatrix ho od něj opatrně převzala, poklekla, položila ho před sebe na zem a opatrně látku rozbalila. Zvědavě jsem jí nakoukl přes rameno. Ležel tam nádherný jedenapůlruční meč v pochvě zdobené runami. Bellatrix ho zvedla, zkusmo potěžkala v ruce, pak se chopila jílce a vytasila čepel, která se v záři pochodní zaleskla, jako by byla vyrobená z živého ohně. Meč byl ladně zahnutý, takže trochu připomínal šavli, a ostří bylo zdobeno jemným žilkováním v barvě plamene. Meč hodný bohyně ohně. Zaslechl jsem, jak si ork pro sebe mumlá: „Ten hlupák Kael’Thas. Ani nevěděl, co jí svěřuje. Kdyby si ho byl nechal... Ale ne, on ho musel dát jí. Jako by to byl kus starého železa. Vsadím se, že teď toho lituje. Hlupák.“ *** „To si snad děláš legraci, Bellatrix,“ řekl jsem nevěřícně. „To teda nevím, proč bych měla,“ odvětila Bellatrix nevinně, ale podezříval jsem ji, že se náramně dobře baví. „Na tomhle přece nemůžu jezdit!“ rozhodil jsem bezmocně rukama. „Mimo Nemrtvé už na nich jezdila spousta lidí a nikdo s tím neměl problém,“ zatvářila se Bellatrix uraženě. Snažil jsem se jí to vysvětlit: „Bellatrix, já prostě nemůžu jezdit na kostlivém koni! Vždyť se pode mnou může každou chvíli rozpadnout!“ Bellatrix se zaškaredila. „Nesmysl.“ Otočila se ke goblinovi, který před námi stál se založenýma rukama a tvářil se znuděně. „Nic jiného tu nemáš? Co vlci?“ Než jsem se stihl vyděsit, goblin mávl rukou a odpověděl: „Jo, můžete si zajít do Alterac Valley a nějakýho si ochočit. Tady žádnýho neseženete.“ Bellatrix se zamračila a naklonila se ke goblinovi: „Nemám čas tady s tebou smlouvat. Jestli mi okamžitě neukážeš zbytek těch potvor, co tu prodáváš, půjdu okamžitě za Thrallem a řeknu mu, že kšeftuješ s Alliancí!“ Goblin se nervózně zakřenil. „Ale no tak, snad nebude hned tak zle, lady!“ Hluboce se uklonil. „Frezz k vašim službám, madam. Račte chvilku počkat.“ Odběhl. „Jak jsi to věděla?“ zeptal jsem se, už ani ne moc překvapeně. Už jsem s Bellatrix byl moc dlouho na to, aby mě něco doopravdy překvapilo. Otočila se ke mně. „Co, že kšeftuje s Alliancí?“ Přikývl jsem. Pokrčila rameny a usmála se. „Je velké umění narazit v Hordě na goblina, který nekšeftuje s Alliancí a naopak. Ti malí mizerové udělají pro peníze úplně cokoli. Proto nám taky nechtěl prodat nic kromě té staré herky. Trochu mě zná a ví, že jsem schopná usmlouvat tu nejnižší možnou cenu a tak se aspoň snažil zbavit toho, co by jinak možná ani neprodal.“ „No já jenom zírám. Co ty všechno nevyužiješ!“ Snažila se tvářit lhostejně, ale nedokázala skrýt polichocený výraz. „Žila jsem tu skoro dva roky. Znám tu většinu lidí a naučila jsem se, že na každého musím něco vědět.“ Najednou se zadívala někam za moje rameno a ústa se jí roztáhla do širokého úsměvu. „Mám se bát se otočit?“ zeptal jsem se tak klidně, jak to jen šlo. Podívala se zpátky na mě. „Doufám, že máš pevnou ruku, Morlanne. Stranglethornští ještěři se občas chovají dost nepředvídatelně.“ *** Mého nového mazlíčka jsme zatím nechali ve Frezzově péči („jistě, že se vám o něj zatím postarám, milady, pro zákazníka všechno“) s tím, že si ho vyzvedneme zítra ráno a Bellatrix mě, ač nerada, na chvíli opustila s tím, že si musí ještě něco vyřídit a poslala mě do nedaleké kovárny, abych si pořídil nový meč. Kovář mi ho nabídl za poměrně dobrou cenu, takže jsem si pak mohl dovolit koupit si ještě nový luk a toulec s šípy. S Bellatrix jsem se opět setkal po několika hodinách, kdy na město padla noc a ohně v Údolí síly se naplno rozhořely. Seděl jsem před hospodou, kde jsem si za zbylé peníze objednal pořádnou večeři, a sledoval moji tajemnou společnici, jak schází po cestě dolů. Všiml jsem si, že má u pasu zavěšený svůj nový meč a také se jinak oblékla. Svůj černý, místy potrhaný oděv zašpiněný od krve vyměnila za rudé roucho a černý plášť s kápí. Najednou vypadala velmi...žensky. Vlasy, předtím stažené koženou čelenkou, si rozpustila a teď se jí půvabně vlnily kolem ramen. Došla až ke mně. Upřímně jsem se snažil dívat se jí do obličeje a ne...někam jinam. „Neříkalas, že roucha nenosíš?“ zeptal jsem se maně. Svůdně se usmála. I ten úsměv jí najednou slušel víc než jindy. „Věř mi, že se to bude hodit.“ Zřejmě se rozhodla dál to nerozvádět. Ukázala mi dvě cestovní brašny. „Nakoupila jsem nějaké zásoby na cestu. A tohle je pro tebe.“ Hodila mi balík, ze kterého vykukoval kus hnědé, od pohledu velmi pohodlné látky. „Měl by ses převléknout.“ Uvědomil jsem si, že mám na sobě pořád košili na boku celou od krve, nemluvě o tabardu se znakem Silverwing Sentinels, který byl naštěstí zpola zakryt pláštěm. Krev na mém oděvu už sice zaschla, ale látka teď získala ohavný hnilobný odstín a byla nepříjemně tuhá. „Díky,“ řekl jsem uznale. „Já bych si to snad vůbec neuvědomil. Ten poslední den...všechno se to událo...trochu moc rychle.“ Opět se usmála, tentokrát trochu roztržitě. „Snad jsem na nic nezapomněla. Vážně bych ráda vyrazila brzo ráno.“ „Hm, tak...kde přespíme?“ zablekotal jsem jako idiot. Bože, ty šaty jí tak těsně obepínaly tělo... „Možná se ti to nebude líbit, ale myslím, že nejbezpečnější to bude v Cleft of Shadow.“ Zarazila se. „Teda, aspoň pro mě.“ „No to je bezvadný,“ povzdechl jsem si. Chlácholivě mě poplácala po rameni. Z jejího doteku mi přeběhl mráz po zádech. Morlanne, dej se dohromady a přestaň se chovat jako malej kluk. V Cleft of Shadow bylo stále stejně temno jako ve dne, jen pochodně zářily trochu jasněji. Sešli jsme do Gan’rulovy chýše, která teď byla prázdná a bylo v ní, na rozdíl od zbytku podzemí, příjemné pološero. Okamžitě jsem cítil, jak se mi zavírají oči. „Někde si tu můžeš lehnout,“ řekla laskavě Bellatrix. „Domluvila jsem se s Gan’rulem, že nás tu dnes nechá přespat.“ Podala mi tenkou tkanou přikrývku. „Nemusíš se ničeho bát,“ ujistila mě, když si všimla v mém obličeji známky znepokojení. „Věř mi, že nikde v celém Orgrimmaru pro nás není bezpečněji.“ „Nepovídej,“ zamumlal jsem. „Víš, kolika kouzly je tohle místo chráněné?“ mrkla na mě Bellatrix. To jsem musel uznat, ale na klidu mi to moc nepřidalo. „No, jak jsem říkala, udělej si tu pohodlí a vyspi se.“ Mávla rukou ke vchodu. „Já se hned vrátím, musím si ještě něco vyřídit.“ Než jsem stihl něco říct, zmizela. Najednou tu prostě nebyla. Ne, že by se rozplynula ve vzduchu, ale člověk najednou získal pocit, že byl celou dobu sám. Převlékl jsem se to šatů, které mi dala Bellatrix a pak jsem se rozhlédl po chýši. U stěny leželo několik složených kožešin, které sice nevypadaly dvakrát pohodlně, ale mně to bylo upřímně jedno. Měl jsem pocit, že asi brzo usnu vestoje. Přitáhl jsem si ke stěně rohož, na ni rozložil dvě kožešiny a lehl si. Vchodem dovnitř pronikalo mdlé načervenalé světlo a na podlaze se tvořily stále se měnící stíny, které se mi brzy začaly před očima rozmazávat. Na víčka mi měkce klesl spánek. <--- späť na 6. časť | | pokračovať na 8. časť --->

---

Naspäť do sekcie Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.