Recenze: Warcraft oživuje Azeroth fenomenálním způsobem,…

• Bellatrix
• 08.06.2016
• Hlavní

Článek by neměl obsahovat spoilery a v případě jejich mírného naznačení se jedná pouze o to, co jsme viděli už dávno před premiérou v trailerech a jiných zveřejněných klipech (a že jich bylo hodně). PŘESTO ČTĚTE NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ. Vždycky je lepší udělat si na film nejprve vlastní názor, než si ho nechat podsouvat někým jiným ;) DŮRAZNĚ VŠAK VARUJI PŘED ČTENÍM KOMENTÁŘŮ, kde se nějaké spoilery zcela jistě objeví.

---

Warcraft na filmovém plátně

Tak se to konečně stalo. Fanoušci Warcraftu a WoW se po mnoha a mnoha letech dočkali filmu, který si klade ambiciózní cíl – převést jedno z nejrozsáhlejších herních univerz na filmové plátno, nic důležitého u toho nevynechat a zároveň zajistit plnou spokojenost všech diváků, hráčů i ne-hráčů. Povedlo se to panu Duncanu Jonesovi? Ne. Znamená to tedy, že film byl propadák? U Světla, to ne! Ale začněme od začátku. Koncept filmu má za sebou dlouhou historii. Hlavní zápletka i postavy se změnily tolikrát, že už se to ani nedá napočítat. Nakonec zůstalo u nejlepšího možného rozhodnutí – převyprávět naprosté jádro Warcraftu a první příběh, který miliony hráčů vtáhl na velkolepý Azeroth. Tento příběh je oproti herní předloze ve filmu pozměněný, ale o tom už všichni dávno víme. Kromě toho si troufám říci, že některé tyto změny šly spíše k duhu filmového univerza. Problém je v tom, že samotné univerzum je nesmírně rozsáhlé a jeho postavy mají vesměs poměrně bohatou minulost. Warcraft měl tedy před sebou vskutku heroický úkol – jednak představit samotný svět a jeho zákonitosti, dále nastínit historii jeho nejvýznamnějších postav a ještě vyprávět vlastní příběh, který bude možné označit za dobrý a poutavý film. Stopáž filmu by se však musela natáhnout na dvojnásobek, pokud by všechny tyto body měly být splněny. Duncan Jones a jeho tým tedy udělali, co mohli, aby je splnili alespoň zčásti. Na tomto nutném rozhodnutí trpí především první dva body. Divák je doslova vržen nejen do nového světa, ale přímo i do samotného vřícího kotle příběhu. Ten se totiž akčně rozbíhá už v prvních pár minutách a nezastaví se až do samotného konce. Pro někoho to může být vyčerpávající – děj vám totiž nedá ani na vteřinu vydechnout. Někoho to naopak může přikovat do sedadla, přilepit oči na obrazovku a nedočkavě mu zatajit dech. Protože to, co se před jeho očima odehrává, je beze vší pochybnosti epický fantasy příběh velkých rozměrů, které samotný film značně přesahují. Podobně rychle je divák seznámen s hlavními postavami a musí se velmi rychle zorientovat. Jasně, tohle je král, tohle je náčelník, to pochopí každý bez velkého snažení. Ale na drobné nuance, které jsou skalním fanouškům předlohy dobře známé (jako například dlouholeté pevné přátelství Medivha, Lothara a krále Llanea), už není příliš místa. Jonesovi se však přesto velmi dovedným způsobem podařilo tyto detaily nenápadně vtisknout do různých míst celého filmu, kde si jich pozorný divák může všimnout. A to neplatí jenom pro postavy a jejich vzájemné vztahy. Film je plný drobností a easter eggů, které rozbuší srdce nejednoho fanouška. Duncan Jones nakonec až tak nepřeháněl, když prohlašoval, že se svým dílem snaží dosáhnout rozměrů Pána prstenů. Z Warcraftu dýchá podobná láska a úcta k předloze jako z fantasy ságy Petera Jacksona. Jen musíte mít neustále oči otevřené, aby vám tyto detaily neutekly. Jak již bylo řečeno, film vám nedá vydechnout ani na vteřinu. Ale vadí to snad? Vydýchat se můžete během závěrečných titulků. Kámen úrazu je však v tom, že film má přilákat jak dlouholeté hráče a fanoušky, tak diváky, kteří slyší jména Azeroth, Medivh nebo Aliance poprvé v životě. Film se snaží balancovat kdesi na pomezí, a i když se s tím Duncan Jones popasoval, jak nejlépe dovedl, pořád to nestačí. Divák znalý předlohy (který bude dávat neustále pozor a nebude chytat lelky) nebude mít s pochopením problém – ačkoli je třeba dodat, že i tak se ve filmu objevily scény, u kterých si nejeden skalní fanoušek zmateně říkal: „Huh?“ (Ale to se týká spíše těch několika skutečně podivných odchylek od předlohy, než nedostatečného pochopení, co se právě děje.) Horší to je však pro ty, kteří se přišli s Warcraftem seznámit poprvé. Těm raději doporučuji před návštěvou filmu krátkou instruktáž od někoho znalého. Jinak jim totiž hrozí, že budou přinejmenším zezačátku mírně zmatení, a to jim může zkazit i celkový dojem, pokud se „nechytí“ včas.

Oživlý Azeroth a jeho hrdinové

Celkově se dá říci, že film stojí na dvou věcech. Jednou z nich je nádherné, přenádherné vykreslení Azerothu (a v krátkosti i Draenoru) a jejich dvou hlavních ras, tedy orků a lidí. Film velmi citlivým způsobem představuje jejich kultury, zvyky a vše, co je dělá „lidmi“ (ano, i ty orky). Dává nám nahlédnout do jejich životů a umožňuje nám chápat, co je pro ně důležité a na jakých principech tento svět stojí. Že jej formuje válka, která však nemá dobrou a špatnou stranu, protože na obou stranách barikády stojí dobří i špatní a nic není černobílé. Právě skrz jeho obyvatele svět Azerothu skutečně ožívá a dělá tento film unikátním. I pokud jste hráli celý život World of Warcraft, nikdy jste nemohli mít takový pocit opravdové přítomnosti, jako právě při sledování filmu. A to ještě ani nepřišla řeč na scenérie. Že jste si vždycky říkali, že vypadá Stormwind, Karazhan nebo Dalaran ve hře vážně moc hezky? Tak to si v kině raději dejte pozor na infarkt. Mistrná práce s kamerou společně se CGI vám představí místa, která jste doteď mohli vidět jen na obrazovce počítače, opravdu ve velkém stylu. (A spoiler alert, proletíte se i nad Azerothem.) A teď, když už jsem zmínila CGI, tak se musím chvíli zdržet i u něj. Pro hodně lidí jako by to poslední dobou bylo sprosté slovo. Je pravdou, že všeho moc škodí. Ale pro Warcraft je CGI nezbytnost, ať už kvůli orkům, nebo právě zmíněným scenériím. A vězte, že to opravdu funguje. Tedy přesněji řečeno, film právě díky CGI vypadá jako oživlá hra. Orkové vypadají skutečně jako orkové, města jsou si až děsivě podobná se svými herními předlohami a magie je okázalá a krásně barevná. Někomu to bude vadit, někdo bude nadšen. (Jediné, co se mistrům CGI opravdu nepovedlo, jsou nechutně zářící oči kouzlících čarodějů, mágů Kirin Tor a těch pár elfů, co se ve filmu mihnou.) Tou druhou věcí, na níž film stojí, jsou jeho protagonisté. Tvůrci Warcraftu si dali velmi záležet na obsazení postav a na tom, aby to byly právě tyto postavy, kdo ponesou příběh svými charaktery, svými činy a vším tím, čím jsou jedineční. A toto je aspekt, v němž se spor hra vs. film neúprosně přiklání ve prospěch filmu. Kdo byl vlastně v herní předloze Lothar? Řekněte mi upřímně, koho opravdu zajímal příběh nějakého transparentně kladného rytíře, jehož postava neměla žádnou hloubku, žádné výrazné charakterové rysy, které by jej odlišovaly od stovek jiných, žádné přednosti a zároveň chyby, které by z něj činily lidskou bytost? Film mu tohle všechno dal. Lothar v podání Travise Fimmela, hvězdy seriálu Vikingové, je někdo, komu najednou držíte palce, bojíte se o jeho život (tedy, asi tak moc, jak se můžete bát, když předem víte, jak to dopadne, ale chápete) a smějete se jeho nemilosrdně cynickému humoru. A najednou chápete jeho motivy, to, co ho žene vpřed, chápete, proč byl pro původní příběh tak významný. I jeho orkský protějšek, Durotan, získal díky filmu mnohem větší hloubku. A navzdory tomu, že na rozdíl od Lothara je Durotan „jen“ herec (Toby Kebbell) vylepšený spoustou CGI, ani veškerá počítačová technika nedokázala zamaskovat hluboce lidské jádro náčelníka Frostwolfů, a koneckonců ani ostatních orků. I jiné postavy, které byly v předloze zoufale jednodimenzionální, získávají díky filmu další nečekaný rozměr. Že jste třeba takového Blackhanda (Clancy Brown) měli odjakživa za krutého a trochu primitivního egomaniaka, jehož jediným příběhovým účelem bylo pouštět hrůzu a nechat se sebou manipulovat Gul’danem? Pak vás asi filmový Blackhand dost překvapí. I o ostatních postavách by se dalo vykládat hodiny. Je strhující sledovat vývoj mladičkého Khadgara (Ben Schnetzer), jehož bystrost a kuráž člověka hřeje u srdce. Ben Foster, který si zahrál Strážce Medivha, nejspíš dostal placeno za každou minutu, kdy se tvářil dostatečně temně a tajemně, a kdyby to tak bylo, nejspíš by si tím vydělal dopředu na celý život. Král Llane Wrynn (Dominic Cooper) je přesně ten laskavý a moudrý král, jakého dobře známe, a Gul’danovi (Daniel Wu) teče zloba (a fel) i ušima. Poměrně zajímavého zpracování se dočkala míšenka Garona (Paula Patton). Když pominu její sexy kožený obleček ze začátku filmu (ve kterém vypadala jako každá druhá LARPařka, která jezdí za orkskou stranu), žádné další výrazné stereotypy „ženské válečnice“ z poloviny fantasy filmů se u ní nekonaly. Podobně jako u Khadgara bylo nesmírně pozoruhodné sledovat vývoj její postavy. A i když se nevyhnula povinné romantické scéně, nešlo o žádný přihlouplý vášnivý vztah, který je do filmu násilně vsazen, i když se dané postavy znají sotva půl dne, jako spíše o krátký a ostýchavý okamžik sdílené blízkosti dvou lidí, k nimž život nebyl zrovna dvakrát vlídný. Pokud jste čekali nějaký výrazný projev ostatních postav, nejspíš budete zklamáni. Durotanova družka Draka (Anna Galvin) a Llaneova manželka lady Taria (Ruth Negga) si sice pro sebe pár scén ukradnou, ale zdaleka ne tolik, kolik by si jejich postavy zasloužily. Stejně tak Orgrim Doomhammer (Robert Kazinsky), ve filmu Durotanův pobočník, se objevuje jen sporadicky a jeho potenciál je drasticky nevyužit. Zároveň se však ke konci mihne drobný příslib jeho většího zapojení v případném pokračování filmu. A v totéž se dá doufat i u lady Tarii.

Filmový příběh a možné pokračování

Co dodat k samotné dějové lince? Bez spoilerů snad jen to, že to, co tam má být, tam je – i když se i zde najde pár výjimek z pravidla a ne vždy se ke stejným cílům dojde stejnými cestami jako ve hře či v knihách. U jakého filmu, který vznikl na základě předlohy, to ale platí? Filmové univerzum je zkrátka svébytné a v mnoha aspektech je to jedině dobře. A tehdy, kdy to dobře není, je to nutná daň. Daň za to, aby si film mohli užít i neznalci hry a také aby se Warcraft vešel do dvou hodin promítacího času. I tak by však filmu velmi prospěl nějaký ten čas navíc. Takhle se musíme smířit s tím, že je tam možná o něco více cestování portály, než by bylo zdrávo, aby mohl děj jít neustále kupředu a postavy byly vždy tam, kde je příběh potřebuje mít. A pokud se obáváte příběhových změn, pak vězte, že mimo jiné právě díky nim udrží film diváka napjatého, i když by daný divák dokázal příběh předlohy odvykládat zpaměti i pozpátku. Zároveň je poměrně citelné, že film si dláždí cestu k druhému dílu. Ano, pokračování filmu, to je další velké téma. Vznikne? Kdo ví. Mělo by vzniknout? Že se ptáte. Není nejmenší důvod, aby se výrazné neduhy, jimiž trpí tento první film – přílišná uspěchanost děje, nutnost představit v rychlosti mnoho postav a s nimi i celé univerzum – objevily i jeho pokračování. Svět už byl představen, postavy známe. Zbývá jen odvyprávět další příběh, který nás chytí za srdce a připomene nám, proč jsme světu Warcraftu kdysi tak propadli. A já mám v Duncana Jonese plnou důvěru, že to dokáže. Protože tento film je pro fanoušky s otevřenou myslí, co nelpí na naprosté věrnosti předloze, splněným snem. A že jsme na něj čekali dlouho, tak si to užijme. Za Azeroth!

Rekapitulace

+ velmi živý a pečlivě vytvořený svět interiéry a exteriéry jako oživlé ze hry zajímavé postavy, k nimž člověk přilne, hloubka charakterů drobnosti a easter eggy pro skalní fanoušky soundtrack (i když časté opakování hlavního hudebního motivu může někomu připadat repetitivní, já na něj nedočkavě čekala, až znovu zazní) – uspěchaný děj od začátku až do konce občas podivně sestříhané přechody mezi scénami kromě nejhlavnějších postav dostane málokdo další prostor místy zmatené pro neznalce předlohy

Hodnocení

8/10

---

Pokud vás film láká, nezapomeňte na možnost zúčastnit se komunitní fanouškovské premiéry v pátek 10. června v Praze! Těšíte se na Warcraft? Nebo jste ho už viděli? Sdělte nám své dojmy do komentářů!
Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.