Road to Damnation, 2. kapitola

• Bellatrix
• 14.03.2014
• Oficiální literatura

Smečka vlků Kel’Thuzada pronásledovala celé dlouhé míle, mimo dosah jeho kouzel, než to konečně vzdali. Když se odvážil letmého pohledu přes rameno, už jen viděl, jak vztekle s napřímenýma ušima vrčí a obracejí se zpět. Stejně tak se naštěstí vytratil i ledový arktický vítr. Daleko před ním se tyčil zlověstný vrchol, bledá špice hory, která v něm probouzela pocit triumfu. Nejvyšší bod Icecrownu. Pouze nemnoho dobrodruhů se odvážilo vstoupit na ledovec a ještě méně jich přežilo, aby o tom mohli vypovědět. Avšak on, Kel’Thuzad, vystoupá do jeho výšek zcela sám a pak pohlédne dolů na zbytek světa. K jeho smůle však neexistovaly téměř žádné mapy zobrazující mrazivý Northrendský kontinent, a i těch několik málo, které jej mapovaly, mu připadalo k uzoufání nedostatečných, stejně jako zásoby, které si prve s takovou hrdostí zabalil na cestu. Jelikož si nebyl jist, kam bude jeho cesta pokračovat ani kam jej nakonec zavede, nemohl využít teleportace. A tak stále klopýtal vpřed a ani v nejmenším se nešetřil. Zcela ztratil ponětí o tom, jak dlouho je již na cestě. Navzdory svému kožešinou lemovanému plášti se nekontrolovaně třásl. Místo nohou jako by měl dva kamenné pilíře: neobratné a strnulé. Tělo mu začalo vypovídat poslušnost. Pokud brzy nenajde nějaký úkryt, zemře tady. Nakonec jeho zrak přitáhlo zablesknutí: kamenný obelisk, do něhož byly vryty magické symboly. Za ním se tyčila citadela. Konečně! Doběhl k obelisku, obešel jej a překročil most tvořený něčím, co vypadalo jako čirá energie. Brána citadely se při jeho příchodu otevřela dokořán, avšak on se před ní zastavil. Vstup byl strážen dvěma groteskními tvory, kteří od pasu dolů připomínali obrovské pavouky. Zpříma je držela šestice nohou; zbylé dvě byly v podobě rukou připojeny k tělu, které matně připomínalo lidské torzo. Daleko více než jejich vzhled však byl podivuhodný stav, v němž se tvorové nacházeli. Jejich těla na sobě nesla celou řadu otevřených ran, z nichž ty nejvážnější byly nedbale ošetřeny obvazy. Paže jednoho z nich byly ohnuty v nepřirozeném úhlu. Ze zubatého chřtánu druhého kapal ichor, ale strážce neprojevil nejmenší úsilí ho setřít. Navzdory známému pachu nemrtvých nejevily stráže na rozdíl od Kel’Thuzadových krys žádné známky zmatení. Pavoučí bytosti si zřejmě musely uchovat většinu své původní síly i schopnost koordinace. Jinak by z nich byli dost mizerní vojáci. Jejich tvůrce byl zjevně zkušený nekromancer. Ke Kel‘Thuzadovu velkému překvapení ustoupili stranou a nechali ho projít. Kel’Thuzad nehodlal zpochybňovat své štěstí a vstoupil do citadely, kde ho přivítal výrazně teplejší vzduch. V hale před ním stála pobitá socha jednoho z pavoučích stvoření. Budova sama byla zjevně vystavěná teprve nedávno, zato socha vypadala mnohem starší. Když nad tím tak přemýšlel, podobných soch si povšiml ve starých ruinách, kolem kterých prošel na své cestě na sever. Okolní chlad otupoval jako smysly. Vypadalo to, že si nekromancer podmanil království těchto pavoučích bytostí, úspěšně je přeměnil na nemrtvé a uzmul jejich poklady jakožto válečné trofeje. Kel’Thuzada naplnila jásavá radost. Tady se jistě dozví úžasné věci. Pak se na samém konci haly vynořil obrovský tvor: v jeho vzhledu se mísila bizarní směsice brouka a pavouka. Stvoření k němu rozvážným tempem přistoupilo a Kel’Thuzad spatřil, že jeho tyčící se tělo na sobě nese ještě více obvazy ošetřených zranění. Byl nemrtvý, stejně jako vojáci, jeho velikost však spíše děsila než ohromovala. Kel’Thuzad pochyboval, že by vládl dostatečnou mocí na to, aby mohl takovou nestvůru přemoci, natož ji vzkřísit z mrtvých. Bytost ho přivítala hlubokým hrdelním hlasem, který v ozvěně rachotil v jejím těžkopádném těle. Přestože mluvil bezchybnou a srozumitelnou obecnou řečí, ten zvuk Kel’Thuzada rozechvíval. Slova byla podbarvena podivným bzučením a cvakáním. „Mistr tě očekává, arcimágu. Já jsem Anub’arak.“ Měl přiměřenou inteligenci i dostatečně zachovalé ústrojí na to, aby mohl mluvit - obdivuhodné! „Dobrá. Chci se stát jeho učedníkem.“ Obrovské stvoření na něj seshora upřelo pohled. Pravděpodobně hloubalo nad tím, jestli by z mága byla chutná svačinka. Kel’Thuzad si nervózně odkašlal. „Mohu ho vidět?“ „Až přijde čas,“ zaburácel Anub’arak. „Až doteď jsi zasvěcoval svůj život vědění. Což je velkolepý cíl. Tvé zkušenosti mága tě však nemohly připravit na službu mistrovi.“ Co asi stálo u zrodu téhle promluvy? Považoval snad správce Kel’Thuzada za soupeře? Takový omyl musel Kel’Thuzad uvést na pravou míru. „Jakožto bývalý člen Kirin Tor vládnu větší mocí, než by sis nejspíš dokázal představit. Jsem více než připraven na jakýkoli úkol, který by mi mistr mohl uložit.“ „To uvidíme.“ Kel’Thuzad následoval Anub‘araka skrz několik tunelů, které je zavedly hluboko pod zemský povrch. Pak se konečně vynořili u rozlehlého zikkuratu, jenž podle Anub’araka nesl název Naxxramas. Podle jeho architektury bylo zřejmé, že se jedná o další z řady výtvorů pavoučí rasy. Hned prvních několik komnat, které mu Anub’arak ukázal, obývala nemrtvá stvoření, a Kel’Thuzad o ně brzy ztratil zájem. Mezi nemrtvými se hemžili i skuteční pavouci, kteří pilně spřádali sítě a kladli vajíčka. Kel’Thuzad skryl své znechucení. Takový pocit zadostiučinění správci nehodlal poskytnout. „Nesete podobné znaky,“ řekl, poukazuje na jednoho z nemrtvých pavoučích tvorů. „Vyvinuli jste se ze stejné rasy?“ „Z nerubiánské rasy, ano. Pak přišel mistr. Jak se jeho vliv šířil, postavili jsme se proti němu. Pošetile jsme se domnívali, že máme v takové válce šanci. Mnoho z nás bylo zabito a oživeno do této nemrtvé podoby. Za života jsem býval králem. Nyní jsem pánem krypt.“ „A výměnou za nesmrtelnost jste se uvolili mu sloužit,“ odhadoval Kel’Thuzad nahlas. Pozoruhodné. „,Uvolili se‘ naznačuje možnost volby.“ Znamenalo to, že si nekromancer vynutil u svých nemrtvých výtvorů poslušnost. Kel’Thuzad mohl být dost možná prvním živým tvorem, který sem přišel z vlastní svobodné vůle. S letmým znepokojením změnil Kel’Thuzad téma. „Je to tu plné tvých lidí. Mám to chápat tak, že tu vládneš?“ „Po mé smrti jsem vedl své druhy a společně jsme tento zikkurat dobyli pro našeho mistra. Také jsem dohlížel na proces přestavby, aby odpovídala jeho plánům. Přesto však Naxxramas nespadá pod mé velení. Stejně tak nejsou mí lidé jeho jediní obyvatelé. To, co zde vidíš, je jen jedno křídlo ze čtyř.“ „V tom případě mě veď, pane krypt. Ukaž mi zbytek.“ <- Předchozí | Stránka 2 | Další ->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.