Blood of Our Fathers, 5. kapitola

• Bellatrix
• 27.05.2012
• Oficiální literatura

„Omlouvám se, Vaše výsosti.“ Baron se uklonil. „Pouze jsme poněkud živěji diskutovali zde s theramorskou velitelkou.“ Varian vykročil k baronovi a zastavil se až ve chvíli, kdy vstoupil do baronova osobního prostoru. Přiblížil svůj obličej tak blízko k jeho, až se téměř dotýkali nosy, a tiše promluvil; jeho hluboký hlas však byl zcela zřetelný a dobře slyšitelný. „Když tys byl ještě mládě v odporném doupěti své rodiny, já vedl stormwindské armády k vítězství.“ Varianovy oči zatěkaly místností po ostatních a vyzývaly je k protestu. „Vedl jsem nás přes moře, do ledových pustin Northrendu, do nečistých hlubin Undercity – vítězství za vítězstvím, a přesto tolik z vás stále pochybuje.“ Hodnostáři se neklidně zavrtěli, ale nikdo se neodvážil říci jediné slovo. Jaina stála stranou s vlastním vnitřním vztekem. Tolik ke snaze udržet královy tesáky na uzdě. Varian se rozhlédl pro přítomných. „Tak proč jste sem dnes přišli? Abyste plýtvali mým časem? Abyste po mě žádali vyslyšení vašich malicherných stížností ohledně mých snah chránit tento svět? Chránit vás?!“ Ticho. Ve Varianových očích nyní žhnul plamen Stínového vlka, záře žhavých uhlíků, neohrožená uprostřed temnoty noci, odvracející její stíny. „Nebo jste sem přišli, abyste spatřili samotného Lo’Goshe? Uzřít člověka, který vede válku se stejným potěšením, jako tak činí jeho nepřátelé?!“ Někteří lidé začali opatrně odcházet, avšak Varian ještě neskončil. „Někteří tvrdí, že jsem stejný jako ti, proti kterým bojujeme! Že jsem stvůra. Pokud je to tak, pak jsem tedy ta stvůra, kterou potřebujete! Já jsem ten, kdo je dost zběsilý na to, aby zasel strach do samotného srdce temnoty! Ten, kdo má dost odvahy na to, aby udělal cokoli k odvrácení lidstva od propasti smrti!“ Varian ukončil svůj slovní výpad a rozhlédl se kolem sebe; okamžitě zachytil známou tvář Anduina, která na něj hleděla ze zadní části trůnního sálu; jeho syn zřejmě dorazil někdy během královy tirády. Z vyděšeného výrazu ve tváři mladého prince bylo jasně poznat, že od doby, kdy se naposledy rozešli za tak nemilých okolností, se nezměnilo vůbec nic. Anduinovy oči byly naplněny směsicí strachu a údivu a Varian cítil, jak v něm srdce pokleslo. Stal jsem se cizincem v očích vlastního syna? Pokusil se zmírnit výraz ve své tváři, ale cítil, že žár jeho zuřivosti mu stále plane v žilách. Anduin pomalu ustoupil, poté se otočil a opustil místnost. Varianův vztek náhle vyprchal jako voda z protržené hráze a zanechal za sebou pouze prázdnotu. Varian usedl na svůj trůn a unaveným gestem poslal všechny pryč. Šokovaní diváci se pomalu vytráceli, naplněni strachem z budoucnosti i z vůdce lidí. Zůstali pouze Jaina a arcibiskup, ostražitě Variana pozorujíce. Král bezděčně sáhl do kapsy po stříbrném šperku; jeho chladný kovový povrch jako by pohlcoval horečnaté záměry, jež mu stále bouřily krev. Varian věděl, že nikdo nechápe to, co musí dělat, ani to, kým musí být. Nikdo mu nerozuměl, a nikdo mu nikdy neporozumí. *** Varian rázoval po místnosti jako zvíře uvězněné v kleci, sledován obezřetnými zraky Jainy a Benedicta. Stříbrný medailon si obracel v rukou znovu a znovu a lesklý řetízek sebou švihal se stejným vztekem, který pohlcoval i krále. Jaina a Benedictus postávali bezmocně opodál, snažíce se v té bouři nalézt klidný přístav. „Princ to jednoho dne pochopí, Vaše výsosti,“ vzal si slovo Benedictus. „Má osvícenou duši.“ Arcibiskup pohlédl na Jainu s němou žádostí o pomoc, avšak než stihla cokoli říct, Varian se pohrdavě uchechtl. „Nikdy jsem ho neměl nechat odejít. Anduinovy povinnosti leží zde, kde je jeho lid, ne u draeneiů.“ „Ale je tak mladý,“ řekla Jaina. „Anduin stále hledá své místo. Je na výpravě za nalezením toho, kým vlastně je.“ Varian se zastavil a zlostně na ni pohleděl. „Já ti řeknu, kým je, Jaino. Je dědicem stormwindského trůnu a už téměř mužem! V jeho věku jsem už vládl mečem a byl připraven setkat se s nepřáteli Aliance na bitevním poli!“ Jaina před jeho hněvem mírně ucouvla. „Je snad jediným měřítkem muže věk, ve kterém poprvé prolije krev, Variane?“ Pokusila se na Variana zadívat stejně přísně, jako on hleděl na ni. „Copak nevidíš, že Anduin si zvolil jinou cestu?“ Varian se zarazil; bylo na něm vidět, že přemýšlí. „Dostal jsem se... do rozporu s Anduinovou volbou, ale obávám se, že stále postrádá sílu potřebnou k vládě. Žijeme v nebezpečné době, jak jste sám podotkl, arcibiskupe.“ „Jest pravdou, že svět balancuje na hraně.“ Arcibiskup se pokusil svůj výstup doprovodit několika gesty rukou. „Avšak Světlo má pro každého přichystánu jinou cestu, ať už má jakýkoli konec.“ „Přestaňte s těmi kázáními, Benedicte! Skutečný svět není tak shovívavý a ochotný odpouštět jako vaše církev. Být králem je nebezpečné; stačí jeden chybný krok a lidé umírají!“ Benedictus přistoupil k Varianovi a položil ruku na královo rameno. „Zvláště dnes, ve Vzpomínkový den, vím, že cítíte zodpovědnost za mnoho věcí, především za to, co jsme ztratili...“ Arcibiskup po chvíli opatrně pokračoval. „Co jste ztratil.“ Král se natáhl pro stříbrný medailon, ztracen ve víru myšlenek. „Pokud Anduin nebude připraven, pokud je jakýmkoli způsobem příliš slabý, povede to k...“ Varian se odmlčel, snaže se setřást tu myšlenku. Jaina se vložila do debaty, aby Variana uklidnila. „Anduin vládne jinou silou, díky které bude přínosem pro tento svět, Variane. Kněžství si zvolil z určitého důvodu. Je léčitelem a se Světlem má velmi silný vztah.“ Varian přikývl. „Máš pravdu, Jaino. Anduin nikdy nebyl... jako já.“ Král s povzdechem opět usedl na trůn. „Jak už jste pravil dříve, můj pane,“ začal Benedictus, „časy se změnily a je nad slunce jasné, že my s nimi musíme též držet krok. Doba, kdy hrdinové jako Lothar byli jedinou nadějí k přežití, se nejspíš chýlí ke konci. Zdá se, že svět nyní očekává někoho jiného.“ <- Předchozí | Stránka 5 | Další ->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.