Fanfiction - FDS: V utajení

• Mordecay
• 11.01.2020
• Fan Fiction

Autor: Barndat

 

Úkolem Hordy byl dostat se do Waycrest Manor a zneškodnit samotnou Lady Waycrest.
 Ale jak se tam dostat, když je celé území obklopeno aliančními vojsky?
Trojice bojovníku Hordy se nechala kouzlem zamaskovat za alianční hrdiny a našla si cestu do staré vily …

 

...

 

"Fakt chceš ten totem nechat tady v chodbě?" zašeptal elf.

"No jasně, je to ideální místo" odvětil ohromný draenei se dvěma kladivy v rukách.

"Vždyť ho tu může někdo zahlídnout a budem prozrazený, navíc na tebe asi pak nedošáhnu.."

"Ticho!" přerušil rozhovor další elf ve fialové kapuci.

"Soustřeďte se, až projdou ty dva psi, tak vyběhneme".

Chodbou se začaly ozývat zvuky osmy nohou s drápy klepajících o dřevenou podlahu staré vily.

Jeden z elfů – stínokněz - začal tiše ve své kapuci šeptat zatracená slova dávných textů a kolem draeneiova těla začala svítit bílá aura.

Draenei vyskočil přímo mezi dvě bestie a ohromným trhnutím obou ruk nahoru je obě vymrštil do vzduchu. Druhého z elfů mezi tím objala zelená energie a z jeho rukou začaly létat směrem k psům destruktivní koule, které trhaly na kusy vše co jim přišlo do cesty.

Než stihly cáry masa dopadnout na zem, stála trojice již na konci chodby, která se zdála být slepou cestou.

V tom se začaly přibližovat zvuky smíchaného dětského pláče se smíchem a výkřiky.
Stěny se začaly vlnit.

"Lady Waycrest" zašeptal elfský démonmág, dříve známý jako Kukcaryfuk.

 

...

 

Rána.

Zatímco draenei neudržel nervy a vší silou udeřil do zvlněné zdi, oba elfové neudrželi rovnováhu a spadli na zem - teď již plnou kusů dřeva, hlíny a kamení. Po chvíli - co se prach rozptýlil - si elf s kapucí při oklepávání své róby vyměnil vyčítavý pohled s draenei. Ten měl ze svého činu, dle tupého širokého úsměvu, radost. Tam kde před chvíli viděli zeď, zbyla jen šachta do podzemí. Radost draeneie a nevěřícné kroucení hlav elfů téměř ihned vystřídal pocit mnohem přirozenější - strach a vůle se mu postavit.

 

Postupné zesilování hrůzných zvuků při sestupu dolů je utvrzovalo, že jsou na správné cestě. Tu se jim odvážilo zkřížit jen pár ubohých tělesných schránek dříve posedlých lidí. Nebyl to pro zkušenou trojici velký problém. Draenei obklopen podpůrnými kouzly elfa, jen lehce přenášel rovnováhu na svých nohou a jakoby nezúčastněnými pohyby rukou odhazoval nepřátele. Démonmág k nepřátelům ani neodvracel hlavu a při svém lehkém kroku mírně nadzvedával ruku pro šíření Kletby vysátí života, která se již o všechny svoje oběti postarala bez dalšího nutného zásahu.

 

…

 

Pak se zjevila ona, “Lady Waycrest”.

Museli jednat rychle. Elf kněz zakouzlil dočasnou ochranu nad trojicí a svatým slovem se pokusil popálit zbytky její duše. Šaman rozprostřel své totemy a zkusil na Lady svůj rychlý útok. Kuk využil chvíli času a začal odříkávat něco zpočátku nejasného.

Knězova ochrana dlouho nevydržela. Lady jemným zvednutím palce odhodila šamana na jeden z jeho totemů, na kněze vyslala temný projektil a navíc vyvolala na pomoc jednoho ze svých nejvěrnějších poddaných.

“Kuku!” zvolal kněz, kdy na zemi jednou rukou léčil tržné zranění na zádech šamana a druhou držel chatrný štít proti Paní Domu.

Příležitost pro Poddaného.

Jeho pohyb byl mrtvolně nepřirozený, ale přesto se rychle blížil snadné kořisti v podobě dvou zaneprázdněných válečníků.

Zastavil se.

Jeho pozornost upoutala zvětšující se skvrna přímo uprostřed místnosti. Fialová skvrna nejen rostla na svém průměru, ale začala se postupně nafukovat i do výšky. Tak jak se více a více zvedala, průměr na zemi se začal zmenšovat a zastavil se na jediném malém bodě. Výsledkem bylo stvoření připomínající svým tvarem obrácenou kapku. Né tak ale svojí velikostí. Z horní třetiny teď již dvoumetrové - téměř levitující - hmoty se začaly formovat ruce s obřími železnými prstenci s bodáky na předloktí.

“Voidwalker!”, zakřičel s mírnou úlevou kněz. Věděl, že tohle démonmágem vyvolané stvoření není sice nijak zvlášť silné, ale jeho výhoda je jinde.

Při pohledu na Voidwalkera totiž už nic jiného dělat nechcete, než se mu věnovat. Osobnost se slabou povahou ho chcete hýčkat a ti se silnou myslí ho chtějí okamžitě roztrhat zpět na skvrny.

Poddaný se zamiloval.

Jeho téměř uhnilá oční víčka se otevřela dokořán a v obličeji měl najednou výraz blaženosti, když se začal k Voidwalkerovi blížit. Jeho pocit štěstí mu mírně zkazily walkerovi bodáky v břiše. Ani jeho oči si dlouho neužily hřejivé teplo pocitu lásky, nýbrž hřejivé teplo čerstvé krve, když na jejich místo přiletěly dva šípy(?). Nebyl znovu mrtvý, ale už ani nebyl pro nikoho hrozbou. Jen s tupým úsměvem slepě bloudil po místnosti a dokola blábolil něco ve smyslu: ”Pupfífku, kde jsfi?!...”.

Naší trojici došlo, že tu nejsou s Lady sami, ale nemohli tomu nyní věnovat pozornost. Tedy alespoň né takovou, jakou začala Lady Waycrest věnovat Voidwalkerovi. Waycrest měla mnohem silnějšího ducha a walker byl jejími útoky plně zasypán. Kněz i Démonmág se ho snažili co nejdéle udržet při “životě“ a šaman se mezitím dostal za Lady. Měl čas i na rozběh, během kterého stihl očarovat jednu ze svých zbraní blesky, které začaly rotovat kolem hlavy velkého kladiva. Čas jakoby se zpomalil, když z rozběhu přešel do velké skoku a ve vzduchu napřáhl proti zátylku Lady Waycrest. Ta něco vycítila a začala hlavu otáčet dozadu. Než se ji stihlo v oku odrazit švitoření blesků z blížící se zbraně, přišla rána, která jí hlavu začal otáčet zase zpátky, ale už ne v původním stavu. Čelist se jí plně zabořila do zbytku hlavy a Lady se skácela k zemi.

 

…

 

“Stát!”, zvolal silný a hluboký hlas, který zastavil trojici před Waycrest Manor.

Draenei zvedl hlavu a nepochopil, jak si mohli při svém východu z vily nevšimnout toho zástupu vojáků Aliance. Přes ostrý slunečný svit se mu ani s dlaní u čela nepovedlo rozpoznat počet vojáků, kteří zaplnili celou polovinu nádvoří.

“Kdo jste a co tu děláte?! Máme hlášeny podivné události v tomto sektoru!”, pokračoval hluboký hlas rytíře na obrněném koni, dožadující se odpovědi.

Draenei se podíval na oba elfy - všichni tři mírně kývli hlavou.

“A dost, zadrž...” - hluboký hlas se zasekl - něco mu bránilo dál mluvit.
I se hýbat.

Šamanův pulzující totem, který každou vlnou znemožnil vojákům pohyb, plnil svoji funkci. Šaman pomalu došel přímo do středu formace znehybněných lidí a poklekl.

Kromě zvuků obtížného dýchání lidí uvězněných ve svých vlastních tělech panovalo ticho.

Jeden z elfů se postavil na vyvýšený kámen a sundal si kápi.

Jeho bledě modrá tvář byla bez známky emoce - i tak na ni bylo něco v nepořádku. Byla zvláštně pokřivená.

Sáhl do boku své róby a vytáhl grimoár v červeno-černé barvě se známým Znakem a začal nahlas odříkávat:

 

“Prastarý hrob a já jeho pánem,

v temnotě a sám. “

 

První řádky nenechaly pochyb. Zatímco řadoví vojáci stále nechápali, aliančním knězům mezi nimi začaly zběsile létat zorničky z leva do prava a divoce mrkat. Jiný pohyb jim nebyl totem umožněn.

 

“Prastarý hrob a já jeho pánem,

na kameni kříž vytesán.”

 

Elf démonmág zvedl ruce k nebesům.

 

“Prastarý hrob, kde kříž je symbolem,

pro cestu naší Paní,”

 

Slunce zastínila obří mračna, která narušoval pouze obří vír zelené energie přímo v jejím středu.

 

Prastarý hrob, kde kříž je symbolem

k vykoupení.

 

Draenei, ačkoli stále v pokleku, začal nabývat na velikosti. Jeho oblečení nárůst nevydrželo a z cárů zbytků začala prosvítat mnohem útlejší postava.

 

Otevřený hrob, a já se cítím,

vlečen do Města bez oken.
 

Prázdný hrob a já se stávám,

svobodným FORSAKEN!“
 

Znaky rasy elfů zmizely. Z jejich těl odpadly cáry masa, kůže zbledla do hnijicího odstínu šedo zelené, oči se propadli, čelist zkřivila.

Utajení bylo prolomeno.

 

V tu chvíli pochopili i řadoví vojáci co se děje.

 

Dlouho si to neužili.

 

Z otevřených oblak vylétl s ohromnou rychlostí obrovský kámen, který půlku vojáků spojil společně se zemí v obrovský kráter. Dopad byl tak silný, že zničil i šamanův totem a lidé byli opět “volní”. Téměř ihned zformovali tři skupiny.

První skupinka při pohledu na dvojici nemrtvých - jeden ohýbající obří mračna, druhý levitující, zahleděný do textů zkázy - se okamžitě Strachem rozutekla ze dvora pryč. Jeden z prchajících se zastavil u kráteru, zda by v rychlosti nemohl pomoci nějakým možným přeživším.

 

To byla chyba.

 

Jeho tělo okamžitě zmizelo pod kusem skály, který podivně z kráterů vyskočil, doprovázen ohlušujícím řevem něčeho nepozemského.

Z kusu skály směřoval do kráteru zelený proud energie, který začal neustále stoupat, dokud se neobjevil další balvan - nyní levitující nad původním a oba kusy připomínaly tvarem nohu. Další balvany a další až se na hraně kráteru něco zformovalo.

Něco, co nebylo z tohoto světa.

Něco, co donutilo druhou skupinu lidí To okamžitě obklíčit.

Něco, co vyvolalo lehký úsměv na nemrtvé tváři démonmága.

Infernal.

 

Lidé se vážně snažili - nadbíhali, útočili ze zálohy, ale balvanitá ruka obra proti mečům působila jako pěst na oko - resp. balvanitá ruka obra na oči. Neměli šanci. Skupina byla brzo zmrzačena.

 

Infernal celou zkázu doprovázel ohromným řevem.

Řevem, který rezonoval v helmách zbývajících vojáku tak silně, že padali na zem a svíjeli se v křeči. Jedinou vyčnívající figurou ve všem tom zvířeném prachu, který prokresloval cesty zelených blesků z rotujících mračen, tak zbyla obrovská postava s povislým postojem a obřími kly.
“Tr...rol?!” zašeptal se znatelným polknutím majitel silného hlasu a nyní i zkrvavených uší, ležící na zemi po tom, co jeho kůň nevydržel Řev linoucí se ze stále více doutnajícího kráteru.

Trol byl stále na stejném místě, stál nehnutě se zavřenými víčky. Jediným jeho pohybem bylo hluboké dýchání.

 

 

….pokračování příště?

 

 

---

Zaujal tě příběh? Pojď s námi vytvářet další!
Jsme horďácká guilda na realmu Thunderhorn/Wildhammer a neustále sháníme nové kamarády.
Rádi vytváříme obsah i mimo WOW, tak koukni na naše stránky a budeme rádi, když se k nám připojíš!
Více na www.guilda.eu

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.