Lze vůbec přestat být hráčem WoW?

• Wrent
• 15.04.2011
• Hlavní

Závislost na WoW je snad ve všech případech pouze psychického rázu, nedokážu si představit, že by někdo z nedostatku denně nafarmených honorů dostal třesavku. Základním a nejčastěji omílaným argumentem, který se týká tohoto nového typu závislosti na čemkoli spojeném s technologiemi, je hráčův / uživatelův pocit, že mu něco uniká, pokud není v prostředí hry přítomen. World of Warcraft byl možná úplně prvním průkopníkem této „nemoci“, jelikož se jako první MMORPG masově (myslím opravdu masově) rozšířil do celého světa, a to tak podstatně, že se o něm mohlo začít mluvit i v těch „normálních“ médiích. Jenže pak přišel ještě větší technologický (hlavně internetový) boom a rázem vám můžou věci unikat všude. Unikají vám zprávy a fotky na Facebooku, uniká vám možnost nafarmit další suroviny v Travianu (nebo v jakékoli podobné klikačce) a dokonce vám uniká denní přehled zpráv, na které jste si s internetovým pohodlím tolik navykli. „Dneska vůbec nemám chuť hrát, ale co když zrovna večer sundáme Sinestru?“ Říkali jste si někdy něco podobného? Nutili jste se dělat daily questy, ač jste vůbec neměli náladu? Baví vás nekonečné grindování čehokoli? Mimochodem, nenapadlo vás někdy, že je pro vás WoW už něco jako práce, která vás občas nudí? Ať tak či onak, všechny tyto činnosti jsou příznakem „unikajícího“ symptomu. Když už se konečně přesvědčíte, že dnešní raid opravdu vynecháte, zavolá vám kamarád: „Healerovi lehnul net, potřebujem tě,“ a další ovlivňovací faktor je na světě – nejen že vám něco uniká, ale vaše nepřítomnost ve hře poškozuje i další lidi. A takhle bych mohl psát dál. Beztak věřím, že většina z vás ví, na co narážím. I já jsem si to kdysi zažil. Asi na tomto místě by se ale hodilo napsat: Autor je velice příležitostným hráčem World of Warcraft, za poslední 4 měsíce strávil ve hře necelých 40 hodina, přitom se stále považuje za WoWkaře. Budete se mnou souhlasit, když napíšu, že pocit „unikání“ časem přejde? Občas, většinou právě když si hráč uvědomí svou závislost, s tím člověk prostě sekne. Nezaplatí měsíční poplatek, obrní se a už se nepřipojí. Mnoho lidí to i vydrží a po pár dnech mu už hra ani nechybí. Nejde o nic divného, WoWko není kouření, ke kterému byste byli nuceni se vracet. Mnozí se však k Warcraftu postupně vrátí a z nich opět jen někteří do toho znovu spadnou. Zdá se, že si odporuji, co? Nejdříve píšu o závislosti na WoW a najednou tu tvrdím, že se dá lehce překonat… Tím se dostávám tak trochu k jádru pudla. Nebo-li k nadpisu článku, který je tou nejvyšší autoritou představující jeho obsah. Kdo je to vlastně ještě WoWkař? Jsem já WoWkař se svými několika hodinami měsíčně? Určitě! A co ten, kdo už vůbec nehraje, ale aktivně se zajímá o hru nebo častěji o Lore? Také bych ho mezi fanoušky a potažmo hráče zařadil. Jakmile se jednou stanete hráčem World of Warcraft a trochu se do hry zažerete, nepřestate jím být dlouhou dobu. Jsou dva typy WoWkařů – jedni se o Lore zajímají a druzí ne, nic moc mezitím vlastně není. Ti první mají velkou šanci, že duší nepřestanou být WoWkaři nikdy, zatímco ti druzí stráví nějaký čas opravdovým pařením a pak, možná, přestanou a vyšumí. Přestali jste hrát, ale pořád se zajímáte o příběh? Souhlasíte se mnou? Rád s vámi budu polemizovat v komentářích…


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.