Panna westfálská #13

• Mordecay
• 14.03.2020
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

Lži, chamtivost, přetvářka – proti tomu všemu můj otec bojoval. Roky neúnavně pracoval, aby znovu postavil vaše zdevastované město, a co dostal na oplátku? Co všichni, kteří mu pomáhali, dostali na oplátku? Nic. Jakou jinou možnost měl, než se obrátit proti těm, kteří mu ukřivdili, a získat to, co mu právem patřilo? Osud, zdá se, mě vedl touto cestou. Bez ohledu na vraždu mého otce, vaše bláhové pokusy o naše zničení byly zbytečné. Jsem, víc než kdy jindy, dcerou svého otce, a Bratrstvo Defiasů opět povstane.

 

Jac Northshire si v brzkých ranních paprscích pohazoval s černým kamínkem. Byl placatý a ohlazený; takových na severní cestě z Westfallu mnoho nebylo. Okolo krku měl uvázaný tmavě rudý šátek, který mu splýval až k hrudní kosti. Ohlédl se za svými čtyřmi společníky, kteří seděli kus od cesty a hráli karty. Byli ustrojení podobně jako on. Sešívané košile a záplatované vesty, krátké meče za opasky a pár kuší opodál, ale na rozdíl od něj neměli šátky. Strongarm se tomu nedivil. Pro ně nebyly takovým symbolem jako pro něho. Na rozdíl od nich pro něj ten zaprášený kus rudé látky představoval jeho dlouhý boj, válku, kterou mnozí považovali za dávno prohranou. A Strongarm měl skvělý pocit z toho, že ten šátek může opět hrdě nosit. Pohodil si s kamínkem a v duchu se usmál. Druhá šance. Druhá možnost ukázat Stormwindu, že prostí lidé po sobě nenechají beztrestně šlapat. Bylo to už dlouho od doby, kdy Koruna nechala zabít Edwina, tak dlouho, že skoro zapomněl, proč vůbec bojovali. Vlastně mu to připomněla až Vanessa. Až když ji spatřil a uvědomil si, že je to ona, tehdy mu došlo, o co všechno jim tehdy šlo. O odplatu. O zadostiučinění. A ze všeho nejvíc, o vyslání zprávy. Položil si kamínek na nehet od palce a vycvrnknul jej až do výšky svých očí. Reflexy měl pořád rychlé, takže jej bez potíži chytil.

Jasně, ze začátku se mu nelíbilo, že musí s Vanessou tak nehezky manipulovat, ale když viděl, s jakým zápalem pomáhá chudým, nakonec za to byl rád. V životě udělal spoustu hnusných věcí a nehodlal s tím končit, vždy pro to měl ale nějaký důvod. Přece to nemohly být tak špatné činy, tak strašné hříchy, když pro ně měl oprávnění a hlavně když nakonec někomu doopravdy pomohly. Ano, vyšší dobro. Vždy to bylo o vyšším dobru. Jeho metody byly občas odporné, až se příčily i jemu samotnému, ale nakonec šlo o to někomu pomoci.

Pohledem zabloudil k malé farmě kousek od cesty. Teď byla opuštěná a sídlili v ní akorát chudáci. Spousta z nich je určitě uvidí, ale to Jacovi nevadilo. Věděl moc dobře, co tam žije za lidi a věděl ještě lépe, co jim říct. Nebudou pro ně znamenat problém. Obrátil zrak zpátky směrem na cestu z jihu a přimhouřil oči. Zdálo se, že už jedou. Zastínil si oči rukou a podíval se pořádně. Ano, určitě to byl ten správný vůz.

„Hej,“ zavolal na své kumpány. „Schovejte se. Za chvíli jsou tady.“

 

Slunce příjemně hřálo Theodora do tváře. Ošlehaný farmář měl chuť si do rytmu klapotu koňských kopyt pohvízdávat nějakou hospodskou písničku, jako to dělával, když ještě měli farmu. Brzy ji zase budou mít, v nové zemi. Zemi bez loupežníků, chudoby, sucha a povinností vůči jakémukoli králi. Spokojeně se ohlédl na Vernu, která seděla vedle něj na kozlíku a se širokým slamákem vraženým do čela podřimovala. Byl ve skvělé náladě. Počasí jim přálo, žádné zdržování je nepotkalo a jejich stará kobyla Blanchy táhla vůz stejně hladce a klidně jako zamlada.

Theodore se natáhl za sebe do vozu a vytáhl z něj měch s vodou. Potěžkal ho v dlaních a odzátkoval. Voda ještě nestačila zteplat a v teplém ránu mu přišla vhod. Za chvíli se o slunce však už téměř nebude muset starat. Už jim chybělo jen pár mil, než vjedou do Elwynského lesa, kde je před ohnivým kotoučem skryjí stromy. Když ale měch odtáhl od úst, výraz se mu ze spokojeného proměnil v neklidný. Asi padesát metrů před nimi stála u cesty svalnatá postava. Theodore přitáhl otěže, aby Blanchy zpomalil, a hodil zašpuntovaný měch zpátky za sebe. Zároveň se podíval do míst, kam měch dopadl, a odtáhl kus špinavé látky, pod kterým uchovával meč, připravený k tasený. Nevěděl, jak moc by mu v případě nouze pomohl, ale mávat okolo sebe ostrým kusem oceli mu přišlo lepší, než nemít nic.

„Verno,“ zaklepal své ženě s ramenem. Cukla sebou a okamžitě se probrala.

„Co se děje?“ zívla, ale to bylo to jediné, co naznačovalo, že ještě před chvílí spala. Theodore se na ni ani nepodíval. Nespouštěl oči ze siluety před nimi.

„Kdyby se něco semlelo, tak utíkej, rozumíš?“ Verna se zmateně podívala před vůz, ale rázem pochopila. Theodore práskl otěžemi a Blanchy znovu zrychlila.

Těsně předtím, než mohli osobu u cesty minout, se Theodorovy obavy naplnily.

„Stát!“ zavolal chlap a postavil se přímo doprostřed silnice. Farmář na kozlíku se zamračil a znovu se ohlédl, aby se ubezpečil, že svůj meč má na dosah. Zbraň, která muži visela u opasku, v něm příliš mnoho důvěry nebudila. Blanchy sebou nervózně zaškubala a Theodore ji musel chtě nechtě zastavit.

„Co je?“ houkl nerudně na otrhance. Přišel mu nepříjemně povědomý. Chlap se nehezky zašklebil a pavučina jizev na jeho tváři se poskládala v podivný obrazec.

„Na to, co jsme spolu zažili, bych čekal, že mě pozdravíš trochu přívětivějc, Theodore.“ V tu chvíli farmáři svitlo. Do hlavy se mu hned nahrnula krev a ruce instinktivně sevřely v pěst. Měl sto chutí vytáhnout svůj meč už jen proto, aby zbavil svět toho zmetka.

„Strongarme,“ zavrčel. „Co chceš? Dal ses na přepadávání pocestných?“

„Ne tak docela,“ usmíval se Jac a pomalu se přibližoval k Blanchy, až mu stačilo natáhnout ruku a mohl si ji pohladit a poplácat po šíji. „Mám teď rozdělaný jiný věci,“ řekl, zatímco drbal kobylu mezi ušima. Nevzpínala se, ale Theodore si všiml, že je trochu nervózní. Má pro to dost dobrý důvod, pomyslel si. Strongarm vzhlédl od koně. „Slyšel sem, že se stěhujete, že odjíždíte někam daleko na sever.“

„Možná,“ propichoval ho Theodore pohledem. „Co ti je po tom?“

„Vlastně nic,“ pokrčil rameny Jac a jeho výraz náhle zvážněl. „Stejně nejsem jedinej, kdo strká nos do věcí, který by ho vůbec neměly zajímat.“

„O čem to mluvíš?“ zeptal se Theodore, ale po zádech mu přejíždělo nepříjemné mrazení, jako by tušil, o čem je řeč. Sevřel pevněji opratě.

„Seš dobrej chlap,“ povzdechl si Strongarm. „Počestnej, spravedlivej, pracovitej, o dost lepší než já. Jenžes narazil na něco, co mělo zůstat schovaný,“ pozvedl pravou ruku a mávl směrem k příkopu u cesty. „A přesně proto tě nemůžu nechat odjet.“ Theodorovi stačil krátký okamžik k tomu, aby koutkem oka zaregistroval pohyb, jak se z příkopu vynořila skupinka nepřátelsky vyhlížejících chlapů.

„Verno! Skloň hlavu a drž se!“ křikl, zatímco prudce švihl opratěmi kobylu po zádech. Blanchy, už tak vynervovaná k zbláznění, sebou škubla, zaržála a s ohněm, který v ní nezaplanul od hříběcích let, vyrazila vší silou kupředu. Kdyby překvapený Jac nestihl včas uskočit, koňská kopyta a kola vozu by jej dozajista rozdrtila. Dopadl do prachu a z pozice vleže na boku měl až nepříjemně dobrý výhled na povoz, který zrychloval mnohem rychleji, než očekával.

„Střelte toho koně!“ zařval. „Zastřelte ho!“ I když nebyli jeho kumpáni nejchytřejší, tohle by jim došlo i bez Strongarmova rozkazu. Vůz se pohyboval pořád rychleji, ale ne dost rychle a tihle lotři byli ve střelbě skvěle trénovaní. Cesta se navíc stáčela, takže prchající kobylu ani nekryl vůz tak, jak by mohl. Ozvala se dvě zadrčení tětiv, jak těžké šipky opustily mechanismus samostřílů, a zlomek vteřiny na to bolestné ržání staré Blanchy, jak jí široké hroty šipek provrtaly šíji a líc. Furlbrowovi neměli ani čas si uvědomit, proč se bělostná srst jejich kobyly barví horkou červení, protože i když ty dvě rány neměly dost síly na to, aby skolily rozběhlého koně, na její vykolejení stačily. Blanchy v panice prudce zatočila doleva, přesně na opačný směr, odkud přiletěly projektily, a seběhla přímo do příkopu. Se strašlivým rachotem, praskáním dřeva a bolestným koňským řevem se vůz převrátil na levý bok a zřítil se dolů z cesty.

„A máš to, hajzle,“ zamumlal si pro sebe Jac, zatímco se zvedal z prašné cesty. Obrátil se na svoje společníky, z nichž mu jeden pomohl zpátky na nohy. „Dobrá práce, hoši. Odsud už to zvládnu sám. Můžete jít.“

„No počkej, Strongarme,“ ozval se jeden z nich, který vypadal nejchytřeji. „Co naše dohoda.“ Jac se na něj nejprve udiveně podíval, ale pak divoce přikývl.

„Jo, jo, všechno bude. Přivedu ji do Moonbrooku. Když tam dojdete, uvidíte, že jsem nekecal. Je to opravdu ona.“ Kumpáni si vyměnili nedůvěřivé pohledy, ale pak přikývli.

„A co odměna?“ zeptal se holohlavý vyjednavač.

„Tu vám dá Hartagan. Ten tam bude taky. Dyť mě znáte,“ ušklíbl se škodolibě. „Já přece vždycky dodržím, co slíbím.“

 

Prudký kašel protínaný sténáním Verně prozradil, kde zhruba její manžel je. A když se prach rozvířený Blanchyným smrtelným zápasem a havárií vozu trochu usadil, tak ho i uviděla. Když povoz zajel do příkopu a překlopil se, shodil Vernu na kamenitou zeminu na dně prolákliny. Neslyšela, že by něco prasklo, ale i tak ji potlučená bedra a kyčle a odřené paže bolely a pálily. Theodore takové štěstí neměl. Po nárazu vypadl z kozlíku a vůz se na něj překlopil, čímž mu spolehlivě uvěznil spodní polovinu těla pod vozem. Opodál naříkala těžce raněná Blanchy, rovněž překlopená na bok. Pěnící krev jí skrápěla krátkou srst, bělma očí se divoce točila na všechny strany a i když se vší silou snažila postavit na nohy, chomout jí to nedovolil. Verna se okamžitě vrhnula ke svému manželovi, který se vší silou snažil nadzvednout aspoň část povozu, aby se zpod něj dokázal vyprostit. Verna zasunula obě dlaně pod kozlík a pokusila se aspoň trochu pomoct.

„Verno,“ zasténal Theodore zpod vozu. „Verno.“ Otočila se, ale vůz nepouštěla. „Musíš odsud zmizet. Honem,“ naléhal. Všiml si, že jí trochu zvlhly oči. Zavrtěla hlavou.

„Ani náhodou!“ odsekla a zabrala o to silněji. Theodore se natáhl, jak mu to jen jeho situace dovolovala, vytáhl Verně dlaň zpod vozu a pevně ji stiskl. Prosebně na ni přitom upřel zrak.

„Verno, poslouchej mě. Oni nás přišli zabít. Když tu zůstaneš, nezastaví se před tebou. Prosím, uteč!“ řekl naléhavě. „Najdi Peta, řekni jim, co se tu stalo a dostaň ty parchanty na šibenici.“ Verna polkla, klekla si a pohladila Theodora po tváři.

„Já tě tu nenechám, Theo. Sakra, něco jsem ti přece před lety slíbila. V dobrém i ve zlém.“

„Tohle není o slibu!“ zachrčel zoufale Theodore. „Zachraň se, prosím!“

„Buďte odsud odejdeme spolu, nebo ani jeden,“ řekla pevně Verna a vytrhla se mu. Ještě než však stačila znovu zabrat, zaslechla za sebou lehké kroky. Ohlédla se a spatřila Strongarma, jak k nim slézal do příkopu s krátkým mečem v ruce. Do hlavy se jí nahrnula krev. Rozhlédla se po troskách, které bývaly jejich povozem, a spatřila meč, který Theodore vozil hned za kozlíkem. Ležel tam jen tak, v prašivé pochvě, zpola zasypaný obilnými semeny. Skočila po něm a rychle jej tasila z pochvy. Netušila, jak se s ním zachází, ale to ji nezastavilo. Obrátila se znovu k blížícímu se Jacovi a napřáhla jej proti němu. Postavila se zhruba tak, jak to občas viděla u trénujících domobranců. Všimla si, že při pohledu na ni Strongarm trochu zaváhal a to jí spolu s myšlenkou na Theodora dodalo odvahu. Ona jediná teď stála mezi Theodorem a smrtí, která přicházela v podobě odporného zjizveného parchanta.

„Zmiz odsud!“ zakřičela a pozvedla meč. „Nech nás na pokoji!“ Jac se zastavil, asi tak čtyři metry od ní. Bandita jen lehce klepl svým mečem o převrácený povoz.

„Nech toho, Verno. Co si chceš dokázat? Je to zbytečný! Tady jste skončili.“

„Ty jsi skončil,“ zavrčela Verna. „Nepřibližuj se k mému manželovi!“

„Ty mě nezastavíš. To moc dobře víš,“ řekl Strongarm klidně. Tváří v tvář rozzuřené Verně působil skoro až výsměšně, pravda byla však taková, že si moc dobře uvědomoval, co žena, která nemá co ztratit, dokáže se zbraní. Nestál o to, aby se jeho sbírka jizev rozšířila. Za Vernou se ozvalo skřípění a heknutí, jak se Theodore opět pokoušel osvobodit. „Oba ste už prohráli,“ hodil pohledem k zápasícímu Theodorovi. Verna výhružně cukla mečem a přinutila Strongarma, aby se podíval zpět na ni. „Nikdo si nebude pamatovat Theodora a Vernu. Není žádná hanba to teďka vzdát.“

„Chcípni!“ křikla Verna a sekla prudce mečem po Jacovi. Strongarm celou dobu vypadal, že nedává příliš pozor, ale to byla jen léčka. V momentě, kdy se meč zlověstně zaleskl ve slunečních paprscích, škubl pravicí a šikovně Vernin úder zablokoval vlastní čepelí. Opřel se dlaní v bezprsté rukavici o čepel a zatlačil její meč bez problémů nazpět. Než se Verna stačila vzpamatovat, rychlý nápřah a dobře mířená rána zasáhla Vernu do dlaně, v níž držela zbraň. Vykřikla. Klouzavá krev prýštící z rány jen urychlila puštění meče. Stáhla se do sebe a několikrát klopýtavě ukročila.

„Verno!“ vykřikl Theodore a začal s vozem lomcovat ještě divočeji. „Ty zvíře! Nech ji na pokoji!“ Verna upadla na zem, krvácející ruku si tiskla vyděšeně k hrudi a levicí se snažila nahmatat něco, čím by se proti rychle se přibližujícímu Strongarmovi mohla bránit. Když už se napřahoval ke smrtelné ráně, sevřela v dlani hrst prachu a kamínků z cesty a v posledním vzepření mu ji mrskla proti obličeji. Strongarm vyjekl překvapením a Verna poháněná prudkým návalem adrenalinu se prudce vymrštila ze země a skočila mu po ruce s mečem. Jac se však stačil rychle vzpamatovat a s instinktem, který mu už tolikrát předtím zachránil život, vyrazil prudce levačkou sevřenou v pěst dopředu a udeřil Vernu do břicha. Ztráta krve, řezavá bolest a rána do žaludku byly i na Vernu odhodlanou bojovat až do konce příliš. Strongarm ji srazil na břicho a vrazil jí špičku svého meče do zad mezi žebra.

„VERNO!“ křičel zmítající se Theodore. Podařilo se mu trochu vysunout zpod vozu, ale nestačilo to na to, aby se osvobodil. Mohl jen ječet z plných plic, až přeřval i bolestný nářek umírající Blanchy i Vernino chrčení. Viděl jí přímo do obličeje a ten pohled jej zraňoval víc, než vůz na jeho bedrech. Upírala na něj hasnoucí pohled, který byl tak blízko a přitom tak daleko. Žena, kterou miloval, mu umírala před očima.

Verna lapala po dechu, ale s ústy plnými krve na vzduch nezbývalo místa. Cítila, jak ji opouští síly, jak se jí oči zavírají a srdce, ještě před krátkou chvilkou bijící ostošest, zpomalovalo svůj životodárný tep. Chtěla se natáhnout, chtěla ještě jednou sevřít Theodorovu ruku, chtěla se jej ještě naposledy dotknout. Síly jí však už nezbývaly. To poslední, co Verna Furlbrowová spatřila, byl Theodore uvězněný pod vozem a Strongarm se zakrváceným mečem v ruce, která se napřahovala ke smrtícímu úderu.

 

Nebe bylo zamračené. Od rána se z východu přihnaly mraky. Nezdálo se však, že by mělo začít pršet. Hope se opírala o strom u jižní cesty a dívala se nahoru, mezi jasně zelené listí. V plátěné brašně měla sbalené vše, co potřebovala na cestu do Moonbrooku, a ještě pár věcí navrch. Nebyla si totiž pořád jistá, jestli se jí tam nemůže něco stát a tak chtěla být na vše připravená. Bezděky hrábla rukou do mošny, jako by se přesvědčovala, že v ní má všechno. Dovnitř se ale nepodívala, všechno zjišťovala po hmatu. Trochu vody, okorávající chleba, hadr, který mohl v případě nouze posloužit i jako obvaz, nůž… Vše celkem normální, běžné předměty, které si s sebou na cesty brala i normálně. Když se však její hrubé prsty dotkly drobné lahvičky, v porovnání s ostatními věcmi si přišla nepříjemně. Opět ruku vytáhla a zavřela vak. Ze všech věcí v brašně tahle byla tou nejdivnější. Ani nevěděla, proč ji vlastně brala. Zhluboka se nadechla a rozhlédla se okolo sebe.

Strongarm měl trochu zpoždění. Dohodli se, že se tady sejdou, u stromu, pod kterým kdysi sedávala s odpočívajícími strážemi. Byla v tom skoro až zvláštní symbolika. Na místě, kde se setkávala se starými přáteli se teď sejde s novým. Jenom si nebyla jistá, jestli může Strongarma opravdu považovat za přítele. Na druhou stranu, když znovu po letech spatřila vojáky ze Sentinel Hillu, kteří si teď nechávali říkat Westfallská brigáda… Ani je už nemohla doopravdy považovat za své staré přátele. Ošlehaní, otrlí… válka na severu je změnila a Hope si nebyla jistá, jestli to byla změna k lepšímu.

„Ahoj,“ pozdravil ji chraplavý hlas. Hope se otočila a spatřila Strongarma, přicházejícího po severní cestě. „Nečekáš na mě dlouho, že ne?“ Byl v nečekaně dobré náladě. Zato Hope byla jak na trní.

„Jen chvíli,“ zalhala. „Kde ses zdržel?“

„Povím ti cestou,“ uhnul Strongarm pohledem a pohodil bradou na jih. „Jdem?“

 

„Takže,“ řekla Hope po chvíli pochodu. „O čem to celé vlastně bude?“ Strongarm, který šel o pár kroků před ní, zvolnil tempo a ohlédl se na černovlasou dívku za sebou.

„No, kde začít,“ poškrábal se za uchem. „Říkal jsem ti o Starkovi?“ Hope měla pocit, že jeho jméno už někde padlo, ale jistá si nebyla.

„Ne,“ zakroutila hlavou. „Co je zač?“

„Býval to velký kápo, Edwinův kamarád ještě z dob, než šlo všechno do kytek. Žije ve Stormwindu a má tam nějakej byznys se zbraněma. Děsně bohatej, spousta známostí, ale hlavně je na naší straně. Našel jsem ho, popovídali jsme si a je ochotnej dodat peníze i zbraně, když seženu lidi.“

„A ty lidi máš v Moonbrooku, co?“ pozvedla Hope obočí.

„Přesně tak,“ zazubil se Jac, ale to Hope neviděla. „Poslední rok a půl jsem sháněl každou malou stopu, co by mě mohla zavézt ke starejm kámošům. Spousta z nich je pořád naživu a ráda se přidá k našemu malýmu odboji. Ty všichni tam budou a to bude takový naše jádro. A když k tomu připočtem všechny ty prostý lidi, co budou následovat tebe…“

„Jak to víš? Že mě budou následovat?“ přerušila ho Hope. Strongarm se zastavil, obrátil se a změřil si děvče pohledem.

„Protože Vanessa van Cleef je taky naživu a pomáhá nuzákům. Dáváš jim naději, Vanesso. A když jim dáš ještě možnost se z týhle žumpy dostat zpátky nahoru a ještě se přitom pomstít těm, co je do týhle situace dostali, jasně že po tom skočí. Máš jméno svého táty, ale máš taky svoje vlastní.“ Znovu se otočil a dal Hope gestem najevo, ať se dá znovu do kroku.

„No jo, ale co Gryan?“ zeptala se Vanessa. „Nebudou se ho držet, když je hrdina?“

„Gryan byl dva roky pryč. Dva roky, po který se o lidi staral někdo jiný a Stormwind to určitě nebyl. Některý z těch, co jsem našel, už pár měsíců pracujou, chráněj lidi před pohromama, kradou z královských sýpek a dávají místním najíst a přitom se celou dobu opatrně a pomalu stavěla taková pověst. Víš, spousta lidí už ví, že tu někde seš, jenom ne kdo vlastně jsi.“

„Cože?“ zvolala Vanessa.

„Klid, klid,“ uklidňoval ji Strongarm. „Ani nepadlo žádný z tvých jmen. Ale čim dál víc sedláků a žebráků věří na tajemnou zachránkyni, která na ně myslí a až bude správnej čas, pomůže jim od tyranie. Máme tu armádu a nikdo ji nevidí,“ poznamenal spokojeně. „Gryan byl hrdina, ale co se začal bratříčkovat s Korunou, no… Spousta lidí už ho prostě nevidí jako toho svatýho, kterým byl před osmi lety.“

„A myslíš, že se s námi lidé opravdu budou chtít spojit, až vyjde najevo, kdo vlastně jsem? Defiasové tu zas tak populární nejsou.“ zeptala se Vanessa. Strongarm přikývl, ale kdyby mu viděla do tváře, poznala by, že si zas tak jistý není.

„Ono mezi náma a králem je míň rozdílů, než bys řekla. Jasně, okrádali jsme lidi, zabírali jim farmy a verbovali je ve jménu naší věci, ale to král nakonec dělá taky. Na rozdíl od něj náš vůdce si svou pozici na vrcholu zasloužil a Koruna svý loupeže za bílýho dne obhajovala a dělala, že jsou něčím dobrým, čím lidem vlastně pomáhají. My jsme aspoň byli upřímný. To u zlodějů často nevidíš.“

„Takže se nech okrádat od jednoho nebo od druhého, co?“ řekla uštěpačně Hope.

„Tak trochu. Akorát že teď se Starkovejma penězma nemusíme krást vůbec od nikoho. Řek bych, že to z nás dělá lepší volbu než krále.“

„To doufám,“ řekla odhodlaně Hope. „Nechci pomáhat jen nějaké bandě zločinců.“

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.