Panna westfálská #14

• Mordecay
• 22.03.2020
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

Lži, chamtivost, přetvářka – proti tomu všemu můj otec bojoval. Roky neúnavně pracoval, aby znovu postavil vaše zdevastované město, a co dostal na oplátku? Co všichni, kteří mu pomáhali, dostali na oplátku? Nic. Jakou jinou možnost měl, než se obrátit proti těm, kteří mu ukřivdili, a získat to, co mu právem patřilo? Osud, zdá se, mě vedl touto cestou. Bez ohledu na vraždu mého otce, vaše bláhové pokusy o naše zničení byly zbytečné. Jsem, víc než kdy jindy, dcerou svého otce, a Bratrstvo Defiasů opět povstane.

 

Slunce za mraky postoupilo a Hope s Jacem ušli slušný kus cesty, když se najednou Strongarm zastavil, skrčil se ke stopám na cestě a pak si zastínil dlaní oči a podíval se směrem k rozcestí před nimi. Hope to rozcestí znala. Cesta se tam rozdělovala na dvě další. Východní vedoucí do ponurého Duskwoodu, západní zase k Moonbrooku, cíli jejich cesty.

„Děje se něco?“ zeptala se Hope a podívala se tím samým směrem. Ve stínu dvou malých stromků hned vedle rozcestí stál uvázaný kůň. Už na první pohled Hope poznala, že je jiný, než jaké mají sedláci ve Westfallu. Tohle byl silný, dobře stavěný válečný kůň; mezi koňmi rolníků by vyčníval jako zlobr na tržišti. Ale i kdyby o koních, ať už farmářských či válečných nic nevěděla, ocelové plátování a azurové kabátce, do kterých byl kůň ustrojen, nedávaly příliš mnoho prostoru ke spekulacím o jeho funkci. Hope se znovu podívala na Strongarma, který usilovně přemýšlel.

„Počkej tu,“ řekl nakonec.

„Co chceš dělat?“ zeptala se trochu ustrašeně Hope.

„Kde je kůň, tam bude jeho jezdec. Půjdu si s ním trochu popovídat.“

„Ty mu ublížíš?“ vyhrkla Hope spíše obavu než dotaz.

„Jen když mi nedá na vybranou,“ zabručel Jac. „Čekej tady, dokud tě nezavolám, jo? A hlavně: žádný jména. Rozumíš?“ Hope neřekla nic, což si Strongarm vyložil jako souhlas. Zvedl se zpátky na nohy a vyrazil k rozcestí.

 

Ležel tam, pod jednou z těch malých bříz, s mečem opřeným o tu druhou. Očividně se skrýval před poledním sluncem a odpočíval po dlouhé cestě. Strongarm mu to ani nemohl zazlívat. Posel byl mladý, nemohlo mu být víc než pětadvacet. Ani zbroj, ve které byl oděný, mu opticky nepropůjčovala víc než pár let navrch. Strongarm se v duchu uklidnil. S takovým zrzavým klukem moc práce nebude. Ještě než si ho stačil ospalý mladík všimnout, odvázal si z krku rudý šátek a schoval jej do své mošny. Levou ruku potom významně položil na jílec svého krátkého meče.

„Dobrý poledne, mladej pane,“ pozdravil Jac. Posel sebou trhnul a posadil se. Zamžoural přitom na toho muže, který na něj promluvil. Od prvního pohledu se mu nelíbil. Zjizvený obličej a meč u pasu nepatřily k běžné výbavě počestného služebníka krále. A jeho nadutost a způsob, jakým se nesel, ho znervózňovaly ještě víc. „Och, pardon, nechtěl sem vás vystrašit,“ omluvil se rychle. Neznělo to příliš upřímně.

„Nevystrašil jste mě. Co potřebujete, dobrý muži?“ Dobrý muži. To byla snad největší lež za celý měsíc. Strongarm se nonšalantně rozhlédl po okolí a rozhodil rukama.

„Vlastně nic. Jen du po cestě a tu vidím koně a jezdec nikde. Tak sem si říkal, jestli se mu náhodou něco nestalo. A když vidím, že ne, no, to sem jen rád,“ usmál se široce Strongarm. Jo, pomyslel si zrzek, jestli se mi něco nestalo. To ti tak budu věřit. „Můžu se na něj podívat?“ ukázal Jac prstem na koně, který se poklidně pásl na trávě rostoucí pod břízkou, u které byl přivázaný. Zrzek jemně přikývl, nespouštěl však přitom ze Strongarma oči. Koutkem oka taky pátral po svém meči. Byl si téměř jistý, že ho bude potřebovat. Strongarm vypadal, že si toho nevšímá. Přešel ke koni a něžně ho poplácal po plecích.

„Nádherný zvíře,“ pochválil koně. „Víš, já sem taky bejval v armádě.“

„Býval?“ otázal se zrzek, spíš aby nestála řeč, než že by ho to doopravdy zajímalo.

„Jo. Záškodnickej oddíl. Tam si moc koní neužiješ a když už, tak to sou jen nějaký herky posbíraný od farmářů. Kdepak takovýhle krásky,“ obrátil se zpátky k poslovi a znovu se usmál. „Na druhou stranu, člověk se tam leccos naučí. Jako třeba nenechávat svůj meč ležet moc daleko od sebe.“ Zrzek se rychle pokusil hmátnout po zbrani, ale Strongarm byl rychlejší. Stál hned vedle opřené čepele a tak mu stačilo málo, aby meč popadl a během jedné krátké chvíle jej tasil a namířil na posla, který stále byl na všech čtyřech. Posel ztuhl a kůň znejistěl.

„Co chcete?“ špitl zrzek. Strongarm trochu poodstoupil a spustil meč. Stále však byl připraven s ním kdykoliv udeřit. Posel to poznal a tak se radši nehýbal.

„Jak jsem řekl,“ řekl mnohem vážněji a nepřátelštěji Strongarm. „Máš moc pěknýho koně.“

„Je váš,“ vyhrkl posel ve strachu o život. Jistě, měl na sobě zbroj, ale kvůli pohodlí si sundal helmu a to Strongarmovi stačilo, aby jej poslal na onen svět. Nechtěl to riskovat.

„Můj?“ řekl překvapeně Jac a poklekl. „To sis mě musel s někým splíst, hochu. Já totiž nejsem žádnej zloděj. Kdepak, já ho chci od tebe koupit.“

„Koupit?“ zeptal se zmateně zrzek.

„Mhm,“ broukl souhlasně Strongarm a znovu se postavil. Párkrát cvičně zamával mečem a prohlížel si přitom koně. „Řekni, kolikpak dneska stojí takovej válečnej kůň?“

„Ehm… tedy…“ zajíkal se posel. „Myslím, že… asi osmdesát zlatých.“

„Osmdesát?“ vydechl s předstíraným překvapením Jac a otočil se zpět na posla. „Na druhou stranu to sou určitě moc dobře utracený peníze, co? Von je tu akorát problém,“ pleskl se přes brašnu. „Tady moc bohatejch lidí není a já bohužel nejsem výjimka.“ Volnou rukou sáhl do kabely a vytáhl z ní kožený měšec, který sebral z rozbitého vozu Furlbrowových. „Promiň, ale teď zrovna u sebe nemám víc jak patnáct.“

„To stačí!“ řekl rychle zrzek.

„Cože?“ pousmál se v koutku úst Jac. „Ty bys mi ho prodal takhle pod cenou?“

„Jo!“ zvolal posel, který se pořád neodvažoval pohnout.

„Děkuju mockrát,“ řekl Strongarm a hodil po poslovi měšec. Kožený váček se odrazil od zrzkova ramenního plátu a dopadl na zem s tlumeným zacinkáním. „Jo, ještě jedna věc,“ obrátil se k poslovi, který konečně sebral odvahu k tomu, aby zvedl pohled. „Jak se ten fešák jmenuje?“

„Hal,“ řekl vyděšeně posel.

„Hal,“ zopakoval to jméno Strongarm, zatímco odvazoval koně. „Ještě jednou vám děkuju, mladej pane,“ poklonil se lehce, zatímco odcházel s koněm zpátky k Hope. „Bylo mi potěšením s vámi obchodovat.“

 

„Je silnej. Unese nás oba,“ poznamenal Jac, když se s koněm vrátil zpátky k Hope. Ta nejdřív neřekla nic, jen na Strongarma upírala nepřátelský pohled. „Co je?“ zeptal se.

„To bylo odporné,“ řekla znechuceně Hope.

„Neblázni, tomu klukovi se nic nestane a my dojedem do Moonbrooku pohodlně,“ řekl Strongarm, zatímco odhodil poslův meč na zem a začal koni povolovat řemínky držící zbroj na jeho mohutném těle. Jeden po druhém padaly pláty do prachu cesty, na které stáli.

„Nic se mu nestane? Jak to vůbec můžeš vědět?“

„Vím to,“ zavrčel Strongarm. „Tihle mlaďoši sou skoro vždycky synáčci nějakýho boháče. Boháč zaplatí novýho koně a nikomu se nic nestane. A vůbec, může si za to sám. Kdyby byl opatrnější, tak na něj nemůžu.“

„To je tvoje obhajoba?“ zeptala se Hope mezi zvuky dopadajícího brnění a koňského frkání. „Kdyby si toho koně lépe hlídal, tak ho neukradneš?“ Strongarm se věnoval odstrojování koně a Hope se do očí nepovídal. Obešel zvíře a postavil se vedle Hope, aby se snáz dostal k popruhům na druhé straně.

„Nevím, cos viděla, ale já nic neukrad. Toho koně sem koupil.“

„Stejně jako jsi kupoval farmy?“ otázala se s ještě výraznějším odporem Hope. Strongarm se na moment zastavil, než pokračoval v odstrojování. Neřekl přitom ani slovo. „Tak pověz! Mám pravdu, že?“ Poslední plát spadl z koňské hlavy hned vedle poslova meče.

„Nasedni si,“ ukázal paží na sedlo. Hope zavrtěla vzpurně hlavou.

„Ne,“ zabručela.

„Tak půjdeš pěšky.“ Strongarm se podíval na posla, který stál u bříz a oba dva pozoroval.

„Anebo půjdu za ním,“ pohodila hlavou směrem k zrzkovi. „A povím mu, co jsi zač a co plánuješ. Povím mu o Moonbrooku a všechno, co jsi budoval, bude v háji.“

„Do prdele nasedni si!“ křikl Strongarm tak náhle a silně, až Hope nadskočila. Nikdy ho neslyšela křiknout rozkaz. Zamrazilo ji to až do morku kostí. „Prosím,“ dodal ještě. Nebylo to nejpřesvědčivější prosím na světě, ale stačilo na to, aby se Hope roztřeseně vyhoupla do sedla. Posunula se trochu dozadu, takže Strongarm, který se usadil hned před ní, mohl pohodlně strčit nohy do třmenů a nic mu nepřekáželo ve vedení koně. „A drž se. Nechci, aby se ti něco stalo,“ zavrčel. Hope mlčky přikývla a objala zezadu Strongarma okolo pasu. Páchl. Ale nebyl to ten povědomý pach, který ji uklidňoval, pach oleje, soli a potu. Tohle byl jiný, nebezpečný zápach. Rozeznávala z něj něco úplně jiného. Prach cest i strachu ostatních, ale ze všeho nejvýraznější byl třetí pach, nasládlý zápach krve.

Strongarm zamlaskal a jemně kopl koně do slabin, aby se pohnul. Hal, dozajista veterán z mnoha bitev, rozkaz pochopil rychle a nechal se slepě vézt svým jezdcem směrem k Moonbrooku. Hope si pomyslela, že ještě nikdy neměla s koněm tolik společného jako teď.

 

Podkovy tlumeně klapaly o prašnou cestu. Hal poklusával a nejevil žádné známky únavy, i když nesl dva jezdce. Hope skoro až překvapilo, jak rychle vlastně jedou. Do dvou hodin před sebou spatřila obrysy Moonbrooku. Jakmile ale pohlédla na siluetu hornického města, odvrátila pohled jinam. V dáli ještě spatřovala vrchol kopce, ze kterého shlížela ohromná věž Sentinel Hillu. Břicho jí svíral divný pocit. Jako kdyby se z Moonbrooku už nikdy neměla vrátit zpátky domů. Podvědomě objala Strongarma ještě pevněji, jako když byla malá a Arthur jí vozil na zádech. Jenže Jac nebyl Arthur. Arthura měla ráda a věřila mu, u Strongarma však začínala mít svoje pochybnosti. Vybavila si, jak s ní mluvil té noci, kdy jí přišel navštívit, jak mluvil k tomu poslovi, kterému sebral… od kterého koupil koně. Lehce si povzdechla, tak, aby to zjizvený jezdec nezaslechl. Snažila si to opakovat pořád dokola. Neukradl ho, koupil ho. Neukradl, koupil. Neznělo jí to ale vůbec správně. Vždy věděla, že Strongarm není úplně čestný, až doteď si to však nepřipouštěla. Pokaždé se ho v duchu snažila nějak omlouvat tím dobrým, co vykonal. Jak zachránil MacGregorovy před roztrháním, jak jí pomohl získávat jídlo pro přivandrovalce a chudáky ze Stormwindu. Takový člověk přece nemůže být úplně špatný. A přece, když ho teď viděla, nebyla si tak docela jistá.

 

„Jacu?“ špitla opatrně. Strongarm sebou lehce škubnul, jako by se probral z transu. Za celou tu dobu strávenou na koňském hřbetu neprohodili jediné slovo a Jac si na to už začínal zvykat. Trochu Halovi přitáhl uzdu, aby se mohl na děvče obrátit.

„Hm?“ broukl namísto odpovědi. Hope se chvilku rozmýšlela, než znovu promluvila.

„Potkal… Potkal jsi Furlbrowovy? Mluvil jsi s nimi?“ Strongarm se v sedle znovu otočil čelem na cestu a chvíli nic neříkal. Hope přitom ve svém objetí ucítila, jak se jí pod pažemi napjal. Bude lhát. Věděla to ještě dřív, než stačil vyslovit první hlásku. A vlastně i to jí jako odpověď stačilo. Nemusela slyšet víc.

„Potkal,“ vydechl těžce Strongarm. „Ještě než sme se sešli u cesty, tak sem si s nima promluvil. Ještě než stihli odjet.“

„A?“ řekla Hope. „Jak to dopadlo?“ Strongarm pustil jednou rukou uzdu a prohrábl si rozcuchané vousy.

„Nevim jestli to chceš vědět.“

„Chci,“ naléhala Hope. „Řekni mi všechno, popravdě.“ Prosebný pohled, který na něj upírala, nemohl Jac otočený čelem k Moonbrooku vidět, ale rozhodně ho musel na svém zátylku cítit. Napjaté Strongarmovo břicho trochu povolilo.

„Tak dobře. Zastavil sem ten jejich povoz kus před Jansenovou farmou. Snažil sem se jim vysvětlit, o co de a že by tě měli nechat bejt.“

„Povedlo se?“ Strongarm v první chvíli trochu podrážděně zabručel.

„Co ode mě chceš slyšet? Zkusil mě zabít, přejet mě. Kdybych bejval neuskočil, je po mně. Nedal mi na výběr. Musel sem ho nějak umlčet,“ hájil se. Hopino sevření zesílilo, skoro až křečovitě, jak si děvče za Strongarmem domyslelo osud Furlbrowových. „Promiň,“ řekl omluvně Jac.

„Nevím, jestli ti to dokážu prominout,“ špitla Hope. Dělalo se jí teď doopravdy špatně. Nikdy nechtěla, aby kvůli ní někdo zemřel. A teď to vypadá, že Theodore a Verna nakonec budou jen první na dlouhém seznamu jmen.

„Já vim, žes chtěla, aby se to celý obešlo v klidu, ale občas to prostě nejde. Bylo to buď oni nebo já. A kdyby odtamtud odjeli, dva roky naší práce by byly v hajzlu. Já chápu, že je to těžký přijmout, ale nako…“

„Prosímtě už nic neříkej,“ přerušila ho Hope. „Prosím.“ Jac jemně přikývl a těžce si povzdechl. Objetí okolo jeho pasu opět zvolnilo, ale taky cítil, jak se tělo tisknoucí se mu na záda občas zachvěje potlačeným vzlykem.

Po zbytek cesty do Moonbrooku už spolu nepromluvili.

 

Město pod Dýkovými kopci Hope neviděla od doby, kdy sem před čtyřmi lety přijela s Arthurem a odvezla si odsud svůj starodávný herbář. Proměnilo se. Tady končila většina chudáků a uprchlíků ze Stormwindu. Dál už je čekalo jen moře skryté za strmými kopci. Když kůň vklusal do města, naskytl se dívce pohled na zašpiněné ulice a domy, které z nějakého důvodu vypadaly hůř než posledně, i když v nich teď někdo bydlel. Oběma jezdcům se dostalo množství podezřívavých pohledů, protože Hal vypadal až příliš zdravě a silně na koně, který pocházel z Westfallu. Někteří však poznali Strongarma a tak mu jen přikývli s vědoucím výrazem na tváři nebo chabě zvedli ruku na pozdrav. Hope měla pocit, že právě tihle vypadali ze všech nejděsivěji. Všimla si také, že spoustu pohledů dopadá přímo na ni. Zírali na ni, zkoumali ji. Mohli vědět, kdo je doopravdy zač? Kdo ví, jak moc se její legenda rozšířila. Jak moc se Strongarm snažil, aby se rozšířila. Koňský krok zvolnil a zvíře vedené zjizvencem zamířilo k hostinci na náměstí. Dvoupatrová budova ze dřeva a došků vypadala zdaleka nejudržovaněji. Před ní se poflakovala parta mužů, kteří nezapadali do koloritu města. Byli lépe živení než uprchlíci, ustrojení v oblečení, které si už nejspíš nějakou tou rvačkou prošlo, a v dlaních třímali jednoduché zbraně, obušky, sekery, jeden dokonce měl narovnanou kosu, takže připomínala spíše kopí. Vedle hostince stál velký vůz s plátěnou střechou. Vypadal velmi prostorně, jako kdyby s ním přijel někdo bohatý a do chudoby Moonbrooku zapadal ještě méně než Hal. Koně táhnoucí povoz nebyli k nalezení, ale soudě podle toho, že se zevnitř vozu ozývalo tiché vrkání, tu nemohl stát příliš dlouho. Jac si vozu také všiml a spokojeně si přitom broukl sám pro sebe. Zastavil koně a zrovna v tu chvíli, kdy z něj slezl, z hostince vyšel štíhlý muž. Středně dlouhé černé vlasy měl opatrně vyčesané do vysoké patky a vousy téže barvy pečlivě zastřižené do špičky. Oblečený byl v černé kožené kazajce a vysokých vojenských botách. Meč a dýka u pasu mu společně s kombinací hustého obočí a úzkého obličeje s vystouplými lícními kostmi dodávali šarmantní, ale taky velmi nebezpečný vzhled. Očividně Jaca hned poznal, protože se mu obličej při pohledu na něj roztáhl do veselého úsměvu, kterým odhalil dvě řady sice poněkud zažloutlých, ale jinak bezvadných zubů. Strongarm mu vyšel naproti a přátelsky mu potřásl rukou.

„To mě koza vomrdej, Jac Northshire,“ zasmál se příchozí muž. „Dlouho jsme se neviděli.“

„Skoro až moc dlouho,“ přikývl hlavou Strongarm. „Přísahal bych, že je po tobě.“

„Po mě? Na to si ještě počkáš,“ zakřenil se černovlasý chlapík, který očima zabloudil Hope, která stále seděla na koni. „To je vona?“ prohodil k Jacovi. Ten se ohlédl přes rameno a přikývl. Muž udělal několik rychlých rázných kroků a postavil se hned vedle koně. Nabídl přitom Hope pomocnou ruku. „Velmi mě těší, slečno. Tenhle tupec nás vůbec nepředstavil. Můžu ti pomoct dolů?“ Hope opatrně chytla chlapíka za nabízenou dlaň a nechala si od něj pomoci slézt dolů.

„Díky,“ špitla.

„Ále, to nestojí za řeč,“ usmál se potutelně chlapík. Neměla z něj nejlepší pocit. To bylo nejspíš tím jeho krysím výrazem. „Jsem Bazil Thredd. Rád tě poznávám.“

„Už tu jsou ostatní?“ přerušil svou otázkou Bazilovo švitoření Strongarm. Thredd se poněkud neochotně otočil od Hope.

„Většina. Pořád se čeká na Jacka a pár dalších, ale velkej Stark tu je. Přitáh si s sebou i ňákýho zelenýho skrčka.“

„Myslíš skřeta?“ podivil se Strongarm.

„Jo,“ přikývl Bazil.

„Proč? Mě o žádným skřetovi nic neřek.“

„To se budeš muset zeptat sám,“ pokrčil rameny Bazil. „Přijel se všemi těmi krámy, zalezl do tý nejfajnovější cimry a moc vodtamtud nevychází.“

„Chrm,“ zamručel Strongarm. „Pojď Vanesso. Budem si muset promluvit s milým panem Starkem.“ Vanessa se ani nebránila tomu oslovení, jen opatrně vytáhla svoji dlaň z Bazilovy, kterou jí stále držel po slezení z koně. Snažila se s ním nenavazovat oční kontakt, když okolo něj prošla. Stále však cítila jeho oči, které jí poměřovaly pozadí. Zachvěla se při tom.

„Hlavně se tam nezdržte moc dlouho. Bude žranice, vo to nechcete přijít,“ zavolal za nimi ještě Thredd.

Strongarm a Vanessa prošli chodbou, která vedla do hostince. Ještě než však vstoupili přímo do samotné taverny, Vanessa se obrátila na Jaca.

„To budou všichni takoví?“

„Co tím myslíš?“ pustil Strongarm kliku, níž ještě nestihl zabrat.

„Jako Bazil? Nepřijdu si vedle něj dvakrát bezpečně.“

„No jo,“ povzdechl si Jac. „Podívej, Bazil je jakej je a spousta z nás je taky taková. Ale nemusíš se ničeho bát. Nikdo ti tu nic neudělá.“ Vanessa se na něj nevěřícně podívala. „Myslím to vážně,“ dodal. „Hele, seš tu pod mojí a Starkovou ochranou, jasný? Seš tady v bezpečí. Tak se uklidni a poď.“ Zabral za kliku a vstoupil dovnitř. Vanessa se ohlédla ke vstupním dveřím a prudce si vydechla, než překročila práh.  

 

Hospoda zevnitř nevypadala o mnoho lépe. Šenkýř si nejspíš s udržováním příliš těžkou hlavu nedělal. Místnost páchla zatuchlým pivem a po podlaze se povalovaly hromádky starého sena napadaného z došků a zaneseného dovnitř na botách hostů. Několik židlí bylo rozmlácených, ale to hospodskému zjevně nepřišlo jako dostatečný důvod je vyhodit. Okolo stolů sedělo několik živlů, ke kterým by se Hope ještě před pár měsíci ani nepřiblížila. Podezřelí lidé, většina z nich ustrojená v černé látce, ve vydělané kůži nebo v potrhaných zbytcích kroužkové zbroje, kterou dozajista sebrali nějakému nebožákovi. Hopinu pozornost nejvíc připoutali dva lupiči, muž a žena, kteří jako jediní otevřeně nosili červené šátky omotané okolo krku. Muž měl na sobě kombinaci kožené a kroužkové zbroje s mohutnými a skoro až neprakticky špičatými ramenními pláty. V rukou oděných v kovářských rukavicích, které si na první pohled upravil pro neférový boj, držel dřevěný korbel s pivem. Soudě podle jeho postoje nejspíš nebyl první. Špinavě blonďaté vlasy měl ledabyle rozčesané, aby mu nepadaly do kulaté tváře. Na pravé líci se mu táhla svislá jizva, ztrácející se v rozcuchaných licousech, které se pod bradou spojovaly. Široký nos a vypoulené oči mu na vzhledu nedodávaly, ale to jeho společnici nejspíš nevadilo. Byla to štíhlá žena, která pod svojí černou koženou kazajkou, stylem podobnou té, kterou na sobě měl Bazil, určitě skrývala silné a obratné tělo. Havraní vlasy nosila sčesané na patku a jedno ze svých pronikavých nahnědlých očí tak schovávala pod patkou. Hope si pomyslela, že má až moc dlouhý nos, ale do tváře by jí to rozhodně neřekla. Ne, pokud by nechtěla jeden protáhlých nožů, jež žena nosila za opaskem, v břiše. I když se smála žertíkům ošklivého lotra, nezdálo se, že by vtipy na svůj nos přijala s nadšením. Hope se porozhlédla po hospodě, jestli neuvidí ještě někoho s rudým šátkem. Na ně by si totiž rozhodně měla dávat pozor.

„Vanesso,“ vytrhl ji z pozorování Jacův hlas. Při vyslovení toho jména jí zatrnulo. Kolik z hostů ho slyšelo? Kolik si domyslelo, o které Vanesse je řeč? Nejspíš dost. Kvůli tomu přece byli tady. „Pojď už,“ houkl Strongarm od schodů vedoucích do patra. „Nemůžeme nechat Harta čekat.“ Hope něco zabručela na omluvu a přidala do kroku. Po cestě do schodů však cítila, jak na ni několik párů očí upřelo svůj zrak.

 

Strongarm na ni už čekal nad schody u jediných dveří, jejichž barva nebyla oprýskaná. Hope se pokoušela si představit, jak to tu mohlo vypadat, když hospodu otevřeli poprvé. Rozhodně mnohem lépe. Rozhodně jim nepadala sláma ze střechy do vlasů a mezerami v dřevěných stěnách neprofukoval vítr. Jakmile Strongarma dohnala, zabouchal její ochránce na dveře. Nebylo to však typické hulvátské zabušení, na jaké byli ve Westfallu zvyklí. Strongarm klepal opatrně, jako kdyby se bál, že poškrábe zbytky modré barvy na dveřích.

„Pojď dál,“ ozval se zevnitř klidný baryton. Strongarm se na Vanessu ani neohlédl a vzal za kliku.

Pokoj za modrými dveřmi vypadal mnohem lépe než spodek hostince. Žádný kus nábytku nebyl poškozený, závěsy vypadaly čistě a povlečení na prostorné posteli zrovna tak. Uprostřed místnosti stál velký stůl, který si nájemník určitě dovezl s sebou, stejně jako židle, protože do prostředí vesnické hospody svým zjevem na první pohled nezapadaly. U stolu seděl na židli rozložitý muž a lucerna mu osvětlovala listiny, do kterých cosi škrábal bělostným husím brkem. Muž stejně jako většina jeho majetku do Westfallu nepatřil. Byl mohutný, ale v žádném případě ne tlustý, a jeho oblečení prozrazovalo, že ať už je odkudkoli, rozhodně tam má spoustu peněz. Tmavě zelená kazajka šitá na míru z jemné vlny, vysoké šlechtické boty a tmavě červená vázanka pod čistě bílým límcem košile by si v takovém prostředí měly vysloveně říkat o okradení. Hope si pomyslela, že snad ještě nikdy v životě neviděla někoho tak dobře oblečeného. Jeho obličej dokresloval dojem bohatého a mocného muže. Široký, s rozložitými tvářemi, rovným nosem a zelenýma očima. Jeho světle hnědé vlasy, vepředu sčesané do slušivé podkovy, byly jinak krátké a ostříhané do ztracena. Zjevně se o ně důkladně staral, stejně jako o mocný knír a ještě mocnější licousy, lemující jeho kupeckou tvář. Třebaže mu skráně i licousy prokvétaly prvními šedinami, nemohlo mu být víc než pětačtyřicet. Strongarm vedle něj vypadal spíše jako někdo, kdo ho přišel okrást; k tomu se ale neschylovalo. Jakmile totiž Jaca poznal, vstal kupec ze židle a oba muži si vyšli vzájemně naproti, aby se přátelsky objali.

„Zdravím tě, Jacu,“ usmál se kupec, když se pustili.

„Taky tak, Harte,“ pokýval Strongarm hlavou a pak poodstoupil stranou, aby Hartargan mohl vidět na Hope, která zrovna za sebou zavírala dveře. „Tak jsem ji přived,“ nadmul se pýchou Strongarm.

„Vskutku,“ pozvedl obočí Hartargan ve spokojeném výrazu, ze kterého čišel zájem. Byla to vítaná změna oproti vší té chtivosti a zvědavosti, kterou jí častovali ostatní. Stark přistoupil blíže k dívce, která byla asi stejně vysoká jako on, jemně ji vzal za ruku políbil jí hřbet dlaně. „Jmenuji se Hartargan Stark,“ představil se, když se opět narovnal. „A vy musíte být Vanessa van Cleef, pokud se nepletu.“ Vanessino srdce trochu kleslo. Nedokázala si na své nové jméno ještě úplně zvyknout. Bylo to tak divné, tak nezvyklé… tak nové. A přece ze Starkových úst znělo, jako kdyby nikdy neměla žádné jiné.

„Ano,“ přikývla s nesmělým úsměvem. „Ano jsem.“

„Velmi mne těší, slečno van Cleef. Prosím, posaďte se,“ nabídl jí židli u stolu. Vanessa se znovu nesměle usmála a posadila se. Stark se otočil k Jacovi.

„Bude ti vadit, když tě na moment pošlu pryč? Chtěl bych si tady s Vanessou promluvit o samotě.“ Strongarmův úsměv mu náhle ztuhnul na rtech.

„Vadim ti tu snad?“

„Ale kdeže,“ mávl Stark nonšalantně rukou a na krátký moment se ohlédl za dívkou, která se snažila předstírat, že je neposlouchá. „Nicméně jsou jisté věci, u kterých bych byl rád, kdyby zůstaly mezi mnou a ní, chápeš?“ Strongarm si oba dva prohlédl a něco zabručel.

„Mno dobře,“ řekl neochotně. „Přijdeš potom dolů?“

„Samozřejmě,“ přikývl Stark. „Nemůžu přece chybět u rozhodování o naší budoucnosti.“

„Tím sem si jistej,“ poznamenal už trochu spokojeněji Strongarm a odešel z pokoje. Jakmile za ním zaklaply dveře, otočil se Stark opět k Vanesse a obešel stůl k židli, v níž seděl, když poprvé přišla.

„Mohu vám nabídnout něco k pití, slečno? Určitě musíte mít po té cestě žízeň.“

„Ne, díky,“ odmítla zdvořile Vanessa, navzdory tomu, že měl Stark pravdu. Nenápadně si přejela jazykem vyschlé rty, aby nebylo poznat, že už nějakou dobu nic nepila.

„Ono je to možná rozumnější,“ přikývl Stark a posadil se. „Přeci jen nás čeká dlouhá noc, která leccos rozhodne. Bude lepší se šetřit, ať vám není špatně příliš brzo,“ pousmál se. „Taky si můžete odložit,“ zatoulal pohledem k plátěné brašně, kterou Hope od svého příchodu nesundala z ramene.

„Radši si ji podržím sama,“ řekla omluvně.

„Chápu, že se bojíte, ale věřte mi, že není čeho, slečno van Cleef. Jste pod ochranou mojí i Jaca Northshira. A věřte mi, že i kdyby nějaký z našich hochů byl tak pitomý, aby doopravdy chtěl spáchat něco nepřístojného, rozhodně by si netroufl učinit něco, čím by si nás oba znepřátelil.“

„Děkuji,“ zvedla Hope oči.

„Netřeba děkovat,“ usmál se Stark a uvelebil se ve své židli. „To patří k samozřejmostem. Jste zde koneckonců hostem. Nicméně přejděme k věci.“ Hope při té poslední větě trochu zamrazilo. Nebylo to dnes naposled, co ten pocit měla zakusit. „Nuže, počítám, že vám Northshire už leccos prozradil o vašem původu, dědictví a důležitosti, nemám pravdu.“

„Máte,“ přikývla opatrně Vanessa. „To on mi vlastně o všem řekl. O Defiasech, o mém otci i o nadějích, které do mě vkládá.“ Stark pozvedl zvědavě obočí a složil na stole své dlaně.

„Pokud smím být tak smělý, pamatujete si alespoň trochu na pana Edwina?“ Hope chvíli neříkala nic, jen pokrčila rameny.

„Občas mám nějaké mlhavé vzpomínky a… jednu… noční můru,“ řekla tiše, ale pak se zase dala dohromady. „Jinak si ale moc nevzpomínám. Nevím, jestli nemůžu nebo jen něco ve mně nechce, abych si vzpomněla.“

„To je pochopitelné,“ pokýval souhlasně hlavou Stark. Působil velmi empaticky, jako by si dokázal představit, co cítila té osudné noci. „Dovedu si představit, čím jste si prošla. Je mi to velmi líto.“

„Mám novou rodinu,“ řekla rychle Hope a dala si záležet na posledním slovu. Stark se jen usmál. Jeho knír se přitom zábavně ohnul.

„Já jsem vašeho otce znal. Edwina myslím,“ dodal hned. „Byli jsme velmi dobří přátelé, před i po té hanebnosti, kterou na něm spáchali pánové ze Stormwindu. Je ho věčná škoda, muž jako on si zasloužil mnohem lepší osud. Nicméně, to je minulost a my žijeme tady a teď. Edwin byl dobrý muž a měl moji nehynoucí loajalitu a já bych chtěl, abyste věděla, že teď ji máte taky.“

„Já…“ zadrhla se Vanessa. „Moc nevím, co na to mám říct.“

„To je v pořádku,“ pokýval s úsměvem hlavou Hartargan. „Abych pravdu řekl, ze začátku jsem si nebyl zcela jistý, jestli jste opravdu Edwinova dcera. Přece jen, Northshire mohl vzít ledajaké vesnické děvče a vydávat ji za vás. Nemíním tím samozřejmě nic zlého,“ řekl ještě omluvně.

„Chápu to,“ usmála se slabě Vanessa. „Občas si skoro přeju, aby se mýlil.“

„Kdyby šlo jen o jméno, za které se můžeme postavit, možná by to bylo jedno. Ale vy děláte pro Westfall mnohé a lidé si toho všímají. Povídají si, zatím sice jen šeptem a za zavřenými dveřmi, ale to se brzy změní. Tedy, samozřejmě pokud se rozhodnete udělat s námi správnou věc.“

„Proto jsem tady,“ zachmuřila se trochu Vanessa. „Jen si nejsem jistá, jestli na to stačím. A jestli nejsem náhodou jediná, která chce změnu k lepšímu.“

„To ani zdaleka,“ ujišťoval ji Stark. „Vím, že většina mých přátel tam dole vypadá ostře a nebezpečně, ale navzdory svému vzhledu a svým životům jsou to dobří lidé. A pokud jde o vaši vhodnost, tak o ní není sporu. Vždyť kdo jiný zdarma učí prosté lidi číst? Kdo jim vaří a lečí je, když se nemůžou obrátit na opravdového ranhojiče? Kdo pomáhal lidem z Westfallu, když i neohrožený sir Stoutmantle musel tuhle zemi opustit? Vaše legenda pomalu roste a spolu s ní naše počty. Bratrstvo Defiasů, které tady dnes znovu vznikne, bude velmi odlišné od toho, které před lety sir Stoutmantle rozprášil. Bude to místo pro ukřivděné, ublížené a spravedlivé, kteří chtějí v našem království nastolit vládu soucitu a štědrosti.“

„Zníte, jako byste tomu věřil.“

„Věřím ve vás, slečno van Cleef. Slyšel jsem o vás mnohé a to nejen od toho mizery Northshira. Poznám, když přede mnou sedí někdo výjimečný. Jako přede mnou před lety seděl váš otec. Jako přede mnou teď sedíte vy.“ Vanessa uhnula pohledem. Navzdory tomu, co vycházelo z jeho úst, Hartargan mluvil klidně a nevzrušeně. To byl takový rozdíl oproti zvlčilému a nadšenému vyjadřování Strongarma, když jí líčil svůj sen.

„Vy… jste znal Edwina, že?“ zeptala se Vanessa na nešikovnou otázku, na kterou jí Stark už dávno odpověděl. Byl to však trpělivý muž a tak jen přikývl.

„Jako málokdo.“

„Myslíte, že kdyby mě teď viděl… že by na mě byl hrdý?“ zeptala se mírně se třesoucím hlasem. Hartargan se naklonil nad sůl a opřel se lokty o jeho desku.

„Záleží vám na tom?“ zeptal se s obavami v hlase. Vanessa pokrčila rameny. „Ah. Rozumím,“ řekl Stark a na moment se zamyslel.

„Vždy, když jsem se potkala s někým, kdo ho osobně znal, tak mi říkali, že by na mě byl hrdý,“ vysvětlila Vanessa. „Ale já si ani nejsem jistá, jestli by mě to potěšilo, i kdyby to byla pravda. Jestli ho znáte… jste ho znal tak dobře, jak říkáte, tak mi prosím odpovězte. Popravdě.“

„Popravdě…“ vyfoukl nosem Stark a promnul si v přemýšlivém gestu vyholenou část na své bradě. „Popravdě si myslím, že by Edwin v první řadě vůbec nechtěl, abyste žila ve světě, kde budou Defiasové ještě potřeba. Myslím si, že ze všeho nejvíc chtěl uspět, abyste se k nám nikdy nemusela dostat. Na druhou stranu,“ pozvedl obočí a podíval se Vanesse přímo do očí. „Kdyby viděl, že jste ochotna vzít na sebe jeho břímě ve jménu lepšího života pro nás všechny, tak si myslím, že to je to druhé nejlepší, v co kdy mohl doufat,“ usmál se.

Najednou se ozvalo zabušení na dveře, které znělo, jako kdyby návštěvník klečel na kolenou. Stark se lehce zamračil a upřel pohled na dveře, ale pak si rezignovaně povzdechl.

„Co se děje?“ zavolal. „Pojďte dovnitř.“ Panty zavrzaly a Hope se naskytl pohled na malého mužíčka, který jí mohl sahat sotva do pasu. Skřet byl oblečený v černých kůžích, jako ostatně většina osazenstva hospody, a bledě zelené vlasy s ustupující linií měl smotané do culíku, který pohromadě držela tlustá černá matice. Poklonil se a plandavé uši mu přitom lehce zapleskaly.

„Šéfe, poďte se podívat. Tomu nebudete věřit!“ skřehotal skřet.

„Čemu nebudu věřit? Je to vážně důležité? Mám tu zrovna návštěvu, pokud jste si nevšiml, Gearbreakere.“

„Do města přišel zlobr.“

„A? Tak se o něj postarejte, než se někomu něco stane,“ řekl otráveně Stark. Skřet zvaný Gearbreakerem jen zavrtěl hlavou, nepoměrně velikou k tělu.

„Von neútočí. A jde s ním nějaká ženská, asi čarodějnice.“ Výraz ve Starkově obličeji se rázem změnil. Pohlédl na Vanessu, která se taky tvářila přepadle. Tušila, o kom je řeč, ale nechtěla si to přiznat.

„Mno dobře,“ zabručel Hartargan a zvedal se ze židle. „Hned tam vyrazím.“ Vanessa také vstávala, což Starka očividně pobavilo. „Jdete se také podívat?“ zeptal se s úsměvem.

„Ano,“ přikývla. „Myslím totiž, že vím, co jsou zač.“

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.