Panna westfálská #15

• Mordecay
• 28.03.2020
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

Lži, chamtivost, přetvářka – proti tomu všemu můj otec bojoval. Roky neúnavně pracoval, aby znovu postavil vaše zdevastované město, a co dostal na oplátku? Co všichni, kteří mu pomáhali, dostali na oplátku? Nic. Jakou jinou možnost měl, než se obrátit proti těm, kteří mu ukřivdili, a získat to, co mu právem patřilo? Osud, zdá se, mě vedl touto cestou. Bez ohledu na vraždu mého otce, vaše bláhové pokusy o naše zničení byly zbytečné. Jsem, víc než kdy jindy, dcerou svého otce, a Bratrstvo Defiasů opět povstane.

 

Ještě než Hope a Stark došli na okraj Moonbrooku, stihl se tam seběhnout dav zvědavců. Přesto však neměli problém zahlédnout, co je zdrojem pozdvižení. Obrovitý zlobr se totiž tyčil nad hlavami všech ostatních a rudá látka, do které byl částečně zahalený, jej také neumožňovala snadno přehlédnout. Strongarm se opíral o dům opodál a sledoval hemžení. Když okolo něj Hope prošla, tázavě na něj pohlédla a zjizvenec pomalu přikývl. Nepotřebovali slova. Věděli, že byla tady. A Hope to znepokojovalo.

„Z cesty, z cesty!“ razil si cestu mezi chudáky Hartargan, opatrně, ale nekompromisně. Ostatně ani nemusel do nikoho příliš strkat. Většina dočasných měšťanů mu sama uhnula. Jakmile jemu i Hope ustoupil z cesty poslední čumil, ocitli se uprostřed davu sami se zlobrem a se ženou, kterou Vanessa okamžitě poznala. Ostatně to nemohl být nikdo jiný. Stejná postava, stejný pláštík, stejně černé vlasy stažené do dlouhého culíku, ale hlavně, stejné velké, azurové a pronikavé oči. A dvouhlavý zlobr zase hned poznal Hope. Obě hlavy se na ni usmály a zamávaly dlaní. Hartargan si jak zlobra, tak ženu změřil pohledem, pak ale zdvořile před ženou poklonil hlavu.

„Nedoufali jsme, že se zde ukážete. Tím spíše v doprovodu takového hosta.“

Nemusíš se předvádět, Starku, rozezněl se v Hartarganově hlavě Jasnooččin hlas. Nejsem tvým ctěným hostem a dlouho se tu nezdržím.

„Čemu tedy vděčíme za vaši návštěvu?“ optal se Stark. „Vám i zde…“ zašermoval elegantně dlaní ke zlobrovi.

„Jmenuje se Glubtok,“ řekla Hope, která stále nemohla dost dobře uvěřit vlastním očím. Jasnoočka přikývla.

„Ták. Já být Glub,“ řekla pravá jednooká hlava.

„…A já Tok,“ dokončila větu levá hlava s rohem na nízkém čele.

„Velmi mne těší, Glubtoku,“ znovu se lehce poklonil Hartargan. „Stále jsem však nedostal odpověď na mou otázku.“ Jasnoočka pohlédla vzhůru ke zlobrovi.

Glubtok je… talentovaný. Ale jeho talent byl bez zkušeností nebezpečný. Vzala jsem jej do učení. Můj první učeň mi byl odepřen, světlužel. Glubtok, na druhou stranu, byl úplně jiného názoru. Umí se dobře učit.

„Ty…“ Hope se zadrhla a postoupila o krok blíže k čarodějce, jejíž ústa zůstala pevně stažená a na krátký okamžik v jejích modrých očích spatřila sebe samotnou. „Ty jsi ho učila? Ty jsi z něj udělala pořádného čaroděje?“ Jasnoočka se své dceři zadívala zpříma do obličeje a přikývla. V její tváři nebylo nic, co by Hope mohlo prozradit jedinou myšlenku, jedinou emoci, nic, čeho by se mohla chytnout. „Ale proč?“

Já pomoc nepotřebuji, zněl Hope v hlavě Jasnooččin hlas, podivně zabarvený, jako by ani nepatřil jí. To jiní. Jestli mi chceš doopravdy pomoct, běž pomoct jim. Zrovna tam v jeskyni žije zlobr, vystrašený tím, co dokáže. Chceš mi pomoct? Běž ho naučit, jak být dobrým člověkem, pokud vůbec víš, co to znamená.

„Cože?“ podivila se Hope nad nesouvislostí toho, co jí znělo v mysli, ale pak ztuhla, když ji vzpomínky udeřily jako rána palicí. „Ty… ty sis to zapamatovala.“

Já nikdy nezapomínám, Vanesso, sklonila Jasnoočka hlavu. O tom, jak být dobrým člověkem, toho moc nevím, to uznávám. Ale vím, jak být dobrým čarodějem. To někoho naučit dokážu.

„Glubtok vy přijít pomáhat. Glubtok už nebát to, co umět,“ řekl spokojeně zlobr.

Bylo to jeho přání. Chtěl ti pomoct, vám všem. Nevím proč, ale respektuju to. Nejspíš má pocit, že ti něco dluží.

„A vy nám na pomoc nepůjdete?“ zajímal se Stark. Jasnoočka po něm střelila pohledem.

Nedělej si naděje, Hartargane. Moc dobře si pamatuju, čeho jsou Defiasové schopní. Nechci toho být součástí a taky se nechci dívat, jak mi zabijete dceru.

„To nepřipadá v úvahu. Nedopustím, aby se Vanesse cokoliv přihodilo.“

Jistě že ne. Bez ní by se tvoje plány rozsypaly na prach.

„Teď mi křivdíte, Jasnoočko.“

Křivdím? Pozvedla obočí Jasnoočka. Možná. Ale je to to nejlepší, co si zasloužíš. Kvůli tobě tu ale nejsem. Ani kvůli Defiasům nebo vzpomínkám. Jsem tu kvůli Glubtokovi, pohlédla na Hope. A kvůli své dceři. Hope ukročila o krok dozadu a lítostivě zakroutila hlavou.

„Co po mně chceš? Čekáš, že ti odpustím všechny ty roky, kdy jsem musela vyrůstat bez tebe?“

Nečekám, řekla chápavě Jasnoočka a Hope měla pocit, že se jí ve tváři mihnul smutný úsměv. Umíš být stejně zásadová jako já a Edwin. Neodpustíš mi, to jsem pochopila už dávno. A vlastně tě za to nemůžu ani vinit.

„Proč tu tedy jsi?“ zeptala se ostře Hope.

Když jsme se viděly naposled… ani jsme se doopravdy nerozloučily. Nechci, aby naše poslední chvíle spolu vypadala takhle.

„Poslední… chvíle spolu?“ zadrhla se Hope.

Odcházím, Vanesso. Jasnooččin hlas zlítostivěl. Vím, že pro tebe nejsem nikým… ale chtěla jsem, abys věděla, že jsem na tebe nikdy nezapomněla. Ani když jsi vyrůstala.

Hope si těžce povzdechla a uhnula pohledem. Nemohla se ani podívat do těch očí, které byly tak podobné jejím vlastním.

„Nemusíš odcházet. Můžeš se k nám přidat… že?“ obrátila se Hope na Starka.

„Samozřejmě,“ přitakal rychle Stark. „Naše počty jsou vám stále otevřeny. A už jste za naši věc jednou bojovala, Jasnoočko. Můžete za ni bojovat znovu.“ Jasnoočka přejela střídavě pohledem z Hope na Starka.

Nemůžu, řekla rozhodně, i když Vanessa slyšela, že se jí to neříká snadno. Nemůžu se znovu přidat k tomuhle ztracenému boji. Nemůžu se dívat, jak se k němu přidáváš ty. Jasnoočka udělala několik krátkých kroků k Hope. Dívka neustoupila.

Chci se ti jen omluvit. Za to, že jsem tu pro tebe nebyla, když jsi mě potřebovala nejvíc. Je mi to líto a kdybych to mohla změnit…

„Já vím,“ přerušila ji Vanessa. „Taky bych si přála, aby to bylo jinak.“ Zvedla hlavu a podívala se čarodějce do jejích jasných očí. „Přijímám tvoji omluvu. Víc ale udělat nemůžu.“ Pohled, který jí Jasnoočka věnovala, dokázala Vanessa jen stěží popsat. Zračila se v něm úleva, ale také bolest. Úleva z toho, že i když jí její vlastní dcera nemohla odpustit, dokázala ji alespoň přijmout a bolest, jaká se objeví jen tehdy, kdy víte, že se se svým dítětem už nikdy nesetkáte.

Děkuji, ozval se ve Vanessině hlavě vděčný hlas. Mám tě ráda, Vanesso. Sbohem, dceruško moje.

Během vteřiny se Jasnooččina postava vytratila. Nikdo ji neviděl odcházet, nikdo ji neviděl udělat jediný krok. Zůstal po ní pouze rychle se rozplývající tmavý kouř a opuštěná dcera, která neměla daleko k slzám.

„Sbohem… matko,“ zašeptala, aby to nikdo neslyšel.

 

Hope stála se založenými pažemi na dvorku za hostincem, opírala se o dřevěnou stěnu a pozorovala Glubtoka, který se usadil hned vedle kůlničky s dřevem a ládoval se uzeným masem, které mu donesl hostinský. Zlobr nevypadal, že by ho události uplynulé půlhodiny nějak rozptylovaly. Možná se ale také nedokázal soustředit na víc věcí najednou a v tuhle chvíli jeho pozornost plně zaměstnával bůček. Ať už tak nebo tak, Hope mu jeho pohodu záviděla. Sama se cítila rozpolcená, rozdělená mezi dvěma světy, z nichž ani do jednoho nepatřila. Taky by chtěla být tak klidná, tak sebejistá. Chtěla by klid v duši, jaký měl Glubtok, který si prošel v životě podobnými maléry jako ona. Možná ještě většími. V čem mohla spočívat jeho pohoda? Že by to taky byla jedna z lekcí, které mu Jasnoočka udělila? Hope začínala zpochybňovat svoji volbu, kterou učinila před dvěma lety a kterou před půlhodinou zopakovala. Třeba by život s její mat… s Jasnoočkou byl mnohem jiný, mnohem lepší.

Zlobrovo spokojené přežvykování přerušilo vrznutí dveří. Hope se ohlédla a spatřila Starka, který vyšel zadními dvířky na dvorek. Vřele se na dívku usmál a ona mu úsměv opětovala, jen mnohem nepatrnější, nesmělejší, spíše zdvořilý než upřímný. Hartargan si oba dva obyvatele dvorku změřil pohledem.

„Chutná, Glubotku?“ zeptal se pobaveně. Glub, který měl zrovna plnou pusu, přikývl, zatímco Tok, jež ke svému soustu teprve otvíral tlamu s tupými kly, blaženě chrochtnul. „To jsem rád,“ řekl spokojeně Stark. „Aspoň moje peníze nejdou na něco, co ti nejede.“

„Nebude vám to potom chybět?“ zajímala se Vanessa.

„Co? Finance?“ Stark mávl rukou. „Mám s sebou dost a ve městě ještě mnohokrát víc. Navíc jestli je tak šikovný, jak o něm tvrdila Jasnoočka, tak se nám bude hodit a to za trochu uzeného masa stojí.“ Kupec se postavil ke zdi a opřel se na půl metru od Hope. „Máte víc takových přátel? Ať vím, jestli má kuchař chystat další dávku.

„Ne,“ zakroutila hlavou. „Já ani moc kamarádů nemám. Vlastně ani Glubtoka bych za něj moc nepovažovala. Potkala jsem se s ním jednou.“

„On si vás očividně pamatoval v dobrém. A soudě podle toho, co mi o vás říkal Northshire i místní, nejspíš nebude jediný.“ Vanessa zapátrala v paměti a po krátké chvilce se myšlenkami vrátila o pár dní zpět. Nahoru. K věži. Vprostřed noci. K nehlídanému pranýři a žíznivému worgenovi v něm zamknutém.

„Pane Starku…“ začala opatrně. „Neznáte náhodou jméno Harrington? James Harrington?“ Stark se na moment zamyslel, jako by vzpomínal.

„James Harrington, James Harrington,“ mumlal si pro sebe a pak luskl prsty. „No jistě. James Harrington, námořní kapitán, vlastnil loď Oceana, ženatý, dvě děti. Před pár týdny zmizel a rodinu našli roztrhanou v jeho vlastním domě,“ vypočítával Stark na prstech a pak se zvědavě podíval na Vanessu. „Odkud to jméno znáte?“

„Já,“ zajíkla se Vanessa. „Potkala jsem ho. Tedy… drží ho v Sentinel Hillu, v pranýři.“ Starkovy zorničky se rozšířily, ale to byl jediný náznak překvapení, který na sobě dal znát. Promnul si bradu a podíval se znovu před sebe.

„Takže Ripsnarl je ve skutečnosti Harrington,“ řekl si sám pro sebe. „Ale Ripsnarl je přece divoké zvíře. Jak jste s ním mluvila?“

„Se mnou mluvil jako člověk,“ pokrčila Hope rameny. „Nemyslím si, že je zvíře. Ten člověk v něm pořád je.“

„Čili je stále při smyslech?“ pozvedl Stark obočí. Děvče přikývlo.

„Děkuji,“ řekl po chvilce mlčení. „Tohle není zanedbatelná informace.“

„Myslíte, že bychom ho mohli osvobodit?“

„Tím si nejsem zas tak jistý. Pokud bude stejně důvěryhodný jako tady Glubtok, za zvážení by to riziko stálo.“ Hope se na moment podívala na zlobra v červených látkách, který právě dorážel poslední kus své večeře.

„Glubtok vám přijde důvěryhodný?“ Starkův knír se pohnul v úsměvu.

„Mám velmi dobrý odhad na lidi a i když Glubtok člověkem není, poznám, že mu můžeme věřit. Nezradí nás, alespoň do doby, kdy budete na naší straně.“

„Jste si tím jistý?“

„Naprosto.“ Hope se zadívala do země, do uschlé hlíny rozrýpané od slepic, které se rozumně klidily zlobrovi z cesty.

„A co já?“ špitla. „Dá se mně věřit?“ Stark si ji rychlým pohledem změřil od hlavy až k patě, i když na něm viděla, že svoji odpověď už dávno má.

„Nebylo by ode mne příliš chytré něco takového vyzradit. Jistě, jsme spojenci ve válce proti Stormwindu, máme společné cíle a v mnoha případech i společné zázemí, ale přece jen je lepší některé věci nevyzrazovat.“

„Komu tu tedy můžu věřit?“ zeptala se Hope. Stark se rozhlédl po dvoře.

„Slepicím, polním myším a němým sochám. Rozhodně ne nikomu tam uvnitř,“ kývl hlavou ke stěně, o kterou se opírali. „A nikomu venku radši také ne. Dnes se tu bude rozhodovat o tom, kdo povede nové Bratrstvo Defiasů a kandidátů je dost. Půjdou si po krku,“ zabručel pochmurně Stark.

„Mně Strongarm říkal, že se tu bude řešit, jestli vůbec Defiasové znovu vzniknou, jestli se znovu dají do boje,“ řekla udiveně Vanessa.

„Tak to vidíte,“ přikývl Hartargan. „Pro Northshira jste esem v rukávu. Je si vědom toho, co ve Westfallu znamenáte, jak pro sedláky, tak pro Defiasy. Sám by nikdy hlasy k získání vedení nezískal, ale pokud zvítězíte, bude vám dělat poradce. Využije toho, že se s vámi zná nejlépe. Ten muž vypadá hloupě a neotesaně, ale umí být velmi prohnaný. Radím vám dobře, nevěřte mu. Nevěřte Strongarmovi, nevěřte nikomu v tom hostinci a abych si zachoval pravidelnost, nevěřte ani mně.“ Stark si zhluboka povzdechl. „Čeká vás obtížná noc, slečno van Cleef. Až budete připravena, přijďte dovnitř. Ti, na které se čekalo, už přijeli, takže můžeme začít s poradou.“ Prkna zaskřípěla, když se od nich Stark zády odrazil. Kupec se lehce poklonil Vanesse, která stála jako zkamenělá a ani mu poklonu neopětovala. Když pak na dvoře osaměla, začala závidět Glubtokovi ještě víc.

 

Když se Vanessa konečně vrátila do hostince, všimla si, že je plnější, než když ho opustila. Starka nikde neviděla, zato si všimla Strongarma, který seděl u stolu a o něčem se bavil s Bazilem Threddem. Zamířila tedy k jejich stolu, příhodně umístěnému kousek od baru, takže si pro nové korbely nemuseli chodit daleko. Také to tam nejméně páchlo. Strongarm si jí všiml na půl cesty a zamával na ni.

„Vanesso! Tak ses k nám rozhodla připojit?“ Vanessa něco zabručela a přikývla. Strongarm jí odsunul prázdnou židli, na kterou se posadila. Židle přitom zavrzala, ale dívčino štíhlé tělo bez větších problémů udržela.

„O čem si tu povídáte?“ zajímala se Vanessa. Zároveň se tak pokoušela vplynout do konverzace. Chtěla být velmi ostražitá a dávat si pozor na všechno, co Strongarm řekne a udělá. Tušila, že jí Stark říkal o Strongarmovi pravdu, ale chtěla mít důkaz. Chtěla vědět, jak poznat jeho lži.

„Kecáme vo tom, jak to dneska dopadne,“ zakřenil se Bazil a přihnul si z korbelu.

„Jestli se Bratrstvo znovu postaví na nohy?“ zeptala se zdánlivě nevinně Vanessa. Bazil to nepostřehl, ale Strongarmovi přeběhl po obličeji náznak obav.

„Co? Né,“ zavrtěl hlavou Bazil, až mu kapky piva odlétávaly od jinak dokonale upravených vousů. „To už je dávno dohodnutý. Dneska se tu bude dohadovat, kdo celej ten podnik povede.“

„Vážně?“ řekla na oko překvapeně Vanessa. „A jak se to rozhodne?“

„Volbou,“ řekl rychle Strongarm, než stačil Bazil zase otevřít pusu. „Z důležitejch lidí šéfové zvolí jednoho, kterej povede zbytek. Tak to bylo vždycky.“

„Myslíš jednou, dyž jsme volili starýho van Cleefa,“ uchechtl se Bazil.

„Máš proti tomu nějaký námitky?“ obořil se na něj Strongarm. Thredd jen nevinně zvedl dlaně na znamení, že o tomhle se hádat nehodlá.

„A… ti šéfové. To jsou kteří?“ zeptala se Vanessa a rozhlédla se po hostinci.

„Těch je hned několik,“ řekl zachmuřeně Strongarm. „Tady Bazil je tak jeden z nich. Já a Stark sice žádný bandy pod sebou nemáme, ale taky hlasujem.“ Pozvedl korbel a ukázal na pár, který už Vanessa viděla, když prvně vstoupila do hostince: statnou černovlasou ženu s dlouhým nosem a chlapíka s kulatým obličejem, rozčesanými vlasy a velkou jizvou na tváři. „Ten s tou jizvou, to je Thuros Lightfingers, jeden z mála, který pořád bojovali, i když v Mrtvejch dolech šlo všechno do háje. Bejval to voják, vopravdovej. Prý byl u partyzánů. A ta černovláska, to je Vychcaná Morgaine. Tu nikdy nechytli. Pár našim lidem zachránila krky těsně předtím, než by je pověsili. Oba sou z Elwynnu, stejně jako támhleten šašek,“ ukázal na ošklivého plešatějícího muže, který na své kožené vestě hrdě nosil oprýskanou medaili ve tvaru drobného Stormwindského erbu. V jeho širokém úsměvu chybělo několik zubů a ten zbytek na sobě měl hnusný žlutý povlak. Přes holé temeno měl přehozené černé vlasy, které pleš neuměle zakrývaly.

„To je Dead-Tooth Jack,“ přisadil si Bazil. „Blbej jako poleno, ale prachy a chlapy sehnat umí.“

„A kde vzal tu medaili?“ zeptala se Vanessa.

„Těžko říct,“ pokrčil rameny Bazil. „Asi ji někomu ukrad,“ řekl a opřel se lokty o stůl. „Vod něj se radši drž dál. Jak na tebe dejchne, padneš smrady.“ Vanessa si Jacka prohlédla. Nezdálo se, že by si jich zatím všiml. Ostatně měl dost práce s vyprávěním nějakého veselého příběhu svým kumpánům a z gest, která u toho dělal, bylo jasné, že nejde o povídku do slušné společnosti.

„Pak je tu Marisa du’Paige,“ pohodil Strongarm bradou ke zlatovlasé ženě sedící u krbu. Byla velmi pohledná, nemohla být o víc než pět nebo šest let starší než Vanessa, ale v její tváři se neobjevoval ani kousek přátelství nebo veselí. Vypadala skoro jak socha z dílny nějakého cynického mistra, nádherná, ale její krásu stahoval ke dnu její výraz v obličeji, styl oblékání i způsob, jakým seděla. Skoro jako by se snažila udělat co nejošklivější bez toho, aby na sobě něco doopravdy změnila. „Čarodějka, cvičí naše kouzelníky.“

„Jo. Znal jsem starýho du’Paige, jejího fotra. Dobrej chlap, ať se smaží v pekle.“

„Hm,“ lehce se pousmál Strongarm koutkem úst. „Na Marisu taky radši bacha. Když se nasere, umí být neskutečně krutá. Nějakej čas dělala výslechy, ale Edwin jí to nakonec zatrh. Ani on se na to už nemohl dívat.“ Vanessa se zachvěla. „Tak kdo tu ještě je?“ zeptal se Jac sám pro sebe a rozhlédl se po hospodě.

„Co ten gnoll?“ řekl zkusmo Bazil. „Víš co, ten Starkův.“

„Gnoll?“ vyhrkla překvapeně Vanessa. „Jaký gnoll?“ Strongarm mávl rukou.

„Jmenuje se Jango. Stark si ho najal s celou smečkou, aby nám pomohli, až dovopravdy začneme. Ale neřek bych, že bude mít svůj vlastní hlas. Beztak do toho de kvůli penězům a to, o co se tu snažíme, mu může být ukradený. Ale jo, to je asi všechno. Vo nikom dalším už nevím.“

„A tihle budou vybírat, kdo nás povede?“ zeptala se Vanessa.

„Přesně tak,“ usmál se sebejistě Bazil. „Brzo uvidíš, jak se dovopravdy dělaj králové.“

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.