Panna westfálská #16

• Mordecay
• 05.04.2020
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

Lži, chamtivost, přetvářka – proti tomu všemu můj otec bojoval. Roky neúnavně pracoval, aby znovu postavil vaše zdevastované město, a co dostal na oplátku? Co všichni, kteří mu pomáhali, dostali na oplátku? Nic. Jakou jinou možnost měl, než se obrátit proti těm, kteří mu ukřivdili, a získat to, co mu právem patřilo? Osud, zdá se, mě vedl touto cestou. Bez ohledu na vraždu mého otce, vaše bláhové pokusy o naše zničení byly zbytečné. Jsem, víc než kdy jindy, dcerou svého otce, a Bratrstvo Defiasů opět povstane.

 

 

Slunce zacházelo za obzor, ale v hostinci už dávno svítily svíčky a lucerny. Když se Hartargan Stark vrátil do hostince, doprovázely ho dvě postavy, obě o poznání nižší než on sám. Jeden z nich byl ten skřet, Helix, druhý musel být Jango. Gnoll byl oděný v kombinaci kožešinových cárů a roztrhané zbroje. Jeho tělo připomínající něco mezi člověkem a hyenou bylo tak shrbené, že hlavu měl zhruba ve dvou třetinách své celkové výšky, zbytek tvořila jeho kulatá záda. Stark přešel na druhou stranu hostince, vyvýšenou plochu těsně před barem, a silně zatleskal, až se veškeré osazenstvo otočilo jeho směrem. Odkašlal si a začal mluvit.

„Přátelé, vítám vás v Moonbrooku na naší radě, jejímž cílem je, jak všichni víte, výběr nového vůdce našeho Bratrstva. Mnoho let jsme usilovně pracovali, skrývali se a získávali zpět naši sílu, kterou nám Stormwind sebral před nosem, a nyní je čas, abychom opět povstali s novou silou, novým elánem a především, novým vůdcem. Budu tedy chtít slyšet, kdo z vás bude mít zájem, ale ještě předtím, i když vidím, že jste přiopilí a nedočkaví…“ zastavil se na chvíli, když mu Defiasové odpověděli upřímným pobaveným smíchem, „…bychom si měli ujasnit několik novinek. Zaprvé: Mnoha spekulacím a domněnkám navzdory jsem se rozhodl, že tím, kdo vás povede, být nechci. Mám pro to své osobní i obchodní důvody, není však třeba se obávat. Bratrstvo budu i nadále zásobovat financemi, zdroji i zprávami ze Stormwindu. Mé prostředky jsou vám plně k dispozici.“

„Na zdraví, Starku!“ křikl kdosi a pozvedl přitom svůj žejdlík s pivem. Další jej napodobili a na pár chvilek Starkovi skoro všichni v hospodě provolali slávu. Kupec měl co dělat, aby je znovu uklidnil.

„Děkuji, děkuji,“ usmíval se přitom. „Další věc, Jango Spothide přijal můj kontrakt. On i jeho smečka Riverpaw budou bojovat na vaší straně, stejně jako za dob Edwina van Cleefa a Hoggera. Naše stará aliance znovu platí.“ Další kolo jásotu už nebylo tak hlasité, intenzivní ani dlouhé. Ne že by Defiase tahle zpráva nepotěšila, ale jásat můžete jen do omezené míry.

„O dalším bodu nechám radši promluvit zde Helixe Gearbreakera, mého společníka, který je o něm mnohem lépe informován než já.“ Helix se postavil na židli, aby na něj bylo dobře vidět, a zamával rukama, které měl stále ještě trochu začerněné od kolomaze.

„Byl jsem se podívat do Mrtvejch dolů a mám hned dvě dobrý zprávy. Ta první je, že skoro všechno včetně starý slévárny a Kolosu je netknutý. Jestli na to sebereme lidi, můžeme celej ten projekt znovu rozjet.“ Vanessa si všimla, jak Strongarmovi málem zaskočilo pivo v hrdle. Sama měla pocit, že to slovo, Kolos, neslyší poprvé. Určitě to musela být ta zbraň, kterou před lety Defiasové budovali v dolech. „Druhá dobrá je ta, že Kolos byl skoro hotovej. Stačí jen pár dní práce, nejnutnější opravy, a můžem vyplout.“

„Takže z nás těďka budou piráti?“ prohodil posměšně Bazil. Stark po něm střelil pohledem a Helix zrovna tak. Skřetův pohled byl o něco palčivější.

„Poznám, co ta věc umí. S Kolosem bychom byli nezastavitelný,“ zaskřehotal Helix.

„Jo, to si moc dobře pamatuju,“ zavrčel Bazil. „I ten Edwinův idiotskej plán. Stormwind je zatracenej festuňk. S lodí na něj nemáš nárok.“

„Edwin to město postavil,“ zavrčel podrážděně Strongarm. „Naplánoval ho do posledního baráku. Jestli tam je ňáká slabina, on vo ní věděl a taky věděl, jak ji využít.“

„To ti neberu,“ pokrčil Bazil rameny. „Ale žádnej z nás není Edwin a neví to, co věděl von. Takže opravovat tu loď je úplná blbost. Mrhání zdrojema a silou.“

„Máš snad jinej návrh?“ obořil se na něj skřet. Bazil rozhodil pažemi.

„Jo. Ale já s nim počkám. Starku, máš ještě něco důležitýho, co nám musíš říct?“

„Popravdě, mám i nemám,“ promluvil Stark, kterého Bazilův přístup velmi otravoval, ale nedával to na sobě znát. „Nechám za sebe totiž opět mluvit někoho jiného. Jacu?“ napřáhl ruku ke Strongarmovi. Ten se zvedl ze židle, přešel ke Starkovi a těžce si odkašlal, jako by ho něco opravdu škrábalo v krku.

„Řek bych, že jste už všichni slyšeli ty zvěsti vo tom, že Edwin měl dceru a že ta dcera přežila masakr v Mrtvejch dolech. A taky že teď žije někde ve Westfallu a pomáhá lidem. Právě díky ní sme teďka tam, kde sme, s novýma dobrovolníkama, kteří se chtěj v týhle válce přidat na naši stranu. Já sem ji našel a dneska ji sem přivedl.“ Strongarm se otočil k Vanesse, na kterou se začínaly upírat zraky. „Pojď sem,“ mávl na ni. Vanessa se neochotně zvedla ze židle a přešla ke Strongarmovi. Snažila se přitom tvářit co nejvíc klidně, ale pozornému sledovateli nemohlo uniknout, že by tu radši nebyla. „Bratři a sestry, todle je Vanessa van Cleef, Edwinova dcera a dědička.“ Příležitostné pohledy se náhle proměnily v salvu zírajících očí, které si Vanessu prohlížely od hlavy až k patě a dívka cítila, že většina z nich ulpívá na jejím obličeji a hrudi. Skoro se jí udělalo až špatně z té náplavy pohledů, nestydatých a zvědavých, které zkoumaly každičký detail, který by mohl odhalit Strongarmovu lež. Po hospodě se ozývalo mumlání a Vychcaná Morgaine nakráčela až k Vanesse, aby si ji prohlédla zblízka. Dívka neříkala nic, jen se během banditčina zkoumání snažila upírat svůj vlastní zrak do jejích očí, aby jí dala beze slov najevo, ať toho nechá. Morgaine se kousla do rtu a vypadala dost nepřesvědčeně.

„Van Cleefova holka, říkáš?“ podotkla nedůvěřivě na Strongarmovu adresu.

„Jo. Její táta byl Edwin a máma Jasnoočka. Přísahám ti na svůj rodnej dům.“

„Všichni víme, jakou maj tvoje přísahy cenu,“ ušklíbla se Morgaine.

„Mluví pravdu,“ řekla tiše, ale zřetelně Vanessa. Přála si, aby detaily jejího původu Strongarm nevytruboval veřejně, ale nejspíš nebylo nazbyt. „Já jsem Vanessa. Všichni jste viděli, když přišel Glubtok, spolu s Jasnoočkou,“ ukázala ostře k oknu vedoucímu na ulici, po které zlobr s němou čarodějkou přišli do města. „Ona o mně věděla. Chtěla, abych s ní odešla pryč. Abych svoje dědictví zahodila.“ Morgaine poodstoupila a uvolnila tak ostatním zvědavcům cestu. Podívala se přitom pohrdavě na Strongarma.

„Jestli je to nějaká sranda, Strongarme, tak to není vtipný.“

„Není tu čemu se smát,“ řekl vážně Stark. „Zaručuji se za to, co Vanessa a Jac tvrdí.“

„A to je ta samá holčina, co si vo ní vypráví celej Westfall? Jak pomáhá chudejm, kterejm nikdo nepomůže a tak dál,“ zeptal se Bazil, stále sedící u stolu. Jac po něm střelil pohledem a rázně přikývl. „No to mě koza vomrdej…“ promnul si loupežník vousy.

„Ty tomu věříš?“ pozvedla Morgaine obočí, když uviděla Bazilovo uvažování.

„A víš že jo?“ řekl Thredd, čímž Morgaine zaskočil. „Hele, když se za ní zaručuje velký zvíře Stark…“

„A vodkdy ty věříš velkejm zvířatům?“ křikl Dead-Tooth Jack z druhé strany hostince. Jeho hlas byl stejně nepříjemný jako zjev. Chraplavý, propitý, smrdutý.

„Nevěřim,“ odsekl Bazil. „Věřím tudle Starkovi. A navíc, i kdyby to byl švindl, tak co? Je pěkný, že tady slečna má mít něco společnýho se starym Edwinem, ale co nám to pomůže? Jestli na ni kápnou, tak bude viset ze stromu jak my všici tady.“

„Ty víš, proč jsem ji sem přived,“ řekl tvrdě Strongarm. „A i vám vostatním už to mohlo dojít. Vanessa je tady, aby si vzala, co jí patří: vedení Defiasů.“ Pokud by Strongarm čekal potlesk, byl by se těžce zmýlil. Jenže on tak bláhový nebyl a upřímný smích od jedné strany hostince a trapné ticho od druhé bylo přesně to, s čím počítal.

„Děláš si prdel, že jo?“ ozvala se Morgaine, když chrchlavý a řezavý smích aspoň trochu utichl. „Ty nám chceš fakt tuhle holku nastrčit do čela? Kolik ti je, Vanesso? Patnáct?“

„Todle není o věku,“ okřikl ji Strongarm. „Vy ste ji neviděli. Vy nevíte, co dovede…“

„Ale určitě víme, co nedokáže,“ ušklíbla se Morgaine a upřela zrak na Vanessu. „Řekni mi, holka, kolik krků si už podřezala? Kolika oprátkám si už utekla? Kolik let si strávila bojem v zasraným lese, kde se to hemžilo vlkama, medvědama a vojákama, kde tě mohla každej den potkat smrt?“

„Žádný…“ řekla Vanessa. Morgaine rozhodila rukama a otočila se zpátky na Strongarma.

„Tady to máš,“ zvolala frustrovaně. „To si fakt myslíš, že tahle žába nám dokáže velet? Vždyť by muše neublížila. Todle není holka, která kradla vod dětství, aby nechcípla hladem. Takový tu nepotřebujeme. My potřebujem někoho silnýho.“

„Ne,“ ozvala se Vanessa, která toho začínala mít právě tak dost. „Nepotřebujete někoho silného. Já vám povím přesně, koho potřebujete. Někoho, koho mají lidi rádi. Pamatuje si vůbec ještě někdo z vás, proč Defiasové vznikli?“

„A ty si to jako pamatuješ?“ křikl posměšně Dead-Tooth.

„Ne. A stejně to vím lépe,“ křikla stejně hlasitě Vanessa. Nevěděla, co to do ní vjelo, kde se v ní vzala taková agresivita, sebejistota a hrdost, ale věděla, že se jí to líbí. „Kdysi jste přece proti něčemu bojovali. Lžím, loupežím za bílého dne, podvodům a všemu špatnému, co vám Stormwind udělal. A byli jste opravdová hrozba, protože Stormwind si nadělal víc nepřátel, než sám tušil. Kam se to všechno podělo? Kam se poděl ten smysluplný boj?“

„Holka,“ zvedl se se zaskřípěním ze židle Bazil. „Vono je sice děsně hezký, že máš takový ideály a vůbec, ale vono to tak poetický zas nebylo. Dostali jsme na prdel v Mrtvejch dolech, neměli jsme prachy, lidi, nic. Takhle válku nevyhraješ.“

„Přesně!“ zvolala Vanessa. „Jako loupežníci Stormwind nikdy neporazíte. A z vás se loupežníci stali. Nechutní zloději, co okrádali lidi, za které měli bojovat. Slyšeli jste Strongarma, ne?“ křikla na osazenstvo hostince rozohněná Vanessa. „To kvůli mně, mému jménu a mým činům se lidé zase vrací k Defiasům. Možná jsem nikdy nikoho nezabila, ale jdou za mnou lidé, kteří jsou ochotní zabíjet, pokud to bude znamenat, že se jim dostane spravedlnosti. Musíme se vrátit ke kořenům. Musíme znovu využít toho, co z nás udělalo hrozbu. Stormwind se nezlepšil, pořád má své nepřátele a teď jich je víc než kdykoliv předtím. Pojďte za mnou! Zboříme zdi Stormwindu!“

„Promiň, ale to je fakt debilní nápad,“ přerušil ji Bazil a otočil se na Strongarma. „Nevim, jaký nesmysly’s tomuhle děcku nakecal, ale jestli ji necháš velet, tak nás šecky zabije,“ zavrčel a obrátil se na Vanessu. „Přímej útok? Copaks zmagořila?“

„Co navrhuješ ty?“ otázal se ho Stark. Bazil rozhodil pažemi a udeřil se pěstí do hrudi.

„Abych to vzal na sebe já. Já sem znal Edwina, hnil sem kvůli němu v lochu. Ve Stormwindským lochu a věř mi, že tam nechceš skončit. Znám naše lidi, znám naše lesy, vim všecko, co ze mě udělá dobrýho vůdce. Hlavně ale vim, co si můžem dovolit, a útok na město to fakt není. My musíme přežít a pomalu tu Korunu vykrvácet. Až nebudou mít lidi ve městě co žrát, otevřou nám ještě rádi bránu.“

„Jenže oni hladoví už teď!“ křikla Vanessa. „A… a s tou lodí, co je v dolech…“

„Myslíš ten kreténskej sen?“ řekl pobaveně Bazil. „Edwin byl pošahanej, když si myslel, že to zabere. Já ti povim, co by se stalo. Vystřelili bysme jednou, možná dvakrát z děla a pak by nás balisty v přístavu rozsračkovaly. Dycky jsem Edwinovi říkal, že to je hovadskej nápad, ale nikdy mě neposlouchal. Umanutej jak kozel. Jak ty.“

„Mám pro to důvod!“ Vanessa začínala rudnout v obličeji. „Kdyby nebyl tvrdohlavý stejně jako já, svět by ovládali hajzlové jako ty.“ Bazil se zasmál, i když byl v celé místnosti jediný, komu bylo do smíchu. „Tobě vůbec nezáleží na tom, co bude s lidmi, kterým chceš velet. Tobě jde jen o to, aby sis nakradl od Stormwindu všechno, co potřebuješ. Nejsi nic, než jen mizerný, hnusný zloděj.“

„Na tom je snad něco zlýho?“ rozhodil rukama Bazil. „Estli sis nevšimla, Vanesso, všici v týdle místnosti sou zasraný zloději. Dycky sme byli zasraný zloději. Nějakej vyšší cíl na tom nic nezmění.“ Vanessa se zarazila a o krok ustoupila. Prohlédla si přitom všechny tváře v hostinci. Bazil měl pravdu. Všichni to byli zloději, vrahové, násilníci a lapkové. Každý z obličejů patřil zločinci a pro mnoho z nich šlechetné Edwinovy cíle nebyly ničím jiným než zástěrkou jejich odporných činů.

„Ty ne,“ řekla zhrozeně, když její pohled padl opět na Bazila. „Ty jsi horší než zloděj nebo vrah. Tys zapomněl na to, za co Edwin, za co můj otec bojoval. Ty jsi zasraný zrádce.“

Nikdo si v první chvíli neuvědomil, co se vlastně stalo. Přišlo to tak znenadání a přece to byla naprosto očekávaná reakce. Zdálo se, že rozvášněnou Vanessu, jejíž vzteklý hlas létal hostincem jako zimní vichřice komínem, nedokáže nic zastavit, ale Bazil to dokázal. Ten jeden zvuk, který ani nebyl příliš hlasitý, ale přece dokázal přervat Vanessinu plamennou řeč. Mlasknutí a žuchnutí. Zamlžený pohyb, který nikdo nečekal. Krátké černé vlasy, které se vzduchem zavlnily jako mořský příliv. Prudká bolest nejprve na lícní kosti a potom na rameni, když sebou Vanessa praštila o prkennou podlahu. Malý zázrak, že její spánek na cestě dolů nepotkal stůl.

První, kdo se dokázal z toho šoku vzpamatovat, byl Strongarm, jenž okamžitě zachytil Bazilovu pravici.

„Ty ses asi posral!“ zařval děsivým hlasem a prudce ho od sebe odstrčil. Bazil při cestě dozadu zaklopýtal, ale navzdory překážkám, které po cestě jen tak tak minul, dokázal udržet rovnováhu. Mnul si přitom kloubky prstů na pravé ruce, které jej po úderu trochu brněly. „Dyť je to ještě mladá holka!“ křikl Jac a shýbl se k Vanesse, ležící na podlaze a držící se za rudnoucí tvář. Mezi rty jí neunikl ani vzlyk, ale Strongarm poznal, že Bazil zasáhl velmi dobře.

„Nikdo, nikdo mi nebude říkat, že sem zrádce!“ zaječel nazpět Bazil. „Nikdo!“ odplivl si na neohoblovanou podlahu a masíroval si bolavou pravici. Strongarm si přiklekl k Vanesse a nezvykle něžně ji vzal za rameno.

„Si v pořádku?“ zeptal se starostlivě. Hlas se mu však ještě stále třásl vztekem. Vanessa nechtěla Bazilovi dopřát pocit uspokojení z toho, že by ji viděl brečet, takže vší silou zadržovala slzy. Neutekla však před Strongarmovým dotekem. Zjizvenec jí pomohl do sedu. Bazil se prošel po hostinci a nezdálo se, že by chtěl skolené dívce ještě nějak ublížit. Namísto toho to vypadalo, že si užívá pohledů, které se na něj obrátily. Některé zhrozené, další obdivné, všem ale bylo jasné, že Bazil Thredd má navrch a Vanessa, choulící se ke Strongarmovi, jej nemůže nijak ohrozit. Černovlasý hezoun si upravil vlasy rozcuchané tím, jak s ním Strongarm mrsknul, a pak namířil ukazovák na Vanessu, která jej sledovala s ublíženou záští. V jeho hlase bylo málo emocí, které nebyly zhnusením.

„Tohle měl být tvůj slavnej plán, Strongarme? Že sem přivedeš holku s velkou hubou a pošahaným pohledem na svět? Něco ti povim, maličká. Ty nemáš na to, abys tu komandovala chcíplou krysu! Možná’s přišla z Edwinovejch koulí, ale to hovno znamená, rozumíš?! Krom tvojí hezký prdele nám k ničemu nejseš, takže estli chceš bejt užitečná, dojdi mi pro chlast a nech vopravdový záležitosti na dospělejch chlapech.“ Vanessa se s pomocí Jaca a židle zvedala ze země, tvář nabíhající do červena a slzami nabíhajícími do očí. Bazil mohl jen děkovat Světlu, že nevládla stejnou mocí jako Jasnoočka, jinak by se už svíjel na podlaze s neviditelnou smyčkou stahující se výdech po výdechu okolo jeho hrdla. Takhle dívčiny nenávistné pohledy nezmohly nic.

Vytrhla se Strongarmovi ze sevření, které ani nebylo příliš silné, a zamířila ke schodům. Šla jen rychlým krokem, ale srdce jí bilo, jako kdyby uběhla maraton. Nikdo se jí nepostavil do cesty a i kdyby, alespoň by se pokusila ho odstrčit. Krev bušící ve spáncích pulsovala do rytmu kroků, kterými vystoupala po schodech. Nedupala, to by bylo neskutečně dětinské, ale její dětinská část po dupání hlasitě volala. Stejně tak po ní chtěla, aby co nejsilněji praštila modrými dveřmi, až jimi proběhne. Rozum měl v tuhle chvíli těžkou práci, ale nakonec její vztek dokázal přehlušit. Už tak byla ponížená. Nepotřebovala, aby se její pohana ještě prohloubila.

Strongarm naštvaně zafuňel jako podrážděný býk, dlaně mu však zůstaly otevřené a mysl čistá. Vrhnul Bazilovi pohrdavý pohled a pak se obrátil na Starka, který během celého sporu takřka nepromluvil.

„Půjdu za ní,“ oznámil. Ani nežádal o povolení a vyrazil ke schodům.

 

Hope si to předtím neuvědomila, ale teď jí přišel Starkův pokoj neskutečně velký a prázdný. Až příliš velký a prázdný na to, aby v něm bydlel jen jeden člověk. Seděla v tom velkém a prázdném pokoji, lokty opřené o desku dubového stolu, dlaně o čelo a prsty propletené v havraních kadeřích. Oči měla zavřené, čímž bránila slzám, aby vytekly ven. Už teď věděla, že bude mít modřinu; tvář ji pálila úplně stejně jako už tolikrát předtím, když se vlastní nešikovností o něco udeřila. Ale modřina nebyla tím, co ji bolelo nejvíc.

„K ničemu nám nejsi.“ Stále jí to znělo v hlavě. Hope si přišla neskutečně zrazená a ukřivděná. Všechna její práce, všechny Strongarmovy sliby, všechna naděje na lepší zítřky, kterou celá ta léta hluboko v sobě chovala… a nějaký zloděj jí to teď sebere. Pozvedla hlavu a zahleděla se na okno. Skrz skleněné okenní tabulky viděla ven, ale venku nebylo nic než noční tma a slabě zářící bledý srpek měsíce, který se ujímal své vlády na nebi. Zůstal tam však jen chvilku, protože jej tmavé mraky překryly a zastínily jeho paprskům cestu. Okno potemnělo úplně a tlusté kousky skla začaly odrážet světlo z lamp v místnostech. Hope v okenních tabulkách spatřila Vanessu, stejně bezradnou a ublíženou. Do očí jí vyhrkly nové slzy a než je stačila utřít, rozmazaným pohledem zahlédla v deformujících okenní tabulkách Bazilův krysí obličej, posměšně hledící na její zármutek. Pocítila silnou chuť vzít něco ze Starkova stolu a to okno rozmlátit, ale její záměry jí přerušilo skřípnutí pantů.

„Tady jsi,“ řekl ochraptělý hlas. Vanessa se ohlédla přes rameno, i když nemusela. Věděla dobře, kdo stojí ve dveřích.

„Poslali tě, abys mě uklidnil?“ řekla nevrle, ale hlas se jí lámal.

„Ne,“ zachmuřil se Strongarm. Obešel stůl u kterého Vanessa seděla a posadil se na Starkovu židli naproti ní. Pro jednou vypadal, že má upřímnou starost. „Přišel sem sám. To, co ti provedli, to nebylo správný.“

„Jako by ty dole někdy zajímalo, co je správné,“ odfrkla si Vanessa. „Nebo tebe. Proč jsi tu?“

„Chtěl sem vědět, jesli seš v pořádku,“ řekl Strongarm.

„Nejsem,“ vytáhla si Vanessa prsty z vlasů. Černá vlákna bez opory klesla a některá jí spadla do očí. Otráveně je odsunula na stranu. „Oni ho zvolí, že jo?“ Strongarm si chmurně povzdechl a pak neochotně přikývl.

„Vypadá to tak. Pochop je, jediná síla, kterou uznávaj, je ta, kterou viděj.“

„Takže se mám sebrat a jít praštit nějaké děcko?“ obořila se na Jaca Vanessa. „To by bylo na úrovni toho, co udělal Bazil,“ promnula si otékající tvář.

„Nech to bejt,“ řekl uklidňujícím hlasem Strongarm. „Hráli sme a prohráli, ale to nic nemění. Prostě si počkáme, ty se trochu prokážeš a příště budem mít lepší šanci.“

„Příště?“ sklonila Vanessa ruku, kterou si tiskla na tvář. „Příště? A co do té doby? Ten chlap je blázen. Bude dál dělat to, co jste dělali před svým pádem. Krást, zabíjet, vypalovat… za to se já nepostavím. On zničí všechnu naši práci. Moji práci. Tohle jsem nechtěla.“

„Já vím,“ vzal jí Strongarm ruce do dlaní. Neprotestovala. I když chtěla. „Já jsem to taky nechtěl.“ Vanessa zvedla zrak a podívala se mu zpříma do očí, jen o něco jemněji, než jakým pohledem propalovala Bazila.

„Moc dobře vím, co jsi chtěl. Svoji loutku v čele. Někoho, komu bys mohl dávat svoje dobré rady.“ Po Jacově tváři přeběhl zděšený výraz, ale jen na krátký moment. Pustil Vanessiny dlaně a stáhl je k sobě.

„Jaks na tohle prosimtě přišla?“ zeptal se udiveně.

„Na tom nesejde,“ uhnula pohledem. „Chci jen, abys věděl, že jestli to zvíře tam dole zvolí, odcházím. A ty běž. Nech mě tu o samotě.“ Strongarm nesouhlasně zabručel a v první chvíli se k odchodu neměl. Pak se v něm ale nejspíš při pohledu na ublíženou dívku něco pohnulo a tak se zvedl ze židle.

„Ještě to nevzdávej,“ řekl na odchodu. „Ničí hlava se nedá změnit přes noc. Dej jim čas a pak tě pochopěj.“ Dveře za Vanessou znovu vrzly a pak klaply. Znovu ve Starkově pokoji osaměla, ale tentokrát ji už nejhorší hněv, zármutek a ukřivděnost opustili. Zase měla aspoň trochu čistou hlavu. Navzdory tomu, co řekla Strongarmovi, to nechtěla vzdát. Nechtěla odejít od něčeho, co sama pomohla znovu vzkřísit a co by se bez jejího vedení bez nejmenších pochyb vydalo na cestu, kterou si nechtěla ani představit. Jenže co mohla dělat?

Zhluboka vydechla a její výdech na své cestě z plic vzlykavě poskakoval jako malé dítě hopsající ze schodů. Opatrně se dotkla rostoucí modřiny a znovu ucukla. Nechtěla se zbytečně rozbrečet. Asi by na to měla i právo a nikdo by jí to nezazlíval, ale stále měla na paměti Strongarmova slova. Defiasové pohrdali slabostí a nikdo, kdo ronil slzy kvůli jediné ráně, si podle nich vedení nezasloužil. A ona slabá nebyla. Jen jedna věc ji dokázala opravdu přivést k slzám a nějaký špinavý bandita z lesů to rozhodně nebyl. Bazil se mýlil. Ona měla na to, aby je vedla. Jenže kdo by jí to teď věřil? Všichni viděli, jak dostala pěstí, jak se složila na zem, jak s hanbou utekla. Musela nějak dokázat, že je schopnější než on. A to rychle, protože každou chvíli, kterou ona přemýšlela, Bazil dozajista využíval získáváním nepřesvědčených na svoji stranu. A že jich nemohlo být moc. Kdo z těch zvířat by se pozastavil nad tím, že praštil venkovskou holku? Sami spáchali ještě horší věci, to si dobře uvědomovala. Oni nebyli počestní revolucionáři, oni byli zločinci, kteří nějakou náhodou bojovali za správnou věc.

Zespod podlahy skrze prkna a trámy zaslechla tlumený jásot a smích. Bylo jim to jedno. Žádná šlechetnost, žádný smysl pro spravedlnost, všechno jen lži, přetvářka a snaha vypadat lepší, než doopravdy jsou. A pod tím vším podpásovky, švindlování a bodání do zad. Věděla, že čestně Bazila nikdy neporazí a na to, aby ho nějak podvedla, mohla taky zapomenout. Ten muž na to měl příliš mnoho zkušeností. Zničeně se rozhlédla po místnosti a prohlížela si každý kout, každý kousek nábytku, jako kdyby ji to mohlo přivést na nápad, jak Bazila přelstít, jak ho porazit. Hlava, kterou opouštěly pocity hněvu i zrady, pracovala na plné obrátky, zatímco její oči těkaly z předmětu na předmět, až se nakonec zastavily na vaku, který si přinesla s sebou. Na vaku, který tu znala ze všeho nejlépe. Netrvalo ani půl myšlenky, než dostala nápad. Odporný, podrazácký nápad. Ani si nebyla jistá, jestli by vůbec fungoval po takové době, ani jestli by toho byla doopravdy schopná. Hleděla na brašnu, v níž se dost dobře mohla skrývat odpověď na její problém. Byl to hrozný risk s nejistým výsledkem, to si moc dobře uvědomovala. Jenže co mohla ztratit? Musela ostatním ukázat, co je Thredd doopravdy zač: zbabělec, který Defiase stáhne zpátky na cestu nesmyslného zločinu. A když ji u toho chytí… no, pak se aspoň pokusila udělat správnou věc.

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.