Panna westfálská #19

• Mordecay
• 01.05.2020
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

Lži, chamtivost, přetvářka – proti tomu všemu můj otec bojoval. Roky neúnavně pracoval, aby znovu postavil vaše zdevastované město, a co dostal na oplátku? Co všichni, kteří mu pomáhali, dostali na oplátku? Nic. Jakou jinou možnost měl, než se obrátit proti těm, kteří mu ukřivdili, a získat to, co mu právem patřilo? Osud, zdá se, mě vedl touto cestou. Bez ohledu na vraždu mého otce, vaše bláhové pokusy o naše zničení byly zbytečné. Jsem, víc než kdy jindy, dcerou svého otce, a Bratrstvo Defiasů opět povstane.

 

Po cestě do hostince se Vanesse udělalo trochu líp. Ale jen po fyzické stránce. V mysli si stále přehrávala, jak se jí Bazil snažil uškrtit, jak na poslední chvíli nahmatala jílec jeho dýky a jak ho ubodala k smrti. Moc u toho nekřičel, ale hodně chrčel. Byl to hnusný, bublavý chrchot umírajícího muže a Vanessa se bála, že ho jen tak nedostane z hlavy. A nejhorší na tom všem bylo, že když mu zabodávala chladnou naostřenou čepel znova a znova do těla, když mu přetínala cévy, řezala svaly a brala mu život, tak přitom cítila podivný pocit. Skoro až příjemný. Bylo to uspokojující, pocit zadostiučinění a vítězství. Jako kdyby si s ní na chvíli vyměnil místo nějaký bestiální stroj na zabíjení. Mohl to být ten samý pocit, který popisoval Ripsnarl? To opojné, maniakální zabíjení? Zachvěla se při té myšlence. Mohla tomu vzdorovat. Mohla ho jednou, dvakrát pořezat a utéct. Namísto toho… Ani se nepokusila ovládnout. Dělalo to z ní bestii? I když se pak sama sebe zděsila? Jedním si byla jistá. Nechtěla, aby se něco takového opakovalo. Nechtěla, aby se z ní stal někdo, kdo si užívá zabíjení. Nechtěla být stvůrou.

Hostinec v Moonbrooku byl prázdnější, než když z něj utekla. Několik Defiasů vyrazilo společně se Strongarmem hledat Bazila, který, jak se po cestě dozvěděla, zničehonic zdivočel a utekl pryč z hospody, zatímco blekotal něco o poutech a vězení. Vanessa se rozhlédla po hostinci a cítila při tom na sobě zraky těch několika šéfů, kteří se už vrátili. Strongarm jim řekl cosi o tom, co našel a že můžou všechny svolat zpátky, ale Vanessa jej poslouchala tak na půl ucha. Právě proto ji překvapilo, když jí hostinský řekl, ať se jde opláchnout pod pumpu, že jí mezitím sežene nějaké čisté oblečení. Vytratila se tedy na dvorek, kde spokojeně podřimoval Glubtok, nevyrušený shonem celého večera. Nikdo jiný tam nebyl a tak Vanessa zamířila k pumpě. I když jediný další obyvatel dvorku spal, Vanessa se omezila na vyhrnutí rukávů. Nestála o to, aby ji někdo skrytě pozoroval. Jednou rukou začala pumpovat, zatímco druhou strčila pod zarezlou trubici. Pumpa několikrát naprázdno zaskřípěla, než se z ní vyhrnula ledová voda. Vanessa v první chvíli lehce ucukla, ale pak hned ulepenou ruku strčila zpátky pod proud. Hustá krev, ve světle vycházejícím z oken hostince strašidelně rudá, se nechala smývat křišťálově čistou vodou ze studny, unášet se v dekadentně nádherných červených stužkách tekoucích po Vanessině pokožce a společně s vodou stékala do mokré jamky pod pumpou, kde ji pomalu vsakovala věčně žíznivá hlína. Vanessa to však pozorovala jen vzdáleně, nezaujatě. Před očima stále měla pár zkrvavených rukou, křečovitě třímajících dýku, a umírajícího Bazila, do kterého znova a znova zabodávala vražedný nástroj. Byla to jeho krev. Jeho krev na Vanessiných rukou. Věděla velmi dobře, co udělala, ale stále si to nechtěla přiznat. Ona přece nemohla být vrah. Ona byla dobrý člověk, nebo si to o sobě alespoň myslela. A dobří lidé nepopravovali šílené muže uprostřed polí, bez ohledu na to, co jim provedli.

Sevřela ruku v pěst, teď čistou, studenou a lesknoucí se vodou ze studny. Obešla pumpu, aby si mohla snáze omýt i druhou ruku. Jakmile začalo rameno pumpy opět skřípat, těžce si povzdechla, upírajíc prázdný zrak na vodu smývající krev z jejích dlaní. Tohle nechtěla. Chtěla ho znemožnit, zesměšnit, ukázat ostatním, že Bazil Thredd není ničím víc než jen zbabělým loupežníkem. Ale zabít? Nikdy. Nikdy nikoho nechtěla zabít. Hlavou jí zněly protichůdné hlasy. Některé její konání ospravedlňovaly. Byla přece rozzuřená. A on zaútočil první. Chtěl ji zabít. Ať už by udělala cokoliv, někdo by tam zemřel. Odkašlala si a její myšlenky se stočily jinam, když pohlédla na okna hostince. Jsou tam uvnitř, pomyslela si. Bez vůdce, bez kohokoliv, kdo by je zastavil, kdyby se rozhodli se pomstít za Bazilovu smrt. Náhle pocítila hněv. To přece nebyla její vina. Bazil si svůj konec zasloužil. On nechtěl nikomu pomoci, pouze sobě. Pod jeho vedením by všichni dřív nebo později skončili na šibenici, bez toho, aby mohli komukoliv doopravdy přilepšit. A to nemohla dovolit.

Zachytila trochu vody do dlaní, než stačil proud vyschnout, a opláchla si obličej, též znečištěný od hříšníkovy krve. Promnula si tvář a otřela stezičky, které si v krvi vyklestily slzy zuřivosti. Neměla žádné zrcadlo, takže se pro jistotu omyla několikrát, aby měla jistotu. Mezi prsty přitom pohlédla na hospodu. Zvenčí viděla, jak se uvnitř schází všichni, kteří vyšli hledat Bazila. Viděla, jak jim Strongarm oznamuje osud jejich společníka a měla dokonce pocit, že někteří z nich se ohlédli k oknu. Nemohli ji pořádně vidět, tím si byla jistá, ale stejně neměla dobrý pocit. Několikrát těžce vydechla. Tušila, co musí udělat. Musí zabránit tomu, aby se na Bazilovo místo postavil někdo jemu podobný, někdo, kdo bude chtít jen zisk a komu nezáleží na osudech prostého lidu. Defiasové potřebují někoho, kdo bude ctít zásady Edwina van Cleefa, někoho, kdo se postará, aby se vrátili znovu na trasu spravedlivého boje za správnou věc. A v tuhle chvíli věděla jen o jedné osobě, které mohla dostatečně věřit, že se tohoto cíle pokusí dosáhnout.

 

Když se vrátila do hostince, převlečená a umytá, se zakrvácenými šaty složenými pod paží, byla tou poslední, kdo vstoupil dovnitř. Zbytek už tady byl a tiše si šuškal o Threddově konci. Několik zraků se za ní obrátilo, ale Vanessa poznala, že to byly jen oči těch hloupějších. Prohnanější šéfové dělali, že si jejího příchodu nevšimli. Strongarm seděl tam, kde seděl celý večer, a v jeho zjizvené tváři se zračil soucitný výraz. Chtěl vstát a něco jí říct, ale Vanessin pohled mu jasně rozkázal, ať zůstane sedět. Jac se zatvářil zmateně, ale uposlechl němý příkaz. Vanessa překvapivě agresivně odhrnula z jednoho ze stolů talíře se zbytky jídla a nedopitými žejdlíky piva, aby si udělala místo, na které mohla následně vylézt. I mazaní a zkušení šéfové si nemohli pomoct a ohlédli se, aby se podívali, co ta dívka vlastně dělá.

„Defiasové!“ křikla Vanessa, lehce rozkročená, narovnaná a sebevědomá jako nikdy předtím. „Jsem Vanessa van Cleef a zabila jsem Bazila Thredda!“ Místností zaznělo neslyšné překvapení. Jistě, Strongarm jim všechno řekl, ale přece jen to bylo neobvyklé, představit si farmářské děvče, které dokázalo přemoct silného banditu. „Zabila jsem ho jeho vlastní dýkou. Proč? Protože jsem viděla, kam by vás všechny zavedl! Zpět na cestu zbytečného a krutého zločinu! Ale nemyslete si, že mi jde o vaše duše nebo o vaši spásu! Ne!“ Vanessa položila zakrvácené šaty na desku stolu a ohlédla se přitom na Strongarma, který si nemohl pomoct a obdivně na ni hleděl. V jeho očích možná dokonce zahlédla náznak hrdosti. „Já zde chráním lid Westfallu a budu ho chránit i nadále, ať už před vámi nebo před Stormwindem! Dobře mne poslouchejte, Defiasové! Já nepřestanu! Já budu bojovat za napravení křivd, za svobodu Westfallu, za vše, co je mi v téhle králem zapomenuté zemi drahé! Půjdu tam!“ ukázala ostře směrem, kterým si myslela, že někde v dálce leží hlavní město. „Já půjdu do Stormwindu! Já povedu lid za tím, co mu náleží! A já shodím královu zlatou korunu ze schodů!“ Na chvilku se odmlčela, aby se mohla pořádně nadechnout, a prohlédla si přitom nevěřícné tváře Defiasů. „Udělám to,“ řekla odhodlaně. „Ať už sama nebo ne, já to udělám! Teď a tady vás žádám, abyste mi pomohli! Prosím, pomozte mi osvobodit Westfall, můj i váš domov. Nikoho z vás nenutím,“ rozhlédla se po přítomných, „jen vám dávám šanci být něčím víc než jen zloději. Pomozte mi. Pomozte sobě. Pomozte Westfallu setřást ze sebe okovy krále. Slibuji vám, že to nebude zbytečná pomoc!“

Defiasové byli tvrdí lidé. Vrahové, zloději, žháři a podvodníci. Po letech únavného života na okraji společnosti byli zatvrzelí a uzavření. Neprojevovat emoce. Neprojevovat zájem. Neprojevovat nic, co by proti nim mohl někdo zneužít. Když Vanessa domluvila, neozval se žádný jásot, žádná hlasitá provolání podpory dceři Edwinově, jen ticho a pohledy, které si Defiasové vzájemně vyměňovali. Vanessa v první chvíli znervózněla, než si stačila pořádně uvědomit, co ty pohledy znamenají. Místnost toho byla plná. Nikdo nic neříkal, nikdo negestikuloval svůj názor, ale přece bylo všem jasno. To byl němý souhlas. Stáli za ní.

 

Svítalo. Navzdory únavě a vyčerpání, které po neklidné noci cítila, Vanessa nedokázala usnout. Neustále se převalovala v zapůjčené posteli, snažila se zamhouřit oči a zaspat všechno zlé, co si prožila. Ve vedlejší posteli slyšela oddechovat Morgaine a o kus dál Jaca, který trval na tom, že bude spát s nimi v pokoji, kdyby se náhodou chtěl někdo zbavit nové vůdkyně. Převrátila se na záda a promnula si dlaní unavenou tvář. Čekala, že bude spát jako zabitá, ale spánek jí neustále zaháněl obraz rozzuřeného Bazila, který jí svíral krk. Dotkla se konečky prstů hrdla, jako už během noci tolikrát, aby se přesvědčila, že může volně dýchat. Musela na vzduch. Zvedla se z lůžka a chodidly zajela do zapůjčených bačkor, které jí byly příliš veliké. Postel lehce zavrzala, na což spící Jac zareagoval odfrknutím. Vanessa se na moment zarazila, ale pak co nejtišeji vyšla ze dveří. Ani neskříply, když je otevřela a vytratila se po schodech dolů.

V hlavní místnosti hostince neměl nikdo být, jen židle postavené na stolech a noční škůdci. Proto se Vanessa zalekla, když spatřila několik drobných plamenů svíčky, blikajících v brzkém ranním šeru, které osvětlovaly jeden z kulatých stolů. U stolu seděl Hartargan Stark a husím brkem cosi psal na proužky papíru. Škrábání brku bylo to jediné, co se místností rozléhalo a snadno se dalo zaměnit za šelest myší. Vanessa se chtěla otočit a zase se vrátit do svého pokoje, když tu Hartargan zvedl hlavu.

„Nemůžete usnout?“ zeptal se s lehkým úsměvem. Vanessa se zatvářila provinile a přikývla. „Zcela pochopitelné. Neznám příliš mnoho dívek, které by na všem místě byly majákem klidu a neohroženosti.“

„A co vy?“ zeptala se Vanessa. „Proč vy nespíte?“ Stark dopsal slovo a zanořil brk do kalamáře.

„Vstávám brzy, občas ještě před rozbřeskem. Muži jako já si nemohou dopřát dlouhé dospávání. Je zde práce, kterou je třeba vykonat. Například,“ pozvedl jednu z mnoha roliček smotaného papíru, která nesla prázdnou pečeť, „je třeba zpravit mé společníky ve Stormwindu o výsledku naší volby. Za pár hodin vaše jméno bude známo ve všech správných místech Stormwindu. A taky je třeba zajistit prostředky pro Defiase v podobě zbraní. Dovolil jsem si oboje vzít na starost.“ Vanessa se lehce usmála, přistoupila ke Starkově stolu a pohledem se ho zeptala, zda si může přisednout. Stark bez jediného zaváhání pozvedl ruku ve zvavém gestu.

„Jak dokážete na tohle všechno myslet?“ zeptala se obdivně Vanessa. Stark jen mávl rukou a sáhl opět po brku, kterým začal psát nový dopis.

„Dá se na to zvyknout, když jste dostatečně schopná. A jak jsem se mohl na vlastní oči přesvědčit, tak vy schopná jste. Defiasové stojí za vámi a to není snadno dosažitelný cíl.“ Vanessa uhnula pohledem a zadívala se někam do tmavého rohu, kde drobný křižák splétal svoji stříbřitou síť.

„Ale jak dlouho zůstanou na mojí straně?“ zeptala se Vanessa.

„Těžko říct,“ zachmuřil se Stark. „Nadšení je velmi mocná věc, ale má jednu vadu. Nevydrží. Dříve či později se naše bratrstvo znovu začne štěpit. Potřebujeme nějaký plán, nějaký cíl, ke kterému můžeme směřovat. Nejlépe nějaké mocné gesto.“

„Něco, co lidem řekne, že jsme tady,“ přikývla Vanessa a na moment ztichla. Během toho momentu se neozývalo nic jiného než melodické škrábání brku po papíře.

„A co Sentinel Hill?“ zeptala se. Hartargan se zastavil, až na papíře zůstala malá kaňka. Zvedl hlavu a pohlédl přímo na Vanessu.

„To myslíte vážně? Je to pevnost a sem nenápadně obléhací věž nedostanu.“

„Nepotřebujeme obléhací věž,“ usmála se spokojeně Vanessa, jako kdyby ji napadlo něco, na co ani vzdělaný Hartargan Stark nepřišel. „Stačí nám dostat Defiase za zeď a obsadit pevnost zevnitř. Když budou oblečení jako žebráci, nikoho nic nenapadne, dokud nebude moc pozdě.“ Stark odložil brk do inkoustu.

„To zní dobře, ale stále je tu jeden problém. Milice nevpouští dovnitř žebráky. Drží je za branami. To přece dobře víte, že?“ Vanessa si přemýšlivě promnula bradu. Musel přece existovat způsob, jak dostat skryté Defiase dovnitř. Nemusela ani přemýšlet moc dlouho. Hlava jí běžela na plné obrátky a spolu s ní strategické myšlení, které zdědila po svém otci, i když ho doteď nepotřebovala.

„A co takhle?“ pozvedla hlavu. „Máme k dispozici gnollí smečku, že?“

„Ano. Jango Spothide je ochoten pro nás vykonat jakoukoli práci. Za odpovídající sumu, samozřejmě.“

„Kdybychom je nechali předstírat útok, vojáci by neměli na výběr a museli by vzít všechny okolní žebráky dovnitř.“

„A potom bychom mohli pevnost dobýt bez zbytečných ztrát na životech,“ dokončil Vanessino přemýšlení Hartargan. „Výtečně, slečno van Cleef. Pokud se nám to povede, nebude to něco, co projde bez povšimnutí. Možná bychom mohli získat víc lidí na svoji stranu. Tohle by dost dobře mohlo vyjít. Mám o tom zpravit ostatní?“ Vanessa na něj překvapeně pohlédla.

„Já… promiňte, ještě jsem si nezvykla na to, že vám velím.“

„V pořádku,“ přikývl s úsměvem Hartargan. „To přijde. Směl bych také navrhnout náš další cíl, až se vypořádáme s obranou na Sentinel Hillu?“

„Jistě,“ vyhrkla Vanessa.

„Mluvil jsem s Helixem o Kolosu, obrovité válečné lodi, kterou váš otec začal stavět. Bohužel mu nebylo dopřáno, aby ji dokončil. Pan Gearbreaker tvrdí, že ji můžeme snadno opravit a vyplout dříve, než se ve Stormwindu stačí vzpamatovat ze ztráty své základny ve Westfallu.“

„Vy v tom chcete pokračovat?“ zeptala se opatrně Vanessa a Stark přikývl.

„Ano. Pokud má Stormwindské opevnění nějakou slabinu, Edwin o ní věděl. To, že začal stavět Kolos, podle mne není náhoda. Stormwind je zranitelný z moře, pokud máte dostatečnou palebnou sílu. Proto chci tu loď dokončit. Navíc nám to dává další důvod, proč pokonat Sentinel Hill.“ Vanessa se na moment zamyslela a zavzpomínala.

„Harrington,“ zašeptala, jako kdyby se bála, že když promluví příliš hlasitě, zhasne tím svíčku. Hartargan se usmál a přikývnul.

„Harrington,“ zopakoval. „Potřebujeme zkušeného lodního kapitána, který se nebojí spřáhnout se s Defiasy. James je už teď na okraji společnosti. A já věřím, že pokud mu představíme plány Kolosu, dokáže to námořní monstrum ovládat.“

„To ale musíme jednat rychle,“ namítla Vanessa. „Než ho odvezou do Stormwindu.“

„Přesně tak,“ pokýval Hartargan rukou, ve které držel srolovaný svitek. „Proto jsem si dovolil zkontaktovat své pašeráky, kteří nám po řece pošlou dostatek zbraní pro naši malou revoluci.“

„Vy myslíte na vše, že?“ Stark jen pokrčil rameny.

„Kdybych nemyslel, nejspíš bych už byl mrtev. Chcete mi pomoct s rozesláním?“ zeptal se a vstal od stolu. Dlaněmi lehce ušpiněnými od inkoustu posbíral zapečetěné vzkazy. Vanessa přikývla. „Tak tedy pojďme,“ řekl Stark a sfoukl svíčky.

„Jak dlouho potrvá, než ty zbraně přijdou?“ zajímala se Vanessa, zatímco prošli hlavními dveřmi a zamířili k povozu, kterým Hartargan přijel.

„V tuhle roční dobu? Ne moc dlouho. Vždy máme nějaké zbraně připraveny ve svých skladištích a jedno z nich není příliš daleko. Pokud vyšleme holuby teď, odpoledne by měly dorazit čluny s arzenálem po řece Nazfertari do malého přístavu pod kopci. Je tam stará čarodějova věž. Odtamtud už nebude problém je dopravit k našim bojovníkům.“

„A bude koho vyzbrojit?“ zeptala se Vanessa. Hartargan se zastavil před vozem, vyskládal na jeho okraj ruličky papíru a obrátil se zpět na dívku.

„Z toho, co o vás vím, soudím, že disponujete nesmírných charismatem a důvěrou zdejšího obyvatelstva, i když si to vždy neuvědomujete,“ usmál se laskavě. „Pokud dokážete nadchnout měšťany v Moonbrooku stejně jako jste dokázala nadchnout Defiase, nebudete mít o stoupence nouzi.“ Stark se vyhoupl do vozu a stáhl několik velkých kusů plátna z klecí, ve kterých se zatřepalo několik párů holubích křídel. Opatrně klece přesunul na okraj vozu hned vedle dopisů a znovu slezl dolů. Vanessa se zadívala do drobných ptačích oček, černých jako korálky. Tihle holubi nevypadali jako vypelichaní ptáci, které občas Heather vytáhla z holubníku, aby je naservírovala hladovým hostům. Tihle vypadali, jako kdyby se o ně jejich pán dobře staral. Taky byli mnohem pestřejší. Někteří strakatí, další šediví, jeden dokonce úplně bílý. Stark otevřel jednu z klecí a vytáhl z ní statného šedého holuba, kterému zručně přivázal dopis na červenou nožku.

„Máte pěkné holuby,“ poznamenala Vanessa, zatímco si prohlížela ptáky zavřené v klecích. Stark pozvedl hlavu a ohlédl se ke klíckám za sebou.

„Vážně? Nikdy jsem si nevšiml,“ poznamenal ledabyle. „Krmím a vysílám je osobně, ale nikdy mne nenapadlo si je prohlížet.“

„Nikdy?“ podivila se Vanessa. „Kdyby takový holub přiletěl do našeho holubníku v Sentinel Hillu, hned bychom si toho všimli.“

„Asi jsem už zvyklý na to, že poštovní holubi takhle vypadají,“ řekl a něžně vyhodil šedého ptáka do vzduchu. Holub zatřepotal křídly a za chvíli se ztratil v ranním šeru. Sluneční paprsky za obzorem vykoukly výš.

„A to s sebou vždycky vozíte takové hejno?“ zajímala se Vanessa. Stark otevřel další klec a vytáhl z ní strakatou holubici s černou hlavičkou.

„Většinou ne. Většinou s sebou vezu jen jednoho holuba, pro jistotu. Ale pokud vím, že to bude stát za to, přivážím jich hned několik. Jako dnes.“ Zatímco se Stark zaměstnával přivazováním zprávy na holubí nožku, Vanessa přejížděla prsty po dvířkách klecí, až se zastavila u obydlí středně velkého holuba, který ji zaujal. Pták měl černou hlavičku a rudohnědou náprsenku. Křídla mu potom hrála bílou, rudohnědou i šedou barvou. Stark si toho všiml.

„Chcete si taky jednoho vypustit?“ usmál se. Děvče přikývlo. „No dobře,“ poznamenal Hartargan, vypustil holubici a obrátil se ke kleci, u které stála Vanessa. „Nic na tom není. Prostě ho vezmete prsty pod břichem, palce mu opřete o břicho a podržíte ho, zatímco mu budu přivazovat zprávu. Jsou na to zvyklí.“ Stark otevřel klícku a Vanessa něžně vzala ptáka do dlaní. Až ji zaskočilo, jak byl těžký. Nic na tom ale opravdu nebylo. Pro Vanessu to bylo podobné, jako když s Heather porážely slepice. Zachvěla se při té vzpomínce, ale tentokrát opeřenci v jejích dlaních žádné nebezpečí z rukou jejího společníka nehrozilo. Stark neotálel a hned začal uvazovat ptákovi na nožku dopis.

„Víte,“ zabručel Stark. „Ne každý holub doletí do svého cíle. Někteří se po cestě ztratí, dalším zpráva upadne a jiní zase uhynou. Ale ten, který tu zprávu donese, může zachránit životy, dokonce zvrátit celou válku. Na něm jediném záleží,“ dovázal Hartargan zprávu, pevněji než předtím. „Upřímně doufám, že ten váš bude jedním z těch důležitých,“ usmál se a naznačil Vanesse, jak má s holubem hodit. Vanessa se lehce rozkročila, předklonila se a po Starkově vzoru vypustila opeřence do vzduchu. Vzduchem se ozvalo třepotání křídel, jak strakatý holub s hnědou náprsenkou nabíral vzduch a rychlost. Stark se obrátil zpátky k dalším klecím, ale Vanessa ještě chvíli pozorovala trasu barevného ptáka, který jí pomalu mizel z dohledu.

„Šťastnou cestu,“ řekla sotva slyšitelně Vanessa, když se holub ztratil v končící noci. Slunce konečně doopravdy vykouklo zpoza horizontu.

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.