Panna westfálská #20

• Mordecay
• 08.05.2020
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

Lži, chamtivost, přetvářka – proti tomu všemu můj otec bojoval. Roky neúnavně pracoval, aby znovu postavil vaše zdevastované město, a co dostal na oplátku? Co všichni, kteří mu pomáhali, dostali na oplátku? Nic. Jakou jinou možnost měl, než se obrátit proti těm, kteří mu ukřivdili, a získat to, co mu právem patřilo? Osud, zdá se, mě vedl touto cestou. Bez ohledu na vraždu mého otce, vaše bláhové pokusy o naše zničení byly zbytečné. Jsem, víc než kdy jindy, dcerou svého otce, a Bratrstvo Defiasů opět povstane.

 

 

Trvalo však ještě nějaký čas, než slunce doopravdy vystoupalo a Defiasové se probudili z otupělosti. Když už se ale všichni vrátili ze říše temného a mrtvého spánku vyvolaného nadměrným pitím, Hartargan Stark už v Moonbrooku nebyl. Spolu s několika dalšími společníky odjel na východ k řece, aby vyzvedli zbraně, které měly připlout po proudu. Nebyl však jediný, kdo se vypařil. Jango Spothide též odešel, ke své smečce, jak vysvětlil Vanesse před svým odchodem. Vanessu skoro až překvapilo, jak někdo dokázal být tak hrubý a neotesaný jako Jango, ale přestože v ní gnoll budil obavy, tušila, že jemu i jeho smečce hyen může věřit. Aspoň prozatím.

Vanessa zamyšleně přežvykovala chléb, který dostala k snídani. Kdyby hospodský nebyl jedním z nich, nejspíš by to Bratrstvo přišlo pěkně draho. Takhle platili akorát za to, co vypili. A na to měl očividně každý peněz dost.

„Vadí, když si přisednu?“ zeptal se Strongarm, který s rozcuchanými vlasy a nevyspalýma očima vypadal ještě hůř než obvykle. Vanessa jen ledabyle přikývla a pokynula mu rukou, ať se posadí naproti ní. Strongarm si zívl a těžce dosedl na židli. Promnul si zjizvenou tvář a pak pohlédl na dívku sedící naproti němu.

„Jak chceš strávit první den jako naše vůdkyně?“ zašklebil se. Vanessa přežvýkla a polkla sousto.

„Chci obsadit Sentinel Hill,“ řekla sebejistě. Jac pozvedl překvapeně obočí.

„Tomu teda říkám cíl za všechny prachy. Jak bys to prosimtě chtěla udělat?“

„Už jsem se o tom radila s panem Starkem,“ odvětila Vanessa. „Máme plán.“

„To bych si rád poslechl,“ zabručel Strongarm. „Sentinel Hill je pořádný sousto.“ Jeho nedůvěřivá tvář se však postupně proměňovala, jak mu Vanessa vysvětlovala detaily svého plánu. Celý ten ambiciózní nápad se zdál být s každým dalším detailem víc a víc proveditelný. Gryan nenechá chudáky na pospas divokým gnollům a vezme je za hradby. Jakmile tam budou, gnollové odvolají útok a Defiasové se budou moct zmocnit městečka skoro bez boje. Ke konci vysvětlování se už Strongarm usmíval a souhlasně pokyvoval hlavou.

„Tobě to fakt pálí a ne že ne,“ řekl spokojeně. „Už to ví ostatní?“

„Stark ano, ale nikomu dalšímu jsem to neříkala.“

„Dobře,“ pokýval hlavou Strongarm. „A mám jim to říct?“

„A povíš jim, že to přišlo z mé hlavy?“ pousmála se Vanessa.

„Samozřejmě. Přece jen seš naše vůdkyně.“

„Tak jim to všem řekni. Taky jim dej vědět, že Stark jel pro zbraně, které už jsou taky na cestě. A Jacu?“

„Ano?“ zvedl Strongarm hlavu ze zamyšlení, do kterého se na moment ponořil.

„Budu potřebovat ještě jednu věc. Chci, abyste shromáždili lidi na náměstí. Chci k nim promluvit. O naší věci, o naší revoluci. Rozumíš?“

„Rozumím,“ přikývl Strongarm a v tom krátkém přikývnutí se zračila hrdost. Byl na ni pyšný, na dívku, kterou našel na farmě a ze které udělal to, k čemu byla předurčena. „Nech mě se najíst a pak se na to vrhnu.“

„Jasně,“ mávla odlehčeně Vanessa rukou. Byla ráda, že její plán nepřišel Strongarmovi pitomý. S trochou štěstí budou i ostatní souhlasit. I když, všichni měli ještě čerstvě v paměti Bazilovu vraždu. Vanessa nejčerstvěji ze všech.

„Jo, než zapomenu,“ vyhrkl Strongarm. „Stark něco nechal ve svým pokoji. Asi je to pro tebe. Na tvym mistě bych si to šel rychle vyzvednout, než to najde někdo jinej.“

„Díky,“ řekla Vanessa. „Půjdu se tam podívat.“

 

Starkův pokoj byl najednou podivně prázdný, ještě víc než předtím. Stůl i židle byly pryč, stejně tak povlečení na posteli a závěsy v oknech. Bez Starkova vybavení vypadal jen o trošku lépe než zbytek pokojů. Vanessa obešla místnost, v níž ještě zůstával jemný závan Starkových parfémů, a přemýšlela, jestli by kupec ten pokoj nenechal i vymalovat, kdyby se tu zdržoval déle. Přistoupila k odstrojené posteli, na které ležela drobná dřevěná krabice, dlouhá skoro jako Vanessino předloktí a široká na dvě dlaně. Ohlédla se ke dveřím, jestli je pořádně zavřela, a potom skříňku otevřela. V první chvíli v hrubé krabici nacházela pouze piliny, které musela trochu rozhrabat, než nalezla skutečný obsah. Ve dvou lehce zdobených pochvách z červené kůže se nacházel pár dýk. Vytáhla je ven a sfoukla z nich piliny, až se rozvířily po pokoji. Obě zbraně byly identické, s rovnou čepelí širokou na délku palce. Vanessa jednu z dýk vytáhla z pochvy a zblízka si ji prohlédla. Stejně jako pochva i čepel měla načervenalou barvu, jako kdyby byla neustále od krve. Zkusmo přejela prstem po ostří. Neřízla se, ale to jen proto, že nebyla nešikovná. Jílec a záštita dýky též nesly výrazné zdobení, se dvěma červenými polodrahokamy v místě, kde z jílce vybíhala čepel. Kameny zanesené v oceli vypadaly skoro jako by svítily, když se v nich správně odrazil sluneční svit. Kožené pásky omotávající jílec byly též červené, ale na rozdíl od zbytku zbraní nesly náznak únavy a ohlazení od častého používání. Byla to mistrovská práce, s láskou opečovávaná. Vanessa vrátila dýku zpět do pochvy a znovu zahrabala v krabičce. Nevěřila, že by jí někdo jako Stark daroval tak drahé zbraně bez dobrého důvodu a doufala, že jej ve skříňce nalezne. A taky že nalezla, v podobě srolovaného kusu pergamenu, nesoucího Starkovu honosnou pečeť. Vanessa jej přenesla k oknu, aby si mohla dopis psaný temným inkoustem snáze přečíst.

 

Drahá slečno van Cleef,

 

Není ode mne zdvořilé, že jsem odcestoval bez toho, aniž bych Vám tento dar předal osobně, nicméně čas se krátí a já Vás žádám, abyste mi tuto nezdvořilost prominula. Ve skříňce, kterou jste nepochybně nalezla, jsem Vám zanechal dar, který měl připadnout novému vůdci Bratrstva Defiasů a já jsem velmi potěšen, že jste jím právě Vy. Dýky, které před Vámi právě leží, jsou dědictvím rodiny Shawů a bývaly majetkem Pathonie Shaw, nejlepší zlodějky Stormwindského království a zakladatelky proslulé SI:7. Doufám, že Vám budou k užitku, stejně jako byly jí.

Jsem si ale také vědom vašeho přístupu. Vím, že nejste osobou násilí a že doufáte, že se Vaše radikální změny obejdou bez zbytečných úmrtí. Vaše naděje samozřejmě sdílím, nicméně během našeho krátkého času stráveného spolu jsem se o Vás mnohé dozvěděl. Na tomto světě žijí lidé, kteří se v zabíjení vyžívají. Žijí zde také lidé, kteří by nikdy nikomu neublížili ani kdyby neměli na výběr. Vy však nejste ani jedním z nich. Vy jste jedním z těch vzácných případů, které nechtějí nikomu ublížit, nicméně dokážou to. Dokážete zabíjet bez toho, aniž byste po tom toužila a vězte, že to nebudou lidé, kteří se snaží své nepřítele zadupat do země za každou cenu, kteří nám přinesou vítězství a mír. Ne, budou to lidé jako jste Vy, kteří nás nakonec spasí.

Obávám se, že se musíme na delší dobu rozloučit. Na člunu, který naší věci dopraví bojový arzenál, také odpluji zpět domů. Vězte, že Bratrstvo má moji neustálou podporu a bude i nadále financováno z mých prostředků. Koneckonců, všichni jsme pouze ozubenými kolečky v mocném stroj revoluce, a jako takoví musíme sehrát naši úlohu. Tou mou je podpora ze stínů. Nepočítám, že se opět setkáme, alespoň ne v době dohledné. Opatrujte se a střežte si záda. Nikomu nevěřte. Přeji Vám mnoho štěstí ve vaší snaze, Vanesso van Cleef.

 

Navždy Váš oddaný služebník a podporovatel,

Hartargan Stark.

 

Moonbrook nebyl příliš velké město. I proto Vanessu překvapilo, kolik lidí dokázal Strongarm během pár hodin shromáždit. Náměstíčko bylo zahlcené chudáky a žebráky, kteří sem během několika posledních týdnů přitáhli ze všech koutů království v zoufalé snaze nalézt alespoň nějaký domov. Ženy, muži, děti, starci, vojenští veteráni a invalidové, všichni postávali na náměstí Moonbrooku a neklidně se rozhlíželi, odkud má přijít ta spasitelka, kterou jim Strongarm přislíbil. Vanessa postávala ve dveřích hostince a pozorovala ten dav, vířící a netrpělivý, než se z něj vynořila známá zjizvená tvář.

„Tvoje vobecenstvo je připravený,“ usmál se Strongarm. Z jeho obličeje vyzařovala pýcha. Vanessa si ho důkladně změřila pohledem. Vypadal, jako kdyby si už představoval sám sebe stojícího před branami Stormwindu, jak vítězoslavně mává červenou vlajkou s ozubeným kolem.

„Mhm,“ přikývla. „Jen si nejsem úplně jistá, co jim říct.“ Strongarm se opřel o zeď vedle ní a pohlédl na kohortu shromážděných bezdomovců.

„Myslím, že bude nejlepší, když k nim promluvíš, jako‘s mluvila k Defiasům v tý hospodě. Na to lidi často slyšej. Nech ten svůj vnitřní voheň, ať mluví za tebe.“ Vanessa přikývla, zhluboka vydechla a trochu nervózně vykročila k nejvhodnější věci, na kterou mohla vyšplhat dostatečně vysoko, aby ji všichni dobře viděli: starému farmářskému vozu, na kterém stájníci skladovali za horkých dní seno. I teď byl plný, což Vanesse trochu ztížilo cestu nahoru. Cítila, jak se k ní obracely pohledy, když balancovala na nepevném povrchu. Už teď měla pozornost velké části chudáků. Pohlédla na ně, na jejich zubožené tváře, pohublá těla a oči hladovějící po spravedlnosti a pomstě za příkoří, která na nich napáchala Koruna. Vzhlíželi k ní, doslova i metaforicky. Vanessa se za nemalých obtíží narovnala na seně a zaujala postoj, o kterém se domnívala, že působí sebevědomě. Na krátký moment se ohlédla zpátky ke Strongarmovi, stále se opírajícímu o zeď hospody. Jac se pousmál, kývnul hlavou a rty zformoval krátký němý vzkaz: Mluv nahlas. Polkla naprázdno a obrátila se zpátky k davu. Nebyli to Defiasové, alespoň většina z nich ne, i když s nimi sympatizovali. To ale neznamenalo, že ji nemohli odvrhnout. A Vanessa pro ně byla doposud jen symbolem, skoro až legendou, o které si vyprávěli. O dívce, která pomáhá chudým navzdory příkazům od maršála Stoutmantla. O dívce, která učí jejich děti zadarmo číst. O dívce, která je může všechny vyvést z chudoby a navrátit jim to, co jim po právu náleží. Hrůza pomyslet, co by se stalo, kdyby jejich očekávání nenaplnila. Zatnula ruce v pěst tak silně, až se jí nehty bolestivě zaryly do dlaní.

„Bratři a sestry!“ zvolala hlasitě a její hlas, silný a charismatický, se odrazil od budov na náměstí. I ti, kteří jí doteď věnovali pramalou pozornost, jako mávnutím kouzelného proutku ztichli a obrátili své zraky k Vanesse stojící na voze se senem. „Přistupte, bratři a sestry, a vyslechněte mne! Byli jsme opuštěni, zavrženi! My - osiřelé děti Stormwindského království! Zatímco naše děti a nemohoucí hynou hlady a zimou i na těchto zubožených ulicích, náš „král“ si sedí na trůnu ze zlata, slepý a hluchý k našemu utrpení! Jsou to jeho války, ne naše, které nás všechny stály naše živobytí, náš blahobyt! On válčí a my za to platíme naším zlatem a krví našich milovaných! A já se vás ptám, bratři a sestry, je tohle spravedlivé?!“ rozpažila Vanessa ruce v rozhořčeném gestu. Odpovědí jí byly rozzlobené hlasy, jejich hněv namířený na krále v bílém městě a jejich pěsti připraveny k boji.

„Není!“ zvolala hlasitěji než doposud. Krev se jí nahrnula do tváře a hřála rozčilením. „Tohle bezpráví musí skončit, jednou provždy! Vláda Stormwindu i celé Aliance se musí zodpovídat ze svých zločinů! A my ji k tomu přinutíme, bratři a sestry! Dnes opět povstaneme! Dnes začíná nový úsvit! Dnes Stormwind uvidí, že nejsme jen čísla bez tváře! My jsme lidé! Muži a ženy, každý se jménem a tváří! Už po sobě nenecháme nikdy šlapat!“

Bouřlivý jásot, který se vydral z hrdel ožebračených měšťanů, zněl Vanesse jako rajská hudba. Po tolika týdnech a měsících, kdy museli útrpně snášet útlak Stormwindu, konečně mohli otevřeně vypustit svůj hněv. A co víc, nebyli sami. Byly jich stovky, tisíce možná. A všichni měli stejné cíle. Spravedlnost, pomstu a zadostiučinění.

Vanessa si pyšně prohlížela dav, provolávající jí slávu a věrnost. Sledovala jejich nadšení, její zápal a cítila, jak její vlastní odvaha a ochota bojovat rostla. Byli jako pěst, která se sevřela a připravila k tomu, aby praštila nazpátek. Zbývalo ji jen nasměrovat tím správným směrem. Nejdřív Sentinel Hill... a potom Stormwind. Skoro tomu ani nechtěla věřit.

Jak se tak rozhlížela po davu, v jednu chvíli měla podivný pocit, že v davu spatřila dvě povědomé postavy. Muže s černými vlasy, v černém kabátu a červeným šátkem okolo krku, který na ramenou nese malé děvčátko, taktéž s černou čupřinou, které v náručí úzkostlivě třímalo panenku se dvěma velkými modrými knoflíky místo očí. Lehce se při pohledu na ten pár zachvěla, ale nikdo si toho naštěstí nevšiml. Odvrátila zrak jinam, směrem k hostinci, kde se o zeď opíral tleskající Strongarm. Do nosu se jí v tu chvíli nahrnul ten známý pach, který přemohl i vůni sena, na kterém stála. Sůl, olej a pot. Během toho momentu, který netrval ani pár vteřin, se nedokázala na nic jiného soustředit a tak jí chvíli trvalo, než si všimla Strongarma s napřaženou paží, stojícího hned pod vozem. Zapřela se o nabízenou ruku a slezla s její pomocí dolů.

„Tedy Vanesso, to se ti povedlo,“ řekl obdivně Strongarm.

„Dík,“ pousmála se Vanessa a uhnula pohledem zpět do davu. Muže a jeho dcerku tam už neviděla.

„Věděl sem, že to v sobě máš. Od chvíle, kdy sem tě potkal, sem to věděl.“

„Ještě jsme nic nevyhráli,“ upřela Vanessa přísný pohled na Jaca. „Sežeň ostatní. Lidé musí vědět, co máme v plánu.“

„Jak přikazuješ, má paní,“ poklonil se lehce Strongarm s úšklebkem.

„A potom za mnou přijď. Vyrazíme zpátky na Sentinel Hill.“

 

Od kopyt válečného koně se odrazil prach, když Strongarm zatáhl za opratě. Vanessa, která seděla za ním a držela se ho okolo pasu, sebou trhla. Naklonila se na stranu, aby lépe viděla mocnou věž na kopci, teď obklopenou hradbami a tábory uprchlíků. Vypadala teď hrozivěji než kdykoliv předtím. Možná to bylo tím, že kdykoliv předtím ta věž a vlastně i okolní hradby poskytovaly Westfallu pocit bezpečí. Teď však byla situace jiná. Teď to nebylo nic jiného než překážka. Vanessa se ohlédla za sebe, na malou skupinu zhruba dvaceti přestrojených Defiasů a vagabundů, z nichž každý nesl na svých zádech naditý batoh. Dárek od Starka, který si vyzvedli na rozcestí od Hartarganových pašeráků. Vypadali odhodlaně, skoro až natěšeně na peklo, které se mělo za pár hodin rozpoutat. Odvrátila od nich zrak a zadívala se na Strongarma, zamyšleně pozorujícího věž. Nic netušili. A než se stačí vzpamatovat, bude Sentinel Hill patřit prostému lidu Westfallu.

„Ví všichni, co mají dělat?“ zeptala se Vanessa.

„Mhm,“ zabručel Strongarm, aniž by se ohlédl. „Jango se smečkou čeká za kopcem. Jak vás tu vysadim, tak za nim hned jedu. A až dáš signál, zase se stáhnou,“ zastrčil zamyšleně jednu ruku do sedlové brašny a vylovil z ní podlouhlý předmět, který vtiskl Vanesse do dlaně.  „To se ti bude hodit.“

Vanessa potěžkala širokou kovovou trubku, ve které cosi tiše chrastilo. Připomínala trochu sklenici na zavařování, jenom podlouhlejší. Na jednom z konců měla cosi vzdáleně připomínající závit.

„Co to je?“ zeptala se Strongarma, zatímco zkoumala předmět.

„Dárek od Helixe,“ broukl s náznakem nedůvěry Strongarm. „Říká tomu dýmovnice. Prej to máš otevřít nahoře na věži a pak se z toho vyvalí čoud. To uvidí všichni široko daleko a to bude náš signál.“

„A co Glubtok?“ zajímala se Vanessa o zlobra, který jim měl krýt záda při úniku z pevnosti.

„Jak se votevřou brány, nastoupí a začne dělat to, v čem je dobrej. Sentinel Hill čeká ohnivý peklo.“ Vanessa si těžce povzdechla a schovala dýmovnici do brašny. Nechtěla, aby se komukoliv cokoliv stalo, ale nejspíš nebude zbytí.

„Si v pohodě?“ zeptal se Jac. „Nevypadáš zrovna dobře.“

„Já jen… jsem z toho nervózní,“ řekla popravdě.

„Jo, to chápu,“ přikývl Strongarm. „Ale je to tvůj nápad. A bude fungovat, tím sem si jistej. Ber to z tý lepší stránky. Až bude po všem, uslyší o nás celý království.“

„Já vím,“ řekla Vanessa a svezla se z koně. Defiasové a tuláci už zamířili k táborům u pevnosti, aby se skryli mezi uprchlíky a ve zmatku vyvolaném útokem gnollů nepozorovaně vklouzli za hradby.

„Vanesso,“ řekl Strongarm, než pobodl koně do klusu. Dívka se ohlédla na zjizveného jezdce. „Dávej na sebe pozor. Nechci aby další správnej van Cleef zahynul Gryanovýma rukama.“ Vanessa mlčky přikývla a zamířila k Sentinel Hillu. Zaslechla, jak za ní zařehtal kůň, který se po důrazném pobídnutí dal do klusu. Znovu měla Jaca spatřit až za pár hodin. Nikdy v životě však pro ni pár hodin nepředstavovalo takovou překážku.

 

Když procházela branou do pevnosti, povšimla si, že tábory tuláků před hradbami poněkud vzrostly. Možná to mohla přičíst Defiasům, kteří se šikovně vmísili mezi uprchlíky a zrovna teď přemlouvali spoustu dalších, aby se k nim v tom osudovém útoku přidali, seznala však, že během jejího pobytu v Moonbrooku přišli ze severu další ubozí. Bylo jich příliš mnoho. A všichni ji měli následovat. Zatímco procházela okolo stráží, které ji jako jedinou nechali vstoupit, podvědomě se dotkla dlaní jílce jedné z rudých dýk, které skrývala pod šaty. Modlila se k Světlu, aby je nemusela vytasit.

Nezdržovala se tím, aby se stavila v hostinci či aby někomu vysvětlovala, proč byla poslední dva dny pryč. Prošla okolo trénujících domobranců, teď k nerozeznání podobných stormwindským vojákům, s nimiž cvičili, a zamířila rovnou k velké věži na kopci. Během krátké cesty, kdy rázovala do svahu, si však všimla něčeho znepokojivého. V Sentinel Hillu bylo podezřele moc modré, víc než kdy jindy. I vojáků tu bylo najednou víc. Že by se o nich přece jen dozvěděli a připravovali se na útok? Pokud to tak vážně bylo, kráčela teď přímo do pasti. Do pasti, z níž jediná cesta vedla na šibenici. Popraví ji ještě dřív, než dokáže něco doopravdy změnit. Zachvěla se při té myšlence a znovu se dotkla dýky. Dokázala by se bránit nebo by si spíše sáhla po vlastním životě? To byla otázka, kterou si ani nechtěla pokládat.

Čím výše ale stoupala, tím jasněji rozpoznávala dva statné muže stojící přímo před věží. Tedy, jen jednoho z nich. Gryan Stoutmantle stál před věží, plně oděný ve své rytířské zbroji s výjimkou přilbice, a živě diskutoval s o něco mladším mužem, jemuž mohlo být snad okolo čtyřiceti. Měl na sobě zvláštní černé oblečení, které Vanessa v životě neviděla, a bílou košili s tenkou černou stužkou okolo krku. Vlasy měl světle hnědé, sčesané dozadu a oči mu překrývaly podivné brýle s černými sklíčky. Vanessa okolo nich rychle prošla do věže, přesto však nemohla nezaslechnout, o čem se oba muži bavili.

„Zavražděni, říkáte?“ promnul si Gryan svůj stříbrný vous. „Takže to nebyly jen klepy.“

„Světlužel ne,“ řekl zachmuřeně muž. Vanessa ztuhla. Nemohla udělat další krok. Byla si téměř jistá, že ví, o kom je řeč. Věděla, že si musí dávat pozor, ale pak si vzpomněla na Strongarma a na to, jak mluvil o svém setkání s Furlbrowovými. Na to, jaký měla z jeho odpovědí neuspokojivý pocit. Nemohla si pomoct. Musela mít odpovědi. Za každou cenu.

„A už jste zjistili, kdo to udělal?“ zajímal se Gryan. Jeho společník si povzdechl, sundal si brýle a otřel si je do spodního cípu černého saka.

„Ještě ne. Nicméně mám svoji teorii, kdo za tím stojí.“

„Promiňte,“ vložila se jim do řeči Vanessa. „Co se stalo?“

„Hope!“ pousmál se trochu Gryan, když na ni pohlédl. Jeho úsměv mu ale dlouho nevydržel. „Už jsme mysleli, že jsi nám utekla. Je dobře, že ses vrátila. Venku není bezpečno,“ zakroutil hlavou.

„O co jde?“ zahrála nevědomou Vanessa. Muž v černém si ji důkladně změřil pohledem. Měl modré oči, jasné jako hladina jezera. Vanessa měla skoro pocit, jako kdyby na ni opět hleděla Jasnoočka.

„Nevím, jestli bys to měla slyšet. Není to nic hezkého,“ řekl posmutněle Gryan.

„Ušetřím ji detailů, maršále. Nemyslím, že je třeba se bát,“ poznamenal muž.

„No dobrá,“ řekl odevzdaně Gryan. „Hope, tohle je poručík Horatio Laine, z SI:7. Snaží se zjistit, kdo stojí za vraždou Theodora a Verny Furlbrowových.“ Vanessa se zarazila. Zčásti překvapení jen předstírala, zčásti však byla opravdu zaskočená tím, co slyšela.

„Vraždou?“ vydechla a pohlédla na Horatia.

„Už to tak bude,“ pokývl poručík hlavou a dýchl si na brýle, aby je mohl lépe přeleštit. „Našli je předevčírem v poledne, nebožáci ještě ani pořádně nevychladli.“ Vanessa se otočila na Gryana, který se netvářil o nic veseleji než ona.

„Jak…jak se to stalo?“ zeptala se.

„Murloci to nebyli a gnollové taky ne, tím jsem si jistý. Všechno to ukazuje na přepadení. Někdo je chtěl odstranit. Ale proč? Z tuláků v okolí jsme nic nedostali.“

„Westfall je tvrdý kraj, ale aby tu někdo někoho zabil kvůli něčemu jinému než jídlu, to se mi nezdá,“ zachmuřil se Gryan. „Znal jsem Theodora. Jeho syn sloužil pode mnou v Northrendu,“ zavrtěl nevěřícně hlavou. „Chudák hoch. Chtěli společně začít nový život na severu.“

„Neměl náhodou Theodore nějaké nepřátele? Někdo, kdo by mu mohl usilovat o život?“ zajímal se Horatio. „Ti vrahové šli výhradně po něm.“

„Jste si tím jistý?“ pozvedl Gryan obočí.

„Naprosto,“ přikývl poručík Laine. „Když jsme našli těla, Theodore byl uvězněný pod vozem. Nemohl se bránit. Zato Verna držela v rukou meč. Kdyby to byli jen obyčejní bandité, nejspíš by nechali Theodora na pokoji. Neměl možnost je zastavit. Ale tohle nebyli loupežníci. Jsem si zcela jistý, že Furlbrowovi někomu zkřížili cestu.“ Vanesse se udělalo slabo. Cítila, jak se jí pod sukní roztřásla kolena a sevřel žaludek. On je zavraždil. Strongarm je doopravdy zavraždil. Žádný pokus o domluvu, žádná dohoda… rovnou na ně vytasil meč. Dělalo se jí zle z ní samé, že tomu zjizvenému lháři kdy věřila.

„Jsi v pořádku, děvče?“ pozvedl zkoumavě Horatio obočí. I Gryan se otočil, ve tváři ustaraný výraz.

„Říkal jsem, že to na ni bude moc,“ broukl s náznakem nevraživosti.

„Omlouvám se,“ řekl poručík a pak si Vanessu dlouhým pohledem změřil od hlavy až k patě. Přes černá sklíčka neviděla jeho oči, ale stejně ten pohled cítila.

„Kdo jsi, děvče?“ zeptal se zpříma.

„H…Hope Saldeanová,“ představila se mírně otřeseným hlasem Vanessa. Hope. Nebyly to ani dva dny a už teď jí to jméno znělo cize. Jako kdyby patřilo někomu úplně jinému. Horatio si ji ještě jednou prohlédl a pak se zdvořile usmál.

„Rád tě poznávám, Hope. Je mi líto celé té ošklivé záležitosti, ale my ty vrahy nakonec dostaneme. Před zákonem se nikdo dlouho neschová.“ Vanessa se nervózně usmála a přikývla. „To tedy, zvlášť když se schovávat nebudu,“ pomyslela si a zabloudila pohledem k vrcholku věže.

„Myslím, že to stačilo, poručíku,“ založil Gryan paže na hrudi. „Nechte to děv…“

Jeho slova přerval vzdálený zvuk válečného rohu. Jakmile ho Gryan uslyšel, spustilo se v něm něco prastarého. Okamžitě se vrhnul směrem, odkud ten zvuk slyšel. Na západním svahu, nad mohutným srázem, se šikovaly tmavé smečky. Gryanovi zatrnulo, stejně jako Horatiovi a trochu i Vanesse. Nepředstavovala si, že to bude tak strašidelné.

„U Světla…“ vydechl Gryan.

„Gnollové! Gnollové útočí!“ ozval se zděšený křik zpod kopce. Gryan se dlouze nerozmýšlel a rychle se obrátil, zpět čelem k Vanesse a Horatiovi. Jeho tvář byla překvapivě klidná, jako tvář starého hrdiny, který v životě viděl už příliš mnoho.

„Schovejte se ve věži,“ přikázal majestátním hlasem, který musel každý poslechnout, i kdyby nechtěl. „S gnolly si poradíme, ale nechci, aby se komukoliv cokoliv stalo… brány!“ zvolal náhle. „Bialone!“ zavolal na svého hlavního pobočníka. Plešatý důstojník k němu hned přispěchal, obnažený meč pevně třímající v ruce. „TI lidé za hradbami, všichni ti chudáci, musí dovnitř, jasné?“

„Vy chcete tu verbež pustit do Sentinel Hillu?“ pozvedl udiveně obočí Horatio.

„Verbež nebo ne, pořád jsou to lidé,“ řekl ostře Gryan. „Nenechám je tam venku napospas bestiím.“ Divoké vytí a řev útočících gnollů na pozadí jen utvrdilo jeho slova. Obléhání začalo.

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.