Panna westfálská #8

• Mordecay
• 25.01.2020
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

Lži, chamtivost, přetvářka – proti tomu všemu můj otec bojoval. Roky neúnavně pracoval, aby znovu postavil vaše zdevastované město, a co dostal na oplátku? Co všichni, kteří mu pomáhali, dostali na oplátku? Nic. Jakou jinou možnost měl, než se obrátit proti těm, kteří mu ukřivdili, a získat to, co mu právem patřilo? Osud, zdá se, mě vedl touto cestou. Bez ohledu na vraždu mého otce, vaše bláhové pokusy o naše zničení byly zbytečné. Jsem, víc než kdy jindy, dcerou svého otce, a Bratrstvo Defiasů opět povstane.

 

Hejno slepic se divoce rozeběhlo po blátivém dvorku před malým kurníkem, který byl jeho domovem. I jejich drobné ptačí mozečky věděly, že když se vrátka plůtku ohraničujícího jejich malinký svět otevřou, je lepší se klidit těm velkým dvojnožcům z cesty. Pokud přinášeli jídlo, slípky se vždycky mohly zase seběhnout k jejich nohám a nechávat se zasypat chutným zrním létajícím z rukou jejich strážců. Občas si ale přišli vybrat oběť a tehdy nebylo jiné naděje než se schovat. Většinou jenom přišli ke kurníku, otevřeli jej seshora a vzali si ještě teplá vejce. Tentokrát jim však snůška nestačila. Přišli si pro maso a krev. Teď se z jejich bohů stali jejich predátoři. Slípkám nezbývalo nic jiného než se rozprchnout, ukrýt se a doufat, že si vyberou nějakou jinou.

 

Heather zkušenýma rukama popadla pod břicho slepici, kterou jí Hope nahnala přímo do náručí. Pták v jejích dlaních zacukal nožkama, jinou obranu ale neměl, protože Heather šikovně držela prsty z dosahu jeho zobáku; právě ty prsty, které mu bránily v rozevření křídel.

„Na,“ podala Heather slepici Hope. „Budeš mi ji držet. A pořádně, rozumíš? Nechci ji tu pak zbytečně nahánět.“ Děvče přikývlo a vymotalo se ven z drůbežího výběhu. Heather ji následovala, zavřela branku a ještě se na moment obrátila, aby přepočítala zbylé ptáky a měla jistotu, že žádný během chytání oběda neutekl. Když se ujistila, že má všechny, spokojeně pokývala hlavou a vydala se za Hope. Slepice, které přežily volbu svých pánů, se ještě chvíli nervózně rozhlížely, ale jakmile měly jistotu, že je nebezpečí zažehnáno, nerušeně se vrátily ke krmení, popelení a hlídkování svého obydlí, jako kdyby se nikdy nic nestalo.

Špalek stojící u velké hromady topného dřeva už zažil mnoho úderů sekerou a podle toho taky vypadal. Roztřepený vršek špalku se měl stát posledním místem, které kdy slepice v Hopiných rukách navštíví. Heather vzala sekáček na maso, který před vstupem mezi drůbež důkladně nabrousila a pokynula Hope, aby opeřence položila na dřevo. Děvečka si slepici podchytila, aby měla jistotu, že její prsty nepřijdou sekáčku do cesty, a položila ptáka na špalek.

„Fajn. Teď drž a hlavně sebou necukej, abych tě náhodou nesekla,“ zopakovala naposledy Heather a potěžkala sekáček v ruce. Zkusmo ho přiložila čepelí ke krátkému krčku slepice a rozmáchla se. Rána dopadla, čistě a hladce a ostrý břit snadno oddělil hlavičku, která odlétla do prachu pod špalkem.

Tati! Vstávej!

Hope rázem zkameněla. Dech se jí zničehonic znatelně zrychlil a změlčil. Všechna krev se jí jedním úderem srdce nahrnula do hlavy, až ji to zabolelo. Hrozivý děs ji naprosto ovládl a ona dokázala myslet na jedno jediné slovo: Pryč. Musí pryč, pryč od tohohle místa, pryč od čehokoliv, co by jí vyvolávalo vzpomínky na ten příšerný den, na tu chvíli, kterou považovala za zapomenutou. Měla najednou silný pocit, jako kdyby se jí něco omotávalo okolo krku. Nic fyzického, ale ten neodbytný dojem tam byl, plíživý a neutuchající. Byl to poocit, že pokud rychle něco neudělá, to něco okolo jejího hrdla se stáhne úplně a odporným způsobem jí to odtrhne hlavu od těla. V panice zamávala pažemi a pustila přitom slepici. Bezhlavé tělíčko, které si ještě nestačilo uvědomit, že jeho život skončil, se jí vysmýklo z uvolněného sevření a naposledy se pokusilo uniknout, i když nemělo nejmenší tušení kam.

„Hope!“ vykřikla naštvaně Heather, která pustila sekáček a okamžitě se pustila za prchající drůbeží. Stačily jí dva kroky, aby tělíčko dostihla a překazila mu poslední naděje na únik, než jej život úplně opustí. „Co jsem ti říkala? Drž a nepouštěj!“ zlobila se hostinská, zatímco ze země sbírala slepici s hnědými pírky potřísněnými horkou krví. Hope ji nevnímala. Vyděšeně si prohmátla krk po celém jeho obvodu, aby se ujistila, že jí nic nesvírá. Až potom se trochu uklidnila. Srdce jí stále bilo jako o závod, ale dech se jí zpomalil. Neskončí jako ta slepice. Teď ne. Teď je v bezpečí a nic jí nehrozí.

„Hope?“ zvolala Heather a děvče až teď zareagovalo. Spustila ruce z hrdla a upřela na šenkýřku pohled, ve kterém se ještě trochu zračila hrůza, která ji na pár mučivě dlouhých vteřin ovládla. „Co to s tebou je, holka? Seš v pořádku?“ zeptala se Heather, stále ještě rozvzteklená, ale její hněv pomalu ustupoval starostlivosti. Hope nervózně pokývala hlavou.

„Promiň, Heather. Asi… asi se mi udělalo špatně.“

„Jo ták,“ přikývla šenkýřka. „Tos nikdy nesekala hlavu slípce?“ Hope zavrtěla hlavou. „Šmarja a cos na tý farmě dělala?“ Hope chtěla odpovědět, ale Heather jen mávla rukou. „Eh, nech to bejt. Ale koukej si na to pěkně rychle zvyknout, jinak se té svojí slaboty nezbavíš. Teď si dej klidně chvilku pauzu, ale pak mi naklusej do kuchyně. Ta slípka potřebuje oškubat. Snad tě to taky nerozhodí.“

Hope na dvorku osaměla. Klečela u špalku potřísněného čerstvou ptačí krví a snažila se vrátit tep do normálu. Co se to s ní stalo? A kde se zničehonic vzal ten děs? Ty vzpomínky na dobu, na kterou už skoro zapomněla? Její skutečný otec, Edwin, byl dávno mrtvý. To si uvědomovala naprosto jasně, stejně jako to, že s tím nemohla nic dělat. Měla teď nového otce, Arthura, a jedinou matku, kterou kdy poznala, Salmu. Skoro si už ani nevzpomínala na svoje původní jméno. Teď byla Hope. Hope Saldeanová. Tak proč ji stále strašily výjevy z té hrozné noci? Pohlédla směrem, kde se v prachu povalovala uťatá drůbeží hlavička. Skelné mrtvé oko na ni zmateně hledělo. Nebyl to vyčítavý pohled, spíše tázavý. Jako kdyby se jí slepice ze záhrobí ptala, proč jí už nebylo dopřáno dále žít. Hope od ní provinile odvrátila pohled. Ještě chvíli seděla u kusu dřeva, ale pak vstala. Trochu se jí přitom zamotala hlava. Hmátla dlaní ve snaze najít něco, o co by se mohla opřít, a její prsty se dotkly zakrváceného rozštípaného dřeva. Znechuceně ruku opět odtáhla a otřela ji do jednoho z malých ostrůvků trávy, která na dvorku ještě zůstávala. Oprášila si sukni v kolenou a smutně se vydala do kuchyně, aby pomohla Heather s přípravou slepičí pečínky.

 

Když se Hope konečně vrátila do společného pokoje, den už se pomalu chýlil ke konci. Unavená a navečeřená se pomalu svalila na svoji postel. Dnešek byl obzvlášť perný, horám práce, kterou si pro ni a pro ostatní děvečky hostinská nachystala, navzdory však nedokázala zapomenout na svoji malou příhodu se slepicí. Neuměla vyhnat z hlavy ten strach, ten pocit bezmoci a zmaru, který naposledy cítila jako devítileté děcko. Ležela na zádech, aniž by se do postele vysvlékla, a zamyšleně hleděla do stropu, s dlaněmi složenými na plném břiše. Vzpomněla si přitom i na to, co jí řekla Heather.

„Koukej si na to zvyknout, jinak se té slaboty nezbavíš,“ pomyslela si v duchu Hope. Jenže copak to šlo, zvyknout si na strach? To nebyla tvrdá postel nebo omáčka, která jí nechutnala, to byl strach, hluboký, nepopsatelný a děsivý. Ani se jí nechtělo usínat, protože se bála, že se jí vrátí ta hrozná noční můra, ta, která ji nechávala poslední rok na pokoji. Nikdy si na ni nezvykla, protože vždy přišla znenadání, plíživě a pak na ni udeřila. Kdyby aspoň měla možnost zjistit předem, jestli jí noční běs navštíví, ale takhle?

Zničehonic si vzpomněla na staré pohádky, které jí vyprávěl táta, když byla malá. Ty o udatných rytířích a hrozivých monstrech a o tom, jak srdnatý hrdina vždy překonal i tu nejobludnější příšeru, jak jí mocnou ranou setnul hlavu a dostal bohatou odměnu. Hope na moment napadlo, jestli taky není v nějaké pohádce a jestli není ona tou příšerou, které utnou hlavu. Možná proto se toho tak bojí. Jak ráda by byla na druhé straně. Jak moc chtěla být tou hrdinkou, která se dokáže postavit zlu, bez ohledu na to, jak strašidelné může být. Ale se sny a se strachem se dá jen špatně bojovat, když nedokážete ovlivnit, kdy a kde přijdou.

Hope se převalila na bok a sáhla pod postel, kde mezi zameteným smetím ležela její stará kniha, zabalená v hadru, aby na ni nemohl ani prach, ani žraví brouci. Vytáhla knihu na světlo lucern blikavě osvětlujících pokoj, vybalila ji ze zašedlé látky a otevřela na náhodné stránce. Potřebovala přijít na jiné myšlenky, než se odebrala ke spánku a od chvíle, kdy se znovu naučila číst, ji noční můry netrápily. Snad za to mohl oprávněný pocit hrdosti, že umí něco, co ve Westfallu zvládne jen málokdo, že ví, co který z těch malých znaků, nerozluštitelných pro sedláky ze zlatých polí, znamená, jak se čte, vyslovuje a přepisuje. Že má dovednost jinak vlastní jen čarodějům, kněžím, šlechticům a hrdinům ze starých příběhů. Listovala stránkami s roztodivnými bylinami jako už stokrát předtím a většinu z nich znala skoro nazpaměť. A pak dostala nápad. Rychle přelistovala skrz téměř celou učebnici, až se zastavila na mlhavé kresbě vyobrazující bledou houbu s širokým kloboukem. „Koukej si na to zvyknout, jinak se té slaboty nezbavíš,“ řekla si potichu sama pro sebe. Sklonila hlavu a přečetla si text napsaný rozmázlým inkoustem vedle obrázku.

„Duchovnice bledá. Běžně považována za nejedlou, tato houba má mnohočetná alchymistická využití. Díky svému vzhledu ji mnoho národů považuje za houbu spjatou s nadpřirozenem či posmrtným životem. Duchovnice, zvaná též blednička či houba duchů, obsahuje látky schopné vyvolat slabé halucinace, čili sny v bdělém stavu. Při vyšších dávkách a dlouhodobém užívání dokáže vyvolávat zdravotní problémy.“ Hope vzhlédla od knihy a zadívala se z okna, za kterým se smrákalo. To by mohlo být řešení jejího problému. Pokud by si dokázala ty sny vyvolat sama, pokud by se jim dokázala postavit a odolat jim, zvyknout si na ně, přestaly by nad ní mít tak strašnou moc. Znovu se zahleděla do knihy a začala opět otáčet stránkami. Kde rostly duchovnice, to věděla. Ale taky jí bylo jasné, že jen ty stačit nebudou. Kdyby ovšem našla těch bylin víc a dokázala z nich uvařit tinkturu…

Musela to zkusit.

 

Svůj plán ale nemohla uskutečnit hned. Cestování za bylinami by jí nejspíš zabralo celý den, i když věděla, kde ve Westfallu je hledat. Musela tedy počkat, až jí Heather povolí den na odpočinek. Dělala to často, zvlášť během líných dní, ale nikdy to nebylo něco, co by mohly děvečky a podomci vyžadovat právem. Hope však ani během čekání na volno nezahálela. Opakovaně pročítala knihu a hledala v ní každou bylinu, která dokázala vyvolat zlé sny. Občas ve volných chvílích navštívila vojenského ranhojiče a opatrně se ho vyptávala, jestli ta a ta rostlina roste někde ve Westfallu. Taky ji zajímalo, jak je co silné, aby se omylem neotrávila. Když si tedy jednoho rána přehodila přes rameno brašnu s trochou jídla, měchem s vodou, lucernou a knihou zabalenou v kusu hadru, věděla moc dobře, pro co a kam jde.

Ráno to bylo nádherné. Noc předtím sice krátce pršelo, ale teď už jedinými stopami po dešti byly kapičky lesknoucí se v hltavě pijící trávě a kaluže na promáčené zemi. Hope se na moment zastavila před hostincem a spokojeně se protáhla. Slunce prosvítající mezi roztrhanými mraky, nadýchanými jako cukrová vata od gnómských komediantů, ji příjemně hřálo. Nehodlala se však slunit dlouho, čekala ji dlouhá pouť. Ještě než však stačila vykročit, na cestě ze severu si všimla přijíždějícího jezdce na pádícím koni. Když se jezdec přiblížil, dokázala rozeznat i detaily. Jak kůň, tak jeho pán byli oděni v modré látce s motivy zlaté lví hlavy, která se z erbu hrozivě šklebila na své okolí. Jezdec byl navíc ustrojen ve zbroji, mnohem lepší a novější, než jakou disponovali Gryanovi mládenci. Kůň měl přes zadek přehozeny sedlové brašny prozrazující, že jezdec je s nejvyšší pravděpodobností poslem. Kůň přicválal k úpatí kopce, na němž stála strážní věž, a tam ho jezdec zastavil. Několika milicionářům vysvětlil, proč přijíždí, ale co přesně jim říkal, to Hope na tu dálku neslyšela. Posel slezl z koně, kterého předal do rukou domobranců, a zamířil na kopec k věži. Hope samozřejmě vrtalo hlavou, co za zprávy nese, ale v tuhle chvíli měla svoje vlastní záležitosti k vyřízení. Beztak až se vrátí, tak už obsah zprávy bude znát celý Sentinel Hill. Ohlédla se ještě k věži, v níž zmizel záhadný jezdec, a vypravila se směrem na západ.

 

Slunce ve své nebeské pouti znatelně pokročilo a získalo na síle. Hope se zpočátku líbilo, jak jí ohnivý kotouč hřeje do zad, postupem času však začínalo být čím dál větší vedro. Pro neznalého cizince by pahorky a zlatavé pláně Westfallu vypadaly všechny stejně, Hope se v nich však orientovala skvěle. Tu a tam vyšplhala na jeden z kopečků, aby se přesvědčila, že jde správným směrem. Mířila totiž k opuštěnému zlatému dolu na mořském pobřeží a dokud stála mezi strážní věží na Sentinel Hillu, která se tyčila v dálce na mohutném kopci, a rozsáhlou azurovou plošinou na západě, měla dobrou představu o tom, kudy jde. Plátěná brašna se jí navíc plnila hbitým bodlákem, který dostal svoje jméno podle rychlosti, s jakou rostl. Hope věděla, že tenhle bodlák umí podstatně zvýšit sílu lektvaru, který chystala. Nebyl však ani zdaleka hlavní přísadou, ta na ni čekala právě v temné a vlhké jeskyni u moře. Hope se šlo snadno a rychle, nic ji nezatěžovalo a hezké počasí ji udržovalo v dobré náladě. Za pár hodin se jí nos naplnil slanou vůní a uši poklidným šuměním mořských vln narážejících do bílého písku. Někdy v tu chvíli také objevila vchod do úzké rokle, který se po pár krocích proměnil v prostorné údolíčko. Údolí ze tří stran obklopoval prudký svah a na západě ústilo na dlouhou pláž. Rostlo v něm několik mladých a tenkých bříz a na pár místech Hope rozeznávala trosky, shnilé lešení a zetlelé důlní jeřáby, po mnoha letech nezájmu už zcela nepoužitelné. Ale co bylo hlavní, z jižního a největšího svahu údolí se na Hope šklebila černá jeskyně, která kdysi bývala zlatým dolem. Hope se sama pro sebe usmála. Byla u cíle.

Před vstupem do dolu si dopřála přestávku na oběd a zatímco přežvykovala chléb, přemítala o minulosti toho místa. Věděla, že se tu těžilo zlato, i to, že tohle nebyl jediný důl. Westfall ležel na jedné z největších zlatých žil v celém Stormwindském království. Spousta dolů ale lehla popelem při invazi orků. Tenhle však nevypadal jako spálený, spíš jako kdyby se jeho osazenstvo prostě sebralo a odešlo. Dolovat hned u mořského břehu asi nebyl ten nejlepší nápad, bez ohledu na to, kolik zlata se tu nacházelo. Když horníci vydolovali většinu z hlavní žíly, nejspíš odešli jinam, aby se tu všichni neutopili kvůli jednomu špatnému kopnutí krumpáčem. Hope si však všimla ještě něčeho jiného. Třebaže včera pršelo, mezi množstvím kaluží v údolíčku rozeznávala spálená místa. Spoustu z nich bylo vypálených ve vyschlé trávě, několik stop po ohni však spatřila i na kameni v ústí jeskyně. Slyšela už o tom, že horníci rozpalovali v dolech tvrdý kámen a pak ho rychle zchladili, aby popraskal, ale v těchto dolech už nikdo nekopal celé věky a tyhle spáleniny vypadaly čerstvě. Hope vytáhla z brašny lucernu a křesadlem ji rozžala. Světlo lampy odhalilo na stěnách jeskyně další spálená místa. Hope však dovnitř musela, teď už se domů vracet nechtěla, když byla tak blízko svému cíli. Pozvedla lucernu a vstoupila do dolu. Ať už tam dole bylo cokoliv, musela doufat, že ji to neuvidí. Jinou možnost neměla.

 

Vlhké a studené stěny dolu nebyly ani zdaleka tak přátelské jako prosluněné pláně na povrchu. Na pláních ale nerostly ani duchovnice, ani umrlcův mech a oboje nutně potřebovala. Ji samotnou však překvapilo, že na ni neměly úzké stěny skoro žádný vliv. Jistě, nepřišla si úplně pohodlně, ale taky nepanikařila. Světlo lucerny ozařovalo chladnou horninu a tu a tam Hope spatřila další opálená místa. V jednu chvíli ucítila pod svými chodidly podivnou měkkost. Shýbla se a posvítila si lampou na podlahu. Nepříjemný pocit z opuštěného dolu a záhadných spálenin na moment ustoupil slabému pocitu zadostiučinění. Bez ohledu na vlhkost kamene pod jejíma nohama si klekla a začala z něj odtrhávat polštářky zelenkavého mechu, který dosud nerušeně rostl v temnotě. Nebylo ho příliš, ale Hope věděla, že kde je jeden ostrůvek mechu, tam jich bude víc. A doopravdy, nemusela udělat ani krok, aby ho našla. Když si natrhala dostatek primitivní rostliny a znovu se zvedla na nohy, v temnotě podzemí spatřila cosi, co jí přišlo jako bledé světélkování. Zvedla ze země lucernu a vydala se tím směrem.

Srdce jí poskočilo, když zjistila, že zdrojem toho nepatrného světélka jsou široké klobouky bledé houby. Ve svitu lucerny jejich přirozené záření znatelně zesláblo, Hope však na houby stejně viděla lépe za pomoci hořícího knotu. Ani si nemusela ověřovat svoji domněnku v učebnici, byla si naprosto jistá, že před ní ve tmě rostou duchovnice. Položila lucernu na starou horninu a opatrně, jednu po druhé vydloubla houby z tenoučké vrstvičky hlíny, která se tam během let utvořila ze shnilých plodnic a trusu netopýrů. Hope naskládala houbičky na vrstvu mechu ve své brašně a snažila se je přitom co nejméně porušit. Jistě, do svého lektvaru je nakonec nakrájí, ale zbytečné rozdrcení plodnic by jí nijak nepomohlo.

Od sbírání hub ji náhle vytrhla ozvěna rozléhající se hlubinami. Nebyl to hlasitý zvuk, spíše jen těžké kroky něčeho velkého, které se však snažilo zůstat neodhaleno. Hope pozvedla lucernu a postavila se čelem ke směru, ze kterého ten zvuk přicházel. Nadšení z nálezu mechu i hub v tak krátké době jí dodalo odvahy a možná jen proto neposlechla své přirozené instinkty a okamžitě neutekla.

„Kdo je tam?“ zavolala do tmy. Kroky rázem utichly, jako kdyby se jejich majitel chtěl skrýt. Hope měla dojem, že místo něj slyší tiché šeptání, ale než stačila cokoliv rozeznat, ze tmy se ozval hluboký hlas.

„Jít pryč!“ řekl hlas rázně. Jeho majitel měl potíže s vyslovováním a přízvukem, takže Hope chvíli trvalo, než jí došlo, co po ní vlastně chtěl.

„Jít pryč, nebo já ty ublížit,“ přidal se druhý hlas, který se snažil znít varovně, ale vzhledem k nedokonalé výslovnosti mu to moc nešlo. Tenhle hlas byl o něco vyšší, stále ale zůstával příliš hluboký, než aby mohl patřit člověku.

„A to já nechtít!“ dodal znovu první hlas. Hope pevněji sevřela popruh mošny a připravovala se k útěku, zvědavost ji však popouzela dál.

„Ukažte se. Mě se nemusíte bát,“ snažila se obyvatele dolu ukonejšit. Přemítala přitom, jestli nevědí, kde se tu vzaly ty podivné spáleniny.

„To nebýt chytrý. Něco moct stát se.“

„Já být obluda,“ řekl skoro až plačtivě vyšší hlas.

„Vrah. Žhář. Kat,“ přitakával hlubší hlas.

„Jít pryč, než něco stát se.“

„Já nechtít ty ublížit.“

„Když mi nechcete ublížit, tak to neuděláte. Polezte ven,“ snažila se je přesvědčit Hope. Až teď ji napadlo, jestli to celé není past a jestli právě nesedá na lep nějakému predátorovi, který se snaží uklidnit svou kořist, než se na ni vrhne. Přesto však vítězila zvědavost a ochota pomoci neznámým. Chvilku slyšela jen špitání, méně tlumené než předtím. Stejně už bylo zbytečné předstírat, že tam nikdo není.

„Tak dobrý,“ řekl nakonec hlubší hlas a vzápětí se důlní chodbou opět rozezněly těžké kroky. Hope podržela lampu tak, aby viděla co nejlépe do štoly, ze které se ozývaly kroky, a po krátké chvilce se objevila masivní obtloustlá silueta. Hope při pohledu na ni o pár kroků couvla a jen tak tak že neuklouzla po vlhkém mechu. Když světlo dopadlo na příchozího a Hope si ho mohla pořádně prohlédnout, spatřila bytost skoro dvakrát větší než ona sama. Musela se hrbit, aby se do dolu vůbec vešla. Nažloutlou rohovitou kůži měl tvor pokrytou malováním z popela a kromě několika pruhů červené látky tvořících mnohovrstvou bederní roušku byl úplně nahý. Obě paže silné jako kmen dospělého stromu nervózně držel za zády. Hope však upírala pohled na jeho obličej. Tedy spíše obličeje. Na trupu hromotluka seděly dvě hlavy, z nichž jedna měla pouze jedno kyklopské oko a druhé z čela trčel růžek. Z obou spodních čelistí vyčnívaly dva tupé špičáky a dodávaly tvorovi tupý výraz. V jeho očích se však zračila jakási podivná divoká inteligence. Hope jej poznávala, třebaže nikdy nic podobného neviděla, a jen proto se okamžitě nedala na útěk. Byl to zlobr, úplně jak z pohádek, které slýchávala jako malá. Na rozdíl od pohádkových zlobrů se však tenhle netvářil, jako kdyby si ji chtěl upéct nad ohněm, spíš jako by se sám ohně smrtelně bál.

„Co jsi zač?“ zeptala se Hope, zatímco si zlobra prohlížela.

„Já být Glub,“ řekla pravá hlava s jedním okem a hlubším hlasem.

„Tok,“ dodala druhá s růžkem na hlavě.

„Glubtok?“ řekla Hope, jako kdyby se ujišťovala, že to pochopila správně. Obě zlobří hlavy přikývly. Hope si položila ruku na hruď.

„Já jsem Hope. Hope Saldeanová,“ představila se zlobrovi. Když znali svoje jména, atmosféra v temnotě dolu se rázem trochu odlehčila.

„Co tady ty dělat?“ zeptal se Tok. Hope pozvedla svoji mošnu s bylinami.

„Sbírám houby,“ řekla popravdě. Glubtok v ní z nějakého důvodu budil snad větší důvěru, než si zasloužil. Ale ona nikdy nechtěla nikoho soudit podle vzhledu a nehodlala teď začínat. Glubtok se zadíval na brašnu a kývl jednou ze dvou brad k chodbě, kterou Hope přišla dovnitř.

„Nezůstávat tady, Hope. Já udělat něco moc zlé,“ snažil se Glub znít varovně, ale v jeho podání to vypadalo spíše výhružně.

„Já zabít svůj kamarád, svůj rodina. Já spálit svůj hrouda,“ dodal plačtivě Tok. Hope znovu ustoupila dozadu a důkladně si pohledem zlobra změřila.

„Ale já nechtít,“ dodal rychle a lítostivě Glub. „To být nehoda.“

„Co jsi udělal?“ zeptala se nervózně Hope.

„Já…já být čarodějník,“ vysvětloval Tok. „Jenže já to nevědět. A pak… já jednou rozzlobit se…“

„…a pak to zjistit,“ dokončil větu Glub. „A všude metat oheň a led a můj kamarád křičet a hořet a můj rodná hrouda taky hořet.“

„Jen já se odtamtud dostat,“ řekl skoro až plačtivě Tok. Vytáhl silné ruce zpoza tlustých zad a ukázal Hope sevřené pěsti. I v relativním šeru děvče dokázalo rozeznat zlobrovy žíly, pulsující záhadnou silou, nad kterou neměl úplnou kontrolu.

„Takže… to ty můžeš za ty spáleniny v kameni?“ zeptala se, i když odpověď jí byla celkem jasná, a ukázala na černá místa v kameni. Glubtok přikývl.

„Já nevědět, co dělat.“ Zlobr rozmáchl beznadějně pažemi a Hope si přitom všimla, jak se mu mezi prsty zaleskly jiskřičky. „Co… co já když zase něco zničit? Já nemít nad já skoro žádná kontrola.“ Hope bylo Glubtoka až líto. Poprvé za celé setkání udělala opatrný krok k obrovi. Shrbený čarodějník se zkroušeně posadil na zem.

„Glubtoku… já… taky jsem přišla o všechno,“ řekla pomalu Hope a opatrně se k němu přibližovala. Skoro ani nepotřebovala lucernu. Zlobrova divoká magie světélkovala mnohem silněji než podzemní houby. „Když jsem byla malá… nemohla jsem s tím ani nic dělat. Stejně jak teď ty. Neměl jsi nad sebou kontrolu. Nemohl jsi s tím nic dělat.“ Glubtok zvedl pohled k děvčeti. Hope se nevyznala ve zlobřích výrazech tváří, ale podle lidských poměrů jí připadal zdrcený. To ostatně nemusela ani odhadovat, bylo to očividné.

„Co ty vědět? Ty nezničit svůj život jako Glubtok.“

„Ne,“ zakroutila soucitně hlavou Hope. Hlas se jí třásl, když znovu probouzela vzpomínky na Edwina, na Mrtvé doly a své toulky po Westfallu, než skončila u Saldeanů. „Ale cítila jsem se tak. Jenže jsem dostala další šanci a dokázala jsem jít dál. Nemůžeš skončit tady, Glubtoku. Tady ve tmě nikomu nepomůžeš.“

„Ale taky tady nikomu neublížit,“ opáčil Tok.

„A nemůžeš tu ani napravit svoje chyby.“

„Jak moct napravit chyba?“ zvolal Glubtok a Hope měla pocit, že žíly na zlobrových pažích začaly světélkovat o něco silněji. Musela být opatrná.

„Teď jsi vystrašený, já to chápu,“ řekla pomalu a povzdechla si. „Bojíš se toho, čeho jsi schopný. Poslouchej mne, Glubtoku.“ Zlobr zvedl hlavy a upřel na Hope prosebný pohled. „Chci ti pomoct. Ale většinu práce musíš odvést sám. Musíš se zklidnit, Glubtoku. Rozumíš mi?“ Čarodějník po chvilce ticha pokýval hlavami a silný tep magie v jeho pažích se opět utlumil. „Nesmíš nad sebou ztratit kontrolu. Když už navěky zůstaneš tady dole, budeš jenom tím zlobrem, který… no, spáchal to, co jsi udělal.“

„To já nechtít,“ řekl rychle Glubtok. Třebaže jeho řeč zněla dutě a zlobr nikdy neskloňoval slova, Hope měla silný pocit, že je ve skutečnosti velmi inteligentní a chápavý, navzdory tomu, co o zlobrech věděla z vyprávění.

„Tak vidíš,“ přistoupila až k němu a konejšivě mu položila ruku na jednu z mohutných paží. Byla překvapivě studená, jako kdyby obrovi pumpoval cévami led. „Jestli ale chceš být lepší, musíš odsud vylézt ven. Klidně tu nějaký čas zůstaň, aby ses mohl vypořádat sám se sebou, ale pak jdi ven a změň svět k lepšímu,“ usmála se na něj. Glubtok jí úsměv ve světle lucerny i v tlumené záři vlastních paží, která pomalu skomírala, oplatil.

„Ty… ty myslet, že já nebýt zrůda?“

„Kdybys byl zrůda, nebyl bys smutný z toho, co jsi udělal,“ zakroutila Hope hlavou a pak jí pohled padl na lampu, jejíž knot se začínal povážlivě krátit a s ním i čas, který mohla v důlní tmě strávit. Pohlédla znovu na Glubtoka a cítila se trochu smutná, že ho tu musí nechat. Zlobr však její pohled zachytil a přikývl.

„Já vidět. Ty muset jít, co?“

„Promiň, Glubtoku. Když se nevrátím včas domů, budu z toho mít malér,“ řekla a zvedla ze země brašnu i lucernu.

„Já chápat. Ale…přijít ty ještě někdy za já?“ Hope smutně pokrčila rameny.

„Nevím, Glubtoku. Ráda bych, ale bojím se, že už to nezvládnu.“

„Mhm,“ zabručel mrzutě Glubtok. „Já si pamatovat, co ty říkat. A já zkusit, co ty já radit. Já být dobrý čarodějník.“

„To ráda slyším,“ usmála se Hope, než se otočila směrem k východu z dolu. „Dávej na sebe pozor, Glubtoku. Snad se ti bude dařit.“

 

Nečekané setkání se zlobrem nedokázala Hope dostat z hlavy po celou cestu zpátky na Sentinel Hill. Zpáteční cesta ubíhala sice rychleji, dílem proto, že se už nemusela zastavovat pro byliny, ale zato si s sebou nesla duševní břemeno v podobě myšlenek na Glubtoka. Spáchal hroznou věc, to jí bylo jasné. Spálil svůj domov i všechny, kteří v něm žili. Každého, kdo by něco takového spáchal, by hned bez milosti odsoudila k trestu, jaký si zaslouží. Spáchal zločin, musí být potrestán, tak to ve světě fungovalo nebo aspoň mělo fungovat. Jenže zároveň se na vlastní oči přesvědčila, že Glubtok svých činů upřímně lituje, že viní sám sebe a děsí se toho, co se z něj může stát. Nechtěl nikomu ublížit, alespoň ne nikomu ze svých vlastních lidí. Z toho, co pochopila, hádala, že se u něj projevila jeho magická moc a panikařící Glubtok, neznalý toho, co vlastně dovede, nechtěně zničil vše, co mu bylo drahé. A když se pokoušel plameny zastavit, jenom vše zhoršil. Měl by být potrestán, když ví moc dobře, co udělal, a chce to napravit? Mělo by mu být odpuštěno? Hope na to neměla odpověď.

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.