Píseň ohně - 12. kapitola

• Bellatrix
• 25.02.2011
• Fan Fiction

12. KAPITOLA - Slova, jež byla psána První dojem, který jsem zaznamenal, bylo intenzivní ticho. Chvíli jsem se zaobíral myšlenkou, jestli jsem mrtvý, a pak mě napadlo, že kdybych byl mrtvý, asi bych nad tím nepřemýšlel. V další fázi jsem se pokusil otevřít oči. Nešlo to, měl jsem pocit, jako bych měl slepená víčka. Pokusil jsem se pohnout. Ani to se mi nepodařilo a tak jsem došel k závěru, že sice možná nejsem mrtvý, ale zato mi ochrnulo celé tělo. Začal jsem si přát, abych mrtvý byl. „Žiješ, Morlanne?“ Sluch mi každopádně sloužil, a když moje mysl po několika bezdechých vteřinách zpracovala i smysl otázky, pokusil jsem se odpovědět. Nešlo to. „Pokud nemůžeš mluvit, tak nemluv,“ řekl znovu ten hlas a já ho tentokrát dokonce byl schopen zařadit. Byla to Bellatrix. „Přejde to.“ Znovu jsem se pokusil otevřít oči a tentokrát jsem byl úspěšný. Sice mě okamžitě začala trápit příšerná bolest hlavy ze silného světla, ale aspoň jsem se přestal cítit mrtvý. Díval jsem se přímo nad sebe, odkud na mě shlížela blankytně modrá obloha bez jediného mráčku. Pod sebou jsem cítil sypký písek a do uší mi pronikalo něžné šumění moře a křik racků. Konečně se mi podařilo promluvit. „Kde to jsme?“ zachrčel jsem suchými a rozpraskanými rty a dodal: „Vodu!“ Něčí ruka mi zvedla hlavu a do krku mi vteklo několik kapek teplé slané tekutiny. Rozkašlal jsem se. „Musíš počkat,“ ozval se znovu Bellatrixin hlas. „Tvoje tělo si musí zvyknout na přítomnost.“ „Kde to jsme?“ zeptal jsem se znovu, tentokrát už s menšími obtížemi. „No, vypadá to, že na krásné slunečné pláži,“ odpověděl mi Bellatrixin hlas vesele a pak jsem uslyšel její smích. Pramenila z něj skutečná radost a zněl tak nenuceně a uvolněně, že mi vlil do žil novou energii. Vzepřel jsem se na loktech a posadil se. „Jak ti je?“ otázal se Bellatrixin hlas starostlivě a pak se mi do zorného pole dostala sama Bellatrix, která se nade mnou sklonila, a vítr mi do tváře sfoukl její vlasy. „Jde to,“ odpověděl jsem a už jsem byl alespoň schopný poznat svůj vlastní hlas. „Jak to myslíš, že jsme…na pláži?“ „Tak, jak to říkám.“ odpověděla rozpustile a rozpřáhla ruce. „Jen se rozhlédni!“ Skutečně se to lépe popsat nedalo. Na jednu stranu se až na samý okraj horizontu táhla zlatavá písčitá pláž soupeřící o jasnost barvy s azurově modrým mořem podél ní, a když jsem se otočil na druhou stranu, uviděl jsem několik malých domků a přístav, u kterého kotvila loď. A já tu loď znal. „To je…“ „Steemwheedle Port,“ dořekla za mě Bellatrix. „A zdá se, že kapitán Moore s Lady Agnes na nás stále čekají.“ „Ale jak je to možné? Kde jsme se tu vzali?“ zeptal jsem se zmateně. Bellatrix pokrčila rameny. „Vzpomínky mám nejasné, ale myslím, že nás sem někdo z Bronzové letky musel přemístit. Dostatečně velkou moc na to každopádně mají.“ Zamyslela se. „To bylo naše štěstí. Nedovedu si představit, že bychom šli zase zpátky přes poušť. Kromě toho, Illiyana je stále v bezvědomí.“ Ukázala vedle mě. Skutečně, elfka ležela bezvládně na písku a dlouhé stříbrné vlasy jí zakrývaly tvář, která byla ještě bledší, než jak jsem si ji pamatoval. „Byla v Jeskyních času moc dlouho,“ odtušila Bellatrix. „Její mysl se stále ještě nevyrovnala s realitou.“ Měl jsem pocit, že mi něco chybí, ale nedokázal jsem si vzpomenout co. Hlava mi stále třeštila bolestí a intenzivní sluneční svit mě bodal do očí. Najednou mi to došlo. „Naomi!“ vyděsil jsem se. „Přemístili ji s námi,“ uklidnila mě Bellatrix. „Někde tu pobíhá…“ Nejspíš byla poblíž, takže uslyšela můj výkřik. Přiběhla ke mně a od zadních nohou jí odlétávala písečná zrnka ve zlatavých kaskádách. „Naomi,“ oslovil jsem si něžně a zabořil obě ruce do její srsti, jejíž dotyk mi tak chyběl. „Stýskalo se mi, holka.“ Naomi mi olízala obličej a pak se mi na klíně stočila do klubíčka, jako by se už nikdy nechtěla hnout. Bellatrix se na nás dívala a na rtech jí pohrával jemný úsměv. Všiml jsem si, že v rukou drží předmět zabalený do smaragdově zelené látky. „Je to to, co si myslím, že to je?“ zablábolil jsem nesmyslně. Bellatrix se opět zasmála a přikývla. „Je to přesně ono. Talah na’Ishnu.“ Podala mi ji, zvedla se a setřásla si z šatů písek. „Zatím ji hlídej jako oko v hlavě, dojdu do přístavu a přivedu s sebou někoho, kdo nám pomůže s Illiyanou. Myslím, že se ani jednomu z nás nechce ji nést.“ Sledoval jsem ji, jak se vzdaluje a mizí mezi přístavními chatrčemi, a pak jsem knihu opatrně rozbalil. Byla velmi tenká; vlastně nešlo o knihu v pravém slova smyslu jako spíš o pár listů svázaných jemnými koženými řemínky. Její desky byly z velmi měkké sluncem zahřáté tmavé kůže a do nich byl natisknut stříbrnou barvou připomínající samotný měsíční svit její název. Jméno autora neuváděla kniha žádné – nejspíš v rámci utajení. Zkusmo jsem zalistoval. Zažloutlé stránky byly popsané zvláštním rozmáchlým písmem, které možná trochu připomínalo náš vlastní jazyk, ale dokázal jsem identifikovat jen několik slov. „Měsíc“, „bůh“, či spíše „bohyně“, protože další slovo bylo rozhodně „Elune“. Nejspíš nějaký nábožensky laděný rukopis, usoudil jsem. Trochu mě to zklamalo, čekal jsem něco zajímavějšího. Listoval jsem dál. Další stránka byla nadepsána „Shan’fall anis Neph’are“ a bylo vidět, že ji někdo psal buď ve velkém spěchu, nebo dokonce poslepu. Slova na řádcích vůbec nebyla v jedné rovině, byla často poškrtaná a zdálo se mi naprosto nemožné vyluštit jejich význam. Několik z nich jsem ale byl opět schopen rozeznat - „válka“, „krev“ nebo „krveprolití“ a pak nějaké jméno – „Astaroth“, které mi ale až příliš připomínalo démona Mannorotha a tak jsem knihu raději zavřel. Slunce příjemně hřálo, stejně jako zlatavý písek, Naomina hlava v mém klíně hřála ještě příjemněji a já se pomalu ponořil do mělkého spánku. „Morlanne? Jsi to ty?“ Chtěl jsem otevřít oči, ale nešlo to. „Nesnaž se probudit. To jsem já.“ Byl jsem zmatený. „Illiyano?“ „Ano.“ Její hlas, pokud se toto telepatické spojení vůbec dalo označit jako hlas, zněl nesmírně vyčerpaně. „Nemám dost síly. Byla jsem v Jeskyních času příliš dlouho. Příliš dlouho mi trvalo, než jsem našla ten správný okamžik, správnou dobu, správné místo. Moje mysl je příliš zmatená a proto mé tělo utlumilo většinu ostatních životních funkcí, aby mysl načerpala energii.“ Zaznamenal jsem něco jako povzdech. „Nevím, jestli budu schopná kontrolovat tlukot srdce a dech, může se klidně stát, že v tomto stavu zemřu.“ „Tohle neříkej. Najdeme způsob, jak ti pomoct. Přece tě nenecháme zemřít teď, když jsme tě zachránili.“ „Důležité je, že jsme získali Talah na’Ishnu,“ zdůraznila Illiyana. „Ne mě. V této válce bude umírat mnoho řadových vojáků a já jsem jeden z nich. Morlanne…“ Z Illiyanina hlasu zazněla naléhavá prosba. „Musíš Bellatrix ochránit. Vlastním životem, pokud to bude nutné, ona je naší jedinou nadějí.“ Hořce jsem se ušklíbl. „Pochybuju, že stojí o moji ochranu. Zatím spíš chránila ona mě.“ Zaznamenal jsem Illiyanin slabý úsměv. „Dej jí čas. Její mysl je složitá.“ „Morlanne? Morlanne!“ Nejasně jsem vnímal, že se mnou někdo třese. Illiyana se najednou téměř bolestivě sevřela kolem mé mysli, aby ji udržela v kontaktu. „Morlanne, poslouchej! Nesmíte ztrácet čas - ať se mě Bellatrix nesnaží zachránit, ať se raději věnuje rozluštění Talah na’Ishnu!“ „Morlanne!“ Illiyana opustila mou mysl tak rychle, že jsem zalapal po dechu, a pak mě oslepilo sluneční světlo. Nade mnou klečela Bellatrix, držela mě za ramena a vedle ní jsem viděl stát jednoho námořníka z Mooreovy posádky – holohlavého muže se zlatými náušnicemi. „Sluníčko pálí, co, mladej?“ komentoval muž s úšklebkem to, co pravděpodobně považoval za bezvědomí způsobené spalujícím pouštním žárem, zatímco Bellatrix ignorovala jeho rýpnutí a dala mi napít vody z měchu, který nejspíš donesla z lodi. „Co se stalo?“ zeptala se tiše. „Všechno ti řeknu potom,“ odpověděl jsem obezřetně, protože holohlavý muž se k nám zvědavě naklonil a očividně se snažil něco zajímavého zaslechnout. Elfka krátce přikývla a pomohla mi vstát. Námořník mezitím vzal do náručí bezvládnou Illiyanu a nemohl jsem si nevšimnout, že si ji prohlíží s velkým zájmem, který se nesnažil nijak zakrývat. Když jsme se dostali na loď, Bellatrix mě odvedla do podpalubí a pak šla vyřešit naši dohodu s Moorem, který prohlásil, že ho ani nenapadne zvednout kotvu, dokud nedostane svoji slíbenou odměnu. Zřejmě se ale vše odehrálo k jeho spokojenosti, protože za chvíli už byly plachty vytaženy a my vypluli na širé moře. Já mezitím seděl v kajutě s Naomi spící u mých nohou a bezmyšlenkovitě listoval Talah na’Ishnu. Občas jsem se po očku podíval na Illiyanu, která ležela na visutém lůžku s rukama křečovitě zaťatýma, a ve smrtelně bledé tváři se jí odráželo světlo lucerny. Po několika minutách se vrátila Bellatrix, sedla si naproti mně a vyčkávavě se na mě zadívala. „Tak co?“ nadhodila. „Povíš mi, co se stalo tam na té pláži? Byl jsi v bezvědomí…“ Líbilo se mi, že na mě nijak nenaléhala. Po našem návratu z Jeskyní času se zdála mnohem uvolněnější a také se častěji usmívala, což mi bylo milé, protože jsem se na její úsměv velmi rád díval. „Ano, skutečně jsem byl v bezvědomí,“ připustil jsem. „Usnul jsem a ve spánku se s mojí myslí spojila Illiyana.“ Bellatrix ke spící dívce krátce zaběhla pohledem a na čele se jí objevilo několik vrásek. „Co ti říkala?“ „Vysvětlila mi, že se nemůže probudit, protože její mysl se ještě nevyrovnala s těmi časovými skoky.“ S touhle větou jsem byl spokojený, znělo to, jako bych věděl, o čem mluvím. „A ještě říkala, že se nemáme snažit jí nijak pomoct, a že se máme radši věnovat rozluštění Talah na’Ishnu.“ Víc jsem nehodlal prozrazovat, a rozhodně ne Illiyaninu prosbu, abych chránil Bellatrix i za cenu vlastního života. Bellatrix se už na nic neptala; místo toho mi vzala z rukou Talah na’Ishnu a začala jí zvolna listovat. „Proč si pro všechno na světě Illiyana myslí, že to budu schopná přeložit?“ mumlala si pro sebe nespokojeně. „Znám sice řeč Nočních elfů, ale tohle…“ zakroutila hlavou a otočila dalších několik stránek, „tohle se od jejich nynějšího jazyka liší.“ „Přece se jejich řeč nemohla tak moc změnit,“ namítl jsem. „To mě právě mate,“ řekla zamyšleně. „Spíš mě napadá, jestli to nebyl záměr.“ Svitlo mi. „Myslíš, že to psali šifrovaně?“ Nejistě pokrčila rameny. „Možné to je. Dath’Remar říkal, že ta kniha bylo nejlépe utajované tajemství Ochránců míru, tak nejspíš učinili veškerá možná opatření, aby se nikdo nedozvěděl, co se v ní píše. Pro jistotu ani neuvedli jména autorů…“ Dolistovala až ke stránce nadepsané „Shan’fall anis Neph’are“ a zamračila se. „Nedává to smysl. Shan’fall, to je něco jako Svit hvězd, a Neph’are…Neph je srdce, pokud vím, a ‘are je nějaká koncovka. Nedává to smysl,“ zopakovala naštvaně, ale pak přimhouřila oči a začala kreslit prstem po pergamenu. „Fall Shan’re…“ zašeptala si tiše pro sebe a pak mi vítězoslavně oznámila: „Je to přesmyčka!“ Začala skládat jednotlivé slabiky dohromady. „Fall’anis Shan’re…Ne, takhle ne…Shan’anis…Ne, to ne, určitě tam bude Shan’re…Shan’re Neph’anis…Neph’anis falla Shan’re!“ Zatvářila se spokojeně. „A co to znamená?“ zeptal jsem se maně. Já bych na něco takového nikdy nepřišel, ani kdyby na tom závisel můj život. Úsměv jí trochu ztuhl, ale nezmizel. „Nemám ponětí. Ale už jsem tahle slova někdy slyšela, tím jsem si jistá. Jen nevím, co znamenají.“ Četla dál a přejížděla prstem po jednotlivých řádcích, ale pak knihu rezolutně zavřela. „Rozumím tak každému třetímu slovu a navíc nejsem schopná dát dohromady význam.“ Podívala se trochu nevraživě na spící Illiyanu. „Jak si zatraceně mohla myslet, že to zvládnu přeložit?“ Položila knihu vedle sebe a vstala. „Ona aspoň zná jazyk Nočních elfů a s trochou štěstí možná i tu jejich původní řeč, bez toho to nepůjde. Pokud je ten text skutečně zašifrovaný, potřebuju někoho, kdo mi bude překládat jednotlivé varianty těch vět.“ „Jak jí chceš pomoct?“ zeptal jsem se. Na okamžik se zamyslela. „Podle všeho potřebuje životní energii. Sama jí nemá dost, protože je ještě moc vyčerpaná, a bez ní se neprobudí.“ „Ty jsi taky vyčerpaná,“ namítl jsem. „Nemůžeš jí předat vlastní sílu, mohlo by tě to zabít.“ Bellatrix se na mě úkosem podívala a jeden koutek úst se jí zvedl v náznaku úsměvu. „Napadá mě mnohem lepší způsob. Totiž, lepší pro mě.“ *** „No ták,“ protáhla Bellatrix žoviálně poslední slabiku. „Bude to jenom krátkodobé vyčerpání. Z toho se vyspíte.“ „Nenechám ze sebe vysávat život, ty čarodějnice!“ vyprskl vztekle holohlavý námořník, kterého se Bellatrix právě snažila přesvědčit, aby jí dovolil převést část jeho energie do Illiyanina bezvládného těla. Bellatrix se zatvářila, jako kdyby jí právě složil kdovíjaký kompliment. „Přimluvím se u kapitána, abyste tak na den dva dostal volno. Vyplatí se vám to, věřte mi.“ „Vždyť stejně nic nedělá,“ ozvalo se od jednoho z goblinů. „Všechnu práci oddřeme my.“ „Mlčte, vy zelený potvory,“ vyštěkl muž. „Nebo vás nechám napíchnout na stěžeň!“ Bellatrix trpělivě čekala. Pod jejím přimhouřeným zrakem se námořník začal nepříjemně ošívat. „Tak dobře, ale přísahejte mi, že mě to nezabije,“ přikázal Bellatrix nervózně. „Přísahám, že vás to nezabije,“ odvětila dívka s úsměvem. „A řeknete Mooreovi, že budu tři dny neschopnej cokoli dělat,“ pokračoval námořník a podle jeho výrazu mu to celé začalo připadat vlastně docela výhodné. „Jak račte,“ povzdechla si Bellatrix teatrálně a obrátila oči v sloup. „A…“ nadechl se znovu muž, ale Bellatrix ho tentokrát zarazila. „Ne, už nic! Tohle vám musí stačit.“ „Tak jo,“ rezignoval námořník. Bellatrix si pro sebe spokojeně přikývla. „Fajn. Morlanne,“ otočila se ke mně, „mohl bys prosím informovat kapitána o naší domluvě?“ Mohl jsem jí snad říct ne, když se na mě takhle usmívala? Mohl jsem jenom doufat, že pokud se Mooreovi její plán nebude líbit, nebude si vybíjet svůj vztek na mně. Jediná Mooreova poznámka k mojí informaci byla „Ten línej povaleč stejně nic nedělá, tak to nebude žádná velká změna…“, načež mě poslal zpátky za Bellatrix, abych jí vzkázal, že „Pokud při tom ten budižkničemu chcípne, pošlu jí ještě děkovnej dopis.“, což jsem nepovažoval za důležité Bellatrix vůbec oznamovat. Když jsem se vrátil do kajuty, Illiyana už byla vzhůru a jakmile mě uviděla, vyskočila na nohy a ukázala na mě obviňujícím prstem. „Morlanne, říkala jsem ti přece, že mě nemáte…“ „Potřebuju někoho, kdo mi tu knihu přeloží,“ přerušila ji Bellatrix monotónním hlasem, než jsem se stihl začít obhajovat. „Neznám vaši řeč tak dobře, abych dokázala zároveň překládat a přemýšlet nad významem.“ Illiyana se posadila zpátky na lůžko a povzdechla si. „Doufala jsem, že to nebude tak složité, abys to sama nedokázala…“ „Já znám jenom váš současný jazyk,“ vysvětlila zamračeně Bellatrix a při tom si na prst navíjela jednou koženou šňůrku, kterou byla kniha svázaná. „A to ještě samozřejmě ne nijak dokonale.“ „Ale ani já nemám tu nejlepší znalost naší staré řeči,“ povzdychla si noční elfka. „Ale dobře tedy, alespoň to zkusíme. A měli bychom co nejdříve začít. Času není nazbyt.“ „Máme celou cestu zpátky do Ratchetu,“ zabručela Bellatrix, opřela se o stěnu, pokynula mi, abych si sedl vedle ní a zamyšleně se zadívala na stříbrný nápis vyražený na deskách knihy. Chvíli si ho zamyšleně prohlížela a pak se obrátila na Illiyanu. „Napřed mi řekni, co vůbec ten název znamená.“ „Život v míru,“ odvětila Illiyana. „Ale název podle mého názoru není důležitý.“ Bellatrix pokrčila rameny. „Dobře, tak dál. ‚Aman Elune allaminar dor Ethllien‘,“ přečetla nahlas. „Kéž Elune posvětí tato slova,“ přeložila větu Illiyana. „To je nadpis?“ „Jo,“ odpověděla Bellatrix nepřítomně a prolistovala několik dalších stránek. „Pod tím nadpisem je jedna strana textu a po ní další nadpis.“ „Jen jedna strana?“ ujišťovala se Illiyana. „V tom případě to pro nás také není důležité. Pokračuje ten text slovy ‚Alah dor Thera do’rah nar Diel‘? Bellatrix přikývla. „Znamená to ‚Ať tyto řádky vyjeví pouze pravdu‘,“ vysvětlovala Illiyana. „Je to v podstatě prosba k bohyni Elune o požehnání knihy. Některé elfské svazky touto modlitbou začínají. Můžeš ten úvod přeskočit a pokračovat dál.“ Bellatrix obrátila stránku a přečetla další nadpis. „Shan’fall anis N eph’are.“ Vzhlédla od knihy a čekala na Illiyanin překlad. Chtěl jsem se zeptat, jestli už předtím nezjistila, že ten text je přesmyčka, ale Bellatrix nejspíš odhadla můj úmysl a zarazila mě. „Nemusela jsem mít pravdu,“ poznamenala tichounce. „Nech ji to napřed přeložit, třeba to smysl dává.“ Zřejmě ale skutečně nedávalo, protože Illiyana se zamračila a zopakovala si větu nahlas. „Slova jsou jasná, ale dohromady nedávají smysl. Tušila jsem, že to nebude tak jednoduché, a proto jsem doufala, že dokážeš objevit nějaký skrytý význam, pokud ty texty nebudou jednoznačné.“ „Už se stalo,“ ozvala se Bellatrix a v hlase jí jasně zaznívala hrdost nad vlastní vynalézavostí. „Tedy, částečně. Ty slabiky jsou přeházené a podařilo se mi je poskládat do věty, kterou jsem už někde slyšela, jenom si nedokážu vzpomenout, kde.“ „Řekni mi tu větu,“ vybídla ji Illiyana. Bellatrix si v duchu spojovala jednotlivá slova. „Neph’anis falla Shan’re,“ řekla pak. Illiyana se zamyslela. „Pokud to přeložím opravdu hodně volně, znamená to ‚Strážkyně ohnivé písně‘,“ řekla po chvíli, pak se na moment zamyslela upřeně se zadívala Bellatrix do tváře. „A můj názor je, že ta Strážkyně jsi ty.“ Bellatrix zvedla obočí a její tvář získala zdvořile nesouhlasný výraz, který – jak jsem si už dřív všiml – nasazovala vždycky, když nechtěla lidem říct přímo do očí, že podle ní melou nesmysly. „Co konkrétně tě k té myšlence vede?“ Illiyana se nadechla k odpovědi, ale předešel jsem ji. „Chápu, kam tím Illiyana míří. Jmenuješ se Bellatrix Sinn’Fallah, že?“ otázal jsem se. Pokud jsem si dobře pamatoval, tímto jménem ji oslovil ten starý muž z Bronzové dračí letky v Tanarisu před vchodem do Jeskyní času. Bellatrix se trochu zamračila; nejspíš jí nebylo moc po chuti, že znám celé její jméno, ale nakonec kývla. Otočil jsem se k Illiyaně. „Sinn’Fallah by se z našeho jazyka dalo přeložit jako ‚Píseň ohně‘.“ „Pak není o čem diskutovat,“ reagovala bleskurychle Illiyana a smetla tím jakékoli možné Bellatrixiny argumenty ze stolu. *** Překlad zabral Bellatrix a Illiyaně dalších několik dnů, ale podle mého pozorování se nenaskytly žádné pochybnosti nad tím, že by snad význam některých vět špatně pochopily, takže jsme nakonec mohli dát dohromady stručný výtah. „Shrňme si to tedy,“ navrhla Illiyana. Už vypadala o dost lépe, čerstvý mořský vzduch jí zřejmě dělal dobře. Seděla ve stínu pod strážním košem, aby jí sluneční světlo pokud možno nedopadalo na bledou pokožku, zato já s Bellatrix jsme seděli vedle sebe na tom nejprosluněnějším místě na palubě a ve slunečním svitu jsme se doslova koupali. „Mluví se tam o jakémsi ‚Pánovi pekel‘, Astarothovi, jenž přebývá na ‚Trůnu, jenž shlíží do temnoty‘. Pán pekel bude velmi pravděpodobně sám Thorax, který podle mých informací sídlí v Outlandu na místě zvaném Kil’Jaedenův trůn, takže to odpovídá. Co se stane, pokud Thorax získá moc, je tam myslím popsáno dostatečně detailně, abychom všichni pochopili, jak jsou důležité ony ‚Nephaniya‘, tedy ‚Strážkyně‘, které jsou předurčené k tomu navždy zbavit svět této hrozby. Protože pokud se tak nestane, Thorax bude stále sílit a nakonec se nezastaví před ničím v touze ovládnout celý svět. A až bude mít dost moci pro sebe, nejspíš bude chtít povolat do Azerothu Plamennou legii. Další invazi démonů už nemáme šanci přežít, Thorax musí být zastaven. Pokud tedy ta kniha mluví pravdu a zažehnání tohoto zlého osudu skutečně je v moci oněch Strážkyň.“ „Ty Strážkyně by měly být dvě,“ ujal jsem se slova já, abych donutil Illiyanu přestat přednášet své apokalyptické vize, které mě děsily, „a to…“ Nahlédl jsem do knihy. „‚Neph’anis falla Shan’re‘, tedy ‚Strážkyně ohnivé písně‘, a ‚Neph’anis nella Thori’del‘, ‚Strážkyně vodních hlubin‘.“ „‚Neph’anis falla Shan’re‘ je bezpochyby Bellatrix,“ promluvila opět Illiyana, „a jelikož ta druhá je v dalším textu označovaná také jako ‚Cestovatelka mezi hvězdami‘, jsem toho názoru, že jde o draeneiku.“ Vzal jsem si opět k ruce knihu. „A co jsi říkala, že znamená to ‚Arlithrien‘?“ optal jsem se Illiyany. „Ochránkyně,“ odpověděla elfka trpělivě. „Zdá se, že ony Strážkyně jsou obdařeny mocí k boji s Thoraxem, zatímco Ochránkyně mají za úkol tyto Strážkyně… no, ochraňovat,“ usmála se rozpačitě. „Zkrátka něco jako jejich tělesná stráž. Mají být též dvě, ‚Man’ar nei mandalas Ishnua‘, tedy ‚Ta, jež propojuje osudy‘ a ‚Dalore Anei Duuna‘, což znamená ‚Navrácená cestě vítězství‘. Jak ale zjistíme, kdo ty ostatní dívky skutečně jsou, to netuším.“ Illiyana si složila hlavu do dlaní a dlouhé stříbrné vlasy jí zakryly unavenou tvář. „Je tam vůbec napsáno, jak mají Strážkyně s Thoraxem bojovat?“ zeptala se Bellatrix a v hlase jí jasně zaznívala skepse. Euforie z toho, že jsme se živí dostali z Jeskyní času, ji zřejmě už přešla, a teď měla ve tváři vepsán smrtelně vážný výraz, kvůli kterému nevypadala ani zdaleka tak půvabně, jako když se usmívala. Illiyana se usmála. „Čekala jsi, že se dočteme o nějakém mocném magickém artefaktu, který jediný dokáže Thoraxe zničit?“ „Tak trochu jsem v to doufala,“ přiznala Bellatrix s úšklebkem. Illiyana si ode mě vzala knihu a začetla se do ní. „Je tam psáno, že Strážkyně mají bojovat ‚mocí jim danou osudem‘.“ „No, jestli mám bojovat mocí mně danou osudem s někým tak mocným, jako je podle té knihy Thorax,“ poznamenala suše Bellatrix, „tak to nedopadne dobře. Sbohem, Azerothe.“ Přejela si jedním prstem po krku. „Nesmíš se tak podceňovat,“ kárala ji Illiyana. Opět mi podala knihu, seskočila ze svého lůžka a klekla si naproti Bellatrix. „Znám sílu magie, kterou ovládáš.“ „Promiň, Illiyano, ale myslím, že neznáš,“ řekla Bellatrix s despektem. „Myslím, že v žádném případě nemůžeš znát a chápat dosah jejích možností. Ale o to teď nejde. Ta shoda mého jména a toho ‚falla Shan’re‘ je sice zajímavá, ale pořád to ještě neznamená, že to nutně musím být já.“ „Sinn’Fallah je v podstatě přesný thalassijský ekvivalent darnassijského ‚falla Shan’re‘,“ vysvětlila Illiyana. „A znáš snad někoho jiného mezi Sin’dorei, kdo by měl stejné příjmení jako ty?“ zeptala se pak zvědavě. Šach a mat. Bellatrix se zamyslela. „Ne, kromě mých rodičů a mě nikoho. Ale,“ zvedla prst, „může to být klidně někdo ze zbývajících Quel’dorei.“ „Morlanne,“ přerušila ji Illiyana hlasitě, „najdi v Talah na’Ishnu tu pasáž, kde se mluví o Bellatrix, a kousek mi přečti.“ Zalistoval jsem zpět. „Neph’anis falla Shan’re, falanar an toriel Illa’mare Ethalla…“ „To je ono,“ skočila mi do řeči Illiana. „Pamatuješ si, co to znamená?“ obrátila se k Bellatrix, které se ve tváři zračil výraz zdvořilého nezájmu. „Je tam napsáno ‚z rodu Padlých‘.“ Illiyana zvedla jedno obočí. „Není jasné, koho tím autor myslel? Pokud Ochránci míru přečetli budoucnost a viděli v ní vás, jak myslíš, že vás museli vnímat? Odvrátili jste se od měsíce a od bohyně Elune a pak jste upsali své duše démonické magii pocházející z hlubin Twisting Nether.“ Zdálo se mi to nebo Illiyanina poznámka vyzněla vyčítavě? Přestože se mi Illiyana nezdála jako výrazněji nábožensky založená osoba, jako Noční elfka nejspíš nedala na bohyni Elune dopustit. Upřímně jsem doufal, že se z té diskuze nestane náboženský spor, to by byla ta poslední věc, se kterou bychom teď mohli ztrácet čas. Bellatrix pokrčila nezúčastněně rameny. „Možná máš pravdu. Morlanne, co si o tom myslíš ty?“ Normálně bych byl asi velmi překvapen, že se mě Bellatrix ptá na můj názor, ale zrovna mě zaměstnalo něco jiného. Při čtení toho krátkého úryvku jsem si všiml, že jednotlivé věty byly na stránce poskládané tak, že každý řádek začínal velkým písmenem. A když se vynechal každý druhý znak v takto vzniklých sloupcích na levých okrajích stránek… „Pojďte se na něco podívat,“ upozornil jsem obě ženy. „Možná je tam toho zakódováno ještě mnohem víc, než na co jsme zatím přišli.“ Bellatrix i Illiyana se sklonily nad knihou. Přejel jsem prstem po jednom sloupci. „Když vynecháte každé druhé písmeno, zbytek dá dohromady jméno. B-E-L-L-A-T-R-I-X-S-I-N-N-F-A-L-L-A-H.“ Chvíli jsem se v duchu opájel vlastní chytrostí a pak jsem se po očku podíval na Bellatrix. Naprosto konsternovaně zírala do knihy; nejspíš teď poprvé uvěřila, že s tím má něco společného. „Čti dál,“ vybídla mě tiše Illiyana. Přešel jsem na další stránku. „Y-S-A-D-A-R-I-S. Ale žádné příjmení.“ „Draeneiové příjmení nemají,“ podotkla Bellatrix. Zdálo se, že už se vzpamatovala z šoku a vrátila se jí chladná racionalita. „Takže jsme našli druhou Strážkyni.“ Další stránka. „I-L-L-I-Y-A-N-A-L-O-R-E-T-H-A-R-A-N.“ Illiyana se překvapeně nadechla. „To není možné…“ „Možné to je a dokonce to dává dokonalý smysl,“ oponovala jí Bellatrix a vypadala, že má škodolibou radost z toho, že je to teď Illiyana, kdo není překvapením schopen slova. „První Ochránkyně přece má být ‚Ta, jež propojuje osudy‘. To ty ses dozvěděla o Talah na’Ishnu. A ty ses vydala do Jeskyní času a tu knihu našla.“ „Přečti to poslední jméno,“ vyzvala mě místo odpovědi Illiyana. „C-A-L-A-N-T-H-I-A-Q-U-E-N-A-M-O-N.“ „Calanthia Quen’Amon?“ vykřikla překvapeně Bellatrix a nahlédla mi přes rameno. „Znáš ji?“ otázala se Illiyana. „Samozřejmě, že ji znám!“ přisvědčila Bellatrix a ve tváři se jí objevil nevěřícný úsměv. „Vyrůstaly jsme spolu, byly jsme kamarádky. Ale od té doby, co jsem odešla z Quel’Thalasu, jsem už o ní neslyšela.“ „Takže pokud tomu dobře rozumím…“ Tím jsem si až tak jistý nebyl. „Musíme najít Ysadaris a Calanthii. A co potom?“ Já i Illiyana jsme se v očekávání zadívali na Bellatrix. Elfce se ve tváři vystřídalo několik výrazů: překvapení, hrdost a nakonec podráždění. „Proč se na mě tak díváte?“ vyštěkla agresivně. „Protože v této válce nás povedeš ty,“ odpověděla Illiyana mírně. „Nepovídej,“ odsekla Bellatrix a založila si ruce na hrudi. „Pokud vím, Strážkyně jsou dvě.“ „Ale nejsou si rovnocenné,“ vysvětlovala Illiyana. „‚Neph’anis falla Shan’re, falanar an toriel Illa’mare Ethalla, ilisar’thera menne Oneira Theris na Falanthis nai Ishnu.‘,“ zacitovala elfka melodickým hlasem, jako by přednášela dávnou báji. „Znamená to, že ty nás povedeš do války a k vítězství,“ doplnila pro vysvětlení. Bellatrix se ušklíbla. „Jasně, k vítězství, jak jinak. A samozřejmě si nemůžu vybrat, že?“ Illiyana zavrtěla hlavou. „Pokud odmítneš osud, jenž ti byl předurčen, svět už nikdy nebude takový, jaký jsme ho znali,“ řekla vážně. Bellatrix zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla. „Dobře, řeknu vám, co uděláme. Najdeme Ysadaris a Calanthii a pak si promluvíme s Rhoninem – to od něj jsem se dozvěděla o Talah na’Ishnu,“ dodala, když se Illiyana přelétl přes tvář nechápavý výraz. „Pokud existuje někdo, kdo bude vědět, co dál, je to Rhonin. A tam, v Dalaranu, moje cesta končí,“ zdůraznila. „Zažila jsem v životě už příliš mnoho, než abych ochotně uvěřila takovému nesmyslu, jako že jsem k něčemu předurčená. A kromě toho s tím už nechci mít nic společného. Myslím, že už jsem se nacestovala dost.“ Illiyana si povzdechla. „Snad časem změníš názor.“ Bellatrix zatvrzele mlčela. <--- zpět na 11. kapitolu 2. časť | | pokračovat na 13. kapitolu --->

---

Zpět do sekce Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.