Píseň ohně - 15. kapitola (2/2)

• Bellatrix
• 24.07.2011
• Fan Fiction

15. KAPITOLA - Dalaran (2. část) „Dámy a pánové, můžeme pokračovat.“ Byla jsem Rhoninovi nesmírně vděčná, že se tvářil, jako by se nic nestalo. I ostatní zřejmě na jeho hru přistoupili; když jsem si šla sednout zpátky na své místo, nikdo se na mě ani nepodíval a všichni se zájmem sledovali Rhonina, který si vyžádal pozornost tím, že zůstal stát, a významně si odkašlal. „Rád bych vám někoho představil.“ Elf, který až doteď jako by vůbec nevnímal, co se kolem něj děje, pomalu povstal, postavil se vedle Rhonina a něco jeho směrem zamumlal. Rhonin přikývl. „Nebyl jsem k vám úplně upřímný. Nebyl jsem to totiž já, kdo byl obdařen tím viděním. Na něco takového je potřeba skutečně vytříbená schopnost vnímavosti, kterou já bohužel zatím postrádám. Nechtěl jsem celou situaci zbytečně komplikovat, tak jsem nechal Bellatrix vzkázat, že ta vize pocházela ode mě.“ Byla jsem skutečně zvědavá, kdo ten elf je. Někdo z Rady Šesti? Navíc vlastně ani jako elf nevypadal; oči neměl ani modré, ani zelené, spíš měly barvu husté šedé mlhy. A byl bledý; tak bledý, až byla jeho kůže skoro průsvitná. V celém jeho zjevu bylo cosi zvláštního, co mě nutilo mít se před ním na pozoru. Sálala z něj moc, jak magická, tak jakási přirozená aureola nezměrné síly, která by mohla bořit města nebo vylévat řeky z břehů. A kdo ví, možná to vůbec není... Rhonin na elfa ukázal v obřadném gestu. „Čaroděj Krasus z Rady Šesti, nebo také Korialstrasz z Rudé dračí letky,“ představil ho. … možná to vůbec není elf. U všech bohů, koho by napadlo, že to může být drak v elfské podobě… První na Rhoninovo naprosto nečekané a šokující oznámení zareagovala Illiyana. Pomalu a s aristokratickou elegancí povstala a pak před Krasem beze slova poklekla a sklonila hlavu. Lesklé vlasy jí spadly přes tvář a zavlnily se jako proud tekutého stříbra. Po Krasově tváři přelétl stín úsměvu. „To snad nebude nutné…“ promluvil snad vůbec poprvé za dobu, kdy jsme vstoupili do věže. Jeho hlas byl podobně tichý jako Illiyanin a připomínal mi klidný mořský příboj. Z celého Krasova vzezření vůbec vyzařoval klid a majestátnost bytosti mnohem starší, než si kdokoli z nás byl schopen představit. Přesto ale po nás nevyžadoval žádná gesta úcty – pohybem ruky naznačil Illiyaně, aby povstala, a když tak trochu rozpačitě učinila, s úsměvem ji požádal o Talah na’Ishnu a následně opět usedl na svoji židli po Rhoninově pravici. Byla jsem šokovaná, to musím přiznat. Čekala bych cokoli jiného, než že jde o draka, a přímo jednoho z nejvýše postavených členů Rudé letky. Ale… příčilo se mi zachovat se stejně jako Illiyana a prokázat Krasovi úctu, kterou si sice bez debat zasloužil, ale z nějakého důvodu nežádal. V té podobě připomínající elfskou byl jako jeden z nás – klidně mohlo jít o kteréhokoli z kirin torských mágů, pokud by ovšem nepromluvil, neprojevil svůj ohromující rozhled nebo se někomu nezadíval do očí, ze kterých sálalo mohutné dračí vědomí rozpínající se jako hutný magický příkrov. Pokud jsem k jeho osobě necítila úctu, pak respekt určitě. To ale neznamenalo, že se před ním hodlám klanět… Bellatrix Flamesinger se před nikým neklaní. „Aby bylo jasno, nikoho zde nereprezentuji. Jsem tu jako…“ Dračí mág krátce zalétl pohledem k Rhoninovi a ústa se mu zkřivila do pobaveného úšklebku. „…poradce, nic víc.“ Rhonin nijak nereagoval. Zadívala jsem se zpátky na Krasa, který mezitím pomalu a uvážlivě listoval elfskou knihou a pokyvoval hlavou. „Jsem tu z jediného důvodu. Abych vám dvěma,“ pokynul štíhlou bledou rukou směrem ke mně a k Ysadaris, která se ve své židli trochu přikrčila, „vysvětlil všechno, co budete potřebovat vědět. Všechno, co musíte chápat, abyste, abych tak řekl, nenadělaly víc škody než užitku.“ Krasus se odmlčel a zadíval se skelným zrakem někam do protější stěny. Tvářil se, jako že pro něj konverzace skončila, celé jeho vzezření říkalo „teď je řada na vás“. Po očku jsem se podívala na draneneiku, která rozhodně nevypadala, že chce něco říct, a tak jsem nakonec, ač nerada, promluvila sama. „A vysvětlíte nám to?“ No co, co jiného jsem mu na to měla říct? Co jiného mohl čekat, že řeknu? Krasův skelný výraz se okamžitě proměnil v maximálně pozorný a vzápětí už mě propalovaly jeho temně šedé oči. Trochu mě to vykolejilo, ale pohledem jsem neuhnula. „Vysvětlím.“ Bohové, baví tě to hodně? „Hmm, jak bych to řekla…“ Krasus mě stále zvědavě pozoroval. Tak nějak jsem měla dojem, že jediným slovem to můžu celé zkazit. „…Nemáme na to celý den.“ Dračí mág se usmál. „Jsem velmi rád, že chápeš, jak moc nás tlačí čas. Dobrá tedy. Nejlepší asi bude, když začnu od začátku.“ „Jak moc od začátku?“ optala jsem se s jakýmsi mlhavým tušením, co asi může mít čaroděj na mysli. Nezklamal mě. Krasův úsměv se ještě rozšířil. „Od úplného začátku. Od stvoření Azerothu.“ Všimla jsem si, jak Calanthia vykulila oči. Musela jsem se pro sebe trochu ušklíbnout. Věděla tak… málo. „Jak je známo,“ rozpovídal se konečně Krasus, „na prapůvodní Azeroth přišla rasa zvaná jako Titáni, kteří zde v podstatě stvořili život, víceméně tak, jak ho známe dnes. Mimo jiné také potom předali část své moci pěti Aspektům, aby dohlíželi na pořádek ve světě, ale o tom teď mluvit nechci. Jednu věc jsem teď totiž vynechal.“ „Staré bohy.“ Tak tohle očividně nebyla dvě nejvhodněji zvolená slova, která jsem mohla vypustit z úst. Krasus se zamračil a vyměnil si krátký pohled s Rhoninem. Rudovlasý mág jenom pokrčil rameny a zadíval se směrem k balkónu, jako kdyby ho náš rozhovor už nezajímal. Možná opravdu ne, možná to už všechno od Krasa slyšel. Já sama stále dračího mága tvrdošíjně sledovala a čekala na odpověď. „Ne tak docela,“ promluvil opět Krasus uvážlivě. „I o ně tam částečně jde, to ano, ale měl jsem na mysli něco jiného. A to Azeroth před tím, než byl Titány přetvořen. To, co zbylo ze starého světa. To, co tvoří samotnou jeho podstatu.“ Krasus se na mě a na Ysadaris s očekáváním zadíval. „Je mi líto, ale nechytám se,“ oznámila jsem mu prostě, zatímco Ysadaris se pro jistotu tvářila, jako kdyby v místnosti vůbec nebyla. „Elemental Plane.“ Krasus jako by vypadal trochu zklamaně, že to musel říct sám. „Co s Elemental Plane?“ Krasus na mě upřel kritický pohled, jako kdyby mi chtěl beze slova naznačit, že ode mě očekával víc, a já v jeho šedých očích na okamžik zahlédla záblesk rudých dračích zorniček. „Víš, co to je?“ otázal se trochu přezíravě. To jsem sice úplně přesně nevěděla, ale rozhodla jsem se to risknout. „Je to v podstatě jádro světa. To, z čeho je tvořeno všechno na něm.“ „Ano,“ odvětil Krasus a ušklíbl se, „zopakovala jsi to, co jsem před chvílí řekl. Výborně.“ Rozhořčeně jsem stiskla rty. Krasus si toho naštěstí nevšiml, protože si zrovna vyměňoval tajemné pohledy s Rhoninem. „Dám ti ještě šanci,“ dodal po chvíli. „Abys mi řekla, co Elemental Plane skutečně je. Když už tedy chceš dělat chytrou,“ dodal polohlasem a z jeho hlasu čišel despekt. „Elementy,“ skoro jsem ho ani nenechala dopovědět. „Elemental Plane jsou čtyři… verze našeho světa a každá z nich je tvořena jedním elementem. Překrývají se a dohromady tvoří všechno, co vidíme kolem sebe.“ Alespoň takhle jsem to kdysi četla v jedné knize, ale upřímně jsem doufala, že to neznělo jako zapamatované nazpaměť. Krasus pozvedl jedno obočí. „Vskutku.“ Snažila jsem se netvářit se příliš samolibě, ale Krasus mezitím pokračoval v řeči ke všem přítomným a přestal si mě všímat. „Nikdo neví, jak tenhle svět na počátku vznikl. Je možné, ačkoli nepravděpodobné, že ho vytvořili Staří bohové, nicméně ale oni byli první, kdo jej obýval. Oni a potom vládci elementů, z nichž každý byl pánem jedné části Elemental Plane. My jako bytosti z tohoto světa pocházející jsme s ním ale svázaní a čas od času se mezi námi objeví někdo, kdo je schopen překonat hranice viditelného a nahlédnout až do Elemental Plane. A co víc, využívat síly v něm skryté.“ Ani v nejmenším se mi nezamlouvalo, kam to směřuje, ale Krasus se odmlčel na pouhých pár vteřin a nedal mi tak šanci se na cokoli zeptat. „Tyto jedince jsme sledovali. Někteří zemřeli, dřív než stihli vůbec zjistit, jakou mocí vládnou; po nějaké době se ale vždy objevili další, kteří tak převzali jejich místo. Přišli jsme na to, že vždy mohli existovat jen čtyři ve stejném čase – každý z nich držel v rukou klíč k jedné bráně do Elemental Plane. Většinou se nám podařilo najít je včas a vysvětlit jim vše, co museli vědět. Jak svoje schopnosti kontrolovat, především.“ Dost by mě zajímalo, koho Krasus myslel tím „my“ – jestli svoji letku nebo snad draky všeobecně… „A kde k těm schopnostem jako přišli?“ To byla Calanthia, samozřejmě. Kdo jiný by se odvážil takhle bez mrknutí oka skočit Krasovi do řeči. Já měla v tomhle alespoň nějaký pud sebezáchovy, i když také ne vždy fungoval bezchybně. Dračí mág na ni upřel svůj pronikavý mlhavě šedý pohled. „Dal jim je Azeroth.“ Calanthia trochu přihlouple pootevřela ústa a po chvíli sklopila oči někam k podlaze. Krasus ji ale stále upřeně pozoroval, až mi jí začalo být trochu líto. „Takže… to máme být my čtyři?“ Krasus přenesl svoji pozornost opět na mě a zavrtěl hlavou. „Ne, ne, všichni ne.“ Zašustily zažloutlé stránky Talah na’Ishnu, jak do ní Krasus nahlížel. „Dva, hm, Strážci, jak je tady označují, už nejsou mezi živými. Strážkyně země, dryáda, zemřela před nedávnou dobou v Teldrassilu… A další Strážce, noční elf, padl ve Válce Pohyblivých písků. Jejich nástupci se ještě neobjevili nebo jsme je zatím nenalezli. Zbyli jste jen ty a Ysadaris. Oheň a voda.“ Krasus si povzdechl a náhle vypadal o mnoho set let starší. „O tobě jsme věděli. Když jsi byla v Dalaranu, neustále jsme tě mohli mít pod kontrolou a sledovat, kdy a jak se tvé schopnosti projeví, a jestli vůbec… Bohužel jsi nám pak udělala čáru přes rozpočet, když jsi zničehonic odešla.“ „A jak jsem to měla vědět?“ bránila jsem se možná trochu útočnějším tónem hlasu, než bylo nezbytně nutné. „Nikdo mi neřekl ani slovo…“ Krasus si mě ale už zase nevšímal, teď obrátil směrem k Ysadaris, která se trochu nahrbila a sklopila oči. „Ysadaris jsme bohužel neobjevili, protože jsme se zaměřovali jenom na rasy pocházející z Azerothu… Jak je ale vidět, tak to tím nejspíš podmíněno není.“ „Já bych ráda věděla…“ vzala jsem si zase slovo a snažila se ignorovat Krasův hypnotický pohled, který se na mě okamžitě upřel, „v čem tedy ty naše schopnosti spočívají. Pokud tedy opravdu existují,“ neodpustila jsem si. „Jistě, že existují,“ odvětil dračí mág s pohrdavým odfrknutím. „Síly kolující elementální rovinou jsou v podstatě podobné jako magie zde v našem světě. Pokud má jedinec nadání ji vycítit a dostatečně silnou vůli na to ji použít, získává tím zdroj obrovské moci. S Elemental Plane je ale ten problém, že pochopitelně není viditelná, smyslově zachytitelná a normálně přístupná. Nachází se až za hranicí toho světa, ve stejném prostoru, ale v jiné rovině. Vy musíte být schopni nahlédnout skrz prostor a spatřit jeho prapůvodní podstatu.“ „Jak…?“ pípla Ysadaris. Po očku jsem se na ni podívala; i přes její sytě modrou kůži bylo vidět, že je mladá draeneika bledá; oči měla doširoka otevřené a plné otázek. Když zachytila můj zkoumající pohled, napřed se zatvářila vylekaně, ale vzápětí se nesměle usmála. Její úsměv jsem opětovala; dívka mi byla od prvního okamžiku sympatická svou otevřeností a trochu naivní laskavostí k celému světu. Ta určitě nebude mít problém spolupracovat s dvěma členkami Hordy – Ysadaris očividně nijak neřešila příslušnost k rozdílným frakcím, nejspíš prostě jen dělila lidi na ty dobré a špatné. No, možná není tak jisté, že s ní budu dobře vycházet, napadlo mě záhy. Krasus mezitím pokračoval ve vysvětlování. „Nemělo by to být ani zdaleka tak složité, jak to zní. Stejně jako mají někteří lidé od dětství talent pro magii, máte vy přirozené nadání k tomu, abyste překročili, pochopitelně metaforicky řečeno, tu bránu, která nás dělí od Elemental Plane. Vaše mysl vás k ní sama navede.“ U všech bohů, to jsou ale příšerné kecy, napadlo mě okamžitě, a ani ne o vteřinu později se na mě zaměřil Krasův pohled. Čaroděj vstal; mimoděk jsem trochu ztuhla. Krasus mávl rukou, rukáv jeho roucha se mírně zavlnil a na lemu se objevilo pár krystalků ledu. Sluneční světlo jejich ostré hrany rozpalovalo do běla a téměř bolestivě mě bodalo do očí; trochu jsem se díky tomu vzpamatovala – právě včas, abych vyskočila na nohy, když dračí mág ve velitelském gestu pozvedl ruku a z jeho dlaně směrem ke mně vyšlehla ledová střela. Jako by se na okamžik zpomalil čas; neuvěřitelně ostře jsem vnímala oslnivě se blyštící plochy mrazivého projektilu a hlavně jeho ostrou špici, která mi mířila přímo na hruď. I přes chlad sálající ze střely na několik sáhů dopředu mi na čele vyrazil pot. Z nějakého důvodu mě ani nenapadlo pokusit se uhnout; nějak jsem najednou měla pocit, že není kam. Zrak jsem měla podivně zamlžený a okraje mého zorného pole se rozplývaly do ohnivě rudozlaté barvy. S podivným klidem jsem jenom beze slova, bez jediné magické formule vztáhla ruku před sebe. A moje dlaň vzplála. O vteřinu později mě zpětný náraz odhodil přes celou místnost. S překvapeným výkřikem jsem narazila zády do jedné z knihoven a vzápětí skončila na zemi, kde se na mě sesypaly veškeré svazky, které stály v policích. Chvilku jsem měla pocit, že mám zlomený vaz, vzápětí mě někdo chytil za zápěstí a vytáhl na nohy. „U Světla…“ zabručel Rhonin s trochu nesouhlasným výrazem a lehce mě popostrčil zpět k mé židli. Totálně vyvedená z míry jsem se posadila, zatímco Krasus stál pořád na tom samém místě a nezaujatě si prohlížel rukávy své róby, které měl mírně ohořelé. „Když se zeptám, co to mělo zatraceně být, budu toho litovat?“ ušklíbla jsem se jeho směrem. Ani se na mě nepodíval. „Rhonine, použila právě Bellatrix magii?“ Né asi, pomyslela jsem si, ale tentokrát jsem radši mlčela. Rhonin trochu přivřel oči a udělal jemné gesto rukou. Špičky prstů se mu na okamžik fialově rozzářily. „Ne.“ „Co?“ Tohle už jsem řekla nahlas. „Samozřejmě, že ne,“ odtušil Krasus vítězoslavně. „V elementální rovině magie jako taková neexistuje. Magické proudy se projevují až v našem světě, ale tam vládnou úplně jiné síly. Síla ohně…“ Krasus se na mě konečně podíval a zatvářil se o něco laskavěji. „… je to, co ti teď zachránilo život.“ Raději jsem spolkla otázku, jestli by mě ta ledová střela opravdu zabila, ale Krasus mi stejně nedal prostor se na cokoli zeptat. „Stejné to bylo tehdy, když jsi vytvořila ten ohnivý déšť. V té bitce s trolly. Jelikož zatím nejsi schopná tu sílu vědomě kontrolovat, tvoje podvědomí po ní sáhne ve chvíli, kdy má pocit, že jsi v ohrožení života a že není jiná možnost.“ „Hmm, aha,“ byla jediná věc, kterou jsem řekla. Krasovi to ale zřejmě bůhvíproč stačilo a otočil se k Ysadaris, která vypadala, že by byla nejradši někde hodně daleko odsud. „To stejné platí pro tebe. Nemá cenu se snažit ty schopnosti ovládnout násilím, ale také se nesmíte vy nechat ovládat jimi. Nevím, jak bych vám poradil, ale zkušenosti mi říkají, že na to obě postupně přijdete samy. Vždy to tak bylo, bude to tak tedy i ve vašem případě,“ dodal s neochvějnou jistotou. To jsi nám teda pomohl, odtušila jsem v duchu, a Krasus se po mně koutkem oka trochu nevraživě podíval. „Chcete se ještě na něco zeptat?“ otázal se pak do celého sálu. „Já mám dotaz.“ Calanthii se v očích zračila dychtivost, která se mi moc nezamlouvala. „Co mají být zač ty… Ochránkyně, o kterých se mluví v té knize?“ Krasus si povzdechl. „Pravda je taková, že nevím. Pokud Ochránci míru skutečně spatřili budoucnost, pak jsou Ochránkyně jakási pojistka, aby Strážkyně přežily, co nejdéle to bude možné. Zkrátka je chránit.“ Rty se mu zvlnily do mírného úsměvu. „Díky Illiyaně jsme získali Talah na’Ishnu, co dal osud do vínku tobě, Calanthio Quen’Amon, je mým zrakům skryto.“ Zachytila jsem Illiyanin letmý pohled, upřený na mě; zračila se v něm bolest a jakási nejistota. Když jsem k ní otočila hlavu, elfka se zadívala jinam a vzápětí jsem si nebyla jistá, zda ten pohled nebyl jenom zdání. Calanthia mezitím o něčem živě diskutovala s Krasem, ale mě to už nezajímalo. Celé tohle setkání mě už nezajímalo, chtěla jsem odsud vypadnout a mít tohle všechno za sebou. Vstala jsem. „Můžu něco říct?“ Cítila jsem na sobě jejich pohledy. Pohledy, ve kterých se zračilo očekávání. Viděli ve mně – já nevím, snad vůdce, možná naději, a já nechtěla být ani jedno z toho. Jenže se mě nikdo neptal. Tak když to takhle chcete, máte to mít. Narovnala jsem se a přejela celé shromáždění jediným pevným pohledem. „Svůj názor na vedení této války jsem nezměnila. A pokud mám být vůdce, tak ho hodlám prosadit tím spíš. Já vám…“ No co už, řeknu to nahlas. „… kašlu na nějaké pochybné schopnosti, o kterých ani nevím, jak je použít.“ Pečlivě jsem se vyhýbala Krasovu i Rhoninovu pohledu, přestože jsem na sobě cítila oči obou dvou, oba nesouhlasné a trochu kritické. A bylo mi to jedno. „Nezáleží mi na nějakých věštbách starých tisíce let, pronesených lidmi, kteří jsou dávno mrtví. Chci armádu, které můžu velet. Armádu, která bude ochotná bojovat tak dlouho, jak to bude třeba. Pokud zvítězíme, tak silou zbraní a ne pochybných proroctví. Silou toho, co leží zde v našem světě, ne mimo něj. Protože o náš svět budeme bojovat.“ Nepodívala jsem se na ostatní, ani jsem je pomalu nevnímala. Nezajímal mě názor nikoho z nich, protože jsem ani v nejmenším nepochybovala o pravdivosti svých slov. A pokud oni pochybovali, můžou se klidně postavit do čela sami. Možná to tak mělo být, možná jsem k tomu skutečně předurčená. Možná jsem ale jenom náhodný kolemjdoucí, který se rozhodl vzít věci do svých rukou. Ať tak nebo tak, v každém případě se postarám o to, aby ten zatracený démon litoval dne, kdy byla ta slova zanesena na zažloutlé stránky Talah na’Ishnu. V žilách mi teď místo krve kolovala nenávist a odhodlání, které jsem hodlala maximálně využít. Věděla jsem, že jsem se rozhodla správně. Protože chyby se ve válce nepřipouští. A já Thoraxovi válku právě vyhlásila.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

<--- zpět na 1. část 15. kapitoly | | pokračovat na 16. kapitolu --->

---

Zpět do sekce Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.