Píseň ohně - 16. kapitola (1/2)

Bellatrix
15.08.2011
Fan Fiction

16. KAPITOLA - Tanec hvězd (1. část) Musím uznat, že jsem se v Rhoninovi nezklamala; vůdce Kirin Tor totiž – ostatně jako vždy – myslel opravdu na všechno do posledního detailu a měl dopředu naplánovaných tolik kroků, že by se za to nemusel stydět ani leckterý šachový mistr. Po mém krátkém proslovu mi nejprve několika stručnými slovy vyjádřil svůj souhlas a plnou podporu a poté věcně prohlásil, že nemá cenu váhat s žádostí o spojenectví, a zavolal si dovnitř onoho obtloustlého mága ve fialovém rouchu, který tu měl zjevně funkci jakéhosi poslíčka. „Bryane, uveď prosím krále Wrynna a Náčelníka Thralla.“ Bryan spěšně odklusal splnit rozkaz a Rhonin se pobaveně zadíval do mých překvapením rozšířených očí. „Nechal jsem je oba povolat trochu s předstihem,“ objasnil mi situaci. „Oba jsou obeznámeni se základními fakty, takže doufám, že se to odbude co nejrychleji. A Flamesinger,“ naklonil se blíž ke mně a ztišil hlas, „snaž se chovat se pokud možno diplomaticky, a ne tak, jak míváš ve zvyku. Rozhoduje se tu o důležitých věcech.“ Než jsem mu stihla nějak dostatečně nediplomaticky odpovědět, už se rozlétly dveře, zřejmě rozražené nějakou velmi ráznou a rozhodnou rukou, a dovnitř nakráčel mohutný hnědovlasý muž ve skutečně úctyhodném plátovém brnění se znakem lva na hrudi a podmračenou zjizvenou tváří. Přestože jsem s ním ještě nikdy neměla tu čest, nic včetně jeho hrdého vystupování mě nemohlo nechat na pochybách, že je to sám král Varian Wrynn osobně. V těsném závěsu za ním se objevil neméně mohutný ork také v brnění, které svojí černou barvou a širokými nárameníky budilo skutečný respekt. S Náčelníkem Thrallem jsem se na rozdíl od Stormwindského krále už jednou setkala, ale on nedal nijak najevo, že by mě znal; nejspíš to bylo dobře – naše setkání neproběhlo za zrovna příznivých okolností. Thrall zůstal stát u dveří a tiše rozmlouval s postarším kouzelníkem, který sem oba vládce přivedl; naproti tomu Varian se nechoval nijak zdrženlivě. Okamžitě zamířil k Rhoninovi a už cestou začal rozhorleně hovořit: „Rhonine, byl bych skutečně rád, kdybychom konečně mohli začít řešit ty „důležité věci“, o kterých jsi s takovým nasazením mluvil. Mám dost vlastních záležitostí, které se bohužel nevyřeší samy. A čas běží.“ „Proto jsem vás nechal povolat, Variane,“ odpověděl mu mírně Rhonin, ignorujíc jeho podrážděný tón. „Musíš mi to prominout, ale troufám si říct, že tato záležitost má momentálně nejvyšší prioritu, což by ti mělo být jasné vzhledem k tomu, co jsem ti již sdělil. Nejzásadnější fakta oba znáte,“ pokynul i Thrallovi, aby přistoupil blíž, „takže teď bych vám rád představil Bellatrix -“ lehce jsem se uklonila Varianovi, aby mě Rhonin nemohl obvinit, že mařím jeho diplomatické jednání, a pak neodolala a zasalutovala Thrallovi, který mě pozdravil strohým pokývnutím hlavy, „Ysadaris - “ mladá draeneika se poklonila s očima plaše upřenýma k zemi, „Calanthii - “ ta kdovíproč vypadala, že jen stěží potlačuje smích, „a Illiyanu.“ Rhonin se chvíli přehraboval v mapách rozházených po stole a nakonec na něm rozložil velmi podrobnou mapu Outlandu, jejíž tvůrce ji z nějakého důvodu, snad z nostalgie, opatřil ozdobným nadpisem Draenor. „Bellatrix, mohla bys, prosím…?“ požádal mě mág s nevinným výrazem a přistrčil mapu ke mně. Věnovala jsem mu ten nejvražednější pohled, jakého jsem byla schopna. Mohl by to klidně všechno vysvětlit sám, nevěděla jsem přece o nic víc než on, spíš naopak, nehledě na to, že celá záležitost by si tím udržela svoji neutralitu, ale Rhonin odjakživa velmi rád testoval hranice mých schopností. Všichni se na mě tázavě dívali a Varian se tvářil dost netrpělivě, takže jsem chtě nechtě musela Rhonina poslechnout. „Cílový bod je zde,“ začala jsem stejně jako náš „válečný stratég“ Halthenis Dreamwalker, jeden z bývalých studentů Falthrienské akademie, jehož největším snem bylo stát se generálem největší armády v dějinách, a jehož úsloví o cílovém bodě používali po několika měsících podvědomě všichni v jeho okolí. Poklepala jsem prstem na pevnost na severovýchodě Hellfire Peninsula. „Kil’Jaedenův trůn,“ dodala jsem celkem zbytečně, protože bod na mapě byl označen i příslušným názvem. „Thoraxovo sídlo.“ „Poměrně nestrategické,“ poznamenal Varian. „Je tam úplně odříznutý od ostatních základen Plamenné legie.“ „On v tom asi vidí výhodu určité nenápadnosti,“ pokrčila jsem rameny. „Která se mu očividně až doteď vyplácela, protože si ho nikdo víceméně nevšiml. Ale máte pravdu, že pro nás je to velký přínos. Můžeme ho sevřít ze dvou stran bez možnosti útěku.“ Přejela jsem prstem po pásu hor na jihu a severozápadě, které Kil’Jaedenův trůn ohraničovaly. „Odříznout mu únikové cesty a probít se dovnitř. Jenže tohle je možné jen s početnější armádou,“ zvýšila jsem trochu hlas, aby mi věnovali plnou pozornost. „Vojenská podpora je tedy to jediné, co potřebujete…?“ pokýval hlavou Thrall. Nebyla to jasně vyřčená otázka a já si nebyla jistá, zda to není prosté konstatování, ale přesto jsem odpověděla. „Přesně tak. Už mám přislíbenou pomoc od Lor’themara Therona. Z Falcon Watch.“ Poklepala jsem na malou tečku v západní části Hellfire Peninsula reprezentující elfskou osadu. „Vše mi bylo vysvětleno dostatečně jasně,“ konstatoval Thrall velitelským tónem, jako by mi naznačoval, že vlastně nemusím nic říkat a ať radši mlčím. „Kil’Jaedenův trůn je příliš blízko Thrallmaru, než abychom si mohli dovolit tuto hrozbu podceňovat.“ Thrall mi podal pečlivě zapečetěný svitek a přitom mě sjel pohledem od hlavy k patě. Nebyla jsem si jistá, jestli si mě pamatuje z toho… drobného incidentu s temnými mágy v Orgrimmaru, ale v Cleft of Shadow nejspíš tolik krvavých elfů nepřebývalo, a Náčelníkova paměť také nejspíš nebyla nejhorší. Nicméně jsem jeho pohled pevně a hrdě opětovala, zatímco mi dával instrukce vázající se k tomu listu, který mi právě svěřil. „Předej to kapitánu Nazgrelovi v Thrallmaru, dostáváš tím na dobu tohoto válečného konfliktu hodnost poručíka vojsk Hordy.“ Mimoděk jsem polkla. Thrall to nejspíš zaregistroval, protože se jeho výraz okamžitě změnil ve skeptický. „Varuju tě. Nepokoušej se jakkoli svých pravomocí zneužít, jinak se budeš zodpovídat přímo mně. Rhonin mi přísahal,“ jeho hlas zvolnil do méně autoritativního tónu, „že nedělám chybu, že jsi prý rozumná a zodpovědná a budeš stejně rozumně a zodpovědně nakládat s právem na velení.“ Blesklo mi hlavou, jestli mě náhodou Rhonin příliš nepřechválil. Já sama se sice považovala za docela schopnou, ale slova jako „rozumná a zodpovědná“ bych na svoje charakterizování rozhodně nemohla s klidným svědomím použít. Co asi musel Rhonin Thrallovi a Varianovi navykládat, aby byli ochotni svěřit mi svoje jednotky? Rhonin by sice nikdy nelhal, ale zato si dokázal zajímavým způsobem přizpůsobovat pravdu, aby se mu hodila. Možná by nebylo od věci, aby mi pak prozradil, co všechno vlastně Thrallovi a Varianovi v rámci své přesvědčovací taktiky řekl. Ať už to bylo cokoli, ve Varianově případě nebyl zřejmě vůdce Kirin Tor moc úspěšný. „Já tedy musím říct, že nesdílím Rhoninův optimismus. Proč si myslíš,“ obrátil se k čaroději, který ho pozorně sledoval vypočítavým pohledem, jako by chtěl zjistit, co chce král říct, ještě než ta slova opustí jeho ústa, a mohl si předem připravit vhodnou odpověď, „že tahle… žena bude schopná vést armádu?“ Kdyby tuhle nedůvěru k mé kompetenci vyjádřil kdokoli jiný, asi bych s ním nakonec musela zdráhavě souhlasit. Ale ve Varianově hlase byl vystaven na odiv takový despekt a pohrdání, že jsem ještě nikdy v životě neměla takovou chuť někomu pořádně vrazit. Silou vůle jsem se ale zdržela nějaké kousavé odpovědi a čekala, jestli mě v tom nechá Rhonin plavat samotnou nebo jestli se mě pokusí před Varianem nějak obhájit. Můj bývalý mistr mě naštěstí nezklamal. „Není jenom kouzelnice, pokud se domníváte, že má ve zvyku pouze stát za bitevními liniemi. Prošla hraničářským výcvikem, splnila všechny pro to nutné zkoušky, a kromě toho; její matka byla velitelkou elitní královské stráže Anasteriana Sunstridera. Bellatrix v tomto prostředí vyrůstala, není na bitevním poli žádný nováček. Zaručuji se za ni.“ „Hm.“ Nečekala jsem, že na to Varian řekne něco jiného. Mohlo to na něj udělat dojem, jaký chtělo, z Rhoninových úst to znělo rozhodně věrohodněji a jistě to mělo i větší váhu než by mělo z úst mých, ale lidský král nejspíš nebyl z těch, kteří by jen tak jednoduše přehodnocovali své názory. Varian si chvíli neklidně přejížděl prstem po hlubokých jizvách na svém obličeji a po chvíli přemýšlení konečně promluvil. „Abych byl upřímný, ani nemáme vojáků zrovna nazbyt. Podobnou situaci jsme ani v nejmenším neočekávali a musím říct, že je to pro Alianci čára přes rozpočet.“ „Variane,“ začal Rhonin smířlivě, „musíš chápat, že…“ „Samozřejmě…“ zavrčel Varian a zamračil se. Zaznamenala jsem, že je to vlastně jeho obvyklý výraz; úsměv na jeho tvrdé tváři by nejspíš působil dost nepatřičně. Byla to tvář muže, kterému toho na světě už mnoho nezbylo. „Jistě, já vím, jak je to důležité,“ pokračoval a v jeho hlase jasně zazníval jízlivý podtón. „V případě nouze vám mohu poskytnout oddíl vojáků z Allerian Stronghold. Ale,“ zvedl prst a koutkem oka pohlédl ke mně, „nepřeji si, aby mým lidem velela ona.“ Varian mi věnoval nepřátelský pohled, jako by mě vyzýval, abych protestovala, ale takovou radost jsem mu rozhodně nehodlala udělat. Jen jsem se na něj dál tázavě dívala a snažila se mu tím naznačit, aby pokračoval. „Allerian Stronghold velí kapitán Auric Sunchaser. Jak se s ním dohodneš na spolupráci, je mi už jedno, ale to rozhodnutí závisí především na něm.“ Varian si mezitím nechal přinést brk a pergamen a teď na něj v rychlosti psal vzkaz, který následně zapečetil a hodil ho na stůl přede mě. „Je to jen popis situace, žádný příslib, že dostaneš mé vojáky na hraní.“ „Variane,“ začal Rhonin naléhavě, opřel se rukama o stůl a naklonil se blíž. „Neuvědomuješ si, jak…“ „Souhlasím,“ skočila jsem rychle Rhoninovi do řeči. Varianovy jizvy se vlivem zamračeného výrazu jakoby ještě prohloubily; věnovala jsem mu milý úsměv spolu s lehkou úklonou hlavy. „Já s tím souhlasím. Jsem vám velmi vděčná, králi Wrynne, za vaši podporu.“ Znovu jsem se lehce uklonila. Podle Rhoninova varovného pohledu mým směrem jsem to už možná s tou zdvořilostí trochu přehnala, nicméně Varian vypadal dost zaskočeně. Neřekl ani slovo, jenom kývl. „Dobrá,“ zabručel a založil si ruce na hrudi. Chvíli jsem se ještě tvářila, že podrobně studuju mapu, abych udělala dojem tím, že spřádám v hlavě nějaké velkolepé plány, a pak jsem od stolu vzhlédla a usmála se. „Nejspíš vám nedokážu vyjádřit dostatečnou vděčnost za vaši podporu,“ rozloučila jsem se s oběma vládci, motivována tím, že už budu mít celé to jednání konečně za sebou, „ale snad naše vítězství bude znamenat víc než slova díků.“ „To jistě bude,“ přizvukoval mi Rhonin možná až příliš spěšně, a vypadal tak unaveně, jak jsem ho snad ještě nikdy neviděla. „Králi Wrynne, Náčelníku Thralle,“ poklonil se oběma vládcům, „mnohokrát vám děkuji za spolupráci. Mohu vám slíbit, že budete o situaci co nejdříve opět informováni.“ „Takže, co bude teď?“ zeptala jsem se rudovlasého mága těsně poté, co Thralla a Variana odvedl jakoby telepaticky přivolaný kouzelník Bryan, přičemž Varian vypadal, že mu nic neudělalo větší radost, než že mohl konečně vypadnout. „To bych se měl ptát spíš já tebe,“ konstatoval Rhonin s úšklebkem, „ale budiž. Pokud chceš znát můj názor, tak už není třeba nad ničím váhat.“ „Vzhůru do Outlandu,“ usmála jsem se slabě. „Pokud se ke mně donesly správné informace,“ rozpovídal se Rhonin s šibalskou jiskrou v oku, „dostala jsi na cestu od Lor’themara doprovod.“ „Jako by tu nebyl…“ mávla jsem rukou a pak se na něj úkosem podívala: „Jak o něm zatraceně víš?“ Rhonin se shovívavě usmál. „Ale Flamesinger… Snad si nemyslíš, že někdo může přijít do mého města, aniž bych o tom věděl? Navíc…“ Čaroděj se zarazil a náhle se jeho výraz proměnil ve smrtelně vážný. „Pokračuj,“ vybídla jsem ho. „Navíc jeho mysl přímo křičí do světa ‘Nenávidím tě, Bellatrix.‘ Nedá se to přeslechnout.“ Rhonin se nejistě rozhlédl, aby zkontroloval, zda náš rozhovor zůstal beze svědků. Nikdo nám naštěstí nevěnoval pozornost – Illiyana rozmlouvala s Krasem (který se kupodivu nijak nezapojil do předešlé debaty s oběma vládci) a Ysadaris jejich rozhovoru bez hlesu naslouchala, zatímco Calanthia s Morlannem vyšli na balkón a Cal Morlannovi se smíchem ukazovala něco nebo někoho na náměstí. Rhonin se pohledem vrátil ke mně. „Chtěl jsem jen říci, aby sis dávala pozor. Nevím sice, co se mezi vámi dvěma stalo, ale nejspíš šlo o něco vážného. Takže tě prosím, nech to teď být. Neohrožuj svoje poslání nesmyslnými rozepřemi.“ „Proč o tom mluvíš, jako kdybych za to mohla jenom já?!“ vyjela jsem na něj a dala si jednu ruku vzdorovitě v bok. „Nikoho neobviňuju,“ bránil se Rhonin a pak si povzdechl. „Vy dva jste úplně stejní… Ale proč jsem o něm vůbec začal,“ změnil čaroděj rychle téma, když podle vzteku vepsaného v mé tváři poznal, že kráčí po tenkém ledě, „Rommath je neobyčejně schopný mág a nejspíš bude schopen vás všechny přemístit přímo před Temný portál.“ „Tak moment,“ zarazila jsem se. „Zdálo se mi to, nebo jsi právě řekl „vás všechny“? Copak ty s námi nejdeš?“ „Přesně tak,“ potvrdil mi moji domněnku Rhonin. „Už mě nepotřebujete. Ty víš všechno, co vědět potřebuješ, a brzy snad budeš mít i svoji armádu. Mám v tebe důvěru, děvče, že budeš jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že nebudeš potřebovat, abych nad tebou držel ochrannou ruku.“ „Aby ses nepletl,“ zabručela jsem nepřesvědčeně. „Obvykle mám ve zvyku se neplést.“ Neubránila jsem se úsměvu a Rhonin mě také s úsměvem otcovsky poplácal po rameni. „Neměj strach, Flamesinger.“ „Obvykle mám ve zvyku nemít strach.“ Přestože jsem v Rhoninových očích jasně rozeznávala obavy, můj bývalý mistr jen přikývl, stále s vlídným úsměvem. „Vždyť já vím.“ O pár hodin později jsme už já, Calanthia, Illiyana, Ysadaris, Morlann, Naomi a Rommath stáli na prašné a mrtvé rudé zemi a před námi se proti bouří zčernalému nebi vypínal Temný portál, zlověstně zářící jedovatě zelenou barvou a ověnčený blesky. *** „Nějak se mi do toho nechce,“ ozval se zaraženě Morlann. Při pohledu na jeho skleslý výraz jsem usoudila, že když ho do takové nálady přivedl pouhý pohled na monstrózní stavbu, raději mu nebudu vysvětlovat, co se stává s lidským tělem při průchodu portálem samotným. Nemusíš s námi chodit, dralo se mi na jazyk, ale včas jsem se zarazila. Morlann se ukázal jako nesmírně loajální a já si na jeho přítomnost už zvykla; vlastně mě jeho přímé vystupování a otevřenost zvláštně uklidňovaly. Byla to příjemná změna po tom, co jsem si musela neustále hlídat záda přede všemi, kteří se kdy vyskytli v mé blízkosti; Morlann se pro mě stal milou jistotou. Sice mi vrtalo hlavou, proč je tak dychtivý s námi jít – zda je to jenom z náklonnosti ke mně, kterou občas dost neobratně projevoval, nebo z nějakého jiného důvodu, který mi ovšem zatím unikal. Co se týče jeho sympatií, raději jsem se k nim nijak nevyjadřovala, protože jsem mladého elfa nechtěla ranit; na jakýkoli bližší vztah jsem momentálně neměla ani pomyšlení. „Tak co bude, jdeme, nebo se tu budeme jenom kochat krásnou krajinou?“ Calanthiiny sarkastické poznámky mi sice po těch letech odloučení už docela scházely, ale tentokrát mi trochu ubral na náladě fakt, že první, kdo se rozesmál, byl Rommath, a Calanthia ho obdařila na můj vkus až příliš svůdným úsměvem. Mág se k ní naklonil a začal jí cosi vykládat s jízlivým úsměvem na rtech. Zaslechla jsem něco jako „nikdy nevěděla, co vlastně chce“ a Calanthia se chápavě ušklíbla. Okamžitě jsem k ní pocítila drobný osten zášti, který mě samotnou překvapil. Vždycky jsme si rozuměly víc než dobře, ale zdálo se, že uplynulá léta mezi dvě nejlepší přítelkyně postavila těžko překlenutelnou bariéru. Obě jsme se změnily; a náhle jako bychom musely hledat důvody, proč spolu opět vycházet. „Nemůže to být nebezpečné? Chci říct, nevíme, co nás může čekat na druhé straně…“ ozvala se Ysadaris omluvným tónem, jako by se styděla za svoji opatrnost. „No aby se náhodou strachy nepo…“ zamumlala Calanthia. Hodila jsem po ní varovným pohledem; už dřív jsem si všimla, že Cal není nijak nadšená ze spolupráce s Aliancí. Tak nenávistnou jsem ji neznala; jak se zdálo, změnila se víc, než bych byla tušila. Impulzivně jsem se rozhodla jí to trochu vrátit. „Můžeš jít první, když jsi tak statečná. Pokud se nám zpátky vrátí tvoje useknutá hlava, tak tam nejspíš bezpečno nebude.“ Cal mi věnovala zrazený pohled spolu s výčitkou v očích, jako kdybych jí vrazila dýku do zad. „Portál je velmi dobře střežený,“ ignorovala jsem ji a obrátila se k Ysadaris. „Jeho získání znamenalo příliš mnoho bojů na to, aby se ho Horda a Aliance jen tak vzdala. Takže ho teď ve dne v noci hlídají po zuby ozbrojené stráže.“ Ysadaris, očividně alespoň symbolicky uklidněná, přikývla. Pohledem jsem opět vyhledala Morlanna, který se tvářil, že už je myšlence projití portálem trochu přístupnější. Měla jsem ale podezření, že je to nejspíš způsobeno tím, že přede mnou nechce vypadat jako zbabělec; pokud to ale znamená, že je ochoten pokračovat v cestě, ať se klidně přetvařuje dál. Zběžně jsem přelétla zrakem všechny ostatní. Illiyana byla jako vždy věcně klidná, Calanthiino nadšení se už sice pomalu vytrácelo, ale stále vypadala odhodlaně, a Rommath měl ve tváři vepsán výraz zdvořilého nezájmu, jako by tohle dělával dennodenně. „Tak, vážení,“ zavelela jsem, udělala několik kroků vzhůru po kamenném mostu vedoucímu k portálu, a obřadným gestem jsem k němu mávla paží. „Až po vás. Když vás mám vést, chci si být jistá, že se všichni dostanete na druhou stranu,“ dodala jsem rychle, když mě Rommath počastoval opovržlivým úšklebkem, jako kdybych to dělala kvůli vlastním obavám. První se skutečně odhodlala Calanthia. S hrdě vztyčenou hlavou prošla kolem mě, ani pohledem o mě nezavadila, jako by si tím chtěla něco dokazovat, před portálem jen na téměř nepostřehnutelný okamžik zaváhala a pak se její štíhlé tělo vnořilo do zelených vln. V ploše portálu se objevil drobný vír, který se svíjel jako klubko hadů a na prchavou chvilku se mi zazdálo, že skrz něj vidím na druhou stranu. Zahlédla jsem jakési kamenné schody a za nimi pás krvavě rudé pouště; vzápětí se hladina portálu ustálila a odrážela už jen moji vlastní tvář. „Pamatuješ, jak k nám tady mluvil Kael’thas?“ ozval se najednou za mnou tiše Rommath. V jeho hlase jsem zaznamenala jakousi apatickou melancholii. Mile mě překvapilo, že se mi ani nepokusil vytknout to, jak jsem se tehdy zachovala. „Stál přesně tam, kde teď stojíš ty. A mluvil o naději, o tom, že za portálem leží nové neznámé země a nezměrné zdroje magie, které mohou být jen naše. Lhal nám. Zradil nás, zaprodal vlastní lid.“ Rommath se odmlčel a upřel pohled kamsi za moje rameno, jako by se v portálu snažil zahlédnout onu slibovanou novou zemi. Trpělivě jsem čekala na pointu jeho řeči; mezitím jsem po očku sledovala, jak Illiyana a Ysadaris přistupují k mohutné kamenné stavbě. Ysadaris se držela těsně u elfky, která se zřejmě s laskavostí sobě vlastní ujala role starší sestry nesmělé draeneiky. „Tehdy jsi měla pravdu,“ pokračoval Rommath a tou jedinou větou mi doslova vyrazil dech. „Doteď mi není jasné, jak jsi to věděla, ale viděla jsi dál, než my všichni ostatní. Všichni jsme v Kael’thasovi viděli naši spásu a všichni jsme nakonec zažili kruté prozření.“ Myšlenky mi krátce zaběhly k té události, kdy jsem spolu s ostatními krvavými elfy naslouchala vizionářskému proslovu našeho prince a stejně jako ostatní jsem na něj upírala zoufalé oči uprchlíka, přesto plné naděje, že on nás bude vést pevnou rukou skrz tyto zlé časy. Pak jsem se ale odvážila vystoupit proti němu s názorem, že možná není nejlepší nápad opouštět naše království, ve kterém jsme žili po tisíce let, zemi, kterou pro nás získal náš milovaný král Dath’Remar Sunstrider a my ji díky tomu mohli nazývat svým domovem. Domovem, který se teď změnil v mrtvou pustinu pokrytou prachem a popelem nasáklým krví padlých, ale který byl přesto stále náš. Byla v něm naše duše a zkropili jsme ho naší vlastní krví. Tisíce nás pro něj zemřelo. Nebylo správné to všechno opouštět a já se nebála říci to nahlas. To, že jsem se ale odvážila zpochybnit Kael´thasova slova, byl v jeho očích i v očích všech ostatních neodpustitelný přečin. Zatratili mě. Nazvali mě zrádcem a obvinili mě ze zbabělosti, ze strachu čelit tomu, co se s námi a z nás stalo; než stihla ta debata dojít k tomu, že už pro mě mezi nimi není místo, dala jsem jim sbohem sama. A Rommath, ten Rommath, který mě tehdy vyprovodil slovy pohrdání a prohlásil, že budu litovat a že jednou přilezu po kolenou a budu pokorně žádat, aby mě vzali zpátky mezi sebe, ten Rommath teď přiznával, že jsem tehdy měla pravdu. Jestli se ale snažil docílit, abych lusknutím prstů zapomněla na všechny naše dřívější neshody, tak se zatraceně pletl, ale musím přiznat, že v tu chvíli jsem s ním cítila silnou spřízněnost. Oba jsme byli zrazeni, oba jsme se vždy jen snažili dělat to, co nám připadalo správné. A to, abychom se vzájemně soudili, správné nebylo. Krátce jsme se na sebe podívali, jako bychom zpečeťovali dočasné příměří, a pak se Rommath odvrátil a zmizel za zelenou clonou. Já a Morlann jsme osaměli, sami a opuštění v mrtvém světě na hranici sfér. Na neklidné hladině portálu se zrcadlily hvězdy, přestože obloha byla pokrytá těžkými dešťovými mraky a občas ji proťala klikatá čára blesku, která se mi vypálila do sítnice. Po hvězdách ani památky; ta neznámá souhvězdí nebyla z našeho světa. Cítila jsem na sobě Morlannovy tázavé oči, ale sama mu pohled nevěnovala. Upřeně jsem zírala do plamenům podobných jedovatě zelených vln, až děsivě podobných barvě mých očí, a viděla v nich vlastní strach, jak na mě vyzývavě šklebí a vysmívá se mi. Pomalu jsem vztáhla ruku a nechala ji obtékat smaragdovými vlnkami. Mrazivý chlad mi pronikal do kůže a já podruhé v životě stála před branou vedoucí do neznáma a rozvažovala, zda mám vstoupit. Tentokrát jsem ale věděla, že jednám správně. Vstoupila jsem do portálu a kolem mě zavířily myriády neznámých hvězd v divokém a oslepujícím tanci.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

<--- zpět na 15. kapitolu | | pokračovat na 2. část 16. kapitoly --->

Zpět do sekce Povídky
Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.