Píseň ohně - 17. kapitola (1/2)

• Bellatrix
• 06.11.2011
• Fan Fiction

17. KAPITOLA - Vládce temnot (1. část) Myšlenky se mi vrací jen velmi pomalu a neochotně, jako by se jim do hlavy třeštící bolestí ani nechtělo vstupovat. Když si poskládám všechny předešlé události, docela příjemně mě překvapí, že jsem stále naživu. Radost se ale začne zakalovat v okamžiku, kdy zjišťuju, že mám ruce spoutané řetězy, které mi kůži na zápěstích rozdírají do krve, a další řetěz, tentokrát kolem pasu, mě poutá k chladné kamenné stěně, o kterou se opírám zády. Ve výsledku mi to nedává příliš volnost v pohybu, což je ale, jak si okamžitě uvědomuji, můj nejmenší problém. Když jsem se totiž konečně přinutila otevřít oči, naskytl se mi pohled na skutečně ukázkovou temnou kobku, za kterou by se nemusel stydět žádný správný despotický tyran. Pochodně, které tu tvořily jediný zdroj světla, ji ozařovaly jen velmi spoře, přesto se ale daly rozlišit detaily, které mi náladu příliš nezlepšily. Ze stěn viselo několik dalších párů řetězů, z nichž některé se leskly čerstvou krví; zaschlé stopy barvy karmínu jsem zahlédla i na zdech, kde tvořily hrůznou mozaiku vypovídající o bolesti, která zde byla vytrpěna. Ve vzduchu jako by se vznášela ozvěna již nepotlačitelných výkřiků nejhlubší agonie; raději jsem kvapně stočila oči jinam, čímž jsem si ovšem moc nepomohla. Po mé levé ruce byl do stěny zabudován krb, ve kterém v této chvíli žádný oheň nehořel, zato v něm na vrstvě vychladlých černých uhlíků leželo cejchovací železo s rukojetí zčernalou od plamenů, a velké kleště, nad jejichž účelem jsem nemusela dlouho přemýšlet. Po zádech mi přeběhl mráz a raději jsem opět odvrátila zrak. Přímo proti mně, jako výsměch mé bezmocnosti, byl východ z této děsivé cely – masivní dveře pobité ocelí, vedle nichž po obou stranách stáli dva muži, strážci, s kápěmi na hlavách, zpod nichž zářily rudé oči Thoraxových krvavých elfů. „Už se probrala,“ poznamenal jeden z nich ve chvíli, kdy jsem skončila se zkoumáním svého vězení a začala přemýšlet nad řešením zdánlivě bezvýchodné situace, ve které jsem se ocitla. Postřeh, chlapečku, ušklíbla jsem se v duchu. Elf se otočil a pěstí v plátové rukavici zabouchal na dveře. Ozval se dutý zvuk, který se ozvěnou šířil celou kobkou ve stejném rytmu jako tlukot mého srdce, který se náhle dvojnásobně zrychlil. V té chvíli na mě s děsivou jistotou dolehlo vědomí, že ve chvíli, kdy se setkám s Thoraxem osobně, bude můj život nejspíš spět k rychlému konci. Začala jsem horečně přemýšlet; útěky ze všech možných i nemožných míst byl sice můj denní chléb, ale něco mi říkalo, že tady jsou nejspíš všechny mé obvyklé metody odsouzeny k neúspěchu dřív, než se je vůbec pokusím použít. Tady už šlo o život. Musela jsem se té trpké ironii ušklíbnout. Strážce ustoupil stranou a dveře se s nervydrásajícím skřípotem pomalu otevřely. Blesklo mi hlavou, že všechno tohle divadlo si pro mě Thorax pečlivě přichystal; nejspíš doufal, že se sesypu ještě dřív, než se mnou vůbec začne. Nebyla jsem si v tu chvíli moc jistá, jestli náhodou nebyl úspěšný. Ze stínů zpoza dveří, kde jsem se jen marně pokoušela cokoli zahlédnout, vystoupila impozantní postava vysokého muže v černém plášti, pod nímž se v narudlém svitu pochodní mdle leskl poškrábaný a na mnoha místech zprohýbaný hrudní plát, na jehož horní část spadalo několik pramenů dlouhých černých vlasů. Hlavu měl Thorax zakrytou kápí, kterou měl staženou tak hluboko do tváře, že byly vidět jen bledé úzké rty obklopené několikadenním strništěm tmavých vousů. Jeho oči zůstávaly skryty, přesto jsem však na sobě cítila jeho upřený pohled, který jako by mě vnitřně vysával. „Jsem nesmírně potěšen, že tě konečně poznávám.“ Thorax mluvil tichým, trochu syčivým hlasem s nepatřičným zdvořilým podtónem, který ale jenom zakrýval posměch a pohrdání. Byl to hlas člověka, který někomu dokáže celé týdny hrát nejlepšího přítele a pak mu chladnokrevně a bez emocí vrazit nůž do zad. Tohle tedy byla moje nemesis. Okouzlující člověk. „To já bych se bez našeho setkání klidně obešla,“ zavrčela jsem na něj. Zasmál se; znělo to suše, jako když se přesýpá písek. „V tom případě jsi měla být opatrnější a poslat na průzkum někoho místo sebe. Trochu jsi mě zklamala, čekal bych od tebe větší prozíravost. Ačkoli je pravda, že co si člověk neudělá sám… že?“ Znejistěla jsem. Něco tu nehrálo. Thorax pozorně zkoumal moji tvář s hlavou pobaveně nakloněnou na stranu. „Jsi moc sebejistá, Bellatrix. Ó ano, ano. Příliš jsi mě podcenila.“ Za žádnou cenu jsem mu nechtěla udělat tu radost, aby měl pocit, že mě převezl, ale nedokázala jsem se ubránit šoku. On ví, kdo jsem… Srdce mi sevřela ledová ruka děsu. „Přesně tak,“ odpověděl Thorax na moji nevyslovenou otázku. „Bellatrix Sinn’Fallah,“ zvýšil hlas, jako by přednášel, a začal přecházet napříč kobkou. Moje jméno vyřčené jeho krutými rty jako by získávalo vlastní zvrácený obraz ve mně samé: najednou jsem se viděla tak, jak mě museli vidět všichni ostatní. Jako stvoření stínů, nelítostnou temnou kouzelnici bez špetky slitování, která byla schopná čehokoli, aby si zachránila svůj ubohý patetický život. V tu chvíli jsem v myšlenkách před Thoraxem padla na kolena a prosila ho o smrt. „Nebo Flamesinger, říkám to správně?“ Kroky ustaly a Thorax se naklonil ke mně. Na krátký okamžik jsem měla možnost nahlédnout pod jeho kápi a spatřila dva temně rudé záblesky. Thorax sebou prudce trhl a rychle se ode mě odvrátil. V tu chvíli jako by pominulo nějaké kouzlo – ten žhavý plamen odporu, který jsem pocítila k sobě samé, okamžitě pohasl. Nesmím dopustit, aby mi takhle manipuloval s myšlenkami! Zatraceně, to jsem vždycky dělala druhým já. „Flamesinger, královna ohně,“ pokračoval Thorax sebevědomě, opájeje se vlastní vychytralostí. U všech bohů, on všechno věděl! Krutá pravda na mě náhle dolehla se všemi svými důsledky. Jak jsem jen mohla být tak hloupá? Kvůli mé přílišné jsem odsoudila samu sebe, nejspíš i všechny své společníky a v horším případě i sebejistotě zbytek světa k trpkému konci. „Flamesinger,“ zopakoval Thorax znovu a na každou slabiku položil precizní důraz, jako by ochutnával zvuk toho slova. „Víš, to jméno se mi vážně moc líbí. Má to zvuk. Vlastně mi dost pomohlo ujasnit si, co jsi vlastně zač, včetně těch tvých… schopností.“ Krátká pohrdavá mezera před posledním slovem dávala jasně znát, co si Thorax o mé moci Strážkyně myslí. Už jsem se neudržela. „Jak ses to zatraceně dozvěděl?!“ Zpod Thoraxovy kápě se ozvalo pobavené uchechtnutí. „Mého informátora bych si s dovolením nechal pro sebe, nejspíš se mi později bude ještě hodit. Ale abych přešel k věci.“ Thorax se na moment odmlčel, jako by si potřeboval srovnat myšlenky. „Nemusíš se bát, nebudu se obtěžovat s nějakým výslechem, všechno, co potřebuju, už dávno vím. Ale skutečně mě mrzí, že mě čas připravuje o to nesmírné potěšení. Času nemáme nikdy dost, že?“ Thorax přešel ke krbu, vzal do ruky kleště a začal je zamyšleně otáčet v rukou. Mimoděk jsem polkla. „Ty a ti tvoji kamarádíčkové mě zastavit nemůžete,“ pokračoval, vraceje nástroj zpět na vychladlý popel, „ať už s vašimi pochybnými schopnostmi nebo bez nich. A hned, jak se postarám o tebe, srovnám se zemí Thrallmar, a pak už mi nebude nikdo z té vaší sebranky stát v cestě.“ „A kdo je teď přehnaně sebejistý?“ Oběma nám bylo jasné, že se jen chytám posledního stébla, ale musela jsem to říct. Koneckonců, čím déle budu zdržovat, tím větší mám šanci, že mi laskavá náhoda nabídne nějakou možnost k záchraně. Ještě nikdy jsem do poslední chvíle nepřestala věřit a snad právě díky tomu jsem přežila až… do teď. „Povím ti, proč nemáš a nikdy jsi neměla šanci, Flamesinger,“ oznámil mi Thorax blahosklonně, jako kdyby to pro mě byla nesmírná čest, že se uvolí sdělit mi své velké tajemství. Thorax ke mně pomalým krokem přistoupil, pak, jako kdyby si náhle něco uvědomil, se otočil a pánovitě kývl na stráže. „Ven,“ přikázal jim. Strážci se mu beze slova poklonili a během chvíle jsem se svým věznitelem osaměla. Thorax přede mnou chvíli nehnutě stál a zvědavě mě pozoroval, přičemž se mu pohybovaly jeho tenké bezkrevné rty, a ačkoli jsem nezaslechla jediné slovo, bylo mi jasné, že odříkává nějaké zaklínadlo. Zápěstí, která jsem měla od řetězů tak rozedřená, že jsem dokonce cítila, jak mi krev stéká po pažích dolů, mě náhle rozbolely tak silně, že jsem musela bolestí zasyknout. Thoraxova ústa se zkřivila do potěšeného úšklebku. „Doufám, že si to užíváš,“ zasyčela jsem na něj mezi stisknutými rty. „To ano,“ přitakal ochotně. „Nestává se mi často, abych měl ve vězení spoutanou krásnou ženu, se kterou si můžu dělat, co chci.“ No ano, samozřejmě, že může být ještě hůř. „Nechtěl jsi mi něco říct?“ připomenula jsem mu. „Něco o tom, jak jsi úžasně mocný, a já proti tobě nemám šanci…?“ „Á, ano, máš pravdu,“ zaradoval se Thorax. „Nemůžeš se se mnou měřit, protože jsi omezená svým lidstvím.“ „Prosím?!“ Co to mělo u všech bohů znamenat? „Jsi omezená svým lidstvím,“ zopakoval mi to Thorax s teatrálním důrazem. „Jsi jenom lidská bytost, a proto se mi nemůžeš rovnat, ani s tou tvojí ohnivou magií.“ „Čekám na pointu,“ upozornila jsem ho ironicky po krátké chvíli ticha. Usmál se. „Jak si přeješ.“ Zvedl ruce a pomalým pohybem si stáhl kápi z hlavy. Něco už mi zvolna docházelo, takže jsem čekala možná podobnou démonickou barvu očí, jakou jsem měla já sama, jen rudou kvůli těm zábleskům, které jsem předtím matně zahlédla. Jenže Thorax, jak sám naznačil, už ani nebyl člověk. A ano, jeho oči byly skutečně temně karmínové, jen s tím rozdílem, že neměl zbarvenou duhovku – ta byla tmavě šedá, stejně jako okolní kamenné stěny. To jeho zornice ztratily svoji přirozenost a staly se z nich dva tunely planoucí krvavou červení a vedoucí snad do samotného pekla. Thorax se vzdal vlastní duše výměnou za moc přesahující náš svět a stal se z něj démon. „Jen napůl,“ upozornil mě Thorax naoko uraženým tónem. „Ale bohatě to stačí na to, aby sis v případném souboji se mnou ani neškrtla. A kromě toho mám tohle.“ Klouby pravé ruky si poklepal na hrudní plát. „Je to z jakéhosi kovu vytěženého na Argusu, nevím přesně, co je zač a jak se zpracovává, ale důležité je, že je téměř nezničitelný. Meče, dýky ani magie se skrz něj prostě nedostanou. Můžeš proti němu klidně vyslat proud plamene a on se ani nezahřeje. Takže pokud nejsi šílená, musíš vidět, že opravdu nemáš šanci. Abych pravdu řekl, skoro je mi tě líto…“ Ztratila jsem trpělivost. Už si se mnou zahrával příliš dlouho. „Víš co?!“ vykřikla jsem zuřivě. „Nech si ty silácké řeči, ty zkurvysyne! Buď už to skonči anebo mě nech s tebou bojovat a uvidíme, kdo nakonec bude před kým klečet na kolenou!“ Thoraxovi se po mém výbuchu mírně rozšířily oči, ale usmívat se nepřestal. Vlastně vypadal velmi potěšeně, jako kdyby dosáhl nevídaného cíle. „Ty sama vážně hoříš plamenem, Flamesinger,“ poznamenal téměř zasněně. „Skutečně jsi dostála své pověsti. A já myslel, že to bylo jenom přeceňování.“ Už to tu bylo zase! Odkud, nebo od koho o mně ten zatracený bastard tolik věděl? Myšlenka, že mezi mými druhy je zrádce, mě napadla při jeho řeči už dřív, ale dosud jsem si ji nechtěla připustit. Ne že bych se vzdala svých zásad a začala všem bezvýhradně věřit, ale zkrátka to nedávalo smysl. Všichni se ke mně přidali víceméně náhodou. Nebo ne…? „Je mi líto, ale souboj s tebou riskovat nebudu,“ zatvářil se Thorax lítostivě. „I když by to mohlo být nesmírně zajímavé…“ Prohlédl si mě od hlavy až k patě svým rudým pohledem a já si s nelibostí uvědomila, že po pádu ze skály, souboji s démonovými přisluhovači a krátkém věznění z mého oblečení zbyly jen roztrhané cáry, které toho skutečně příliš mnoho nezahalovaly. „Víš, Flamesinger, ne, že bych o sobě pochyboval,“ rozvíjel dál svou myšlenku Thorax, „ale podle mých zkušeností má osud dost často tendenci trestat ty přespříliš sebejisté, čistě jen proto, aby jejich sebevědomí trochu kleslo; proto se do boje s tebou pouštět nehodlám. Chci ti ale navrhnout něco jiného.“ Teď už stál až příliš blízko u mě, jednou rukou mi sevřel hrdlo a donutil mě podívat se mu přímo do očí. Z jeho hypnotického pohledu se mi dělaly před očima mžitky a z jeho doteku čišel chlad. „Přidej se ke mně,“ zašeptal smyslně. Z jeho očí se na mě dívala nekonečná prázdnota Twisting Nether a já náhle zapochybovala nad smyslem našeho snažení. Jak sám Thorax naznačil, pokud se k němu nepřidám, zemřu, a po mně všichni ostatní. Proč bych si měla vybrat smrt místo života, když na poslední chvíli dostávám možnost volby? Kvůli tomu, že by to bylo ušlechtilé? Že by mi byla dopřána hrdinská smrt? Už odmalička jsem věděla, že řeči o hrdinské smrti se jen snaží ospravedlňovat něčí poslední chybu… A já si přísahala, že už nebudu chybovat. „Víš, co bychom spolu mohli dokázat? Když by se moc nás obou spojila, byli bychom neporazitelní. Celý svět bude patřit nám, podrobíme si vše živé…“ Thoraxův stisk zesílil a já ucítila, jak mi v krčních tepnách pulzuje krev. Démonovy drápy se mi zaťaly do kůže a jeho tvář byla tak blízko té mé, jako by si Thorax chtěl plnými doušky vychutnat mé utrpení. I přes intenzivní bolest jsem pocítila jakési nemístné vzrušení, které mě spalovalo a skoro překrývalo bolest. V hlavě jsem náhle měla úplně prázdno a Thoraxova další slova ke mně doléhala jakoby z velké dálky. „Přidej se ke mně, nebo tě zabiju teď hned,“ zašeptal syčivě. Toto ultimátum se dalo opravdu jen těžko ignorovat. A byly jen dvě možnosti – ano, nebo ne. Naskýtala se mi moc, o jaké se mi nikdy ani nesnilo, a především, mohla jsem žít dál. Blízkost smrti mě přesvědčovala o tom, že mám poslechnout pud sebezáchovy a přidat se na Thoraxovu stranu; a já se poprvé začala docela vážně zaobírat horečnou myšlenkou, že to udělám. Zřejmě jsem ale váhala příliš dlouho – Thorax už ztratil trpělivost. „Přidej se ke mně!“ Jeho druhá ruka se sevřela v pěst a vzápětí mě udeřila přímo do žaludku silou, která mě rychle přesvědčila o tom, že Thorax spolu s nezměrnou magickou mocí získal i nadlidskou sílu. Mezi pevně stisknutými rty mi uniklo přidušené zaúpění. Druhá rána na sebe nenechala dlouho čekat. Pocítila jsem, jak mi démonovy drápy pronikají do těla, trhají měkké tkáně a zalévají se horkou krví, kterou jsem náhle cítila i v ústech; měla zvláštní hořkosladkou chuť, která mi nesmyslně asociovala jakési divoké koření. Vědomí mě nejspíš už opouštělo a moje bolestivé výkřiky se změnily jen v polohlasné sténání. Nějakým zvláštním instinktem umírajícího tvora jsem poznala, že další úder by mě už asi zabil, nebo by mě přinejmenším přivedl do stavu předsmrtné agonie; Thorax zřejmě došel ke stejnému závěru, protože uvolnil zaťatou pěst a ruku spustil volně podél těla. Po drápech mu stékala moje rudá krev a kapala na kamennou podlahu, kde se mu rozlévala kolem nohou. „Takže? Jaká je tvoje odpověď?“ zeptal se tak tichounce, že jsem mu svou bolestí zmučenou myslí stěží rozuměla. Trocha příčetnosti mi ale přece jen zbyla – právě tolik, aby mi bylo jasné, jak by to skončilo, kdybych v téhle chvíli, spoutaná a svíjející se v křečích, Thoraxovi přísahala věrnost. Stala bych se tím nejposlednějších z jeho služebníků, otrokyní a možná i milenkou, které v poslední chvíli milostivě daroval život, a která by mu pak sloužila ze strachu, zlomená a ponížená, a která by mu mohla jen s pokorou líbat ruce. Thorax udělal zatracenou chybu, že mě chtěl donutit plazit se před ním na kolenou. Já se nikomu nepodřídím; Bellatrix Flamesinger nikomu neslouží. Se stahujícími se plícemi jsem se pokusila zakašlat – ústa jsem měla okamžitě plná vlastní horké krve – a pak plivla Thoraxovi přímo do obličeje. „Nikdy!“ zasyčela jsem z posledních sil. Závoj bolesti se začal pomalu rozestupovat a nahradil ho horečnatý plamen, který mě vnitřně stravoval a rozjasňoval mi mysl. Nebylo mi jasné, odkud se ty netušené zásoby nové energie vzaly, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Ten oheň mi plál přímo v žilách, jako by nahrazoval krev, a plnil mě šílenou nenávistí, která byla silnější než bolest, silnější než strach. Ne, nehodlám útrpně čekat na smrt, rozhodně ne bezmocně spoutaná v řetězech. Než stačil Thorax na moje odmítnutí jakkoli zareagovat, prudce jsem vykopla nohou a zasáhla ho do břicha. Thorax se s překvapeným výkřikem zlomil v pase a já získala dalších pár vteřin: rychle jsem sevřela rukou řetězy, kterými jsem byla spoutaná, a vyslala do spojených kovových kroužků proud energie. Během setiny vteřiny výboj dorazil k místu, kde byly řetězy vsazeny do zdi, a v tu chvíli jsem škubla rukou dopředu. Jeden řetěz se s velmi uspokojivým zapraskáním vytrhl ze stěny. Thorax se už mezitím vzpamatoval. „Snad si nemyslíš, že…“ začal, ale vzápětí jsem švihla uvolněným řetězem, který ve vzduchu vytvořil ladnou smyčku a omotal se Thoraxovi kolem krku. Démon rozzuřeně vykřikl a ruce mu vyletěly vzhůru uvolnit tlak, který mu bránil v dechu. Z posledních sil jsem napjala svaly a než se Thorax stihl řetězu vůbec dotknout, přitáhla jsem si ho k sobě a pak ho vší silou zasáhla kolenem do rozkroku. Z hrdla se mu vydralo přidušené zaskučení. „Neměl jsi svoje vojáky posílat pryč,“ podotkla jsem chraplavým šepotem a pokusila se osvobodit svou levou ruku, která byla stále spoutaná druhým řetězem. Za okamžik nepozornosti jsem však krutě zaplatila. Před očima mi zakmitl fialový záblesk a vzápětí jako by mi někdo vrazil do prsou nůž. Tlak v hrudi mě přimáčkl ke zdi; třesoucí kolena se pode mnou podlamovala a já se zoufale snažila udržet se na nohou. „Odsud se živá nedostaneš.“ Thorax klečel na zemi, obličej stále stažený bolestí, ale ruce měl pozvednuté před sebou a z dlaní mu splýval proud purpurového světla, který vedl dovnitř mé hrudi. To kouzlo jsem naneštěstí dobře znala; vždyť jsem ho sama používala. Teď jsem ale poprvé sama zažila pocit, kdy se mi někdo pokoušel vysát duši z těla. Celá jsem se zimničně roztřásla, čelo se mi orosilo potem a já měla pocit, jako by mi na prsou ležela nepředstavitelná tíha a zároveň jako bych začala krvácet ze všech pórů těla. Plíce se mi bolestivě stahovaly a hrdlo jsem měla sevřené tak, že jsem se vůbec nedokázala nadechnout. V uších mi hučelo a celým tělem mi probíhaly mučivé křeče. Thoraxovu tvář zdobil zlovolný škleb. Pomalu složil dlaně k sobě a mezi nimi se začal formovat zářivý temně fialový krystal. Kvůli neschopnosti dýchat jsem už ani nedokázala křičet bolestí; z koutku úst mi pomalu začala vytékat krev z prokousnutého rtu. „Lidské duše jsou pro nás poměrně nedostatkové zboží, nemyslíš?“ oslovil mě zamyšleně Thorax. Bolest nepatrně polevila. „Ale i když bych si skutečně velmi rád nechal tvoji duši na památku, jistější bude, když se tě zbavím definitivně.“ Než jsem stihla pomyslet na to, že tón jeho hlasu a zvlášť poslední slovo se mi opravdu, ale opravdu vůbec nelíbí, celým tělem mi projela bolest jako jediný doběla rozžhavený záblesk a já ztratila vědomí. *** „Škoda tvé duše, Flamesinger.“ Tentokrát jsem se probrala okamžitě a naráz, avšak ihned jsem zalitovala, že mi moje mysl raději nedopřála věčné zapomnění. Klečela jsem na okraji skalní římsy, přímo před mýma očima se rýsovaly věže Thoraxovy pevnosti a já měla opět spoutané ruce, tentokrát magickou vlnou, jejíž konec měl v držení Thorax a lhostejně si ji ovíjel kolem prstů. „Co… co to má znamenat?“ zachraptěla jsem. Fakt, že jsem stále naživu, mě překvapil natolik, že jsem se nezmohla na nic jiného než prostou otázku. To, že jsem už nebyla ve vězení, bylo sice do určité míry potěšující, ale ihned mě zamrazilo v zádech při pomyšlení, co mě asi čeká teď. Má nemesis moje zlé tušení také velmi rychle potvrdila. „Mám opravdu špatné zkušenosti s odstraňováním mně nepohodlných lidí, Flamesinger. To, že někoho necháš „jen“ zabít, někdy bohužel nemusí znamenat, že už se s ním nikdy nebudeš muset setkat tváří v tvář. Taková nepříjemná překvapení se občas stávají. Tak jsem si říkal… že tentokrát si na to dám lepší pozor. A víš ty co? Objevil jsem místo, odkud nebudeš mít šanci se vrátit, ať živá, nebo mrtvá. No, objevil…“ Thorax se uchechtl. „Ono je tak nějak… všude kolem.“ Bohové, to ne… Thorax mírně pozvedl obočí. „Snad to není strach, co ti teď vidím ve tváři, Flamesinger? No jen se na to podívej, ten pohled vážně stojí za to. Odsud především.“ Nejistě jsem se ohlédla a před očima se mi jako gigantický vějíř rozevřela noční obloha, plná neznámých hvězd a planet rýsujících se v nekonečné dáli. Opatrně jsem udělala krok dopředu na okraj skalní římsy a obloha jako by se náhle zřítila dolů, v kaskádách padala dolů ze srázu, který vznikl na okrajích celého Outlandu poté, co se původní planeta Draenor roztrhala na kusy. Stála jsem na konci světa, za mnou nebylo nic než ostré skály a přede mnou jen nekonečný vesmír, bezčasý a pustý. Přestože při té myšlence po mé mysli začalo natahovat prsty šílenství, bylo mi jasné, co mě čeká: pád tam dolů. „Skoro mě při tom pohledu mrazí,“ přiznával se Thorax s úšklebkem. „Je to velká škoda, že jsi tak tvrdohlavá. Měla jsi na víc, nezasloužila sis skončit takhle,“ dodal téměř lítostivě. „Ale nemusíš se bát, na tvé přátele v Thrallmaru dojde taky. Sejdete se na druhé straně.“ „Nepodaří se ti to.“ Měla jsem pocit, že proti skučení větru narážejícího na skály nebyl můj slábnoucí hlas vůbec slyšet, ale Thorax se přesto v odpověď cynicky ušklíbl. „Aby ses nedivila. Oni nebudou čekat žádný útok; nedokážou se ubránit.“ Alespoň nepatrně mě potěšil fakt, že Thorax očividně nevěděl o posilách z Falcon Watch a Allerian Stronghold, které měly co nejdřív dorazit. Mohla jsem jen doufat, že se do Thrallmaru dostanou dřív, než bude pozdě. „Sbohem, Flamesinger, královno ohně. Cestou dolů můžeš přemýšlet nad tím, jestli bys neudělala lépe, kdybys byla přijala můj návrh. Času na to budeš mít nejspíš dost. Ačkoli možná ne; skutečně netuším, jak dlouho to můžeš přežít.“ Vlna poutající moje ruce se rozmotala a Thorax ji vzápětí použil jako bič, kterým mi podrazil nohy; cítila jsem, jak nebezpečně rychle ztrácím rovnováhu. Prudký poryv větru vzápětí dílo dokonal. Můj poslední zoufalý výkřik se zůstal vznášet nad skalami, zatímco já padala dolů do náruče nekonečné temnoty. <--- zpět na 16. kapitolu | pokračovat na 2. část 17. kapitoly --->

---

Zpět do sekce Povídky
Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.