Soumrak Azerothu

Eruveo nebyl na cestě ani deset minut a už pociťoval vyčerpanost. Těžce se mu dýchalo a v nohou cítil bodavou bolest. Snažil se jít dál, ale prostě nemohl. Byl uprostřed končiny Westfallu, který ani neznal a neměl vůbec ponětí, kudy má jít do Stormwindu. Okolo byla jen pustina, spálená, či uschlá tráva, pole nechaná ladem, pár zničených sýpek a mlýnů. Po polích poletovaly vrány a snažily se z uschlé země vyzobat pár červů. Eruveo si matně vybavoval, že Westfall je jakýmsi zemědělským centrem Stormwindu, a válka v Northrendu jeho obyvatele zruinovala a přivedla do krize. Poté už se nedivil, proč nikde neviděl nic, než mrtvá pole a pár zničených zemědělských budov. Lidé odtud nejspíš odešli ještě před koncem války a nevypadalo to, že by se sem hodlali někdy vrátit. Země, kterou drancoval hlad a divá zvěř vypadala víc opuštěně, než cokoliv jiného, co Eruveo za svůj život viděl. Když už ho nohy opravdu neposlouchaly, sedl si do trávy a z hluboka dýchal. Takhle vyčerpaný a ještě pěšky do Stormwindu asi nedojde, pomyslel si. Zároveň však nevěděl, co má dělat. Může se po Westfallu toulat celý den a doufat, že narazí alespoň na jedno lidské obydlí, aby se mohl alespoň napít a najíst. Denní pouť pro nočního elfa nebyla, ale Eruveo nechtěl zbytečně čekat až se setmí, aby mu matka luna dodala energii, tolik potřebnou na jeho pouť. Ticho, to bylo to jediné, co Eruvea obklopovalo. Zmatený elf přemítal v hlavě, co bude dělat. Pokud tu bude sedět na ostrém slunci, jeho stav se ještě zhorší, zeslábne a mohl by zemřít. Když se vydá na cestu, síly ho nejspíš za okamžik opustí tak jako tak. Poprvé za celý svůj život se druid cítil opravdu bezmocně. Vzdát se nehodlal, ale ani zemřít se mu nechtělo. Modlil se k Elune, aby mu pomohla a dodala mu sílu na cestu. Elune však nijak neodpovídala a kýžená energie se také nedostavila. Elf se svalil na záda a stíral si kapičky studeného potu z čela. Snažil se schovat alespoň do stínu malého stromku, který stál opodál. Plazil se a chytal se vysoké žluté trávy, která rostla všude kolem. Přitahoval se a trávu vytrhával ze země a odhazoval pryč. S bušícím srdcem se doplazil pod strom a opřel se o jeho úzký kmen. Ve stínu se mu udělalo o něco lépe, ale stále nebyl schopen cesty. Vrány mu krákaly jeho umíráček a Eruveo začal podléhat vábivým melodiím smrti. Tak moc se potřeboval trochu napít, jen doušek studené vody, co by utišil tu strašnou žízeň. Elf dál ležel pod stromem a snažil se přesvědčit své tělo a mysl k pohybu. Za mírným pahorkem se ozval zvuk starých kol a vozu narážejícího do kamenů na cestě. Eruveo zpozorněl a natáhl své dlouhé uši. Ten zvuk byl neklamný důkaz toho, že za tím pahorkem někdo je. A ať už to byl kdokoliv, lepší než tu jen tak sedět. Cokoliv přišlo Eruveovi lepší než smrt v pustině. Chytil se stromu a postavil se na zesláblé nohy. Otočil se směrem k pahorku a snažil se běžet. Vynaložil veškerou sílu, která mu ještě zbývala. Nohy se mu pletly a elfovi se těžce běželo. Klopýtal o kameny a zamotával se do trávy. S vypětím sil vyběhl až na vrcholem pahorku a s pohledem do slunce omdlel. Skutálel se pod kopec přímo k jedoucímu vozu. Člověk, spíše menší podsadité postavy s opáleným obličejem se lekl a odskočil od vozu. Když se jeho emoce zmírnily, odvážil se podívat na tělo, které k němu spadlo. Poznal elfa a hned se šel ujistit, co se mu stalo. Sehnul se k němu a poplácal ho po zesinalých tvářích. Eruveo však nereagoval. Muž vyndal z vozu skleněnou lahev s vodou a odzátkoval ji. Vzal elfovi hlavu, položil si ji do klína a dával mu napít. Zmátořený elf byl při mírném vědomí a hltal vodu, která se mu jako osvěžující řeka vlévala do úst. Opět ho polil studený pot. Muž mu poté vodou opláchl ještě obličej a pomáhal mu vstát. Eruveo byl tak o dvě a půl hlavy vyšší než muž, takže muž měl co dělat, aby ho udržel a nepustit. Pomalu mu pomohl nasednout do vozu se slámou. Eruveo se svalil do slámy a hned usnul. Muž nasedl do vozu a pobídl svého koně, aby jel. Vůz drncal po kamenech, ale elf nehybně ležel. Dokonce ani nevypadal, že by byl živý. Elf pomalu otevřel oči, nad sebou viděl těžké dřevěné trámy, podpírající střechu. Ležel na posteli, která nebyla moc pohodlná, ale to momentálně Eruveovi nijak nevadilo. Cítil, že se mu vrací jeho energie, a tak se pomalu na postel posadil. Slyšel kroky na schodišti, které byly hlasitější a přibližovaly se. Otevřely se dveře a v nich stál muž, jež zachránil elfovi život. Když spatřil elfa, jak sedí na posteli, nejprve se trochu lekl, pak přistoupil blíž. "Jste v pořádku?", zeptal se opatrně elfa. "Je mi lépe, děkuji Ti, že jsi mi pomohl. Nevím, jak Ti to oplatím." "To nestojí za řeč. Přece bych Vás tam nenechal umřít!" "Smím se zeptat, kde se vůbec teď nacházím?" "Teď jste zrovinka u mě doma, na hranicích Westfallu a Elwynnského lesa, na Furlbrowově farmě." "Výborně, na hranicích lesa, aahh!", do elfa vjela ona známá bodavá bolest, takže byl nucen si opět lehnout. "Ještě byste neměl vstávat, nevypadáte moc dobře, klidně si ještě odpočiňtě, já Vám přinesu něco k snědku.", řekl muž a šel ke dveřím, u nichž se však prudce otočil a znovu pohlédl na elfa. "Že jsem tak zvědavej, kde jste se tu vůbec vzal. Nebejvá zvykem, že bych v týhle pustině potkal živou duši, natož elfa!" "Já,... Vyplavilo mě moře. Byl jsem minulou noc ve Stormwindu, když se to stalo. Naše čtvrť se utrhla a zřítila se. Podařilo se mi zachytit nějaké klády a pak jsem omdlel. Probudil jsem se ráno na pláži, tady ve Westfallu a pak jsem narazil na Vás!" "Říkáte, že utrhla celá čtvrť?" "Ano, jak říkám. Strhla se a spadla do moře. Nemám ponětí, co se tam stalo. Jsem právě na cestě do Stormwindu, abych to zjistil. Musím se, co nejrychleji vydat na cestu!" "Teď byste měl vodpočívat, takhle moc daleko nedojdete. Taky by Vás už nikdo nemusel najít. Elwynnskej les je docela velkej a lidi neradi choděj lesem sami." Elf už neodpověděl, protože opět usnul. Vzbudil se pozdě odpoledne. Slunce už viselo vysoko na obloze a pálilo. Nikdo by neřekl, že je podzim, protože teplota vzduchu byla velmi vysoká. Eruveo se opět posadil na postel a viděl, že na protilehkém stole má vodu a nějaké jídlo. Ihned se napil a poté se s chutí pustil do jídla. Nebylo to sice jídlo, jaké byl zvyklý jíst, ale momentálně byl rád, že vůbec nějaké jídlo má. Cítil, že se mu vrací jeho ztracená energie a byl schopen cestovat dá. Možná nebyl schopen se změnit a cestovat v některé ze svých zvířecích forem, ale to, že byl vůbec schopen stát na nohou byl pro něj velký úspěch. Když dojedl, vyšel na chodbu a sešel po schodech dolů. Nikdo tu nebyl. Eruveo vyšel ven z domu a spatřil před sebou pole. Vedle něj byla stodola a u ní stál onen muž. Eruveo přešel ke stodole. "Jak vidím, už je vám líp!" "Ano, to je. Ještě jednou děkuju. "No jo, nemáte zač, jsem rád, že jsem mohl pomoct. Počkejte, ještě než odejdete, tak vám dám aspoň nějakou vodu, než se dostanete do Elwynnskýho lesa. Tam jsou krásný potoky, takže si tam pak můžete vodu nabrat, ale než tam dojdete, mohl byste bejt žíznivej.", řekl muž se starostlivým výrazem v tváři. Odebral se do domu a přinesl z něj vak, kam zabalil čutoru s vodou a ještě nějaká jablka. "Díky, člověče!", poděkoval elf. "Ať Elune vede tvoje kroky, a nechť se Ti daří!" Muž přikývnul a zašel opět do stodoly. Vzal si do ruky vidle a začal přehazovat slámu. Eruveo se vydal na cestu, ale uvědomil si, že neví, kudy má do lesa jít. "Můžu se ještě zeptat? Nevím, kterým směrem les je." Muž položil vidle a otočil se. "To musíte tamtudy, na sever. Kdybyste šel na jih, dojdete k Sentinel Hill, to je centrum celého Westfallu." Eruveo kývnul na znamení díků a odešel. O necelou hodinu později došel Eruveo konečně k hranicím Westfallu a Elwynnského lesa, na jehož vrcholku sídlí jeho cíl – Stormwind. Eruveo byl nyní v plné síle, protože se už začalo pomalu připozdívat a slunce klesalo k obzoru. Navíc elfa skryly přívětivé stíny lesa, do nichž se horlivě běžel ukrýt. Konečně se cítil tak jako včera, než se ve městě udála ta katastrofa. Eruveo už byl napjatý, co se vlastně stalo. Zároveň to v něm vyvolávalo vzpomínky na své druhy, které včera nejspíš ztratil. Také se už těšil, že až zjistí, co se vlastně stalo, odjede konečně domů, do Kalimdoru, tam, kam skutečně patří. Hned u hranic lesa, části zvané lesní hrana (Forest's edge) stála kasárna Westbrook. Eruveo k ní zamířil. U vchodu stála zbrojená stráž dvou vojáků. Když spatřili elfa, podívali se na sebe. „Co tu chceš, elfe? Je pohotovost, dovnitř nikdo nesmí!“ „Pohotovost, proč?“ „Máme na krku novou válku. Velké zlo se vrátilo na tento svět! Včera zaútočilo na naše hlavní město!“ „Velké zlo? Co to je za zlo? Já ve Stormwindu včera byl, strhla se se mnou jedna jeho čtvrť a moře mě doneslo až do Westfallu. Nemám vůbec ponětí, co se včerejší noc stalo!“ „Včera na Stormwind zaútočila ohromná invaze elementálů. Vyřítily se z lesa i moře. Když se noc chýlila ke konci přiletěl padlý aspekt a a sedl si do Údolí hrdinů. Hned však odletěl, ale stačil svou mocí zničit město a bůh ví, co ještě!“ Eruveovi se zamotala hlava. Sám Deathwing tedy zapříčinil smrt jeho blízkých a téměř i smrt jeho samotného. Nyní už nepotřeboval vědět víc. Všechno ostatní mu došlo. Armáda elementálů, proto slyšel ten zvuk, co ho vyrušil při jeho rozjímání. A strženou čtvrť způsobil Deathwing, když se ze svého úkrytu vynořil opět v Azerothu. Nyní už elf neměl kam spěchat. Jeho cílem už nebyl Stormwind, jeho cílem byl Darnassus. Jestli Azerothu hrozí tak velké zlo, chce mu čelit se svým lidem. Elf odkráčel od kasárny a vydal se zpět na lesní cestu. V duchu přemítal o tom, co se právě dozvěděl. Jen, co jedna strašná válka skončila, druhá začala. Jakoby už samotnou podstatou Azerothu byla válka, ať už byla proti komukoliv – proti starým bohům, proti Plamenné legii, proti Pohromě, či proti opačné frakci. Nyní svět začíná bojovat ještě se sebou samým zevnitř. Aspekti byli vždy samotnou podstatou Azerothu, po tom, co jim mocní titáni dali část své moci. A nyní už dva z nich zešíleli a jeden z nich – aspekt magie Malygos – byl mrtvý. Eruveo byl celou cestu sklíčený. Cítil bolest země a přírody, jakoby byla jeho vlastní. Nad les už dávno padla tma, když konečně dorazil k branám Stormwindu, vyhaslého majáku posledního lidského královsví, kterém na východním kontinentu zbylo. Hned u brány ho do očí bily poníčené hradní věže, v nich rudě žhnul oheň po Deathwingových pařátech, a torzo sochy Danatha Trollbanea. Situace ve městě už však nebyla tak neklidná a napjatá jako ráno, když se po ulicích válela mrtvá těla. Město nyní vypadalo už poměrně čistě. Eruveo do něj vstoupil a se slzami v očích pronesl: „Deathwing se vrátil!“

Naposledy upravil/a Mikeel 26.07.2011 v 10:50:06.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

Mikeel 26.07.2011 21:14

Nene, já neměl na mysli elementály, ale Dračí aspekty! Jinak děkuji za pochvalu, moc si toho vážím!

milanko 26.07.2011 20:05

I nač strašne sami pači originalita a vyrok že azeroth bojuje sam zo sebou je to pravda je to blby in-game prvok istotne by to zasebou nešlo tak rýchlo...ak viem elementalom dali silu old gods a nie titani ale super članokje druhy najlepši na celom wowfan pooo denik kapitana.

Mikeel 26.07.2011 16:14

No, má to předešlé části, a nějaký pokračování rozhodně bude, ale už se to zřejmě nebude týkat oficiálního Warcraft lore, jako tady

voky 26.07.2011 15:39

pěknej článek, dávám 5/5, jenom by to chtělo pokračování

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet