Vol'jin - The Judgment 5

• Bellatrix
• 01.07.2011
• Oficiální literatura

<- Předchozí | Stránka 5 | Další -> „Co ti ukázali loa?“ zeptal se Vol’jin. On a Zalazane seděli u ohně a otáčeli nad ním kusem masa kommu na rožni. Tuk stékal z tvorových kostí a syčící kapal do ohně. Bylo to již několik dnů, pokud to byl Vol’jin schopen určit, a oheň byl příliš bláznivý přepych. Nicméně se zdálo, že tvorové divočiny je nechávají na pokoji, snad jako kdyby je loa byli označili. Nebylo to však tak uklidňující, jak by mělo být. „Byl jsem velký witch doctor Darkspearských,“ řekl Zalazane. „Byli jsme v cizí zemi, bojovali jsme. Naše přežití bylo nejistý, čéče. My muset být silní, a my nebyli. Těžké časy pro všechny, hlavně pro našeho vůdce. Nevím, kdo to byl, každopádně ale ne tvůj otec,“ řekl Zalazane tiše. Pak se usmál. „Já se stát witch doctorem!“ „Lhal jsem ti, Zale,“ řekl Vol’jin. Okamžitě pocítil, jak Zalazane zpozorněl, přestože troll jenom čekal, až bude Vol’jin pokračovat. Znali se po celý život, a nikdy si navzájem nelhali o ničem důležitém. „Můj otec nejenom že se choval divně. Řekl mi o vidění. Řekl mi, že já muset jít a projít soudem. Řekl mi, že nebýt čas.“ „Řekl ti, že my muset jít?“ „Ne my. Jenom já. Já ho nikdy před tím takového neviděl. On velmi pospíchal, ale když jsem odcházel... ohlédl jsem se na něj.“ „Áno?“ „A on se na mě dívat tak, jako kdyby mě nikdy znovu neměl vidět. Jak by mě posílat na smrt.“ „Takže sis myslel, že umřu s tebou?“ zeptal se Zalazane se šibalským úsměvem. Vždycky mu šlo dobře zvednout Vol’jinovi náladu. Vždy si byli schopní navzájem pomoct. „Já nebýt připravený. Sám bych to nedokázal. Ale myslel jsem, že společně...“ Vol’jin slyšel otcův hlas v hlavě, zatímco říkal ta slova. Slabý, řekl by Sen’jin. Slabý a měkký. Vůdce kmene Darkspear takový být nesmí. Život být příliš tvrdý, i tady na našem ostrově. „My být společně silnější. Bude to v cajku, čéče. Já ti pomoct, až budeš slabý.“ Zalazane se zašklebil. „Ty mi vždycky pomoct. Společně to zvládneme.“ Vol’jin otevřel ústa, aby odpověděl, ale ztuhl, když spatřil světlo z džungle. Další loa, ještě starší a nerozeznatelnější, zářil skrz listoví. Bylo to daleko, ale volalo ho to. Vol’jin vyskočil na nohy a vyrazil do lesa. „Kam deš, čéče?“ vykřikl Zalazane, ale Vol’jin pokračoval. Nemohl nechat loa odejít. Když se přiblížil ke světlu, klopýtaje přes větve, záře zablikala a Vol’jin zjistil, že stojí sám v příšeří džungle. Nakonec opět spatřil svit po své pravici. Rozběhl se, odhrnuje listy a kořeny, a střemhlav se hnal za loa. Když odtáhl stranou poslední větev, duch opět zmizel. Vol’jin čekal, lapaje po dechu, a uvědomil si, že nemá smysl zůstat stát. Loa ho nechal samotného v dusné temnotě Prvního domova. Nebude hrát jeho hru. Možná ho najde znovu dřív, než loa najde jeho. Vol’jin šel dál hustým podrostem, tentokrát obezřetněji, opatrně našlapuje. Neměl tušení, kde je, ale bylo mu to jedno. Nalezení loa znamenalo přežití. Selhání znamenalo smrt. Loa byl vše, na čem nyní záleželo. <- Předchozí | Stránka 5 | Další ->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.