Blood of Our Fathers, 6. kapitola

• Bellatrix
• 11.06.2012
• Oficiální literatura

Varian na něj pohlédl a jeho mysl přetékala nejistotou. Samotné základy Azerothu byly nedávno otřeseny, mnoho jeho částí ztraceno v nenávratnu. A jeho kdysi tak pevná víra nyní jaksi zeslábla. Benedictus a Jaina se otočili k odchodu, ale arcibiskup vyřkl ještě poslední žádost. „Když už mluvíme o obrodě, Vaše výsosti... Mám pro vás malý dárek k dnešnímu Vzpomínkovému dni; vlastně pro vás oba, i pro mladého prince.“ Varian si povzdechl. „Obávám se, Otče, že dnes mohu vaši velkorysost přijmout pouze já sám. Můj syn si očividně nepřeje být v mé blízkosti.“ Benedictus se usmál. „Netrapte své srdce. Světlo má sílu prozářit i tu nejhlubší noc. Bylo by možné, abychom se dnes později setkali? Domnívám se, že by to mohlo vyléčit mnoho z vašich neduhů.“ Varian o tom nebyl příliš přesvědčen. „Kdy a kde, Otče? Jak jistě víte, jsem dnes poněkud zaneprázdněn.“ Arcibiskup se naklonil blíže a šeptem sdělil Varianovi místo. Varianova tvář ztvrdla, když mu bylo vyjeveno ono místo setkání, ale po chvíli zdráhavě přikývl. Jaina s arcibiskupem už byli na odchodu, když Varian položil ještě poslední otázku. „Povězte mi, arcibiskupe. Myslíte si, že z Anduina bude dobrý král?“ Arcibiskup se obrátil a autoritativně přikývl. „To mohu říci téměř s jistotou, sire. Pokud ovšem projde zkouškou ohněm těchto dnů. Beznadějná doba jako tato má často tendenci spálit veškeré nečistoty, aby za sebou zanechala pouze nejsilnější ocel. A králové rodu Wrynnů vždy prokazovali svou odvahu, Výsosti.“ Arcibiskup se uklonil a spolu s Jainou odešel, zanechávaje Variana o samotě v trůnní místnosti s osamělým břemenem příkazu, které bylo králi až příliš známé. *** Varian kráčel směrem k městskému hřbitovu, zatímco slunce zahájilo pomalý sestup vstříc horizontu, zanechávajíc za sebou teplé paprsky napříč do výše čnících věžiček katedrály a tichých náhrobních kamenů. Přes Variana se přeléval smutek, jak procházel mezi náhrobky, které znal až příliš dobře, cestou, kterou procházel již tolikrát. Ostrá a sladká vůně šeříků se dotýkala jeho nozder a vyvolávala v něm vzpomínky na jeho ženu Tiffin; její nádhernou vůni, její šťastný smích, její něžný úsměv. Varian se přiblížil ke kamenným lvům strážícím hrob jeho ženy a jeho chůze se zvolnila, jak dlouho pohřbené vzpomínky zaplavovaly jeho mysl. Zlatavé paprsky světla se odrážely od bronzové pamětní desky pomníku. Varian si přečetl poslední řádek nápisu: Neboť nás svět chladne bez tvé přítomnosti, a pocítil v srdci závan hořké pravdy. Ty a Anduin jste jediní, kteří kdy hřáli mou duši, Tiffin. Varian zaslechl kroky a obrátil se; s překvapením shledal, že k němu přichází Benedictus a jeho syn. Radost ve Varianovi však okamžitě uhasil šokovaný výraz na Anduinově tváři a ostrý pohled, který vrhl po arcibiskupovi. Varian byl překvapen, jak moc jeho syn vyrostl. Nebo to byl jen klam způsobený hrou světla? Anduin si posunul luk a toulec se šípy a zamračil se na kněze. „Když jste mě požádal, abych vás doprovodil, arcibiskupe, nejspíš jste zapomněl zmínit, že se k nám připojí můj otec.“ Benedictus se na chlapce usmál. „Drahý princi, někdy, když chceme vyléčit svět, si musíme uchovat pár tajemství.“ Varian cítil, jak okamžitě vklouzl do role otce. Chtěl říct chlapci, aby se přestal chovat tak pošetile a konečně vyrostl. Chtěl Anduinovi přikázat, aby zůstal ve Stormwindu a splnil své povinnosti jakožto princ a následník trůnu. Věděl ale, že jediným výsledkem by byla stejná hádka jako předtím. Čím přísnější na chlapce byl, tím více od sebe Anduina odháněl. „Tak toto je váš dar na Vzpomínkový den, arcibiskupe?“ Král Wrynn se pokusil zmírnit tón svého hlasu. „Nečekané rodinné setkání?“ Oči mu mimoděk zatěkaly směrem k Tiffininu hrobu. Arcibiskup si oba prohlédl a vypadal spokojeně. „Částečně. Ale to není jediná věc. Vzpomínáte si na úkol, který jste mi uložil kdysi dávno, krátce poté, co nás naše milovaná Tiffin opustila?“ Varian se na okamžik zamyslel. Bylo to tak dávno. Od smrti jeho ženy se toho tolik událo. Tolik se toho změnilo. On sám se změnil. Milovala by vůbec Tiffin toho muže, jímž jsem se stal? Benedictus natáhl ruku a podal Varianovi třpytivý stříbrný klíček. Varian stál v šoku nad tíhou té věci ve své dlani. Anduinovi okamžitě došlo, o co jde. „Klíč k matčinu medailonu.“ Varian nebyl schopen slova. Spěšně se snažil přijít na co, co říci. „Vy jste ho našel! Jak?“ „Ano, sire. Tak, jak jste přikázal. Je mi velmi líto, že mi trvalo tak dlouho, než jsem jej vypátral; domníval jsem se však, že dnešek je stejně vhodný jako kterýkoli jiný den, abych ty vzpomínky vrátil vám oběma.“ Benedictus poplácal prince po hlavě. Varian cítil, jak se něco uvnitř něj pohnulo. „Díky, Benedicte. Jste dobrý muž. Nevím, co bych si bez vás počal.“ Arcibiskup sklonil hlavu. „Prosím, dovolte mi se vzdálit.“ Otočil se k odchodu a ještě pozvedl ruku k pozdravu. „Mír s vámi oběma,“ řekl a vytratil se po cestě vedoucí do malého lesíku. Varian tam stál, obraceje si stříbrný klíček znovu a znovu v dlani, přemítaje nad arcibiskupovým podivným rozloučením. Nakonec si povšiml, že ho Anduin pozoruje. Všechna ta strohá slova, která chtěl svému synovi říct, náhle neměla pražádný význam. Uvědomil si, že záleží pouze na jedné věci: Anduin byl důležitější než všechny ty ostatní záležitosti dohromady. To bylo nad slunce jasné. <- Předchozí | Stránka 6 | Další ->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.