Dark Mirror - Kapitola 1.

• Hanzias
• 09.05.2017
• Oficiální literatura

 

Nathanos Marris zavřel oči a nadechl se svým nesčetněkrát zlomeným nosem. V klidném vlhkém vzduchu visel náznak podzimu mísící se s vůní polních květin, které klíčily mezi dlažebními kameny značícími cestu. Byla to příjemná vůně. Povědomá, zemitá. Taková, na kterou by nedal dopustit.

Boty generál-hraničářky nevydaly jediný zvuk, když se přiblížila. Jako vždy voněla Sylvanas Windrunner po růžových zahradách jejího vysokoelfského města. Nathanos by tu vůni poznal kdekoliv. 

Chvíli jen postával v tichosti na místě a užíval si její společnost.  Krajinou se nesl jen zpěv ptáků oslavující západ slunce a bečení ovcí pasoucích se hned za dřevěnou ohradou, kterou pomáhal svému otci stavět jako malý kluk.

Otevřel oči. Z tohoto malého svahu se před ním rozpínal celý Marrisův statek. Dům, ve kterém žil většinu svého života. Stodoly, jež potřebovaly podepřít ještě před příchodem zimy. Pšenice, která bude brzy připravena ke sklizni. 

Domov.

Nathanos ten pohled miloval. Pyšnil se jím. Třeba proto nechal ten okamžik na chvíli doznít, než ho úplně zkazil. 

„Neměla bys tu být," zavrčel.

„To své velitelce říkáš pěknou věc," obrátila se na něj Sylvanas. Navzdory údivu, jenž si hrál s jejími rty, vyzařovaly její ocelově chladné oči autoritu. Byla oděna do modře zbarvené kůže se zdobeným lukem zavěšeným na zádech a Nathanos se v roztrhaném pracovním oděvu a s neudržovaným plnovousem oproti ní cítil jako hlupák. 

Zavrtěl hlavou. „Přesně víš, co jsem tím myslel, Sylvanas. Dálokrocí* reptají od té doby, co jsi mě povýšila na lorda-hraničáře. Tvé návštěvy nezůstaly bez povšimnutí a tví rádoby hraničáři nás pomlouvají jako pradleny u potoka." 

Odhrnula si modrou kápi, aby její bledě zlaté vlasy mohly svobodně vlát. „Nevěděla jsem, že se staráš o to, co si o tobě ostatní myslí." Slova elfky byla jako kapky sladkého sirupu předstíraného soucitu, kterým zkoušela Nathanosovo odhodlání. 

Bezmocně zatnul čelist. Štvalo ho, že si Sylvanas zvykla na jeho nevrlost natolik, že už si jí zkrátka nevšímala. „Ať si ty drbny o mně říkají, co chtějí. Ale ty jsi jejich vůdce a nemůžeš si dovolit ztratit jejich respekt." 

Sylvanas odhrnula Nathanosovi z očí několik zatoulaných kaštanových vlasů. „Jako generál-hraničářka je mou povinností dostávat hlášení od svých zvědů v terénu. Vzhledem k tomu, že ses odloučil od ostatních sem, do lordaeronských lesů, místo toho, abys sloužil v Quel'thalasu, jsem povinna tě čas od času zkontrolovat."

Pokrčil rameny. „Je lepší, když se držím dál. Nemůžu vystát zaujatost tvého města. Tady mohu přemýšlet... dýchat. Obyčejné požitky, které není možné ve stínů těch starobylých věží nasát." 

„Lor'themar tvrdí, že se schováváš kvůli strachu z elfských lučištníků," řekla a pozvedla jedno obočí. 

„Lor'themar Theron je hlupák! Politika je mu bližší než život hraničáře. Kdykoliv si s ním poměřím střelu." Nathanos se přinutil již nic neříkat. Jeho podrážděnost Sylvanas bavila a on jí to odmítl nadále dopřávat. 

„Ulevilo se mi, když teď znám důvod tvé samoty. Už jsem si myslela, že jsi z mé společnosti otrávený." Zapadající slunce osvětlilo dokonalou souměrnost jejích rysů, jejích modrošedých očí zařících ve zlatavém světle. Ten úkaz byl tak dobře načasovaný, až by přísahal, že si to připravila jako záložní kouzlo, aby mohla udávat směr celého rozhovoru.

Pochopitelně to zabralo. Chytil se do spárů její ješitnosti, až se nakonec vzpamatoval. 

„Není to tak, že tě tu nechci, Sylvanas. Ale tví lidé potřebují svou generál-hraničářku nablízku. Obzvláště v těchto temných časech." 

Elfka nakrčila obočí. „Na tvá slova zanedlouho dojde. Mám se sejít se svou sestrou Alleriou. Věří, že orkové se zaměřili na Quel'thalas a chystají se na naši domovinu zaútočit. Pokud se její obavy naplní, můžeš být povolán bránit Silvermoon, ať už budeš chtít nebo ne."

Chytil ji za ruku a přitáhl k sobě. „Sylvanas, víš, že svou povinnost splním a–"

Ještě než stačil říct cokoli dalšího, ozvaly se z dáli radostné výkřiky. „Nathanosi!" zvolal chlapec a s mávajícíma rukama se rozběhl, až tím vyplašil stádo ovcí. Jen pár kroků od obou hraničářů, upřel chlapec svůj udivený pohled na elfku. Málem spadl, jak přelézal dřevěnou ohradu. Zastavil se kousek od ní. 

„Generál-hraničářko Sylvanas Windrunner," začal Nathanos, „Představuji ti svého bratrance, Stephona Marrise. Je mu sice jen devět, ale jak si můžeš všimnout, jeho neomalené způsoby se již dají srovnat s těmi mými." Stephon se začervenal. Nathanos se zamračil, aby tak skryl svůj úšklebek. Měl toho kluka rád. Jejich vlasy měly stejnou barvu, byl jako on. Stephon mu neustále připomínal, jaké to bylo žít ve světě, kde se pojily novota a úžas. 

„Nesmysl, Nathanosi," řekla Sylvanas a klekla si, aby její oči byly s těmi Stephonovými na stejné úrovni. Hřejivě se na něj usmála. "Jsem si jistá, že z něj vyroste civilizovaný muž, navzdory tvému vlivu."

„Ty... ty jsi hraničářka? Jako můj bratranec?" koktal Stephon s vytřeštěnýma očima.

„Ne, kámo. Sylvanas je víc než to. Vede všechny hraničáře v těchto zemích," řekl Nathanos.

Stephonův pohled těkal sem a tam a jeho mladičká mysl rychle hledala slova. Elfka se k chlapci naklonila a důvěrně zašeptala. „Chceš být hraničářem, až vyrosteš?"

Nathanosův bratranec zavrtěl hlavou a s mladickou vervou pronesl. „Chci být rytířem v lesklé zbroji s obrovským mečem a vlastním hradem! Nechci žít v lesích nebo střílet šípy ze stromů!" Najednou ale zpanikařil. „Ne, že hraničáři nejsou... myslím tím... rád bych pro vás pracoval, generále!"

Sylvanas se jemně a melodicky zachichotala. Nathanos si povzdychl. „Je pozdě, Stephone. Raději jdi domů a přestaň obtěžovat mou velitelku." 

Než stačil chlapec utéct, Sylvanas se s kočičí ladností natáhla a chytla ho za ruku. „Schovej si tohle," řekla a vtiskla mu do dlaně zlatou minci, „dokud tvůj bratranec nerozhodne, že jsi dost starý na to koupit si svůj první meč." 

Stephonův úsměv zářil tak jasně, že osvětlil zatemněné pláně. „Díky, díky!" Radostně vyskočil, přelezl ohradu a utíkal přes louku, přičemž rozbečel uhýbající ovce. „Jdu si pro svůj vlastní meč!" zakřičel do neznáma. 

„Tak teď jsi tomu dala." zabručel Nathanos a promnul si svůj vous. „Už se nikdy nedozvím, co se s tou mincí stalo."

Sylvanas stála a pozorovala Stephona, dokud nezmizel za kopcem. „Jen potřebuje, aby v něj někdo věřil," řekla. „Stejně jako čas od času my všichni." Tesknota v jejím hlase mu do hlavy vryla myšlenku, jaká asi Sylvanas byla ve svém mládí.

Zatímco se rozplynuly poslední sluneční paprsky, oba stáli chvíli v tichosti. Než se opět pustili do řeči, ptačí zpěv vystřídalo bzučení hmyzu.

„Kdy odjedeš?" zeptal se nakonec Nathanos.

Věnovala mu ten nejmenší úsměv. „Během zítřejšího dne. Je pozdě a své generál-hraničářce dlužíš svou společnost... a také něco k jídlu." Kráčela směrem k domu. Když kolem něj procházela, špičky jejích prstů se otřely o hřbet Nathanasovy ruky. 

Na okamžik přemýšlel o ustavičné politice Silvermoonu, o odmítavém posměšku Lor'themara Therona a o stínu roztahující se Hordy. Jedna jeho část toužila po tichém životě, kde by se staral o půdu, stejně jako před ním jeho otec a dědeček. Mohl vystoupit z Dálokrokých a žít zde na statku. Doma. Ale to by musel obětovat něco mnohem cennějšího než svou pozici lorda-hraničáře.

Jak začal kráčet po prošlapané cestě k domu, kde ho čekal hřejivý krb, věděl, že jeho volba byla učiněna. K čertu s politikou. K čertu se světem! Učinil vůči Sylvanas slib a nic by ho nepřimělo ji opustit.

 

***

„Proč váháš, můj šampióne?"

 Pronikavá netrpělivost v Sylvanasině hlase vytrhla Nathanose ze vzdušného závoje vzpomínek. Zřídkakdy přemýšlel nad minulostí. Ten život patřil jinému muži, muži mrtvému již několik let. To, co ho kdysi dělalo člověkem – jeho domov, rodina, povinnosti – byly pro stvůru, kterou se stal, malými a bezvýznamnými záležitostmi. Byl Blightcaller. Byl jedním z Opuštěných**. Již nesloužil generál-hraničářce vysokých elfů.

Sloužil královně smrtonošek.

„Nechápu účel tohodle všeho." Na letmý okamžik ho vyděsil vlastní skřípavý chrapot, jehož ozvěna se rozezněla mezi temnými zdmi Královské čtvrti***. Skoro čekal, že ze svých úst uslyší vynořující se lidský hlas. Jaký byl sentimentální hlupák! 

„Ten rituál tě učiní silnějším," odpověděla Sylvanas. Její rudé oči se rozjasnily, když nervózně přecházela kolem stupínku uprostřed ohromného kruhovitého sálu. „Potřebuji, aby byl můj šampión silný, když se Legie rozhodla napadat území Hordy."

Nathanos upřel svůj pohled na klidné valkýry vznášející se hned za ní. Křídla těchto přízraků téměř spojovala dva obrovské sloupy rámující celou plošinu. Přestože Undercity, odkud jeho královna vládla, oplývalo duchy a morbidními zrůdami, přítomnost valkýr s jejich výrazy skrytými za těžkými přilbicemi byla jedinou věcí, která ho skutečně vyváděla z míry. Zaslechl, že tyto impozatní vrykulské ženy kdysi sloužily jako strážkyně mrtvých a měly tu odpovědnost přepravit duše těch, co byli hodni, k jejich zaslouženému odpočinku. Ale tuhle, stejně jako její sestry, si podmanil Král lichů s úkolem pro něj vytvořit armádu. Pro stejné monstrum, které Sylvanas Windrunner zabilo a proměnilo v nemrtvou. 

Zamyslel se nad svou ostražitostí. Bylo od královny moudré naverbovat taková stvoření do svých služeb po porážce jejich bývalého pána? Vynadal si za takovéto uvažování a okamžitě tyto pochybnosti zapudil. Valkýry se osvědčily tím, že oživily nové Opuštěné do Sylvanasiných služeb. Temná paní věděla nejlépe. Pokaždé.

Přesto neodolal touze ji trochu poškádlit. „Pokud cítíš, že nejsem dost silný, třeba by sis měla vybrat jiného šampióna."

Sylvanasiny oči rudě vzplály. „Proč to s tebou musí být tak těžké?" Její hlas nesl náznak kvílení, které byla v tu chvíli schopna sesbírat. Tapisérie na zdech se v odpovědi zachvěly. 

Vyžíval se v té provokaci, ale dával pozor, aby to nedal najevo. 

Po chvilce tichého běsnění se Temná paní uklidnila. „Síla valkýr zachová mé tělo vcelku po mnoho let. To se ale nedá říct o tvé pololidské podobě, stejně jako u dalších Opuštěných. Zabránilo by to tvému rozkladu a ušetřila bych tě bolesti, kterou jsem zažila, když..."

S rychlým přikývnutím poznal, co chtěla dodat. On byl totiž ten jediný, komu se svěřila s tím, co se stalo den po pádu Krále lichů. Tehdy cítila, že na tomhle světě již svůj účel splnila a těšila se na věčný odpočinek, který jí byl tak dlouho odpírán. Ale když její tělo dopadlo na zmrzlé skály pod Icecrownskou citadelou, čekala na ni pouze nenasytná prázdnota. Přestože ta slova nechtěla vyslovit, znal ji dost dobře, aby poznal, čeho se Temná paní skutečně bojí. 

Její pakt s valkýrami ji v ten den zachránil. Skutečnost, za kterou byl až sobecky vděčný. A přesto, pokud by jeho královna zůstala mrtvá, neměl by sám žádný důvod hnít v téhle náhražce opravdového života. Pokud by byla odsouzena věčně trpět v temnotě, alespoň by mohl sám se sebou skoncovat a snášet to utrpení společně s ní. 

„Možná by bylo nejlepší nechat mě jít," řekl. 

Žár v jejích očích vyhasl. Nathanos si na okamžik všiml záblesku modrošedého světla, které v nich kdysi zářilo. Za chvíli se ale v těch očích znovu objevil chlad a důraz. „Podruhé jsem tě povolala do svých služeb, Nathanosi Blightcallere. Nebudeš propuštěn, dokud sama neuznám za vhodné!"

 

Kapitola 1. | Další ->

 

Vysvětlivky:

* v originále Farstriders – elitní skupina high elfských, resp. blood elfských hraničářů sloužících Quel'thalasu; lze je ve hře potkat v Eversong Woods (pre-Legion) a za huntera v jejich Order Hall (Legion)

** v originále Forsaken

*** v originále Royal Quarter, jedna ze čtvrtí Undercity

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.