Death From Above, 7. kapitola

• Bellatrix
• 01.06.2014
• Oficiální literatura

„Nepřestávejte nabíjet!“ hulákal dozorce na cimbuřích. Pandarenský otrok klesl na kolena a zoufale nabíral hrsti kamenů. Slyšel, jak ostatní otroci kolem něj umírají. Pomalu se ho zmocňovalo šílenství. Chtěl utéct, ale ještě cítil předchozí šlehnutí biče na svých zádech… Otrokovy uši naplnil ohavný skřek a všechny jeho myšlenky překryla čirá hrůza. Vzhlédl právě včas, aby spatřil, jak se na něj snáší rozmazaná šmouha purpuru a jantaru. * * * Kil’ruk se prudce srazil s klečícím pandarenem. Letec však opět rychle nabyl rovnováhu a pak vnořil svou čepel do otrokova těla. Pocítil krátký odpor - první smrt, která v této bitvě přišla z jeho rukou. A bude jich ještě mnoho. Naživu zůstávali ještě dva letci a ti si divoce prosekávali cestu řadou nižších stvoření. Vnímal jejich dychtivost, jejich vzrušení z toho, že bojují po boku Plenitele větru; to však nemohlo vyvážit jejich nezkušenost. V takovémto boji nepřežijí dlouho. Cimbuří bylo plné nepřátel. Mezi nimi a dvěma strážními věžemi nad Gurthanovou terasou stálo téměř dvě stě obránců a šest včelích pláství. Kil’ruk se vrhl mezi nižší stvoření a jeho jantarové čepele se roztančily tancem smrti. * * * Ninil’ko se zasyčením ucouvl. Ksss-tk-tk-tk-tk-tk. To byl jediný rozkaz, který nyní potřeboval; ostatní jej okamžitě napodobili. Dva mogu, oslepení válečnou zuřivostí, se jim rozběhli vstříc. Cvak cvak. Sedmero mantidích čepelí je okamžitě rozsekalo na kusy. Během necelé minuty Ninil’ko zdecimoval polovinu moguských stráží, aniž by při tom ztratil více než hrstku vlastních bojovníků. To nebyl špatný začátek. Teď je mogu převyšovali pouze počtem dva na jednoho. Zároveň se však rychle vzpamatovali z prvotního šoku a znovu se rozpomněli na svou disciplínu. Zformovali se do řady a odřízli tak mantidům cestu k budově, kde se nacházel artefakt. Tato taktika by se ve většina bitev byla uplatnila, to bylo Ninil’kovi jasné. Dnes jim ale bude k ničemu. Ninil’ko ukázal na mogu uprostřed nepřátelské linie. Vypadal nejvystrašenější a také nejstarší. Pro tuto chvíli bude jeho smrt nejcennější. Cvak. * * * Náčelník netečně přihlížel a pouze jeho zaťatá čelist vyzrazovala jeho pocity. Poslední z jeho velitelů padl mrtev. Tehdy se náčelník konečně otočil k Fulminovi. „Vezmi artefakt a běž,“ řekl náčelník měkce. „Cože?!“ zasyčel Fulmin. „Vždyť je převyšujeme!“ Gurthanovy oči zaplály. „Vezmi ten artefakt a vrať se. Bez zbytečného rozruchu. Nikdo tě nesmí vidět. Artefakt musí zůstat za všech okolností aktivovaný. A žádné chyby. Potřebujeme, aby mantidi zůstali poslušní.“ „Náčelníku…“ „Já je nenechám zvítězit. Nenechám. Je. Zvítězit. Rozumíš mi? Naše armády tomuhle boji do hodiny učiní přítrž. Až bude jejich císařovna mrtvá, nebude záležet na tom, jaké zázraky tady na bitevním poli mantidi svedou.“ Fulmin váhal „Zabijí vás, náčelníku.“ „Nepochybuji o tom, že se o to pokusí. Běž. Ale až bude po všem, tak pospěš zpátky,“ dodal Gurthan se zvráceným úsměvem. „Možná budu potřebovat, abys mě probudil. Spánek někdy dokáže být opravdu hluboký.“ Fulminovi se rozbřesklo. „Jistě, náčelníku.“ Gurthan pozoroval svého rádce, jak odchází. Jakmile byl pryč, vydal náčelník další rozkaz. „Stáhněte se! Stáhněte se zpět do budovy!“ * * * Kil’ruk zdobil cimbuří krví nižších stvoření. A ona stále přicházela. Čím mogu otrokům hrozili, aby z bitvy neutekli? přemýšlel Kil’ruk, když zkosil dalšího pandarena. Co mohlo být horší než tohle? Dvě hlavy sauroků se skutálely k zemi a těla humanoidních ještěrů padly za nimi. Bezúčelné bytosti. Kil‘ruk se vznesl do vzduchu a zmizel z dosahu obránců. Usadil se poblíž jedné včelí plástve, která byla nejblíže severní věži, a v rychlosti vykuchal nejbližšího mogu. Z masy obránců se vynořila smečka zuřivých sauroků a pustila se do něj. Kil’ruk okamžitě pohřbil své čepele v hrudích dvou z nich, ale o chvíli později byl sražen na záda. Váha tuctů těl ho znehybnila. Z několikacentimetrové vzdálenosti od jeho obličeje se na něj šklebila saurokova tvář. Vzduchem se rozlehlo praskání. Saurok vzhlédl a jeho úšklebek se změnil ve výraz čirého děsu. A pak všechno překryl jediný ohlušující, zdrcující výbuch. Kil’ruk cítil, jak váha z jeho hrudi mizí. Ani nezamrkal. Chtěl zemřít s očima otevřenýma. Viděl, jak se jeden ze sauroků vztyčil, jen aby ho vzápětí usmrtil druhý výstřel, který otřásl Zdí. Stvoření ještě nestihlo padnout k zemi, než je rozmetal třetí výbuch. Hluk mu otupoval smysly. Kil’ruk nakonec přece jen zamrkal. Byl pořád naživu. To se však nedalo říci o většině sauroků. Z Kil’rukova hrdla se vydralo zakašlání a on odstrčil masu mrtvých těl a vyškrábal se na nohy. Zvonění v uších posléze nahradily výkřiky a bolestné kvílení. Pohled, který se mu naskytl, Kil’ruka téměř omráčil. Mogu obrátili nabité včelí plástve na sever a namířili je přímo na cimbuří. Třikrát vypálili přímo do nich. Zmasakrovali své vlastní otroky, aby mohli zasáhnout jediného mantidího letce. Jediné, co ho uchránilo před smrtí, byla těla otroků, kteří se jej pokusili znehybnit. Kil’rukův obdiv vůči mogu prudce vzrostl. Smělá taktika, přišlo mu na mysl. Obestíral ho kouř z výbuchů a mogu ho tak dosud nemohli spatřit. Kouř se ale brzy rozptýlí. Kil’ruk se rozhodl. Ať si myslí, že jsem zemřel spolu s otroky. Letec udělal krok z cimbuří a hladce doklouzal k zemi. Na Gurthanově terase stále řádila bitva. Vypadalo to, že se boje přesunuly do budovy, kde mogu střežili artefakt. Kil’ruk pěšky vyrazil směrem k ní. * * * Úzké síně budovy útočníkům značně ztížily postup. Jediný další mantid, který byl ještě schopen boje, zemřel ve chvíli, kdy ho rozčtvrtily kopí dvou mogu poté, co nestihl zareagoval na Ninil’kovo syčivé varování. Prolévač krve na bitevním poli osaměl. Ninil’ko se přitiskl zády ke zdi a čekal na nevyhnutelný poslední úder. Z mogu přežili jenom tři - tedy čtyři, pokud počítal i posledního, který byl oděn do zdobeného královského hávu. Tento mogu stál opodál s rukama založenýma na hrudi a do bitvy nijak nezasahoval. U nohou se mu choulili dva quileni. To musí být náčelník Gurthan, usoudil Ninil’ko. „Dost,“ ozval se čtvrtý mogu. Ostatní se zastavili. „Mantide, jak se jmenuješ?“ * * * Osamělý mantid nevypadal, že ho zaslechl. „Rozumíš mi, stvůro?“ zeptal se Gurthan. Síní se rozlehl ohavný, rázný zvuk. Mantidova kusadla zacvakala a pak se opět uzavřela v podivném chraplavém rytmu. Vysmívá se mi snad? ptal se v duchu Gurthan. „Já jsem náčelník Gurthan, mantide. Jsem…“ „Mně je to jedno, mogu.“ Gurthan sevřel čelist. „Máš jméno, mantide?“ „Žádné, které bych ti chtěl odhalit,“ zasyčelo stvoření. * * * Kil’ruk se přikradl ke vchodu. Slyšel Ninil’kův hlas a vzápětí zaslechl i další, který mu odpovídal. „Kde je artefakt?“ zeptal se Ninil’ko. „Tvůj druh je díky mně na pokraji vymření, mantide,“ odvětil druhý hlas. „Pokud máš alespoň trochu rozumu…“ „Více než ty, Gurthane. Kde je artefakt?“ „Nikdy ho nenajdeš včas. Tvoje císařovna zemře,“ odpověděl Gurthan. „Je ale jistá šance, že ostatní mantidi nebudou muset zemřít s ní. Někteří z vás jsou zkušení válečníci. Možná…“ „Vyjednáváš se mnou?“ Ninil’ko se pobaveně zachechtal. „Pak si poslechni mou nabídku, mogu: poklekneš přede mnou, budeš mě prosit za odpuštění, dáš mi artefakt a já ti dovolím opustit tuto místnost v jednom kuse. Co se s tebou ale stane mezi tímhle místem a tvou Zdí, to už není moje starost.“ „Pokleknout?“ Gurthanův hlas se zachvěl vztekem. „Přede mnou klečí otroci z celé říše. Zvířata leží u mých nohou v očekávání mých rozkazů. A tvoje drzost…“ Kil’ruk nechtěl slyšet nic víc. Odstoupil ode dveří. „S každým dalším slovem plýtváš mým časem,“ řekl hlasitě. „Postav se mi.“ Všichni tři moguští válečníci se nepokojně zavrtěli, když si povšimli druhého mantida. Gurthan jenom našpulil rty a dvakrát ostře zahvízdal. Oba quileni u jeho nohou se vrhli Kil’rukovi po krku. Kil’ruk máchl jantarovými čepelemi a obě bestie padly na zem. Jedna z nich ještě žila, z tlamy jí unikalo žalostné kňučení. Tvor se pokusil doplazit zpět k náčelníkovi. Kil’ruk vyrazil vpřed jednou přední končetinou a přišpendlil tvora k podlaze. Slabé vzlyky ustaly. „Jsem připraven, Prolévači krve. Co ty?“ zeptal se Kil’ruk. Ninil’ko pozvedl kopí. „Jsem, Pleniteli větru.“ Společně postoupili kupředu. * * * „Zabte je,“ přikázal náčelník Gurthan. Tři zbývající stráže se střetly s oběma mantidy. Čepele o sebe zazvonily a z jejich ostří odlétly jiskry. Gurthan si o jejich šancích nedělal žádné iluze. Zrak mu padl na zdobenou urnu, která zde byla připravena pro mantidí císařovnu. Bude to muset stačit. Nenechám je vyhrát. Spolu se smrtí jeho stráží sepjal Gurthan ruce a začal shromažďovat arkánovou energii. Zbýval mu čas pouze na jediné kouzlo. * * * Poslední strážce bojoval statečně, ale když padli oba jeho druhové, bylo jen otázkou času, než ho jeden z mantidů zasáhl. Obě čepele Plenitele větru mu prošly celým tělem. Mogu přidušeně zachrčel a znehybněl. Kil‘ruk se pomalu otočil. Proti němu stál poslední přeživší. „Gurthane,“ zasyčel. „Zabil bys císařovnu. Tuhle i každou další, která by vzešla. Ukončil bys cyklus.“ Moguský náčelník pohyboval rukama v malých kruzích. Sbíral sílu. K jakému účelu, to Kil’ruk nevěděl. Ani mu na tom nezáleželo. Ninil’ko o krok ustoupil. „Tuto poctu přenechám tobě, Pleniteli větru,“ řekl Paragon. Kil’ruk pozvedl čepele a pomalu přistoupil ke Gurthanovi. Pokud se náčelník pokusí rozpoutat nějaký magický útok, Plenitel větru bude připraven na jakékoli jeho zbabělé gesto. „Teď zemřeš, náčelníku. A nebude to rychlé.“ „Hodláš si to užít, hmyze?“ odplivl si Gurthan. Od zadostiučinění už ho dělilo pouhých pět kroků. „Ani nevíš, jak moc.“ Gurthanovy ruce náhle znehybněly. Vzduch se zachvěl mocí. Náčelníkovy oči se spojily s Kil’rukovýma. „To je dobře. Přísahám toto: tobě ani tvému rodu se nikdy nedostane potěšení ukončit můj život.“ Gurthan rozevřel paže. Síň se zahalila do oslepujícího záblesku světla. Kil’ruk si čepelemi zaclonil oči. Když se mu zrak opět projasnil, světlo už pohaslo. Náčelník Gurthan byl pryč. A když Kil’ruk pohlédl na urnu, zdálo se, že ožila nějakou vnitřní energií, silou, vlastním životem. „Ne,“ zašeptal Kil’ruk. * * * Ninil’ko nechal Kil’ruka několik minut zuřit. „Zbabělče! Zbabělče! Postav se mi!“ Plenitel větru znovu a znovu zasahoval urnu oběma jantarovými zbraněmi. Nezanechal na ní ani škrábnutí. Kouzlo, kterým Gurthan uvěznil svého ducha uvnitř urny, ji zjevně bránilo před jakýmkoli fyzickým poškozením. Stručně řečeno se náčelníka už žádný mantid nemohl dotknout. Kil’ruk však na něj útočil znovu a znovu, oslepen zuřivostí. Ninil’ka to po chvíli přestalo bavit. „Pleniteli větru,“ ozval se měkce. Kil’ruk však nepřestal, dokonce ani nezpomalil. „Pleniteli větru, císařovna stále mlčí.“ Kil’ruk uštědřil urně poslední úder. Jantarová čepel se od ní odrazila s podivně tlumeným třesknutím. Kil’ruk se obrátil k Paragonovi. „Artefakt tu není.“ „Odnášejí ho někam pryč. Cítíš to taky?“ zeptal se Ninil’ko. Byl to zvláštní pocit. Jediné přirovnání, které ho v tomto směru napadlo, byly mraky plující oblohou: když se na ně člověk díval ze země, pohybovaly se tak pomalu, až se zdály téměř nehybné. „Ano.“ Kil’ruk znechuceně kopl do urny. „Veď mě, Prolévači krve. Ukončeme to konečně.“ * * * Fulmin opatrně kráčel podél Hadova hřbetu a artefakt si tiskl k hrudi. Veškeré jeho soustředění se upínalo k tomu, aby udržel kouzlo. Bez neustálého dohledu by se rovnováha energií mohla vymknout kontrole. Možné následky nebylo možno předvídat, ale pravděpodobně by byly smrtící pro každého, kdo měl artefakt právě v držení. Přímo před ním se vynořila Brána zapadajícího slunce. Jakmile jí Fulmin projde, bude moci předat artefakt jinému arkánistovi a poté shromáždí další jednotku mogu, s níž se vrátí na terasu. Strašlivý hluk a záblesk jasného světla mu daly znamení, že náčelník Gurthan uvěznil svoji duši, aby se tak vyhnul smrti z rukou mantidů. Techniku kouzla mu prozradil právě Fulmin, a tak pro něj nebude nijak složité obrátit jeho průběh, jakmile bude hrozba mantidů zažehnána. Za jeho zády se ozvalo zašustění listů. Fulmin se otočil a málem ztratil rovnováhu. Asi patnáct kroků od něj stál mantid, oděný do bizarního brnění, s širokým kopím v rukou. Křídla neměl; nebyl to tedy letec. Mantid pozvedl kopí a ukázal jím na Fulmina. Mogu ho zvědavě pozoroval. Necítil žádnou změnu v okolních energiích. Nešlo tedy o kouzlo. A na rychlý útok byl mantid příliš daleko. Z mantidových kusadel vyšel zvláštní zvuk. Cvak. Na Fulmina padl stín. Rádce nestihl ani vykřiknout. Artefakt mu vypadl z rukou. * * * „Podivná věc,“ řekl Kil’ruk. Z artefaktu stále odkapávala Fulminova krev. Ninil’ko objekt pečlivě zkoumal, obraceje ho neustále v rukou. „Pořád císařovnu neslyším, Pleniteli větru. Ty ano?“ „Ne.“ „Na ovládání arkánové energie nemám vlohy,“ mudroval Ninil’ko. Artefakt vyzařoval bledé světlo, které s každou další minutou sílilo. „Mogu užívají magii nezvyklým způsobem. Nevím, jak tu odpornost umlčet.“ Paragonovi zalétl pohled k zmasakrovanému moguskému mágovi. Nižší stvoření udržovalo kouzlo až do okamžiku své smrti. Proč se obtěžovat? Artefakt očividně nepotřeboval stálý přísun energie, aby dokázal potlačit císařovnin hlas. Ninil’ko podržel artefakt na délku paže. „Pleniteli větru, možná by ses mohl podívat, jestli…“ Světlo vycházející z artefaktu náhle oslnivě zaplálo a vytratilo se. Kil’ruk spatřil matný záblesk a uslyšel krátké, jemné zapraskání. Ninil’ko cítil - pouze na krátký okamžik -, jak mu arkánová energie, která v artefaktu zbyla, utrhla paži jako po úderu bleskem. Na jedinou vteřinu ho naplnila čirá agónie, kdy mu energie prošla tělem až do jeho mozku a pálila za sebou každý střípek jeho vědomí. Poslední věc, kterou Paragon uslyšel, bylo jediné slabé cvaknutí. * * * Kil’ruk věděl od první chvíle, že je Ninil’ko mrtev. Paragon padl k zemi vedle moguského mága a zůstal nehybně s rozšířenýma očima ležet. A onen artefakt, ten prokletý, ničemný artefakt stále potlačoval císařovnin hlas. Ale ne zcela. Kil’ruk byl nyní schopen zaslechnout krátké úseky její sladké písně. Jako by se tkanivo moguského kouzla třepilo, jednotlivá vlákna se od sebe oddělovala a umožňovala tak krátce pohlédnout na to, co leželo za nimi. Jak dlouho to mohlo trvat, než artefakt zcela umlkne? Hodiny? To by pro císařovnu znamenalo smrt. Kil’ruk se sklonil k Ninil’kovu mrtvému tělu a aniž by se ho dotkl, pokoušel se artefakt prozkoumat. Světlo pohaslo, ale on stále slyšel praskání a syčení. Jako u včelích pláství… Kil’ruk zvedl artefakt ze země. Vibrující energie mu rozechvěla ruce. Jako by mohl artefakt uvolnit celý zbývající arkánový náboj v kterémkoli okamžiku. Kil’ruk si rozpomněl na první den, kdy se vrhl z oblohy do žáru bitvy, kdy včelí plástev neunesla nápor špetky arkánové energie. Kil’ruk zamával křídly a vznesl se nad cimbuří. Artefakt svíral v rukou, zatímco letěl na jih a jeho oči propátrávaly krajinu pod ním. Obránci podél Zdi na něj ukazovali a z jejich úst se ozývaly překvapené výkřiky. Tam. Zbývající včelí plástve tu stály na poli smrti, obklopené vyschlými mrtvolami otroků na cimbuřích shlížejících na Gurthanovu terasu. Těch několik přeživších mogu a otroků jej zahlédlo téměř okamžitě, ale zabralo jim to nějaký čas, než zamířili. A Kil’ruk potřeboval čas jen na to, aby na ně z výšky hodil artefakt. Byl podobně velký i těžký jako koruny, které dříve shazoval. Jeho muška byla stále prvotřídní. Nečistý předmět doletěl ke Zdi a dopadl mezi dvě včelí plástve. Artefakt se spolu s jiskřivou vlnou světla a stále se stupňujícím praskáním rozpadl. Krajem se rozlehl strašlivý hluk a včelí plástve obklopilo světlo. Jejich spojené energie se slily do jediného neskutečně jasného výbuchu, který všechny nižší stvoření okamžitě strávil. A pak Kil’ruk uslyšel překrásný zvuk, který mohli slyšet pouze mantidé. Jsem stále tady. Jsem stále tady, zpívala císařovna. S každým dalším slovem zaplavovala Kil’ruka radostná euforie. A jsou tu i nižší stvoření. Zabte je, zabte je všechny. Daleko od Kil’ruka, kdesi na západě, se k nebi vznesl radostný i zuřivý lomoz. Zrozenci roje procitli a jejich hněv se rozlil kupředu. Trvalo to několik dlouhých hodin, ale při západu slunce se císařovnina píseň změnila. Mrtví, mrtví, všichni jsou mrtví. Výborně. Výborně. Jsem v bezpečí. Jsem v pořádku. Výborně. <- Předchozí | Stránka 7 | Další ->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.