Dědictví krve

• Kuwabarra
• 08.06.2011
• Fan Fiction

"To je zem ze které pocházíme?" "Jak je to možné?" "Tohle nemůže být domov našich otců" Orčí šaman stál na vrcholu schodiště vedoucího k temnému portálu. Prošel jím aby si splni svůj dávný sen. Vidět Dreanor nebo alespoň to co z něj zbylo. On sám se narodil na Azerothu po první válce a již od dětsví toužil vidět zem mocných předků. To co viděl nenaplňovalo jeho představu ani přibližně. Roztrhaný svět, jehož zbývající trosky zely jako ohlodané kosti v prostoru udržované pouze silou magických proudů. Z přirozeně divoké se krajina změnila v divoce nepřirozenou. Nikdy si nedělal o Nerzhulovi iluzi ale tváří v tvář důsledku ničivé síly, která zničila Dreanor a změnila ho v Outland, jím otřásal nevyslovitelný hněv. Na koncích prstů začali šamanovi mimoděk poskakovat drobné bleskové výboje. Orc cítil jak se mu začíná zahřívat krev v těle. Hlavou se mo honilo tisíce myšlenek. Nespravedlnost a využívaní jeho kdysi mocného národa. Jména předků, jména velkých předků, jména dávno zapomenutá, křičela uvnitř jeho hlavy monotonní píseň. Valečný pokřik nejmocnějších z orků. Jeho smysl zanikal a splýval v rytmycké zvuky kožených bubnů. Ta síla, ta strašná nezkrotná síla. Mladý ork, hnán šíleným rytmem dávných válek, se dal do běhu. Matně si uvědomoval kdo je a proč sem přišel. Mohutné válečné kladivo po svém otci najednou třímal v pravé ruce, na jeho hlavici opalizovala ohnivá aura. V levé ruce štít s klanovým znakem. Bojový pokřik na rtech. Míjel postavy jako v mlze. Prodíral se stále kupředu i když nevěděl proč. Jakoby z mlhy jeho opojení se před ním jasně vynořil obrovský infernal. Orc nezaváhal ani vteřinu, nezpomalil. Odhodil štít, malichernou věc, která ho jenom brzdila. Sevřel kladivo oběma rukama a udeřil. V místě kde se kladivo dotklo kameného těla protivníka se rozběhla miriáda blesků. Než se démon vzpamatoval udeřil šaman znovu, a znovu. Svaly mu praskali napětím ale necítil únavu. Neslyšel už ani rytmycké bubny ve svojí hlavě, cítíl jenom chuť krve. Nepřátele hynoucí po stech. Velké bitvy s magickými eredar, temnýni elfy i zrádnými lidmi. Všechny najednou hynoucí pod údery jeho kladiva. Nic nebylo je jenom teď. A kladivo znovu a znovu tepe svou pomstu to těl nepřátel. Pak vše zahalila temnota. Orči šaman se probral jako ze zlého snu. Prudce se posadil. Kolem něho rudá hlína. Ale na obloze jasně svítilo slunce. Zpátky v Azerothu. Jak se dostal portálem zpět? Byl to jen sen? Podíval se na svoje ruce, krev na zelené kůži vypadá černá. Kladivo jeho otce leželo opodál. Opalizující aura byla pryč, opět jenom mohutný opracovaný kámen na dřevěném toporu. Štít ležel hned vedle. Když se ork shýbal pro zbraň ozvala se všechna drobná zranění. Co se to stalo? Odkud pochází ta strašná síla, která ho hnala kupředu bez ohledu na zranění a vyčerpání? Šaman mátožně sebral svůj štít a konečně se pořádně rozhlédnul. Zeleně zářící silueta portálu na Outland o pár metrů dál dávala krajině nezdravý nádech i přez denní světlo. Náhle jako by nezodpovězené otázky na poseldních pár hodin pokládal právě portálu se od něj ovzalo jediné jméno a neslo se větrem. Ork pokynul hlavou, alespoň na jednu věc zná odpověď. Otočil se zády k portálu a vydal se na další pouť. Ještě to bude trvat než najde sílu aby bojoval s prokletím své rasy. Jméno Mannoroth mu to připomnělo. Skrytá za skalním výstupkem se krvavá elfka dívala za orkem jak odchází zpět do divočiny ponechávaje portál za sebou. Souhlasný výraz v její patricijské tváři ostře kontrastoval s událostmi posledních pár hodin. Dostat orka zpět přez portál nebylo snadné ani přez všechny aury co použila. Ale úkol byl splněn. "Je na čase podat hlášení!" Skřetí mág se teleportoval na vrcholek kamene, neměl rád když byla patrná jeho výška vedle elfky. Kněžka tiše pokynula. "Tak rychle, čas jsou peníze." Otevře portál a oba se v něm přemístili.
Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.