Gallywix - Trade Secrets of a Trade Prince 2

• Hanzik
• 27.04.2011
• Oficiální literatura

<- Předchozí | Stránka 2 | Další ->

Tajemství č. 1 - Nikdy nikomu nedovol, aby ti sebral lízátko

V den mých desátých narozenin jsem převzal na svá bedra celý rodinný podnik i s místní mafií. Bylo to jednodušší, než kdybys chtěl prodat zrcadlo Blood Elfovi. Dávej dobrý pozor. Mé narozeniny začaly stejně jako každý jiný den, otec mě málem zabil. Ne, že by to měl v úmyslu. To byl ve své podstatě jeho problém. Nic se mu nedařilo tak, jak by chtěl. A to, mimochodem, není žádná sranda, když pracujete s výbušninami. Jediný obchod, ve kterém byl schopen bezpečně pracovat, byl hluboko ve slumech Drudgetownu. Tak hluboko, že ani Maldyho výběrčí daní nebyli v bezpečí. Ten poslední, co se tam ukázal, byl oškubán až do spoďárů, přivázán k barelu se střelným prachem a dokutálen zpět ke svému šéfovi s omluvným dopisem mezi zuby. Můj otecko viděl absenci daní jako příležitost. Já jsem viděl zablácené ulice plné ozářených odpadků, kde se i ty nejšpinavější krysy stěhovaly. Fotřík v tom ale viděl příležitost ke tvorbě světoborného vynálezu, který tyhle ulice proslaví. Bylo mi jasné, že je jen otázkou času, než nás vyhodí do povětří, a tak jsem se noc předtím rozhodl, že se stanu pirátem jako moje máti. Celou noc jsem balil a plánoval, co se dá. Těch pět makarónů, které jsem si narval do svých rozdrbaných bot, mi tehdy přišlo jako jmění. Fotr vstal časně ráno za úsvitu a hned se začal motat ve své dílně. Jeho výzkum byl rozdělen do tří fází - optimismus, obavy a panika. Ta poslední fáze vás kolikrát mohla stát několik prstů nebo i nějakou tu končetinu. Když byl ve stádiu 2.9, měl jsem už připravený bágl a byl jsem na odchodu. "Dělej," zamumlal si na druhé straně papírově tenkých zdí. "Ještě to trošku utáhnout... ještě... oops. Oh, oh. Jen to ne. Ne! Přestaň! Synu! Prober se a rychle se někam schovej!" Znaveně jsem pozvedl svůj olovem potažený polštář jako kdyby to byl plyšák s oranžovým kožichem a jako raketa jsem proskočil zdí. Země se z ničeho nic začala třást, načež přišla exploze plná rozzuřených šrapnelů, které výbuch rozprášil do okolí. Hřmícím tempem se ke mně odebíraly hlasité kroky. Otec rychle proběhl halou až do mé místnosti. Ani se neobtěžoval zaklepat, ale ne kvůli tomu, že by byl ve spěchu. Napalm nám před měsícem roztavil dveře. "Jsi v pohodě, prcku? Viděl jsi to? Perfektní test! Horizontální plamen, automatické zaměření na cíl, gyroskopický spin a následná detonace! Unie říkala, že použitím mikrobomb k navigaci a raketového paliva k akceleraci akorát vyhodíme celou ulici do vzduchu, ale my jsme jim ukázali-" Hodil jsem svůj rozervaný polštář na zem. "To byl jediný prototyp, že?" "No, ano, ale-" "A stavební plány byly...?" zeptal jsem se tak, abych ho dovedl k přímé odpovědi. Věděl jsem, jak s ním vést konverzaci. "Ukradené mechanickou slepicí." To bylo něco nového, ale i tak mě to nevyvedlo z míry. "Takže to už nemůžeš postavit znova, že?" Otevřel pusu, aby se mi mohl ubránit. Pak si to uvědomil a zděsil se strachem. Já mu na to jen přikývl. Ranní rutina byla u konce. Byl čas sehnat něco ke snídani a vydat se na cestu. "To nevadí, synu. Už chápu, jak to celé funguje. Výbušniny schované v roztomilých hračkách by byly naprosto novým produktem na trhu. Budeme bohatí!" "Tati, abychom se dostali z chudoby, tak to tady budeš muset nejprve vyhodit do povětří," pověděl jsem. "To není fér, Jastore. Je to jen otázka času." "Víš ty co? Máš pravdu. Ty nás fakt jednou zabiješ, tati. Věřím ti." "Hej! Tam venku je hromada dětí, který by si nadevše přály, aby jejich tátové byli kutilové. Když jsem byl jako ty, přál jsem si-" "Opravdu, tati? Už zase tenhle příběh?" "...aby moji rodiči přestali s kopáním tunelů a aby začali sem tam vyhazovat něco do vzduchu. Mám o tebe strach, když mi říkáš, jak se bojíš výbuchů. Takový Goblin není." "Ne! Víš, který Goblin není? Takový, který říká svému dítěti, aby si 'šel hrát'. Víš ty, kde je ten problém? Není si s kým hrát! Jelky splétá celý den rozbušky. Druz vstává brzy ráno, aby stihl namíchat cement. Víš ty, jaký je to trapas, když tě tvůj vlastní otec nenutí pracovat?" Fotr vyhodil ruce bezradně do vzduchu a vydal se krátkou chodbou zpátky do dílny. "Já ti něco povím," zavolal. "Nech obchodování na mně a já tu na oplátku nechám koláček od Kuchtíka pro prvního oslavence, který se tu objeví." "Mám takový dojem, že člověk musí taky něco prodat, aby tomu mohl říkat obchodování!" Zavolal jsem zpět, ale nemyslel jsem to tak. Koláček od Kuchtíka! Energie zabalená na cestu! "Myslíš, že bys to zvládl lépe?" zakřičel z dílny, kterou rád nazýval obchod. "Můžeš si to kdykoliv sám zku-oh, zdravím vás, pánové." Znělo to, jako by k tátovi zavítali zákazníci. Cítil jsem, že teď je ten správný okamžik vydat se na cestu. Kdyby na tom obchod nebyl tak bídně, bez problému bych si našel nějakou loď, která by mě dostala z Kezanu. Sakra, klidně bych si i ochočil žraloka, který by mě vzal až na magický platinový ostrov z dortíků a koláčků. Doplazil jsem se tedy do chodby pro ten koláček. Cukrárna u Kuchtíka už dávno nefunguje. Pár let před tím, než na Azeroth dorazili Orkové, byla cukrárna během druhé obchodní války trochu zbombardována, pečlivě srovnána se zemí během čtvrté obchodní války a nakonec kompletně roztavena za Mírové války. Celé sousedství táhlo celý měsíc spáleným cukrem a kusy těl. Ale o co mi jde - pokud jsi nikdy neměl koláček z Cukrárny u Kuchtíka, pak jsi nikdy pořádný koláček neměl. Tečka. Byly dostatečně velké, abys je držel oběma rukama, a pěkně opečené do hněda kolem vnějšího okraje. Čokoládové tabulky velikosti Ogří pěsti. Příchuť skořice a krystalově čistého cukru. A já měl nárok jen na jeden za rok. Zastavil jsem se na konci chodby a schoval jsem se ve stínu. Měl jsem to tušit. Žádní zákazníci. Skezzo a jeho poskoci to už zase na tátu zkoušeli. Ve Drudgetownu byli i kriminálníci na pokraji hladomoru a ani Copper Street Gang nebyl výjimkou. Pořád mám toho idiota Skezza před očima. I s těmi jeho náušnicemi z falešného zlata. Jediná věc, kterou kdy udělal dobře, bylo to, že se zapletl se mnou. Postrčil mého otce k jeho pracovnímu stolu, který měl tři a půl nohou. Na druhém konci se zakymácel podnos, na kterém na mě čekal koláček. Zasyčel jsem. Nebyl bych na sebe moc pyšný, kdybych ho musel jíst ze země. Ty taky ne, věř mi. "Co s tebou uděláme, Luziku?" pověděl Skezzo. "Nikdy nám neplatíš včas. Ty nám vlastně neplatíš vůbec. Nerad bych sem zítra zase posílal Lumpa, aby se vyhodil do vzduchu." Skezzo se rozhlédl po místnosti, ale až na svazek dynamitů nenašel nic cenného nebo něco, co by ho zaujalo. O dynamitu jsi jistě slyšel, že mají ve zvyku vybuchovat. "Heleď, je mi to líto," odpověděl otec. "Peněz není mnoho a já mám sotva na sehnání zásob do obchodu!" "A pak taky sladkostí, jak tak koukám," řekl Skezzo a natáhl se... Po. Mém. Koláčku. "Zaplať mi vše do dnešního večera," zamumlal, zatím co si rval koláč do pusy. Drobky plné blaha a štěstí mu padaly zamaštěné boty. "Nebo ti tvůj obchod spálím na popel a zaúčtuju ti i ty pochodně." Spatřil mě mezi dveřmi, mrknul na mě a vykročil si to ven z obchodu. Aby toho nebylo málo, opovážil se po cestě vyplivnout zbytek koláče. Nebýt toho koláčku, stal bych se podřadným pirátem a brázdil bych vody Jižního moře. Svět by byl bezesporu jiný. Vkročil jsem do dílny. Fotr na mě mluvil, ale přes všechnu tu krev, která mi kolem uší pumpovala až do mozku, jsem mu nerozuměl ani slovo. Nebyl problém v tom, že jsem mohl opustit Kezan, kdybych chtěl. Můj táta dovolil druhořadým zlodějíčkům, aby mu sebrali, co bylo jeho. Já jsem jim dovolil, aby mi sebrali koláček. TO byl ten problém. Proto jsme se nemohli vyhrabat z chudoby. Jasně, Skezzo měl gang, dostatek lidí a možná taky zbraně. Ale já jsem měl něco, co ve mě vřelo jako celá letka zepelínů, která bombarduje Gnollí chatrč - zásady, které byly ostré jako ten nejostřejší meč a mazané jako ten nejkvalitnější olej. Tenhle byznys je mého otce. Tenhle byznys je stejně tak můj. Ten koláček byl můj. Nemohu vinit Skezza, že udělal, co udělal, ale nikdo mi už nikdy nesebere to, co je mé. Už nikdy víc. O deset minut později jsem, obklopen kouřem a nevraživými pohledy místních výtržníků, na druhé straně města konfrontoval jednoho ze Skezzovo lichvářů. "Nech mě si to ujasnit," řekl lichvář. "Dlužíš mému šéfovi peníze, a proto sis je přišel půjčit ode mě, abys mu vše mohl splatit." "Přesně tak," odpověděl jsem. "I s úrokama?" pověděl lichvář a jen stěží držel, aby se mi nevysmál do obličeje. "Cokoliv ti přijde fér," řekl jsem mu s kamennou tváří. "Dobrá, zakrslíku," pověděl a spočítal peníze. "Už mi je ale jasné, proč se tvůj otec dostal do problémů. Smysl pro byznys obešel vaší rodinu oklikou." Jediná věc, která koluje napříč goblinskou společností rychleji než kalendář Gunpowder Girls, je příležitost veřejného ponížení. Skezzo se ještě téhož večera vrátil do obchodu s celým jeho gangem včetně jeho retardovaných lichvářů. Celý Copper Street tu byl. Není divu, že akce přilákala pozornost všech sousedů, kteří se chtěli podívat na to, jak fušér a jeho syn přijdou o poslední zbytky svých životních úspor a jak budou vyhnáni z města. Všichni tu byli. Tedy až na tátu, který se šel shánět po dalším koláčku. To byl prostě on, měl dobré úmysly, ale nikdy mu nedošlo, o co vlastně běží. Tady už nešlo o koláčky. Skezzo a jeho poskoci se nakupili přede mnou jako rozzuřený klub fotbalových fanoušků. "Máš ty peníze, kluku?" zeptal se. Jeho poskoci mu nahlédli přes rameno, aby se podívali, jestli jsem natolik blbý, abych mu hrál do not. "I s úroky," pověděl jsem. Skezzo chňapl po batohu a vytrhl mi ho z ruky. Poplácal mě po hlavě a vykročil si to zpět do svého doupěte. Přesně tak. Ani si ty peníze nepřepočítal. Jak dokázal spravovat něco složitějšího, než je stánek s hotdogy, je nad moje chápání. "Rád jsem s tebou obchodoval, kluku," zavolal na mě přes rameno. "Lumpo, vezmi ten batoh. Je moc těžký." "To budou asi ty dynamity," napověděl jsem jim. Fotoaparáty nebyly tehdy ještě vynalezené, ale zabíjel bych za snímek Skezza a těch jeho poskoků, jak na mě civěli vteřinu před tím, než dynamity zpoza batohu dokonaly dílo zkázy. Když se vzduch trochu pročistil od všeho toho kouře. Celý gang se vypařil. Doslova. Nevěřící sousedé zírali na kráter, ze kterého stále doutnal dým, pak koukli na mě a pak zase zpět na jámu. Usmál jsem se a ukázal jsem na oblohu. Stovky očí poslechly a vzhlédly do oblak. Skezzo, jeho gang a jeho zatracené peníze pršeli z oblohy. Přeběhl jsem přes ulici k cihláři Bezokovi, který úžasem civěl na celou tu paseku, jež se v aleji právě odehrávala. Sice mě všechny ty úroky a dynamit stál zbytek tátovo úspor, ale těch čtyřista makarónů bude na konci týdne jen pár drobáků. "Wow. Wow!" vykřikl Bezok při pohledu na celé sousedstvo, které se hnalo za tím nejšpinavějším honem za penězi. Z nebe nepršely jen peníze. "Dal si jim co proto, kluku! Jsme volní!" "Ne na dlouho," pověděl jsem uhýbajíc hořící ponožce. "Vytvořili jsme zde mocenské vakuum. Pokud se ostatní gangy doslechnou, že je Skezzo pryč, budou se sem chtít nastěhovat. Musíme se přizpůsobit, abychom ochránili místní obchod." "Jasně!" řekl Bezok, načež se zamyslel. "To je vynikající nápad! Možná bychom to někdy mohli-" "Ne," řekl jsem. "Stav se u mě zítra, budu mít připravenou smlouvu. Nesmíme otálet. Ty budeš i nadále v čele výroby a já se postarám o všechny ty nudné obchodní věci, aby ses tím nemusel zdržovat." "Cože?" pověděl Bezok, zatím co civěl na mrak roztrhaných makarónů, který se chystal přistát na střeše jeho boudy. "Počkat, chceš mi říct, že se ty budeš starat o můj obchod? Poslouchej, prcku-" "Boom," řekl jsem. "Boom?" podivil se Bezok. "Boom." "Proč opakuješ "boom"?" "Prostě mám rád slovo "boom"," odpověděl jsem s děsivým klidem v mé tváři. Takový ten pohled v obličeji, který najdete jen ve tváři malého dítěte. "Heleď, prostě ke mně zítra přijď. Mé přítomnosti ve tvém byznysu si všimneš, až ti z něho začnou padat slušný prachy." Bezok nebyl žádný srab, jen zápasil s neustálým splácením dluhů. Lidé jako on rádi hledají rychlé a spolehlivé způsoby, díky kterým si mohou snadno přijít ke slušnému výdělku. "Víš ty co, kluku? Proč ne? Mohu z toho vyklouznout kdykoliv bych ucítil, že to neklape, že?" "Jasně, upravím pro to smlouvu," pověděl jsem. Samozřejmě by mi musel nechat celý jeho obchod, zaplatit mi roční odstupné pro manažery a třikrát týdně by si musel navléknout medvědí oblek, aby propagoval tátovo novou kolekci vybuchujících plyšáků. Nechal jsem Bezoka odejít po žebříku na jeho střechu, kde šel zkrotit hořící makaróny, které mu tam vytvořily menší ohniště. Pomalým krokem jsem se vrátil domů. Když se táta vrátil, byl jsem už dávno zabrán do psaní smlouvy tak malým písmem, že by ani moucha s brýlemi nebyla schopná rozluštit, co tam je napsáno. Pokud se soustředíte na podvedení hlupáků, kteří smlouvu budou později podepisovat, je celá záležitost lehká jako facka. Obzvlášť, když ti blbci věří, že to miniaturní písmo není nic, co by měli ukázat deseti právníkům před federálním soudem, kde ho rozeberou slovo od slova v kontrolovaném prostředí. Otec si pročistil průdušky, chystal se k menšímu proslovu. "Dokázal bych to," promluvil jsem dřív, než se k tomu odhodlal on. Nemusel jsem se mu dívat do obličeje, abych věděl, že o tom incidentu s bombou slyšel. "Co-cože?" podivil se. "Ptal si se mě, jestli si myslím, že bych dokázal provozovat obchod líp. Dokážu to. Už zítra ráno budeme mít přístup k Bezokovým úsporám a z toho budeme moci těžit ještě víc. Ale potřebuji, abys mi tu podepsal pár věcí." Byl docela dlouho zticha. Využil jsem toho času, abych sepsal ještě pár vět. "To máš určitě po máti," konečně promluvil. "Dobrá, dávám ti týden. Pokud nám z toho nepadne tolik, abychom si mohli dovolit více dynamitu, budeš si to muset odpracovat, rozumíš?" Byl si téměř jistý, že selžu a že mi tak dá lekci. Nechal mě ale pracovat o samotě, s novým koláčkem. Byl z třetiny oschlý, a tak jsem se rozhodl, že si ho raději nechám jako památku. Vlastně ho pořád mám. Když se už blížil taťkův deadline, polovina obchodů se připojila k mému Copper Street konglomerátu. Normálně bych se už přesunul dál, ale nejprve jsem mu ještě vrátil tři bedny dynamitu, ochranou vestu a ještě jeden takový malý bonus. Jasný, máš pravdu. To jsem byl tehdy ještě měkkota. Ale uvědom si, že mi tehdy bylo teprve deset, chytráku. Svůj první milion makarónů jsem viděl, když si ty ještě plaval v toxikém oleji, který vypouštěla továrna zdravé výživy Garzaka Oatburnera. Kromě toho to byl můj táta. A já se starám o věci, které jsou mé. <- Předchozí | Stránka 2 | Další ->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.