Objevitelská Liga – Honba za Zlatou opicí #14. kapitola

• Mordecay
• 03.05.2019
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

Vrata do chrámu

 

Slunce se blížilo k vrcholu své nebeské cesty, když za sebou Brann, Reno, Elise a Finley nechali hektary spáleného pralesa a došli k úpatí rozlomené hory. Moc si toho s sebou nenesli, jen svačinu pro každého, měchy s vodou a pár objevitelských věcí, které Brann shledal užitečnými na jejich cestě za Zlatou opicí. Jejich batohy však nebyly bezedné a proto musel Finley lítostivě zanechat svůj čajový set v táboře. Bylo mu sice nabídnuto, že si může vzít aspoň šálek, ale to murlok odmítl. Nekompletní sada byla podle něj ještě horší než žádná. To už se radši napije přímo z měchu.

 

V noci hustě pršelo a i když se mraky stačily povětšinou roztrhat a mezi nimi vyšlo slunce, stále se ještě vzduch dostatečně neprohřál. Nad spáleništěm visel těžký šedavý opar, avšak mokrý popel se už nevířil, takže boty a kalhoty objevitelů sice vypadaly příšerně, ale na druhou stranu se nemuseli strachovat, že se udusí sopečným prachem. Stejně tak zhasly poslední malé ohníčky, které ještě večer ozařovaly zčernalou pláň. Byl to zvláštně depresivní pohled na všechny ty pozůstatky pralesa, který se jen o pár stovek metrů dál probudil do dalšího dne, jako kdyby tu nikdy ani žádná sopka nevybuchla. Stráně hory byly úplně vyčištěné a hladké kusy skal, ohořelé, ale už ne horké. Déšť odstranil jakékoli známky tepla. A nad nimi, u současného vrcholku sopky, se černal nějaký oblouk. Brann se pod vousy usmál.

„Už jsme skoro tam,“ ukázal k oblouku a ostatní objevitelé se natočili jeho směrem. Reno zaskučel.

„Proč to musí být tak vysoko?“ zeptal se.

„Vysoko? Je to sotva čtvrt svislého kilometru, to není žádná výška. Tedy, teď už rozhodně ne.“

„Ale pořád je to do kopce,“ kňučel Reno.

„Nestěžuj si. Taky to mohlo být pod zem,“ odsekla Elise a vykročila po svahu nahoru. Zpočátku se jí pod nohami drolily malé kousky kamení, ale o pár kroků výš už narazila na pevnou skálu, po níž mohla bez potíží stoupat. Brann se na Rena zašklebil, což vzhledem k jeho porostu vypadalo, jako kdyby se na něm přisálo obří chlupaté klíště, a vyšel za Elise.

„Nebojte, misterwl Jackson. Urwlčitě se vám půjde mnohem lwrépe, než sám očekáváte,“ poplácal Rena Finley po zádech. Nadhodil si na svých malých zádech batůžek a s výrazem nadšeného školáčka vyběhl za Elise a Brannem. Reno si hluboce povzdechl. Tohle mu byli dlužní všichni čerti. Pak si ale vzpomněl, proč tu vlastně je. Tam nahoře je řešení všech jeho trablů. Stačí jen počkat, až vytáhnou ven Zlatou opici. Ukrást a předat ji donu Han’Chovi už bude jen otázka trpělivosti a načasování. Ne že by v jednom či druhém nějak zvlášť exceloval, ale pomyšlení, že se už brzy zbaví jak toho kriminálního zlobra, tak těhle pošuků z Objevitelské ligy ho snadno dokázalo přimět, aby se snad poprvé ve svém zpackaném životě začal o něco opravdu snažit. Narovnal si hustý knír, po Finleyho vzoru si nadhodil batoh a vyšel za ostatními.

 

Pramálo mohl Reno nebo kdokoli jiný vědět, že je někdo sleduje. Za velkým balvanem asi dvacet metrů od místa, kde vstoupili na horu, se pohnulo štíhlé černé tělo. Snadno se dalo splést se stínem. Černý obrys chvíli počkal, než byl úplně z doslechu, a pak se vynořil zpoza balvanu a rozutekl se směrem do lesa.

 

Max Xim, významný hráč Gadgetzanského podsvětí, ležel na pláži na lehátku, na očích měl sluneční brýle osázené takovou hromadou drahokamů, že málem zářily víc než slunce na obloze, a popíjel stereotypní oranžové pití s paraplíčkem. Okolo něj probíhal čilý ruch, jak se jeho poskoci snažili co nejtišeji stavět jeho luxusní stan s předsíní, kuchyňkou a koupelnou. Slunečník Max neměl, zato měl Malého Balvana, který jej ovíval listem z palmy. Zlobr měl oproti ostatním bytostem výhodu v tom, že se od něj nijak zvlášť neočekávalo, že bude chodit plně oblečen, takže ve svých krátkých kalhotách snadno budil závist všech ostatních zloduchů, kteří se museli v tropickém vedru potit ve svých tvrďáckých kvádrech s utrženými rukávy a dlouhých černých gatích s kšandami. Han’Cho si velmi potrpěl na svoje „imágo“, jak tomu říkal, a Max Xim byl ještě důslednější. Ovšem tenhle jeho kód nemluvil nic proti příšerně nevkusným fialovým plavkám posetými žlutými kačenkami a zelenými pistolkami. To nebylo proti „imágu“, naopak to přísně sedělo goblinímu stylu a módě.

„Pane Xime,“ ozval se najednou ponížený hlas. Max se ohlédl za hlasem a okamžitě svými brýlemi oslepil jiného gobilna, který nestačil však odvrátit zrak.

„Co je?“ zahučel. Goblin si zastínil zrak a pokoušel se dívat Maxovým směrem, ale moc mu to nešlo.

„Ook se vrátil,“ řekl zběžně.

„Tak na co čekáš? Přiveď ho!“ vyštěkl Max. Goblin přikývl a odklusal. Max usrkl ze skleničky s džusem, přičemž si jen tak tak nevypíchl oko paraplíčkem, a obrátil se na Malého Balvana. „A ty mávej rychleji, začíná mi tu být vedro. A já nemám rád vedro, jasné?“ Zlobr tupě přikývl a zrychlil.

Za malý moment se před Ximovo lehátko postavila statná černá opice – hozen. Max pořádně nechápal, proč nemohl poslat na průzkumnou misi někoho, kdo dokáže nosit víc než jen slipy a soustředit se na jednu věc déle než pět vteřin, ale donu Han’Chovi se neodmlouvá. Normálně hozeny používala akorát konkurence z Jadeitového lotosu, ale don měl nejspíš dojem, že na tom musí něco být. Xim z toho v žádném případě nebyl nadšený. Hozeni možná byli aspoň částečně inteligentní, to ale nic nemění na tom, že to pořád byly opice a jako opice se taky chovali. Ook, který patřil k těm klidnějším hozenům, měl i tak těžké potíže s koncentrací. Ale na druhou stranu, džunglí se pohyboval rychle a nehulákal tak strašně, jako někteří jeho bratranci.

„U-u-u-a-a! Ooo! UA!!“ začal vřeštět Ook. Max se ohlédl na Malého Balvana.

„Co říkal?“ Zlobři obvykle nejsou dobří tlumočníci, ale v případě Malého Balvana udělala příroda úžasnou výjimku. Jazyk jakékoli zaostalé civilizace, jakéhokoli ztraceného kmene, mu přišel stejně přirozený jako jeho mateřský. Důležitý detail ale byl v tom, že těm jazykům pouze rozuměl. Mluvit v nich nikdy nesvedl a psát neuměl už vůbec. Maxovi to ale stačilo.

„Že vaše brýle odráží příliš mnoho solární záře, která způsobuje, že špatně vidí a nemůže se pořádně koncentrovat na podání hlášení ze svého průzkumu,“ zadrmolil Malý Balvan. Co to znamená „solární“ anebo „koncentrovat se“, tím se statný zlobr nezabýval. Max se ušklíbl a posadil si je na čelo.

„Lepší?“ houkl na Ooka.

„Ooo!“ vřískl hozen.

„Mnohonásobně,“ přeložil Malý balvan.

„Fajn. Reno Jackson, ten chlapík s knírem a přihlouplým výrazem. Viděl jsi ho?“

„U-u-i! I-A-A-U Ouououou! O-O-U-A-A!“

„Spatřil jsem jej v doprovodu Malého-muže-na-jehož-tvář-zaútočila-divá-veverka, Věčně-naštvané-fialové-dámy-s-dlouhýma-ušima a Tvora-jenž-nepatří-na-zemi-ni-do-vody-co-stále-smrdí-čajem. Vyrazili časně nad ránem ze svého základního tábora a míří na Horu-z-níž-létal-oheň-a-pyroklastický-aeorosol. S nejvyšší pravděpodobností směřují na vrchol již zmíněné hory. Co očekávají, že tam naleznou, se mi zjistit nepodařilo.“ Max si prsty sevřel kořen nosu a chvíli vstřebával informace. Dobře věděl, že Malý Balvan je absolutní blbec. Stejně tak věděl, že jazyk hozenů takhle květnatý doopravdy není. Vlastně i ti nejlepší vypravěči mezi opičím národem se málokdy zmůžou na víc, než „Kolo-napínáček-pích“. Nebylo to překvapivé, s jejich schopností udržet pozornost nebyl čas vymýšlet složité věty. Jenže Malý Balvan nepřekládal slova, ale spíše to, co tím chtěl Ook říct. Což bylo dost děsivé, protože další věc, kterou si mohl být Max bezpečně jistý, bylo, že Malý Balvan o slovo „pyroklastický“ nemohl zakopnout ani náhodou. Občas by se mu hodil ještě tlumočník z jazyka Malého Balvana.

„No dobře,“ řekl Max nakonec a znovu si lehl do svého lehátka. „Takže pan Jackson je s nimi. To je dobře. Teď jenom počkáme, až najdou to, pro co si tam jdou.“

„Uak?!“

„A k čemu to, pane Xim?“ Goblin na lehátku se plesknul do čela.

„Ach jo, vám taky něco vysvětlovat. Ta banda magorů, co tu je, to je Objevitelská liga. Což znamená, že tu musí něco objevovat, že? A až to objeví, tak si pro ně dojdeme.“ Malý Balvan pokrčil rameny. Jeho to vlastně ani nezajímalo. A popravdě to nezajímalo ani Ooka, protože ten právě našel zajímavého brouka.

„A proč je nechytnem teď, ať nám pověděj, pro co kam dou?“ zeptal se hlubokým hlasem zlobr.

„Malý Balvane, ty to nechápeš, co? My jsme gengstři nebo jak se to vyslovuje. Tím pádem jsme záporáci. A slyšels někdy o nějakém padouchovi, co pracuje, aby něco našel? Ne, vždycky počká, až to hrdinové najdou, pak jim ten poklad sebere a zmizí s ním v dáli. Tak to funguje absolutně vždycky. A my s sebou vezmeme kromě pokladu ještě Rena. Práce hotová, minimum námahy.“ Kdyby byl Malý Balvan trochu chytřejší, těžko by s Maxem souhlasil. On měl práce pořád dost, to jen jeho šéf věčně ležel na lehátku.

 

Stanuli před vstupem do chrámu. Nebo aspoň tak to vypadalo. Reno si pomyslel, že hezčí vrata do chrámu má i kaplička v jeho rodné vsi. Byla to samozřejmě otázka vkusu a ten Renův tvrdil, že ta vrata nejsou dostatečně přeplácaná. Oproti tomu Brann byl nadšený. Hned položil batoh i pušku na černé kamení a rozběhl se k vratům, která jako zázrakem zůstala nepoškozená lávou. Oblouk brány byl bohatě posetý reliéfy a výjevy ze života trolů na tomhle ostrově. Samotná křídla, vytesaná z béžového kamene, nezůstávala za obloukem pozadu. Tedy, kámen asi kdysi béžový byl, teď už ale zešedl stářím a vedrem. Kromě oblouku a vrat z chrámu nic jiného ven nekoukalo, bylo to tedy spíše jako dveře do nitra hory. Reno se ohlédl za sebe, kde se jako na dlani rozléhal celý ostrov. Viděl Kámokýblovu loď bezpečně zakotvenou v laguně, tábor Objevitelské ligy na okraji vypáleného pralesa i trollí chrám na druhé straně ostrova, kde bydlel Morgl a jeho murloci. Byl to skoro prázdninový pohled, nebýt tíživého vědomí, že po něm jdou Gadgetzanské gangy. Možná by nebyl špatný nápad se tu usadit. Sice to není město a musel by doopravdy pracovat…

Ne, pracovat fakt nebude. To radši půjde vstříc donu Han’Chovi s prázdnýma rukama. To sice taky nebylo příjemné pomyšlení, ale lepší než práce. Tím spíš pro tenhle spolek pošuků.

 

Brann, Elise a Finley se na rozdíl od Rena nevěnovali výhledu na krajinu, nýbrž bráně. Finley ze svého batohu vytáhl malý zápisníček, postavil se před nejnižší reliéf a začal do něj něco čmárat. Reno nevěděl co a popravdě ho to ani nezajímalo. Brann na to šel poněkud praktičtěji. Přejížděl prstem po deskách popisujících dějiny trolího kmene. Jak založili chrám, komu jej zasvětili… To vlastně nebylo těžké odhadnout. Uprostřed brány, tak, aby škvíra procházela přímo hřbetní ploutví, byl z profilu vytesán detailní obraz obřího žraloka, na jehož zádech stál dvounohý masožravý dinosaurus a na jeho zádech potom malý človíček, že kterého trčely kosti, v jedné ruce držel něco připomínajícího dvouruční a dvoubřitou sekeru ve tvaru lebky se strunami, zatímco v druhé svíral malinký trojúhelníček, který pozvedal k nebi, z něhož do trojúhelníčku sjížděl velký blesk.

„Poslyšte, jste si vážně jistí, že je Zlatá opice tady?“ zeptal se Reno, když si patřičně prohlédl reliéf, na kterém byl !!!EPICUS MAXIMUS!!!.

„Ovšemže,“ otočil se Brann a ukázal vzhůru na vršek oblouku. „Pochybuju, že by takhle trolové označili místo, kde opice není.“ Reno zvedl pohled k místu, které mu ukázal Brann. Zhruba pět metrů nad nimi, v místě, kde se oblouk stáčel. Přímo uprostřed oblouku, na velkém úhelném kameni, který držel oblouk pohromadě, se skvěla detailně vyvedená opičí hlava, jejíž oči byly zastoupeny hvězdami.

„Dobře, to je přesvědčivé. A jak se dostaneme dovnitř?“ zabručel Reno.

„Nevěš hlavu, máme tu přece dveře, stačí jen přijít na to, jak je odemknout.“ Usmál se povzbudivě Brann. Finley k němu přistoupil a podal mu svůj zápisníček. „Díky, Finley.“

„Rwládo se stallwrlo,“ přikývl murlok. Elise roztáhla svoji rozdělanou mapu ostrova a něco do ní přikreslovala. Otevírání dveří, bran, vrat a zámků, to byla práce pro Finleyho a Branna, takže se v tuhle chvíli věnovala mapám. Reno se postavil před vrata do chrámu, rozkročil se a dal si ruce v bok. Znaleckým pohledem přelétl bránu, i když neměl sebemenší tušení, co s tím dělat.

„Co takhle zkusit na ty dveře zatlačit?“ řekl po chvíli důkladného prohlížení vrat z uctivé vzdálenosti. Jeho tři spolupracovníci na něj udiveně pohlédli.

„Zatlačit?“ zopakovala Elise, která se tvářila ze všech nejpřekvapeněji. I když měla Rena za absolutního pitomce, tímhle nasadil novou laťku. Brann zabouchal pěstí do kamene.

„Ono by to nebylo tak úplně od věci, ale nejdřív bychom ty vrata museli odemknout,“ poznamenal. „A bez toho jejich grifu nebo klíče to jen tak nepůjde.“

„No,“ začal Reno, kterému najednou vlezlo do hlavy, že jeho otázky a názory jsou vlastně geniální, „a nemají třeba klíč pod rohožkou?“ Tahle otázka se setkala s ještě užaslejšími pohledy.

„Nepřiškrtila jsem tě moc?“ zvedla obočí Elise. „Zdá se, že ti to poškodilo mozek víc, než byl doteď.“

„Můj mozek je úplně fungující a stejně tak chytrý,“ vypnul Reno hrdě hruď a pohlédl na Branna, jehož výraz i přes vousy prozrazoval rozpačitost.

„To je přece směšné!“ vyhodila Elise rukami do vzduchu.“ J…jak vůbec můžeš takhle přemýšlet? Branne?“ Trpaslík si prohrábl ryšavou bradu a uhnul pohledem. Koukal se teď někam ke špičkám svých nohou.

„Tohle je tak idiotská myšlenka, že na tom možná něco může být,“ řekl čistě Brann a klekl si do popela. „Reno, pojď mi pomoct.“ Reno vrhl na užaslou Elise úsměv a poklusem doběhl vedle trpaslíka. Klekl si vedle něj a společně začali hrabat v popelu před vraty. Elise si pohrdavě odfrkla, ale nemohla si pomoct a musela jejich počínání sledovat.

 

Po chvilce vrtání se v popelu narazili na dlažbu. Brann se s úsměvem podíval na umouněného Rena a zaklepal prstem na kámen. Bylo jich tam více, všechny ze stejného kamení, jako oblouk. Na jednom kameni uprostřed dlážděné cesty však zůstala jasně znatelná rytina opice. Reno po něm hned natáhl ruku, ale Brann ji chytl dříve, než se stačil kamene dotknout.

„Opatrně,“ poklepal si trpaslík významně na baňatý nos a chytl kámen hned napravo od toho s rytinou. „Zas tak očividné to být nemůže.“ Prsty pevně sevřel vršek kamene a zatáhl. Byl tak akorát velký, že ho Brann mohl vytáhnout jednou rukou. Pod kamenem se cosi bílilo, ale otvor byl moc úzký, aby tam mohl Brann nebo Reno strčit ruku.

„Finley?“ otočil se trpaslík na murloka. „Byl bys tak laskav?“

„Alrwle ovšem,“ zaškrundal Finley a sáhl svojí hubenou rybí ručkou pro poklad pod kamenem. Elise jen zůstala sedět s otevřenou pusou, když Finley vytáhl na denní světlo malou opičku vytesanou z bílého kamene a podal ji Brannovi. Ten se zvedl na nohy a oprášil si kolena.

„Ale…jak? Proč?“ zeptala se nechápavě Elise. Brann jen pokrčil rameny.

„Věděla jsi, že některé barbarské národy mají sloveso ‚trolit‘? Znamená to, že si z někoho děláš nemístné žerty. Aspoň víme, kde to vzali. A popravdě, nebylo tohle poslední místo, kde bys ten klíč čekala?“

„Mno, bylo,“ uznala nerada Elise.

„Já taky,“ přitakal Brann. „Ještě že máme s sebou našeho Rena,“ zakřenil se a obrátil se k vratům.

„A co asi je pod tím druhým kamenem?“ zajímal se Reno.

„To ti mohu říct skoro přesně. Něco nehezkého,“ odfrkl si Brann a zahleděl se na reliéfy. Po chvilce v nich našel mezírku, otvor, do něhož čirou náhodou seděla právě alabastrová opička. Zaklapl ji do dírky a něco ve vratech hlasitě zakřupalo. Elise, Finley i Reno sebou při té ráně trhli. Brann se opřel do pravého křídla vrat a to se se skřípěním kamene o kámen otevřelo dovnitř.

„Ale to opravdu nehezké číhá uvnitř,“ poznamenal Brann. „Tak pojďme. Rozdělejte louče, čeká nás cesta do hlubin chrámu. A kdo ví, co tam spolu objevíme?“

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.