Panna westfálská #12

• Mordecay
• 10.03.2020
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

Lži, chamtivost, přetvářka – proti tomu všemu můj otec bojoval. Roky neúnavně pracoval, aby znovu postavil vaše zdevastované město, a co dostal na oplátku? Co všichni, kteří mu pomáhali, dostali na oplátku? Nic. Jakou jinou možnost měl, než se obrátit proti těm, kteří mu ukřivdili, a získat to, co mu právem patřilo? Osud, zdá se, mě vedl touto cestou. Bez ohledu na vraždu mého otce, vaše bláhové pokusy o naše zničení byly zbytečné. Jsem, víc než kdy jindy, dcerou svého otce, a Bratrstvo Defiasů opět povstane.

 

Sentinel Hill se za těch pár dní, co byla Hope pryč, začal proměňovat. Zpráva o vítězství v Northrendu se stačila rychle rozšířit a vše se tedy připravovalo na Gryanův slavnostní návrat domů. Heather v nejlepší náladě za poslední dva roky objednávala množství jídla a piva, kořalky a koření a experimentovala s recepty. Chtěla hochům a děvčatům ze Sentinel Hillu po návratu dopřát hostinu hodnou hrdinů a podle toho se taky snažila. Po městečku visely barevné praporky a proviantní důstojník Lewis dokonce dokázal od potulných kejklířů sehnat několik barevných rachejtlí.

Hope si však všímala i té odvrácené stránky. Okolo městečka totiž během vlády Gryanova nástupce ze Stormwindu, jehož jméno se Hope nikdy neobtěžovala zapamatovat, začaly růst velké stěny. Král neměl dost peněz na nasycení prostého lidu, ale prostředky na budování pevnosti uprostřed polí se někde vždycky našly. Válka, válka, válka, do ničeho jiného se peníze nedávaly. V Sentinel Hillu až dosud nacházeli útočiště ti nejubožejší z ubohých, ti nejchudší z chudých, kteří přišli ze Stormwindu a z Elwynských lesů. Neměli nic než své oblečení a ti, co nedokázali ukořistit dostatek látky na nuzný stan, pospávali v okolí kopce jen tak pod širým nebem. Ve Westfallu jen málokdy pršelo, ale když už, rozhodně by ten déšť neměl promočit tolik nebožáků. A právě tyhle bezdomovce, chudáky a žebráky kázal stormwindský zástupce před Gryanovým příjezdem vyhnat za rostoucí zdi. Několik jich odešlo po první výzvě, velkou část z nich ale museli vyhnat silou. Z toho, co Hope zaslechla, několika nejtvrdohlavějším prý dokonce podpálili stany a připravili je tak i o to poslední, co měli. Bylo jí z toho špatně a už se nemohla dočkat, až se Gryan vrátí a ve Westfallu opět zavládne alespoň nějaká spravedlnost a dobrota.

A pak tu byl ten pranýř. Starý pranýř stojící hned vedle věže na kopci v sobě již dlouho nikoho nevěznil. Hope jej nikdy obsazený neviděla a podle strážců se naposledy použil během bojů s Defiasy před osmi lety. Teď ale viděla, že je v něm někdo zavřený a to podnítilo její zvědavost. Na dálku postavu v kládě nedokázala rozeznat, ale zdálo se jí, že je něčím zvláštní. Jako by patřila nějakému hrbáči. Musela se za ním podívat.

 

V hostinci se dlouho nezdržela. Sotva si odložila batoh na postel a pozdravila se s Heather a s čeledíny a děvečkami, které hostinská vzala nazpět hned jak se dozvěděla o výsledku války na severu, Hope vyrazila nahoru k věži. Po cestě vzhůru si s jejími vlasy a šaty lehce pohrával vítr, přicházející z roztrhaných a nadýchaných mraků putujících po westfallském nebi. Strážní věž zblízka vypadala mnohem větší než zpod kopce, odkud se na ni většinou dívala. A čím víc se blížila k věži, tím víc rozeznávala obrys postavy zavřené v kládě, která ji připadala čím dál cizejší a neobvyklá. V pranýři zmučeně spočívalo podivné srstnaté stvoření, větší než urostlý muž, ale také ne tak robustní. Tvor měl na zadních nohou psí pracky, ale přední končetiny připomínaly spíše spáry. Hlavu měl vlčí, se sklopenýma ušima a svěšenou v kládě. Měl na sobě roztrhané kalhoty, ale od pasu nahoru byl nahý, takže si Hope mohla prohlédnout jeho šedavou, hustou a krátkou srst a při bližším pohledu rozeznala i několik zkrvavených míst na pohublých zádech, kde jej jeho věznitelé dozajista bili. Obluda působila velice zničeně, ale Hope nepochybovala, že tomu tak je jen proto, že ho vojáci ze Stormwidnu podrobili krutému výprasku a kdyby byl při síle, pranýř by ho rozhodně neudržel.

„Na vašem místě bych k němu moc nechodil, slečno,“ řekl hluboký mužský hlas a Hope sebou cukla. Za ní stál stormwindský místodržící ve své zdobné zbroji a azurovém kabátci se lví hlavou. Hladce oholený třicátník obešel Hope a položil dlaň v ocelové rukavici na vrchní prkno pranýře.

„Co mi může udělat?“ zeptala se vzdorně Hope. „Vždyť je zavřený v kládě.“ Důstojník se uchechtl a zaklepal na dřevo.

„To z něj ještě nedělá neškodného. Bastard nám dal zabrat, než jsme ho dostali.“

„Co to vůbec je?“ zeptala se Hope. „Gnoll?“ O gnollech něco už slyšela a tenhle tvor jí ho připomínal nejvíc. Akorát vypadal víc jako vlk než jako hyena.

„Gnoll? Ne, tohle je worgen. Říká se mu Ripsnarl a má tu na svědomí pár rodin. Ani nevím, jestli ho budou soudit jako člověka nebo jako zvíře, bestii jednu,“ odplivl si před pranýř. Hope pohlédla na Ripsnarla, který se v přítomnosti oficíra napjal, jako by čekal další výprask. Dost možná oprávněně.

„Co s ním chcete dělat?“ neodtrhla Hope pohled od spoutaného worgena.

„No, to co se dělá s vrahy. Čeká se, až si pro něj přijedou ze Stormwindu. Tam ho buď zavřou do vězení nebo rovnou odpraví. Ale nemusíte pro něj plakat, slečno,“ dodal, když viděl Hopin zaražený výraz. „Tři vojáky mi dost těžce zranil, takže jestli si někdo zaslouží přijít o hlavu, je to tenhle omyl přírody.“

„Já pro něj nechci brečet,“ ohlédla se na důstojníka Hope. „Jen se snažím pochopit, jak něco takového mohl udělat. Říkáte, že trhal lidi na kusy?“

„Jo,“ přikývl místodržící. Worgen v poutech cosi zavrčel, těžko říct, jestli to byla slova nebo jen vrčení divokého zvířete. Otevřel oči a pohlédl k Hope. Úzké zornice upíraly pohled k děvčeti, ale nevypadaly, jako kdyby patřily někomu, kdo myslí jen na krev a masakrování nevinných. Zářivě žluté oči mdle hleděly na Hope, ale děvče v nich nevidělo ani prosbu o osvobození, kterou by očekávala. Jen smíření se svým osudem a dost možná se někde hluboko v nich zablýskl také pocit viny a lítosti. Chtěla se k němu přiblížit víc a podívat se na něj zblízka, ale místodržící nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Nelam si s ním hlavu. Svoji šanci na slušný život měl a kdyby ji takhle nezahodil, mohl nám ještě k něčemu být. Takhle se odsoudil sám. My ten rozsudek akorát vykonáme.“

 

Té noci se Hope špatně spalo. Možná to bylo měsícem v úplňku, jehož bělostná záře prosvítala okny do pokoje; možná za to mohla její postel, tak odlišná od postele v pokoji na Saldeanovic farmě. Neklidně se převalovala z boku na bok a zase na záda, zatímco všichni ostatní v zaplněném pokoji tvrdě spali. Nakonec po několika útrpných hodinách, kdy tupě hleděla do stěn ozářených měsícem, tiše vstala a zabalila se do dečky, aby jí nebyla venku zima. Vykradla se z pokoje a vyšla před hostinec, odkud se jí naskytl pohled na noční Sentinel Hill. Tiché městečko obestavěné palisádou, která měla být zárodkem mohutných kamenných stěn hyzdících krajinu, spalo stejně poklidně jako služky a podomci v hostinci a zdálo se, že jediní, kdo stále ještě jsou vzhůru, je Hope a tuláci, jejichž ohně za hradbami ještě neuhasly. I na vršku věže Hope viděla pohasínající plameny z luceren strážních, ale tušila, že i tam už nejspíš nikdo doopravdy vzhůru není. Pak ji ale napadla ještě jedna osoba, která nejspíš stále nezamhouřila oči.

Večerní rosa už dávno zmizela, ale i tak studená tráva zábla hope do bosých nohou. Ne že by na to z let strávených na farmě nebyla zvyklá. Když ale tahala ze studny škopek naplněný vodou a deka jí přitom spadla z ramen, v noční košili se několikrát zachvěla, jak jí studený noční vzduch pohladil po holé kůži. Jakmile tedy měla kbelík pevně v rukou, znovu se zabalila a vyšla směrem ke strážnímu kopci.

Worgen zavřený v kládě zastříhal ušima a prudce sebou trhnul, když mu k boltcům dolehly zvuky kroků. Nejspíš ve svém pranýři visel už v nějakém pokrouceném typu polospánku, jakmile však vycítil potenciální hrozbu, jeho tělo se ihned připravilo k boji. Jako kdyby nějakého bylo schopno. Takhle spoután mohl na vetřelce jen výstražně vrčet.

„Nesu ti vodu…“ ozval se nejistý dívčí hlas. Worgena očekávajícího výprask to však neuklidnilo. Hope, která se přikodrcala se zpola naplněným škopkem vody na dva kroky k pranýři, si všimla, že mu na zádech přibylo několik nových šrámů. Asi aby se v noci nepokoušel osvobodit. Ztěžka si povzdechla a přiklekla si před pranýř, stále zabalená v dece. Dala si však pozor, aby seděla dost daleko, aby jí uvězněný worgen nemohl ublížit. „Musíš mít žízeň,“ pozvedla opatrně kbelík k worgenově tlamě. „Napij se.“ Uvězněná stvůra na ni zběžně pohlédla, ale pak vstrčila svůj podlouhlý vlčí čumák do škopku a hltavě chlemtala studenou vodu. Určitě mu za celý den nedali pořádně napít, pomyslela si Hope. Věděla, co napáchal, ale stejně pociťovala určitou lítost. Po chvilce zuřivého chlemtání ve škopku už nezbylo dost vody na to, aby jí mohl Ripsnarl svým placatým vlčím jazykem nabrat, a tak jen oddechoval s otevřenou tlamou, z níž šla slabá pára, srážející se v nočním vzduchu. Hope položila škopek na zem a pozorovala spoutaného worgena, který k ní pozvedl hlavu s vyplazeným jazykem plandajícím z tlamy.

„Proč?“ zavrčel nepřirozeně hlubokým hlasem, který se mu dral ze zvířecího hrdla.

„Ty mluvíš?“ podivila se upřímně Hope. Ripsnarl na souhlas cosi zabručel. „Já… já ani nevím proč. Přišlo mi to správné.“ Z worgena vyšlo hořké uchechtnutí, které znělo skoro jako slabé zaštěkání.

„Máš tu spoustu jiných, co si zaslouží pomoc víc, než já,“ ukázal čenichem směrem k jižní cestě, kde tábořili utečenci. Hope se tím směrem ohlédla a pokývala hlavou.

„Já vím. Ale jim pomůže Gryan, až se vrátí,“ poznamenala a znovu se podívala na worgena. „Kdo pomůže tobě?“

„Nikdo,“ zavrčel Ripsnarl. „Ani to po nikom nežádám.“ Hope se zabalila víc do deky, aby na ni chladný noční vítr nemohl.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se a worgen se pokusil uhnout pohledem, jak mu to jenom pouta z masivního dřeva umožňovala.

„Ripsnarl,“ řekl nedbale. Kvůli hlubokému tónu jeho hlasu mu skoro nebylo rozumět. Hope nespokojeně zakroutila hlavou.

„To není tvoje jméno,“ řekla nesouhlasně. Ripsnarl udělal pohyb, který by normálně byl pokrčením ramen, teď ale akorát trochu zatřásl se starým pranýřem.

„Možná ne, ale je to to, kým jsem,“ bručel melancholicky. „Bestií, která musí být utracena dřív, než stačí zase někomu ublížit.“

„Nezníš mi jako bestie,“ namítla Hope. Z vlčí tlamy vyrazil posměšný skřek.

„Neposlouchala jsi toho důstojníka? Neslyšela jsi, co jsem spáchal?“

„A je to pravda?“ zajímala se Hope. Worgen jen zavrčel.

„Je,“ vydralo se mu neochotně z hrdla. „Jsem bestie. Zabíjel jsem, mrzačil… všechno kvůli té zatracené kletbě!“ Hope se od pranýře trochu odtáhla, stále ale zůstala ve dřepu. Worgen pozvedl hlavu a upřel na dívku své jantarové oči. Ze zvířecích zornic na ni hleděl člověk, uvězněný v těle monstra. „Já nebyl vždy tím, co vidíš před sebou. Já… měl jsem rodinu… loď… šťastný život. Měl jsem své sny.“

„Co se stalo?“ zeptala se Hope, i když měla tušení, jakým směrem se Ripsnarlův příběh ubíral.

„Nevím, já nevím,“ bručel zdrceně worgen. „Calissa… Emma… Erik… u Světla, co jsem to provedl?“ Hope pomalu natáhla ruku nebezpečně blízko k worgenovým spárům. Uvězněný tvor si toho však nevšiml až do momentu, kdy mu studená a upracovaná dlaň stiskla jeho čtyřprstou tlapu a jemně přejížděla palcem po hřbetu dlaně. Pozvedl zrak a pohlédl do obličeje Hope, která se snažila konejšivě usmívat, i když jí běhal mráz po zádech jak z nočního chladu, tak z Ripsnarlova příběhu.

„Nebyla to tvoje vina. Nechtěl jsi to udělat.“ Worgenův výraz nebylo snadné číst, ale teď v něm děvče jasně spatřilo náznak hněvu. Nebyl to však namířený vůči ní, ale výhradně proti sobě samému.

„Nebyla to moje vina? Rozpáral jsem svoji rodinu na cáry! Bylo… bylo to tak snadné… tak opojné. Možná jsem tomu mohl vzdorovat. Měl jsem tomu vzdorovat!“ Worgení pařáty se sevřely v pěsti a Hope jen tak tak stačila ucuknout. „Nikdy na to nezapomenu. Na jejich křik, jejich prosby, jejich volání o pomoc. Kdybych se snažil odolat… možná by měl Erik čas tasit šavli a skončit moje řádění dřív, než mohlo začít.“ Worgenovo tělo se napjalo vztekem, vinou a žalostnými vzpomínkami. Pranýř začal zlověstně skřípat, jak se v něm spoutaná bestie vzpírala. Hope rychle vstala a rozhlédla se, jestli neuvidí přicházet vojáky na noční hlídce. Něco takového by rozhodně neuniklo Gryanově milici, ale vojáci ze Stormwindu tu stačili zlenivět. Poprvé za dva roky tomu byla ráda.

„Zklidni se,“ sykla na Ripsnarla. „Já vím, že je to těžké, ale opravdu to není tvoje vina. Neměl jsi nad sebou kontrolu.“ Worgen se přestal zmítat a chvíli mlčel, zatímco hleděl do pocintané země pod sebou a zhluboka oddechoval.

„Co ty můžeš vědět?“ řekl už o poznání klidněji, i když se v něm vařil bezpočet protichůdných emocí. „Viděla jsi snad někdy ležet svoji rodinu v krvi?“

„Ano,“ vyhrkla Hope dřív, než se stačila nad svou odpovědí doopravdy zamyslet. Ripsnarl pomalu zvedl hlavu.

„Opravdu?“ zeptal se a zkoumal přitom Hopinu tvář. Vypadala ublíženě, ale jen na krátký moment. Přikývla.

„Svého otce. Bylo mi devět. Zabili ho…“ Ripsnarl zmlkl a znovu hlavu svěsil.

„Chrm,“ zamručel tiše. „Asi máme společného víc, než jsem myslel.“ Hope si rychle protřela oči, v nichž se dost dobře mohly v měsíčním svitu zalesknout náznaky slz.

„Jak se doopravdy jmenuješ?“ zeptala se opatrně. Musela změnit téma. Edwin byl celé věky pryč, ale co se více sblížila se Strongarmem, měla pocit, jako by se jeho duch začal pomalu vracet, strašit ji a mít čím dál větší dopad na to, co a proč dělala. Musela mluvit o něčem jiném.

Ripsnarl v první chvíli nic neříkal, jako by se rozpomínal na život před svým prokletím. Hope měla pocit, jako by jeho oči na moment opět zlidštěly. Byl to jen záblesk a dost možná se jí to jen zdálo, ale během té kraťoučké chvilky měly jasně zelenou barvu a kulaté zorničky, rozšířené v noční tmě.

„James…“ ozval se hluboký, ochraptělý hlas. „James Harrington. Tak jsem se jmenoval.“

„Tak se pořád jmenuješ, Jamesi,“ řekla Hope a znovu se dotkla jeho ruky. Byla napjatá. „Ty nejsi bestie. Navzdory tomu, jak vypadáš a co si o sobě myslíš, já v tobě pořád vidím člověka.“ Ze zvířecího chřtánu vyšel hluboký, bolestný povzdech.

„Proč si to myslíš? Proč bych si měl zasloužit další šanci?“

„Máš svědomí,“ usmála se Hope. „Lituješ toho, co jsi udělal. To je víc, než můžu říct o některých opravdových lidech, které jsem potkala.“

„Chrm,“ zachrčel James. „Beztak na tom nezáleží. Kata to zajímat nebude. Ale…“ pokývl vlčí hlavou, „dala jsi mi něco k přemýšlení, až mě povedou na šibenici.“ Hope si povzdechla a znovu ruku stáhla, aby si mohla lépe přidržovat deku na ramenou.

„Promiň. Víc udělat nemůžu.“

„To je v pořádku,“ pohodil James čumákem k prázdnému škopku. „Kdo vlastně jsi?“

„Hope,“ představilo se děvče. „Hope Saldeanová.“ Worgen na ni upřel své oči a v jantarových bulvách se zaleskla měsíční záře.

„To je tvé jméno nebo to, čím ve skutečnosti jsi?“ Hope poodstoupila. Nemohl o jejím pravém jméně vědět a rozhodně mu ho nechtěla říkat, i když on jí řekl svoje. On byl James Harrington, ale taky byl Ripsnarl a mezi Jamesem a bestií, která v něm dlela, existoval velký rozdíl. Ona tuhle jistotu neměla. Od té doby, co začínala pomáhat místním chudákům, se cítila čím dál roztrhanější. Hope pomáhala žebrákům zvládat jejich situaci a Vanessa, která se začínala ozývat čím dál častěji, cítila sílící vztek a nenávist vůči těm, kteří je do téhle situace dostali.

„To nevím,“ řekla tiše. „A ani nevíš, jak moc bych to vědět chtěla.“

 

Hope se od rána nezastavila. Právě dnes se měl Gryan a jeho muži vrátit a jak Heather, tak zbytek Sentinel Hillu se na jejich návrat náležitě připravoval. Všechno muselo být perfektní. Všechno muselo být připraveno na příchod největšího hrdiny Westfallu. Dokonce i dělníci pracující na opevnění městečka dnes dřeli o něco tvrději než obvykle. Hope na ně však ze zapařené kuchyně neviděla. A vlastně tomu byla i ráda. Nesnášela tu zeď. Byla zbytečná, pokud tedy nepočítala to jediné, k čemu mohla sloužit: k rozdělení lidí na ty, kteří měli kde složit hlavu a na ty, které od nahoty dělilo několik sešitých hadrů. Když teď kmitala okolo syčících hrnců a vystresovaných děveček, neměla moc času ani energie na to proklaté kamenické dílo myslet, ani na azurové prapory vyvěšované po celém městečku i strážní věži na počest Gryanova příchodu. Dokonce nemyslela ani na worgena, který pořád trčel v pranýři před věží, kde jej do obličeje pálilo prudké sluneční světlo, ani na mrzké tábory nezaměstnaných vagabundů obklopující Sentinel Hill jako had škrtič obtáčí svou kořist, aby ji postupně zadusil.

 

Příchod hochů ze Sentinel Hillu byl tou největší událostí, která Westfall potkala od porážky Defiasů. Gryan Stoutmantle nějakým zázrakem dokázal splnit svůj slib a z války, ve které prý Stormwind utrpěl příšerné ztráty, dokázal přivést všechny vojáky, které si s sebou odvedl. Korelor, Dorana, starý Bialon a mnoho, mnoho dalších. Kráčeli unaveně, ale hrdě, v opravdových zbrojích a modrých kabátcích se zlatou lví hlavou, stejně jako měli vojáci Stormwindu. Gryan samotný seděl na hřbetu mocného šedavého koně, s pážetem, které kobylu vedlo za uzdu, a s úsměvem na tváři mával občanům svého městečka, které dva roky viděl pouze ve svých vzpomínkách. Za jeho služby, hrdinství a mnohá vítězství jej král povýšil na maršála a daroval mu novou, krásnější zbroj, s pozlaceným lemováním, rytinami s motivem lvů a mnoha dalšími poctami, které měl starý paladin připnuté na pyšně se dmoucí hrudi. Hope si však i na dálku všimla, že vypadá trochu jinak, než když odjel. Vypadal mnohem starší a ustaranější, i když se to pokoušel schovat za úsměvy a štěstí z návratu domů. Hope přišel nějak cizí, nějak změněný. Jako kdyby jej jeho nadřízení ze Stormwindu vyměnili. Jako kdyby z něj udělali jen dalšího bezohledného armádního důstojníka, kterého zajímá jen válka a vítězství a na cenu neberou ohledy. Zachvěla se při té myšlence. Gryan, který odešel, byl laskavý a starostlivý muž, který vždy kladl svých poddaných na první místo. Maršál Stoutmantle, který se vrátil, měl dost možná úplně jiné hodnoty. Byla to děsivá myšlenka. Tím spíš se museli Defiasové vrátit a čím dřív, tím líp. Pokud Stormwind a jeho pověstná disciplína dokázala proměnit lidového hrdinu jako je Gryan v důstojníka jakým byl stormwindský místodržící v Sentinel Hillu, těžko říct, co by udělali s kýmkoliv jiným, kdyby dostali čas a příležitost.

O ceremonii, kdy stormwindský místodržící předal Gryanovi zpátky klíče od jeho sídla ve strážní věži, Hope pouze zaslechla. Na to, aby se jí mohla zúčastnit, měla příliš mnoho práce v hostinci. Pivo teklo proudem, dveře od kuchyně se nestíhaly zavírat a navrátilci se předháněli v tom, kdo první bude vyprávět své příběhy ze zamrzlého Northrendu. A že byl jeden šílenější než druhý. Hope neměla čas je poslouchat a beztak většina těch hrdinských vyprávění musela být aspoň částečně smyšlená. Všimla si ale, že Gryan v hostinci nebyl. Určitě seděl nahoře ve věži a nechal si od místodržícího vysvětlovat situaci. Dobře. Až se Gryan dozví, v jakých podmínkách se tu žije, určitě s tím něco udělá. Možná ani nakonec nebude Strongarma a jeho bandu rabiátů potřebovat. To by se jí rozhodně ulevilo.

 

Noc pokročila a s ní i oslavy. Jídlo přestávalo z kuchyně putovat takovým tempem, ale pivo si vojáci objednávali stále a hovor dokonce zesiloval. Měli hodně co vyprávět. Někteří opilejší a smělejší zvali děvečky k tanci a ti úplně nejsmělejší někam stranou. Hope tedy nebyla tak úplně překvapená, když jí Heather řekla, že na ni někdo čeká za hospodou a že si vyžádal konkrétně ji. Obrátila oči v sloup a zamířila k zadnímu vchodu, připravená otrapu hnát zlým slovem a sviňským krokem pryč. Jakmile ale otevřela dveře a sešla po několika starých schůdcích až na ušlapanou hlínu, její odhodlání žadatele poslat tam, kam slunce nesvítí, rázem ochablo.

„Ahoj Va… Hope,“ pozdravil otrhaný zjizvenec, osvícený světlem lamp probleskujícím skrze zasklená okna hostince.

„Ty máš teda nervy,“ poznamenala Hope a rychle za sebou zavřela dveře. „Co když tě tu někdo uvidí?“ Strongarm pokrčil svalnatými rameny a udělal několik kroků k dívce.

„Všichni sou ožralí a nedávaj pozor, co se jim děje přímo pod nosem. Navíc nesu dobrý zprávy.“

„Já ne, mám spíš špatné,“ kousla se Hope do rtu a nervózně se ohlédla, jestli je někdo neposlouchá. „Nemůžeš mi to říct jindy?“

„Ne,“ zakroutil Jac hlavou. „Podívej, podařilo se mi sehnat většinu ze starý bandy. Thredd, Lightfingers, Dead-Tooth Jack, skoro všichni starý Defiasové, co přežili. A Hartagana Starka tak! Když je dokážem přemluvit, můžem dát Bratrstvo znovu dohromady.“

„A co já s tím? Není přemlouvání bývalých Defiasů tvoje práce? Já se tu starám o lidi.“

„Já vím,“ přikývl a udělal další krok k Hope. „Podívej, za pár dní se všichni sejdem v Moonbrooku a sjednáme, co bude potřeba. A dyž tam budeš ty, van Cleefova ztracená dcera…“ Zastavil se jen tak tak, aby dívce nenarušoval osobní prostor. V rozbité tváři se mu zrcadlil šťastný úsměv. „Bratrstvo zase povstane, Vanesso. A je to i tvoje zásluha. Armádě tu už nikdo nevěří a z toho, co sem dneska viděl, Lidová milice už je taky víc armádou než čímkoli jiným. Lidi jsou na naší straně. My to nakonec opravdu zvládnem!“ V Jacových očích hrály plamínky nadšení, až z nich Hope trochu znervózněla. Ukročila dozadu a uhnula pohledem.

„Ale je tu taky problém, Jacu,“ řekla opatrně.

„Hm?“ pozvedl zjizvenec obočí. Jeho nadšení neochabovalo, ale Hope poznala, že jím trochu otřásla.

„Znáš Furlbrowovy? Theodora a Vernu Furlbrowovy?“ Jac se na chvíli zamyslel, ale pak přikývl.

„Jo, myslím že jo. Párkrát jsme se už s Theem potkali. Dobrej chlap.“

„Ví o mně.“

„Cože?“ podivil se Jac.

„Ví o mně. Ví, kdo jsem, komu jsem se narodila.“

„A do prdele,“ zaklel tiše Jac a přikryl si ustaraně dlaní ústa. „A určitě do bude chtít někomu říct, co?“

„Jak to víš?“

„Znám ho. Vždycky správňák, vždycky musí udělat to, co považuje za správný. A nás k smrti nenávidí.“

„Právě,“ pokývala nervózně hlavou Hope. „Bojím se, že mě kvůli němu najdou vojáci. Že mi zkusí něco udělat.“

„Nic si neprovedla. Nemaj, co by ti mohli udělat,“ řekl Strongarm, ale nezněl u toho moc jistě. „Na druhou stranu, jesli se tvoje dědictví dostane ven moc brzo, může to být pěknej průšvih,“ povzdechl si. „Kde sou teď?“

„Chtějí odjet z Westfallu, někam daleko na sever, přes Stormw… nechceš jim nic udělat, že ne?“

„To rozhodně ne,“ zavrtěl Strongarm ihned hlavou. „Ale můžu je zkusit přesvědčit, aby tě nechali bejt, aby pokračovali ve svej cestě a na Westfall zapomněli.“

„Jak to chceš udělat?“ zeptala se se špetkou obav v hlase Hope.

„To ještě nevim,“ zabručel Strongarm a pohlédl na děvče, které vypadalo dost vyděšeně. „Ale pokusím se to udělat tak, aby se nikomu nic nestalo.“ Hope ucítila, jak se jí začíná hrnout krev do hlavy.

„Ne že se pokusíš! Ty to uděláš. Nikomu neublížíš, je ti to jasné?“ řekla umanutě. „Nechci, aby se kvůli mně někomu něco stalo, rozumíš?“ Strongarm pozvedl ruce dlaněmi směrem k Hope na znamení míru a přikývl. Udělal přitom pár pomalých kroků dozadu.

„Dávám ti svý slovo, Vanesso.“

„Dobře,“ uklidnila se trochu Hope. „A co to setkání? Kdy se koná?“

„Počkej na mě za dva dny po obědě v táboře za branami, jak je ten velkej strom. Půjdem spolu.“

„Mhm,“ broukla. „A už radši zmiz, než tě tu někdo uvidí.“ Strongarm se teatrálně poklonil a otočil se, aby znovu zmizel v nočních tmách. Hope ještě chvíli stála na dvorku a hleděla do černého sametu noci, než se vrátila zpět do hlučné a veselé hospody.

 

I když bylo noční veselí divoké, pompézní a vojáci po dlouhém pochodu měli pořádný hlad, Heather i tak nějakým způsobem dokázala přecenit objem břich svých hostů a tak nad ránem pořád ještě zbylo v kuchyni dost jídla. Poslední taková veselice se konala po návratu krále Variana, ale na rozdíl od té doby měla Hope mnohem jasnější představu, co se zbylým jídlem udělat. Věděla, že když odnese příliš mnoho, určitě se na ni Heather naštve, takže se nakonec spokojila s velkým košíkem, do kterého nasázela především rozkrájené chleby, načaté uzené maso a ryby a do převázaného hrnce nalila vystydlou polévku. Stejně už by ji nedokázali nikomu prodat, tak ji mohli využít aspoň ti potřební.

Když se s velkým košem kolébala k jižní bráně, přemítala nad tím, co ji mohlo na tom setkání čekat. S žádným z těch defiaských banditů se nikdy nesetkala ani neslyšela jejich jména. Samozřejmě že se trochu bála. Její jediná záruka bezpečí byl Strongarm a už jen to samo o sobě v ní nevyvolávalo příjemné pocity. Co když je to všechno jenom past? Co když už odtamtud neodejde? Možná ho přece jen měla té noci nad hrobem odmítnout. Lidem by se tu možná žilo o něco hůř, ale její vlastní život by byl o dost jednodušší.

Otřepala se. Nikdy by přece nemohla vyměnit vlastní štěstí za pokojný život někoho jiného. To nebyla ona. S tím by nedokázala žít. Pokud byla byť jen malá šance, že sněm Defiasů někomu pomůže, musela se jí chopit.

Před rozestavěným kamenným obloukem, ze kterého měla být jednoho dne mohutná brána, se zastavila. Obvykle tu na ni čekali žebráci, aby si od ní vzali jídlo a odnesli si jej do svých táborů. Teď však seděli daleko za branou, ve které stála skupina domobranců. Hope je skoro nepoznala, dokonce ani Korelora a Doranu. Všichni byli ustrojení v plátových zbrojích a modrých kabátcích, k nerozeznání podobní vojákům ze Stormwindu. Korelor si navíc ze severu přivezl čerstvě zašitou ránu pod okem. Skupina strážných měla zbraně schované a štíty svěšené, přesto však stáli velmi disciplinovaně, jako by dávali najevo, že tu žádné výtržnosti trpět nebudou. I na dálku si Hope všimla, že výtržnosti jsou přesně tím, na co mají někteří žebráci chuť. Hope si smutně povzdechla a zamířila přímo k nim.

„Stůj,“ zastavila ji nečekaně přísným hlasem Dorana. „Kam s tím jdeš?“ Hope se na ni i Korelora nervózně podívala. Co se stalo s těmi veselými domobranci, se kterými se před lety přátelila? To v nich umrzlo všechno lidství?

„K… totiž… to je pro ty chudáky tam,“ ukázala bradou za bránu. Korelor se tím směrem podíval a smutně zakroutil hlavou.

„To ti nemůžeme dovolit,“ řekl zachmuřeně. „Rozkazy seshora.“ Hope si oba dva zmateně změřila.

„Jak seshora? To najednou nesmíte pomáhat lidem?“

„Tak to není,“ odvětil Korelor. „Gryan nechce dávat těm lidem falešnou naději. Prý že jim tady nikdo nemůže doopravdy pomoct a čím dřív to pochopí, tím lépe pro ně.“

„Takže je necháváte vyhladovět, dokud neodtáhnou nebo neumřou hlady, mám pravdu?“ osočila se na ně Hope. „A Gryan? Nevěřím, že by něco takového rozkázal.“ Korelor se podíval prosebně na Doranu. Ta si jen povzdechla.

„Ani my ne. Ale je to tak. Podívej, Hope, nikomu z nás se to nelíbí a řekla bych, že Gryanovi ze všeho nejmíň.“

„Tak proč to děláte?“ zeptala se nechápavě Hope.

„Protože…“ vyhrkla Dorana, ale hned se zas zarazila. „Protože je to rozkaz. Není to hezký, ale pokud máme pomoct jiným, musíme nejdřív pomoct sami sobě.“

„Hromada keců, ten váš rozkaz,“ nakrčila Hope znechuceně nos a prodrala se mezi nimi i s košíkem, ve kterém nesla jídlo.

„Hope!“ zavolala za nasupeně kráčejícím děvčetem Dorana. „Hope! Stůj!“ Děvečka nezastavovala, naopak ještě zrychlila krok. Strážkyně za ní chtěla vyjít, ale zadržela ji silná Korelorova paže, která jí sevřela nadloktí.

„Nech ji být, Dorano,“ řekl smířlivě Korelor. „Nikdo jiný jim nepomůže.“

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.