Panna westfálská #17

• Mordecay
• 18.04.2020
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

Lži, chamtivost, přetvářka – proti tomu všemu můj otec bojoval. Roky neúnavně pracoval, aby znovu postavil vaše zdevastované město, a co dostal na oplátku? Co všichni, kteří mu pomáhali, dostali na oplátku? Nic. Jakou jinou možnost měl, než se obrátit proti těm, kteří mu ukřivdili, a získat to, co mu právem patřilo? Osud, zdá se, mě vedl touto cestou. Bez ohledu na vraždu mého otce, vaše bláhové pokusy o naše zničení byly zbytečné. Jsem, víc než kdy jindy, dcerou svého otce, a Bratrstvo Defiasů opět povstane.

 

 

První, co Strongarm spatřil poté, co sestoupil na poslední schod, byla hlučná skupina, která se shlukla okolo Bazila. Zrovna si se svými kumpány přiťukával plnými korbely, až se z nich pivo rozlévalo na všechny strany. Nerozpoznal v tom jejich řevu, o čem se doopravdy baví, ale to ani nepotřeboval. Thredd už vyhrál. Jac nepotřeboval vědět, kterému šéfovi co slibuje za jejich hlas. Stejně to bylo vždy to samé. Tomu kus lesa, tomu příjmy z pašování, tomu pomstu na nějakém hodnostáři. Sám si takových slibů vyslechl habaděj, akorát teď měly nějakou váhu, když je mohl Bazil splnit. Co mohl slíbit Strongarmovi, to Jaca nezajímalo. Beztak o jeho přísahy nestál.

Jac zamířil ke stolu naproti veselí, který byl až na jednoho opuštěný. Hartargan navzdory své prohře seděl vzpřímeně a upíjel ze svého korbelu. Druhou ruku měl položenou na stole a přidržoval s ní nějaký kus papíru, nejspíš dopis, který mu právě donesl sluha. Krátce se ohlédl ke Strongarmovi a pohled, který na něj upřel, Jaca donutil na chvíli zaváhat. Během vteřinového rozhodnutí ale došel k závěru, že bude lepší, když bude dělat, že si toho pohledu nevšiml, a posadil se přímo naproti Starkovi, aby se nemusel dívat na Bazila za sebou. Hartargan sklonil žejdlík a poklepal přitom dlaní na dopis.

„Zkusil sem ji trochu uklidnit…“ začal Strongarm, ale Stark zamával dlaní, čímž mu dal najevo, aby zmlknul. Bazilovo vítězství ho do dobré nálady neuvedlo, navzdory jeho obvyklé sebekontrole a slušnosti. Dopis jeho skvěle skrývané zlosti jen dodal na síle.

„Bylo to nutné?“ pohlédl Strongarmovi zpříma do očí. Jeho tvář neprozrazovala skoro žádné emoce a ani hlas se mu netřásl. Jac v první chvíli nic neříkal, jen se snažil ze Starkovy kamenné tváře vyčíst, o čem mluví a co si o tom myslí. „Nebo se snad pokoušíš prozradit, o co se snažíme, a celou revoluci ukončit dříve, než doopravdy začne?“

„O čem to mluvíš, Harte?“ vzdal se Strongarm. Stark pošoupl po desce stolu dopis pokrytý rychle načmáraným písmem i pár čísly. Šustění papíru o dřevěný povrch nějak na moment přehlušilo i hlasité veselí od protějšího stolu. Dopis neměl žádnou pečeť a pravděpodobně ani datum a místo, odkud byl odeslán. Více z toho však vyčíst nedokázal.

„O tvém modu operandi,“ řekl prostě Stark. Strongarm nesnášel, když mu někdo jeho nevzdělanost metal do tváře a Stark to věděl.

„O čemže?“ zeptal se už o něco otráveněji Strongarm. Stark se natáhl, sebral dopis a znovu se rovně opřel o opěradlo židle.

„O tom, jaké zanecháváš stopy, jaká hloupá rozhodnutí děláš a jak nás může to, co jsi udělal dnes nad ránem, velmi, velmi ohrozit. Takže bych si rád poslechl, proč museli manželé Furlbrowovi zemřít.“ Strongarm ztuhl. Se Starkem se už nějaký čas neviděl a skoro až zapomněl, že to není jen kupec. Ne, Stark se vždycky dozvěděl to, co se dozvědět chtěl, a to s hrůzostrašnou rychlostí. Nemělo smysl zapírat. Beztak věděl všechno.

„Protože na to přišli, Harte. Na tu holku. Došlo jim, že ta Saldeanovic Hope má ňákej vztah s Edwinem a s náma.“

„To je všechno?“ pozvedl Stark obočí, očividně zaskočený primitivností toho důvodu.

„Voni by to vyžvanili. Musel sem je zastavit dřív, než by se dostali do Stormwindu a někomu to napráskali. Já sem Theodora znal. Nenáviděl nás…“

„Chceš říct, že nenáviděl tebe,“ pozvedl dlaň Stark a přerušil ho. „A kdo by mu to mohl zazlívat? Nemusel jsi ho ale zabíjet, ani jeho ženu. Kdybys mi dal jen vědět, já už bych za ním poslal někoho, kdo má víc mozkových závitů než kozel, aby si s ním promluvil a přesvědčil ho, že bude mít lepší život, když se o Vanesse nikdo nedozví.“ Starkův hlas se na moment vymkl kontrole a jemně se zachvěl vztekem.

„A co na tom?“ řekl podrážděně Strongarm, kterého Starkovy lekce začínaly pěkně otravovat. „Je po něm. Nikomu už nic nepoví.“

Schody znovu slabě zaskřípaly, ale ani jeden z mužů si toho nevšiml. Hope seběhla dolů, popruh plátěné mošny svírajíc tak pevně, až jí z toho bělaly kloubky na prstech, a zamířila přímo do kuchyně. Nikdo ji nezaregistroval, ani Stark se Strongarmem, ani Bazil oslavující svoje vítězství nad venkovskou dívkou. V duchu se jí trochu ulevilo, ale stále zůstávala napjatá. Teď aby její štěstí ještě chvíli vydrželo. Ještě aby si jí další chvilku nikdo nevšímal. Zapadla do kuchyně tak nenápadně, že za ní ani dveře neklaply jinak, než by bouchly za obvyklými servírkami.

Stark pozvedl dopis a poklepal na něj ukazováčkem.

„Theodore nikomu nic říkat nemusí. Udělá to za něj někdo jiný. Stormwind si totiž toho tvého představení všiml, otevřel případ vraždy a posílá na to své muže.“

„Cože?“ podivil se upřímně Strongarm. Nechtělo se mu věřit, že by se po tolika letech lhostejnosti najednou začal Stormwind, který považoval za prototyp nezájmu, starat o osud svých poddaných. „To je hovadina. Vždyť to byli jen dva hejhulové, jakejch je tu za každým šutrem deset. Kdo by se o ně staral?“

„Peter Furlbrow,“ odpověděl stroze Stark a zahleděl se do dopisu. „Vojín Peter Furlbrow, abych byl přesný. Syn obou manželů. Zprávy se šíří rychle a jakmile se hlášení od stráží z hranice Westfallu a Elwynnu dostalo do města, vojín Furlbrow obě oběti identifikoval jako své rodiče. Je mi toho hocha vlastně líto. Dva roky tvrdě bojoval na severu a po návratu domů mu nějaký trhan zabije rodinu. Bez zjevného důvodu, pokud pomineme…“ znovu se podíval do dopisu. „…ztrátu rodinného jmění, které si s sebou vezli.“

„Ale proč…“ začal Strongarm další otázku.

„Proč by se tím měla Koruna zaobírat?“ dokončil Stark dotaz. Jac neochotně přikývl. Stark odložil dopis a spojil dlaně do stříšky. „Protože zákon každému členovi armády zaručí bezpečnost jeho rodiny, zatímco on bude bojovat za slávu krále. Vojín Furlbrow, jak už si dozajista dokážeš sám domyslet, je členem armády. Jelikož slib daný králem je svatý, musí se najít viník. Za každou cenu.“

„Mě nenajdou,“ zakroutil rozhodně Strongarm hlavou, i když v jádru si tak jistý nebyl.

„Tebe ani najít nemusí. Stačí to, že je tvůj skutek přivede na naši stopu. Jakmile zde začnou vyšetřovat, riziko, že nás objeví předčasně, roste výš, než je vhodné. Ostatně na případ vraždy Furlbrowových byl podle mých zdrojů nasazen jeden z nejschopnějších vyšetřovatelů: poručík Horatio Laine. To jméno znáš, že?“ zeptal se Stark se slabým pocitem zadostiučinění, když spatřil Strongarmovu tvář, která po zjištění téhle informace i v tlumeném světle hostince znatelně zbledla. „Shawův ohař, Fešák, Brejloun. To jsou spíše jména, která bys mohl se svým omezeným slovníkem znát. Tady je náš problém. Po tom masakru Furlbrowových jsi za sebou zanechal pořádný nepořádek, takový, ze kterého někdo jako poručík Laine dokáže vyčíst až příliš mnoho užitečných informací. Nedokážeme ho svést na falešnou stopu, nedokážeme ho podplatit a pokud bychom měli problémy řešit stejně hloupě jako ty, pošlou sem ze Stormwindu další. A další. Všechno jsi ohrozil, Strongarme.“ Jac se natáhl přes stůl, sebral Starkovi korbel a hltavě se z něj napil. Hartargan nehnul ani brvou.

„Co budeme dělat?“ zeptal se, když se trochu vzpamatoval. Znal Laina. Měl příšerný smysl pro módu i humor, ale pátrač to byl neúnavný. Jestli ho nasadili na případ té vraždy, mají možná dva dny, než na všechno přijde.

„Za jiných okolností bych tě zanechal osudu. Ale vzhledem k tomu, že oba chceme dostat Edwinovu dceru do vedení Bratrstva a vrátit mu tak jeho původní cíl, to neudělám. Zkusím něco vymyslet. Možná zatahání za nitky na správných místech v armádě zapříčiní, že nebudeme muset Laina obávat.“

„Díky,“ řekl trochu chraplavě Strongarm.

„Je to ovšem naposled, co ti budu pomáhat s problémy, které vznikly jen a pouze tvým zapříčiněním, rozumíme si?“

„Jo,“ zachrčel Strongarm poraženecky. „Máš to u mě.“

 

Glazurovaný džbánek vína, který Hope nesla v náručí, byl těžší, než čekala. Na druhou stranu to taky mohl být pocit nervozity, který ji tížil. Břicho měla stažené strachem a ruce se jí trochu třásly, doufala ale, že to všichni přičtou džbánku plnému červeného nápoje. Opatrně, aby nevylila ani kapku, vylezla z hospodské kuchyně, kde jí s radostí víno nalili, a zamířila ke stolu, kde se stále Bazil Thredd vesele bavil se svými kumpány. Jakmile si jí Bazil všiml, k jejímu vlastnímu překvapení se usmál. A nebyl to zlý úsměv.

„Vanesso!“ zvolal dřív, než dívka s vínem stačila otevřít ústa a říct větu, kterou si v duchu připravovala od chvíle, kdy vstala ze židle ve Starkově pokoji. Strongarm a Stark sebou při Bazilově zavolání trhli a obrátili svůj zrak k nim. Nohy Bazilovy židle zašoupaly o podlahu, jak se bandita odstrčil od stolu, postavil se a poklidným krokem vyšel k Vanesse, svírající pevně v obou dlaních džbánek s vínem. Jakmile se zvedl, pohnul sebou i Strongarm, jako by chtěl Bazila udeřit ještě dřív, než mohl Vanesse znovu ublížit, ale Stark, který rychle poznal, co má v úmyslu, se naklonil a chytl jej za paži. Strongarm se za Hartarganem neohlédl, ale znovu se usadil. Jeho ostražitost však nepovolovala.

„Podívej, holka,“ řekl Bazil, když se zastavil na tři kroky od Vanessy a opřel se zadkem o stůl, u kterého ještě před chvílí seděl. Palce měl pohodlně zavěšené za cvočky pobitým opaskem a na tváři podezřele vřelý úsměv. „Já vim, že sme začli pekelně špatně,“ promnul si dlaní nos. „A já sem to přepísk, když sem ti jednu vrazil a řek ti ty hnusárny. Budem spolu ve válce a tam se nemůžem hádat, jinak pude všechno do háje. Co bylo, bylo, nemyslíš?“ Vypadal u toho tak upřímně, jako by doopravdy myslel to, co říká. Vanessa mu pohlédla do úzkého obličeje se zastřiženými vousy a pak se ohlédla za sebe, ke stolu, u kterého seděl Stark a Strongarm. Zahlédla, jak Strongarm tiše polkl, ale jinak v jejich tvářích nic nehledala. Obrátila se zpátky k Bazilovi a opět se mu podívala přímo do tmavohnědých očí.

„Vlastně jsem se taky chtěla usmířit,“ řekla, snažíce se přitom neprojevovat žádné emoce. Všimla si, že Bazilův pohled zabloudil k modřině, která rostla na její lícní kosti. Jo, pokochej se, pomyslela si. „Nemá smysl se hádat. Vyhrál jsi a i když jsem říkala něco jiného, tak to respektuju.“

„Dovopravdy?“ pozvedl Bazil svoje husté obočí. „To sem rád,“ usmál se. „Rozhodně bych nechtěl, aby na mě byla dcera starýho van Cleefa nasraná.“

„Myslím to vážně,“ přinutila se Vanessa k úsměvu a pozvedla džbánek. „A na usmíření jsem ti přinesla víno. Na znamení, že mezi námi není žádná zlá krev.“

„No děkuju,“ zasmál se Bazil a vzal jí džbánek z dlaní. Když se jejich prsty dotkly, Vanessa měla co dělat, aby se nezachvěla odporem. Bazil si toho ale nevšiml, protože se obrátil ke své bandě a zvedl džbánek, jen aby z něj hned začal plnit svůj cínový pohár.

„Slyšeli ste to?“ zavolal na Defiasy. „Žádný svinstvo, žádný podrazy, žádný levárny. Takle se to má dělat a ne že hnedka každýho, kdo by moh dělat problémy, vodstranime.“ Pohár se naplnil velmi rychle a pojal v sobě polovinu džbánku. Jakmile byl plný, natáhl paži přes stůl, vylil zbytek vína z druhého poháru k veliké nelibosti majitele hospody na podlahu, a nalil do něj víno ze džbánu. „Dycky se usmířit s lidma, se kterýma se usmířit dá,“ pozvedl první pohár k přípitku a usmál se. „A aby bylo jasno, že všecko zlý mezi mnou a tudle Vanessou už odnesla voda, nechám jí pronýst přípitek a spláchnout to vínem jako první.“ Otočil se a vtiskl pohár dívce do dlaně. Možná, že to chtěl dát najevo, možná taky ne, ale Vanessa si všimla toho slabého záblesku v očích, které zradily jeho jinak nevinný úsměv. Nebo aspoň tak nevinný, jak mohl jen člověk jeho rázu vyplodit. Poznala to. Byl to test.

Sevřela pohár pevněji a pozvedla ho, celou dobu však myslela jen na to, aby se neprozradila. Aby nedala Bazilovi sebemenší důvod k podezření. Klidný dech, klidný postoj, nesměla se jí zatřást ruka, nesměla udělat stejnou chybu jako Bazil. Nesmělo se jí v očích objevit nic, co by ji zradilo, nesměl se jí zatřást hlas. A Bazil ji upřeně pozoroval. Ji i největší herecký výkon, který měla ve svém životě podat.

„Opravdu jsme nezačali nejlépe. Zčásti je to i moje chyba. Ale to se občas stane, že si ze začátku s někým nesednete. Jak už řekl Bazil,“ kývla rukou držící pohár k Threddovi, „nesmíme být rozhádaní a nesmíme na sebe kout žádné pikle. Jinak nás to dožene. Takže tomu bych chtěla připít já. Na svornost! Na Bratrstvo!“ Krátký povzbuzující pokřik, který se vydral z hrdel jejích diváků, jí dodal kuráž. Zvedla pohár zase o něco výš, pohlédla Bazilovi zpříma do očí jako kočka upírající zrak na svou kořist těsně než po ní skočí, a aniž by přetrhla oční kontakt, přiložila si pohár k ústům a několikrát si z něj silně lokla, aby nemohl být pochyb o tom, že teď už víno bylo na cestě do jejího žaludku. Bylo nakyslé, trochu zkvašené a mělo výraznou pachuť. Nesměla však ucuknout. Nesměla zavdat žádným pochybám.

„Na Bratrstvo!“ zařvali Defiasové vesele a pozvedli své poháry a korbely. Bazil, kterému se na tváři rozhostil spokojený výraz, se obrátil ke svým kamarádům, vzal druhý pohár a lehce k němu přičichl. Nenechá se tou holkou zahanbit a jestli to takhle bez mrknutí oka vypila, tak s tím přece nemůže být nic špatnýho, pomyslel si. Bazil byl možná balík, ale nebyl hloupý. Hned měl své podezření, ale když se podíval na Vanessu, která stála sebejistě hned za ním a ani sebou necukla, opustilo ho. Koneckonců, farmářova holka přece nemohla tak přesvědčivě zahrát, že není otrávená. A víno nepáchlo o nic hůř než běžné kyselé patoky, které se v téhle části království nalévaly. Pozvedl jej tedy ke slavnostnímu přípitku.

„Na svornost, braši!“ zavolal a sám se napil. Zaklonil přitom hlavu a během pár vteřin vesele obrátil prázdný pohár vzhůru nohama. Na stůl dopadlo jen pár posledních kapek, které se nikdy nikomu nepodaří vypít. Defiasští šéfové ho za jeho výkon odměnili dalším veselým jásotem. Vanessa se zasmála s nimi a natáhla se po džbánku.

„Dojdu nám pro další víno, ať tu nejsme na suchu,“ křikla na hlučné velitele. Bazil ji obešel a vrátil se na svoji židli, kde se znovu pohodlně usadil.

„Vem větší džbán,“ přikázal rozveseleně. „A nenech na sebe dlouho čekat.“ Děvče se smíchem přikývlo a zamířilo do kuchyně. Bazil, pro kterého tenhle pohár nebyl dneska tím prvním, se za ní ještě chvíli díval, než mu zmizela za dveřmi do kuchyně.

 

Jakmile za ní dveře zaklaply, Hope položila džbánek na stůl v kuchyni. Neměla v úmyslu ho znovu naplňovat. Spolu s nádobou odhodila i masku, kterou se tak útrpně snažila před ostatními Defiasy udržet. Panika, která ji ovládla v momentě, kdy ji Bazil přiměl, aby se napila přímo před ním, teď konečně dostala volný průběh. Cítila, jak jí stoupá tep, zrychluje se dech a krev hrne do hlavy. Chtělo se jí křičet, ale dobře věděla, že nemůže. Očima zabloudila k prázdné lahvičce na rohu stolu. K lahvičce, ve které poslední dva roky přechovávala načervenalý lektvar. Lektvar, jenž se po celou tu dobu bála vypít, ba se na něj jen podívat. Ani si nebyla jistá, jestli mohl fungovat, tím spíš po takové době. Ale teď, když jí koloval trávícím ústrojím a brzy se měl přelít do cév, s hrůzou seznala, že zabírá. Účinky se ještě nedostavily, ale už teď věděla, že funguje a že jí co nevidět ovládne. Potřebovala na vzduch. Za každou cenu.

Kuchař měl naštěstí plné ruce práce a dívky, která vyrazila ze zadních dveří ven, si příliš nevšímal. Venku vládl noční chlad a úplné bezvětří. Na nebi skrze mraky prosvítal měsíc a jeho světlo dopadalo na Hopinu rozpálenou pokožku. Opřela se o stěnu vedle dveří a zaklonila hlavu, aby se jí do hrdla dostalo co nejvíce čerstvého a chladného vzduchu. Zavřela oči a snažila se ze všech sil potlačit pocit, který se jí rozkládal v žaludku a rozšiřoval jí žíly. Dýchala rychle a přerývaně, jako by se měla každou chvíli pozvracet. Možná to byla taky možnost. Možná by mohla lektvar smíšený s vínem vyzvracet dřív, než doopravdy začne působit. Pokusila se odstrčit od stěny a najít nějaké místo, kde by mohla obsah svého žaludku zvrátit, ale ještě než doopravdy stanula pevně na nohou, zamotala se jí hlava a přinutila ji, aby znovu hledala útočiště v podobě stěny. Ne. Už bylo moc pozdě. Už to začalo.

 

Bazil škytl a na moment se ve své židli napjal. Tu trošku zvratků, která se mu vyhrnula do úst, ale zase bez potíží spolkl. To by bylo, aby o něm někdo mohl oprávněně říct, že v sobě nedokáže udržet chlast. Měl přece svoji pověst a nemohl se nechat takhle zahanbit. Vanessa se džbánem stále nepřicházela. Jeho přiopilému mozku to však nepřišlo vůbec podezřelé a na místo toho zaměřil svoji pozornost na nedopitý žejdlík, který patřil Lightfingersovi, zapáleně hovořícímu s nějakým banditou z jeho skupiny. Natáhl se po korbelu a bez problémů ho k sobě přitáhl. Nikdo si toho nevšiml. Sám pro sebe se v duchu usmál. Pořád byl dobrej. I když byl ožralej. Otočil do sebe pivo a hlučně si odříhl. Dneska se slavilo a Bazil byl ve slavení jeden z nejlepších. Stejně ale měl pocit, že ho pomalu dohání jeho věk.

Promnul si dlaní obličej a zamrkal, aby se mu trochu pročistil zamlžený zrak. Porozhlédl se přitom trochu po hostinci. Uchechtl se, když viděl ty dva, Starka a Strongarma, jak sedí společně u stolu a hádají se. Ne moc nahlas, ale jeho bystrým uším to nemohlo uniknout. Kdepak, tihle dva chytráci ho nedostanou, pomyslel si. Ne když se budou furt takhle hádat. Ale vo to se von už postará, žádný strachy. Dva nejvychcanější intrkáři a hádaj se tu jak haranti. Cítil, jak mu zvláčněl krk a hlava se mu začala komíhat ze strany na stranu, častý to příznak opilosti. Rozhlížel se dál po hostinci, až se mu pohled zastavil na jedno z Defiasů, který se v koutě bavil s kamarádem. Zamžoural na něj. Měl pocit, že ho odněkud zná. Možná to bylo jen přemírou alkoholu, ale ten muž vypadal až zvláštně udržovaně. Sestřižené vousy, upravené vlasy, rovné držení těla. Bazilovy zornice se náhle rozšířily a krev nahrnula do tváře. Jasně že ho znal! Ten ksicht by poznal kdekoliv! To byl ten saďour z vězení, ten strážnej, kterej ho dostal za mříže! Nepamatoval si jeho jméno, ale to ani nemusel. Vždy ho častoval akorát urážkami. Toho šmejda totiž hrozně bavilo týrat vězně a Bazila obzvlášť. Zrychlil se mu tep a prsty pevně sevřel desku stolu. Podruhý ho nedostane. Ani za nic.

Bazil zařval jako rozezlený medvěd a prudce vstal, přičemž trhnul pažemi a obrátil stůl na bok. Halas a veselí v hostinci utichlo k lomozu převrženého stolu a řevu novopečeného vůdce Defiasů. Bazil si však zmatených pohledů nevšímal.

„Ty!“ zařval na strážného, který se tam musel dostat v přestrojení. „Já tě znám! Ty seš ten hajzl ze Stormwindskýho vězení!“ Odstrkal přeházené židle i zaražené kumpány na stranu a hnal se přímo k němu. „Tos posral! Vocud už nevylezeš, zkurvysyne!“ ječel, ale s každým dalším krokem mu těžkly nohy a nepříjemný pocit uprostřed hlavy rostl jako cizopasná rostlina z nejhorších horečnatých snů. Ohlédl se okolo sebe a tichá hrůza v jeho nitru se rozeřvala naplno, čímž přehlušila v Bazilovi se vařící hněv. On nebyl sám. Celý tohle divadlo, tahle slezina, to byla jen past! Spatřil další strážné, další vojáky, další dráby a další fízly, všichni v přestrojení, aby je nepoznal. A všichni pracovali spolu, aby je tady pochytali. Na půl cesty k vojákovi, kterého poznal jako prvního, se Bazil zastavil a vyplašeně se rozhlížel. Čím víc se rozhlížel, tím víc se mu motala hlava. Někdo se zvedl ze židle a zamířil k němu, určitě proto, aby ho sebral, zatkl, odtáhl zpátky do té díry, ze které tak pracně utekl. Nemohl dopustit, aby se k němu byť jen přiblížil.

„Di vode mě!“ vřískl a prudce zacouval. Ucítil, že se zvedl někdo další. Vyplašeně pohlédl doširoka otevřenýma očima na toho prvního strážného. I skrze mlhu, která mu rozmazávala tvář poznal, jak se tváří. Poznal ten jeho krutý, vítězný úšklebek. Takový měl vždycky, když jeho kořist nedokázala uniknout. Jenže to se šeredně spletl. Bazil zpátky nepůjde, za žádnou cenu. Žádná zrada ho nedostane zpět do hnusného, vlhkého vězení pod ulicemi Stormwindu.

Ohnal se okolo sebe paží a vší silou srazil na zem dalšího zrádce, který se po něm napřahoval. Pokusil se vyběhnout ke dveřím, ale po dvou krocích zdáli zaslechl jakési ošklivě povědomé řinčení. Klopýtl, ale spíše zásluhou síly vůle než čehokoliv jiného se dokázal udržet na nohách. Ti hajzlové ho skuli! Spoutali mu nohy do řetězů! A on si toho nevšiml.

Řetězy mu neumožňovaly dělat moc velké kroky, ale on jim musel utéct. Musel se odsud dostat pryč, od těch hadů, od těch podrazáků. Pryč z hospody, pryč z Moonbrooku, někam kde se na něj nedostanou. Jakmile silou ranou ramenem vyrazil dveře a vyklopýtal na ulici, začalo se mu dýchat o něco klidněji. Ale neměl času nazbyt. Venku byla tma, narušovaná jen světlem z hostince a září měsíce. Ze dvou světelných zdrojů jeden znamenal zajetí. Bazil se neohlížel. Několikrát prudce zafuněl a se srdcem bijícím jako o závod vyběhl směrem, odkud viděl bledý nebeský srpek, tak rychle, jak mu to jen hřmotně řinčící řetězy dovolovaly.

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.