Panna westfálská #9

• Mordecay
• 31.01.2020
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

Lži, chamtivost, přetvářka – proti tomu všemu můj otec bojoval. Roky neúnavně pracoval, aby znovu postavil vaše zdevastované město, a co dostal na oplátku? Co všichni, kteří mu pomáhali, dostali na oplátku? Nic. Jakou jinou možnost měl, než se obrátit proti těm, kteří mu ukřivdili, a získat to, co mu právem patřilo? Osud, zdá se, mě vedl touto cestou. Bez ohledu na vraždu mého otce, vaše bláhové pokusy o naše zničení byly zbytečné. Jsem, víc než kdy jindy, dcerou svého otce, a Bratrstvo Defiasů opět povstane.

 

 

Sluneční kotouč se zlehka dotýkal západního obzoru, když Hope opět dorazila na dohled kopci s věží. Ulevilo se jí, protože ji cesta unavila a ona se nemohla dočkat, až si lehne na postel v hostinci a pořádně se vyspí. Jakmile se však k Sentinel Hilu přiblížila více, poznala, že něco není v pořádku. Na holém plácku, vydupaném a bez trávy, která by tam mohla kdy růst, se už z dálky modraly kabátce a vlajky Stormwindu. Hope rozeznala siluety nastoupených domobranců stejně jako tu Gryanovu. Starý rytíř stál před svými muži a promlouval k nim. Hope, která při tom pohledu přidala do kroku, aby si mohla Gryanovu řeč taky poslechnout, nikdy neviděla všechny členy Lidové milice nastoupené na jednom místě. Mohlo jich být tak dvě stě, ale jistá si nebyla. Rozhodně se však muselo dít něco velmi zlého, vždyť tam byli i nějací důstojníci ze Stormwindu, stojící hned vedle Gryana, to poznala i z dálky. Čím víc se blížila, tím více rozeznávala rysy královských vojáků. Masivní plátová zbroj je halila od hlavy až k patě stejně jako azurově modré kabátce se zlatou lví hlavou, chránící vojáky před prudkým westfallským sluncem, teď už pomalu zacházejícím za obzor. Hope se nelíbili. Nelíbilo se jí, jak stáli, hrdě a výstražně, jako kdyby se na ně každou chvíli měl někdo vrhnout. Nelíbily se jí jejich helmice s modrým chocholem, skrývající jejich obličeje pod vrstvou ocelových plátů, díky kterým působili spíše jako nemyslící golemové než lidé s pocity, tužbami a sny. A nelíbilo se jí, jak vypadali ve srovnání s muži a ženami ze Sentinel Hillu, opálenými, mnohem hůře vystrojenými a lidštějšími. Zastavila se u stromu vedle hostince, opřela se o něj ramenem a zpovzdálí pozorovala nástup. Ze stromwindských vojáků jen jeden nenosil na hlavě přilbu, měl zato o poznání zdobnější a až neprakticky mohutnou zbroj. Dovtípila se, že to bude nejspíše jejich velitel. I přestože stál vedle Stoutmantla jako hrdý lev, na tom plácku byl ve skutečnosti jen jeden opravdový vůdce.

Milicionáři byli podivně zamlklí, neslyšela od nich žádný družný hovor ani pošeptávání vtipných poznámek, jen tíživé ticho, do kterého se ozýval pouze Gryanův zvonivý hlas, ustaraný a zadumaný, přesto však neochvějně odhodlaný.

„Moji chlapci a děvčata, vy mě znáte. Když jsem k vám před lety přišel, nežádal jsem po vás, abyste mi pomohli. Ale vy jste to stejně udělali a to z vás dělá šlechetnější lidi, než mnoho těch, které jsem v životě potkal. Dokázali jste, že duch prostého lidu je nezdolný a zvládne se postavit těm nejstrašnějším soupeřům a vyjít z toho boje vítězně. A teď náš král Varian stojí proti podobnému soupeři. Svolává armády, největší, jaké kdy Azeroth spatřil, k nové válce, takové, kterou nechce vybojovat, ale musí. Ve zmrzlém Northrendu, daleko na severu, se rodí nová hrozba. Mrtví tam pochodují, budují, množí se a chystají se k útoku na náš svět. Naše jediná šance spočívá v tom, že je předběhneme a napadneme dřív, než to stihnou oni. Já sám jsem vázán přísahou Koruně, přísahou, kterou musím uposlechnout a jít do té mrazivé pustiny. A tak vás, mí spolubojovníci, žádám, abyste mne doprovodili, abyste šli se mnou do boje, který bude vypadat beznadějně, ale nakonec zvítězíme.

Vy mě znáte a víte, že nerad cokoliv slibuju. Tentokrát vám všem však dávám své slovo, svoji přísahu a svůj slib, že každý, kdo půjde se mnou, se zase vrátí domů ke svým rodinám a řemeslům, do posledního. Nikoho z vás tam nenechám, nikoho si neodvedu navždy. Náš drahý král nás povede do těch nejhrůznějších a nejledovějších pekel a já, Gryan Stoutmantle, váš paladin a ochránce, vás z nich zase vyvedu ven. To vám slibuji.“

Hope nečekala, až rytíř skončí svoji řeč. Cítila, jak jí mrazilo v páteři a střeva v břiše se jí zamotávají do uzlů, ne však z Gryanova popisu ledového pekla, kterým byl Northrend. Paladinovu slibu navzdory se bála, že ho splnit nedokáže a že mnoho z mužů a žen, které si s sebou odvede, už Westfall nikdy neuvidí. Odtáhla se od kmene a zapadla rovnou do hostince.

„Nazdar,“ zabučela zpoza baru Heather. V kuchyni i jídelně se činily děvečky, šenkýřka samotná však nedělala nic, jen se opírala lokty o pult a zachmuřeně hleděla do poloprázdné lahve. Byl to zvláštní pocit, vidět jindy tak čilou Heather apatickou a zkroušenou. „Sem si začínala říkat, jestli se ti něco nestalo. Užila sis volno?“ Hope opatrně přikývla. Heather jí kývnutí opětovala a znovu si přihnula z lahve. „Nechceš taky panáka? Já jich asi ještě pár budu potřebovat. Takový svinstvo…“

„Myslíš to venku?“ ukázala Hope palcem za sebe.

„Jo!“ zvolala Heather. Nebyla ještě pořádně opilá, ale šlo poznat, že si pár skleniček nějaké slabší kořalky už nalila. „Tahat naše kluky do války, se kterou nemaj nic společnýho,“ vztekala se hostinská. Zvedla se od baru, na kterém nechala lahev stát o samotě, přešla k oknu hledícímu na vydupaný plácek a otevřela ho. Jedna z děveček využila příležitosti, sebrala lahev, zazátkovala ji a odnesla z dohledu Heather. Soucitně se přitom podívala jak na ni, tak na Hope.

„Táhněte dom, modřinky!“ zařvala hrozivě hostinská z okna a odplivla si, snad aby si ulevila od pachuti v ústech, snad aby dala najevo své znechucení. „Nikdo vás tu nechce, ani tu vaši zasranou válku! Kde ste byli, dyž jsme potřebovali pomoct s Defiasama, hm?! Lidi z Westfallu vás nepotřebujou, takže si vemte ty svoje přezdobený vlajky a děte do prdele!“

„Heather!“ zvolala Hope a vrhla se k hostinské, aby ji odtáhla od okna.

„Nešahej na mě, holka,“ ohnala se Heather a promnula si čelo. Přitáhla si od stolu židli a těžce se na ni posadila. „Zasraný modráci,“ zanadávala si už výrazně tišeji. „Vždycky si na nás vzpomenou jenom když něco chcou.“ Vydala ze sebe podivné chrochtavé vzlyknutí a vzhlédl k Hope, která tam pořád stála, jen krok od ní, svírajíc v pěsti popruh mošny. Prohrábla si hnědé vlasy a trochu si je upravila, aby jí nepadaly do očí. „To je v prdeli, Hope. Král si vzpomene, že chce válčit, a my si to vodskáčem. To není žádná spravedlnost.“

„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptala se ustaraně Hope. Heather nebyla zpitá pod obraz, ale stejně se bála, že v afektu někomu něco udělá. Hostinská chvíli nic neříkala, ale pak jen potáhla nosem a zavrtěla hlavou.

„Nah, máš volnej den. Běž si ho užít, dokud to de.“

 

Hope vyložila na stůl ve společném pokoj natrhané byliny, houby a mech. Takhle naživo vypadaly odlišně od starých zašlých ilustrací v knize. Vzala do ruky nůž, který si vypůjčila v kuchyni, a důkladně houby očistila, než je začala krájet na malé plátky. Nejradši by se do vaření pustila rovnou, ale věděla, že musí chvíli počkat a k tomu bude lepší, když byliny, houby i mech nejprve usuší a svůj lektvar z nich připraví později. Měla už vymyšlené místo, kde je nechá sušit a kde na ně nikdo nepřijde. Snažila se soustředit na práci s nožem, myšlenky ji ale stále bloudily jinam. Občas ke Glubtokovi, jeho strachu a sebeovládání a hrozným představám o tom, co se stane, když zlobří čarodějník nedokáže získat kontrolu nad svou vlastní mocí. Po chvíli ale zase začala přemýšlet nad Gryanem, nad Lidovou milicí a válkou daleko na severu, válkou z rozkazu krále, jako kdyby jich Stormwindské království nezasáhlo už dost. Nevěděla toho o Northrendu mnoho, ale dokázala si domyslet, že ať už tam na ně čeká cokoliv, Stoutmantlův slib bude velmi těžké dodržet. Snad se verbíři omezí jen na vojáky ze Sentinel Hillu. Kdyby si nějaký namyšlený seržant přišel pro jejího otce, měl by co dočinění s ní samotnou. Nebyla si jistá, co by konkrétně udělala, ale Arthur by ze své farmy rozhodně neodešel bez boje. Měla by se za nimi někdy zastavit a zjistit, jestli jsou v pořádku. Tady beztak už nebude tolik práce jako předtím.

Smetla nakrájené klobouky hub do misky a pak si vzpomněla ještě na jednoho člověka. Strongarm byl někde tam venku, nekontrolovaný a svobodný a kdo ví, kdy ho počestný život omrzí a vrátí se zpátky ke svým zločinům. Bez Gryanovy pevné ruky by určitě mohl beztrestně řádit mnoho měsíců, než by s ním vůbec někdo začal něco dělat. Stormwind by se s jedním banditou určitě nezabýval. Co jim bylo po části úrody nebo pár slepicím nějakého sedláka? Hope by si přála, aby pánové z města pochopili, že právě těch pár slepic může pro toho sedláka znamenat rozdíl mezi plným břichem a smrtí hladem. Možná by měla Strongarma nahlásit ještě dřív, než odjedou. Jenže co pak? Kde byl, to nevěděla, a jen by se tak vystavila hromadě otázek jako odkud ho zná a jak ví, že tady v Sentinel Hillu opravdu byl a proč ho neudala už dřív. Gryan by to určitě pochopil, jeho zástupci ze Stormwindu ale nejspíš ne. A Strongarm sice byl grázl, ale aspoň byl z Westfallu a nikdy nekradl kvůli zaplacení nějaké zbytečné války. V tom byl lepší než královský trůn.

Hope postřehla, že krájí s mnohem větší intenzitou, než potřebovala. Hromadil se v ní tlumený vztek, který si bezděky vybíjela na houbovitém mechu. Práskla s nožem o desku stolu a na moment, během kterého dvakrát zhluboka vydechla, se zastavila. Nůž už znovu nezvedla, místo toho vzala usychající mech do ruky a začala ho trhat na malé kousky dlaněmi. Radši na to nemyslet a nedělat z toho svoje problémy.

 

Následující dny v Sentinel Hillu byly více než trudné. Muži a ženy pod Stoutmantlovým vedením odešli potichu a bez oslav jednoho lezavého rána po severní cestě. Městečko pod kopcem najednou vypadalo prázdné, tiché a opuštěné, skoro jako město duchů. Šenkýřka Heather ztratila svůj typický nespoutaný ráz a jen apaticky vysedávala v hospodě, vařila v menších dávkách a objednávala od trpasličích sládků z kopců na jihu méně piva a pálenky. Od starších děveček a čeledínů Hope zaslechla, že takhle přešlá nebyla snad nikdy od doby, co si otevřela hostinec. Dokonce neměla ani energii na to, aby přišla na shromáždění, které svolal oficír ze Stormwindu, který měl dočasně nahradit v Sentinel Hillu zákon, zatímco Gryan válčil na severu. Hope se ten člověk vůbec nelíbil, ani jeho deset podřízených. Měli v městečku udržovat klid a bezpečí, ale Hope k nim neměla ani tolik respektu, aby si zapamatovala jejich jména.

 

Se snížením obyvatelstva ani ne na pětinu neměla Hope už ani zdaleka tolik práce jako předtím. To ostatně platilo pro všechny. Heather uvolnila všechny čeledíny kromě dvou, aby mohli jít pracovat na pole nebo pomáhat jinde. Děvečky zase trávily čím dál více času odpočíváním a poleháváním. Mohly si to dovolit, ne všechny z toho však měly radost, protože jim zahálka prostě nevyhovovala. Hope byla jednou z těch, které potřebovaly nějakou činnost, a tak se uvolila, že každého, kdo projeví zájem, bude učit číst. Většinou učila jen děti a své kamarádky, ale občas se u ní na hodinu zastavil nějaký znuděný nádeník. Hope nečekala, že výrazně zvedne vzdělanost Sentinel Hillu, ale dělalo jí dobře, že mohla takovým způsobem pomáhat. A když přišel den, kdy nemusela ani pracovat, ani učit, věděla, že má svoji chvilku na přípravu tekutého strachu.

Na dlouhé noční posedávání si v Sentinel Hillu potrpěly akorát milicionáři a ani oni už pozdě večer skoro nejedli, jen popíjeli a smáli se přisprostlým historkám. Bez nich byl Heathřin hostinec divně prázdný, ale to taky znamenalo, že Hope v kuchyni nebude nikdo rušit. Vyskládala si na stůl vedle plotny houby, mech a byliny, po několika dnech patřičně vysušené, a rozdmýchala v rezavých kamnech uhasínající oheň. Rozhrábla žhavé uhlíky pohrabáčem, naházela dovnitř několik slabších polínek a hrstí pilin a počkala, až se oheň zase rozhoří. V mezičase si přichystala malý hrnec a prázdnou lahev. Pak jí pohled padl na otevřenou lahev s pálenkou, kterou ošetřovala Strongarmovo zranění. Sundala lahev z police a vyprázdnila její obsah do hrnce. Při zápachu kořalky se jí stahovalo hrdlo, ale s odpornou chutí lektvaru se už dokázala smířit předem. Oheň v kamnech začal hučet, takže opatrně položila hrnec na plotnu. Bude to jako vařit polévku, říkala si v duchu, i když moc dobře věděla, že u polévky si musí dávat pozor maximálně na koření a sůl, kdežto tady ji může špatné dávkování velice snadno ublížit. Pohlédla na recept, který si pečlivě spočítala a zopakovala aspoň stokrát. V břiše měla nepříjemný pocit nervozity a strachu z toho, co se stane, když něco pokazí. V tomhle ohledu ani lektvar vyvolávající strach nepotřebovala. Pálenka v hrnci začínala pouštět bublinky značící, že se tekutina uvnitř blíží k bodu varu.

„Tak jdeme na to,“ pošeptala si Hope. Opatrně vzala do rukou nakrájené kloboučky duchovnic a jeden po druhém za důkladného odpočítávání je nasypala do hrnce a zamíchala je. Potom přihodila o něco víc mechu a nakonec přišel nasekaný hbitý bodlák. Během vaření Hope nespouštěla oči z hrnce a čas měřila podle vlastního dechu. Vědomá kontrola svého dechu, aby byl co nejpravidelnější, jí trochu uklidňovala, stejně však byla ráda, že jí nenapadlo počítat údery vlastního srdce, které jí nervózně bilo v hrudi jako po dlouhém běhu. Občas improvizovaným lektvarem zamíchala a přemýšlela o tom, co se stane, až ho vypije. Říkala si, jestli je vůbec nutné postavit se vlastnímu strachu takhle extrémně. Strach z useknutých hlav je přece jen dost podivný strach, se kterým se moc často nesetká. Vážně jí stojí za to riskovat vlastní zdraví kvůli možnému vyléčení něčeho takového?

Lektvar v hrnci začal dostávat lehce načervenalou barvu, což podle Hopiných odhadů mělo znamenat, že se blíží ke konci. Vzala utěrku, obalila jí ucha hrnce a stáhla jej z plotny. Teď stačilo jen chvíli počkat, až vystydne, a potom ho přelít přes nějaký hadr, aby odstranila všechny kousíčky hub a mechu. Tak to alespoň viděla u ranhojiče, když chystal svoje dryáky. On k tomu ale měl mnohem lepší podmínky a vybavení než Hope. Ta se musela spokojit s hospodskou kuchyní, odhady od oka a měřením pomocí vlastního těla. Kouřící lektvar vypadal hutněji než pálenka, což měl být dobrý signál. Stejně tak k Hopinu náramnému překvapení ani příliš nezapáchal. Jistě, bylo tam něco z původní pálenky a taky vůně připomínající vařené houby, všechno ale bylo velmi jemné a neútočilo příliš na smysly. Hope si přichystala trychtýř a co nejčistší hadr. Strčila trychtýř do hrdla lahve stojící na podlaze, přehodila přes něj lehce zašedlý hadr a sevřela lahev mezi koleny. Potom chytila hrnec, ze kterého už nešla pára, a opatrně vlila jeho obsah do plechového trychtýře. Dávala si přitom velký pozor, aby nelila příliš rychle. Hustá kapalina se přes hadr filtrovala velmi pomalu a čím víc se v trychtýři hromadily zbytky rostlin, tím to šlo pomaleji. Hope každou chvíli přestávala nalévat, aby mohla vyvařené kousky vyházet. Když byla lahev konečně plná, Hope se natáhla po odloženém špuntu a láhev zazátkovala. Neměla tak zůstat dlouho, ale nejprve musela Hope uklidit stopy po své vaření. První, co udělala, bylo že vzala kousek papíru, na kterém měla napsaný recept, a mrskla ho do rozpálených kamen. Za ním následovaly houby a rostlinky, jak uvařené, tak nepoužité. Hrnec spolu s trychtýřem odložila na hromádku se špinavým nádobím, které měla děvečka umýt hned po večeři, ale nejspíš se jí do toho moc nechtělo. S ohněm v kamnech mnoho udělat nemohla, takže jen počkala, až sám od sebe vyhasne. Když se však postavila s hotovým načervenalým lektvarem v ruce, znovu zaváhala. Opravdu tohle chce? Skoro zešílet strachem kvůli slabé šanci, že ji to vyléčí? Neměla nic než matné představy o tom, co se stane, až ho vypije. Celý plán promýšlela aspoň padesátkrát, ale až teď, když měla řešení doslova v ruce, si nebyla doopravdy jistá svým rozhodnutím. Chvíli tam jen stála a zkoumavým pohledem si prohlížela tekutinu v lahvi, jako kdyby jí snad pouhý pohled mohl dát nějaké odpovědi.

„Budu si to muset ještě promyslet,“ řekla si nakonec sama pro sebe roztřeseným hlasem a lahvička zmizela v útrobách její plátěné mošny.

 

Hope měla k učení vyhrazený malý plácek kousek za městečkem pod starým stromem. Bylo to skvělé místo, dost daleko od hlavního ruchu v Sentinel Hillu i od Heatheřiných slepic, které by mohly děti rozptylovat. Stín ze stromu poskytoval příjemný chlad bez ohledu na denní dobu a udusaná země bez trávy na sobě měla dost zemitého prachu, do kterého mohla Hope snadno črtat a stejně snadno z něj mazat písmena a krátké texty pro své žáky. I když Hope pořádně nevěděla, jak někoho vyučovat, přece jen to bylo lepší než absolutní negramotnost. Zvěsti o dívce, která v Sentinel Hillu učí lidi zdarma číst, pomalu pronikaly do zbytku Westfallu. Do farmářské oblasti přišlo vzdělání.

Pár dní po svém alchymistickém výkonu Hope odpočívala pod vyučovacím stromem a poklidně podřimovala. Bylo odpoledne a před chvílí skončila jedna z jejích hodin, takže si podle svého soudu nějaký ten odpočinek zasloužila. Ležela s hlavou opřenou o strom a rukama složenýma na břiše a vypadala skoro jako lenoch z obrazu nějakého venkovského malíře. To, že ležela ve vyschlém prachu, který jí nejspíš zašpiní krátké šaty po kolena, ji příliš netrápilo. Měla pocit, že ji tuhle krátkou chvíli pohody nikdo nepokazí, pak ale uslyšela ten hlas. Ten hlas, který před týdny poslala pryč doufajíc, že už ho v životě neuslyší.

„Slyšel jsem, že tu žije holka, které učí prostý lidi číst.“ Hope sebou trhla, pohlédla vzhůru a doufala, že jen spí, že to je jen halucinace vyvolaná sluncem a polospánkem. Nebyla. Doopravdy tam stál.

„Co tady chceš?“ utrhla se Hope na zjizvence a překotně vstala.

„Přišel sem se podívat, jesli sou ty zvěsti pravdivý. Rád tě zas vidim, Hope,“ usmál se lehce Strongarm, i když to pod jeho zarostlou tváří bylo sotva vidět.

„Jsou. Ale tebe učit nebudu. Jestli jsi to neslyšel, tak Gryan je pryč a jeho zástupci by se vůbec nelíbilo, kdyby tě tu viděl,“ mračila se Hope.

„Proto se tu nechci dlouho zdržovat. Přejdu k věci. Něco vod tebe potřebuju, Hope.“

„Á,“ řekla Hope pohrdavě a založila si ruce na hrudi. „Koho potřebuješ okrást? Nebo snad rovnou zabít? Tak jako tak nepočítej, že ti v tomhle budu pomáhat.“

„Nic takovýho,“ zakroutil rozhodně Strongarm hlavou. „Je tu někdo, kdo se s tebou chce setkat.“

„Ta tvoje stará známá?“ odsekla Hope, která si dobře pamatovala všechno, co jí řekl, když ho ošetřovala. Pro jistotu, kdyby se jí pokusil lhát. Strongarm chvíli mlčel, ale pak přikývl. „Nemám zájem, stejně jako jsem ho neměla předtím. A teď odsud radši zmiz, než zavolám stráže.“

„Měla bys mít zájem,“ nehodlal se Strongarm jen tak vzdát. „Může ti toho hodně prozradit o tvý minulosti.“

„O své minulosti toho vím víc než kdokoliv jiný. Život na farmě mi nedal zas tolik divokých zážitků, abych je všechny zapomněla.“ Sehnula se, aby zvedla ze země knihu a už už se chystala, že si půjde po svých. Do Sentinel Hillu ji Jac dost dobře následovat nemohl.

„A předtím?“ zeptal se s lehkým vítězstvím v hlase Strongarm, jako kdyby věděl, že tak podnítí minimálně její zvědavost. A s tím už dokázal pracovat. Hope při té otázce trochu ztuhla, ale snažila se to nedat najevo. Dobře věděla, že ji Jac zkouší zmanipulovat.

„Nevím, o čem mluvíš,“ řekla stroze, znovu se s knihu v dlani narovnala, ale do očí banditovi nepohlédla.

„Saldeanovi nejsou tvoji skutečný rodiče,“ pronesl jednoduše Strongarm.

„Nejsi jediný, kdo to ví. Táta mě nikdy nevydával za vlastní. Co ti vůbec je po tom?“

„Víc, než si myslíš,“ povzdechl si Strongarm a ukázal někam za sebe, směrem na jih. „Ta osoba, co se s tebou chce potkat, pro tebe má odpovědi. Může ti říct, co seš zač i odkuds vlastně přišla.“

„Pokud toho o mně tolik ví, tak ti určitě něco řekla, ne?“ pokusila se Hope vyzvídat, co všechno vlastně Jac zjistil. Rozhodně se zdálo, že ví víc než ona sama a i když si byla svou identitou jista, byla pravda, že po celé ty roky v ní hlodala otázka, co by se s ní stalo, kdyby neosiřela. A Strongarm tu otázku pomalu rozdmýchával.

„Moc ne a beztak většina toho byla stejně jen potvrzení toho, co sem si už domyslel sám. Něco sem si myslel už to léto, kdy sem u vás dělal na farmě, ale teď mám konečně jisto.“

„Nejsi pitomec, Jacu. Sám dobře víš, jak podezřele tohle celé vypadá. Takže mi řekni, co se mnou ta ženská zamýšlí? Nečekáš, že ti budu věřit, že to má být jen nějaké setkání vzdálené rodiny? Nějaké nevinné, nezištné, jak z nějaké pohádky.“

„Nečekám,“ zavrtěl Strongarm hlavou. „Vím, že seš chytrá, máš to v krvi. Ale je to tak. Znám ji a proto vim, že jí můžeš věřit. Chce si promluvit. Nic víc.“

Hope na krátkou chvíli zavřela oči a zhluboka se nadechla nosem. Trochu doufala, že až oči opět otevře, ten zjizvený nádeník už bude pryč i se svojí nabídkou. Byla tedy lehce zklamaná, když tam pořád stál, ušpiněný a neoholený, ale s upřímným výrazem ve tváři a hrdým držením těla.

„Podivej,“ řekl nakonec Strongarm. „Já tě chápu, že se ti tam nechce a chápu, že mě nerada vidíš. Když to ale pro mne uděláš a i potom si budeš stejně jistá, že už mě nechceš nikdy vidět, zmizim ti navždy ze života.“

„Jakou mám záruku?“ zeptala se pohrdavě Hope.

„Žádnou, kromě slova tuláka, kterej bojoval na správné straně. Nikdy sem ti nelhal, Hope. Nelžu ti ani teď.“ Hope si povzdechla, podívala se Strongarmovi zpříma do očí a zaváhala. Pokud lhal, dělal to zatraceně přesvědčivě. Myšlenka na život bez Jaca jí navíc přišla velmi lákavá.

„Kde se se mnou chce ta tvoje známá setkat?“ zeptala se a když postřehla nadějný plamínek ve Strongarmově očích, o krůček ustoupila. „Ptám se, ale to neznamená, že tam půjdu. Musím si to pořádně rozmyslet.“ Strongarm přikývl, otočil se a ukázal směrem na jih.

„Víš, kde je to malý jezírko, kus cesty tamtím směrem? Stojí u něj takovej starej rozpadlej dům.“ Hope opatrně přikývla a Jac spustil paži. „Pokud se rozhodneš zjistit, vodkud vlastně pocházíš, přiď tam dneska po setmění. Tam přebejvám, tam mě potkáš. Přiď sama.“

„A co když ne? Co když někoho přivedu? Třeba stráže?“ pozvedla Hope obočí.

„Nevěřím, že bys to udělala,“ řekl sebejistě Strongarm. „Vím, že mě nemáš ráda, ale taky vím, že ty panáky ze Stormwindu nemáš ráda úplně stejně. Navíc to nemáš v povaze, podrazit někoho, kdo ti věří. A já ti věřím, Hope.“ S pozdviženým koutkem úst skrytým pod neupravenými vousy se otočil a vyšel směrem, kterým před chvílí ukazoval. Hope se s ním nerozloučila, ani se za ním dlouho nedívala. Přitiskla si pevně učebnici na hruď a rychlým krokem vyrazila zpátky domů.

 

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.