Píseň ohně - 11. kapitola (2.část)

• Bellatrix
• 06.02.2011
• Fan Fiction

11. KAPITOLA - Kruh spálené země (2. část) I když mě to napadlo ještě před tím, než se nám elf představil, stejně mě to pořádně šokovalo. Dath’Remar? Dath’Remar Sunstrider, který dovedl náš lid přes moře do Quel’Thalasu a stal se naším prvním králem? Bellatrix trochu zpomalila a nechala Dath’Remara jít kousek před námi. Elf byl zahalen v zachmuřeném mlčení a nejspíš se v duchu proklínal za to, že tu s námi ztrácí čas. Tak rád bych mu řekl, co všechno později dokáže, že ho budeme nazývat Tím, jenž kráčí dnem a budeme si jeho činy stále připomínat. Setkání s Dath’Remarem bylo pro nás (tedy aspoň pro mě) téměř stejné, jako by pro Noční elfy bylo setkání s bohyní Elune. Byl pro náš lid symbolem slunce, které jsme uctívali, symbolem samotné naší existence. „No, co na to říkáš?“ zeptala se tichounce Bellatrix, aby nás Dath’Remar neslyšel. Zmohl jsem se jen na „Páni.“ Bellatrix se slabě usmála. „To je ale ironie, co? Že jsme narazili zrovna na něj...“ Přikývl jsem. „No, můžeme být rádi. Máme štěstí, že věděl o Ochráncích míru. Nikdo z ostatních by nám asi nebyl schopen pomoct.“ Bellatrix chvíli přemýšlela a na čele se jí objevilo několik vrásek. „Možná to není náhoda, že jsme Dath‘Remara potkali...?“ řekla za okamžik. Byla to spíš řečnická otázka, ale přesto jsem na ni odpověděl. „Na to my bohužel nikdy nepřijdeme. To by nejspíš věděl Anadormu nebo jiný drak z Bronzové letky, ale...“ „Ale podle mě to není náhoda,“ opakovala umíněně Bellatrix. „Co když Dath’Remar odplul přes moře právě kvůli nám? Díky nám?“ „To je přece nesmysl,“ oponoval jsem. „Vždyť jsme neudělali vůbec nic, čím bychom ho k tomu přiměli.“ „Jsme v minulosti, Morlanne,“ vysvětlovala zapáleně Bellatrix. „Tahle přítomnost, kterou teď prožíváme, se vlastně udála už před tisíci lety, chápeš?“ „Ne,“ odpověděl jsem upřímně. „Ale to je jedno. Dath’Remar neodplul sám od sebe, Quel’Dorei byli vykázáni Malfurionem.“ Upřímně jsem doufal, že mám v tomhle pravdu, v historii jsem se příliš nevyznal. „To říká on,“ odtušila Bellatrix, která musela mít vždycky na všechno svůj názor. „Potřeboval mít pocit, že Urozené potrestal. Jenže oni chtěli odplout. To, že je Malfurion vykázal, pro ně byla jenom vhodná záminka, aby mohli zbytku Kaldorei dát sbohem. Panovalo mezi nimi příliš mnoho neshod.“ No, určitý smysl to dávalo. Ale jak si tím mohla být tak jistá? „Co když,“ rozvíjela dál Bellatrix svoji myšlenku, které se zřejmě nehodlala jen tak vzdát, „jsme byli my tím impulzem, který Dath’Remara poslal přes moře právě tím správným směrem, aby později mohl založit Quel’Thalas?“ „No,“ řekl jsem opatrně, „jestli dobře chápu tvoje myšlenkové pochody, chceš říct, že se tím vytvořil jakýsi,“ marně jsem hledal správná slova, „časový kruh? Jako že díky nám dvěma Dath’Remar odplul, stal se prvním králem Quel’Dorei, z nichž jsme se pak narodili my a dostali se do minulosti a tam se s Dath’Remarem opět setkali?“ Vzdal jsem to. „Promiň, Bellatrix, ale to vůbec nedává smysl.“ Bellatrix ale odmítla být tak skeptická. „Naopak. Anadormu by řekl, že časový kruh se tím uzavře a hladina času se ustálí.“ Nejistě se usmála. „Nebo tak nějak. A my musíme ten časový kruh uzavřít.“ „Takže jestli to dobře chápu,“ ujišťoval jsem se nervózně, „ty chceš Dath’Remarovi říct pravdu? O tom, kdo jsme a že jsme sem přišli z budoucnosti? A že jim nedokážeme pomoct, že jsme je obelhali?“ dodal jsem vyčítavě. Že jsi je obelhala. Chtěl jsem, aby se Bellatrix cítila přinejmenším tak provinile jako já. To ona využila jejich strachu z invaze Plamenné legie a bolestné touhy po jejím zastavení, aby dosáhla svých cílů. „Nevyčítej mi to, Morlanne,“ vyštěkla ostře. „Bylo to nezbytné. A ano,“ odpověděla na moji předchozí otázku, „skutečně mu to chci říct.“ Okázale ignorovala můj nesouhlasný výraz a zrychlila, aby se dostala na úroveň Dath’Remara. Držel jsem se těsně za nimi, abych slyšel, co mu bude Bellatrix říkat, ale bylo mi jasné, že jí v tom stejně už nezabráním. Bellatrix se nedalo zabránit v ničem. „Je to ještě daleko?“ začala Bellatrix opatrně. Obrátil jsem oči v sloup. To se snažila, aby to pro něj byl co největší šok? Chtěla se tvářit, jako by se nic nedělo a pak to na něj naráz vybalit? Začalo mi být Dath’Remara líto. „Asi hodinu,“ odpověděl Dath’Remar s pohledem upřeným na oblohu. „Ty se orientuješ podle hvězd?“ zeptala se se zájmem Bellatrix. Dath’Remar přikývl. „Je to nejspolehlivější způsob, jak si zapamatovat cestu. Hvězdy zůstávají stále na svých místech.“ Bellatrix mu položila ruku důvěrně na paži. To jí bylo podobné. Proč by nezneužila toho, že je přitažlivá, aby si získala jeho pozornost a důvěru. Přistihl jsem se, že na Dath’Remara v tomto okamžiku trochu žárlím. Dath’Remara to přátelské gesto očividně dost překvapilo; trochu sebou trhl a tázavě se na Bellatrix zadíval. V duchu jsem se musel spokojeně zasmát. Dath’Remar nebyl žádný hlupák, aby se nechal Bellatrixinými úskoky ovlivňovat. Napjal jsem sluch. „Víš, Dath’Remare, neřekla jsem ti celou pravdu.“ Touhle větou si podle mého názoru Bellatrix zahrávala s ohněm; buď si Dath’Remara získá tím, že mu tentokrát tu pravdu řekne, nebo naopak jeho důvěru už navždycky ztratí. Dath’Remar mlčel. Bylo vidět, že váhá; na jednu stranu ho to muselo určitě dost roztrpčit, ale na druhou stranu, pokud mu Bellatrix skutečně řekne celou pravdu... Což ona samozřejmě neudělá. Začalo mi ho být líto ještě o trochu víc. „V tom případě se musím zeptat,“ řekl uvážlivě elf a bylo jasně vidět, že váží každé slovo, „co jsi mi zamlčela.“ Bellatrix se nadechla. Zatajil jsem dech. „Přišli jsme sem z budoucnosti.“ No, musím přiznat, že tohle bylo opravdu hodně stručné. Doufal jsem, že to Dath’Remar nevezme jako vtip. Vždycky jsem si ho představoval jako rozumného a velmi racionálního muže, který musí mít vždy ve všem jasno. Chvíli jsme šli mlčky. Bellatrix ostražitě vyčkávala na Dath’Remarovu odpověď. „No, nemůžu říct, že by mě to až tak překvapilo,“ odtušil Dath’Remar pomalu. „Můj bratr a jeho přátelé se domnívají, že ze Studny věčnosti lze číst budoucnost. Pokud je to pravda, pak je cestování v čase jen další krok.“ Kriticky si Bellatrix přeměřil. „Skutečně mluvíš pravdu?“ Bellatrix se zastavila a podívala se mu zpříma do očí. „Přísahám,“ řekla obřadně. Dath’Remar přikývl. „Nevím proč, ale věřím ti. Celé je to moc zvláštní. Ta vaše podoba, to, že nikoho jako vy jsem tu nikdy neviděl… Myslím, že to co říkáš, je přijatelné vysvětlení. Celý dnešní den je jako noční můra. Dějí se věci, které bych nikdy nevěřil, že se budou dít, a čím víc jich je, tím jsem přístupnější jim věřit.“ A to bylo celé. Nečekal jsem, že to bude tak jednoduché. Kdyby mně někdo řekl, že přichází z budoucnosti, asi bych mu doporučil, aby vyhledal služby nějakého léčitele, aby mu zkontroloval, jestli to má v hlavě v pořádku. Pokračovali jsme v cestě a Bellatrix dál mluvila k Dath’Remarovi. „Neptej se mě, prosím, jak jsme se sem vlastně dostali, protože to není až tak podstatné. Důležité je, že se staneš králem Quel’Dorei.“ Dramaticky se odmlčela. Dath’Remara tohle překvapilo mnohem víc, než předchozí sdělení o tom, že přicházíme z budoucnosti. „Králem?“ vyjekl. „Ale královna Azshara...“ „Královna Azshara se nedožije zítřejšího úsvitu,“ doplnila větu Bellatrix bez mrknutí oka. Dath’Remar zmlkl a kousl se do rtu. Bellatrix pokračovala trochu rychleji: „Jak říkám, staneš se králem Quel’Dorei, zakladatelem vládnoucího rodu Sunstriderů a přivedeš nás do nové země.“ „Nás?“ zeptal se Dath’Remar tiše. „Takže ty ... vy dva jste jedni z Quel’Dorei?“ Bellatrix krátce přikývla. Nemělo cenu to dál rozvádět, v podstatě to byla pravda. „Historie se musí ubírat tím správným směrem, Dath’Remare.“ „Co mám tedy udělat?“ otázal se Dath’Remar pořád tím stejným tichým a vyrovnaným hlasem. Z jeho tváře zmizelo překvapení a zbylo jen mlčenlivé odhodlání. Bellatrix se usmála. „Jen poslouchej svůj vlastní rozum. Až přijde ten pravý čas, poznáš, co máš udělat.“ Ušklíbla se. „Aspoň doufám, protože jinak bych se asi nenarodila.“ Dath’Remar se poprvé za dobu naší cesty usmál. „Nezklamu tě,“ prohlásil slavnostně. Jak tak šli vedle sebe, najednou mi připadlo, že mají podobné rysy ve tváři. Tvar očí, trochu ostřejší linie lícních kostí... Možná to ale bylo jen tím rozhodným výrazem. Dath’Remar náhle zvedl hlavu k obloze. „Jsme tady,“ prohlásil a rozběhl se. Asi po dvaceti metrech začal hustý lesní porost ustupovat. Před námi, předtím skrytá před našimi zraky mohutnými borovicemi, se k nebi vypínala hora. Nebyla nijak závratně vysoká; její vrchol se ztrácel někde mezi vrcholky stromů, ale na jejím úpatí byla do skály vsazena, jako matně se lesknoucí diamant, brána z šedého mramoru. Dath’Remar k ní přistoupil a přejel dlaní po jejím povrchu. Konečky prstů se mu stříbrně rozzářily. Elf vykroužil na bráně několik zvlněných linií a na mramoru se po nich objevila stříbřitá stopa. Dath’Remar ruku stáhl a vyčkával. Bellatrix se na něj tázavě podívala. „Někdo nám snad přijde otevřít,“ ujistil ji Dath’Remar, ale hlas se mu trochu zachvěl. Kolem bylo příliš nepřirozené ticho; uvědomil jsem si, že ani neslyším zpívat ptáky a i šumění stromů v mírném vánku znělo podivně tlumeně. Uběhlo několik minut. Dath’Remar seděl před bránou a tvářil se čím dál zoufaleji a Bellatrix nervózně přecházela kolem se založenýma rukama. Začal jsem z toho všeho mít opravdu velmi špatný pocit a navíc se mi zdálo, že nás někdo celou cestu sledoval. Nemohl jsem si pomoct, ale cítil jsem v zádech něčí upřený pohled. Už nesčetněkrát v životě jsem lovil, tiše vyčkával v křoví a pozoroval svoji kořist, ale teď jsem se jako kořist cítil. Sdělil jsem svoje podezření Bellatrix. Znepokojeně se na mě podívala. „Jsi si jistý?“ Jistý jsem si příliš nebyl, ale rozhodl jsem se vsadit na svůj instinkt. Přikývl jsem. Bellatrix několika rychlými kroky doběhla za Dath’Remarem, který seděl u brány jako hromádka neštěstí a očima propaloval hladký mramor. „Promiň, Dath’Remare. Nemáme čas. Ustup.“ Dath’Remar překvapeně vyskočil na nohy. „Co...?“ „Ustup,“ řekla znovu nebezpečně důrazně Bellatrix. Odtáhl jsem Dath’Remara stranou. „Co chce, u Elune, dělat?“ ptal se mě vyděšeně. Pokrčil jsem lhostejně rameny. „Jak ji znám, asi si tu bránu nějak otevře sama. A nejspíš to bude stát za to.“ Pořád jsem si nemohl zvyknout na to, s kým mluvím. Nemohl jsem uvěřit tomu, že to skutečně byl Dath’Remar, náš milovaný vládce, který sice zemřel dávno před tím, než jsem se narodil, ale jeho odkaz mezi námi přebýval až doteď a občas jsem se musel bránit nutkání padnout před ním na kolena. Dath’Remar mě chytil za ramena. „To nemůže! Ta brána je chráněná mocnými kouzly, může ji to zabít!“ „A zatraceně,“ zamumlal jsem si sám pro sebe. Rozběhl jsem se k Bellatrix. „Vypadni sakra odsud, Morlanne!“ zařvala na mě. Zastavil jsem se. „Dath’Remar říká, že ta brána je chráněná. Možná by ses neměla pokoušet...“ „Nesmysl,“ odsekla. „Pokud ji dřív nějaké kouzlo chránilo, už vyprchalo. A teď mi uhni z cesty,“ dodala výhružně. Radši jsem se zase vrátil za Dath’Remarem. Jak chce, nemůže si pak stěžovat, že jsme ji nevarovali. Bellatrix celou bránu zahalila závojem tvořeným snad samotnou temnotou; vztáhla ruce a jemně s nimi mávla směrem k sobě. Ozvalo se hlasité zaskřípění, jehož zvuk mi pronikl až do páteře a zároveň jsem cítil, jak se země pod mýma nohama mírně zachvěla. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, ale mezi bránou a skálou za ní se objevila úzká mezera. Dath’Remar se na mě podíval očima rozšířenýma překvapením. „Ona...ona pohnula...“ vykoktal ze sebe. „Tak si pospěšte,“ volala na nás netrpělivě Bellatrix a sama se protáhla uzounkým otvorem ve skále. Následovali jsme ji. Uvnitř hory se rozkládala poměrně rozlehlá jeskyně s mohutnou obloukovou stropní klenbou plná zvláštních magických předmětů poskládaných na dřevěných stolcích, a knih vázaných v kůži; většina z nich ale byla rozházená po podlaze a u zadní stěny, která se ztrácela ve tmě a kam už nedosahoval tenký paprsek světla pronikající ze škvíry ve skále, byly vidět dvě mrtvoly. Dath’Remar zbledl. „U Elune...“ splynulo mu ze rtů. Rozběhl se. „Dath’Remare, dávej si pozor!“ varovala ho Bellatrix, ale Dath’Remar už klečel u ležících těl a jedno z nich právě obracel na záda. Byl to mladý elf se zkrvavenou tváří a obrovskou rozšklebenou ranou na hrudi, kterou očividně způsobily velmi ostré drápy. Dath’Remar mu zatlačil oči a po tváři mu steklo několik slz. „Elune-Adore...“ zašeptal. Bellatrix mezitím zkoumala druhou mrtvolu. Ten tvor vypadal téměř lidsky, až na mohutné zakroucené rohy, rudou kůži a ruce zakončené obrovskými ostrými drápy , které se leskly krví, patrně tou elfovou. Nejspíš se zabili navzájem. „Kdo je to?“ zeptal jsem se Dath’Remara tiše. Vstal. „Jmenoval se Ilthillor,“ zašeptal s očima sklopenýma k zemi. „Byl to jeden ze zakladatelů Ochránců míru. A teď pro ně zemřel.“ „To je mi líto,“ vyjádřil jsem mu asi nepříliš upřímnou soustrast. Přesto přikývl na znamení díků. Bellatrix mezitím prohledávala knihy poházené po zemi. „Asi nevíš, jak Talah na’Ishnu vypadá, že?“ zkusila to. Dath’Remar sebou trhl, jako by se probudil ze sna. „Bohužel,“ pokrčil rameny. „Talah na’Ishnu byla nejvíce utajované tajemství Ochránců.“ „Ne, vážně?“ ozval se od vchodu čísi hlas. Byl v něm patrný opravdu nelíčený zájem, ale přitom zněl chladně a vypočítavě. „Tak přece jsem ten váš úkryt nakonec objevil.“ V mezeře ve skále se rýsovala vysoká tmavá postava. Dath’Remar zbledl, Bellatrix vytasila meč tak rychle, že se z něj na okamžik stala jen rozmazaná šmouha barvy ohně a já jsem si začal opravdu upřímně přát, aby tu teď byla Naomi. „Ukaž se,“ vyštěkla Bellatrix. „Jak je libo,“ řekl hlas posměšně a postava postoupila o několik kroků dopředu. „Illidane,“ zašeptal Dath’Remar temně. „I já tě rád vidím, Dath’Remare,“ pozdravil ho Illidan posměšně. „Věděl jsem, že tvůj šílený bratříček před tebou nedržel jazyk za zuby.“ Zůstal jsem stát na místě jako přimrazený. Illidan. Zrádce. Ta dvě slova mi probíhala myslí a naplňovala ji nesourodou směsicí strachu a spravedlivého vzteku. Tohle ale nebyl ten muž, kterého všechny národy Azerothu z hloubi svých srdcí nenáviděly a nazývaly ho zrádcem. Zatím jím nebyl. Zamrazilo mě při pomyšlení, že za pár hodin, možná dřív, budou Illidanovy oči skrz Studnu věčnosti vypáleny a následně zakryty páskou. Teď ale bystře těkaly po jeskyni, na chvíli se zastavily u mě a nejspíš mě zhodnotily jako nezajímavého, protože se nakonec upřely na Bellatrix, která Illidana obezřetně pozorovala s taseným mečem a pohledem naplněným směsicí ostražitosti a nejistoty. „Kdo jste?“ zeptal se Illidan. Se zadostiučiněním jsem postřehl, že mu aspoň zmizel z tváře ten vítězný úsměv a nahradil ho mírně užaslý výraz. „To tě nemusí zajímat,“ procedila Bellatrix mezi zuby. Illidan se ušklíbl. „Jako by na tom záleželo. Konečně jsem vás odhalil.“ Rozhlédl se kolem se zdviženým obočím. „Trochu vám to tu zřídili. Kde je tvůj bratříček, Dath’Remare? Nejspíš při prvním náznaku nebezpečí utekl, co? Ochránci...“ Odplivl si. „Všichni jste jenom zbabělci. Nikdy jste nic nedokázali.“ Dath’Remar zaťal pěsti. „O mém bratrovi vůbec nemluv! Nezasloužíš si ani...“ Celá jeskyně se zatřásla. Já a Dath’Remar jsme se na sebe vyděšeně podívali, zatímco Illidan udělal pár kroků dozadu. „Jen uteč, zbabělče, nezapomeň zachránit svůj mizerný život,“ vyštěkla na něj Bellatrix. Illidan se zatvářil výhružně. „Kdo si myslíš, že jsi?“ Přimhouřil oči. „Dobře, kdo vlastně jsi?“ Bellatrix stiskla rty do strohé linky. „Někdo, koho nebudeš chtít potkat podruhé.“ Jeskyní se začalo šířit další zachvění. Obrovské masy kamene vibrovaly jako živé tlukoucí srdce. „Musíme ven!“ vykřikl Dath’Remar a rozběhl se ke vchodu. Illidan mu ale zastoupil cestu. „Kam ten spěch?“ řekl tiše a z tónu jeho hlasu mi přeběhl mráz po zádech. „Teď mě to začalo zajímat. Kdo jsi?“ Ignoroval Dath’Remara a podíval se se zájmem na Bellatrix. „Illidane, prosím,“ naléhal vemlouvavě Dath’Remar, „Musíme se dostat ven, ta jeskyně se asi brzo zřítí!“ Bellatrix vykročila směrem k Illidanovi a Dath’Remara odstrčila stranou. „Buď okamžitě uhneš,“ zasyčela nenávistně Illidanovi do obličeje, „nebo...“ Bohužel jí nebylo dopřáno svoji výhružku dokončit, protože spolu s dalším mohutným záchvěvem se úzká škvíra, kterou jsme se sem dostali, začala vytrácet. Brána se vracela zpátky na svoje původní místo. Illidan se prudce otočil, Bellatrix využila jeho nepozornosti a kouzlem ho srazila k zemi. S výkřikem prudce narazil do skály a po čele mu začal téct krev. Bellatrix na nic nečekala a uvěznila ho ve svítícím fialovém kruhu, který se kolem něj okamžitě uzavřel a vytvořil tak kupoli. Illidan do její stěny hněvivě uhodil pěstí a pak se neúspěšně pokusil kouzlo přerušit. „Okamžitě mě pusť ven, ty děvko!“ zařval z plna hrdla, ale kouzelná bariéra jeho hlas téměř všechen pohltila. Bellatrix ho okázale ignorovala. Stála rozkročená proti bráně a snažila se opět obnovit mezeru ve skále, která se už zmenšila natolik, že se jí v žádném případě nedalo projít ven. Dath’Remar se postavil vedle ní a pomáhal jí, ale síla několika tun mramoru byla prostě větší. Já i Illidan jsme jejich snažení bez dechu pozorovali. Bellatrix proti bráně vyslala proud karmínového světla, brána se nebezpečně zakymácela a začala pomalu padat. Bellatrix se ji zoufale pokusila přitáhnout zpět na místo, zatímco Dath’Remar se bezvýsledně snažil zastavit lavinu kamení, která se posunutím brány uvolnila. Vchod začal rychle mizet pod padajícími balvany. Dath’Remar strhl Bellatrix stranou, aby ji nezasáhly letící kameny. V jeskyni se rozhostilo rozpačité a zoufalé ticho, zahalené temnotou. „To se vám tedy opravdu povedlo,“ ozval se tlumený Illidanův hlas. Bylo slyšet zapraskání ohně a pak se objevila Dath’Remarova tvář ozářená světlem jedné z pochodní, které, předtím vyhaslé, byly připevněné v držácích na zdi. Bellatrix mávnutím ruky, jakoby mimochodem, zrušila bariéru kolem Illidana. „Napadá vás někoho, jak se dostaneme ven?“ nadhodil jsem. Po chvíli se mi dostalo odpovědi od Dath’Remara. „Můj bratr se zmiňoval, že je tu druhý východ,“ řekl nejistě. „Ale kde, to netuším. Ostatní jím nejspíš utekli a pak ho za sebou zapečetili, aby se sem už nikdo nemohl dostat.“ Naklonil jsem se k Bellatrix. „Je ti doufám jasný, že za pár hodin nejspíš skončíme na dně moře, pokud se odsud nedostaneme.“ „Vím,“ odsekla naštvaně. „Snažím se přemýšlet.“ „Slyšíte?“ ozval se najednou Dath’Remar se zatajeným dechem. Zaposlouchali jsme se do nervózního ticha. Napřed jsem neslyšel vůbec nic kromě tichého praskání Dath’Remarovy pochodně, která mdlou namodralou září osvětlovala naše napjaté tváře, ale pak ho přerušil zvuk znějící jako proudící voda. „Co to sakra je?“ zaslechl jsem Illidana, který prozatím zapomněl na svůj vztek k Bellatrix za to, že ho tak jednoduše přemohla. „Mlč,“ usadila ho elfka. Klekla si, položila hlavu na zem a zaposlouchala se. „Jde to zespodu,“ oznámila nám po chvíli. „Šíří se to zemí.“ Hučení sílilo a celá jeskyně se začala nekontrolovatelně třást. „Podívejte se na to,“ zašeptal náhle Dath’Remar. Všichni jsme se otočili. Na protější stěně jeskyně se odehrával nějaký podivný jev. Světlo pochodně se těsně před ní zvláštně lámalo, jako by tam byl jen prázdný prostor a přestože se na ní svit pochodně vůbec neodrážel, stěna tlumeně nazlátle zářila. Ze stropu se začal snášet prach. Těžkým vzduchem se rozlehl hlas. Zněl sice podivně tlumeně, jako by jeho zdroj byl na míle vzdálený, ale něco způsobilo, že dolehl až sem. „Bandu thoribas!“ Byl to ženský hlas znetvořený strašlivým vztekem a nenávistí. „Královna Azshara,“ zašeptal Dath’Remar šokovaně. „Co to má...?“ Ozval se pronikavý bolestný výkřik a země pod našima nohama začala pukat. Šířily se v ní dlouhé praskliny, které okamžitě vyplňovaly jasně modré magické vlny. Vzduch se chvěl, jako by byl zahříván obrovským žárem, a poletovaly v něm drobné stříbrné jiskřičky. Bellatrix jednu z nich chytila mezi prsty a zblízka si ji prohlížela, zatímco prostor kolem nás se vlivem nějaké podivné iluze začal jakoby zmenšovat. Bellatrix se v očích objevilo náhlé poznání. „Pojďte všichni ke mně!!“ vykřikla hlasitě, ale zvuk jejího hlasu se při průchodu prostorem také nějak zvláštně zakřivil, takže dorazil k mým uším až několik vteřin po tom, co se Bellatrixiny rty pohnuly. Seskupili jsme se uprostřed jeskyně a Bellatrix kolem nás vytvořila tmavě zelený kruh. „Co se děje?“ naléhal na ni Illidan, který byl najednou víc než ochotný ji poslouchat, protože byla z nás čtyř očividně jediná, kdo nebyl vzniklou situací naprosto dezorientovaný. Elfka po něm loupla očima. „Královna Azshara bojuje s Malfurionem,“ řekla pak k nám všem. Illidan sebou trochu trhl, když uslyšel jméno svého bratra, ale neřekl nic. „Její kouzla jsou ale příliš silná, vlivem energie Studny věčnosti se šíří všude kolem. A naším příchodem se sem dostalo velké množství teď ničím nevyužité magie, která intenzitu Azshařiných kouzel ještě zesiluje,“ poznamenala Bellatrix směrem ke mně. Illidan se zatvářil nechápavě, ale Bellatrix mu nedala čas se na něco zeptat, protože pokračovala ve vysvětlování. „Ten kruh kolem nás zatím chrání. Popravdě nevím, co se stane, až to kouzlo vyprchá. „A co myslíš, že se stane?“ zeptal se tiše Dath’Remar. „No, kolem nás se ohýbá čas a prostor...“ začala Bellatrix vyhýbavě. Bylo neskutečné, jakým zasvěceným tónem dokázala mluvit o věcech, o kterých nemohla mít ani ponětí. „Takže co myslíš, že se stane?“ optal se Illidan ironicky. „Nevím, zatraceně!“ vykřikla Bellatrix popuzeně. „Ale asi to brzo zjistíme. Už to kouzlo dlouho neudržím. Bude lepší, kdy ho zruším sama a naráz. Připravte se.“ A na co? chtěl jsem se zeptat, ale Bellatrix už zvedla ruce nad hlavu, dlaněmi k sobě, a zašeptala několik slov. Kruh začal pomalu blednout a zároveň se začal stupňovat nesnesitelný tlak okolního vzduchu prosyceného magií, která byla tak silná, že jsem ji vnímal dokonce i já. Cítil jsem, jak mi vstávají vlasy na hlavě a po zádech mi přebíhal mráz. Ozval se další hlasitý výkřik a země pod našima nohama najednou zmizela. Snažil jsem se udržet si chladnout hlavu, ale v takové situaci to dost dobře nešlo. Nejasně jsem vnímal ostatní, ale připadali mi podivně vzdálení, jako by se náhle celý náš svět zvětšil na nekonečně velký prostor. Ještě jsem zaslechl Dath’Remarovu oblíbenou průpovídku „U Elune!“ a pak všechno překrylo ohlušující svištění větru. Měl jsem pocit, že se pohybujeme šílenou rychlostí někam vpřed; kolem nás pulsovaly proudy nesmírně silné magie a tlak okolního vzduchu mi tlačil na plíce. Zoufale jsem se snažil nadechnout, ale měl jsem stažený krk a vzduch se jakoby změnil v něco mnohem hustšího, co mi ucpávalo ústa. Začal jsem ztrácet vědomí. Tmu, která se kolem mě začínala stahovat, najednou prořízl až bolestně silný paprsek světla. Dopadl jsem na zem a ucítil ostrou bolest v levém rameni. Překvapivě rychle jsem se vzpamatoval a zjistil, že jsme se ocitli přímo před chrámem; rychle jsem vyskočil na nohy a skryl se za jedním sloupem, kde se ke mně okamžitě připojili Bellatrix s Dath’Remarem. Illidan někam zmizel. „Máme tak maximálně půl hodiny,“ oznámila mi Bellatrix nuceně klidně, zatímco se rozhlížela kolem. „Musíme tu knihu najít.“ „A Illiyanu,“ dodal jsem vyčítavě. „Jistě, a Illiyanu,“ souhlasila nepřítomně. Kolem panoval chaos. Na nádvoří planuly temně zelené démonické ohně, vzduch čpěl prolitou krví, z čehož se mi mírně zvedal žaludek, a všude probíhal zuřivý boj, který ale elfové pomalu prohrávali. Za jednoho zabitého démona se okamžitě objevilo pět dalších. Na zemi ležely desítky mrtvol, elfů i démonů, a z chrámu byly slyšet zvuky souboje. Dath’Remarovi čišela z očí čirá hrůza. „Při Elune...“ zašeptal, otočil se k Bellatrix a chytil ji za ramena. „Musíš to zastavit!“ Bellatrix otevřela ústa, ale nevyšlo z nich ani slovo. Asi jí až teď došel plný dosah její původně malé lži. „Dath’Remare...“ začala s povzdechem a jemu se ve tváři pomalu objevil výraz pochopení. Zbledl a kousl se do rtu. „Nedokážeš to, viď?“ zašeptal a v jeho tváři bylo jasně patrné, že se nutí mluvit klidně, přestože se mu chvěly ruce. Bellatrix se nadechla, ale než stihla cokoli říct, vyrušil ji něčí zoufalý výkřik. „Bellatrix!!“ Dath’Remar se zadíval někam za její rameno a Bellatrix se prudce otočila. Z Chrámu vyběhla elfka s dlouhými stříbrnými vlasy, které za ní divoce vlály, a v rukou křečovitě svírala nějaký předmět zabalený ve smaragdově zelené látce. Za patami jí náhle vybuchl gejzír modrého ohně, jeden plamen se jí obtočil kolem těla a srazil ji k zemi. Dívka vykřikla a předmět jí vypadl z rukou. Bellatrix se k ní rozběhla a pomohla jí vstát. Dívka ji křečovitě chytila za ruku. „Věděla jsem, že to dokážeš!“ Další modrý plamen jen těsně minul její hlavu. „Běž,“ procedila Bellatrix mezi zuby. „Morlanne, dej na ni pozor,“ zavolala na mě a udělala několik kroků dopředu. Dívka rychle sebrala ze země balík a rozběhla se ke mně. Opět jsme se schovali za sloupem a elfka si předmět pevně přitiskla k hrudi. Z chrámu vyběhlo několik elfů, kteří dívku, Illiyanu, podle všeho, pronásledovali, ale Bellatrix jim zastoupila cestu. Elfové se zmateně zastavili. „Uhni nám z cesty!“ přikázal jí jeden z nich pánovitě. „Ani mě nenapadne,“ opáčila Bellatrix klidně. Elf k ní přistoupil. „Potřebujeme tu knihu,“ sdělil jí důrazně s šíleným leskem v očích. „Ta kniha je klíčem ke všemu!“ Illiyana se ke mně vyděšeně obrátila. „Nesmí ji získat!“ zašeptala, aby ji elfové neslyšeli. V očích měla hluboko vryté zoufalství. Najednou se na mě podívala nečekaně pronikavým pohledem. „Ty jsi...Morlann, že?“ odtušila. „Jak to...“ S překvapením jsem shledal, že mi její hlas není neznámý. Byl to ten hlas, který promlouval do mých snů a ptal se, kdo jsem. „Bála jsem se,“ objasnila mi to Illiyana ztrápeně. „Vedle Bellatrix jsem cítila ještě jinou mysl, tu tvou, a nevěděla jsem, kdo jsi. Bála jsem se...“ opakovala. „Nemusíš se bát,“ ujistil jsem ji. „Jsem... přítel. Totiž Bellatrixin přítel,“ dodal jsem a modlil se, aby to Bellatrix neslyšela. I po té dlouhé cestě jsem si nebyl úplně jistý, jestli by mě označila za svého přítele. Illiyana se mdle usmála. „Pak jsi tedy i můj přítel.“ „Elune nás ochraňuj!“ To byl samozřejmě Dath’Remar. Vytřeštěnýma očima zíral k obloze a rukou si zakrýval ústa. Podívali jsme se po směru jeho pohledu a naskytl se nám pohled na objekt zářící snad tisíckrát jasněji než slunce, který obrovskou rychlostí padal z oblohy. „Bellatrix, pozor!“ vykřikla Illiyana hlasitě a vyběhla z našeho úkrytu. Bellatrix stihla jen letmo pohlédnout na večerní nebe, když objekt rychlostí přesahující vše, co jsem kdy viděl, narazil do země. Illiyanu a Bellatrix obrovská tlaková vlna odhodila pryč, zatímco Illiyanini pronásledovalé, kteří stáli přímo v místě dopadu, se obrovským žárem doslova vypařili. Zíral jsem v šoku na to místo, kde ze země povstal tvor tvořený kameny hořícími zeleným ohněm. Rozmáchl se obrovskou rukou a přerazil v půli masivní sloup, který mu stál v cestě. Já i Dath´Remar jsme se dali na kvapný ústup. „Bellatrix! Illiyano!“ „Támhle jsou!“ vykřikl Dath’Remar. Obě ženy se opodál sbíraly ze země, naštěstí se zdálo, že ani jedna z nich není vážně zraněná, jen Bellatrix si (nejspíš při pádu) rozrazila čelo a krev jí teď stékala mezi oči, odkud se ji zuřivě snažila vytřít. „Máš knihu?“ obrátil jsem se k Illiyaně. Přikývla. „Radši bych zemřela, než abych ji ztratila,“ řekla tak pevným hlasem, až mi přeběhl mráz po zádech. Ona to skutečně myslela vážně. Skutečně by kvůli té knize obětovala vlastní život. Země pod našima nohama se opět zachvěla, tentokrát se znásobenou intenzitou. „Musíme zmizet!“ zvolala Bellatrix. „Jak se odsud dostaneme?“ zareagovala na její výkřik Illiyana. Zavládlo tíživé ticho. Prosím, řekni, že nevíš, žadonil jsem v duchu. Nesnaž se nám dát naději, když žádná není. Aspoň budeme vědět, na čem jsme. „Něco vymyslíme,“ pronesla rozhodně Bellatrix. Obrátil jsem se k ní s němou výčitkou. Ne, nic nevymyslíme, a ty to víš. Zemřeme tady a náš svět bude zničen jen o několik let později. „Studna Věčnosti,“ ozval se zamyšleně Dath’Remar. Všichni jsme se na něj nechápavě podívali. „Jak to myslíš?“ zeptal jsem se. „Potřebujete se přece dostat zpět do vašeho času, ne?“ obrátil se Dath’Remar s otázkou na Bellatrix. „Někteří společníci mého bratra věřili, že pomocí Studny se dá cestovat časem. Četli z ní přece budoucnost! Pokud měli pravdu, pokud to skutečně jde…“ „To není řešení,“ přerušila ho Bellatrix zklamaně. „I když by se nám podařilo dostat se zpět do našeho času, zůstali bychom pořád na tom stejném místě, takže bychom si stejně moc nepomohli…“ Rozpačitě zmlkla. Dath’Remar se zatvářil znepokojeně. „Proč?“ naléhal. „Co…co se tu vlastně stane?“ „Nemůžu ti to říct,“ odbyla ho Bellatrix. „Prostě se to snaž přežít, ano?“ „On má pravdu!“ vykřikla náhle Illiyana. Ukázala na Dath´Remara. „Má pravdu! Studna věčnosti je časová brána, ale jen pro nás. My nepocházíme z tohoto času, mohla by nás poslat zpět!“ „Illiyano, neblázni,“ řekla Bellatrix s despektem. „Nemáme ani tušení, co se může stát!“ „A máme snad nějakou jinou možnost?“ zeptala se jí Illiyana. „Nemáme,“ odpověděl jsem za ni. „Ale v tom případě si musíme pospíšit. Vždyť víte, co se se Studnou stane! Pokud budeme v té chvíli zrovna u ní…“ Bellatrix se zlomil hlas; vlastně jsem ji ještě nikdy neviděl tak vyděšenou. Já jsem na to, co by se nám mohlo stát, pokud nestihneme odejít včas, radši nechtěl ani myslet. Smrt by byla nejspíš ta nejmilosrdnější alternativa. „Zavedu vás tam,“ řekl Dath’Remar odevzdaně. Raději se už na nic neptal. Bellatrix nás zahalila závojem temnoty, abychom mohli ke Studně proklouznout nikým nezpozorováni, a za chvíli už jsme shlíželi do jejích temných vod. Kolem naštěstí žádní démoni nebyli, všichni už se nejspíš dostali na druhou stranu, takže jsme měli volnou cestu. Studna věčnosti byla vlastně malé jezírko vyplněné něčím, co podle stříbřité barvy nejspíš voda nebyla. Spíš to připomínalo roztavené stříbro. Věděl jsem, že podobný pohled se mi už nikdy v životě nenaskytne, ale nebyl čas se kochat tajemnou krásou toho místa. Bellatrix se otočila na Dath’Remara, který stál stranou od nás, jako by se něčeho bál. „Sbohem, Dath’Remare, pamatuj na to, co jsem ti říkala. Ještě ti řeknu jednu věc: pluj přímo na východ. Za vycházejícím sluncem.“ „Na východ,“ opakoval elf trochu zmateně, ale zdálo se, že si to zapamatuje. Bellatrix ho objala a pak mi Dath’Remar podal ruku. „Ani nevím, jak ti mám poděkovat za to, co všechno jsi pro nás udělal,“ řekla téměř dojatě Bellatrix. „A teď běž. Snaž se být od Studny co nejdál, pokud je ti tvůj život milý.“ Dath’Remar přikývl a zmizel mezi ruinami. „Nemůžeme čekat, musíme jít.“ Illiyanin verdikt zněl nepříjemně definitivně. Jako bychom už neměli ani vteřinu navíc. Což byla možná pravda. Najednou nás obklopila magická bariéra tvořená sytě zlatým světlem, která nás od Studny odřízla. „Co tu chcete?“ ozval se studený hlas. Všichni jsme se otočili. Illidan. Stál asi pět metrů od nás a i přes pobavený škleb vypadal krutě a nemilosrdně. Bellatrix se netrpělivým mávnutím ruky pokusila bariéru zrušit, ale nic se nestalo. Zatvářila se nevěřícně a zkusila to znovu. „Učím se,“ věnoval Illidan Bellatrix přívětivý úsměv. „Ale pořád ještě nevím dost. Řekni mi, co je to za magii, kterou používáš? Jak ses ta kouzla naučila? Doteď jsem nic takového neviděl.“ V jeho hlase byl jasně patrný hlad po moci. „Chcípni v pekle,“ vykřikla vztekle Bellatrix. „Pusť nás ven!“ „Když vás pustím, co uděláte? Co chcete dělat?“ „Do toho ti nic…“ Uslyšeli jsme Illidanův výkřik a bariéra náhle zmizela. Jako blesk z čistého nebe se znovu objevil Dath’Remar a zaútočil na Illidana. „Běžte!“ zavolal na nás. „Dath’Remare, zmiz sakra odsud!“ zakřičela v odpověď rozzuřeně Bellatrix. „Hned, jenom co se odsud dostanete!“ „Bellatrix, musíme jít!“ naléhala Illiyana. „Nemůže tu zůstat, zatraceně, tady umře! Je to Dath’Remar, chápeš?“ „Ano, to mi došlo, když jsi ho oslovila Dath’Remare,“ odtušila sarkasticky Illiyana. „Tohle se už všechno stalo! On se odsud nějak dostane, neboj se. Ale my nejspíš ne, pokud si nepospíšíme!“ „Podívejte,“ řekl jsem. Na hladině Studny věčnosti se objevila tvář. Tvář starého muže z Bronzové dračí letky. Vlny ji sice deformovaly, ale rozhodně to byl on. Bellatrix ani Illiyana mi ale nevěnovaly pozornost. Obě dvě sledovaly urputný souboj mezi Dath’Remarem a Illidanem. „Nenechám tu Dath’Remara umřít!“ křičela právě Bellatrix. Illiyana ji držela za paži a Bellatrix se jí snažila vyškubnout. „Zabiju ho! Zabiju toho prašivého psa Illidana! Prokážu tím světu jedině službu.“ „Copak to nechápeš?“ snažila se ji přesvědčit Illiyana. „Nemůžeš měnit historii, ne takovým způsobem! Dovedeš si vůbec představit, jak dalekosáhlé důsledky by to mělo?“ „Jaké, pouč mě? Co udělal tak důležitého?“ vykřikla vášnivě Bellatrix. Měl jsem toho akorát dost. „Mlčte!“ zařval jsem tak hlasitě, jak jsem byl jenom schopen. Dosáhl jsem aspoň toho, že mi obě začaly věnovat pozornost. Illiyana se na mě podívala s úlevou, zato Bellatrix sršela vztekem. „Podívejte se,“ opakoval jsem a ukázal jsem na vodní hladinu. Obě ženy se nad ni naklonily. „Bellatrix Sinn´Fallah, už není čas,“ řekl starcův hlas klidně. „Musíte jít, jinak zemřete.“ „Studna nás tedy skutečně dostane do přítomnosti?“ zeptala se překvapeně Bellatrix. Zdálo se mi, že ji potvrzení této informace udivilo víc než to, že vidí starcovu tvář ve vodě. Stařec přikývl. „Vy nejste z tohoto světa. Nikdo z Nočních elfů by jí projít nemohl, ale vy jste vlastně stále v Jeskyních času. Vaše těla jsou teď sama tvořena časem, ale vaše mysl potřebuje něco pro ni dostatečně pochopitelného, co ji navrátí zpátky. Pokud si vaše mysl vybrala Studnu věčnosti, budiž. Pospěšte si.“ Mužova tvář se zavlnila a zmizela. Najednou se ozval Dath’Remarův bolestný výkřik. Všichni jsme se prudce otočili. Dath’Remar ležel na zemi, ze zraněné ruky mu proudem tekla krev a jeho meč ležel odhozen opodál. Illidan ale o svého soka nejevil pražádný zájem – díval se na nás. „Illidane, prosím, nech je jít!“ žadonil Dath’Remar a tiskl si zakrvácenou ruku k tělu. „Nech je jít!“ Illidan se skutečně tvářil dost nerozhodně. Bellatrix se na něj dívala a v očích jí plál šílený plamen. „Nedělej to,“ zašeptal jsem tiše a položil jí ruku na rameno. Celý svět se najednou otřásl a voda ve Studně věčnosti začala jakoby vřít. Obrovské vlny stříbrné kapaliny se zuřivě přelévaly přes sebe a vzduchem se nesl výkřik. Něčí ruka mi sevřela rameno a najednou jsem cítil, že padám dozadu, přímo do Studny. Ještě jsem uslyšel Bellatrixin výkřik „Dath’Remare, běž!“ a hustá tekutina mi vnikla do úst, do očí, do uší. Nebyla to voda, ale přesto jsem se topil a zoufale lapal po dechu. Cítil jsem, že mě něco stahuje hlouběji a hlouběji, snad nějaký vír a najednou mě obklopilo intenzivní zlaté světlo a já věděl, že se vracím. <--- zpět na 11. kapitolu 1. část | | pokračovať na 12. kapitolu --->

---

Zpět do sekce Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.