Píseň ohně - 15. kapitola (1/2)

• Bellatrix
• 24.07.2011
• Fan Fiction

15. KAPITOLA - Dalaran (1. část) „Kdybys nebyla tak zoufale neschopná, mohla sis ten portál udělat sama.“ „Když už tě musím tahat s sebou, ať jsi alespoň k něčemu.“ „Nemohli byste toho laskavě nechat?!“ Calanthia jedinou odměřenou větou vyjádřila to, co jsem na Bellatrix a Rommatha v duchu křičel už přes deset minut; celou dobu od našeho příchodu do Dalaranu se totiž soustavně navzájem uráželi a vytýkali si nejrůznější nesmysly, zahrnující to, že se Bellatrix ještě na Falthrienské akademii neustále flákala a nedocházela na hodiny, a fakt, že Rommath byl pěkně mizerný učitel, který nepřipouštěl u svých studentů žádnou kreativitu a prosazoval jen svoje zkostnatělé „prověřené metody“. „Jste oba jako malí,“ poznamenala ještě Calanthia a zpražila je pohledem. „Nepřidala jsem se k vám, abych poslouchala tyhle řeči.“ Bylo vidět, že Rommath by jí velmi rád vytkl, že se k němu nechová s náležitou úctou, ale nebylo mu to dopřáno, protože Calanthia nebyla mág a on nad ní tedy neměl žádný vliv plynoucí z nadřízenosti. Místo toho si jenom vztekle založil ruce na hrudi a dál kráčel mlčky. Rozhostilo se mezi námi úlevné ticho a já ho s radostí využil, abych trochu nasál atmosféru města. Dalaran byl vpravdě doslova kouzelné místo, ve kterém se snoubila elfská architektura reprezentovaná vysokými štíhlými věžemi na jedné straně, a nízké prostorné domky typické pro lidi na straně druhé. Mezi budovami byly navíc s velmi idylickým citem pro estetiku rozmístěny skupinky stromů obklopené travnatými plochami pokrytými kobercem překrásných květin oslňujících barev. Celé město bylo zahaleno ochrannou magickou clonou, díky které získávalo okolí mírně nafialovělý nádech působící nesmírně uklidňujícím dojmem a navozující pocit opravdu krásného snu. To místo bylo navíc tak prosycené kouzly, že jsem to cítil dokonce i já se svým zakrnělým citem pro magii. Vzduch jako by jiskřil, ale nebyl to vjem vnímatelný zrakem nebo sluchem; spíše nějakým šestým smyslem s centrem v té části mé mysli, která pro mě byla téměř nedosažitelná. Po několika minutách chůze jsme se zastavili před velkolepou budovou, které dominovala monumentální věž vypínající se až k okraji magické bariéry kolem Dalaranu, kde se její vrchol ztrácel ve fialové záři. U brány stálo několik stráží v tabardu se znakem Dalaranu na hrudi a na rozdíl od strážců ve většině měst, která jsem kdy navštívil, vypadali uvolněně, nezávazně spolu rozmlouvali a bylo jasně patrné, že jsou tam spíš pro dobrý pocit obyvatelstva než z nutnosti něco nebo někoho chránit. K bráně vedlo stupňovité schodiště z bílého mramoru a my jsme se zastavili pod ním; Bellatrix, která předtím šla v čele, se k nám otočila a samozřejmým tónem oznámila Rommathovi, aby na nás laskavě někde počkal, zatímco s Rhoninem vyřídíme, co je třeba. Rommath se okamžitě naježil a prohlásil důležitě, že dostal od Lor’themara příkaz na Bellatrix dohlížet a že si od ní nenechá poroučet. Bellatrix překvapivě lhostejně pokrčila rameny a prostě řekla: „Myslela jsem, že řekneš něco podobného.“ Přestala se Rommathem zabývat, mávla na nás, abychom ji následovali, a sama vystoupala po schodech až k bráně, kde jí jeden ze strážců spolu s mírnou úklonou hlavy oznámil, že jsme očekáváni. Bellatrix mu blahosklonně poděkovala, pak se k němu naklonila a něco mu spiklenecky pošeptala. Strážce se napřed zatvářil trochu zmateně, ale okamžitě nasadil výraz profesionální neutrality a přikývl. Výsledkem toho bylo, že jsme postupně všichni prošli bránou, kterou ale stráže následně zavřely těsně před šokovaným Rommathem. „Co to má…“ vyjekl překvapeně a Bellatrix mu přes zavřené dveře pobaveně odpověděla: „Lor’Themar ti možná řekl, abys na mě dohlížel, ale téhle výpravě velím já a já říkám, že sem nemáš strkat nos.“ Rommath ji ještě obšťastnil dost hrubou nadávkou, ale Bellatrix mu už nevěnovala pozornost, protože k ní přistoupil udýchaný podsaditý mág v purpurovém rouchu, které jeho postavě příliš nelichotilo, a upjatě nás požádal, abychom ho následovali. Vedl nás po úzkém točitém schodišti nahoru do věže a cestou spěšně vysvětloval: „Illiyana a Ysadaris dorazily asi den před vámi. Rhonin se už bál, že se sem nedostanete včas a že pro vás bude muset někoho poslat. Už nechal povolat…“ Mávl rukou a otevřel nám masivní široké dveře pobité něčím, co vypadalo jako bílé zlato a i v přítmí budovy se to měkce lesklo. „No, on vám to poví sám. Já se poroučím.“ Lehce se uklonil a zmizel. Ocitli jsme se v kruhové místnosti bez oken, do které vnikalo denní světlo přes široký balkón naproti dveřím; po jeho stranách stálo u stěn několik polic plných knih s ozdobnými vazbami a názvy v nejrůznějších jazycích. Uprostřed místnosti leželo na stole několik map a pergamenů a kolem bylo rozmístěno sedm židlí, z nichž tři byly prázdné a zřejmě čekaly na nás. V čele seděl vysoký muž s dlouhými zrzavými vlasy a plnovousem a podle jeho honosného fialového roucha jsem usoudil, že je to sám Rhonin, vůdce Kirin Tor. Po jeho pravici seděl hubený elf s pronikavýma kouřově šedýma očima a tak světlými vlasy, že se zdály téměř bílé, jak na ně dopadalo sluneční světlo; oba muži spolu tlumenými hlasy rozmlouvali a elf Rhoninovi něco ukazoval na jedné z map. Vedle elfa stály další dvě židle; na jedné seděla Illiyana s Talah na’Ishnu položenou v klíně a vedle ní draeneika s polodlouhými modročernými vlasy a ostýchavým výrazem v očích. Bylo vidět, že si svou židli schválně přisunula blíž k Illiyaně; nejspíš ji formálnost tohoto setkání dost znervózňovala. Při našem příchodu všichni vzhlédli. Illiyana se usmála a něco draeneice pošeptala, načež dívka pohlédla ke dveřím a na jemné tváři se jí také objevil plachý úsměv. Sám Rhonin vstal a vyšel nám vstříc s vlídně rozpřaženýma rukama. "Vítejte, vítejte v Dalaranu!" pozdravil nás příjemným hlubokým hlasem, podal ruku mně a Calanthii, která se na něj svůdně usmála, a pak velmi vřele objal Bellatrix, která se sice zatvářila trochu rozpačitě, ale jeho objetí opětovala. "Do čeho ses to zase zapletla, holka," zamumlal Rhonin polohlasem a otcovsky ji poplácal po zádech. „Děláš, jako bys už stejně všechno nevěděl,“ zavrčela Bellatrix o poznání méně přátelsky a trochu se od něj odtáhla. Rhonin se nenechal vyvést z míry a rychle nás vybídl, abychom se posadili, načež si nás všechny přeměřil pozorným a kritickým pohledem. "Nuže, když už jsme tedy všichni zde," začal energicky, "můžeme se začít věnovat téhle... záležitosti. Nejspíš jsme s ní všichni alespoň zhruba obeznámeni, ale stejně bych napřed rád požádal Illiyanu a Bellatrix, aby nám nějak stručně převyprávěly obsah té... knihy...“ Na krátký okamžik se odmlčel a nakrčil čelo, ale hned zase plynule pokračoval: „Talah na'Ishnu. Ať se později neopomine nějaký důležitý fakt." Illiyana chtěla povstat, ale jelikož Bellatrix zůstala naprosto klidně a vyrovnaně sedět, zamaskovala elfka svůj pokus jakýmsi poposednutím a rozmáchlým gestem otevřela knihu. Pohledem zalétla k Bellatrix, a protože se zdálo, že ta nehodlá říct ani slovo, začala Illiyana sama. "Talah na'Ishnu," promluvila rozvážně a přestože neměla nijak silný hlas, její slova jsem vnímal s velmi silnou intenzitou, jako by mi zaznívala přímo v hlavě, "je kniha, která byla před dávnými časy, ještě před Rozdělením světa, napsána skupinou nočních elfů, kteří si říkali Ochránci míru. Ochránci věřili, že ze Studny věčnosti lze číst budoucnost, a to, co v ní viděli, pak zapsali právě do této knihy." "A jak jste se o ní vlastně dozvěděli?" přerušila Illiyaninu řeč dost neomaleně Calanthia. Illiyaně ale zřejmě vyrušení nijak nevadilo, protože začala trpělivě odpovídat: "Dočetla jsem se o ní v darnassijské knihovně. Šlo jen o nenápadnou zmínku, která ale vyvolala v mé mysli vidění. Vidění našeho světa zničeného jedním jediným člověkem." Na chvíli se odmlčela, nejspíš aby si sama utřídila myšlenky, a když nenásledovaly žádné otázky z naší strany, pokračovala: "Věděla jsem, že ta kniha se nachází v jednom ze zatopených podzemních komplexů v Ashenvale a že není nejmenší šance, abych ji tam dokázala najít. A tak jsem se rozhodla projít Jeskyněmi času a získat ji přímo od jejích tvůrců." Calanthia a Ysadaris, pro které zřejmě byla tato informace zcela nová, překvapeně zalapaly po dechu a Ysadaris věnovala noční elfce obdivný pohled. "Nevěděla jsem ale, zda se mi podaří se z Jeskyní dostat, a to byl... poměrně problém. Naštěstí jsem ale věděla jinou věc: že Bellatrixini rodiče byli zajati astranaarskou stráží, když se pokusili knihu najít. Podařilo se mi vyhledat mysl Aeolynn, Bellatrixiny matky, a když začala být ochotná naslouchat, vysvětlila jsem jí svůj plán. Že za nimi pošlu její dceru, aby je zachránila, a Aeolynn mi slíbila, že Bellatrix vyřídí můj vzkaz a pošle ji do Jeskyní času." Illiyana krátce zaběhla pohledem k Bellatrix a kývla na ni v opětovném znamení díků. "Tehdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak se o Talah na'Ishnu Bellatrixini rodiče dozvěděli; až později jsem zjistila, že Rhonin měl stejné vidění jako já a poslal za Bellatrix jednoho z dalaranských mágů." Koutkem oka jsem si všiml, že Rhonin a elf po jeho pravici si vyměnili krátký pohled. Rhonin svraštil obočí a elf téměř neznatelně zavrtěl hlavou. "A o čem se tedy v Talah na'Ishnu píše?" ozvala se Ysadaris. Bylo to vůbec poprvé za dobu naší přítomnosti, co promluvila; měla tichý a trochu zastřený hlas a zdála se sama upřímně překvapená tím, že se vůbec odvážila něco říct. Illiyana zalistovala knihou. "Mluví se v ní o hrozbě Pána pekel - Thoraxe, což je jeden z bývalých služebníků Kael'thase Sunstridera. Thorax by měl k sobě údajně shromáždit síly a armády nepřátel jako je Kael'thas či Illidan, poté, co padnou, a s takto získanou mocí ovládnout svět. Totiž, není tam psáno přímo, že by měl ovládnout svět, podle mě to má být spíš určitá metafora. Thorax... slouží Plamenné legii a možná se bude chtít pokusit dostat ji, například pomocí portálu, na Azeroth.“ Přestože si Illiyana při řeči stále udržovala chladnou rozvážnost, při poslední větě se jí přece jenom trochu zadrhl hlas. Nedivil jsem se jí, znělo to skutečně příšerně; upřímně jsem doufal, že pokud se nám nepodaří toho šílence Thoraxe zastavit, zemřu dřív, než bude náš svět, takový, jaký ho teď znám, zcela změněn nebo pohřben pod další invazí Plamenné legie. "Podle knihy bychom měly být my čtyři obdařeny mocí s Thoraxem bojovat," vzala si slovo Bellatrix. „Mluví se tam o jakýchsi Strážkyních, požehnaných darem těch, kteří tvořili svět, nebo tak nějak. Těžko říct, co přesně to znamená...“ Rhonin otevřel ústa a chtěl něco říct, ale Bellatrix mu nedala prostor. Rezolutně vstala. „Když ale dovolíte, já jsem toho názoru, že nejde o nic víc než o symboliku. Je nesmysl, abychom my čtyři byli jediní tvorové na světě, kteří můžou s Thoraxem bojovat. Ať už je to člověk nebo démon, jak se v Talah na’Ishnu píše, stejně jako každý musí mít svoji slabinu. Stačí ji jen objevit, a pak už se o tuto … nemilou záležitost může postarat kterákoli armáda s dostatečně schopným velitelem. Já to ale nebudu, já s tím nechci mít už nic společného, myslím, že jsem už udělala dost.“ Zmlkla a všechny si nás přeměřila vyzývavým pohledem, jako by čekala na protesty. Žádné ale nepřišly, rozhostilo se nepříjemné ticho, ve kterém všichni vyčkávali, kdo první promluví. Illiyaně se ve tváři zračil bolestný smutek, Calanthia a Ysadaris se obě zatvářily užasle, Rhonin se zachmuřil a vyměnil si krátký pohled s elfem, který měl tvář jako neproniknutelnou masku absolutně bez emocí. Mě samotného by skutečně velmi zajímalo, proč se Bellatrix svému údělu tak vehementně brání a najednou jsem si nebyl jistý, co vlastně budu dělat já sám. Pokud Bellatrix odejde, měl bych jít s ní? Nebo bych ji měl opustit, zůstat s ostatními a … zachraňovat svět? "Hrdinové existují jenom v knihách a příbězích," promluvila opět Bellatrix a její hlas přetékal bezbřehým cynismem. "Jedna z mála možností, jak někoho mocného skutečně porazit, je shromáždit velkou armádu a zaútočit dřív než on. Ve válce síla spočívá v počtu schopných vojáků a ve vhodně zvolené strategii a ne v pochybných proroctvích a ideách o spasitelích světa. Takže buď tu můžete dál sedět a pronášet prázdná slova o tom, co bylo předpovězeno a jak to všechno skončí, nebo můžete začít jednat. Svolat armády a jít bojovat. Za pravdu, za spravedlnost nebo za záchranu světa, můžete si vybrat. Na to mě nepotřebujete." Rhonin vstal. Bellatrix se k němu okamžitě otočila a probodla ho neústupným pohledem, ve kterém bylo jasně vepsáno "mě nepřesvědčíš". Rhonin se na ni naopak zadíval mírným pohledem s náznakem zdvořilého nesouhlasu. "Mohl bych si s tebou promluvit o samotě, Flamesinger?" požádal ji. Na malou chvíli jsem se bál, že Bellatrix odmítne a my definitivně ztratíme člověka, který má možná moc změnit osud celého světa. Bellatrix po několik bezdechých vteřinách uhnula očima a zavrčela: "Fajn." Doufal jsem, že se Rhoninovi podaří vymyslet nějaké hodně pádné argumenty. *** Vyšli jsme na malý balkón za místností, který zalévalo sluneční světlo v ohnivých kaskádách, a Rhonin za námi zavřel dveře. Opřela jsem se o zábradlí a vyhlédla dolů na náměstí. Procházely přes něj desítky lidí, dávali se spolu do řeči a zase se loučili, odcházejíce za svými vlastními osudy, které je někde ve světě čekají. V tu chvíli jsem jim záviděla jejich bezstarostnost. Žili tu po mnoho let, měli své rodiny, práci, domov, do kterého se každý večer vraceli s myšlenkou na klidný spánek po boku milovaného člověka. Já neměla nic z toho. Nikdy jsem sice po takovém klidném životě ani netoužila, ale teď jsem musela uznat, že má své nezpochybnitelné kouzlo. V našem krutém světě, kdy denně umírají stovky lidí ve válkách vedených z pouhých rozmarů králů a vládců, byl domov téměř jediná jistota. Ale já vždycky bojovala jen sama za sebe a mým domovem byly pustiny, lesy a pouště. Neměla jsem si nač stěžovat. A také jsem si nestěžovala. Rhonin se postavil vedle mě. "Jestli mi chceš něco říct, tak mluv," vyzvala jsem ho. Asi to ode mě bylo dost neomalené, ale momentálně jsem byla ochotná urazit kohokoli, a klidně se za to třeba nechat i vyvést z města. Chtěla jsem odsud co nejdřív zmizet a nechat Dalaran, Illiyanu i s její knihou a všechno ostatní daleko za sebou. Odejdu někam do neprozkoumaných oblastí, možná do Desolace, nebo zamířím na sever přes Felwood do krajiny věčné zimy Winterspringu… Kamkoliv a hlavně daleko odsud. "Vím, proč chceš odejít, Flamesinger," prohlásil Rhonin. Flamesinger. Tu přezdívku mi kdysi dal on sám; vlastně jenom převedl moje trochu upravené příjmení do lidského jazyka, ale od té doby mi neřekl jinak a já už bych od něj ani na jiné jméno neslyšela. Ale tentokrát mi jeho oslovení jen připomnělo, co se o mně psalo v té zatracené knize. Nephanis falla Shan're - Strážkyně ohnivé písně. Sinn‘Fallah. Flamesinger. Nechtěla jsem, aby mi to připomínal. Špatně skrývaná blahosklonnost v jeho hlase mě neobvykle podráždila. "Nesnaž se být otcovský, Rhonine," utrhla jsem se na něj. "Nesnaž se tvářit se, jak moc mi rozumíš a jak všechno chápeš. Nechápeš nic, takže se klidně můžeš vrátit k ostatním a dál si plánujte záchranu světa, ale beze mě. Takže když mě laskavě omluvíš…“ Otočila jsem se k odchodu, ale Rhonin mě náhle chytil za ruku a přitáhl si mě k sobě. „Zůstaň tu, Flamesinger,“ řekl čaroděj překvapivě ostře. „Vyslechni si mě.“ „Pusť mě, Rhonine.“ Hlas se mi trochu zachvěl, takže ta věta vyzněla spíš jako prosba než jako výhrůžka; Rhoninovo sevření nicméně povolilo. Odvrátila jsem se od něj a opět se lokty opřela o zábradlí balkónu. Přivřela jsem oči před slunečním světlem a nechala Rhoninova slova zvolna proplouvat svou myslí. „Chtěl jsem jenom říct,“ vysvětloval Rhonin vemlouvavě, „že je mi jasné, proč chceš utéct od zodpovědnosti.“ „Já neutíkám od zodpovědnosti,“ zaprotestovala jsem. „Jde jen o to, že…“ „Prosím, nepřerušuj mě,“ přerušil mě důrazně Rhonin. „Utíkáš od zodpovědnosti prostě proto, že máš strach.“ Silou vůle jsem se přinutila mlčet, i když moje hrdost už zbrojila do útoku. Dlouhou dobu jsem žila v Orgrimmaru mezi horkokrevnými a bojovnými orky a tam by podobná poznámka zpochybňující něčí odvahu okamžitě vedla k výzvě k souboji na život a na smrt před branami města. Instinkty vypěstované mezi orskými válečníky se překonávaly jen velmi těžko, ale musela jsem pustit ke slovu i rozumnější a diplomatičtější část mé mysli, která mi říkala, ať si Rhonina alespoň vyslechnu. „Jistě jsi v životě zažila mnoho porážek, přestože nejspíš nepřevyšují tvá vítězství, ale svou největší prohru jsi prožila už jako dítě. Viděla jsi svoji zemi padnout pod rukou Arthasovy Pohromy, a protože jsi sama bojovala po boku svých bratrů a sester, byla to tvoje porážka stejně jako jejich. Za těch několik let se změnilo mnoho, Flamesinger, a já vím, jak nenávidíš neúspěch. Právě proto, že máš strach z jeho následků. Máš v sobě hluboko zakořeněnou vzpomínku na to, co znamenal váš tehdejší neúspěch ve válce s Arthasem… A tak se od té doby zoufale snažíš vyhrávat, abys znovu nemusela poznat hořkost porážky. Teď jsi v situaci, kdy máš být dokonce velitelkou a bojíš se, že selžeš podruhé. Jenže tentokrát nepůjde o osud jedné země, ale možná o osud celého světa.“ V očích mě zaštípaly slzy. Nenápadně jsem je setřela hřbetem ruky a sledovala, jak se na drobných lesklých kapičkách láme světlo. „Snažíš se sama sobě a nám všem namluvit, že ta kniha je plná bezobsažných lží a výmyslů a žádná předurčení neexistují, ale skrýváš tím jen svoje vlastní obavy z takové zodpovědnosti. Možná si myslíš, že je lepší vůbec se do boje nepouštět, než potom selhat, ale není to tak. Jakýkoli, byť ten sebezoufalejší pokus může vést k úspěchu. Tehdy jste nemohli vyhrát, tak si to nevyčítej. Nemohli jste zvítězit proti takové přesile neživých vojáků, stvůr, které necítí bolest ani únavu.“ „Dost… Přestaň.“ Rhonin by mě nikdy takhle úmyslně nezraňoval, bylo mi jasné, že to dělá proto, abych si uvědomila pravdu, jeho pravdu. Pravdu, před kterou jsem ale zavírala oči možná už příliš dlouho. Rhonin mě vzal kolem ramen. „Jsi jeden z nejstatečnějších a nejhrdějších lidí, které jsem kdy poznal, Flamesinger. Překonej svoji bolest a přijmi svůj osud. Nejsi na to sama. A tentokrát máš možnost zasadit první úder ty. Nesmíš tu příležitost promarnit.“ Nemohla jsem Rhoninovi vytknout jediné slovo. Ve všem, co řekl, měl pravdu, jako obvykle. Měla jsem možnost začít znovu s čistým štítem a tentokrát zvítězit, i když na jiném bojišti. Dlužím to sama sobě, pokud ne ostatním. A dluhy se mají splácet, nehledě na to, po jaké době. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje na dlouhá léta potlačovaná nenávist.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

<--- zpět na 14. kapitolu | | pokračovat na 2. část 15. kapitoly --->

---

Zpět do sekce Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.