Píseň ohně - 20. kapitola

• Bellatrix
• 05.07.2013
• Fan Fiction

20. KAPITOLA - Válečná porada Bylo to poprvé po mnoha dnech, kdy jsem se probudil sám od sebe – ne pocitem bolesti, žízně, zvukem hovoru nebo i jen pouhým šploucháním vln; tentokrát má mysl sama vyplula z hlubin nevědomí, aby mi dala najevo, že mé tělo již získalo dostatečný odpočinek. Sice na mě okamžitě dolehly těžké myšlenky, že to je možná naposledy, kdy vůbec otvírám víčka do slunečního svitu, ale jak se říká (a z dobrého důvodu), ráno moudřejší večera. Cítil jsem, jak mi v žilách proudí optimismus a byl jsem upřímně přesvědčen, že s Bellatrix v čele skutečně můžeme v této válce zvítězit. Byl jsem více než ochoten teď vstát, obléci si zbroj a chopit se zbraně a jít nakopat zadek každému, kdo by mi vstoupil do cesty a usiloval o můj život. Obrátil jsem se na druhý bok a s lehkým, třebaže rozhodně ne nepříjemným překvapením jsem shledal, že Bellatrix stále leží vedle mě, pohroužená do hlubokého spánku. Z nějakého důvodu jsem očekával, že bude dávno na nohou ještě před úsvitem a spřádat plány strategie útoku nebo z thrallmarských hradeb shlížet na shromažďující se vojsko, a já se budu probouzet sám stejně jako tolik rán předtím. Bellatrix ale stále klidně spala zahalená do přikrývek, ve kterých se až příliš výrazně rýsovalo její nahé tělo, a já si s palčivou lítostí vzpomněl na včerejší noc. Podvědomě jsem cítil, že ten okamžik vzájemné blízkosti, kdy odložila svoji netečnost a chlad, bude draze vykoupen tím, že se taková chvíle už nikdy nebude opakovat. Pokud tuto válku oba přežijeme, nejspíš si každý z nás půjde svou vlastní cestou a já ji už nikdy neuvidím, už nikdy se jí nebudu moci dotknout. Ale proč hned všechno vidět tak černě, pomyslel jsem si. Ještě pořád je šance, že zemřeme bok po boku. Jak dramatické. Musel jsem se té myšlence pousmát. Zaslechl jsem několik drobných nejistých krůčků, které se zastavily před stanem, a vzápětí zazněla polohlasná otázka pronesená s výrazným přízvukem, který mi vždycky připadal tak nesmírně zvláštní. „Ehm… Bellatrix?“ Zaslechl jsem nerozhodné přešlápnutí širokých kopyt. Podle draeneičina rozpačitého tónu nejspíš Ysadaris věděla, že Bellatrix nestrávila předešlou noc sama. Opatrně jsem pohladil Bellatrix po vlasech. „Jo, jo, jsem vzhůru,“ zamumlala elfka tiše do přikrývek, zvedla hlavu a zamžourala na mě. Její tvář předtím ztěžklou starostmi nyní zdobil mírný úsměv; myslím, že mi nikdy nepřipadala tak okouzlující. „Dobré ráno...“ „Dobré,“ odvětila trochu zastřeným hlasem a položila dlaň na moji ruku spočívající na jejím rameni. Chvíli jsme tak setrvali, hledíce si mlčky do očí. Ta kouzelná chvíle navzájem sdíleného ticha byla tím krásnější a tím hlouběji se mi vryla do paměti, že trvala pouhých pár vteřin; pár vteřin, kdy se na mne upíraly Bellatrixiny smaragdově zelené oči, na jejichž dno jsem však nebyl schopen dohlédnout. Nebyla v nich ani láska, ale ani lhostejnost; její hluboké zraky hořely plamenem, jenž sálal i z její dlaně, která se jemně dotýkala té mojí. Měl jsem pocit, jako bych se snažil vzít do náručí živý oheň, natolik mi v tu chvíli připadala neuchopitelná. Na pár chvil jsem ji získal, avšak v blízkosti ohně člověk může setrval jen prchavý okamžik, než ho stravující žár spálí. Musel jsem se chtě nechtě odtáhnout. „Bellatrix...?“ „Už jdu,“ odvětila elfka rychle, stáhla ruku z mé a vstala. Tenká příze naší vzájemné blízkosti byla přetržena; bylo po všem. Bellatrix se kvapně oblékla a já si nemohl nepovšimnout, jak se přitom snažila, abych náhodou neviděl více, než bylo nutné; naštěstí jsem se tím nemohl nijak dlouho zaobírat, neboť Bellatrix už vyšla před stan, kam jsem ji po krátké chvíli následoval, aby mi náhodou něco důležitého neuniklo. „Ark‘ehnan poross,“ pozdravila nás (alespoň jsem tedy předpokládal, že se jedná o pozdrav) Ysadaris se svým laskavým vlídným úsměvem; pokud jsem to byl schopen posoudit i při modré barvě draeneičiny kůže se dívka mírně červenala. „I tobě,“ odpověděla Bellatrix a pak se narovnala do své plné výše a pohlédla Ysadaris zpříma do očí. „Podej hlášení, sestro.“ Byla evidentně v dobrém rozmaru a oči jí pobavený blýskaly. Ysadaris se při tom oslovení na tváři objevil rozverný dětský úsměv. „Rozkaz. Během noci dorazil oddíl z Falcon Watch a teď brzy k ránu i ten z Allerian Stronghold.“ „Kolik mužů?“ zněla otázka položená tak vůdcovským tónem, až se mi z toho zježily chloupky na krku. „Oddíl asi třiceti krvavých elfů, především mágů, ale je mezi nimi i skupina lučištníků a mám pocit, že jsem zahlédla i pár vojáků v plné zbroji. Z Allerian Stronghold jich dorazilo víc, asi kolem sta elfských lučištníků, bojovníků všech možných ras a myslím, že jsou mezi nimi i kněží a mágové.“ „Perfektní,“ shrnula to Bellatrix a skutečně vypadala nadmíru spokojeně. „Kdo jim velí?“ „Oddílu z Allerian Stronghold Auric Sunchaser a těm z Falcon Watch kapitán Venn‘ren, myslím, že oba jsou to hraničáři.“ „Tak prosím pozvi ty dva a Danatha Trollbanea sem do Thrallmaru, je čas na válečnou poradu.“ Bellatrix zasalutovala a Ysadaris jí odpověděla stejným způsobem. „Zdá se, že se dobře bavíš,“ poznamenal jsem směrem k Bellatrix, zatímco si k pasu připevňovala opasek s mečem. Dívka přimhouřila jedno oko. „To máš pravdu,“ souhlasila po chvíli. „Zatím totiž ještě o nic moc nejde. Ale půjde do tuhého, to se neboj.“ Vesele na mě mrkla. Ano, o tom jsem skutečně nepochyboval. *** „Zdravím vás, pánové, děkuji vám, že jste se tu sešli v tak hojném počtu.“ Zběžně jsem přelétla pohledem všechny přítomné. Nepočítaje Ysadaris, Illiyanu, Morlanna a Rommatha (který dost špatně nesl Calanthiin odchod, což mi dal najevo několika na elfského učence poměrně nevybíravými slovy), kteří stáli po mé pravé a levé ruce jako nějaká rada starších, se dostavili i všichni velitelé, které jsem si nechala povolat. Nazgrel tu byl samozřejmě první – koneckonců se porada konala v jeho hlavním stanu – a zrovna poměrně přátelsky – přestože bylo vidět, že se do tohoto přístupu musí nutit – rozmlouval s Danathem Trollbanem. Krátce po Danathovi dorazili i druzí dva vůdci: kapitán Venn‘ren z Falcon Watch, kterého jsem si pamatovala z oddílu hraničářů Lady Sylvanas jako disciplinovaného bojovníka velmi zběhlého v boji na blízko a vždy do písmene plnícího rozkazy, a Auric Sunchaser, quel‘doreiský lučištník, jehož tvář poznamenaná tenkou jizvou mi byla také mírně povědomá. Měla jsem trochu obavy, jak se ti dva – Venn‘ren a Auric – budou snášet, vzhledem k tomu, že ačkoli měli společný původ, stáli nyní na opačných stranách barikády a kromě obvyklé nevraživosti mezi Aliancí a Hordou se u nich dala předpokládat i jistá zatrpklost a zášť poměrně obvyklá mezi Sin’dorei a Quel’dorei. Oba se s ohledem na vážnost situace však zatím chovali rozumně a pouze na sebe stroze kývli na pozdrav. „Tlačí nás čas, budu tedy stručná. Mé jméno je Bellatrix Sinn‘Fallah –“ postřehla jsem, že Auric i Venn‘ren se na sebe po mém představení krátce podívali, a já si uvědomila, že nejspíše znali mou matku, „ – a tohle jsou Illiyana, Ysadaris a Morlann,“ představila jsem po řadě i své společníky. Rommatha jsem záměrně vynechala a bylo vidět, že kouzelníkovo ego tím utrpělo značný šrám; jeho vražedný pohled upřený na mě mi dával jasně najevo, že mi všechny tyhle drobné křivdy jednou pěkně spočítá. „Jak už jistě víte, chystáme se zaútočit na pevnost démona jménem Thorax, která se nachází na severovýchodě ve středu hor obklopujících Kil’Jaedenův trůn. Nějaké dotazy?“ „Já mám dva,“ ozval se Auric, kterého zřejmě nijak nepřekvapilo, že nechávám místo pro otázky pár minut po začátku válečné porady. „To, že se tu tak narychlo formuje plán útoku, má nějaký konkrétní důvod? A co je ten Thorax vlastně zač? Nikdy předtím jsem o něm neslyšel.“ „To asi nikdo z nás,“ odpověděla jsem na jeho druhý dotaz. „On o sobě naprosto záměrně nedával moc vědět. Dřív byl jedním ze služebníků Kael’thase Sunstridera,“ Venn‘ren při zaslechnutí jména svého bývalého krále sevřel ruku v pěst, „který se teď, poté, co Kael’thas tak narychlo opustil Outland,“ dala jsem si záležet, aby to znělo náležitě ironicky, „tak trochu, osamostatnil, řekněme.“ Venn’ren se ušklíbl. „Pokud jde o náhlý útok,“ obrátila jsem se teď přímo na Aurica, „tak ten má zatím na kontě především on. Celou tu dobu, kdy přežíval v ústraní, se připravoval na válku. A ta začala, když včera napadl Thrallmar. Jen díky včasné pomoci velitele Trollbanea se nám podařilo odvrátit porážku. A teď, pánové, teď jsme na řadě my. Momentálně čas hraje pro nás.“ „Kolik má Thorax vojáků?“ optal se stručně Trollbane. „Bohužel nemám ponětí,“ musela jsem neochotně přiznat. „Ale jeho pevnost je velká a tunely vedou nejspíš i pod horami. Můžou tam být stovky a stovky mužů. Ale také nemusí.“ „A kdo všechno stojí na jeho straně?“ „Já vím pouze o Kael’thasových krvavých elfech. Ale vzhledem k tomu, že je warlock, a to poměrně mocný, mohl si na pomoc přivolat démony podle libosti.“ „No to je úžasné,“ postěžoval si Venn’ren trochu neprofesionálně. „Démonů bych se zrovna tak nebála,“ uklidnila jsem ho. „O ty bych se v případě potřeby postarala já.“ „Sama?“ otázal se se zdviženým obočím Auric. V jeho hlase zazněl poměrně zřetelně despekt, který se možná ani nesnažil potlačit. Zatraceně, jestli mě teď přestanou respektovat jenom kvůli tomu, jakou magií vládnu, tak to nebude dobré... Musela jsem to ale risknout. Ať moji spojenci alespoň ví, na čem jsou. Lepší, než aby se to dozvěděli později nějakou horší cestou. „Ne,“ usmála jsem se na Aurica kouzelně. „Vyvolala bych si vlastní armádu démonů.“ Řeči o armádě démonů byly samozřejmě hodně přehnané, ale Auricova tvář přesto ztuhla v šokované a znechucené grimase. Každou chvíli jsem čekala, kdy mi hraničář v zelené zbroji předhodí něco ohledně toho, že Sin’dorei přijali démonickou magii místo neposkvrněné arkány, ale Auric nestihl říct ani slovo, protože ho přerušil Venn’ren. „Je jedině dobře, když budeme připraveni na všechno,“ zastal se mě celkem pochopitelně. Auric po nás obou loupl očima; podle výrazu v jeho tváři si připadal oslabený jako jediný vysoký elf proti nám dvěma Sin‘dorei a teď se to evidentně pokusil vyvážit a získat na svou stranu zbylé velitele, kteří se dosud nevyjádřili. „To máme bojovat jeho zbraněmi? To je odporné.“ „Proč ne, bojovat ohněm proti ohni vám nic neříká?“ zareagovala jsem rychle, když jsem viděla, že Danath otvírá ústa. Byla jsem pevně rozhodnutá tenhle spor vyřešit, dokud přetrvává pouze mezi námi dvěma. Auric se na moment odmlčel; v tu chvíli opět promluvil kapitán z Falcon Watch. „Jak chceš bojovat proti démonům? Sám, jenom se zbraněmi, které máme?“ obrátil se teď přímo na Aurica, který si založil ruce na hrudi a zatím tvrdošíjně mlčel. „Ani magií to leckdy nejde...“ „Souhlasím s Bellatrix,“ promluvil v tu chvíli Nazgrel a svým hlubokým hrdelním hlasem dokonale přehlušil jak Aurica, který právě začal popuzeně protestovat, tak právě hovořícího Venn’rena. „Démoni jsou špína, kterou je třeba vyhubit, ale jsou úskoční a vychytralí. Pokud elfka zná jejich slabiny, bude nejlepší, když proti nim bude bojovat tak, jak uzná za vhodné, pokud přitom dokáže své vlastní… výtvory kontrolovat.“ V jeho hlase zaznělo temné varování, které jsem ale přešla pouhým netrpělivým pokývnutím. „Ohněm proti ohni,“ zopakoval Trollbane a přikývl. „Ale doufám, že víš, co děláš...“ Danathovy šedé oči se do mě zavrtaly a já měla pocit, že by kdybych teď zalhala, poznal by to starý veterán okamžitě, ať bych se snažila sebevíc. „Samozřejmě, že vím, co dělám,“ řekla jsem s hlavou hrdě vztyčenou. „Pracovala jsem jako lovkyně démonů pro Kirin Tor.“ Bylo vidět, že Kirin Tor má určitou váhu i tady za Temným portálem; všichni jsme se zahleděli na Aurica, který tento spor naším jednohlasným rozhodnutím prohrál; světlovlasý elf jenom pokrčil rameny. „Mně je to koneckonců jedno,“ zahučel nepřesvědčivě. „Následky padnou na vaši hlavu. Ať si dělá, co chce.“ To, že o mně v mé přítomnosti mluvil ve třetí osobě, mě trochu urazilo, ale nedala jsem najevo žádné rozhořčení; místo toho jsem se naopak vřele usmála. „Dobrá, kde jsme to skončili... V podstatě jde jen o jedno: zaútočit na Kil’Jaedenův trůn a poslat Thoraxe co nejrychleji na onen svět. A ještě něco,“ zvýšila jsem hlas, aby mi všichni opravdu věnovali plnou pozornost. „Pokud bude mít Thorax pocit, že může prohrát, nechá klidně všechny své lidi svému osudu a pokusí se o útěk. To mu nesmíme dovolit. On musí padnout první.“ Zezadu se ke mně naklonila Illiyana. „Jsi si jistá, že Thoraxe dokážeš porazit? Myslím v boji muže proti muži?“ Otočila jsem se k ní. „Zaprvé, nehodlám s ním bojovat muž proti muži, tak čestný a hloupý není ani jeden z nás, a zadruhé... Mám určitý plán,“ svěřila jsem se elfce. Ysadaris a Morlann se zvědavě naklonili blíž a i Rommath, přestože se snažil tvářit, že se ho to netýká, nastražil uši. Za mnou se ozvalo Nazgrelovo netrpělivé zakašlání. „Vysvětlím vám to potom,“ šeptla jsem chvatně a obrátila se zpět ke skupině velitelů. „Útok musí proběhnout rychle, bezchybně, Thorax nesmí dostat ani tu nejmenší šanci na obranu. A už vůbec ne na útěk,“ zdůraznila jsem pro jistotu ještě jednou. „To už nám došlo,“ poznamenal Auric uštěpačně. „A strategie je tedy jaká?“ Přikývla jsem. „Díky, zrovna jsem o tom chtěla mluvit,“ věnovala jsem mu přívětivý úsměv a otočila se na mohutného orka po své pravé ruce.„Veliteli, smím vás poprosit o mapu? Díky.“ Rozložila jsem potrhaný a od zaschlé krve ušpiněný pergamen na stůl. „Vojáků máme snad dost na to, abychom se mohli rozdělit a uzavřít Thoraxovi všechny únikové cesty. Nejdůležitějším cílem je on sám; ani v nejmenším mi nejde o to napřed zmasakrovat jeho armádu, abych se dostala k němu. Chci to udělat přesně obráceně. Sázím totiž na to, že až bude Thorax mrtvý, jeho muži kapitulují.“ „A z čeho tak usuzuješ?“ zeptal se Danath sice zdvořile, ale z jeho hlasu bylo jasně poznat, že on o tom rozhodně přesvědčen není. „Přidali se k němu jenom proto, že přišli o minulého velitele – o Kael’thase,“ vyložila jsem jim svůj pohled na věc. „Thorax jim pravděpodobně slíbil hory doly, moc a slávu, místo po jeho boku, až ovládne svět, a oni byli za ten cíl ochotni bojovat až do posledního dechu, protože před sebou neměli jinou cestu nebo je jeho přísliby prostě zaslepily. Ale ve chvíli, kdy přijdou o vůdce, kdy jim dojde, že je celou dobu jen krmil megalomanskými lžemi, pak se snad s nimi bude dát rozumně mluvit.“ „Nejsem si jistý, jestli to chápu dobře...“ Venn’ren zamyšleně vraštil čelo a nervózně mnul mezi prsty tětivu svého luku. Hodila jsem po něm nevrlým pohledem. Nechal toho. „Hodlám jim nabídnout spojenectví,“ vysvětlila jsem mu pak. „Samozřejmě pokud budou ochotni se vzdát. Pokud ne...“ Výmluvným gestem jsem si přejela prstem po krku. „Jejich problém. Dám jim jednu šanci a dost.“ Venn’ren ani Auric se netvářili, že by s tím kdovíjak souhlasili, ale pro mě byla ta záležitost uzavřená. „Podívejte se,“ opřela jsem se dlaněmi o stůl a naklonila se přes něj. „Nemá cenu vybojovávat zbytečnou bitvu s někým, koho ještě navíc můžeme získat na naši stranu. To mají zbytečně umírat naši lidé?“ „Že ti na tom najednou tak záleží,“ odfrkl si polohlasem Rommath. „Zmlkni,“ usadila jsem ho úsečně. „Veliteli Nazgreli, kolik thrallmarských máme pro boj k dispozici?“ Nazgrel zamyšleně drhnul zuby o sebe a jeho vystouplé tesáky se v záři ohňů v železných koších leskly. „Ještě nebylo tolik času zjistit přesné ztráty po bitvě, ale když nepočítám raněné, máme necelých sto bojovníků, asi desítku šamanů a také tu na každém kroku narážím na civilisty, kteří jsou podle všeho taky ochotni bojovat, když jim poskytneme výzbroj. Zbytek musí zůstat tady, kvůli obraně.“ „Veliteli Trollbane?“ vyzvala jsem Danatha, který s rukama zkříženýma na hrudi zíral do mapy a lehce se pohupoval na patách. Při každém zhoupnutí se ozvalo zachřestění kovových kroužků jeho brnění. „Jistě, omlouvám se,“ probral se Trollbane ze zamyšlení. „Se mnou dorazilo sto padesát válečníků, raněných je jen několik. Nestojí za řeč.“ „Kapitáne Sunchasere?“ „Velím oddílu osmdesáti lučištníků a další třicetičlenné jednotce válečníků.“ Auric odsekával jednotlivá slova s úsečností, která mi začínala trochu dělat starosti. Dokonce jsem očekávala, že začne dělat problémy dřív než Rommath, který alespoň dokázal mít železné sebeovládání, když ovšem chtěl. „Dále je k dispozici malá jednotka mágů.“ ,Je k dispozici.‘ Ne ,Máte k dispozici.‘ Ne že bych si chtěla dělat nějaké iluze o loajalitě svých krátkodobých spojenců, ale tato očividná neochota svěřit mi své muže mi začínala dělat docela vrásky. „Je jich jen šest,“ pokračoval nezúčastněně Auric, „ale pracují spolu a jsou cvičení pro boj, jako skupina. A dobrovolně s námi šlo několik kněží Světla, takže s těmi si dělejte, co chcete.“ No, alespoň něco. „Kapitáne Venn’rene?“ „Dvacet pět mágů, má osobní padesátičlenná jednotka střelců a několik paladinů.“ Spolkla jsem poznámku o tom, že je obdivuhodné, že si mágové a paladinové nechávají velet hraničářem, abych ho náhodou nějak neúmyslně neurazila, a snažila se zapamatovat si řečené údaje. „Výborně, děkuji vám všem. Nuže, převahu budeme mít už jen tím, že zaútočíme neočekávaně, takže myslím, že si zatím nemusíme dělat velkou hlavu s tím, že nás Thorax možná početně převyšuje, i když mi to připadá nepravděpodobné. I kdyby to tak bylo, potřebovali by jeho lidé stejně nějaký čas, aby si vůbec uvědomili, že na ně někdo útočí, a než by se stihli vzpamatovat a vybudovat nějakou obranu, můžeme být už dávno uvnitř.“ „Podle pozorování, která provedli moji muži u Kil’Jaedenova trůnu,“ vzal si slovo Danath Trolbane, za což jsem mu byla velmi vděčná, protože jsem začínala trochu vařit z vody, „je ta pevnost prakticky nehlídaná. Nejspíš se snaží působit opuštěně, takže pokud má větší množství vojáků, skutečně musí všichni přebývat někde uvnitř. Ale rozhodně ne přímo v pevnosti - ta by větší množství vojska nepojala. Zda jsou tam nějaké tajné tunely ve skalách, to nevím, ale pokud vyšleme zvědy, měli by je objevit. Nebo alespoň některé z nich.“ „Takže tam prostě nakráčíme a pokusíme se prolomit bránu?“ optal se Venn’renn s nakrčeným obočím. Bylo mi jasné, že hrubá síla mu při válčení nejspíš není příliš blízká, ale jeho jednotky jsem taky potřebovala na úplně jiné věci. „Nakráčíme tam, obhlédneme situaci, najdeme únikové tunely ve skalách, pokud tam nějaké jsou, zlikvidujeme veškeré stráže, které před pevností najdeme a pak prolomíme bránu,“ upřesnila jsem mu to. „Vaši střelci, tedy alespoň jejich většina, zůstanou na skalách, odkud budou mít výhled, a nesmí jim uniknout jediný pohyb, protože na tom bude záviset život nás, co se probijeme dovnitř. Nechci, aby nám tam vpadli do zad; uvnitř se rozdělíme, prohledáme pevnost, zabijeme každého, kdo se nám postaví na odpor a…“ „…a najdeme Thoraxe, kterému dáš lekci, na jakou do smrti nezapomene, jistě, my víme,“ vpadl mi ironicky do řeči Rommath. Předpokládala jsem, že mě asi citoval, ale při všech bozích jsem si nedokázala vzpomenout, kdy bych něco takového byla řekla. Přesto jsem přikývla. „Ano, přesně tak, díky, magistře.“ Vrhl po mně pohledem jako dvousečnou dýkou a já se na něj usmála koutkem rtů. <--- zpět na 19. kapitolu | pokračovat na 21. kapitolu --->

---

Zpět do sekce Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.