5. KAPITOLA - Prach
Zasypaly mě úlomky roztrhaného zdiva a do nosu a úst mi vnikl dusivý prach. Snažil jsem se vlastním tělem chránit ženu v mém náručí, ale stejně jsme měli oba obličej i ruce rozedřené od padajících kamenů. Já jsem měl naštěstí kožené rukavice, ale elfčiny jemné ničím nechráněné paže byly pokryté nesčetnými ranami.
Odněkud z prašné clony, ještě narudlé pomalu se rozptylujícím Bellatrixiným kouzlem, se vynořila štíhlá ruka a sevřela mi zápěstí. „Utíkej!!“ zakřičela na mě Bellatrix a pomohla mi dostat se přes zbytky roztržené stěny. Pak se rozběhla. Snažil jsem se udržet její tempo, ale ve tmě jsem viděl sotva na pár kroků. Chtěl jsem na dívku zavolat, ať zpomalí, ale vtom se za námi ozvaly rozčilené hlasy a uslyšel jsem napínání tětiv luků. Bylo mi jasné, že teď, pokud budou střílet, bude to už podle rozkazu.
Bellatrix prudce zastavila, otočila se, až kolem ní rudé vlasy zavlály jako svatozář a vykřikla: „K zemi!“ Vrhl jsem se na zem a skryl ženu pod sebou. Vzápětí jsem cítil, jak se nade mnou přehnala horká ohnivá vlna a někde za námi se ozvaly bolestné výkřiky. „Vstaň!“ ozvalo se vedle mě a Bellatrix mě dost neurvale vytáhla na nohy. „Pohyb, pohyb, pohyb! Tudy!“
Tentokrát jsem se držel těsně za ní a už jsem ve tmě dokázal rozeznat nejasné kontury mostu vedoucího do bezpečí. Radoval jsem se ale předčasně, protože hlasy našich pronásledovatelů začaly nabývat na síle.
Bellatrix se uprostřed mostu zastavila a vykřikla na mě: „Běž dál! Utíkej, jak nejrychleji můžeš! Dostaň mou matku do bezpečí a já se je zatím pokusím zdržet.“ Proběhl jsem kolem ní a vzápětí mi pod nohama zašustily spadané listy. Zastavil jsem se a otočil se. Rozhodně jsem ji v tom nehodlal nechat.
Bellatrix stála široce rozkročená a ruce držela pozvednuté před sebou. Obalovala je nafialovělá magická clona a na zemi kolem jejího těla se vytvořil démonologický kruh stejné barvy. Bellatrix prudce zvedla ruce k obloze a před ní se objevil temně modrý démon jako živý štít. Při pohledu na něj jsem si maně vzpomněl na Naomi. Ve skrytu duše jsem doufal, že utekla; že ji elfové nezabili.
„Ered'nash ban galar!“ vykřikla Bellatrix a její hlas se vzepjal vzhůru a jeho ozvěna obletěla snad celý Ashenvaleský les. Ozval se zvuk podobný hlasitému výdechu a démon se vrhl proti našim pronásledovatelům. Bellatrix se pomalu otočila a trochu se zapotácela.
„Utíkej, sakra! Nebo se ti snad chce umřít?“ vyštěkla na mě ostře a rozběhla se ke mně. Náhle jsem si plně uvědomil hrozící nebezpečí v podobě ostře nabroušených elfských mečů a rozběhl se, tentokrát po elfčině boku. Kolem nás ubíhaly metry cesty a po několika minutách jsme začali pomalu zvolňovat. Chvěl jsem se vyčerpáním a snažil se chytit druhý dech, zatímco Bellatrix, na které se dlouhý běh neprojevil jinak než mírně zrychleným dýcháním, si klekla na zem a položila ucho na cestu. Chvíli nehnutě poslouchala, pak se pomalu zvedla a oprášila si ruce. „Už nás nepronásledují.“
Úlevně jsem se zhroutil do trávy a ženu položil vedle sebe. Bellatrix k ní okamžitě přiklekla a položila jí dlaň na čelo. „Má horečku,“ šeptla tiše. „Umírá.“
V tu chvíli, jako na protest proti ortelu smrti, který nad ní její dcera vyřkla, otevřela žena oči a z úst jí unikl hlasitý sten spolu s potůčkem temně červené krve. Rozkašlala se. Bellatrix jí okamžitě jemně zvedla hlavu a otočila ji mírně na stranu, aby se mohla nadechnout. Pak jí hlava opět bezvládně klesla.
„Mami,“ zašeptala Bellatrix a na řasách se jí zaleskly slzy. Žena opět otevřela oči, chvíli jimi nekoordinovaně těkala po okolí a pak se její pohled ustálil na Bellatrix. „Dítě, dítě,“ zavzdychala žena bolestně. „Neměla jsi sem chodit!“ Místo odpovědi její dcera sevřela ruku v pěst. „Za to zaplatí! Přísahám, že zaplatí za to, co ti udělali!“ procedila mstivě mezi zuby. Matka trhaně zavrtěla hlavou. „Ne, za to nemůžou elfové z Astranaaru, ale mágové z Ordil‘Aranu. Asi se jim moc nelíbilo, že jsme se kolem těch ruin potloukali...“ pokusila se zasmát, ale z úst se jí opět vyhrnul proud krve. „Seslali na mě nějakou kletbu,“ sdělila nám, zatímco jí Bellatrix otírala krev z obličeje.
Bellatrix se na mě podívala se zoufalstvím v očích. „Musíme ji dostat pryč, když ne do Orgrimmaru, tak aspoň do Splintertree Post. Tohle vyléčit nedokážu,“ zašeptala bezmocně.
„Ne!“ vykřikla náhle žena a křečovitě sevřela Bellatrixinu ruku. Bellatrix se k ní vyděšeně otočila a druhou ruku jí položila něžně na tvář. „Nemůžeme tady zůstat, mami. Musím tě dostat do bezpečí.“ „Ne!“ opakovala tvrdohlavě matka a sevřela Bellatrixinu ruku ještě pevněji. „Na to už není čas. Musím ti říct něco důležitého, než...“ Hlas se jí zlomil. „Než zemřu.“
„Ale ty přece nezemřeš,“ zvolala Bellatrix se slzami v očích. „Dostaneme tě odsud a pak...“ „Ne, má dcero,“ přerušila ji laskavě matka. „Ta kletba mě vnitřně trhá na kusy. Za necelou hodinu se moje tělo úplně rozloží.“
Zvedl se mi žaludek a nechápal jsem, jak může o své vlastní smrti, a navíc tak nesmírně ohavné, mluvit tak klidně. Zdála se ale se vším vyrovnaná.
„Dávej pozor, Bellatrix,“ pokračovala matka, „teď mě musíš pozorně poslouchat, protože ve tvých rukou bude možná ležet osud celého Azerothu.“
Z Bellatrixiny tváře se dalo naprosto jasně vyčíst, že nemá nejmenší zájem o to, aby v jejích rukou ležel osud celého Azerothu, když její matka zrovna umírá. „Mě je ale úplně jedno...“ Matka její protesty rázně utnula: „Alespoň jednou mě poslechni, Trix, prosím,“ požádala s křečovitým úsměvem na rtech, zatímco přemáhala bolest. „Aspoň jednou.“
***
„Asi před šesti dny se na Sunstrider Isle objevil elf, mág z Kirin Tor, který prohlašoval, že s tebou musí mluvit. A protože tys byla pryč…“ Zdálo se mi to, nebo jsem v jejím hlase zaslechl tichou výčitku? „… poslali ho za námi. Představil se jako Elrodan a sdělil nám, že ho posílá Rhonin z Kirin Tor.“ Žena se odmlčela, aby nabrala dech a pak se se zvednutým obočím zadívala na svou dceru. „
Jsem členem Kirin Tor,“ objasnila to Bellatrix hlasem, v němž se mísila hrdost s rozpačitostí. Najednou mi připadala jako malá holčička, která se chlubí své matce, že se naučila jezdit na koni nebo že dostala první polibek.
Žena se usmála. „Nepřekvapuje mě to. Vždycky jsi byla nesmírně…“ Větu jí přetrhl dusivý záchvat kašle. Bellatrix jí podepřela hlavu, dala jí napít a pak odtrhla tenký proužek látky ze své košile, navlhčila ho a položila matce na horečnaté čelo. Žena se snažila zhluboka dýchat, ale plíce jí už zřejmě začínaly vypovídat službu.
„Rhonin prý měl vidění,“ pokračovala rychlejším hlasem, jako by se bála, že už jí nezbývá dost času, aby stihla vyprávění dokončit, „vizi našeho časoprostoru v jedné možné rovině reality, kdy náš svět ovládl – démon.“ Opět se odmlčela a několikrát se sípavě nadechla a vydechla. Její tvář pomalu začala získávat mrtvolně žlutavý odstín.
„Plamenná legie?“ zeptala se Bellatrix a hlas se jí zachvěl. Matka zavrtěla hlavou. „Ne, ani Sargeras, ani Kil’Jaeden. Člověk-démon jménem Thorax.“ „Nikdy jsem o něm neslyšela,“ zamračila se Bellatrix. „Kdo je to? Nebo… existuje vůbec v naší… rovině reality?“ Zakroutila hlavou, jako by nevěřila tomu, že něco takového vůbec vyslovila. I já jsem se cítil nesmírně nepatřičně, že slyším slova jako „rovina reality“ od někoho, jako je Bellatrix. Představoval bych si je spíš jako náplň slovníku nějakého gnóma s brýlemi, který neustále leží v knihách.
Matka namáhavě přikývla. „Je to služebník Kael’Thase Sunstridera. Kael ho přetáhl na svoji stranu, když se usadil v Tempest Keep. Thorax tam někde v okolí dělal pokusy s nestabilními magickými bouřemi a Kael ho považoval za velmi schopného mága.“
„A o co přesně tedy šlo v té Rhoninově… vizi?“ zeptala se Bellatrix po chvíli přemýšlení.
„V tom světě, který Rhonin
viděl, byly všichni mocní nepřátelé jako Illidan nebo Kael’Thas zabiti společnými silami Hordy a Alliance. Na řadové vojáky jako je Thorax se nikdo nesoustředil, takže ten mohl v klidu shromažďovat armády i síly těch padlých. Prý z nich jejich moc v okamžiku jejich smrti doslova vysál. Dovedeš si představit někoho, kdo vládne spojenými silami Illidana a Kael’Thase?“
Bellatrix zírala do prázdna. „Musel by získat obrovskou moc.“ Matka přikývla. „Přesně to se stalo. Pak už se nedal zastavit.“ Vzala Bellatrixinu dlaň do svých třesoucích se rukou a pevně ji stiskla. „A tomu se musí zabránit. Tady se to nesmí stát.“
Bellatrix se na ni chvíli nepřítomně dívala a pak vyhrkla: „No dobře, ale proč já? Na světě jsou bojovníci a mágové tisíckrát mocnější. Thrall, Jaina...nebo sám Rhonin! To přece nedává smysl.“
Matka se i přes očividnou bolest usmála. „Příliš se podceňuješ, Trix. I když si myslíš, že toho nejsi schopna, osud je zřejmě jiného názoru. Podle Rhonina jsi k tomu… předurčená.“
„Předurčená?“ zeptala se pochybovačně Bellatrix a pro jistotu položila své matce dlaň na čelo, aby zkontrolovala, jestli jí nestoupla horečka. Popravdě řečeno, i mě napadlo, jestli zraněná žena náhodou neblouzní. Ne že bych chtěl Bellatrix podceňovat, ale přece jenom...osud a roviny reality, to je trochu moc i na náš šílený svět.
„Kniha,“ přerušila tok mých myšlenek umírající žena, „kdysi byla napsána kniha.“
„Jaká kniha?“ zeptala se netrpělivě Bellatrix. Viděl jsem jí na očích, jak velkou bolest jí způsobuje to, že tady musí jen tak sedět a dívat se, jak její matka trpí. Bylo mi jasné, že jako alchymistka umí jistě i léčit, ale jak se dá léčit někdo, kdo nemá žádná viditelná zranění? Na smrtelné kletby žádná léčba neexistuje. I mě bolelo vidět Bellatrixinu matku trpět, ale možná ještě víc mě bolelo vidět samotnou Bellatrix, odhodlanou bojovnici Bellatrix, jak může jen stát a přihlížet, zatímco její matka umírá.
„Byla napsána kniha…“ opakovala žena roztřeseným hlasem s očima obrácenýma v sloup. Bellatrix jí se zoufalým výrazem položila dlaně na spánky a zavřela oči. Za chvíli se konečky jejích prstů zeleně rozzářily a žena začala dýchat trochu pravidelněji. Asi po půl minutě se jí do tváře trochu vrátila barva, zatímco Bellatrix o poznání zbledla. „To stačí,“ upozornil jsem ji. S nepřítomným výrazem kouzlo přerušila a chvějící se ruce si položila do klína. „Jaká kniha?“ opakovala unaveně.
Matka otevřela oči a chvíli se překvapeně rozhlížela. Zřejmě si vůbec neuvědomovala, že jí její dcera právě předala část své životní síly. „Elfská kniha,“ upřesnila to, „jménem Talah na‘Ishnu.“
„To je z řeči nočních elfů,“ pronesla zamyšleně Bellatrix. „Ishnu znamená mír. A talah, to je něco jako přežití, nebo život. Co je to za knihu?“
„Ta kniha byla napsána velmi dávno, ještě za doby existence Studny Věčnosti. Zatímco elfští kněží věřili, že skrz Studnu lze komunikovat s bohyní Elune, učenci z ní chtěli číst budoucnost. A zřejmě se jim to alespoň občas dařilo, ta kniha je totiž souborem proroctví a věšteb a mluví se v ní i hrozbě Thoraxe a zřejmě také o tobě, má dcero.“
Bellatrix vypadala, jako kdyby jí právě oznámili, že má jít holýma rukama bojovat s Illidanem. Zato její matka se tvářila absolutně vyrovnaně a docela klidně.
„A jak to všechno víš?“ zmohla se nakonec Bellatrix na prostou otázku. „Copak o té knize se dřív nevědělo? Jak to, že ji má Rhonin až teď?“ „Rhonin ji nemá,“ odvětila matka. „A právě proto jsem teď tady.“
Tak teď už jsem nerozuměl vůbec ničemu a Bellatrix na tom zřejmě byla podobně. Když žena viděla naše nechápavé obličeje, začala opět vysvětlovat.
„Ví se, že ta kniha byla dávno ztracena. Ještě před rozdělením světa byla uložena v některém z prastarých podzemních komplexů v Suramaru. Rhonin ji chtěl najít, přesněji řečeno chtěl, abys ji našla ty; ale nás napadlo, že ji zkusíme najít sami, abychom tě nevystavovali zbytečnému nebezpečí.“
„A našli jste ji?“ zeptala se Bellatrix. Stále vypadala, jako kdyby uvažovala, zda nesní. Nedivil jsem se jí. Ještě ráno jsem se probouzel s pohledem na jiskřivou hladinu moře na Zoragam’s Strand a teď tady poslouchám o knize, ve které je zapsána budoucnost.
„Ne, nenašli,“ odpověděla matka s povzdechem. „Když nepočítám Blackfathom Deeps, jsou tady v Ashenvale další čtyři podzemní komplexy. Bohužel jsme začali tím nesprávným. Kdo mohl tušit, že tam mají dvoje doupě mágové z Dark Strand? To oni na mě seslali tu kletbu. A těsně potom nás zajali elfové z Maestra’s Post. Bála jsem se, že je všechno ztraceno a že Talah na‘Ishnu zůstane navěky pohřbená, ale potom, co nás uvěznili v Astranaaru, ke mně promluvila Illiyana.“
„Illiyana,“ opakovala Bellatrix. Nebyla to otázka, spíš jako by zkoušela zvuk toho jména. „Kdo je to?“ zeptal jsem se. „Nemám ponětí,“ odpověděla Bellatrix nepřítomně. „Tak jak víš, kdo...“ „Nevím!“ vykřikla Bellatrix popuzeně. „Já nevím, kdo to je. Ale díky ní jsem se dozvěděla o tom, že byli moji rodiče zajati. Ona mi to ... ukázala.“ „Jak?“ „V myšlenkách.“ Bellatrix mi odpovídala stále týmž nepřítomným hlasem a oči upírala do prázdna. „Bylo to napůl jako sen a napůl jako vize, ale věděla jsem, že je to skutečné. Mluvila ke mně. Říkala, že mí rodiče jsou v nebezpečí a že potřebují moji pomoc. Ukázala mi cestu, kudy mám jít.“
Matka unaveně přikývla. „Ta žena mluvila i se mnou. Věděla o Talah na’Ishnu a věděla i, že ji hledáme. Prý o ní našla zmínky v darnassijské knihovně. Řekla mi, že nemáme šanci ji najít, protože ashenvaleské podzemní komplexy jsou příliš rozlehlé a navíc většinou zatopené, takže podle ní je Talah na’Ishnu navždy ztracená.“
„Ztracená,“ opakovala Bellatrix. „Takže proč o ní pořád mluvíme?“ Matka chtěla něco říct, ale Bellatrix ji rezolutně přerušila. „Něco ti řeknu. Nevím, proč bych se měla zdržovat ztracenými knihami a nejasnými proroctvími, když místo toho můžu zachránit život někomu, na kom mi záleží!“
Matka zavřela oči a zpod víček jí vyklouzlo několik slz. „Bellatrix, vím, jak nerada prohráváš, ale teď musíš zachránit život někomu jinému než mně.“
„Komu?“ zeptala se Bellatrix možná až příliš drsně.
„Illiyaně.“
***
Tohle už na mě bylo vážně příliš složité. Pokud jsem to dobře pochopil (o čemž jsem docela pochyboval, vzhledem k tomu, jak šílené to všechno bylo), tak ta Illiyana se zřejmě rozhodla knihu dostat, i přes to, že je, jak sama řekla, navždy ztracená. Usoudila, že další možností, kromě nekonečného prolézání podzemí po kolena ve vodě, je získat knihu takříkajíc z první ruky, čili od lidí, kteří ji napsali; přímo v době jejího vzniku. Přesněji řečeno, chtěla projít Jeskyněmi času.
„A jí zřejmě vůbec nevadí fakt, že z Jeskyní času se ještě nikdo nikdy živý nevrátil?“ Žena ke mně obrátila unavené oči. „Ta dívka je nesmírně statečná,“ odpověděla mi mdlým hlasem. Téměř fascinovaně jsem sledoval kapku krve, která jí stekla z koutku úst, vsákla se do vlasů a na tváři ji zanechala karmínovou stopu. V kontrastu s ženinou mrtvolně bledou pletí se krev zdála téměř černá.
„Musíš ji...zachránit. Ona se...nedokáže sama dostat pryč. Pomoz jí najít tu knihu.“ Hlas se jí zlomil.
Ještě nikdy jsem nebyl tak blízko člověka, který umírá. Sledoval jsem, jak se jí stále hůře dýchá a cítil se hrozně, že nemůžu nijak pomoct. Cítil jsem se za její bolest částečně odpovědný, jenom tím, že jsem tu stál a díval se.
Moje neveselé myšlenky přerušila Bellatrix.
„Takže já mám jít do Jeskyní času a zachraňovat někoho, koho jsem nikdy neviděla? Mami, já nejsem žádná hrdinka. Nechci jí být! Jestli chtěla být Illiyana zachráněna, měla si najít někoho jiného.“
Žena se usmála. „Bellatrix, ona tě zná, zná tě líp, než se znáš ty sama. A přesto ti svěřila svůj život. Přemýšlej nad tím, má dcero, prosím.“ Oči se jí obrátily v sloup. Celé její tělo se křečovitě zachvělo a prsty se zaťaly do země. Vykřikla. Byl to mučivý výkřik plný nepředstavitelné bolesti a promítl se do něj snad všechen ženin strach z umírání a všechny její obavy nad osudem její dcery.
Bellatrix vytřeštila oči a chytila svou matku za ramena. „Ne, ne! Ne, mami, neumírej!“ Z dlaní jí vytryskla záplava zeleného světla a vlila se ženě do kůže; vnikla do všech pórů a zevnitř ji jakoby prosvítila. Žena na okamžik otevřela oči, prudce se nadechla a vší silou, která jí zbývala, odtrhla Bellatrixiny ruce od sebe. „Ne!“ vykřikla a z úst se jí přitom vyhrnul proud tmavé krve. „Jen to prodlužuješ. Nech mě jít!“ Oči se jí opět zavřely a z pod víček jí na obličej stekly krvavé pramínky.
Bellatrix vzala matčinu hlavu do dlaní a opět ji začala léčit. Čelo se jí orosilo potem a oči jí horečně plály, zatímco kůže její matky zežloutla a rty získaly mrtvolně namodralý odstín. Nebylo vidět, že by dýchala. Přemohl jsem strach a odpor a opatrně jsem jí položil dva prsty ze strany na krk. Její kůže byla ledová a nenahmatal jsem žádný tep. Její srdce se už zastavilo.
Vzal jsem Bellatrix jemně za ramena a odtáhl ji pryč. Tvář měla mokrou od potu a slz a zdálo se mi, že má také horečku. Zvedla ke mně oči a rty se jí rozechvěly. Přitáhl jsem si ji k sobě a objal ji. Cítil jsem napětí, které jí pulzovalo ve svalech, cítil jsem, jak mi její slzy promáčejí rameno. „Půjdu,“ zašeptala tiše, jako by tím jediným slovem vyprovázela matčinu odcházející duši.
Dlaní jsem jí zakryl tvář, aby neviděla, jak tělo její matky pomalu šedne a mění se v prach.
<--- späť na 4. časť, kapitola 2 | | pokračovať na 6. časť --->
Naspäť do sekcie PovídkyNaposledy upravil/a Mordecay 01.03.2011 v 10:39:51.
Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš
Discord. Rádi vás uvidíme.
Diskuze
Bellatrix 12.11.2010 19:06
Díky Od tebe si toho cením, protože sama taky umíš zatraceně dobře psát, takže tvůj názor má pro mě velkou váhu.
Esperanta 12.11.2010 18:40
Hehehe takže nejsem sama co píše tak rozsáhle Ballatrix, můžeme si podat ruce :-)Máš dobrej styl psaní, opravdu dost dobrý ale to už asi víš
Bellatrix 12.11.2010 18:34
Hodně. Hodně, kamaráde Momentálně mám napsáno 109 stran a 17 kapitol, takže se mě hned tak nezbavíte
Draw 12.11.2010 18:28
super a kolik plánuješ dílů
Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit senebo
Zaregistrovat nový účet