Píseň ohně - štvrtá časť - kapitola 1

• Bellatrix
• 08.10.2010
• Fan Fiction

KAPITOLA (4) 1 - Město na jezeře „My je prostě zabít.“ Měl jsem pocit, že jestli to Malak řekne ještě jednou, asi zabiju já jeho. Zavřel jsem oči a v duchu počítal do pěti. „Jo, jestli chceš, můžeš tam na ně naběhnout. Ale laskavě si uvědom, že na druhém konci mostu jsou další dva strážci, kteří tě okamžitě uvidí.“ „Tak my zabít i je. V čem být problém?“ „Problém je v tom, že to bohužel nejsou jediní strážci v celém Astranaaru,“ odpověděla místo mě Bellatrix. „Takže zatímco se budeme zbavovat těch prvních dvou, druzí dva si mezitím přivedou posily a než se naděješ, budeme tu mít dvacet po zuby ozbrojených elfů, kteří asi nebudou zrovna v moc dobré náladě, a bude je zajímat, proč jim tu vraždíme jejich bratry ve zbrani. Ne, můj milý Malaku, musíme myslet trochu strategičtěji. Musíme se zbavit všech čtyř najednou.“ Malak pokrčil rameny a málem mi svými ramenními chrániči vypíchl oko. Schovávali jsme se totiž v hustém křoví asi třicet metrů od mostu do Astranaaru a bylo nám tu poněkud těsno. „Nedostanete se tam,“ ozvala se polohlasem draeneika. Zřejmě už pochopila, že ji nehodláme zabít, aspoň zatím, a otrnulo jí. Neustále nás rozptylovala svými poznámkami, které pronášela mírně pobaveným hlasem, čímž mě vytáčela. „Mlč,“ poručil jsem jí. Dívka mě odměnila šibalským úsměvem. „Ty dva na konci mostu musíme zastřelit,“ prohlásila Bellatrix. „Má tu někdo luk a šípy?“ Tázavě se na mě podívala. Omluvně jsem pokrčil rameny. Luk se mi nedávno zlomil a další jsem si chtěl koupit až v Splintertree Post, kam jsem měl původně namířeno. „Co jsi to proboha za lovce?“ zabručela nespokojeně. „Dobře, pokusím se je zasáhnou kouzlem, ale je to dost daleko...“ zašeptala spíš sama pro sebe. „A vy dva se mezitím zbavíte těch druhých dvou. Alespoň vrhací nože máte?“ „Já,“ ozval se Malak, evidentně štěstím bez sebe, že může konečně někoho zabít. „Fajn, vezměte si každý jeden.“ Kriticky si nás přeměřila. „Doufám, že máte dobrou mušku, nesmíme si dovolit žádné chyby. Každý máte jen jednu ránu.“ Malak mi podal jeden ze svých nožů. Potěžkal jsem ho v dlani a pokusil se zamířit. „Půjde to,“ řekl jsem na adresu Bellatrix, která se zatím netvářila moc nadšeně. „Dobře. Vy dva, připravte se. Až řeknu teď.“ Elfka se posunula kousek dál od nás, aby měla výhled na oba strážce na konci mostu. „Já vzít si toho vlevo, tvůj vpravo,“ sykl na mě Malak. Napadlo mě, jestli si myslí, že nevím, jaký je opak od „vlevo“. „Můžeme,“ zašeptala Bellatrix. “Tři, dva, jedna...teď!“ Prudce jsem škubl zápěstím, můj nůž proletěl s tichým svistem vzduchem a zabodl se strážci do krku. Elf se s tichým vzdechem sesul k zemi, kam ho po několika setinách vteřiny následoval jeho kolega, kterému se Malak trefil přesně doprostřed čela. Nejdřív mě napadlo, že má Malak dost dobrou ránu, ale pak jsem začal s nechutí přemýšlet, kolik lidí musel troll zabít, aby si to natrénoval. Periferním viděním jsem zahlédl dva fialové záblesky, které neuvěřitelně rychle proletěly nad vodou, a pak se z druhého konce mostu ozval tichý výkřik. Všichni jsme zatajili dech. Čekali jsme, pět vteřin, deset, minutu. Nic se nestalo. Opět nás obklopovalo ničím nerušené ticho Ashenvaleského lesa. „Perfektní,“ shrnula to tiše Bellatrix s nádechem pýchy v hlase. „Takže. Malaku, ty tu zůstaneš a budeš hlídat našeho zajatce.“ Malak přikývl, ale měl jsem podezření, že by si nejradši zabil ještě pár elfů. Velitelskému tónu Bellatrix se ale nedalo odporovat. „A co my?“ zeptal jsem se. Zamyšleně se podívala směrem k městu. „Vezmeme si jejich uniformy,“ ukázala směrem k mrtvolám u mostu. „Díky nim se budeme moct dostat do města a aspoň chvíli zůstat nezpozorováni.“ „Ale kam...“ Bellatrix mi zřejmě četla myšlenky, protože se okamžitě obrátila k draeneice. „Kde bychom mohli najít vaše zajatce?“ Draeneika nejistě trhla rameny. „Co já vím. Na západní straně města je budova, ve které bydlí strážci. Pokud zajatce někde drží, bude to nejspíš tam.“ Bellatrix přikývla. „Podíváme se.“ *** Spolu s Bellatrix jsme dotáhli mrtvoly elfských strážců do našeho úkrytu a převlékli se do jejich uniforem, která se skládala vlastně jen z tmavě fialového tabardu s bílým znakem Silverwing Sentinels a dlouhého tmavého pláště, který jsem si ale oblékl je já, protože Bellatrixin vlastní plášť byl tomu elfskému velmi podobný. Sice jsem nevěděl, jak moc dobře je Astranaar hlídaný, ale bylo mi jasné, že nezůstaneme v utajení dlouho. Náš převlek sice mohl zmást náhodného pozorovatele, ale pokud si nás bude někdo důkladněji prohlížet, musí naši lest odhalit. Sice jsme byli oba také elfové, ale třeba Bellatrix se se svou dohněda opálenou kůží a zrzavými vlasy rozhodně vůbec nepodobala bledým a éterickým Nočním elfům, ani když si stáhla kápi pláště hluboko do tváře. A to ani nemluvím o našich zelených očích, tolik nepodobným stříbrným očím Kaldorei. Hlavou mi proběhla myšlenka na démonickou magii, které Sin’dorei kdysi podlehli, a zachvěl jsem se při pomyšlení, jaké utajené síly možná moje tajemná společnice ovládá. „Můžeme jít,“ přetrhla Bellatrix moje neveselé myšlenky. Přikývl jsem. „Naomi,“ promluvil jsem na svoji věrnou družku, která seděla vedle připoutané draeneiky a tvářila se nesmírně důležitě. Pohladil jsem ji po hlavě. „Zůstaň a hlídej.“ Kývl jsem na Malaka, který postával opodál, pohrával si s malým vrhacím nožem a netvářil se zrovna dvakrát spokojeně. Zašklebil se na mě. „Hodně štěstí, kámo.“ Pak mrkl na Bellatrix, která se tvářila dost netrpělivě, a poslal jí vzdušný polibek. Zaškaredila se. „Měli bychom si pospíšit,“ kývla na mně. „Čím dřív odsud budeme pryč, tím líp. Chci zas nad sebou mít otevřenou oblohu.“ Volným krokem jsme kráčeli po mostě a Bellatrix mi koutkem úst tiše udílela pokyny. „Hlavně na sebe moc neupozorňuj. Nerozhlížej se okolo, nikomu se nedívej do obličeje a nechovej se nervózně. O zbytek se postarám sama.“ Teprve teď mi došlo, že Bellatrix, když už s námi nebyl Malak, volně přešla z orkštiny, obecně užívané všemi národy Hordy, do thallasijštiny. Byla to příjemná změna, slyšet zase rodný jazyk, zvlášť tak daleko od domova. Když jsme došli na konec mostu a pod nohama nám zašustily spadané listy, zašeptala ještě: „A když ti řeknu, že máš utíkat, tak budeš, jasný? Nepíšeme tu dějiny, takže se nesnaž chovat příliš hrdinsky.“ Město se zdálo úplně vylidněné. Z oken několika domů svítilo namodralé světlo elfských lamp a na mě padla příjemná únava. Najednou na mě Bellatrix sykla: „Teď hlavně nepanikař.“ Zvedl jsem oči a podíval se po směru jejího pohledu. Proti nám kráčel jeden strážce, u každého boku se mu houpala třpytivá, štíhlá a nejspíš zatraceně ostrá dýka, ale naštěstí se na nás nedíval nijak podezřívavě. Vlastně se na nás nedíval vůbec. Mimoděk jsem trochu zpomalil. „Jdi dál!“ zasyčela na mě Bellatrix. „Pomalu a dívej se do země.“ Netušil jsem, co hodlá dělat, ale zařídil jsem se podle jejího příkazu. Strážce se k nám stále přibližoval. Vnímal jsem jasně a ostře každou jiskru světla, která se odrazila od jeho lesklých zbraní, a zabýval se myšlenkami na rychlou smrt. Už byl u nás. Trochu zvedl oči a jeho zrak se střetl s očima Bellatrix. Překvapeně otevřel ústa. Matně jsem zahlédl zavlnění elfčiných rtů a jemný pohyb jejích prstů, pocítil drobný závan vzduchu a uviděl téměř nepostřehnutelný záblesk mdle modrého světla a pak elfovy oči zeskelnatěly. Volným krokem prošel kolem nás, a když jsem se opatrně ohlédl, už mizel za rohem. Ulehčeně jsem vydechl. „To bylo dobrý,“ poznamenal jsem. „Co přesně jsi mu udělala?“ Pousmála se. „Jde o krátkodobé vymazání paměti. Jen pět, deset vteřin. Nebyla jsem si jistá, jestli to dokážu, je to dost obtížné kouzlo. Jde provést, jen když stojíš blízko, velmi blízko člověka, kterému chceš paměť vymazat. Musela jsem doufat, že se neotočí, pak by to bylo na nic.“ Pokynula mi rukou. „To bude ono.“ Stáli jsme před nízkou a na elfské poměry dost strohou budovou, před kterou povlával modrý prapor se znakem Silverwing Sentinels. „Jak se tam dostaneme?“ zeptal jsem se bezradně. „Někdo určitě bude tvé rodiče hlídat.“ Bellatrix si nervózně kousala rty. „Nejdřív bychom se měli někam schovat. Jsme tu moc na ráně. Pak vymyslíme co dál.“ Chytila mě za ruku a zatáhla hlouběji do stínu stromů rostoucích u cesty. Pak vytáhla meč a čepelí vyryla do měkké půdy kruh, po jehož obvodu nakreslila zvláštní znaky. Zachvěl jsem se. „Co je to?“ otázal jsem se, ale nevěděl jsem, jestli to vážně chci vědět. „Démonologické runy,“ poučila mě. „Potřebuju rozhled.“ Pak se posadila doprostřed kruhu a zkřížila nohy. Sáhla do váčku, který jí visel u pasu, a vytáhla temně fialový překrásně sbroušený krystal. Klenot měkce svítil vlastním vnitřním světlem. Bellatrix ho položila před sebe, vložila na něj ruce a zavřela oči. Její tvář se uvolnila a ze rtů jí splynulo několik slov, která jsem nedokázal zachytit. Fialová záře vycházející z dívčiných spojených rukou se nyní změnila na jedovatě zelenou a začala stoupat vzhůru. Několik stop nad zemí se zformovala smaragdová zářící koule, vzápětí trochu zprůhledněla a začala se váhavě pohybovat. Pomalu obkroužila Bellatrixino tělo a pak odplula vzduchem směrem k elfské strážnici. Zastavila se před vchodem a zachvěla se. Elfčiny ruce se trochu zatřásly. Koule se pomalu přenesla z jedné strany dveří na druhou. Pak pohyb zopakovala a teprve potom vplula dovnitř. Podíval jsem se na Bellatrix. Zrychleně dýchala; hruď se jí zvedala stále namáhavějšími nádechy a výdechy. Na čele se jí perlil pot. Natáhl jsem k ní ruku, ale nedotkl se jí. Nevěděl jsem, co by se stalo, kdyby se kouzlo přerušilo. Místo toho jsem se naklonil k jejímu uchu a zašeptal: „Vrať se.“ O tvář se mi otřely její vlasy a vzápětí jsem se díval do jejích trochu překvapených očí. Rychle jsem se odtáhl. Doufal jsem, že si nevšimla, jak se mi rozbušilo srdce. Voněla tak… zvláštně. Připomínalo mi to vůni moře, kterou někdy přinesl večerní vítr od Sunsail Anchorage, smíchanou s omamným odérem jehličí ghostlandských temných lesů. Začal jsem se rozpačitě omlouvat. „Promiň, já… nevěděl jsem…“ Nenechala mě na rozpacích dlouho. „Dobře, že jsi mě vrátil zpátky. Je tam nějaká kouzelná bariéra, která mě zachytila, nemohla jsem se hnout.“ Unaveným pohybem si setřela pot z čela. „V přední místnosti hlídá jedna elfka, ale dál jsem se bohužel nedostala. Tam začíná ta bariéra.“ „A jak se tedy dostaneme dovnitř?“ zeptal jsem se pochybovačně. Pokrčila rameny. „Myslím, že má blokovat jen kouzla. Celé vězení, pokud tam nějaké je, je nejspíš obehnáno magickým štítem, aby se vězňové nemohli dostat ven pomocí kouzel. Ale strážci je musí chodit určitě kontrolovat, takže pokud se tím štítem nedá projít, musí mít něco, co ho dočasně nechá zmizet nebo ho zbaví účinnosti.“ Zašklebila se. „Zeptáme se té strážkyně, snad bude sdílná.“ | pokračovať na 4. časť, kapitola 2 --->

---

Naspäť do sekcie Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.