Píseň ohně - štvrtá časť - kapitola 2

• Bellatrix
• 23.10.2010
• Fan Fiction

KAPITOLA (4) 2 - Město na jezeře Jestli byla elfka sdílná nebo ne, jsme se bohužel nedozvěděli, protože nestačila říct ani slovo. Vteřinu po tom, co jsme vešli dovnitř, už ležela na zemi, kam ji srazilo Bellatrixino kouzlo, s nevidomýma očima obrácenýma ke stropu. „Promiň, ale dneska už nemám náladu na další výslechy,“ okomentovala svůj zásah Bellatrix, když zaregistrovala můj trochu šokovaný výraz. „Nechtěl bych tě mít za nepřítele,“ poznamenal jsem polohlasně. Vesele se na mě ušklíbla a mě napadlo, že mezi přátelstvím a nepřátelstvím k někomu, jako je Bellatrix, je asi velmi tenká hranice. Bellatrix už mezitím elfku stačila prohledat a teď mi vítězoslavně ukazovala stříbrný krystal zavěšený na řetízku. K mému překvapení byl zřejmě dutý a naplněný nějakou ostře zelenou tekutinou. „Jed felwoodských pavouků,“ vysvětlila. „Některým místním zvířatům se podařilo vypěstovat si něco jako imunitu vůči magii, aby mohli přežít v krajině zničené Plamennou legií.“ Když jsem se stále tvářil nechápavě, pokračovala. „V podstatě to neutralizuje magické vlny. Pokud máš ten řetízek zavěšený na krku, neměla by na tebe žádná magie působit. Tedy aspoň ne jednodušší magie,“ doplnila, zřejmě hrdá na to, že její magie se to netýká. „Jdeme,“ kývla na mě, zatímco si zavěšovala krystal na krk. Pokračovali jsme dál chodbou, na jejímž konci jsem matně rozeznával světle modrý pulzující pruh hmoty, která působila příliš neuchopitelně na to, aby mohla skutečně něco ochránit. Vlnila se jako mlžný příkrov a měl jsem pocit, že cítím dokonce její vůni, kterou jsem ale nedokázal k ničemu přirovnat. Ta magická vrstva neustále přitahovala můj zrak tím, jak zvláštně lámala světlo a zkreslovala prostory za ní. Celý jev působil dojmem, že je to vlastně jakýsi portál. Neodolal jsem, natáhl ruku a dotkl se pomněnkově modrých vln. Zaslechl jsem, jak Bellatrix zasykla a vzápětí jsem ucukl bolestí a sevřel si dlaň druhou rukou. Přestože jsem měl pocit, že jsem právě vložil paži do ohně, prsty jsem měl obalené drobnými ledovými krystalky, které teď začaly pomalu roztávat. Dýchl jsem si na dlaň a bolest začala pomalu ustupovat. „Nedotýkat se,“ řekla trochu opožděně Bellatrix – sama stála v bezpečné vzdálenosti a tvářila se jako kárající matka. „Jseš si jistá, že tím dokážeme projít?“ zeptal jsem se. Ušklíbla se. „Proč, chceš radši počkat tady?“ „To ne,“ ohradil jsem se dotčeně,“ jen si chci být jistý, že…“ „Neboj, přerušila mě sebejistě. „Půjde to. Pojď sem,“ pokynula mi rukou. Přešel jsem k ní. Přes tvář jí přelétl stín úsměvu. „Blíž; pokud má krystal působit na nás oba, musíme stát co nejblíž u sebe.“ Ignorovala moje rozpaky a pravou rukou mě objala kolem pasu. Přitáhl jsem se k ní blíž a modlil se, aby si nevšimla, jak se mi opět rozbušilo srdce. Bellatrix levou rukou pevně sevřela krystal a pravačkou mě trochu postrčila dopředu. Udělal jsem jeden krok. Druhý. Mlžné vlny se mi okamžitě omotaly kolem nohou a najednou jsem měl pocit, že jsem dvakrát těžší. Špatně se mi dýchalo a hlava se mi točila závratí. Bál jsem se, že omdlím; soustředil jsem se na jediný ostrý vjem, Bellatrixinu paži obtočenou kolem mého pasu. Prsty se dotýkala teď už téměř zahojeného místa, kde jsem byl nedávno zraněn, a já jsem k ní najednou pocítil obrovský příval vděčnosti. Co záleželo na tom, že vládne temným silám, co záleželo na tom, že přede mnou možná nezjevila všechny své úmysly. Zachránila mi život a já jsem povinen jí ten dluh splatit. Jsem povinen… Najednou jsme byli na druhé straně. Bylo to, jako bych se vynořil z ledové vody po dlouhém zadržování dechu. Plnými doušky jsem nabíral životodárný vzduch a závrať pomalu ustoupila. Nejistě jsem se otočil, abych se podíval, jak si vede Bellatrix. Stála opřená o stěnu, oči měla zavřené a ruce držela zkřížené na hrudi. „V pohodě?“ promluvil jsem na ni. Otevřela oči a rozpačitě se na mě usmála. „Ten krystal jsme nejspíš měli mít oba. Zpátky to asi bude ještě horší,“ dodala, zvolna udělala několik kroků ke mně a opřela se mi o rameno. „Teď se tu nesmíme zdržovat,“ zamumlala si pro sebe. Odněkud vytáhla dvě malé lahvičky s čirou tekutinou ne nepodobnou vodě a jednu mi podala. „Vypij to,“ zašeptala vyčerpaně. Odšrouboval jsem víčko a nedůvěřivě přičichl k obsahu. Ucítil jsem jemnou vůni máty. Pokrčil jsem rameny a napil se. Zrak se mi najednou téměř bolestivě zostřil a v konečcích prstů jsem cítil jemné mravenčení, jako by mi tekutina protékala celým tělem. „Na soustředění. Alchymie někdy dokáže být velmi užitečná, co?“ poplácala mě Bellatrix vesele po rameni, ve tváři opět svůj velitelský a nekompromisní výraz. „Jdeme.“ Před námi se rozprostírala rozlehlá oválná místnost, po jejímž obvodu bylo pravidelně rozmístěno několik dveří. Mezi jednotlivými vchody byly na stěnách umístěny azurově modré svítilny, které osvětlovaly vězení mdlým světlem vytvářejícím na zdech pokřivené karikatury našich postav. „Hodíme si mincí?“ navrhl jsem, snažíc se o vtip. Bellatrix trochu zacukaly koutky. „Zkusíme jedny po druhých,“ odvětila a udělala krok vpřed. Chytil jsem ji za paži. „Ale co když tam vězní někoho, kdo… kdo by se třeba neměl dostat ven?“ Nelíbilo se mi, jak se na mě podívala. Jako na zbabělce. To, že jsem opatrný, přece ještě neznamená, že mám strach. Moje náklonnost k ní trochu klesla. Jemně se mi vykroutila. „Co proboha čekáš? Že na nás vylezou démoni s rudýma očima a šesti rukama?“ zasmála se, ale v jejím hlase nebyla ani stopa po veselí. Zřejmě už ztrácela trpělivost. Dal jsem ruce v bok. „Dělej, jak myslíš.“ Vzdorně, jako dítě, kterému se zakáže chodit do temného lesa, a ono ho stejně při první příležitosti začne prozkoumávat, se ke mně otočila zády a položila ruce na první dveře. Zašeptala několik slov, ozval se zvuk, jako když se brousí kov a dveře se s cvaknutím pootevřely. Bellatrix je až příliš nedočkavě rozrazila a nahlédla dovnitř. „Nikdo tu není,“ oznámila mi a snažila se v hlase skrýt stopy zklamání. I když by to nejspíš nikdy nebyla přiznala, potrpěla si na dramatická gesta. Osud jí bohužel nedopřál to potěšení odhadnout správné dveře hned na první pokus. Otevřela další místnost. I ta byla prázdná. Stál jsem opodál a sledoval, jak se její výraz mění od netrpělivého k rozzuřenému. „Co kdybys mi třeba pomohl!“ vyštěkla na mě nepřátelsky a zúžila oči. Její duhovky přitom získaly ještě tmavší zelenou barvu, takže teď byly téměř černé. Trhl jsem sebou a okamžitě jí vyhověl. Otevřel jsem další dveře, ale ani v té místnosti nikdo nebyl. Můj průzkum přerušil Bellatrixin přidušený výkřik: „Morlanne!“ Bleskurychle jsem se otočil. Bellatrix jedny dveře přidržovala otevřené a pomáhala ven tmavovlasému elfovi, který držel v náručí bezvědomé tělo ženy. Rychle jsem k nim přiběhl a pomohl elfovi, který se také sotva držel na nohou, položit elfku na zem. „Co se jí stalo?“ vyptávala se Bellatrix elfa a oči jí horečně plály. „Bránili jsme se,“ vysvětloval jí elf a přerývaně dýchal. „Bylo jich příliš mnoho,“ dodal, jako by se omlouval. Bellatrix ho objala a on ji zakrvácenou rukou pohladil po vlasech. „Musíme odsud vypadnout,“ kývla na mě. Chtěl jsem vzít bezvědomou elfku do náruče, ale najednou se ozval dusot několika párů nohou a varovné výkřiky. Na útěk bylo už pozdě. Z ústí tunelu se ozvalo řinčení tasených mečů a zasvištěla tětiva luku. Bellatrix zvedla ruku, jako by si chtěla chránit obličej – ten pohyb se zdál nekonečně pomalý ve srovnání s rozmazanou šmouhou letícího šípu. V takových chvílích se zdá, jako by se čas zastavil, až do chvíle, než rána dopadne. Pak už žádný čas najednou není. Elf, stojící po dívčině boku, ji najednou prudce strhl za sebe, až vykřikla, a zakryl ji vlastním tělem. Ozval se odporný mlaskavý zvuk, při kterém se mi lehce zvedl žaludek, a na Bellatrixinu tvář dopadlo několik kapek šarlatové krve. Pokusila se elfa zachytit, ale ruce se jí bezmocně svezly po jeho šatech a elf se jí zhroutil k nohám. Bellatrix o krok ustoupila. Chtěl jsem běžet k ní, ale v ústí tunelu se najednou zhmotnila zelená světelná clona, ozval se třesk, jako když se prudce srazí dva štíty a obrovský proud energie nás odhodil na protější zeď. Při nárazu jsem měl pocit, jako bych si přerazil páteř; zůstal jsem zkroucený ležet na zemi a snažil se popadnout dech. O zátylek se mi opřela ostrá čepel. „Tohle si vezmu,“ zasmál se někdo a pak mi sebrali můj meč. Několik párů rukou mě hrubě zvedlo na nohy a okamžitě jsem cítil, jak se mi kolem zápěstí omotávají provazy. Bellatrix dopadla podobně. Jeden elfský strážce ji donutil kleknout a zkroutil jí obě ruce za záda. V očích měla slzy, které se teď smíchaly s rudými potůčky elfovy krve. „Běž,“ ozval se mi u ucha velitelský hlas a současně mi někdo sevřel rameno do ocelového stisku. Zavedli mě do jedné námi dosud neotevřené místnosti a srazili k zemi. Rychle jsem se odsunul stranou a sledoval, jak dovnitř dovedli i Bellatrix, která měla rty pevně stisknuté, jako by hrozilo, že když je otevře a pronese jediné slovo, nechá celé město vyletět do vzduchu v oslnivém záblesku plamene. Naposledy jeden z elfů donesl dovnitř bezvědomou ženu a nepříliš jemně ji položil na podlahu. Pak beze slova odešel a těžké dveře za ním zapadly. Chvíli bylo ticho, pak se ozvalo z druhé strany dveří několik magických slov a dveře se mírně rozzářily. Opatrně jsem se podíval na Bellatrix. Seděla na podlaze s rukama svázanýma za zády, hlavu měla skloněnou, oči zavřené. Po tváři jí pomalu stékaly slzy. Chtěl jsem něco říct, něco, co by alespoň trochu zmírnilo její bolest. Něco, co by vyjádřilo moji lítost nad její ztrátou, co by obsáhlo všechny slzy vyplakané za zemřelé a ze zoufalství nad naším osudem. Hlavou mi proletěla nikým nezvaná myšlenka: Morlanne, v co vlastně věříš? Ve slunce? V pomstu za náš lid? „Děti slunce prolévají svou krev,“ ozvala se zlomeným hlasem Bellatrix. Pak se dala do zpěvu a její hlas přetékal bolestí. Byla to bolest člověka, který už v životě viděl smrt tolikrát, že to v jeho duši zanechalo nezhojitelnou jizvu. „Anar'alah Anar'alah belore Sin'dorei Shindu fallah na Sin'dorei Anar'alah Shindu Sin'dorei Shindu fallah na Sin'dorei...“ Její tichý, melodický hlas se nesl tmavou kobkou a naplňoval ji závojem staletého smutku. „Sin'dorei Anar'alah belore Belore.“ Když dozpívala poslední verš, tóny písně ještě chvíli rezonovaly vzduchem a pak se opět rozhostilo těžké a dusivé ticho. Už nebylo třeba nic říkat. Bellatrixin žalozpěv do sebe pojal všechen její zármutek a slzy jí oschly. Už nebyl čas truchlit. Přišel čas jednat. „Co uděláme?“ zeptal jsem se opatrně. Moje otázka chvíli zůstala bez odezvy; Bellatrix přemýšlela. Asi po minutě, s pohledem upřeným na bezvládné tělo ženy, prohlásila: „Jestli se odtud brzo nedostaneme, tak moje matka možná zemře.“ Bylo to prosté konstatování, nechtěla, abych ji litoval. Prostě nás oba postavila před problém, protože sama nevěděla, jak ho vyřešit. Bellatrix se opět ponořila do zadumaného ticha a já jsem si v duchu říkal, do čeho jsem se to proboha dostal. Ještě ráno jsem se probouzel s pohledem na jiskřivou hladinu moře na Zoragam’s Strand a teď jsem uvězněný uprostřed nepřátelského území s ženou, která umí vyvolávat démony. Přišlo mi na mysl, že takhle možná vznikají všechny ty hrdinské příběhy, které mi jako malému chlapci za dlouhých podzimních večerů čítávala má matka. Napadlo mě, že by se nám tu hodil Thrall. Ten má s útěky z vězení zkušenosti. Kdybych nebyl v takové žalostné situaci, asi bych se nahlas rozesmál. Za dveřmi se ozvaly rozčilené hlasy a pak matná clona kolem vchodu zmizela. Uslyšel jsem něco jako „jsou dva, Sin’dorei, muž a žena“, pak se dveře otevřely a dovnitř vešel vysoký mladý elf s ostře řezanou tváří a ještě ostřejší dýkou u pasu následovaný dvěma poskoky ozbrojenými stejnou zbraní. Elf na ně kývl a oni chytili Bellatrix každý za jednu paži a vytáhli ji na nohy. Elf udělal krok dopředu, takže je teď dělila vzdálenost jen několika desítek centimetrů, zvedl jí bradu a donutil ji podívat se mu do očí. Bellatrix ho chvíli propalovala svým temně zeleným pohledem a pak elf nechal ruku volně spadnout k pasu a položil ji na jílec své dýky. Na jeho tváři se objevil výraz „jsem zatraceně nekompromisní, mám ostrou dýku a nebojím se ji použít,“ výraz, který se dřív nebo později naučí každý, kdo někde šéfuje, a řekl tónem nepřipouštějícím odpor: „Zeptám se úplně jednoduše a chci stejně jednoduchou odpověď. Jak se jmenujete a co tady děláte?“ Bellatrix mu místo odpovědi plivla do tváře. Elf se přezíravě usmál a vrazil jí facku. „Jenom mě zajímalo, jestli něco řeknete,“ odtušil povýšeným tónem. „Proč jste tady, to už dávno víme. Váš přítel byl velmi sdílný po tom, co jsme mu pohrozili smrtí.“ „Ten parchant,“ procedila Bellatrix mezi zuby. „Já věděla, že tomu zatracenému trollovi nemám věřit!“ Elf si vychutnával její bezmocný vztek. „Našli jsme ho úplně náhodou, když se dva naši lidí vraceli z průzkumu. To od vás nebylo hezké, jak jste zacházeli se Shaanou,“ řekl elf milým tónem. „Řekl nám všechno, Bellatrix,“ zdůraznil její jméno, jako by si užíval jeho zvuk. „Taky víme, že ona,“ kývl směrem k ležící ženě, „je tvoje matka a ten druhý byl tvůj otec.“ S tím laskavým tónem to tentokrát přehnal. Při zmínce o jejím otci sebou Bellatrix prudce trhla a pokusila se uvolnit si ruce, ale elfovi poskoci ji drželi pevně. Bellatrix se na elfa podívala očima, které mu slibovaly brzkou a velmi bolestivou smrt. „Ty zbabělče!“ vykřikla neovladatelně. „Zastřelili jste ho, i když byl neozbrojený a zraněný! Kde je dávná hrdost a čest vašeho rodu! Kde je vaše statečnost, se kterou jste bojovali proti Plamenné Legii! Teď útočíte ze zálohy a navíc na bezbranné!“ Elfovi zmrzl úsměv na rtech: „K tomu jsem rozkaz nedal,“ řekl trochu omluvně, „nebylo to...“ „Pokud tě neposlouchají vlastní lidé,“ přerušila ho Bellatrix pohrdavě, „pak si nezasloužíš být vůdce.“ Elf najednou získal ztracenou rovnováhu: „Dost už řečí! Chytili jsme vás na našem území, máme právo vás všechny tři hned teď zabít!“ Pokud nás chtěl vyděsit, tak se mu to v mém případě docela povedlo; ale na Bellatrix byl s výhrůžkami krátký. Nasadila svůj oblíbený výraz „všechno v okruhu deseti metrů za chvíli vyletí do vzduchu“, při kterém mi vždycky přeběhl mráz po zádech, a zasyčela: „Jak chceš! Zkus se mě dotknout a bude to to poslední, co v životě uděláš.“ Všiml jsem si, že elfovi poskoci trochu zbledli a jejich sevření na Bellatrixiných pažích mírně povolilo. Elf se ušklíbl. „Tak dělej,“ vybídl ji, „chtěl bych vidět, jak budeš kouzlit se svázanýma rukama.“ Vzápětí po tom, co dořekl poslední slovo, se ozval zdvojený agonický výkřik a oba poskoci se v bolestech zhroutili na zem. Oba měli tak hrozně popálené ruce, že jim téměř odpadávalo maso od kostí. Elf ještě stihl nasadit mírně překvapený výraz, ale to už ho Bellatrix odrovnala skvěle mířeným kopem do hrudi. Muž padl k zemi, až to zadunělo. Oba jeho poskoci také z bolesti upadli do bezvědomí. Ozval se tichý syčivý zvuk a Bellatrixina pouta se rozpadla, spálená na uhel. Sebrala padlému elfovi dýku a zbavila pout i mě. Udělal jsem krok ke dveřím, ale zarazila mě. „Ne, tam tudy brzo přijdou další. Ty dveře zavři,“ vyzvala mě. Když jsem tak učinil, načrtla před nimi rukou do vzduchu několik obrazců a linií a dveře obklopila nazlátlá záře. Došla ke mně a položila mi ruku na rameno. „Prosím tě, postarej se o ni,“ zašeptala hlasem plným něhy a ukázala na svou matku. Pak se postavila zády ke dveřím, přímo proti opačné stěně, zavřela oči a zvedla ruce před sebe, dlaněmi nahoru. Sklonil jsem se k ležící ženě a nemohl si nevšimnout, že je až nepřirozeně bledá, jako by... Rychle jsem zahnal vtíravé myšlenky na smrt a zvedl ji do náruče. Byla až překvapivě lehká. „A co teď?“ otočil jsem se s otázkou k Bellatrix. Její dlaně teď spojovala se stěnou hustá karmínově červená substance připomínající mlhu. Rudá barva se odrážela i na její tváři a zbarvovala jí oči mírně do fialova. Když promluvila, její hlas zněl tlumeně, jakoby z dálky. „Teď budeme utíkat.“ A vzápětí se celá stěna roztrhla. <--- späť na 4. časť, kapitola 1 | | pokračovať na 5. časť --->

---

Naspäť do sekcie Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.