Prophet's Lesson, 1. kapitola

• Bellatrix
• 14.09.2013
• Oficiální literatura

Stoupající energie Sídla Naaru probouzely vnitřní mír i v tom nejkrvežíznivějším válečníkovi, úctu a bázeň v tom nejstrhanějším z azerothských obyvatel. Postava vznášející se před Sídlem již dávno nepřijímala útěchu z tohoto majestátního sloupu Světla. Velen vyhlédl ze své meditační komnaty, hledaje hlubší náhled… do všech souvislostí, významných i nedůležitých, kde by mohl pochytit jemné nitky budoucnosti. Po několik posledních měsíců se tyto nitky stále více tříštily. Zatímco draeneiský Prorok meditoval - s nohama zkříženýma pod sebou a rukama odpočívajícíma na jeho prastarých kolenou - krystaly, které odrážely jeho energii, zářily a pulzovaly a vířily kolem něj, ne však podle nějakého vzoru, nýbrž chaoticky. Útočila na něj zření, nekonečné možnosti zítřka. Vyčerpaná, ušpiněná gnómka táhnoucí podivný přístroj prachem Outlandu, zanechávajíc za sebou dvojité brázdy vinoucí se zdánlivě bez konce prašnými dunami. Jejímu snažení přihlíželi ethereálové, jejichž energie prosvítaly pod pruhy látky; nepomohli jí, ani jí nebránili v jejím obtížném postupu. Vindicator Maraad bojoval s neviděným nepřítelem se svým obřím krystalickým kladivem a pak padl na kolena s hrudí probodenou kopím tvořeným tou nejčernější temnotou; po okraji zbraně se plazil olejovitý, chorobný dým. Deathwing, zakutý do svého brnění, vyplňující celá nebesa, letěl nad sežehlou zemí a pak přistál na spáleném, přelomeném stromě tak mohutném, že mohlo jít jedině o Nordrassil, zatímco akolyté v temně fialových róbách se řadili, aby se poté vrhli do sopečné trhliny v zemi. Med’an, Strážce Tirisfalu, naříkal a slzy se na jeho tváři s orkskými rysy zdály být téměř nepatřičné. V jeho očích se zračila bolest a utrpení tak nesmírné, že by ten pohled zlomil srdce každého živého tvora, jenž by do nich pohlédl. Ne však Velena. Prorok se již dávno naučil letargii vůči svým vizím, které by ho jinak dohnaly k šílenství. Jeho prorocké, třetí oko s ním bylo již tak dlouho, že předtuchy pro něj byly tak samozřejmé jako dýchání. Úlomky ata’malských krystalů z něj učinily strážce nekonečného počtu alternativních světů, jež mnohdy zanikaly v temnotě, ledu či ohni. Velen pro tyto budoucnosti netruchlil, neželel jejich záhuby ani radostně nevelebil jejich triumfy. Sotva do nich nahlédl; pouze sledoval jejich tkané tapisérie, pátraje po cestách vedoucích ke konečnému vítězství, kde život a Světlo válčily s temnotou a zachránily vše před vyhlazením. Co záleželo na bezvýznamných událostech, jichž si většina smrtelníků - i jeho vlastní draenei - tak cenila, v porovnání se strašlivou zodpovědností zajistit přežití světa? Velen pátral mezi troskami rychle se pohybujících obrazů a pokoušel se zachytit cokoli, co by mu pomohlo nalézt označení správné cesty. Ta mu však stále unikala. * * * Anduin Wrynn poklekl do měkké půdy a vložil ruce na oživlou květinu, jednoho z mála posledních zmutovaných tvorů, které mělo za následek ztroskotání Exodaru na Azerothu. Stvoření obklopovali dva draeneiové, kteří jej jemně, avšak pevně pro mladého prince drželi na místě, aby se nemohlo vyprostit a uprchnout před Světlem, které chlapec sesílal ze svých dlaní. Draeneiové si zvolili jako poslání vyléčit újmu, kterou jejich ničivý příchod na Azerothu způsobil, avšak když byla většina práce hotova, zjistili, že jejich síla je potřebná jinde - nejprve v boji s Plamennou legií, poté ve výpadu na ledové panství Krále lichů, a nyní… na následky Cataclysmu. Některé z těchto zvrácených hrůzností byly přehlédnuty, neboť draeneiové netušili, co s nimi, a ty se nyní v šílenství a strašných mukách toulaly po okolí, odkloněné od svého původního účelu tou strašnou nehodou. Poprvé, když Anduin jednu z nich zahlédl, necítil znechucení, nýbrž lítost. Musím jim pomoci. Musím se alespoň pokusit. Při první přestávce mezi Velenovým vyučováním vyrazil princ do divočiny ostrova Azuremyst, následován svými draeneiskými ochránci. Ti mu nyní sloužili jako primitivní pouta, zatímco Anduin prosil Světlo, aby vyléčilo to monstrum a utišilo jeho šílenství. Anduin neměl tušení, co se s tím stvořením stalo. Nepotřeboval to. Světlo vědělo. Jeho síla proudila mladým princem, využívajíc jeho tělo jako kanál, kterým léčilo věc svíjející se pod jeho rukama. Při aktu léčení si Anduin vždy připadal jako klíč v zámku, jako nástroj použitý ke správnému účelu, a sám sebe tak v tomto čase, kdy pobýval s draenei, ujistil o svém nadání. Jeho sebejistota pod opatrovnictvím prastaré rasy vzrostla, a to především díky výuce Nestárnoucího, Proroka. Ať už to vidíš nebo ne, otče, měl jsem pravdu. I Magni měl pravdu. Toto je můj úkol. Stránka 1 | Další ->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.