Prophet's Lesson, 2. kapitola

• Bellatrix
• 14.09.2013
• Oficiální literatura

Ta myšlenka ho rozesmutnila. Svého otce miloval, avšak propast mezi Varianem a Anduinem byla příliš široká, v povaze i ve zkušenostech. Proč to jen nevidíš, otče? Nejsem jako ty. A co je na tom špatného? Nemůžeme se snad z našich rozdílů oba něco naučit? Nemůžeš se něco naučit i ty ode mě? Anduin sám za sebe jejich odcizení litoval. Otec s ním jednal jako s dítětem, zatímco Prorok, Magni i mnozí další jej spatřovali jinak, neboť uznávali jeho zásluhy a považovali jej za nadějného. Anduin se se svým otcem pohádal na aliančním jednání v Darnassu, kde na něj Varian vztáhl ruku - zranil mu ruku ocelovým stiskem své paže. Jako důsledek této rozepře však následoval okamžik, kdy pocítil takovou hrdost, jako doposud nikdy, neboť k němu svým mírným hlasem s podtónem nadpřirozena promluvil sám Prorok a pozval ho do Exodaru, aby zde studoval jako jeho chráněnec. Otče, proč jsi nechápal, že musím odejít? Proč jsi v tom pozvání neviděl tu nesmírnou poctu? Anduin obrátil svou pozornost zpět do přítomnosti, pryč od rozptylující sebelítosti a zpět k potřebám oživlé rostliny. V zaznění dalšího úderu srdce přísahal sám sobě, že nikdy nepozbude úcty k tomuto zážitku. Léčení bylo často vnímáno jako běžná věc, zázrak, jenž se stal světským, avšak Anduin věděl, že Světlo, zdroj léčení, jej takto nevnímá. Každý život, každý život, byl zázrakem. Před princem se nyní skvělo překrásné rostlině podobné stvoření se širokými okvětními plátky ve fialové a zelené barvě, vzpřímené a silné. Draeneiové je pustili. Jeden z nich sklonil hlavu v lehké úkloně, když pochopil, co chlapec udělal. Anduin za sebou uslyšel nějaký rozruch a trhl sebou, plně procitaje z léčícího tranzu, jen aby si uvědomil, že sedí na svém královském pozadí v blátě. Jak důstojné, pomyslel si Anduin. Otec by byl u vytržení. Princ vyskočil na nohy. Před ním stál vysoký draenei, celý v brnění - Štít, jeden z Velenových osobních strážců. „Prorok si přeje vás vidět, princi Anduine,“ bylo vše, co řekl. Uprchlíci doráželi zprvu po jednom či po dvou, ztrativše pokoru, v děravých lodích či na provizorních vorech, riskujíce neznámo, aby prchli před vším strašlivým, co znali. Šířily se zvěsti, že draeneiové ustáli roztříštění světa, že na ostrově Azuremyst lze nalézt útočiště. A takové zvěsti byly lepší než jakákoli realita, které tito vyhnanci museli čelit. Zpočátku jim draeneiové pomáhali, seč mohli, poskytli jim místo k táboření u Exodaru, léčili jejich zranění a nemoci, sdíleli s nimi potravu i zásoby vody. Později však začali uprchlíci posílat zprávy ke svým rodinám a přátelům a celým Kalimdorem zněla ozvěna: Prorok udržel Azuremyst v bezpečí. Prorok předvídal Cataclysm a dá všechno do pořádku. A z jednotlivců a dvojic se stávaly desítky a stovky. Vyhnanecký tábor nyní čítal přes tisíc hlav a draeneiové zjistili, že potřeba přerostla jejich vůli i to, co mohli poskytnout. Rozmluvy mezi uprchlíky na sebe posléze vzaly temnější podobu. Prorok nás nevyslyší. Draeneiové ho schovávají ve sklepeních té své lodi. A taky vypadají jako démoni s kopyty, že? Anduin mezi uprchlíky trávil mnoho času, léčil všechny, kdo to potřebovali, a povzbuzoval v nich víru ve věčné Světlo, radil jim a vedl je tichým způsobem, který dospělé v jeho přítomnosti uváděl v úžas… a ve znepokojení, když nebyl poblíž. Princ se mnohokrát ptal, proč tyto svéhlavé duše nevyhledaly ochranu jeho otce a sílu Stormwindu. Odpovídali s očima sklopenýma stranou, nazývajíce jeho otce pravým a velkým králem, který však postrádal Prorokovu schopnost vidět budoucnost. Bez urážky, říkal jejich tón, ale tvůj otec je jenom člověk. Prorok je něčím víc. Po určité době, kdy si poskládal dohromady mnoho rozhovorů jako skládačku, zjistil Anduin, že činy uprchlíků nebyly založené pouze na úctě k prorokovi, kterého nikdy nespatřili. Tito lidé pocházeli z okraje společnosti. Pro ně byl spravedlivý řád vlády něčím, čeho by se měli obávat, spíše než vyhledávat jeho ochranu. Princ nakonec s otázkami přestal docela. Když byl tedy doprovázen táborem na jeho audienci k Velenovi, byla jeho tvář všem dobře známá. Znali ho, a přesto nebyl jedním z nich. Cítil odstup, trhlinu zrozenou z jeho královské krve, z jeho příchylnosti ke Světlu a z traumatu, které si prožil v dětství. Byly chvíle, kdy si přál, aby byl více… obyčejný. Začínal ale také pociťovat, když se řítil vstříc výzvám a podivné síle dospívání, že tyto rozdíly pro něj byly nezbytné. Musel splnit jedinečnou úlohu, úlohu vedení a ochrany jeho lidu, a to nebylo ani privilegium, ani znak žádné osobní síly. Bylo to poslání. <- Předchozí | Stránka 2 | Další ->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.