The Untamed Valley, 2. kapitola

• Bellatrix
• 31.07.2014
• Oficiální literatura

Jeden z virmenů, rozložitý samec s bíle žíhanou srstí a prazvláštně zakřivenými předními zuby, přihopsal k Vindicatoru Maraadovi a hodil po něm hromadu dřevěných třísek, kterých měl plnou pracku. „Tady penízky. Dej mrkev!“ Třísky zasypaly draeneiovu tvář i hrudní plát; Maraad nehnul ani brvou. „Nemám žádnou mrkev,“ řekl klidně. Desítky hlodavců s rudýma očima, které trojici obklopily, začaly rozzlobeně švitořit. Někteří z nich několikrát výhružně zadupali. Lyalia, stojící po Maraadově boku, položila ruku na jednu ze svých čepelí, ale zpod opasku ji neuvolnila. „Myslíš, že budou dělat problémy?“ zeptala se tiše. Maraad se uchechtl. „To pochybuji,“ řekl. „Chcete koupit mrkve?“ zeptal se pak hlasitěji. Vrčení virmenů nabylo na divokosti. „Musím vás zklamat. Žádnou mrkev na prodej nemám.“ Virmen, který po Maraadovi předtím hodil dřevěné třísky, několikrát vztekle poskočil na zadních nohou. „Známe Halfhill! Tam tržiště. Vysocí lidi jako vy tam dávají kulaté věci a dostávají mrkve.“ Hodil po nich další hrst plnou třísek. „Dej mrkve!“ Kousky dřeva tentokrát zasypaly zajatce. Ork ze sebe vydal hrdelní zavrčení a vykopl po virmenovi nohou. Minul; jeho okovy tiše zařinčely. Vindicator Maraad orka stále pevně držel za paži. „Jak jsem řekl, nemám nic k prodeji,“ řekl. „A většina obchodníků za své zboží požaduje zlato, ne… takové peníze, jaké máte.“ „Hej!“ Veškerý rámus náhle přerušil něčí hlas. Lyalia spatřila pandarena a hozena, jak se ženou k nim. Z hloučku virmenů se ozval poplašený jek. „Vypadněte z mýho pole!“ zahulákal pandaren. Virmeni se rozprchli. Jeden vystřelil podél draeneiových kopyt a v rychlosti sbíral popadané „mince“. Hozen po něm hodil kámen a těsně ho minul. Po několika vteřinách zmizeli všichni hlodavci ve svých norách. „Pitomé potvory,“ zabručel hozen. „Omlouvám se za ně,“ řekl pandaren. „Nejsou tak šíleni jako před pár měsíci, ale pořád jim čas od času prospěje nějaký ten kopanec.“ Lyalia se usmála. „Nemyslím, že nám chtěli ublížit,“ pravila. Hozen mezitím zkoumal rozházené třísky. Začenichal a zašklebil se. „Hej, šéfe,“ řekl. „Naše kolo.“ Hozen zahýkal smíchy. Pandaren si pod vousy zamumlal nějakou nadávku. „Zatracení virmeni… Tak proto mi prohryzali kola tří vozů? To jsem si mohl myslet. Asi viděli, jak si je kupuju za zlato, a usoudili, že jsou z něj ty vozy samotné.“ S povzdechem si prohrábl srst na hlavě. „Nu, takové věci se asi začnou stávat, jakmile má člověk vlastní pozemky. Chcete žít v údolí, musíte se nějak vypořádat s nimi. „Haohan Mudclaw, jméno mé. Vlastním tuhle farmu.“ „Děkujeme vám za pomoc, pane. Mé jméno je Lyalia. Jsem velitelkou Strážkyň na Pandarii. Můj přítel zde je Vindicator Maraad z Exodaru. A tenhle… Jeho jméno neznáme, takže ho bohužel nemohu řádně představit.“ Pandarenovy oči na okamžik ulpěly na orkovi. Pak mu pohled sklouzl na jeho okovy. „Vy jste mi ale sebranka, jen co je pravda. V těchhle končinách bych někoho jako vy nečekal.“ „Neměli jsme v úmyslu vniknout na váš pozemek. Pokud si přejete, abychom odešli, tak půjdeme,“ řekl Maraad. Haohan potřásl hlavou. „Na poli mi nestojíte, takže buďte v klidu.“ Znovu střelil pohledem po zajatci. „Myslel jsem, že tyhle tahanice mezi váma jsou už vyřešený,“ podotkl poté opatrně. „Příměří stále platí,“ odvětila Lyalia. „Tenhle před dvěma týdny vyplenil hordskou karavanu a před deseti dny se pokusil o přepad mého oddílu Strážkyň. A to až po vyhlášení příměří.“ Výraz noční elfky byl chladný. „Dopustil se zločinu proti oběma stranám. Osobně hádám, že ho zrovna nepotěšil Hellscreamův pád.“ „Takže žádný voják, ale zločinec,“ přemítal Haohan. Ork zabručel něco nesrozumitelného. Haohan pozvedl obočí. „A Horda schvaluje váš… dohled nad ním?“ „Rozhodli jsme se Hordě raději úplně vyhnout,“ vysvětlil Maraad. „Prostá nedorozumění se až příliš často mohou vymknout kontrole. A napětí mezi oběma stranami je pořád velké. Neradi bychom ohrozili mír.“ „A co oči nevidí, to srdce nebolí.“ Haohan se poškrábal na bradě. „To dává smysl. Nu, tak pojďte. Můj povoz je hned za tímhle kopcem.“ Lyalia a Maraad si vyměnili pohledy. „A kam že to jdeme?“ zeptala se elfka. „Ke mně domů. Dnes u mě přespíte.“ „Ceníme si vaší nabídky,“ řekl Maraad, „ale bohužel musíme odmítnout.“ „Pro mě to není problém.“ „Ne, děkujeme.“ „Ti virmeni se vrátí.“ „Nějak si s nimi poradíme,“ řekla Lyalia. „Myslím, že tomu tak úplně nerozumíte,“ řekl Haohan. „Podle toho, co vím, se tihle virmeni právě teď ve svých norách dohadují o tom, proč jejich plán selhal. A až přijdou s dalším plánem, jako první věc oběhnou všechny ostatní nory a naberou další posily. A pak se za pár hodin otočíte a bude na vás zírat dobrá tisícovka slintajících virmenů, všichni budou žvanit o mrkvích a pokud pro ně nebudete nic mít…“ Pokrčil rameny. „Věřím, že se o sebe dokážete postarat, ale nejsem si jist, jestli se u toho budete zrovna bavit, až budete nuceni bojovat s nimi všemi dohromady.“ Vindicator Maraad vypadal neklidně. „Dobrá tedy. Najdeme si nějaké jiné místo na přenocování.“ „Ano, rozhodně tomu nerozumíte,“ řekl na to Haohan. „Pokud se nedostanete několik desítek mil daleko během, řekněme, následující půl hodiny, tak si vás najdou. Nevěřili byste, jak dokážou být vytrvalí, pokud ovšem nebudete ochotni jich pár pozabíjet, abyste jim ukázali, že to myslíte vážně. Každopádně se naučili držet dál od domovů Rolníků. Máme totiž vidle a víme, jak je použít. U mě vám bude dobře.“ Lyalia střelila po Maraadovi znepokojeným pohledem. „Stejně nemůžeme přijmout.“ Náhle to byl ork, kdo promluvil. „Nenabízej pomoc Alianci, farmáři, pokud nechceš sdílet jejich osud.“ Haohan zamrkal. „Oh. Chápu.“ Poté se usmál na alianční dvojici. „Myslíte, že je váš zajatec nebezpečný. Že se o sebe nedokážu postarat.“ Lyalia odvedla pandarena kousek stranou, aby je ork neslyšel. „Nemůžeme vás nechat podstoupit takové riziko,“ řekla mu. „Nevíme nic o něm ani o tom, s kým by mohl spolupracovat. Obešli jsme hordské základny v Krasarangu hodně velkým obloukem, abychom ho dostali do Lvího přístaviště bez toho, abychom byli zpozorováni. Pokud nejednal sám za sebe, můžeme čekat útok každou chvílí.“ Haohan věnoval orkovi krátký pohled. „Je to Hellscreamův věrný? A možná se najdou další takoví, co ho přijdou zachránit? Tak je rozhodnuto. Zůstáváte u mě.“ „To nemůžeme.“ „Nu, tady taky zůstat nemůžete. S těmi virmeny jsem si nedělal legraci,“ upozornil ji Haohan. „Chci vám pomoct. On a jemu podobní napáchali na naší zemi už dost velké škody. A zítra ráno vás všechny tři vezmu do Lvího přístaviště ve svém voze.“ Lyalia váhala. To by jejich cestu zkrátilo o několik dnů. „Ne neberu jako odpověď,“ řekl Haohan. * * * Farmář Fung se zaškaredil na nově příchozí, jakmile vstoupili na Mudclawův pozemek. „Další hosté, Haohane? A cizinci k tomu?“ zeptal se. „To se mnou chceš tímhle způsobem manipulovat?“ „Obtěžovali je virmeni,“ vysvětloval Haohan. „Jenom je tu nechám přenocovat.“ „Nehraj si se mnou.“ Fung namířil prst proti Haohanově hrudi. „Přivedl jsi sem cizince zrovna ten večer, kdy chceme mluvit o cizincích? Ještě že tu není farmář Yoon. Má štěstí. Ten se dal dohromady s lepšíma. Jenom proto, že mi jeden cizinec nevadí, neznamená, že chci, aby nám zamořili údolí.“ „Beru tvůj názor na vědomí, Fungu,“ řekl Haohan vyčerpaně. „Hej, Mung-Mungu, nechtěl jsi s Fungem o něčem mluvit? Třeba o mushanovi? Přísady na hnojiva?“ „Opravdu?“ zeptal se zvědavě Fung, který se celý rozzářil. Mung-Mung věnoval Haohanovi otrávený pohled, ale to už ho Fung vlekl dovnitř. „Haohane,“ ozval se nový hlas. Haohan se otočil. Starý Hillpaw stál poblíž ohrady mushanů a volal ho k sobě. „Máš nemocného mushana.“ „Mung-Mung už mě informoval,“ odpověděl Haohan a připojil se k němu u plotu. Oba se zahleděli dovnitř ohrady, kde Bouře hlučně žvýkal seno. „Já ti nevím. Mně připadá v pořádku.“ Najednou si mushan hlasitě odříhnul a vzduch naplnil strašlivý smrad. Haohan nakrčil nos. Byl skoro div, že okolní obilí okamžitě nezvadlo. Zvuk se odrazil od hor na severu. Haohan by skoro přísahal, že i ten pach získal vlastní ozvěnu. Povzdechl si. „Jo, něco je s tím hochem v nepořádku.“ „Dej mu do žrádla olej,“ řekl Hillpaw. Haohan cítil, jak na něj jdou bolesti hlavy. * * * Lyalia pomohla orkovi sestoupit z vozu. Maraad slezl po něm. Noční elfka si povšimla, že starší pandaren, stojící vedle Haohana, trojici cizinců detailně zkoumá. Kývla na něj. Pozdrav jí neoplatil. Slaměný klobouk s širokým okrajem zahaloval jeho očí stínem. Srst na jeho bradě vyrostla do délky dlouhého vousu. Ten druhý, Fung, alespoň dal své nepřátelství jasně najevo. Hillpawovy záměry však Lyalia odhadnout nedokázala. Obrátila tedy svou pozornost zpět ke svým povinnostem: k zajatci a komukoli, kdo by se snad mohl pokusit osvobodit ho. Očima několikrát přejela horizont. Mudclawova usedlost stála na vrcholu nevysokého kopce, poblíž hranice pohoří oddělujícího Údolí čtyř větrů* od Údolí věčných květů**. Byl odsud dechberoucí výhled na okolní zemědělskou půdu. Dokonce i ve slábnoucím světle Lyalia rozeznávala řady a řady obrovské zeleniny a jiných rostlin, táhnoucí se do dáli. Mezi usedlostí a pohořím se země prudce svažovala směrem k jakémusi jezeru. Žádné nebezpečí nebylo v dohledu. Čas na přízemnější záležitosti. „Postaráš se chvíli o orka sám?“ zeptala se Maraada. Draenei souhlasně zamručel. Lyalia popadla své měchy na vodu a pomalu s nimi přešla k břehu jezera. O chvíli později se k ní připojil starý pandaren, Hillpaw. „Zůstaň, kde jsi,“ poradil jí. Povrch jezera se zdál klidný. „Proč?“ „Dívej se,“ řekl Hillpaw. Vzal kamínek a hodil jím žabku do vody. Z každého odrazu se rozšířilo několik vln. A potom… … něco obrovského prudce vyrazilo vzhůru, protrhávajíc doteď nehybnou hladinu. Na dvě postavy stojící na břehu se upřelo jediné obrovské oko. Stvoření bylo snad šestkrát nebo sedmkrát tak dlouhé, jako byla Lyalia vysoká. Možná i víc. Pak se tvor znovu ponořil pod hladinu a voda se opět ustálila. „Co to bylo?“ „Štikovec***,“ poučil ji Hillpaw. „Občas trochu vyrostou.“ „Tohle bylo o něco více než jen ‚trochu‘,“ mínila Lyalia. „Proto se musí likvidovat. Tedy, měli by. Mung-Mung se poslední dobou flákal,“ zabručel starý Hilpaw. „Na břehu jsi v bezpečí, dokud si ta potvora neřekne, že se jí nelíbíš. Prostě do té vody neskákej.“ „Budu na to pamatovat.“ Lyalia mezitím naplnila své měchy. Hillpaw nevypadal, že by se měl k odchodu. „Poznal jsem okovy, co má ten váš ork. Mají na sobě pečeť Bílého tygra.“ „Ach.“ „Okovy Shado-panů. Takové, které používají k věznění lidí s… neobvyklými schopnostmi. Co vládnou neznámými silami.“ „To máš pravdu,“ řekla Lyalia. „Dostali jsme je darem.“ „Shado-pan nemají ve zvyku obdarovávat,“ řekl na to Hillpaw. „Také pravda. Tak tomu říkejme platba,“ objasnila to Lyalia. „Platba za to, že zbavíme jejich země kohokoli, pro koho byly takové okovy určeny, a to tak rychle a tiše, jak je třeba.“ „Ano, to zní víc jako Shado-pan.“ „Ty jsi s nimi už měl nějaké záležitosti?“ Starý Hillpaw se neobtěžoval odpovědět a Lyalia na něj nenaléhala. „Jak dlouho jste už ty a tvůj přítel na Pandarii?“ zeptal se po chvíli. „Vindicator Maraad dorazil teprve nedávno a nejspíš bude také brzy na odchodu. Já však byla jednou z prvních z mého lidu, kdo přistál na vašich březích,“ řekla Lyalia. „Proč? Co tě sem přivedlo?“ Zaváhala. Hillpaw nehnul ani brvou. Netušila, zda se ptá ze zvědavosti, nebo v tom hraje roli nedůvěra. Rozhodla se pro upřímnost. „Jeden z našich vůdců spatři vizi požehnané země. A jiní z nás hledali různé věci…“ Lyalia na okamžik sklonila hlavu, když jí do mysli vplula vzpomínka na jejího otce. „…byla to však ona vize, co nás přimělo vyplout. Ukázalo se, že obsahem onoho zření bylo Údolí věčných květů.“ „A co jste tam dělali?“ Dlouhé měsíce bojovali proti mogu, abychom byli po jejich poražení svědkem toho, jak to místo vyplenili orkové. Vše mělo svoje meze; i to, s čím se byla Lyalia ochotná svěřit. „Já se snažila Údolí chránit.“ Její hlas se ztišil v pouhý šepot. „Elune ví, že jsem se snažila.“ Nad jezerem se rozhostilo ticho. Na vodě vyvstalo několik vln. Nakonec Hillpaw znovu něco zabručel a bez jediného slova ji samotnou zanechal na břehu. Lyalia pohlédla zpět na vodu. Po nebezpečí číhajícím v jeho hlubinách již nebylo ani stopy. * * * Silný zelený prst prohrábl popel vyhaslého ohniště. „Je pořád teplý. Byli tu dnes v noci.“ Ork se otočil k dalším osmi. „Zaútočíme před úsvitem. Rozdělte se do dvojic. Připravte se.“ Jeden z nich se nepokojně ošil. „Duchové nebudou poslouchat, Zertine.“ „Duchové jsou tu rozmazlení a změkčilí, Kishoku.“ Zertinova odpověď byla podbarvena vztekem. „Jsou jako děti, které potřebují naučit kázni. A pokud si nedokážeš poradit s dítětem, raději si hned teď otevři tepny a ušetři mi námahu, abych tě nemusel vlastnoručně vykuchat.“ Další námitku nikdo nevznesl. „Dobrá. Hněte sebou.“ Poslechli. Neozval se jediný další zvuk. Všechny je obestřela temnota noci. <- Předchozí | Stránka 2 | Další ->

---

* Valley of the Four Winds ** Vale of Eternal Blossoms *** V originále Cattail Grouper. Zvolila jsem tento překlad, protože mi ona roztomilá rybka silně připomínala štiku. Slovo "cattail" sice v angličtině existuje, ale jde o název rostliny, kterou v češtině známe jako orobinec. Sice mě v návaznosti na to napadlo pojmenovat rybku "rákosník", ale přišlo mi to zbytečně parodizující. To už bychom jí rovnou mohli říkat "rákosníček" :)


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.