Vol'jin - The Judgment 4

• Bellatrix
• 18.06.2011
• Oficiální literatura

<- Předchozí | Stránka 4 | Další -> Padla noc. Džungle byla temná neustále, a Vol’jin věděl, že to byla temnota z chladu ve vzduchu a z mračen zuřivého bzučícího hmyzu, která kolem ve vlnách létala. Moskyti velcí jako jeho dlaň pátrali po kořisti. Vol’jin a Zalazane seděli na vrcholku malého svahu. Na jedné straně útes končil zubatými skalami. Kráčeli dál, až byla jejich chodidla celá rozbolavělá a oni přidušeně dýchali. Vzduch byl těžký a nehybný. „Zvláštní zkouška,“ řekl Zalazane tichým, opatrným hlasem. „My jenom chodit okolo a zabíjet divoká zvířata. Kde jsou loa?“ Vol’jin se zrovna chystal odpovědět, když ucítil mrazení v páteři a on ucítil něčí přítomnost. Na útesu s nimi byl loa. Vol’jin ho neviděl, ani necítil, ale chloupky vzadu na krku mu řekly, že tam je. Letmý pohled na Zalazaneho mu ukázal stejný strnulý děs odrážející se v očích jeho přítele. Pak přišla bolest. Horší bolest než zlomená kost nebo bodná rána. Silnější a hlubší než jakákoli bolest, kterou kdy Vol’jin zažil, zaplavila jeho mysl a překryla všechny myšlenky. Šeptal mu nějaký hlas. „Útes,“ řekl tiše. „Kameny dole. Přináší konec bolesti. Rychlé. Jednoduché.“ Vol’jin zjistil, že ten hlas má pravdu: během okamžiku by mohl být na okraji, a bolest by skončila. Jediná další možnost byla snést to. Vol’jin zavřel oči a dál tu bolest snášel. Po nějaké době, která mu připadala jako věčnost, přestal cítit své tělo. Vznášel se, osvobozený od všech pocitů. Před ním se objevila vize. Byl to on sám, starší, sebejistější. Sledoval vizi z povzdálí a zároveň byl její součástí. Uviděl za sebou zástup Darkspearských trollů. Kráčeli podivnou zemí plnou oranžových skal, téměř bez vegetace. Před nimi se vynořilo velkolepé město, plné ostrých hřebenů a hrotů. Kolem nich se nesl zvuk válečných bubnů a nad městem se vznášel hustý kouř. Před městem byli sešikovaní podivní zelení tvorové v pevném brnění a několik dalších velkých a chlupatých tvorů s kopyty je pozorovalo. Vol’jin přistoupil k vůdci těch zelených stvoření, který nesl ve tváři pevný a moudrý výraz. Potřásli si rukama jako rovný s rovným a usmáli se na sebe. Vol’jinovou myslí proplouvala slova. Orkové. Orgrimmar. Taureni. Thrall. Zelená stvoření trolly gesty vítala, a Darkspearští s úlevou odložili svá břemena... přesto vypadali nějakým způsobem poraženi. „Proč?“ ozval se hlas. Vol’jin ten hlas cítil v kostech, hřměl uvnitř něj. „Proč vedeš naše lidi k podrobení? Jistě být lepší bojovat sami a s hrdostí, zemřít sami a s hrdostí...“ „Ne,“ řekl Vol’jin, zamýšleje se nad tím. „Kmen Darkspear by měl vždycky být volný a hrdý. Ale my muset být naživu, abychom mohli být volní. Pokud my mrtví, my prohráli. Raději zůstat a vydržet. Jsme prastará rasa, a my vydržíme.“ Ve své řeči cítil pravdu. Myslel vždy nejstrategičtěji ze všech svých přátel, byl tím, který nad problémy přemýšlel. Jeho odhodlání přežít a zvítězit bylo silné. „Ty být moudrý na někoho tak mladého,“ řekl hlas. „Kmen Darkspear bude trpět, a bude bojovat. Pro ně je výdrž přežitím.“ Vize před ním se rozplynula a odhalila něco, co mohl být jedině loa: zářící koule vyzařující prastarou moudrost a smutek, cosi bledého a zkaleného. Cosi, co se plížilo Prvním domovem dávno před tím, než se Vol’jin narodil. Obrazy a tvary se zavlnily a zmizely pod povrchem. Vol’jin měl stěží čas si loa povšimnout dřív, než zmizel. Svět kolem něj se změnil. „Daruji ti zrak,“ řekl pohasínající hlas. Vol’jin zjistil, že je zpět na útesu. Zalazane tam byl také. „Vidíme loa. Vidíme je!“ jásal Zalazane. Oba trollové se na sebe usmáli. „Možná přežijeme, abychom viděli zítřek,“ řekl Vol’jin. „Příliš doufáš,“ řekl Zalazane. „My nebýt hotovi. Gadrin řekl, že být mnoho, co se my muset naučit. Soud je složitý. Loa toho mají pro nás ještě mnoho připraveno.“ <- Předchozí | Stránka 4 | Další ->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.