Vol'jin - The Judgment 7

• Bellatrix
• 08.08.2011
• Oficiální literatura

<- Předchozí | Stránka 7 | Další -> Jed. Ta odpověď k němu přišla náhle: sekera byla otrávená, a to nebylo správné. To nebyl způsob těchto lidí. Tauren těžce dopadl na zem. Vše se opět začalo pohybovat normální rychlostí. Dav zahřměl nadšením i rozhořčením. Vše se náhle rozplynulo a kolem Vol’jina se zformovala nová vize. Viděl ji a zároveň v ní byl. Opět stál v čele řady trollů; nesli si své věci a vypadali odhodlaně. Stále byli v podivné oranžové krajině. Vol’jin se ohlédl a spatřil majestátní město z dřívější vize. Potemnělo a jeho tvary byly jaksi ostřejší. Orkové lemovali vrchol hradeb a rozmrzele sledovali odcházející trolly. Vol’jin cítil neklid; něco mu na té vizi nesedělo. Pak mu to došlo. Nikde neviděl Zalazaneho. Kde je Zal? přemýšlel Vol’jin. Teď potřebuju svého přítele víc než kdy jindy. Vol’jin cítil v srdci nejistotu a obavy, překryté chladným vztekem a odhodláním pomoci kmenu Darkspear překonat tyto nebezpečné časy. „Ty říct mému bratrovi, že lepší přežít,“ pravil loa, „i pokud by to znamenalo být slabý, a pokračovat v boji jindy. Raději vydržet než zemřít ve slávě.“ Hlas odtrhl Vol’jinovu mysl od vize; ztrácel se někde uvnitř v jeho hrudi. Byl to hlas někoho, kdo viděl velkolepější či děsivější události, než si byl Vol’jin vůbec schopen představit. „Teď odvádíš Darkspearské pryč z bezpečí Orgrimmaru, riskuješ spojenectví, které reprezentuje sílu. Nemůžeš se rozhodnout?“ Vol’jin váhal. Ta otázka byla nesmírně důležitá a přitom pro něj neměla žádný kontext. Proč by tohle dělal? Rozhlédl se. Jeho lidé byli rozzuření, měli strach, byli odhodlaní i nadšení. Vol’jin upřel oči zpět na hradbu. Pak jeho zrak padl na Garroshe. Impozantní Náčelníkova postava shlížela z hradeb, na tváři přísný výraz, ale s mírným úsměvem zadostiučinění na rtech. Stál ostře vyrýsovaný proti nebi, světlo dopadalo na strohé černé tetování na jeho spodní čelisti. Byl to surovec, který znal pouze násilí a války, ale neměl pražádné pochopení pro diplomacii nebo kompromisy. Vol’jin nyní chápal. „Přivedl jsem Darkspearské sem, abych je ochránil,“ řekl. „Budeme žít a bojovat můžeme jindy. Ale to pouze naše těla. Jediná věc, kterou nemůžeme ztratit, loa, jediná věc, kterou nikdy nemůžeme ztratit, jsou naše duše. Darkspearští mají duši, a pokud zůstaneme s tímhle orkem a podřídíme se jeho vůli, naši duši ztratíme. A odtud už nebýt návratu.“ „Kmen Darkspear musí přežít, ale bude to k ničemu, pokud přijde o duši. Darkspearští muset být věrní. Muset být věrní,“ řekl hlas. „Nyní uslyšíš všechny loa. Budeš nás slyšet neustále. Musíš se naučit, jak naslouchat.“ Vol’jin otevřel oči. Ležel na blátivém povrchu džungle; hned několik druhů hmyzu si vesele vytvářelo kokony nad jeho tělem. Byl stále poblíž ohně, který teď hořel pouze tlumeně. Nebyly zde žádné známky Zalazaneho přítomnosti; stejně jako v tom vidění. Vol’jinovi se po chvíli podařilo posadit se. O pár vteřin později se z temnoty vypotácel Zalazane a posadil se vedle Vol’jina. Krátkou chvíli oba jenom beze slova zírali do ohně. „Viděl jsem…“ Zalazane zaváhal. „Vedl jsem Darkspearské bojovníky pryč od zbytku kmene. Vůdce být příliš slabý, on nás zaprodat, čéče. Já se stal novým vůdcem a kmen se rozdělit.“ Zalazane odmítal se na Vol’jina byť i jen podívat. „Kdo být ten vůdce, Zale? Řekl jsi, že ne můj otec, ale musel to být někdo, koho známe.“ Zalazane se stále na Vol’jina ani nepodíval. Vol’jin sebral ze země klacík a prohrábl jím skomírající oheň. „Dost těchhle zkoušek,“ bylo vše, co řekl. <- Předchozí | Stránka 7 | Další ->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.