Vol'jin - The Judgment 8

• Bellatrix
• 14.08.2011
• Oficiální literatura

<- Předchozí | Stránka 8 | Další -> Vol’jin přecházel sem a tam kolem ohně. Byl neklidný a rozzuřený, připravený zabíjet. S každou další vteřinou všechno dávalo smysl méně a méně. Jeho přátelství se Zalazanem – jediná věc, na kterou se kdy Vol’jin spoléhal, kromě kmene a svého otce - hrozilo, že se brzy rozbije. „Už ne,“ oznámil, aniž by se na Zalazaneho podíval. „Já jít na lov. My potřebovat jídlo, a já potřebovat zabíjet.“ Vol’jin tasil svou zbraň a vklouzl do temného podrostu. Vkročit sám do nejnebezpečnější části ostrova se zkrátka zdálo být správné. Byla v tom síla. U ohně mezitím Zalazane začal hlubokým hlasem prozpěvovat rituální zpěvy voodoo. Vol’jin přímo před sebou, v příšeří džungle, zaslechl prasknout větvičku; nějaký velký tvor snažící se zůstat skryt. Vol’jinovy rty se v úšklebku roztáhly přes kly, jeho prsty svíraly zbraň. Udělal krok dopředu a ucítil na své tváři jemné chloupky listů upka. Opět uslyšel ten zvuk, nyní někde po levé straně. Otočil se, pokoušeje se udržet si tvora po své pravici. Znovu uslyšel pohyb v křovinách nalevo. Uvědomil si, že ho ten tvor sleduje. Nebyla jiná možnost: Vol’jin zaútočil. Větve a kořeny se po něm natáhly, když se s hrdelním výkřikem vyřítil kupředu. A přímo před ním se jiný troll narovnal do své plné výšky. Vol’jin se na něj vrhl a oba se zřítili k zemi. Vol’jin ve tmě přitiskl čepel své zbraně tomu druhému na krk. Každý troll na ostrově byl Darkspear a tím pádem přítel, ale Vol’jin vyrostl na příbězích o krutých Gurubashi, a na tomto místě bylo možné vše. Troll vzhlédl, jeho rysy byly náhle v záři ohně jasně patrné. Byl to Sen’jin, Vol’jinův vlastní otec. „Otče?“ zeptal se šokovaný Vol’jin a trochu zmírnil tlak svého těla. Sen’jin se usmál a odhodil Vol’jina pryč. Mladý troll se smíchem přistál v blátě. Sen’jin vyskočil na nohy, zatočil svou holí a namířil jí na Vol’jinovu hruď. Vol’jin zahlédl ve tváři svého otce vražedné úmysly a těsně se vyhnul úderu, který by mu jinak rozdrtil žebra. Vol’jin se postavil, sleduje svého otce ostražitým pohledem, ale neútočil. „Otče?“ zeptal se. „Co to má znamenat?“ Sen’jin se jen usmál a máchl holí v oblouku nízko nad zemí. Vol’jin ji přeskočil, ale Sen’jin využil rychlost, kterou máchnutím získal, a prudce vrazil hlavou Vol’jinovi do hrudi. Vol’jin přistál na zemi a náraz jako by mu vytlačil vzduch z plic. Převrátil se na záda, těžce oddechuje. Sen’jin ladným pohybem přešel k němu a znovu roztočil svoji hůl. „Otče, proč to děláš? Selhal jsem? Já tomu nerozumím!“ řekl Vol’jin naléhavě. Sen’jin se zastavil. „Nebojuješ, protože myslíš, že mě znáš? Ty být slabý.“ S těmi slovy máchl holí směrem k Vol’jinově natažené ruce. Starší troll do toho úderu vložil veškerou svou sílu a Vol´jinova ruka ten náraz nevydržela. Jeho palec zachytil veškerou sílu toho úderu; kosti se roztříštily a prst se zkroutil jako pařát. Vol’jinova mysl byla naprosto zmatená. Troll se přetočil na bok a levou rukou si pevně sevřel pravou paži; vše od zápěstí dolů bylo zlomené a místo palce měl jen jakousi kašovitou hmotu. Byl v šoku a realita se kolem něj pomalu rozplývala. Pak už jen viděl Sen’jinova velká bosá chodidla mizet v džungli. „Otče!“ zvolal. Sen’jin se nezastavil, ani nezpomalil, dokonce se ani neohlédl. Keře se rozestoupily a on zmizel. „Otče!“ Vol’jin zavrávoral zpět a pevně stiskl oční víčka k sobě, svírajíce si zraněnou paži. Po chvíli se mu opět podařilo ovládnout svou mysl a zadíval se na ruku. Palec byl nenávratně zmrzačen. Jeho zbraň ležela opodál v blátě a na jejím ostří byly skvrny od krve a špíny. Ruka se mohla zahojit. Ale palec bude navždycky zdeformován; Vol’jin by s takto zraněnou rukou už nikdy nemohl vrhat nůž nebo držet zbraň. Nikdy by už nemohl lovit či dát znamení k útoku. Ale byl způsob, jak to napravit. Vol’jin věděl, že existuje možnost. Vol’jin se zhluboka nadechl, pevně sevřel svou zbraň v levé ruce a pozvedl ji vysoko nad hlavu. Oči nechal otevřené. Pak máchl zbraní v ladném oblouku. Ostří proťalo kůži i kost jeho pravé paže; ta zlomená, znetvořená věc, která bývala jeho palcem, zmizela někde v temnotě. Chtěl křičet vzhůru ke hvězdám, ale kousal se do rtů tak dlouho, dokud nezačaly krvácet. Nevydal ani jediný zvuk. Palec mu doroste; všichni trollové byli požehnáni loa darem regenerace. Byli schopni nechat si dorůst prsty na nohou či na rukou, ale složitější části těla jako celé končetiny nebo vnitřní orgány byly nad jejich síly. Nějaký čas to potrvá, ale bude znovu celý. Vol’jin náhle na okrajích svého zorného pole spatřil jasnou záři; na okamžik zapřemýšlel nad tím, zda umírá. Ale jas světla stále rostl. Vol’jin vzhlédl. <- Předchozí | Stránka 8 | Další ->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.