Zrozen z moře

• Mikeel
• 21.07.2011
• Fan Fiction

Noc pomalu končila, za obzorem začalo vycházet slunce, krásné a zlaté, nepoznamenáno žádnou událostí, která se v posledních dnech přihodila. Moře na západním pobřeží se začalo zbarvovat do barev nejpestřejší modři a už jen mírná mlha halila probouzející se zemi. Stromy shodily pár hnědých a zlatých listů na žloutnoucí trávu Westfallu. Mírný vánek se proháněl trávou, šustil lístečky, vynášel je do větru a pak je pustil. Ptáci se začali probouzet a zpívat, na písečných plážích byl slyšet pouze zvuk mořského příboje. Pohoří zlátla a začala vypadat ve slunečním svitu majestátněji. Vzduch byl prosycen sladkou vůní zrajících jabloní. Byl podzim – čas, kdy všechno staré umírá, aby se mohlo na jaře znovu zrodit. V noc předešlou se stalo mnoho událostí, které navždy změnily chod Azerothu. Země se snažila však všechny stopy zamést, snažila se uvést všední život do svého starého řádu, který nebyl dokonalý, ale který fungoval. Tváře, mnoho tváří s mrtvolnými výrazy. Tváře a křečovitá těla, volající o pomoc, volající o spasení. Chlad, který je obemknul a nepropustil žádný paprsek světla ani teplo. Slzy, strach, bolest. Srdce, která chtěla tlouct, ale která už nikdy tlouct nebudou. Smutné sentimentální melodie, které chtěly být zazpívány z úst těch, co padly. Stormwind, poslední maják lidí na Azerothu pomalu vyhasínal ve stínu své někdejší slávy. Kdysi majestátní město, hrdě se pnoucí na vrcholcích Elwynnského lesa, se nyní nořilo do stínu noci. Jako srdce, které dostalo podlý zásah nožem přestávalo tlouct a umíralo. Kdysi šedomodré dlaždice se nyní zbarvily karmínem a žalem. Stromy lesa si povídaly o té strašlivé tragédii, která minulou noc udeřila na Stormwind. Samotný Deathwing, kdysi Neltharion, strážce země, se objevil nad městem a zničil ho. Jeho předzvěstí byla ohromná invaze elementálů po celém Azerothu. Lidé Stormwindu netušili, jak dopadl v začátku této nové války zbytek světa, věděli však, že tu noc ztratili své blízké, které jim už nikdo na světě nevrátí. Král Varian tentokrát nepozoroval město jen ze svých hradeb. S bodavou bolestí v srdci svého lidu procházel městem sám, bez zbroje, jako jeden z nich a pozoroval zohyzděná těla a obličeje zesnulých a zesinalé obličeje těch, kteří je oplakávali. Těžko se mu dýchalo a sotva mohl i polknout. Tak moc chtěl svému lidu pomoct a konečně přinést mír do jeho duší, ale nemohl. Mohl jen své vojáky, kteří se ještě nedávno bili na ledových pláních Northrendu, vyslat do další zničující války o trosky, které ještě zbývají z tohoto světa. Chtěl už učinit přítrž všem válkám, ale to nebylo v jeho moci. Varianův syn, Anduin, se na město koukal ze svého pokoje v pevnosti. Jindy už poměrně živé město nyní vypadalo nehybné jako v noci. Kněží nosili zraněné do Katedrály světla a ošetřovali jim rány. Pomáhali pár přeživším ze zničené čtvrti, aby se dožili dalšího svítání. Pár pomocníků odtahovalo mrtvoly ke Stormwindskému hřbitovu, kde je házelo na jednu hromadu, než je pohřbí. Z katedrály se ozývaly bolestivé výkřiky a náboženské zpěvy. Dělníci stěhovali žebříky k hlavní bráně, aby opravili zničené věže, kde byly vypáleny otisky od Deathwingových pařátů. Pár jiných dělníků se zase snažilo vytáhnout sochu, která spadla do jezírka. Westfallské slunce ozářilo pláž a vraky lodí v moři, které pocházely ještě z dob Arathoru. Ozářilo také jedno tělo, které vyplavilo moře. Bylo dlouhé a štíhlé. Kůže toho tvora byla kdysi možná sytě fialová, teď však bledla. Tvor měl dlouhé a ostré uši. Byl to noční elf, jeden z těch, kteří v onu osudnou noc byl přítomen v Parku, Stormwindské čtvrti, která se zřítila do moře. Mořská pěna mu omývala tmavě modré vlasy, které měl elf až do pasu. Elfův obličej se bořil do písků. Dýchal, nebyl mrtvý, ale byl v bezvědomí. Když se mu podařilo vdechout písek, hlasitě zakašlal. Okolo něj se proháněli akorát mořští krabi a nad hlavou mu lítali rackové. Ani mořský příboj a voda ho nepřivedly k vědomí. Stále tam ležel ve své tmavě hnědé róbě, bosý, s hlavou v písku. Minulou noc ho z jeho rozjímání vyrušilo silné chvění. Vyběhl ze svého domku na náměstíčko, na kterém stála měsíční studna. Přešel ke studně a kývnutím hlavy pozdravil dalšího elfa, kterého také chvění vyrušilo. Rozhlížel se po nebi a po ostatních elfech, kteří se u studny shromažďovali. Elf se jmenoval Eruveo, byl druidem a byl jedním, kteří přišli do Stormwindu k utvrzení paktu mezi lidmi a elfy. Bylo pár chvil, kdy litoval toho, že opustil rodný háj a odešel za Velké moře k lidem. Ale po většinu času to bral jako službu svému lidu. I zde mohl poznávat přírodu a její silnou energii. Když si skupinka elfů okolo měsíční studny všimla hluku, který vycházel z ostatních částí města, zbystřili. To se však země zachvěla podruhé a celá čtvrť se strhla. Jen ti, kteří stáli u východu z parku stačili utéct. Ostatní padali do moře a někteří skočili pod převis padajícho parku. Eruveo byl jedním z těch, který spadnul do moře. Pevně přichycen rukama trávě se modlil k silám přírody, aby mu pomohli přežít. Když se začal park naklánět, tráva svázala Eruveovi ruce, aby nespadl k okraji. Bezmocný elf jen hleděl jak jeho druhové narážejí do budov a odmrštěni letí do moře. Když se park dotkl hladiny moře, tráva Eruvea pustila a ten se zřítil do vody. Při nárazu na hladinu se mu zamotala hlava. Stihl se jen chytit nějaké zlomené klády a ztratil vědomí. Voda ho pak unášela pryč od Stormwindu. Možná by ho odnesla i dál, ale vítr zrovna vál směrem k Westfallu, a tak se mladý elf dostal až na jeho písečné pláže. Když se slunce vyhouplo ještě výš a už plné ozařovalo vrcholky hor a v dáli špičky Stormwindských věží, Eruveo se konečně probral. Lapil po dechu a převalil se na záda. Rychle si opláchl obličej mořskou vodou a znovu se svalil na záda. Hluboce dýchal a hleděl na nebe. Snažil se zmapovat, kde je. Nikdy nebyl tak daleko od Stormwindu. Vždycky se pohyboval akorát v Elwynnském lese. Neznamená to, že by si nedokázal poradit. Druid si dokázal poradit vždy a všude. Dokázal se dokonale maskovat a dokázal i velmi rychle cestovat. Nevěděl však, co má teď dělat. Když se celá čtvrť zřítila do moře a on vlastně ani netuší proč, má se navrátit do Stormwindu, nebo se má rovnou vydat na cestu zpátky domů, do Darnasussu? Eruveo přemítal v hlavě všechny myšlenky. Možná by se měl vrátit do Stormwindu, aby zjistil, co bylo příčinou toho, že se celá čtvrť zřítila do chladných vod. Ale touha po domově, který už tak dlouho neviděl byla silnější než cokoliv jiného. Eruveo vstal a celou svou vahou se zabořil do mokrého písku. Ohlédl se na moře a vyšel z pláže na travnatý pahorek. Návrat do Stormwindu nebo návrat domů. Eruveova touha byla neochvějná, ale jeho zvědavost byla možná ještě větší. Nakonec se rozhodl, že se vrátí do Stormwindu, aby zjistil, co se stalo. Vyslovil pár slov a obklopilo ho zlaté světlo. Začal se zmenšovat a ruce se mu začala měnit v mohutná křídla. Obličej se mu zašpičatil v dlouhý zobák a nohy v hubené pařáty. Eruveo se změnil v černého havrana, rozeběhl a pokusil se vzletět. Byl však příliš vysílený a než dopadl na zem, stál tu opět elf. Takto vyčerpán byl neschopen změnit se v cokoliv, aby si urychlil cestu do Stormwindu. Pomalu se vydal na cestu, ačkoliv nevěděl kudy má jít a kde se přesně nachází. V dohledu neviděl ani žádné obydlí lidí, aby se na cestu zeptal. Znal však svůj cíl – Stormwind!


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.