American-style WoW komiksy

• Esperanta
• 16.09.2013
• Oficiální literatura

Letošní ročník Festivalu Fantazie, který se každým rokem pořádá v Chotěboři, dal některým členům týmu pořádně zabrat. Bellatrix si pro vás připravila průřez povídkami a knihami ze světa Warcraftu, mohli jste jít na přednášku o Starých bozích. Zuzlinka vás blíže seznámila s rasou trollů, atd.,… A já… já si připravila zhruba šest přednášek, mezi kterými se objevily informace, které bych chtěla využít jako články. Bellatrix to nyní udělala s Faction Leaders Short Stories, já to udělám s komiksy. Vězte, že kdybych si neřekla, že přednášku o komiksech udělám, nikdy bych si je snad za tak krátkou dobu všechny nepřečetla. I když na přednášku o American Style komiksech, přišlo velmi málo lidí, alespoň se má snaha neztratí v tomto článku, kde shrnu všechny komiksy, jejich děj, klady, zápory, výjimečnosti a další věci. Nuže… začněme. A začněme od začátku.

• The Comic
• Ashbringer
• Curse of the Worgen
• Pearl of Pandaria
• Dark Riders

• Autor: Walter a Louise Simonsonovi Lineart: Ludo Lullabi, Jon Buran, Jerome K. Moore, Joe Weems, Michael Bowden, Pop Mhan
• Kolorování: Tony Washington, Sandra Hope, Ludo Lullabi, Phil Moy, Allen Passalaqua, Milen Parvanov, Jon Buran, Jonny Rench, Livesay
• Rok vydání: 2007-2010
• Počet kapitol: 25 a The Beginnings
• Překlad: Martin Darion Antonín
• Hlavní postavy: Varian Wrynn, Broll Bearmantle, Valeera Sanquinar, Anduin Wrynn, Rehgar Earthfury, lady Catrana Prestor, Bolvar Fordragon, Jaina Proudmoore, Magni Bronzebeard, ad.,…

>> Koupit komiks World of Warcraft << Prvním komiksem ze světa Warcraftu byl The Comic, jehož první část vyšla letos na přelomu dubna a května i v Česku. Důvodem, proč byl komiks pojmenován tak jednoduše, je stejně prostý jako samotný název: šlo o první komiks ze světa WoW a zároveň o jediný komiks, který pojal takové množství děje a postav. Tolik, až se na jeho tvorbě muselo podílet mnohem více výtvarníků. Proto je trochu podivné a zarážející, že komiks po několika kapitolách má úplně jiný styl a po dalších kapitolách zase úplně jiný. V některých ohledech je to dobře, v některých hůře. Zároveň se to však řadí k jedné z vícero zajímavostí tohoto komiksu. V recenzi k tomuto komiksu jsem se rozepsala více v tomto článku: recenze The Comic, a proto budu zde stručnější. Děj je zajímavý, postavy jsou hodně slušně napsané a dokonce i ty, do kterých byste to neřekli, si oblíbíte. Lullabiho styl kresby se mi osobně líbí, je dynamický a doopravdy komiksový ale některým lidem příliš nesedl a proto si můžete svůj styl vybrat z dalších dvou či třech knih, které budou - doufám - v Česku také vydány. Vystupuje zde převážně Varian, kterého si díky tomuto komiksu oblíbí i lidé, kteří ho před tím ani nemohli cítit (např. já), je zde Broll, neznámá postava do doby, než se do komiksu ponoříte a stejné je to i u Valeery. A oblíbíte si je zejména kvůli dialogům, které vypadají zhruba takto:

Varian: „Jako bych se na koňském hřbetě narodil! Zřejmě jsem v sedle trávil hodně času.“ Broll: „A má to i další výhody. Když zase spadneš, nebudeš to mít k zemi tak daleko!“ Varian: „Brolle, myslíš na to samé co já?“ Broll: „Právě jsem si říkal, že jsem mohl zůstat u Rehgara. Jako gladiátor jsem bojoval stejně často a vydělal víc peněz! Je to ono?“ Varian: „Skoro."

Prvních sedm kapitol se točí hlavně okolo této trojice a až dál se k nim připojí Anduin, Bolvar, lady Catrana Prestor, Magni Bronzebeard, Thargas Anvilmar a další… Komiks má takový rozsah, že si každý z vás v něm může najít alespoň jedinou postavu, která se mu bude líbit. Další věc na komiksu, kterou spíše považuji za mínus, je ta, že komiks měl být o trochu kratší a byl by dobrý. Protože jakmile se na scéně objeví Med´an, jakoby to byl naprosto jiný příběh patřící do úplně jiného komiksu. Stručně řečeno, do pohasínajícího děje a tedy již vyřešeného – téměř vyřešeného - Varianova příběhu je násilně vtěsnán jiný, kterému by slušel samostatný komiks. Ať už je to mínus nebo plus, to už záleží jen na vás, komiks je i tak dobrý a je snad základem, u kterého by se mělo ohledně komiksů ze světa WoW začít. Současně je přeloženo prvních 7 kapitol, a pokud to vyjde, na podzim bude přeložena další část, na kterou se strašlivě těším, protože se v ní objeví hlavně Magni, který má v komiksu vymezených také pár nezapomenutelných okamžiků.

• Autor: Micky Neilson
• Lineart: Ludo Lullabi
• Kolorování: Tony Washington
• Rok vydání: 2008-2009
• Počet kapitol: 4
• Překlad: Pavel Dobrovský
• Hlavní postavy: rodina Mograineů (Alexandros, Darion a Renault), Balnazzar, Fairbanks,…

>> Koupit komiks Ashbringer << Ashbringer byl v Česku vydán dříve než The Comic. Má pouze 4 kapitoly a i když by mu slušela větší délka, pro mě je doteď srdeční záležitostí takového rozměru, že mi doma stěnu zdobí replika Ashbringeru. Od čtení tohoto komiksu mohou mnoho lidí odradit hned dva faktory: rozpadající se vazba a špatný překlad. I když jsem s komiksem zacházela s téměř posvátnou úctou, neházela s ním, otevírala jsem ho pomalu, stránky převracela téměř fouknutím, stejně se začal sypat tak, že jsem si ho musela nedávno nechat svázat do pevné vazby. To u spousty lidí způsobilo to, že odmítali dát tolik peněz za rozpadající se vazbu. Druhá věc, která zkázu, hned po prvním dojmu, naprosto dokonala, byl překlad. Když si tak pročítám anglickou verzi, působí to jako naprosto jiný komiks. Ono celkově překlad z angličtiny do češtiny vždy trochu z té kvality uloupne a to i v případě, pokud do toho kecají fanoušci nebo přímo náš tým, jak to bylo v případě The Comic. U Ashbringeru do překladu kecali pouze fanoušci a nekecali do toho tak, jak měli. Objevují se zde chyby jako Hořící legie, za Krále Licha, jeden ženský charakter je oslovován jako mužský a místo bánší či smrtonoška je zde použito slovo víla… a to už vám zážitek z jinak dobrého příběhu dokáže i relativně znepříjemnit. Já měla to štěstí, že jsem se naučila tyto nedostatky nevnímat (brouzdání po Deviantartu učí naprosto dokonalé ignoraci!) a celkem jsem si i příběh dokázala užít. Pokud však umíte anglicky, doporučuji si přečíst nejdříve originál. Příběhem nás celou tu dobu provází Alexandros Mograine, první nositel Ashbringeru, a zbytek jeho rodiny: jeho starší syn Renault a mladší Darion. Vystupují zde i charaktery Maxwella Tyrosuse, Magniho Bronzebearda, Fairbankse, Balnazzara jakožto Saidana Dathrohana a spoustu dalších. Co se týče Alexandrosova charakteru, někdo ho může považovat za strašlivě OP, ale já mezi ty lidi nepatřím. Celou tu dobu byl pro mě přirozenou autoritou, vůdcem a příkladem pro všechny. Zamilovala jsem si ho díky tomu, že si na něm Pohroma vylámala zuby tak, jako to ona dělala ostatním, a kdybych nevěděla, čím se stane, i tak bych ho přirovnala k jednomu ze Čtyř jezdců z našich pozemských legend… ne však tím negativním způsobem, jako spíše zvěstovatelem zkázy Pohromě a spravedlnosti národům Azerothu. Jakmile nadejde jeho zatím největší a poslední bitva, kdy sám pouze s Fairbanksem na své straně stojí proti tisíci nemrtvých, věříte mu, že to prostě přežije, že to zvládne a Pohromě už v té její tlamě nezbude jeden jediný zub. Když se však na scéně objeví Renault a prachsprostě Alexandrose probodne jeho vlastním mečem, jen těžko člověk nevyskočí dva metry do stropu. U mě to mělo zhruba takový průběh, že sotva jsem dočetla komiks, spojila jsem příjemné s užitečným: sběr Silk Clothů ve Scarlet Cathedral i s několikanásobnou vraždou Renaulta Mograinea. Od přečtení Ashbringeru mě vlastně žádný smyšlený charakter nenaštval tolik, abych byla schopna jeho zabíjením trávit celé dny. A to je jen jeden z mála faktorů, které ve mně vyvolaly tak intenzivní emoce, i když vím, že to není u čtenářů pravidlem. Už teď mi Renault strašlivě chybí. Už si do něj nikdy nebudu moct bouchnout, ale co se dá dělat. Jakmile Alexandros zemře (ale s jeho charakterem se ještě setkáme) přichází na scénu jeho nejmladší syn: Darion Mograine. A ztrátou Alexandrose díky Darionovi komiks ani zdaleka neztrácí na kvalitě. Alespoň co se týče mě. Nebýt Ashbringeru, nikdy bych si Dariona nezvolila za svůj nejoblíbenější charakter. Pokud to jeho osobnost nezvládla během vloupání se do Naxxramasu, pak si mě jeho charakter získal na samém konci. Rozepsala bych se o něm opravdu hodně, ale nedávno získal aktualizaci svého článku a já bych o něm mohla povídat dalších pár stran. Už tak jsem se o tomto komiksu rozepsala až příliš. Mohu však říci jen to, že žádný další komiks mě od té doby nedokázal rozplakat tak, jako se to povedlo Ashbringeru. Pokud chcete vědět, jak je to s Ashbringerem, Scarlet Crusade, Argent Dawn a dalšími věcmi… přečtěte si ho. Díky Micky… díky za tyhle skvělé charaktery. Ale mohlo to být delší.

• Autor: Micky Neilson, James Waugh
• Lineart: Ludo Lullabi
• Kolorování: Tony Washington
• Rok vydání: 2011
• Počet kapitol: 5
• Překlad: žádný
• Hlavní postavy: Halford Ramsey, Genn Greymane, Belysra Starbreeze, Arvell, Ralaar Fangfire, Malfurion Stormrage,…

Dlouho jsem se tomuto komiksu vyhýbala, a když jsem ho přečetla, položila jsem si jedinou otázku: „Proč?“ Sama jsem netušila. Možná to bylo mým zběžným prolistováním, které mi tak nějak naznačilo, že komiks bude zbytečný a nic mi nedá. Na dva roky jsem ho tedy odložila a až letošní ročník Festivalu Fantazie mě donutil jej oprášit a přečíst si ho od začátku. A nyní si řekneme, proč jsem se po dočtení mlátila do hlavy, že jsem si ho nepřečetla už dříve. A mlátím se do hlavy doteď. Jedním z těch důvodů je sám hlavní charakter Halford Ramsey. Stejně jako u Brolla a Valeery si i u něj řeknete: neznám ho, ani ve hře nebyl, vůbec mě nezajímá. Světe div se, jeho charakter z celého komiksu natolik vystupuje, že vám po chvíli přestane vadit i jeho easter egg na Sherlocka Holmese. Halford si vás se svými lenonkami na nose, dlouhým černým kabátem a rozcuchanými havraními vlasy, které vám o něm napoví, že mu ta přílišná inteligence dělá občas i větší problémy, během první kapitoly naprosto omotá kolem prstu. A to i přes to, že je to ze začátku charakter s takovou absencí empatie, že i rytíři smrti by mohli popadnout čajovou lžičku a jít se zahrabat hluboko pod zem. Díky vyšetřování vražd v Gilneasu, kde se celý komiks odehrává, se dostane až do lesa za městem, kde ho potká osud, který by si dokázal představit možná tak v nejhorších snech: pokouše ho worgen. Ironií je, že i když Halford postupem času nákaze podlehne, stále si dokáže zachovat tolik zdravého rozumu, aby ve vyšetřování pokračoval. Tím tak naprosto vypálí rybník vůdci Starlight Slashers kultu, který chtěl Halfordovy schopnosti využít ve svůj prospěch. Do cesty se nám ještě připlete Ralaar Fangfire, alias Alpha Prime, worgen, který býval dříve Nočním elfem. Prostřednictvím právě jeho se dozvídáme, jak to vlastně s worgeny, s jejich propojením s Goldrinnem ale i se Scythe of Elune ve skutečnosti je. Zatímco Halford se tyto podrobnosti dozvídá od Alphy, druhá část skládanky ke čtenáři přijde díky Noční elfce jménem Belysra, která se snaží Gennovi Greymaneovi pomoci pochopit, co se v Gilneasu děje. Právě Genn je druhým důvodem, proč je tento komiks tak kvalitní. Je skoro až neuvěřitelné, jak moc si Lullabi s Gennem padli do noty, protože takovou škálu emocí jsem u jiného charakteru v Lullabiho komiksech ještě neviděla. Právě díky tomuto faktoru jsem se do Gennovy situace dokázala vcítit jako do žádné jiné a poznala jsem, že Greymane vlastně není zas až takový zbabělec, jak se zdá. V komiksu se tedy vyskytují tři dějové roviny: vyšetřování mimo město z pohledu Halforda (ichforma v těchto částech působí mnohem originálněji než pro WoW komiksy typická erforma), situace z Gennova pohledu a také flashbacky z Války Satyrů, která vám velké otazníky o worgenech dostatečně vysvětlí. Jakmile jsem převrátila poslední stranu tohoto komiksu, pochopila jsem, že komiksy ze světa Warcraftu prostě nemohu porovnávat mezi sebou. Curse of the Worgen je více detektivní, The Comic disponuje obrovským množstvím charakterů, zápletek a v mnoha ohledech se u něj čtenář i zasměje, zatímco Ashbringer je vážný a dvakrát dobře také nekončí. Právě u Curse of the Worgen jsem byla překvapena charakterem Halforda, který ke konci zjistil, že se musel stát zvířetem, aby v sobě našel lidskou část, kterou už dávno ztratil. Byla jsem nadšena i neuvěřitelně živým ztvárněním Genna Greymanea, ale hlavně tím, jak podstatnou část lore mi komiks doplnil. Nehledě na to, jak hrozně moc lituji, že se Halford neobjevil ve hře a nikdo neví, co se s ním stalo. Jestli chci, aby se nějaký komiks vydal dříve, než cokoliv jiného z WoW, pak to bude Curse of the Worgen.

• Autor: Micky Neilson
• Lineart a kolorování: Sean Galloway
• Rok vydání: 2012
• Počet stran: 130
• Překlad: žádný
• Hlavní postavy: Li Li Stormstout, Chen Stormstout, Strongbo, Rahjak, Zhahara,...

Milé, vtipné a strašlivě rozdílné od ostatních WoW komiksů. Těmito slovy by se dal Pearl of Pandaria vyjádřit snad naprosto nejlépe. Zatímco v Ashbringeru se setkáme s nemilosrdnou Pohromou, The Comic je sondou do života gladiátorů Karmínového kruhu (Crimson Ring) a Curse of Worgen vám ukáže, jak se asi tak daří Sherlockovi Holmesovi v Gilneasu, Pearl of Pandaria o ničem takovém není. Je vtipný, milý, chlupatý a ňufací. Je zde pár vražd, ale vše stejně spíše vidíme skrze růžové brýle naivní pandarenky Li Li, Chenovy neteře, která pomalu zjišťuje, že dopisy od jejího strýce popisující úžasné cesty mimo Wandering Isle, jsou pro ni mnohem lákavější než klidný život na krunýři obrovité Shen-Zin Su. Proto se na jeřábovi vydává do Booty Bay, aby začala po Chenovi pátrat. V patách je jí bohužel Geomaster Strongbo, Chenův přítel z mládí, kterého poslal její otec, Chon Po, aby malou pandarenku dovlekl zpět do bezpečí domova. Li Li je ale jiného názoru a tak i když se nabručený Bo snaží splnit, co slíbil, Chenova neteř je svému strýci přeci jen dosti podobná a tak se jí podaří mu nemálokrát vzít roha, aby ji Strongbo o pár hodin znovu vystopoval. Jak už je z popisu znát, komiks je do určité chvíle vtipný a dost odlehčený a až ke konci nabere trochu na vážnosti. Vtip se zejména odráží hlavně v rozhovorech mezi Li Li a Strongboem anebo jen Chenovy příhody občas stojí za to.

Li Li: „Myslím, že zjistíš, jak těžké bude dostat mě odtud, zvláště poté, co řeknu strážím, že jsi mi ukradl mou goblinskou raketu.“ Strongbo: „Ty nemáš svou vlastní goblinskou raketu.“ Li Li: „Správně, protože jsi ji ukradl. Stráže!!!“

Celý komiks nám vlastně vysvětluje, jak velkou stopu Chen na Azerothu při svých cestách zanechal, ponoříme se i do myšlení Pandarenů a trochu se i zasmějeme. Je až s podivem, že komiks vypadá, jakoby byl pro děti a on by i byl, kdyby se neobjevil ork Rahjak a nenadělal z vojáků u Dark Portalu sekanou. Když jsem tuto postavu viděla poprvé, myslela jsem si, že je to mogu... doopravdy myslela. Měl podobnou čelist, uši, stavbu těla a pak si člověk všiml, že má normální nohy a ještě k tomu má schopnosti jako Blademaster. Tímto se dostáváme ke kresbě. Pandareni, dokonce i děti, vypadají hrozně staře, Zhahara, nagayská čarodějnice vypadá snad nejpříšerněji ze všech postav, zvláště její plazí ocas vypadá jako vycpaná punčocha, ale co se musí Gallowayovi nechat, jsou interiéry a exteriéry. Města, příroda, prakticky všechno pozadí vypadá naprosto úžasně. Též kolorování je skvěle zmáknuté, ale postavy, jakoby tam už zas tolik nezapadaly. Někomu však tento styl může sednout mnohem víc a mě na něm osobně sedí promakané pozadí. Emoce jsou zde občas přehnané ale občas tak skvěle nakreslené, že čtenáři nezbývá, než se smát. Další věc, která je u Pearl of Pandaria jiná, je jeho formát. Komiks není dělaný na výšku, nýbrž na šířku. Z počátku to bylo trochu podivné a zvláštní, ale člověk si brzy zvykl. Pokud vám však nesedne příběh, který zde není zas až tolik složitý jako u ostatních komiksů, zbývá už jen zběžné prolistování stylem kresby. Sice jsem slíbila, že nebudu WoW komiksy porovnávat mezi sebou, ale kdybych to udělala, řekla bych jen toto: byla jsem na Azerothu, ale vypadal a působil jinak než v prvních třech komiksech. I tak má komiks své kouzlo, nechybí ani starý spor, usmíření ke konci a smrt při západu slunce. Je to něco nového a zdaleka neříkám, že je to bezpodmínečně špatně.

• Autor: Mike Costa
• Lineart a kolorování: Neil GooGe
• Rok vydání: 2013
• Počet stran: 142
• Překlad: žádný
• Hlavní postavy: Karlain, Merdigan, Revil, Dark Riders,...

Pearl of Pandaria byla něco jiného. Stylem kresby, příběhem a dokonce i formátem. U Dark Riders by člověk řekl, že Blizzard začíná s komiksy tak trochu experimentovat. Zatímco první tři komiksy probral k životu Lullabi (u The Comic pouze prvních sedm kapitol), Pearl of Pandaria nám na Azeroth poskytl trochu jiný náhled a Neil GooGe nám ukázal Azeroth též, ale zase z jiného úhlu, než jak ho známe. Komiks je vyprávěn zase jinak, kreslen jinak, ale zdá se nám, že nám poskytuje mnohem důvěryhodnější sondu do života obyčejných lidí. Zatímco Ashbringer vyprávěl příběh z pohledu paladinů, kteří nasazují své životy v boji proti Pohromě, The Comic se zaměřuje na Varianův příběh, Curse of the Worgen nám dává nahlédnout do hlavy worgenům, králi Gilneasu a také detektivovi nosícímu lenonky, v Pearl of Pandaria procestujeme vše možné, jen abychom našli Chena Stormstouta, Dark Riders je vyprávěn z pohledu obyčejných lidí... mno... obyčejných... Karlain, hlavní postava, je mág. Není extra důležitým mágem ani příliš mocným a spíše se snaží splývat s davem a pomáhat lidem. Jeho syn Merdigan, velký rváč a průbojník, o něm tvrdí, že nedává emoce najevo tak, jak by normální člověk najevo dávat měl a možná to ovlivnilo Merdiganovo dětství a dospívání natolik, že se kvůli každé – vysloveně – prkotině dokázal porvat v Lion´s Pride hospodě v Goldshire. Jednou se takto v hospodě porve s cizincem tak, že musí zasáhnout velitel stráží a povedeného synátora ke Karlainovi dovést. Karlainovi se samosebou nelíbí, že jeho syn je s každou rvačkou čím dál blíže mřížím a tak Merdiganovi domluví, aby se šel cizinci omluvit. Když však do hospody dojde, najde cizince polomrtvého v jeho vlastním pokoji mumlajícím několik málo slov o Temných jezdcích z Deadwind Passu, kteří po něm šli a bohužel našli. Merdigan je však obviněn z jeho vraždy a tak musí utéct. Karlain má však tou dobou trochu jiné starosti. Je vyslán na misi do Westfallu, aby pomohl ochránit člověka, který u sebe přechovává magický artefakt takového druhu, že by se o něj mohli Temní jezdci intenzivně zajímat. Ve Westfallu potká Revila, kněze, který má na svět velmi radikální pohled. Trpíš? Můžeš si za to sám. Zemřel ti někdo? Byl to osud. Máš hlad? Krysy také potřebují jíst! Díky tomuto přístupu však není nikde příliš vítán a kudy projde, Karlain ho najde díky popisu: „Byl to ten nejagresivnější kněz, jakého jsem kdy potkal.“ Karlain je však velmi klidná nátura a tak Revila vezme s sebou na cestu, která však skončí fiaskem: člověk, který artefakt přechovával je zavražděn přímo před Karlainem a Revilem Temnými jezdci a artefakt je ukraden. Karlain se proto vrací zpět do Elwynnu, aby podal zprávu o svém selhání, když ho doma přivítají rozvrácené dveře, krvavý nápis na stěně a k tomu ještě velitel stráží, který mu oznámí, že je Merdigan obviněn z vraždy. Karlain se proto vydává do Darkshire, kde díky magické kouli viděl svého syna, připojí se k Revilovi, který se jal pronásledovat Temné jezdce a celý příběh se rozjíždí. Všechny postavy totiž ještě zdaleka netuší, jak moc jsou jejich zájmy propojené. Na komiksu je zajímavá jak kresba, tak i doplnění příběhu. Ten se totiž točí jak okolo Temných jezdců, které jsme měli tu čest, snad poprvé v historii WoW, konečně vidět, tak i okolo Scythe of Elune a worgenů. Dark Riders prakticky předchází Curse of the Worgen a je zde vysvětleno, jak se Scythe of Elune dostala do Gilneasu v době začátku Cataclysm a proto je lepší si tento komiks přečíst ještě před Curse of the Worgen. Zároveň také navazuje na The Beginnings, menší a poslední „kapitolu“ The Comic, kde jsme seznámeni s postavami jak z Dark Riders tak i z Bloodsworn, který ještě není vydán celý a proto zde jeho shrnutí zatím neuvidíte. Zatímco v Ashbringeru syn zachraňoval otce, v Dark Riders otec zachraňuje syna, který je v opravdu velkém průšvihu... velkém. Jejich odtažitý vztah je velmi dobře ztvárněný a konec, kdy čtenář zjistí, proč byl Karlain vždy tak chladný, vám vžene slzy do očí. Podíváme se i do Karazhanu, objeví se zde i agent Bronze Dragonflight a hlavně Revil... Revil je charakterem s tak radikální povahou, že mu má člověk sto chutí vrazit pěstí a o pár stran dál ho vzápětí obejmout. Dark Riders je vyprávěn jinak. Jsme na Azerothu, je všude kolem nás, ale je zde cítit naprosto jiným způsobem, než jak jsme zvyklí. Doteď se nemohu rozhodnout jaké hodnocení komiksu dám, jak moc je v mnoha ohledech jiný. Ke konci se mi zdálo, že komiks je sám o sobě trochu nenaplněný potenciál, který přímo vybízel k tomu, aby byl konečně vysvětlen Karazhan a věci okolo něj. Více o tomto komiksu se rozepsal ve své recenzi Mordecay a vy si ji můžete přečíst přímo zde: recenze Dark Riders. I když má komiks i tyto mínusy a ve výsledku působí nemastně neslaně, přesto si ho doporučuji, hlavně kvůli skvělé detailní kresbě, za dlouhých zimních večerů přečíst. Pokud bude zájem, příště udělám takovéto shrnutí mang. Doufám, že vám článek pomohl v rozhodnutí, začít se čtením WoW komiksů a pokud jste nějaký četli, nezapomeňte do komentářů napsat, který je váš nejoblíbenější a proč.


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.