Blood of Our Fathers, 1. kapitola

• Bellatrix
• 18.03.2012
• Oficiální literatura

Krále Variana Wrynna něco vytrhlo z hlubokého spánku. Stál nehybně v pochmurném šeru a zdmi Stormwindské pevnosti rezonovala slabá ozvěna padajících kapek. Variana zaplavil děs; ten zvuk totiž znal. Varian se opatrně přesunul ke dveřím a přitiskl ucho na vyleštěné dubové dřevo. Nic. Žádný pohyb. Žádný zvuk kroků. Poté se však jako z velké dálky odněkud mimo hrad ozval mdlý tlumený šum jásajícího davu. To jsem zaspal dnešní slavnosti? Onen zvláštní kapající zvuk se opět ozval, nyní však zazníval z chladné podlahy – zřetelný a vlhký. Varian pomalu otevřel dveře a zamžoural do haly. Chodba za ní byla ztichlá a potemnělá; dokonce i pochodně jako by se mihotaly chladným světlem, které zmíralo stejně rychle jako se rodilo. Přestože jsa mužem, který si nedovoloval příliš mnoho emocí, Varian pocítil, jak se v něm cosi pohnulo – něco starého, nebo naopak mladého, nebo možná dlouho zapomenutého. Bylo to téměř jako pocit dětinského... strachu? Varian ten dojem okamžitě setřásl. Byl Lo’Gosh, Stínový vlk. Gladiátor, který zaséval strach do srdcí svých nepřátel, jakož i přátel. Přesto se ale nemohl zbavit pocitu znepokojení a nebezpečí, který nyní ovládal jeho tělo. Varian vykročil do haly a všiml si, že jeho strážci nejsou na svých obvyklých místech. To jsou všichni natolik zaujatí Vzpomínkovým dnem? Nebo je za tím něco jiného...? Varian se opatrně pustil šerou chodbou a vstoupil do rozlehlého a jemu dobře známého trůnního sálu ve Stormwindské pevnosti, jehož impozantní zdi se však nyní zdály být jiné – širší, stinnější... a prázdné. Ze vzdáleného kamenného stropu visely plachty jako nějaké nevkusné pavučiny zdobené zlatou lví tváří – emblémem představujícím hrdost a sílu stormwindského lidu. V příšeří místnosti zaslechl Varian přidušený výkřik a náhlé zvuky potyčky. Jeho oči se obrátily k podlaze, kudy vedla krvavá stopa přímo ke středu síně. Zde v potemnělém přítmí spatřil zběsilý zápas dvou osob. Když si jeho oči přivykly na šero, uviděl klečícího muže, zraněného a krvácejícího, nad nímž se skláněla výrazná ženská postava ostře se rýsující proti okolní temnotě. Varian ji znal po paměti, tu zkreslenou siluetu skrývající pravou povahu jejího těla i duše. Byla to Garona Halforcen, zčásti draenei, zčásti ork – vražedkyně stvořená zvrácenou myslí Gul’dana. Varian ztuhl v nevěřícném údivu a sledoval, jak čerstvá krev pomalu stéká po okraji Garonina ostří, dosahuje jeho špičky a kape... padá... dokud nevykvetla v šarlatových plátcích růže na mramorové podlaze. Vzpomínka mu vybuchla v hlavě v náhlém pochopení. To brnění. Královský oděv. Ten muž na podlaze byl král Llane, Varianův otec. Garona pohlédla na Variana s děsivým úsměvem na tváři a pak rychle bodla směrem dolů. Záblesk oceli prořízl temnotu a byl pohřben hluboko v hrudi klečícího krále. „Ne!“ vykřikl Varian a vrhl se vpřed, klopýtaje přes krví zalitou podlahu ke svému otci. Zachytil královo vadnoucí tělo a přitáhl si ho k sobě, zatímco tvář půl-orky se zvolna vnořila do tmy. „Otče,“ zalkal Varian, kolébaje ho v náručí. Llaneova ústa sebou křečovitě zaškubala v návalu bolesti, načež se rozevřela v proudu čerstvé krve. S hnilobným závanem vzduchu se starý král pokusil vyslovit několik strohých slov. „Takhle to vždy končí... s králi rodu Wrynnů.“ S těmi slovy se Llaneovy oči obrátily v sloup a jeho čelisti zůstaly ohyzdně rozevřené. Z hloubi jeho hrdla zazněly chitinové vibrace. Varian chtěl otci zatlačit oči, ale ve stínu jeho doširoka rozevřených úst se pohnulo něco lesklého, co se kroutilo a svíjelo v blednoucím soumraku. Z jícnu mrtvého krále se náhle vyrojily larvy; jeho popelavou tvář zaplavily tisíce a tisíce zmítajících se červů. Varian se chtěl odtáhnout, ale larvy se vrhly i na něho, švitoříce a požírajíce jeho tělo, zatímco on ze sebe vydal poslední výkřik čiré agónie. *** Varian se prudce narovnal ve své židli; děsivý křik mu stále zněl v uších. Zjistil, že sedí u stolu v soukromých komnatách Stormwindské pevnosti. Do místnosti vysokými okny proudilo teplé sluneční světlo spolu s pokřikem jásajícího davu. Oslavy Vzpomínkového dne se dávají do pohybu. V ruce Varian svíral matný stříbrný medailon, jehož uzávěr byl pevně zajištěn. Varian se instinktivně pokusil šperk otevřít, tak jako se pokoušel již tisíckrát předtím, ale jako vždy byl zamčený. Stránka 1 | Další ->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.